Především třeba si však ujasnit, zda je prosaická legenda česká o sv. Prokopovi původní skladbou či překladem z latinské předlohy a z které. Prvá možnost, že by byl Život sv. Prokopa českou skladbou původní, je zcela vyloučena. Život sv. Prokopa je překladem z latiny. Místy zůstaly po latinské předloze zřejmé stopy, jako na př. vlastní jména, která zůstala v českém zpraco- vání ve znění nezčeštěném. Tak na př. Kvirillus, Emeramus, Spitigneus, Severus. Z těchto tvarů je také patrné, že český překlad byl pořízen v době od časů kní- žete Spytihněva a biskupa Šebíře značně vzdálené, kdy na české znění jejich jmen se již pozapomnělo. Dále je tu otázka, která z latinských legend prokopských byla českému vzdě- lání předlohou. J. FEJFALÍK 162 vyslovil domněnku, že latinskou předlohou Života sv. Prokopa byla legenda, kterou našel v knihovně augustiniánského kláštera ve Starém Brně (srv. výše str. 44), naše Vita s. Procopii antiqua. Nicméně pozornější prostudování textu legendy utvrdí nás s PEKAŘEM v přesvědčení, že tomu tak nebylo, nýbrž že Život sv. Prokopa měl za předlohu naši Vita s. Procopii minor.163 Svým rozsahem blíží se staročeský překlad legendy některým rukopisům zmí- něné Vita minor a také vypravování o sv. Prokopovi, jak je obsaženo v Letopisu MNICHA SÁZAVSKÉHO. Obsahuje totiž toliko kap. 1.—18. Vita minor a v tom ohle- du blíží se nejvíce textu v rukopisu rajhradském (a)164 a v zmíněném již Letopisu MNICHA SÁZAVSKÉHO (srv. výše str. 70); končí návratem slovanských mnichů z uherského vyhnanství na Sázavu. Nemá tudíž zejména zázraky, které k legendě byly připojeny za sázavských opatů Víta a Emerama, a soustřeďuje se po výtce na historii Prokopovu. I tím vzbuzoval Život sv. Prokopa dojem značného stáří, neb aspoň dojem, že překladatel užil staré latinské předlohy legendy prokopské. K tomu však, že touto předlohou byla naše Vita s. Procopii minor a nikoli Vita antiqua, jak myslil FEJFALÍK a po něm i jiní, ukazuje srovnání jejího textu se za- čátkem kap. 5. obou legend. Vita s. Procopii antiqua má tu při líčení zázraku, který se udál údajně na Sázavě za sv. Prokopa o neděli Křížové, prostě: „die quadam Rogacionum“. Naproti tomu Vita minor toto rčení rozvádí v celou větu: „Tempore igitur, quo ex romana consuetudine inter Pascha et Pentecosten auctori- abili ritu letania triduano ieiunio celebratur“, v čemž následuje ji i staročeský překlad, když píše: „Když podlé obyčeje římského kostela mezi Velikú nocí a mezi Božím na nebe vstúpením sbožní lidie tři dny se postiece po křížích chodie.“ Nejinak také v kap. 16. má český překlad tak jako Vita minor rozvinutý výklad o závisti jakožto kořenu všeho zla, i když český vzdělavatel nechápe nebo ponechává stranou vlastní smysl původních vět, obracejících se proti nenávistníkům slo- vanské bohoslužby. Také v kap. 17. český překlad slov Prokopových při vyhnání opata Němce ze Sázavy více se blíží naší Vita minor než starší Vita antiqua. Pro- kop tu praví k Němci: „Náhle ucti sě a beř sě preč, dokad hanby nedójdeš! Pak-li toho neučiníš, věz to, žeť pomsta Božie na tě příde!“ Věta ta odpovídá slovům la- tinské Vita minor: „Citissime sine confusionis verecundia discede! Quod si non fe- ceris, ulcio divinitus veniet super te!“ Naproti tomu Vita antiqua, kap. 19., má sice touž myšlenku, ale vyjádřenou poněkud jinak: „Turpis confusionis signum! Discede sine verecundia! Quod si non feceris, veniet super te magna ulcio Dei nostri! " 162 J. FEJFALIK, Studien zur Geschichte der altböhmishen Literatur, 1. c., str. 4. 163 Viz níže pozn. 191. 164 (Po rozšíření textové základny Vitae minoris můžeme uvést rukopis ještě více se blížící onomu latinskému znění, které nepochybně bylo předlohou českého Života. Je to rukopis NUK I A 45 z r. 1411 (viz níže str. 124, rkp č), obsahující také ony dvě kapitoly, které Rajhrad- ský (a) vynechává, totiž kap. 7. a 12., jež byly v předloze českého Života. B. R.) 6 - Středověké legendy prokopské 81