Sám BRETHOLZ se o legendě prokopské jako pramenu MNICHA SÁZAVSKÉHO nevyslovuje, nýbrž odvolává se v poznámkách jen na BACHMANNA a NovoT- NÉHO. Také FR. KRÁSL51 jen více méně opakoval starší názory a píše, že počátek dosti hojné literatury o sv. Prokopovi učinil MNICH SÁZAVSKY v svém letopise někdy z roku 1173, z jehož díla jiný mnich sázavský oddělil počátek letopisu někdy na samém počátku XIII. století a přidal k tomu některé zázraky až do roku 1204 a rozšířil tak vypravování MNICHA SÁZAVSKÉHO způsobem legendárním. A po ka- nonisaci r. 1204 jiný ze sázavských mnichů opět prý rozšířil práci svého před- chůdce přidáním zázraku kanonisačního i jiných. (Je to naše Vita maior.) Z to- hoto zpracování života Prokopova vznikla prý někdy v druhé polovici XIII. století veršovaná legenda o sv. Prokopovi. Život sv. Prokopa, jak se nám zachoval v rukopise kláštera ve Starém Brně (naši Vita antiqua) pokládá KRASL za struč- nější výtah z naší Vita maior. Poněkud odchylné mínění od dosavadních badatelů na vznik legendy prokop- ské vyslovil A. TRUHLÁŘ, který v rukopise Národní a universitní knihovny pražské (sign. VI. E. 13) našel text prokopské legendy, shodující se značně s textem MNICHA SÁZAVSKÉHO. Sám rukopis je značného stáří a pochází někdy z konce XII. století. Truhlář měl za to, že tento text záhy po kanonisaci Prokopově roku 1204 byl do rukopisu vlepen52 a že nám představuje nejstarší latinské sepsané legendy prokopské, které bylo pak předlohou MNICHU SÁZAVSKÉMU. Názor TRUHLÁŘŮV je však jen zčásti správný, totiž v tom, že text z klementinského ru- kopisu (je to starý breviář z kláštera sv. Jiří v Praze) byl skutečně předlohou (byť nepřímo) sepsání MNICHA SÁZAVSKÉHO. V podstatě jsou to prvé kapitoly naší Vita minor a nikoli nejstarší sepsání o životě Prokopově.53 Studie TRUHLÁŘOVA je však přece jen velmi pozoruhodná. Podstatnou změnu na vznik prokopské legendy způsobily teprve práce PEKA- ŘOVY.54 Nikoli snad proto, že by byl PEKAŘ podal jasné a správné řešení otázky legend prokopských, ale že sáhl opět k rukopisům a měl dost odvahy na jejich podkladě jít samostatnými cestami a tak vyvést naše bádání ze začarovaného kruhu starších názorů DOBROVSKÉHO, jehož se přidržovali více méně skoro všichni dosavadní badatelé o této otázce. A zejména podvrátit názor, že jediným vý- chodiskem k řešení otázky je nejstarší nám rukopisně dochovaný text v Letopise MNICHA SÁZAVSKÉHO. PEKAŘ se dostal do okruhu legend prokopských vlastně toliko nepřímo. V po- lemice o KRISTIÁNA poukazoval totiž FR. VACEK55 na to, že prolog k legendě KRISTIÁNOVĚ nápadně upomíná svým celým rázem na prolog k velké legendě prokopské, jejíž sepsání kladl VACEK do XIII. století, a která podobně, jako le- genda KRISTIÁNOVA byla připsána biskupu Vojtěchovi, je dedikována biskupu Šebířovi. VACEK v obou případech spatřoval pozdější falsum a domníval se, že oba tyto prology vyšly snad ze společné dílny. PEKAŘ naproti tomu poukazoval na to, že by bylo jistě pošetilé, aby autor, spisující někdy v XIII. století historii 51 FR. KRÁSL, Sv. Prokop, jeho klášter a památka u lidu, Praha 1895, str. 404 n. 52 (Viz níže str. 121 při rukopisu b. B. R.) 53 Šrv. A. TRUHLÁŘ, Paběrky z rukopisů klementinských, Věstník České akademie, VIII., str. 452, kde text je také otištěn. 54 J. PEKAŘ, Nejstarší kronika česká, Praha 1903, str. 109—114, a TYŽ, Poznámky histo- rikovy k vydání J. Dobrovského Kritické rozpravy o legendě prokopské (od V. FLAJŠHANSE), Praha 1929. 55 Fr. VACEK, Legenda Kristiánova, prameny její a čas sepsání, Čas. čes. musea, 1903 až 1904. 27