Poznal ji ve dvou rukopisech Universitní knihovny pražské. S jejím významem byl poněkud na rozpacích. Ukazuje správně, že zmíněná legenda byla předlohou českého zpracování prosaického (našeho Života sv. Prokopa), ale jinak, že prý je to značně odchylná redakce od hlavní legendy prokopské (naší Vita maior), s níž však, jakož i s MNICHEM SÁZAVSKYM má mnoho společného. Zavírá pak poněkud vyhýbavě (patrně, aby si zachránil naši Vita maior a její prology!), když píše: „ ... ze všeho je patrné, jak rozlične redakci latinská legenda prokopská podlehla a jak vděčný je tu materiál pro nesnadné ovšem studium otázky, které části jsou nejstarší a je-li zejména MNICH SAZAVSKY závislý také na této legendě“ (t. j. na naší Vita minor). PEKAŘ se už velmi blížil myšlence, že Vita minor je starší než Vita maior i že byla předlohou MNICHU SAZAVSKÉMU, ale proto, že nenašel při Vita minor prologu a zprávu o slovanské škole vyšehradské, a musel by pak též opustit závěry, které z toho činil, raději se konečnému řešení této věci vyhnul a za nejzachovalejší text pokládal přece jen Vita maior. Názoru svého se přidržel též ve své prokopské studii z roku 1929 a s ním též V. FLAJŠHANS, ač jinak (správně) 58 poznamenává, že Vita maior je značně pozdní a hodně přepracovaná. Nové a v mnohem ohledu cenné osvětlení genese legend prokopských podal pak F. M. BARTOŠ ve své studii z roku 1929.59 BARTOŠ objevil v pozůstalosti DOB- ROVSKÉHO Cerronim pro DOBROVSKÉHO pořízený opis naší Vita antiqua, kterou z jiného rukopisu znal FEJFALÍK. A povšiml si také objevu PEKAŘOVA, jenž z ně- kterých rukopisů poznal naši Vita minor. Ušla však jeho pozornosti studie TRUHLÁŘOVA a tak si také neuvědomil, že legenda P (naše Vita minor) je totožná s textem, který ze starého rukopisu vydal TRUHLÁŘ. Srovnáním obou s MNICHEM SÁZAVSKÝM i s naší Vita maior dospěl pak k postřehu, že Vita antiqua byla před- lohou naší Vita minor a ta opět pramenem MNICHA SÁZAVSKÉHO i naší Vita maior. Přes to však, že BARTOŠ legendě P (t. j. naší Vita minor) přikládal značný význam, klade její sepsání až do počátku XIII století („ne starší roku svatořečení“), ač tím se sám dostával do rozporu s tvrzením, že tato legenda byla předlohou MNICHU SÁZAVSKÉMU na konci XII. století. BARTOŠ znal většinou texty legend prokopských z dosavadních tisků a pak ze zmíněného opisu CERRONIHO, kde vedle naší Vita antiqua je též začátek naší Vita minor (až po konec kap. 8.) CER- RONI však neudává svůj pramen. (Byl to asi rukopis kapitoly v Olomouci č. 12.) A tak se také BARTOŠ domníval, že CERRONI opsal naši Vita antiqua z rukopisu kláštera ve Starém Brně (Ž) a nikoli z rukopisu 230 v Olomouci (Č).60 BARTOŠ také postřehl, že v rukopise, z něhož čerpal CERRONI, jsou některé interpolace, nicméně jejich povahu si správně neujasnil. A pokládá na př. olomoucký přídavek v naší Vita antiqua o klášteře Hradišti za část staré legendy. (Věc dá se pochopit tím, že BARTOŠ z opisu CERRONIHO nemohl poznat vznik olomouckého rukopisu č. 230 v klášteře hradištském.) Také při kritice Vita antiqua a Vita minor nepovšiml si všech důležitých podrobností, zejména pokud se týče otázky, zda je Vita antiqua výtahem z Vita minor či její předlohou, ač touto otázkou se zabýval. Přes tyto některé neujasněnosti dospívá BARTOŠ, zejména pokud se filiace prokopských 58 V. FLAJŠHANS, Dobrovského kritická rozprava o legendě prokopské, 1. c., str. 17. 59 F. M. BARTOŠ, Dobrovského „Kritische Versuche“. S dodatkem o legendách svatoprokop- ských. Časopis nár. musea, 1929, roč. CIII., str. 37—45. 60 (Toto autorovo tvrzení vzniklo zřejmým nedopatřením. Ve skutečnosti věděl BARTOŠ v uv. čl. (1929), str. 26, že si přepis legend „pořídil ... Cerroni z neobyčejně cenného ruko- pisu olomoucké kapitoly“ a větou pozn. 11. tamže o „předloze sborníku Cerroniova, která má v knihovně kapitoly olomoucké č. 230“ opravil chybný údaj „Přepis legendového sbor- níku olomúcké kapituly (č. 12)“ svého Soupisu, II. (1927), str. 32 (k č. 2010). B. R.) 29