Z bezpečných pramenů víme, že sázavský opat Blažej skutečně v Římě byl.150 Nebylo to roku 1203, ale již roku 1202. Dále víme bezpečně, že kardinál Quido byl rovněž v Čechách, nikoli však roku 1204, ale též roku 1202, po případě ještě začátkem roku 1203.151 A také ještě v létě roku 1203 zdržoval se kardinál Quido v blízkosti Čech a měl co činit s českými zájmy.152 Zmíněný kardinál Quido, jenž přišel s českou politikou a s českou šlechtou, která podporovala kanonisaci Prokopovu, do živého styku, byl Quido, biskup de Praeneste a nikoli Quido, kardinál, kněz sv. Marie trans Tiberim, titulu sv. Ka- lixta, jak udává prokopská legenda. NoVOTNÝ vyslovil názor, že jde tu o činnost dvou kardinálů stejného jména, jednoho Quida, jenž byl roku 1202 v Čechách a jednal s českým panstvem i s Přemyslem (snad pravděpodobně už také o svato- řečení Prokopovo), a druhého Quida, titulu sv. Kalixta, který prý roku 1204 přišel do Čech a tu z příkazu samého papeže provedl Prokopovo svatořečení.153 Kromě legendy v chronologii poněkud nepřesné jiných zpráv o této události nemáme. A není zajisté vyloučeno, že záležitost vyřídil již v meritu kardinál Quido de Praeneste za svého pobytu v Čechách roku 1202, po případě opat Blažej za své cesty do Říma roku 1202 a že po jistých průtazích došla konečně do Čech papež- ská bulla ze dne 4. července 1204, podepsaná kardinálem Quidonem u Panny Marie za Tiberou, titulu sv. Kalixta, kterou kanonisace Prokopova byla vyhlá- šena. Tradice sázavská popletla si snad zájezd kardinála Quidona na Sázavu roku 1202 s Quidonem, podepsaným na papežské bulle, a vše spojila v legendární celek, jak čte se v přídavku Vita minor (naší edice kap. 27. a 28.). To je tak asi nejpravděpodobnější výklad toho, jak se dostalo jméno kardinála Quidona s přes- ným titulem („Quido, sancte Marie trans Tiberim sancti Calisti presbyter et cardinalis, legatus a latere“) do záračné historky o kanonisaci sv. Prokopa. Podle toho, co bylo výše vyloženo, vyplývá zcela nepochybně, že kanonisační zázrak mohl vzniknout a k starší prokopské legendě, naší Vita minor, mohl být připojen až někdy v první polovině XIII. století. Nicméně datum kanonisační bully, které se stalo i datem svatosti Prokopovy a s nímž se setkáváme již v histo- rických svědectvích z první polovice XIII. století, dokazuje, že vypravování le- 150 Papež Inocenc III. posílá 5. května 1202 zpět do Čech biskupa Daniela, očištěného od všech obvinění, „cum ven. fratres ... et dilecti filii C(unradus) de Brenou, B(lasius) de Sazau, S(ilvester) de Cladorub, abbates, eum pariter compurgaverunt“. (FRIEDRICH, Codex Bohemie Moraviae, II., pag. 29.) 151 Kardinál Quido de Praeneste byl papežským legátem v říši německé a byl v dubnu 1202 v Kolíně nad Rýnem. Ale na podzim toho roku, když se proti němu zdvíhala v Němec- ku bouře odporu, zamířil do Čech a tam byl od Přemysla i Vladislava zvláště vlídně přijat. „Qui cum per Boemiam iter ageret, inclitus domnus Odoacer, Boemorum rex, et frater eius, marchio Moravie, henorifice eum recipientes ... per terram suam conduci fecerunt.“ (Gesta episc. Halberstat., Mon. Germ. Hist. SS. XXIII., str. 116.) Tu byla jistě příležitost, aby kardinála zavezli i na Sázavu. Papež pak listem ze dne 12. prosince 1203 děkuje českým pánům („Suppanis Boemie“) za toto vlídné přijetí. (FRIEDRICH, Cod. Boh. Mor., II., nr. 36, pag. 33.) 152 Papežský legát Quido v den sv. Bartoloměje pomazal a korunoval v Merseburku Přemysla Otakara I. za krále. (Srv. V. NOVOTNY, České dějiny, I., 3., str. 251, a 256.) 153 NOVOTNÝ, České dějiny, I.,3., str. 264, pro svůj názor uvádí okolnost, že tou dobou kardinál Quido titulu sv. Kalixta nepodpisuje papežských listin a že mohl tudíž být v Čechách. (Srv. POTTHAST, Reg. pontificum romanorum, I., str. 464.) Podobně okolnost, že papež Inocenc III. 21. dubna 1204 píše Přemyslovi (stran arcibiskupství v Praze) a slibuje vyslat do Čech svého kaplana T. k projednání různých záležitostí, „qui super hiis et aliis, de quibus viderit inquirendum, inquirat, et plene nobis....significet veritatem“ (FRIEDRICH, Cod. Boh. Mor. II., nr. 44, pag. 41.) Mezi těmito záležitostmi, které potřebovaly vyšetření, mohla být zajisté i záležitost svatořečení Prokopova. Ku podivu v několika listech papeže Inocence III. z té doby do Čech se o Prokopovi nikde zmínka nečiní. 77