263 vaně důraznou ironií hned prvními slovy připomíná pošetilost jeho úsilí nalákat Prahu nadějí, že by jí snad Martin V. povolil to, co tak slavnostně odepřel předloni. Začínáť zcela zřetelnou narážkou na papežovu bulu z 22. února 1418, shrnující a potvrzující rozsudky kostnického koncilu nad Husem, Jeronymem i Viklefem a nařizující stihání každého, kdo by se vzepřel zatracení kalichu koncilem, jako kacíře nelítostnými tresty inkvi- sičního práva. Začíná-li zajisté arenga této buly větou,31) že ze všech pa- pežových starostí největší je věnována péči o vykořenění kacířství, zaha- juje manifest krásná věta, že »ze všech starostí, jež skličují pokolení lidské, největší, jež zahrnuje všecky nároky milostí, je starost o vlast, tu že mi- lovali a že za předrahou záchranu vlasti dovedli v slavném zápase položit nejsladčí život, statky i tělo, právě nejvznešenější lidé, a ti že šťastně žijí, ano, těší se po smrti u potomků slavné památce věčného jména; kdo však naopak vlasti nedbají, se životem pozbývají jména jako lidi bezectní, zba- vení vlasti a degenerovaní...« Toť zároveň zásadní hledisko, s něhož ma- nifest pronáší soud nad králem Zikmundem jako úhlavním nepřítelem koruny a nejkřesťanštějšího království českého, přešťastného a zcela osvěd- čeného slávou a velkolepými činy a zásluhami předků, jejichž památka je stále slavná, a to jen proto, že podle ustanovení Krista a apoštolů se zápalem zbožnosti přijímají svátost přebožské eucharistie pod obojí způ- sobou, a jako ukrutným nepřítelem a nelítostným pronásledovatelem ná- roda a jazyka českého. A přece, přese všecky tyto žaloby a kletby, která manifest metá na Zikmunda a spojuje nakonec s hrozbou, že se Fraha stane spojencem sta- rého nebezpečného nepřítele králova, republiky benátské, smíme, myslím, vyčísti z projevu nepřímé navazování na to, co bylo přerváno v Kutné Hoře. Jako by říkal, že odpor hlavního města české koruny přece není po- vahy zásadní, a jako by svými žalobami stanovil zároveň podmínky, za kterých by bylo možno jednání s králem obnovit. Sotva se aspoň mýlím v dohadu, že tak bylo také manifestu rozuměno. V Kutné Hoře přikázal Zikmund Praze, aby odzbrojila a vzdala se na milost i nemilost. Situace se nyní obracela. Po tom, co se stalo, mohla nyní Praha věru právem po- žadovat na důkaz vážnosti obratu v chování a smýšlení Zikmundově, aby dříve odzbrojil, t. j. aby rozpustil vojska křižáků, má-li s ním Praha ob- novit jednání, které tak zpupně přetrhl v květnu v Kutné Hoře. Toť sku- tečně program, který rozvíjejí ti, kdož zprostředkovali pokus o smír sly- šením kutnohorským, české panstvo, jakmile se k tomu naskytne první příležitost. Čtyři dny po vydání manifestu přinesl takovouto příležitost slavný den 14. července. Porážka míšeňských sborů na vrchu Vítkově prospěla opravdu zna- telně mírové nabídce papežského nuncia. Ukázalať marnost pokusu dobýt 31) »Cum inter cunctas pastoralis cure sollicitudines«, praví papež (Hardt, Concilium Constantiense IV. 1518; srov. Artik. 21 p. 72), »quibus premimur inces- santer, illa potissime fortius nos angit, ut hereticis de finibus Christicolarum expulsis... orthodoxa et catholica fides integra ac illibata permaneat."