260 staleté diplomatické tradice římské kurie. Sebe lákavější sliby nunciovy mluvily však již hluchým uším. I nunciův úvěr, neméně než králův, byl již vyčerpán až na dno. Čím se pokusil nuncius Fernando dobýt důvěry a co nabídl Praze, aby zapomněla, že dal usmýkat k smrti Jana Krásu a že dal ještě v květnu21) upálit v Slaném dva muže stejně proto, že odmítli ustoupit od kalicha? Nuncius se ovšem varoval vzpomenouti čerstvých ještě těchto vlastních činů. Jakousi odpovědí na naši otázku rozvinul nejprve obraz spoust, způ- sobených revolucí, aby tím nepřímo ospravedlnil postup kurie. Chce tím však zároveň odtrhnout Prahu od spolku s Tábory, kterým Praha odpo- věděla na Zikmundovu výzvu v Kutné Hoře. Je hotov činiti rozdíl mezi Prahou a těmito jejími spojenci a na ně jediné svrhnout odpovědnost za hrůzy revoluce a na důkaz mírnosti a shovívavosti rozvíjí podmínky, za jakých by mohla Praha dosáhnout míru, odtrhne-li se od Táborů. Základ- nou pro mír jest ochoten uznat pražský manifest, vydaný asi v dubnu,22) dnes však žel nezvěstný. Jeho podmínky, čtyři artikuly, ve znění mír- nějším, než jaké podala nabídka Prahy,10) prohlašuje za nikterak ne nepři- jatelné. Nevidí zásadního důvodu k zamítnutí tří artikulů, o kalichu uka- zuje, že ani tu není smír nemožný. Prohlásil-li v Kutné Hoře magdeburský arcibiskup za konečné slovo církevní autority o kalichu rozhodnutí kon- cilu kostnického a diskusi o tom za nemožnou, navrhuje nuncius cestu, která by prý mohla vésti k cíli: žádost k papeži o povolení kalicha, o které dává na jevo, že není bez naděje na úspěch! K jednání o tomto návrhu na- bízí nuncius Pražanům glejt krále Zikmunda. Přese všecku obratnost nabídky nutno říci, že si nuncius předsta- voval Pražany příliš zpozdilými, věřil-li v úspěch svého kroku po zkuše nostech, jakých Praha nabyla za několik roků konfliktu s církví. Kdo za- jisté mohl věřit vážně v povolení kalicha papežem, který pro tento kalich vyhlásil proti husitům vyhlazovací výpravu křížovou a potvrdil ostatně slavnostně všecky rozsudky koncilu kostnického nad Husem, Jeronymem i nad samotným kalichem,23) a to v odpověď na úřední žádost sjezdu hu- sitské jednoty z r. 1417? Kdo mohl mít odvahu i dosti bezcharakternosti, aby pro naději tak pošetilou rozbil slavnostní smlouvy, podepsané Prahou 27. května s Táborem, jenž přispěl Praze ve chvíli nejkritičtější, jehož vojsko bylo hlavní oporou obleženého města a který na hrozby, které si nuncius přece nakonec ve svém projevu nedovedl odepřít, a to dokonce Zhořelci 4° 77 1. 37 (jeho popis v mé práci, uv. v p. 14, str. 74 a d.) a v berlínském, kdysi erfurtském ruk. 4° 354 1. 106-8. Pro kontrolu mého hodnocení významného tohoto dokumentu upozorňuji na zcela odlišný soud Pekařův (uv. kniha str. 59—62), s nímž se můj rozbor mlčky vyrovnává. 21) Vavřinec z Březové, str. 376 a Chronicon universitatis Prag (tamtéž) 585. 22) Artik. 72-3 a uv. ČČH 1926, 680-1. Není však totožný, jak jsem soudil z nejasných slov nunciových, s projevem do Budyšína, jehož změní máme za- chováno (viz p. 19). 23) Artik. 19—21.