„Smrtí kněze Jana Želivského“, napsal Zdeněk Nejedlý, „končí doba pražkého radikalismu, jenž nikdy již se nevzmohl k síle, již mu dodal Želivský. Od jeho smrti čím dále tím více upadá Praha v moc nejenom konservatismu, nýbrž přímo reakce. Věrní jeho stoupenci v lidu zachovali si památku drahého kněze a chovali jeho naučení jako vzácný odkaz jeho. Zvláště Nové město Pražské věrně ctilo Želivského odkaz, a když po letech změnily se poměry, vystupuje znovu strana Želivského na veřejnost. III Josef Pekař, vylíčiv Želivského jako demagoga a přiznav mu nakonec nerad zásluhu, že „připravil Prahu na cestu revo- luce, na cestu, která umožnila spolek s Táborem Žižkovým“, dodal: „Je zřejmo, že ve skutečnou tvář Želivského nevidíme bezpečně.“ K takovému zápornému soudu dospěl, protože si vytvořil umělý obraz krvežíznivého rváče, jehož skutky se nekryjí s jeho slovy. Ale třebaže se dochovala jen menšina Želivského projevů, promlouvají nám z nich rysy Želivského postavy a povahy mluvou sdostatek srozumitelnou a jímavou. Ve skutečnou tvář Želivského vidíme natolik bezpečně, že můžeme sledovati shodu jeho smýšlení a jednání a namnoze se dobrat i posledních motivů jeho nezapomenutelného vy- stoupení v husitské revoluci. Čtenář našeho výboru z Želivského kazatelských příprav, vzniklých v době, kdy se hotovil k politickému vůdcovství, nesmí se dát odradit nahozeností konceptů a prvním dojmem, jako by šlo o pouhou snůšku biblických a někdy patristických citátů. Ve skutečnosti je Želivský dobrý biblický theolog. Řadí k sobě oddíly svědectví Písma svatého nikoli jen podle jejich slovní, nýbrž hlavně obsahové příbuznosti. Slovo Boží, zto- 2* 19