Podobných podrobností a subtilních rozdílů mezi Vita antiqua i Vita minor najde se tudíž celá řada. Jejich srovnáváním, jak po stránce obsahové, tak po stránce stylistické, dospějeme k přesvědčení, že Vita minor je literárním zpraco- váním a stylistickým rozšířením starší své předlohy, jíž byla Vita s. Procopii antiqua. Kdo byl autorem nejstaršího latinského sepsání o životě Prokopově? Ne- pochybně někdo z Prokopových žáků, některý mnich slovanského kláštera na Sázavě. Byl to jistě Čech, Čech na svou dobu národně velmi uvědomělý, jenž s trpkou nelibostí nesl příliv latinského, zvláště však německého kněžstva do našich předních ústavů církevních. Proto asi do své legendy včlenil zázrak, kterak prý sám svatý zakladatel Sázavy svou berlou vyhnal z kláštera opata Němce, knížetem Spytihněvem tam dosazeného, i jeho druhy. Když se pak německý opat dovolával autority knížecí, vkládá náš autor sv. Prokopovi do úst revoltující odpověď: „Nestydatost a zmatek! Sebeř se a pryč odtud! Tento klášter získal jsem od Boha pro své duchovní syny a nikoli pro tebe, Němče, který neřádnou cestou a jen násilností knížete jsi sem přišel.“ — Lze si domyslit, že tak asi představoval by si náš autor očištění i jiných českých ústavů církevních od Němců. Své češství naznačuje autor legendy i zdůrazněním češství Prokopova (nacione Bohemus). Autorem staré legendy prokopské byl patrně rodák z Kouřimska, jak ukazuje jeho zmínka o hradu Kouřimi a jeho vzdálenosti od Sázavy i jiné zmínky o kraji (provincia) kouřimském a jeho obyvatelích. Ku podivu nezmiňuje se však ještě o Chotúni, rodišti Prokopově, které uvádí něco pozdější zpracování legendy na- šeho autora od MNICHA SÁZAVSKÉHO, kde připomíná se též poblíže Chotúně ležící ves Skramník! Autor staré legendy prokopské byl také oddaným stoupencem slovanské bo- hoslužby a slovanského jazyka v bohoslužbě, kterážto věc měla patrně na Kou- řimsku s Moravou sousedícím, své staré kořeny, snad již z doby Metodějovy.98 Pro něho slovanská bohoslužba byla ještě skoro samozřejmostí — a také tato okolnost odpovídá poměrům za knížete Vratislava, jenž někdy roku 1097 žádal v Římě o uznání slovanské bohoslužby v českém státě! — a není mu ještě nějakou jen trpěnou výjimkou s příchutí kacířství, neb dokonce kacířstvím. Pro autora naší legendy byl slovanský obřad bohoslužbou, papežskou stolicí řádně schválenou a také od vládnoucího knížete uznávanou. U autora naší legendy není ještě té 98 Upozornil jsem již také v SVÉ studii Sv. Vojtěch a slovanská bohoslužba v časopise „Bratislava“, VIII (1934), str. 41, že na území někdy slavníkovském, k němuž patřilo i Kouřimsko, zapustilo kořeny slovanské křesťanství Metodějovo. Ukazuje na to okolnost, že zakladatel slovanského kláštera na Sázavě byl před tím na Kouřimi hradským knězem nepochybně rovněž slovanského jazyka a slovanského obřadu, jehož řecké jméno (Proko- pios) v Čechách cizí a nezvyklé samo naznačuje, že byl tu starší styk kraje s byzantskou missí Metodějovou na Moravě. Zdá se, že užšímu nějakému styku s byzantskou missí morav- skou nasvědčují i některá místní jména na území někdy slavníkovském, jako na př. Cirkvi- ce u Kouřimi a jiná u Uhlířských Janovic v témže kraji a jiná dvě opět (nyní Dolní a Horní Cerekev) u Pelhřimova a Nová Cerekev v témže okolí. Podobně Cerekvice u Hořic a jiné Cerekvice u Litomyšle, Cerhenice u Kouřimi. Slovo církev, staroč. cierkev, crkev, znamenalo malý dřevěný chrámec, jak bývaly v prvotní naší církvi; je odvozeno z řeckého kyriakon (od slova kyrios, pán, tudíž asi chrám Páně, jak utkvělo v našem jazyku.) Slovo církev (podle svědectví Husova) nabylo významu a smyslu jako chrámec dřevěný v protivě ke kostelu z kamene a vápna zděnému. (Srv. též ANT. PROFOUS, Místní jména v Čechách, Praha 1947, str. 242.) Je nasnadě, že všecky Cerekvice neb Církvice na Kouřimsku nejsou tak starého původu, nýbrž až z doby pozdější, ale právě tato okolnost ukazuje na to, jak se pů- vodně řecké slovo církev na Kouřimsku jazykově vžilo. Také tato stránka věci snad souvisí s větším proniknutím moravského křesťanství na Kouřimsko, tak jako sám Prokop a jím založený klášter na Sázavě. 48