ŠAŠEK-ČECH. JEHO ZÁJEM O POVÉSTI I HISTORII učinil, že jsou to lidé »horší než sami pohané«, oddaní životu nečistému a sodomskému, až prý je stydno vypravovati o jejich nezřízenostech, takže Šašek zcela věří tomu, ale ovšem v jiném smyslu, co Olmedšlí sami říkali, že jejich městu není podobného v celé Kastilii. U Čecha léž byl pochopitelný zájem o tradici blíže Brescie, že neúcta k svátosti oltářní byla potrestána zvláštním způsobem, šíleným křepčením do mdlobné únavy v den výroční. Než Šaška zajímaly i jiné obřadné odchylky, stejně ve franském Heilsbrunně, že se zde v klášteře při mši nepozdvihovala krev Páně, a v Salisbury, kde se sloužila mše beze světel jako trest za odpadlictví a kde Češi kromě jiných zvláštností po prvé viděli o Velký pátek slavnostní umývání nohou 13 chudých — jako v Miláně zvláštní mešní kánon ambrosiánský. Pro Čecha pak bylo jen důsled- né, jestliže si při velkolepém dojmu, jakým naň působil compostellský Sv. Jalub, vzpomněl na Prahu, na chrám svatovílský, alespoň pohud šlo o jeho kanov níky. Kromě Španěl zvlášlě Burgundsko zaráželo i českého katolíka, jenž přece jen podlčhal alespoň zčásti vlivům husitského puritánství, sným nevázaným živo- tem, předen ším v lázních, jenž i Tetzla udivoval. Měli k nahlédnutí v tento bujný nír zvláště vhodnou příležitost, mohouce býti v Brüggách účastní masopustního karnevalu. Zdá se, že i tu zasáhly škrty Pavlovského; přece však jim unikla charakteristická širší zmínka o tamní mravní nonchalanci k milostnicím kníže- cím i jejich dětem s tím udivujícím důsledkem, že bastardi mají stejné právní i společenské postavení jako děti manželské. Bohatství legend, s nímž se setkáváme u Šaška a v ještě větší míře u Tetzla, nebylo ovšem jejich protním duševním majetkem, nýbrž bylo ohlasem místní tradice, na niž však oba reagovali různým způsobem, zůstávajíce ve shodě se svou zvláštní duchovní povahou. Tato různost vystupuje i v jejich zvláštním poměru k místním tradicím. Je při tom pro Šaškovu vnímavost charakteristické, že různým těmto tradičním pozůstatkům věnoval více pozornosti i místa než Tetzel, maje snad k tomu zčásti oporu i ve starších znalostech z českého do- mona, jak se zdá ani ne tak v pověsti o Melusině, jejíhož jména ještě nezná, jako spíše o Dělřichovi Berounském (Theoderichovi), o němž naopak Telzel nemá ani zmínky: nebylo to jen proto, že Horní Italii věnoval Tetzel vůbec málo místa, ježlo ji pravděpodobně znal již z dřívějška, nýbrž že o tyto po- vésti neměl takového zájmu jako o náboženské legendy. Tetzel neměl však zájem ani o lechteré historky z nedávné doby, jež Šaška zaujaly, jako na př. o zloději, jenž se v Benátkách dostal do pokladnice státní, nebo o tom, jak v Novém Městě vznikly zlaté prsteny na zvonu klášterním. A tento nezájem Tetzlův se přenášel i na události historické, o nichž se jim na cestě dostato zpráv z místních podnětů, pokud jen nebyly svými důsledky v přímé souvislosti s jeho vlastními názory, jako vidíme při sporu kastilském a při odboji kalalonském. Vújimek bylo málo. Takovou bylo obšírné zazname- nání tradice o španělské Meridě i zmínky o Rolandovi a o dvanácti rodech z francouzské krve před Zaragozou nebo ze současné historie při městě Toursu připomínka svatebního poselstia Ladislavova. Jestliže se právě Tetzel o něm šíře zmiňuje a Šašek se tu spokojuje jen několika slovy, můžeme z toho vy- XXXVII