zavské falsum vzniklo snad už za opata Dětharta a bylo snad už součástí historie o počátcích kláštera na Sázavě. Je však s hlediska literární struktury historie sv. Prokopa v letopisu Sázavském, jak již věc byla objasněna, pravděpodobnější, že toto falsum o donaci Oldřichově klášteru vzniklo samostatně a že je pojal pak do své kroniky teprve autor letopisu Sázavského v sedmdesátých letech XII. století. Není asi pochybnosti o tom, že vše, co se v zmíněném falsu jako majetek kláštera uvádí, klášteru patřilo neb aspoň užíval tohoto zboží odedávna. Se zřetelem k hospodářskému a nepochybně též kolonisačnímu pokroku pokládal však přece jen opat Děthart či autor letopisu Sázavského za účelné, aby zboží kláštera bylo poněkud přesněji vymezeno a zabezpečeno listinou neb aspoň jejím vhodným nahrazením. K starému majetku kláštera patřilo nepochybně, jak jsme už výše naznačili, údolí řeky Sázavy v bezprostředním sousedství kláštera s lukami a lesy v jeho okolí, a to od záhadné vesnice Milebuz (srv. výše pozn. 133) až k jeskyni sv. Prokopa, řečené Zákolnica, a mimo to polnosti a luka i lesy po obou stranách řeky,178 jme- 178 Ve falsu darovací listiny knížete Oldřicha, potvrzené údajně knížetem Břetislavem I., se majetek kláštera vymezuje slovy: „flumen videlicet subterfluens a Milobuz usque ad speluncam, que vulgo Zacolnica dicitur, cum pratis et silva corcumiacente“. Dále byl tu jistý majetek, kterého se patrně po zrušení slovanského kláštera knížetem Břetislavem II. zmocnili vladykové, či jak se v našem padělku praví, „dědici“ z blízkého okolí, který byl po nějaký čas sporný a jenž pak rozhodnutím knížete (asi Břetislava II.) byl přiřčen klášteru. V historickoprávní literatuře mnoho pozornosti bylo věnováno „dědicům“ z Milebuz a jejich postavení ve společenském našem životě starší doby. (Srv. PEISKER, Východisko Meitzenova líčení agrárních dějin, Čes. čas. hist., IV., 1898, str. 56—57; V. NOVOTNY, České dějiny, I., 2, str. 55—56, 96; V. VANĚČEK, Dědici, kde „dědici“ z Milebuz bývají zpravidla pokládáni za svobodné sedláky, zbytek to starodávného českého společenského zřízení. O tom, že není v naší topografii dokladu pro ves Milebuzy, stala se již zmínka výše. (Srv. pozn. 133.) Sám dědice z Milebuz“ pokládám za zemany nebo vladyky, neboť s nevolnickými sedláky by sporu nebylo. Padělek domnělé donace Oldřichovy, potvrzené údajně Břetisla- vem I., je označuje těmito slovy: „Dein eciam hanc eandem donacionem supervenientibus heredibus et eam suo iuri usurpative vendicare molientibus ...(Bracizlaus) ... litem diremit et eidem (monasterio) et (sancto) patri Procopio omnem utilitatem in aqua et silva a pre- dictis terminis redonavit, agros vero et prata ex utraque parte adiacencia ... (et) scriptis et legitimis testibus reconciliavit.“ V padělku se sice praví, že kníže zmíněná zboží vykoupil cenou 600 denárů, což se však nezdá dost pravděpodobné. Kníže té doby, když rozhodoval spor mezi klášterem a vladyky, kteří si na majetek kláštera činili nárok, sotva by byl sáhl k výkupu. Částka 600 denárů je spíše důchod z knížecího hradu v Kouřimi, darovaný klášteru, za nějž pak bylo pro klášter získáno jisté zboží. Podobně bylo také asi získáno za 100 denárů zboží v sousedství ležící (od knížete či opata?) od úvalu řeky Sázavy až po les řečený Strnovník a ves Skramník spolu s jezem při kterémsi jezeru či rybníku. Podle toho činil si klášter nárok na celou část kraje na Kouřimsku od řeky Sázavy až do okolí Českého Brodu u Skramníků a u Chotouně. Padělek donace Oldřichovy věc vyjadřuje slovy: „Ad extremum quoque (princeps) ex propria largicione (monasterio donavit) terram, que circa est (monasterium), usque ad silvam Strnunic [v tomto okolí jsou vesnice Kostelní a Hra- dové Střimelice, snad původně Strmelice; jméno by snad mohlo souviset se jménem lesa Strnovníka?] necnon villam Zcramnik [Skramníky mezi Českým Brodem a Pečkami v bez- prostředním sousedství vsi Chotúně] et unum stagnum [snad mohlo by se tu myslit na jezera či rybníky u Jevan na potoku Skalice, po němž má asi jméno městečko Stříbrná Ska- lice v lesích černokosteleckých] et structuram lignorum ad piscandum, centum denariis comparatam eidem abbati et suis successoribus pro remedio anime sue in perpetuum possi- denda contradidit." Zdá se tudíž, že po obnovení kláštera pod latinským opatem Děthartem za knížete Bře- tislava II. došlo též k obnovení klášterního majetku. A je možné, že Břetislav II. či některý z jeho nástupců vydal o tom klášteru listinu, jejíž obsah vložil MNICH SÁZAVSKY do svého Letopisu, ale tak, že přičetl ji už knížeti Oldřichovi a Břetislavovi I. Po stránce diploma- tické text Oldřichovy donace, stvrzené údajně knížetem Břetislavem I., v ničem neupomíná na znění listin knížetem Břetislavem vydaných, ani na znění listin, vydaných českými pa- novníky z XI. neb XII. století. A tak je přece jen spíše podobné pravdě, že v klášteře Sá- 89