SROVNÁVÁNÍ S CIZINOU: KACEROVÁNÍ ČECHU hromad ryb i vaření soli. Ani malebná divokost hor ještě nenachází u Jaroslava citovou disposici k jejímu ocenění, a obtíže cesty nabývají při tom nepříznivé převahy, takže v Savojsku se ozve jeho rozmrzelá kritiha, že jeli zde »tú pře- pehelnú ne cestú, ale shalami a horami«, »těmi horami přepekelnými«, »a tu sě stýskalo živu býti, aneb spieše něham preč utéci etc.«. Přece však kromě měst pevných, dobře hrazených si lechde Jaroslav všimne a poznamená, že je město nebo ves »dosti pěkná«. Při tom se zase charakteristicky ozne i český přízvuk v oceňování, nejen srovnává-li se vzdálenost, na kterou prý nesl sv. Diviš svou sťatou hlavu, se vzdáleností pražské šibenice od města, nebo srov- nává-li Šašek město St. Pol s Českým Brodem, jenž je větší (sem patří i jeho srovnávání českého počítání času podle celého orloje s francouzským podle půl orloje od půlnoci) — nýbrž i vzpírá-li se Jaroslav tvrzení Marinovu, že je Remeš tak veliká jako Praha: »ale já sem tomu nemohl svoliti etc.«. Zde cítíme hrdost Čecha i husity nad Prahou, a vzpomínka na Prahu a Betlém se přitlumeně ozve i na místě, v cizině pro husitu nejdojímavějším, v Kostnici, vzbuzená rychlou associací charakteristiky Němců, pálících Husa, a známé písničky o útoku na Betlém. Při tom se jeví uspokojení českého husity, že tu noc, kdy byli v Kostnici (Konstanz), hrom bil, přehlušuje zvonění »zlých« kněží na dómě na mraky. Při takovém srovnávání musil v křihlavých formách vystoupiti mravní i nábožen- ský rozpor mezi Čechami a laxnější, konvenčnější cizinou, jenž byl nápadný právě utrakvistovi, jenž musil jeho důsledky na svých zádech odnášeti. Vlivem zmatených a nesmyslných pověstí vyrostla v důvěřivém mínění širších kruhů představa o husitství a pak o češství vůbec v tak obludných formách, že se málem blížila divoké fantastice středověkých Lucidářů, jako by ani o lidi nešlo. U Jaroslava se vrací výraz, jak se jim, Čechům, lidé divili, stejně v Něm- cích, jako ve Francii, »přieliš velmi«, že »tak se pěkně a slušně mají v krmiech etc.«, takže Jaroslav až Abbevillské proto nazval »lidmi třeštěnými«. A cizí kaceřování, v němž se příliš nelišila bohatá, »bezmozhá« krčmářka ženevská, jež Čechy ze své hospody vyhnala, od vysokých prelátů francouzských, za- tracujících je bez rozdílu, »že jsme všichni kacieři«, připadalo Čechům tím nespravedlivější, když v cizině viděli nemožné v tehdejších Čechách případy vlažnosti náboženské i zvůle mravní, jak u laiků, tak i u kněží. Čechy pobuřovalo, šel-li v Norimberce (Nürnberg) kněz s tělem božím a ni- kdo za ním a nikdo nepohlehl ani se neohlédl, ač se kněz sethal s celým procesím z právě konané slavnosti Urbanské. Uráželo je světáctví i špatné mravy cizího kleru, volnost veřejně vystupující prostituce, v Čechách v utra- kvistických městech zcela zakázané, i bujný život ve společných oběma pohla- vím lázních. Přesto však ani Češi neodolávali svůdné přitažlivosti těchto, ne- zvyklých u nich forem životních, rychle se jim alespoň zčásti přizpůsobujíce, takže nezůstávalo jen při opětovné lítosti páně Bavorově, »že sč jest kdy oženil«, nýbrž i čteme, že se společným lázním nevyhýbali, že v St. Quentinu v lázních »někteří sě z našich dali holiti, právě jako v Sodomě atc.« a v Bourboně v teplicích »pasovali sme sě dvorně etc.«. V poměru k ostatkům vidíme již u laika Jaroslava výsledky přímé kritiky re- XXXIV