POMĚR K OSTATKŮM. POVĚREČNOST formní, při čemž se hrot obrací stejně proti ostatkům církevním, jako proti kuriosilám i oněm památnostem světským, vyžadujícím na lidech příliš víry. Jaroslav odsuzuje, jak kněží ostatky »dvorným obyčejem lidi o peníze tantují«, ale on se ani nerozpahuje v Norimberce vysloviti pochybnosti o ukazovaných zde ostatcích slovy: »ač jest tak, jak oni pravie«, a ani mnoho jiných »dvor- ných« věcí nepopsal, jednak že nemohl, jednak však úmyslně (»aniž mi sě zdálo psáti etc.«). Stejně jako v Remeši sheptická poznámka »tak pravie« ruší dojem vypravování o zázračné smrti sv. Diviše, tak se i děje v St. Denis při výkladu kněží o zlatých klenotech korunovačních. Tak s prostou, boha- bojnou vírou, jež však již nevrhá svými příliš přísnými požadavky tak těžké stíny na přirozené požadanky žihotní, spojuje autor prvního českého cesto- pisu i dosti střízlivého rozumu, aby našel snazší způsob vyrovnání mezi českými reformními ideály i lidskou přirozeností. Po této stránce, v poměru k ostatkům, se od Jaroslava lišil více Tetzel nežli Šašek. Tetzel v této otázce nezapře svou konvenčností své rodné město ani svého příbuzného Mihuláše Muffla, jenž ve svém soupise památností Říma, splétaje výčet tamních kostelů, ostatků a odpustků i s vypravováním příslušných legend a zázraků, plně vyjádřil svou oddanost nejnahnější pověře a vnějškové zbožnosti: podle něho, umře-li něhdo na římské pouti, ať na cestě tam nebo při návratu, budou mu všecky hříchy odpuštěny, ježto putoval za milostí boží! Tetzel nábožensky nepřesahuje průměr svého pravověrného prostředí. Víra jeho, živá sice, nikoli však exaltovaná, leckdy dojímající svými rozkošně naivními adjehlivy u jmen svělců (»milý pán, svatý Tomáš«, a tak i o sv. Zikmundovi atd.), je zcela naplněna důvěrou v pravost i moc ostatků i legend o snatých i jejich zázracích. Naproti tomu u Šaška lze již postřehnouti vliv kritičtějšího husitského sousedství, stavějící jej mezi Jaroslava a Tetzla, takže je z toho patrno, že cizí ztotožňování českých utrakvistů i katolíků nebylo zcela bez důvodu. Než i konvenční religiosita Tetzlova s nelibostí zaznamenává, jak bishajští kněží, majíce ženy, jsou stejně nemravní jako neučení, jak je zvláště pozorovali na jejich velmi chatrných kázáních i na primitivní, nepříslušné for- mě zpovědi jejich věřících. Ani Šašek není povýšen nad pověrečnost své doby, a leccos by s ním zajisté i sdílel Jaroslav, kdyby se byl dotehl týchž věcí, jako Šašek, jako pověrči- vosti potom podléhal i Poppelau, neváhaje na př. přijmouti od gdánského kupce darem zlatý prsten, chránící před padoucnicí. Jako beze všech pochyb- ností Šašek zaznamenává pověst o hradu v Halle, obývaném od zlých duchů, i podobné pověsti o hradu doverském a o římském vodovodu v Segovii, stejně i on si dal v Norimberce svůj prsten od kněze položiti na kopí, jímž byl Kristus proboden, aby byl chráněn před bolestmi v bohu, a jistě jako Tetzel věřil, že v Compostelle i v Perpignanu stačí postátným řetězem opásati posedlého, aby byl uzdraven. I když, jako Tetzel, podává celé soupisy ostatků, přece i u něho lechdy letmé poznámky »prý«, »zajisté se trdí«, i nepříliš dbalá péče o úplnost soupisu, kde lechde musí jako doplněk postačiti slova »a jiné přemnohé, zde nepoznamenané«, »kněží kázali« atd., jasně naznačují jeho pravé stano- risko, ne příliš vzdálené od Jaroslavova: v Kolíně nad Rýnem (Köln) přímo XXXV