264 nad Prahou a jejími spojenci třeba jen tak nepatrného úspěchu, jako se- hnat Žižku a hrstku jeho bojovníků s jeho vyzývavého a strategicky tak zištného postavení na Vítkově,32) ukázala také neobyčejnou cenu pomoci táborské. Nazítří po bitvě, která podle slov dalšího manifestu byla dů- kazem, že Bůh více dokáže skrze prosté, neozbrojené občany, než Zikmund svými vojáky, zahájilo pokusy o navázání mírového jednání králi věrné české panstvo. Mohlo se dovolat úspěchu, který dovedla ocenit i vítězná Praha, že totiž zmařilo pokusy a návrhy křižáckého vojska, pobouřeného porážkou vítkovskou, aby město bylo bombardováno z pevnosti hradu, sotva tato dělostřelba ukázala zhoubnou svoji účinnost; bombardování z posic tak výhodných mohlo snad opravdu otřásti nedobytností Prahy. Tento čin se nemohl minouti jistým dojmem na obležené město. Nemohl nepřispět k rehabilitaci panstva, tolik zdiskreditovaného věrolomnou poli- tikou svého pána, nemohl neposílit v Praze stoupence dorozumění, kterých tu věru nebylo nedostatek. Ani ti však, kdož v návrhu panstva, a zejména v jeho ujišťování, že krále přiměje k rozpuštění křižáckých sborů, neviděli než úskok a úklad, nemohli se vážně vzepříti pokusu o mírové jednání. Každý den příměří, které jednání přinášelo samo sebou, znamenal zajisté uspíšení rozkladu veliké a stále nebezpečné armády křižáků, která se sama požírala potížemi v zásobování a krušivým vědomím o nedobytnosti Prahy. A zda mezi tuto armádu a pomocné sbory českého panstva nevráželo jed- nání o mír týž klín, jaký panstvo i nuncius zamýšleli vrazit mezi Prahu a Tábor? Nikdo rozumný nemohl se tedy v Praze vzpírat pokusu panstva. Jednání se arci rozbilo stejně jako pokus květnový v Kutné Hoře. Intriky sebe důmyslnější a povolnost předstíraná sebe horlivěji ani vůle sebe lepší nedovedly obnovit důvěru tolikrát zrazenou, a tím méně překlenout pro- past principů, mezi kterými nebylo smíru. Průběh vlastního jednání, které se začalo po 20. červenci, líčí nám pražský manifest,33) zachovaný s datem 8. února 1421, nepochybně však starší a zcela blízký události. Jako projev do Benátek z 10. července má celé odstavce shodné s protizikmundovským manifestem z 20. dubna, tento manifest se zase přimyká na počátku, kde hovoří o kostnickém koncile, shodami téměř doslovnými k pražskému manifestu,2) který počátkem dubna odpověděl na vyhlášení křížové výpravy nunciem Fernandem z Vratislavě. Na něho jako na původce všeho neštěstí soustřeďuje manifest útoky nejhojnější a nejvášnivější, jemu, a to jako zmocněnci koncilu kost- nického, přičítá rozpoutání války a všecky její nevýslovné hrůzy. Užívá při tom účinně formy přímého oslovení. Tento tedy muž krve, přesvědčiv se o marnosti vlastního postupu a byv k tomu dohnán výčitkami svědomí, učinil Praze konečně nabídku sly- 32) O smyslu obsazení Vítkova i o akci panstva viz moji stať »Okolo bitvy na Vítkově« ve Vojenských rozhledech V., 1924, 370 a d. 33) Příloha IV. I tento dokument otiskl již Palacký v uv. UB II. 487-93, ale rovněž s vynecháním několika odstavců a ne bez několika omylů, zaviněných nepřesností přepisu, kteréhož užil.