podstatných částí naší Vita s. Procopii maior a českou legendu veršovanou po- kládal za skladbu pozdější, „ze všech nejpozdější“, jak praví, až ze XIV. století, jak prý ukazuje i zmínka o Českém Brodu v ní obsažená.219 PEKAŘ si byl sice vědom toho, že nové, co možná definitivní řešení otázek, souvise- jících s filiací legend prokopských nebylo mu zatím možné220, ale přece jen se pokusil řešit otázku v naznačeném smyslu, přijímaje (mylně!) spolu s FLAJŠHAN- SEM pro českou veršovanou legendu prokopskou jako předlohu FEJFALÍKOVU legendu z rukopisu kláštera ve Starém Brně, t. j. naši Vita s. Procopii antiqua. Po tom, co jsme si již výše vyložili o povaze a speciálních znacích naší Vita s. Procopii maior (srv. výše str. 96n), nemůže být však nejmenší pochybnosti o tom, že česká veršovaná legenda prokopská je toliko českým zveršováním latinské před- lohy, a to naší Vita maior. Všechny charakteristické náměty, které jsou příznačné pro Vita maior, najde- me (místy do slova věrně!) i v české veršované legendě prokopské. Tak jako ve Vita maior, tak také ve veršované legendě dává její autor sv. Prokopovi růst na Vyšehradě, kde pak i tamní kněží mladého Prokopa „v kapitole na Vyšehradě zvo- lichu jej služebníkem, u svatého Petra kanovníkem“. (Toto je jeden ze znaků Vita s. Procopii maior a tento motiv se nenajde v žádné jiné recensi! Část české veršo- vané legendy prokopské — list 2. rukopisu — kde patrně se připomínala i slavná škola jazyka slovanského na Vyšehradě, je bohužel ztracena, ale domnělé ka- novnictví Prokopovo je jistě dostatečným vodítkem pro přičlenění veršované legendy ke skupině prokopských redakcí, vzniklých z Vita s. Procopii maior.) A podle Vita maior píše veršovaná legenda dále o tom, že Prokop jako vyšehrad- ský kanovník „naleze mnicha starého“ a ten že jej pak vyučí „v svatého Benedikta zákoně“ i také, že Prokop „potom jide do svého kraje ... ne proto, aby přátely viděl“, ale aby v něm hledal a našel samotu v hlubokých lesích na Sázavě. („A quodam religioso monacho ordinem s. Benedicti assumens ... secessit ad provinciam suam, non ut parentes suos videre vellet, sed ut heremi secreciorem locum quereret.“) Tento motiv opět není v žádné jiné redakci legend prokopských, jedině ve Vita maior a na ní založené veršované legendě české. Pak se líčí ve veršované legendě setkání sv. Prokopa s knížetem Oldřichem, a to opět zcela a výhradně podle 2. kap. Vita maior. (Oldřich našel na př. Prokopa, kterak „v ty časy dub osěkováše“, „ramos unius quercus pro necessitate cederet“.) Ve veršované legendě líčí se také stejně jako ve Vita maior (a to opět jedině ve Vita maior!), kterak na žádost knížete přinesl mu sv. Prokop číši vody a ta po požehnání světcově se proměnila v nejlepší víno jako někdy voda v Káni Gali- lejské! Došlo pak také k založení kláštera knížetem Oldřichem „ot syna Božieho poro- zenie let po tisúci devátého, pod ciesařstvem Jindřicha druhého“. („Hec autem ordi- 219 Srv. Jos. PEKAŘ. Nejstarší kronika česká, 1. c. — Tento zvláštní názor PEKAŘŮV pře- jímá pak také V. FLAJŠHANS. Poznamenávám, že nevidím důvodu, proč by zmínka o Českém Brodu měla být svědectvím pro pozdější původ české veršované legendy prokop- ské. Je sice pravda, že ve XIV. století se vyskýtá občas i název Biskupský Brod, protože Český Brod patřil pražským biskupům (podobně Horšův Týn se zve po německu Bischof- teinitz), nicméně název Český Brod je jistě původní a starší, ano prastarý. Osada ležela na pomezí Kouřimska (Zličska) a Česka, na samém kraji lesů, které oddělovaly starobylé a malé Česko (Pražsko) od kraje kouřimského, a je názvoslovnou upomínkou na doby, kdy se přes Český Brod chodívalo do Česka, tak jako přes Německý Brod do Němec a přes Uherský Brod do Uher. (O Českém Brodu srv. též MUJ výklad ve studii O hranicích panství Slavníkovců, Časopis přátel starožitností, LIX (1951), str. 28, pozn. 1.) 220 Srv. Jos. PEKAŘ, Doslov k DOBROVSKÉHO Kritické rozpravě o legendě prokopské, 1. c., str. 51. 103