11. MLADŠÍ ČESKÁ PROSAICKÁ LEGENDA Mimořádná obliba sv. Prokopa v české společnosti doby Karla IV. byla ne- pochybně důvodem, že vedle obou již výše zmíněných překladů legendy o sv. Prokopovi (srv. výše str. 80 a 100) vzniklo ještě další zpracování světcova života v prose. Předlohou této skladby byla legenda prokopská, v době Karlově sepsaná a v té době módní, naše Vita s. Procopii maior. Prosaický Život sv. Prokopa zachoval se toliko jako fragment v jednom dzi- kowském rukopisném kázání o sv. Prokopovi, snad od MILÍČE Z KROMĚŘÍŽE neb jiného kněze z reformních kruhů té doby. Autorem nového překladu Života Pro- kopova byl nepochybně Čech, jak svědčí jeho vřelé cítění vlastenecké.223 Dobu, kdy vznikla kázání, v nichž legenda prokopská je obsažena, určuje WISLOCKI přibližně rokem 1390. A to jednak podle reformních tendencí v kázáních proje- vených, jednak také z toho důvodu, že v kázáních vzpomínají se též ostatky sv. Zikmunda, které Karel IV. teprve roku 1365 přivezl do Čech, kde pak od roku 1366 byla památka sv. Zikmunda svěcena jako zasvěcený svátek. Ovšem autor kázání užil už asi českého Passionálu, jenž rovněž vznikal na konci vlády Karla IV.224 Recense legendy prokopské, jak je obsažena v kázáních Dzikowských, hlásí se zcela zřejmě svým obsahem k naší Vita s. Procopii maior a tak nepochybně až do druhé poloviny XIV. století. Známek, že předlohou české legendy byla Vita maior, je celá řada a z nich pak některé každou pochybnost v tomto ohledu vylu- čující. Tak autor legendy píše, že Prokop byl kanovníkem na Vyšehradě a dále píše o jelenu, který Oldřicha dovedl k svatému poustevníku i o proměnění vody ve výtečné víno — vše to jsou motivy, které najdeme toliko ve Vita s. Procopii maior. Překladatel však text dosti podstatně pozměňuje. Na místo knížete Oldři- cha položen tu Oldřich „jeden pán kúřimský“. Také se v českém textu vyskýtá místo Sázavy jméno řeky Sávy, jako v rukopisech X a Y. Rovněž ve vypravo- 223 Vydavatel textu naší legendy WL. WISLOCKI, Kazania niedzielne i swiateczne w języku lacińskim i czeskim z początku XVgo wieku, podlug kodeksu biblioteki hr. Tarnowskich w Dzikowie, Rozprawy wydziału filologicznego Akademii umiejętności w Krakowie, tom. III., (1875), str. 308 n., pokládá za písaře rukopisu zmíněných kázání kteréhosi Slováka. Soudí tak podle zmínky v kázání o sv. Ladislavovi, „qui existens rex huius regni Ungarie ... nobis videlicet christianis et specialiter Ungaris ipse datus est in lucem et exemplum“. WISLOCKI má (právem) za to, že tyto věty mohl psát toliko příslušník Uher a pravděpo- dobně toliko příslušník maďarského národa. Nicméně do zmíněného kázání se uvedená slova mohla dostat z nějaké uherské předlohy, jejímž autorem byl skutečně Maďar. A bylo by omylem usuzovat z vět svědčících o uherském patriotismu na Slováka. Na jiném místě těchto kázání jejich autor se hlásí zřejmě za Čecha, když píše na př., že zde v Čechách leží těla Pěti bratří. 224 R. URBÁNEK, Legenda t. zv. Kristiána, 1. c., I., str. 203, zřejmě pochybeně klade vznik české legendy o sv. Prokopovi, jak se zachovala v kázáních dzikowských, se zřetelem k je- jímu živému vlastenectví do konce XIII. století, asi do doby braniborské nebo někdy před smrt Václava II., kdy roku 1304 král Albrecht oblehl Kutnou Horu a působil veliké záhuby zemi. Živý nacionalismus legendy svědčí spíše národně pohnutým dobám nacionálních bojů na pražské universitě z konce XIV. století než době braniborské na konci XIII. století. 106