v zmíněném již rukopise brněnském nebo v rukopise fary v Moravské Třebové.40 FEJFALÍK byl pak názoru, že brněnský text prokopské legendy (= Vita an- tiqua) byl předlohou české prosaické legendy o sv. Prokopovi, kterou vydal J. GEBAUER, v čemž se mýlil. Prosaická legenda prokopská je zpracováním latinské Vita s. Procopii minor. Na rozdíl od DOBROVSKÉHO kladl FEJFALÍK vznik veršo- vané legendy české a tak i velké legendy prokopské, naší Vita maior, do časů Přemysla Otakara II., tudíž do konce XIII. století, jsa k tomu veden patrně dů- vody jazykovými a literárními. (Novější bádání klade veršovanou legendu českou až do druhé poloviny XIV. století. Z tohoto poznatku dost jasně vysvítá, jak se DOBROVSKÝ i FEJFALÍK mýlil, když prvý kladl vznik veršované legendy do konce XII. nebo do samého počátku XIII. století, druhý pak do třetí čtvrti XIII. sto- letí!) Mínění DOBROVSKÉHO o MNICHU SÁZAVSKÉM jako nejstarší známé legendě pro- kopské, po případě i názoru FEJFALÍKOVA, přidržel se také JAN EMLER v úvodu k svému vydání Vita s. Procopii maior z roku 1873.41 Ačkoli už studií FEJFALÍ- kovoU upozorněn byl EMLER na důležitý text legendy prokopské (naší Vita an- tiqua v brněnském rukopise Ž), nepokládal za potřebné tohoto rukopisu si po- všimnout, natož text legendy z něho vydat. Vůbec EMLERŮV rozhled po rukopi- sech legendy prokopské je vpravdě chatrný. Vydání textu Vita maior („přihlí- žejíce k ní více jen jako k latinskému znění české legendy veršované a jakožto ku kraji, k němuž vyvinování a rozšiřování nejstarší části letopisů Sázavských dospělo“, píše EMLER v zmíněném úvodu), je dosti ledabylé a povrchní. Nespor- nou zásluhou jeho však je, že správně poznal (proti DOBROVSKÉMU a FEJFALÍKOVI), že veršovaná legenda česká nebyla pramenem velké legendy latinské, ale že je na ní založena, a tak nepochybně pozdější než velká legenda latinská.42 Kdyby byl EMLER přetiskl celou Vita maior z vydání BOLLANDISTŮ, byl by zajisté posloužil naší vědě historické více a lépe než svou poněkud pohodlnou a přitom neúplnou edicí v Pramenech dějin českých a jejím „kritickým“ zhod- nocením v úvodu. V podstatě nepodal vlastně více než zkrácené otištění velké legendy prokopské ze staré edice BOLLANDISTŮ. Pochybeného názoru DOBROVSKÉHO, že východiskem pro posouzení genese legend prokopských může být toliko Letopis MNICHA SÁZAVSKÉHO, přidržel se 40 Nevím, měl-li FEJFALÍK rukopis fary v Moravské Třebové v rukou. Rukopis je nyní zcela nezvěstný. O rukopise je toliko zpráva ANT. BOČKA z roku 1845, Zemský archiv moravský, sign. R. III. 13/16, sbírka Bočkova, č. 3115. V druhém svazku pergamenového Liber ho- rarum z roku 1397 na fol. 108 byla zapsána legenda o sv. Prokopovi, počínající slovy: „Fuit itaque beatus Procopius, nacione Bohemus, sclavonicis apicibus a sanctissimo Ciril- lo, episcopo, quondam inventis et statutis canonice, admodum inbutus.“ Podle tohoto incipitu možno s bezpečností soudit, že rukopis fary v Moravské Třebové nebyl totožný s rukopisem kláštera ve Starém Brně a obsahoval pravděpodobně naši Vitá s. Procopii minor. BOČEK v svém popisu rukopisu udává také incipity lekcí: „Hic quippe pro amore Jesu Christi“ (= věta v 1. kap. naší Vita minor), „At pater beatissimus Procopius, ut erat etc.“ (Tato věta není ani v naší Vita minor, ani ve Vita antiqua, ba ani ve Vita maior.) „In vertice montis iam dicti sanctus vir construxerat ecclesiam etc.“ (Tato věta navazuje na obsah kap. 4. naší Vita minor, nečte se však v žádném jiném dosud známém rukopise le- gend prokopských.) „Erat enim moribus sanctimonia probatus etc.“ (Tato věta snad na- vazuje na kap. 10. naší Vita minor, ale v jiných rukopisech se nečte.) Podle všeho rukopis třebovské fary obsahoval kratší výtah nebo parafrázi naší Vita minor a nemá pro kritiku legend prokopských valného významu. 41 JAN EMLER, Prameny dějin českých. I., str. XXV—XXVI. 42 JAN EMLER, Prameny dějin českých, I., str. XXVI (úvod): „jsmeť totiž opačného mí- nění,“ píše, „než Fejfalík a tvrdíme, že tato širší legenda latinská (naše Vita maior) jest původní složení a česká legenda jen veršované přeložení její.“ 24