3. ZTRACENÁ SLOVANSKÁ LEGENDA Kritikou nejstaršího dochovaného textu legendy o sv. Prokopovi, jak ji po- dáváme níže, možno dospět k poznatku, že naše Vita antiqua (srv. str. 44n.) je oním základním a nejstarším nám známým textem latinského sepsání o životě světcově. A dále, že její obsah i rozmanité časové narážky nám umožňují, aby- chom vznik původní legendy prokopské položili do let 1061—67, tudíž do doby, kdy bylo na Sázavě v květu písemnictví slovanské. Již tato okolnost mohla by nás vést k tomu, že původní Život sv. Prokopa byl sepsán slovansky a nikoli latinsky. A to tím spíše, že podle zprávy letopisu Sázavského roku 1097 nově jme- novaný opat nenašel v klášteře jeho péči svěřeném jiných knih nežli slovanských. 70 Není sice při povaze našeho kulturního života a zejména života církevního zcela vyloučeno, že na Sázavě vedle převládajícího písemnictví slovanského užíváno bylo k literární tvorbě i latiny, nicméně s tohoto povšechného hlediska je přece jen více podobné pravdě, že Život sv. Prokopa, který byl sepsán dosti záhy po smrti zakladatele slovanského kláštera na Sázavě, byl spíše napsán slovansky než latinsky. A tu se naskýtá otázka: je ono nejstarší nám dochované latinské sepsání o ži- votě světcově (naše Vita s. Procopii antiqua) skutečně nejstarším sepsáním zakla- datele Sázavského kláštera? A je skutečně ono nejstarší latinské znění prokopské legendy jejím zněním původním? U celé řady badatelů, kteří se otázkou prokopských legend zabývali (je to především PEKAŘ, FLAJŠHANS, ale i NoVOTNÝ71 a jiní), setkáváme se s přesvědče- ním, že původním a nejstarším sepsáním života sv. Prokopa byla slovanská legenda o sv. Prokopovi. O klášteru Sázavském vypravuje nám letopisec sázavský, že při konečném vypuzení slovanských mnichů ze Sázavy roku 1092 byly slovanské knihy tohoto kláštera vesměs zkaženy a rozmetány. A byla pak nasnadě myšlenka, že při této bezohledné zkáze slovanského písemnictví na Sá- zavě byl snad také zmařen Život sv. Prokopa, sepsaný slovanským jazykem od jeho žáků a následovníků. Zda se tak stalo, s určitostí tvrdit nelze. Víme jen, že ani u nás, ani jinde v slovanském světě (na př. v Charvátsku nebo na Rusi, kde se nám zachovaly početné památky našeho slovanského písemnictví z X. a XI. století) není po slovanské legendě prokopské nikde nejmenší stopy.72 70 Letopis Sázavský, Prameny dějin českých, II., str. 252: „Dux Bracizlaus (1097) ... titulum Zazovensis abbatiae Diethardo ... viro latinis litteris sufficienter imbuto ... imposuit ... Idem abbas libros ... non invenit loco sibi comisso, praeter sclavonicos." 71 PEKAŘ i FLAJŠHANS předpokládají, že byla tu slovanská legenda prokopská, nyní ztra- cená a nezvěstná, na jejímž základě vznikla pak latinská legenda prokopská. NoVOTNY, České dějiny, II., str. 336, má aspoň za velmi pravděpodobné, že na Sázavě byly původně zaznamenány některé zprávy o životě sv. Prokopa, jež prý pak v latinském zpracování byly přejaty do kroniky MNICHA SÁZAVSKÉHO. Za takové latinské zpracování oněch sta- rých zpráv původní snad legendy prokopské má NoVOTNY krátký výtah z Vita minor, jak čte se v Acta sanctorum podle rukopisu v Kolíně nad Rýnem (k). 72 V novější době v ruské církvi — jak mi v soukromém dopise sdělil ruský Čech proto- ierej A. VANĚK — koná se památka sv. Prokopa na den sv. Ludmily dne 16. září. Kdy se 34