259 v Kutné Hoře, hlubokou perspektivu: podle toho Zikmund, ač v Brně slíbil vymoci slyšení a stále, aspoň navenek, udržoval zdání, že slibu chce dostát, v Kutné Hoře na zmínku o slyšeni a snad i na připomenutí slibu, daného v Brně, strhl masku, v záchvatu hněvu ukončil komedii, kterou hrál tak dlouho, a usvědčil se sám z prolhanosti. V situaci, kterou se mu dařilo tak dlouho udržovat pletichami zmatenon, zjednává takto konečně kruté jasno. Jak pěkně situaci vystihl Palacký,7) třeba ji jenom vytušil, ztroskotání kutnohorského pokusu učinilo všeobecným heslo: boj až na smrt, a zavěsilo osud české země úplně na rozhodnutí meče. Je to opravdu rozhodná chvíle husitské revoluce, ano možno projevit souhlas s posledním historikem,13) který se zamyslil nad osudnými událostmi kutnohorskými, že rozhodla o směru našich dějin na staletí a že s ní souvisí dokonce stíny Bílé hory i všeho, co potom následovalo. Výjev kutnohorský nebyl arci než logický důsledek konfliktu zásad, než utkání principů, mezi nimiž nebylo smíru. Zpupná odpověď Zikmundova přetrhla jednání o mír na půltřetího měsíce. Diskuse ustoupila zatím řeči zbraní. Teprve, když se křižácká vojska rozložila před Prahou v posledních dnech června a město sevřela, dostalo se králi příležitosti k obnově jednání. Byla to Praha, kdo učinil první krok poloúředním projevem, rozvinujícím program čtyř artikulů. Byl, pokud známo, adresován vojenským sborům města Budyšína, jako představitelé hornolužického Šestiměstí, a míšenskému markrabímu.10) Praha prohlašuje, že nebojuje proti králi, než proto, že odepřel dáti svo- bodu náboženskému jejímu programu, a že by Zikmunda přijala za krále, kdyby tak učinil. Pražané slyšeli, že by to byl prý rád učinili, to prý však zvrátili biskupové a hltaví kněží. Smířlivá tato slova, věru až překvapující po tom, co se událo v Kutné Hoře, byla asi milým překvapením pro krále Zikmunda. Pocítil mezitím hodně důsledky falešné své politiky a hledal, jak by mohl hru obnovit. Sám si však netroufal zahájit jednání. Byl si ostatně sám dobře vědom toho, že se kutnohorským prohlášením zbavil jakékoli možnosti nových slibů slyšení a nových klamů, které by měly naději na úspěch. Kdo se po tom, co se stalo v Kutné Hoře, mohl odvážit pokusu o jednání, byl jediné představitel autority církevní, jejíž svrchovanost tu král tak okázale pro- hlásil, papežský nuncius. Učinil tak opravdu, a to projevem,20) hodným 17) Dějiny národa českého III. 1. 371. 18) Pekař, Žižka a jeho doba III., 1930, 46. Co pravím dále, obrací se proti tomuto Pekařovu hodnocení pojetí Palackého i Tomkova. 19) Cenný tento projev otiskuji v příloze I. z dále (p. 20) uváděného ruk. ber- línského. Zněním čtyř artikulů shoduje se docela s latinským jejich textem, o němž dále v p. 25, které však odpověď nunciova zřejmě zúmysla ignoruje. Je-li správné tvrzení rukopisu, že projev byl poslán markrabímu »in exercitum ante Pragam«, čemuž není důvodu nevěřit, stalo se to krátce po 28. červnu, kdy k městu přitrhl Zikmund (Tomek, IV., 70). Odpověď nunciova, o níž hned dále, následovala patrně obratem. Viz ještě dodatek na str. 274. 20) Vydal Palacký, UB I. 33-7. Je také v ruk. Milichovy knihovny ve