PREDMLUVA. Vydávajíce rhetoriku českou Prokopa písaře Nového města Pražského, doufáme se tím zavděčiti milovníkům staršího písemnictví českého, histori- kům i právníkům. Byltě Prokop nejen ve svém povolání jako nejvyšší písař Nového města Pražského muž na slovo vzatý, nýbrž i učenec a pro- fessor na výši časové stojící, dosti plodný spisovatel a humanista. Pomocné historické vědy, smíme-li tak moderně se vyjádřiti, souvisejíce s jeho po- voláním, našly v něm povolaného interpreta. Pokud byl samostatným neb od jiných odvislým, těžko říci, dokud hlavní jeho dílo, latinská rhetorika (o výmluvnosti) vydána není; také to nepadá u spisovatele středověkého tak mnoho na váhu, protože doba ta, veškeré vymoženosti a vědy za spo- lečný majetek považujíc, i doslovné převzetí a vypsání jiného spisovatele za dovolené měla. Ostatně on své prameny svědomitě jmenuje. Nám stačí, že stál na výši časové, pojav do svých přednášek vědu v celém rozsahu: o výmluvnosti, o rhetorice, o císařské a papežské diplomatice a o listinách soukromých, a že pravidla všeobecná obohatil vypsáním na- šich domácích zvláštností v Praxis et cursus cancellariae civilis a v české rhetorice. Takový muž byl by každé universitě, ne- řkuli naší tehda zubožené Alma mater sloužil za ozdobu; bohužel že jako člověk ženatý a rozhodný katolík jen mimo fakultu a na krátce svá čtení na universitě konati mohl. Pokud nyní přehlédnouti můžeme, znal Ovida (Pont.), Vergila (Bucol.), Cicerona (De oratore), Ezopa, Terentia, Statia (Thebais), Boniface Veronského (Eulistea), Tibina (Rhetorica), Aeneáše Sylvia (Historia boh.), Vavřince z Březové a Viklefa (Libri de realibus universalibus). K tomu přičísti třeba spisy právnické: Justinianovy instituce, leges imperiales, ius montium seu vinearum, papežské dekretálie a kanony. On píše jasný, jadrný sloh, prázdný všeho bombastu, jak to od právníka žádáme. Pro časté citáty z autorů staroklassických, ještě však více pro jeho ethickou, ušlechtilou povahu neváháme jej k humanistům přičísti. Ve svých spisech užívá stejně češtiny jako latiny, kdežto tito mateřštinou po- hrdali, jenom v formálním napodobení starých klassiků si libujíce. Snad ani řečtina nebyla mu cizí.