kopská vydána ŠAFAŘÍKEM,209 po třetí pak JIREČKEM podle vydání HANKOVA v Pramenech dějin českých.210 Kriticky, jak v diplomaticky věrném přepisu, tak i v přepisu fonetickém, vydána byla naše legenda roku 1881 ADOLFEM PATE- ROU.211 O vzniku a tak i o stáří veršované legendy prokopské vládla, jak již naznačeno, a vlastně dosud do jisté míry vládne mezi historickými a literárními badateli jistá názorová různost. DOBROVSKY, ač roku 1789 rozpoznal,212 že legenda je toliko českým zpracováním velké legendy latinské, později tento správný názor opustil a přiklonil se k domněnce, že veršovaná legenda česká byla pramenem velké latinské legendy prokopské, naší Vita maior. Byl k tomu sveden slovy t. ř. druhého pro- logu při naší Vita maior, kde se píše, že tato legenda je „historia veridica de sclavonicis litteris in latinitatem translata“. A poněvadž DOBROVSKY nevěřil v existenci staré slovanské literatury u nás v X. a XI. století, spatřoval (mylně!) v oné slovanské legendě, o které mluví druhý prolog, veršovanou legendu čes- kou,213 kterou kladl do konce XIII. století.214 Touž legendou podrobněji se pak zabýval JUL. FEJFALÍK215 a přišel proti DOB- ROVSKÉMU (a také proti PALACKÉMU, jenž následoval DOBROVSKÉHO)216 k názoru, že předlohou veršované legendy české byla legenda, kterou objevil v rukopise kláštera ve Starém Brně, tudíž naše Vita s. Procopii antiqua. Kladl pak vznik ver- šované skladby o sv. Prokopovi do konce XIII. století. Jeho výklady doplnil V. VONDRÁK (v studii již výše citované), kde však ukazoval, že legenda není tak stará, jak se FEJFALÍK domníval, a kladl její původ nejvýše do počátku XIV. sto- letí. Mínění FEJFALÍKOVO a VONDRAKOvo ovládlo a přidržel se ho nejen J. JAKU- BEC,217 ale také V. FLAJŠHANS218 a vlastně i PEKAR. Jos. PEKAŘ věřil aspoň v stáří KOVA interpolace položena aspoň do závorek. Přitom PATERA poznamenal, že HANKA text doplnil „podle nějakého přepisu staršího“, čehož ve vydání ŠAFAŘÍKOVÉ a JIREČKOVĚ není. Mínil-li PATERA tímto starším přepisem latinskou předlohu, která je skutečně starší, či snad nějaký jiný rukopis, o němž se zmiňuje DOBNER (srv. str. 18, pozn. 17), není ze slov PATE- ROVÝCH patrné. Verše 40—69 české legendy sluší se však považovat za pozdní výtvor HANKŮV. Srv. též V. FLAJŠHANS v poznámkách při vydání J. DOBROVSKÉHO Kritické roz- pravy o legendě prokopské, 1. c., str. 11. 209 Srv. Výbor z české literatury, 1845, I., str. 181—212. 210 Srv. Prameny dějin českých, I., str. 349—59. 211 A. PATERA, Hradecký rukopis, 1881, str. 1—76. 212 Srv. DOBROVSKÉHO Korrespondence, I., str. 134. DOBROVSKÝ v listu DURICHOVI z roku 1789 píše: „Neque bohemica vita (s. Procopii) rhytmica ex Sazaviensi confecta est, sed ex latina illa sequiore (t. j. z naší Vita maior) et multum foedata fabulis. 213 Srv. Jos. DOBROVSKÝ, Kritická rozprava o legendě prokopské, 1. c., str. 11—13. 214 DOBROVSKÝ v dopise dd. 23. nov. 1790 Ribayovi píše, že našel bajku o lišce a džbánu v rukopise [Hradeckém], „worin auch das Leben des h. Prokop in Reimen steht. Ich be- sitze es. Es ist alles stylo Dalemili“. (DOBROVSKÉHO Korrespondence, IV., str. 180.) Po- dobně už v listu témuž z roku 1787 o legendě prokopské: „das älteste Ms. in böhmischen Reimen auf Pergament besitzte ich nun, welches viele ins XIII. Jahrhundert versetzen. Man hielt es schon für verloren. Neulich habe ich es zu Königingrätz auf einer Excursion dahin gefunden und zum Geschenke erhalten. Es enthält Vitam s. Procopii in böhm. Reimen“ atd. (Tamže, IV., str. 66.) 215 JUL. FEJFALIK, Studien zur Geschichte der altböhmischen Literatur, I., Skt. Prokops Leben, Sitzungsberichte d. Wiener Akademie, phil.-hist. Classe, 1859, Bd. XXX., str. 416—18, 423—27. 216 FRANT. PALACKY, Würdigung d. alten böhm. Geschichtsschreiber, 1830, str. 51. 217 J. JAKUBEC, Dějiny české literatury, I. (1911), str. 49, pozn. 1, 2, vydání z roku 1929, str. 163 a 167. 218 V. FLAJŠHANS v kritických poznámkách k vydání práce J. DOBROVSKÉHO Kritická rozprava o legendě prokopské, 1929, str. 13.— Také ve svém spise Náš jazyk mateřský, 1924, klade FLAJŠHANS veršovanou legendu o sv. Prokopovi před DALIMILA. Srv. tam str. 185. 102