Strana 1
STAROČESKÁ LYRIKA MELANTRICH A. S. V PRAZE

Strana 2

Strana 3

Strana 4

Strana 5
ÚVOD Napsal Jan Vilikovský Tato kniha podává soubor staročeské lyrické poesie, t. j. staročeské básnické skladby určené ke zpěvu, tedy písně ve vlastním a skutečném smyslu slova. Básně ty vznikly z největší části v druhé polovině století 14. a prvých dvou desítiletích století 15. Ze starší doby máme jen několik málo písní, jichž jsme do své sbírky nepojali, protože jsou buď obecně známy, jako Hospo- dine pomiluj ny a Svatý Václave, nebo snadno přístupny, jako tak zvaná „Píseň Ostrovská“; z prvé poloviny 14. stol. pochází snad píseň Buoh všemohúcí (otištěná na str. 152.). Jsou to, jak vidno, vesměs písně duchovní, jež stojí v počátcích naší národní literatury. Není jich mnoho, neboť tento literární druh nemohl býti pěstován intensivněji, dokud latina zůstávala výhradním boho- služebným jazykem. Jazyk národní se mohl v kostele uplatniti jen při některých příležitostech, jako při pro- cesích, po kázání nebo při královské korunovaci, a k nim tyto písně plně postačovaly, nebylo tedy důvodu ani podmínek pro vznik nových skladeb. Jiné lyrické básně s náboženskými náměty, které vznikaly od počátku 14. století, jako „Kunhutina píseň“ nebo „Spor duše s tělem“, nepatří k lyrice zpěvné, neboť byly určeny jen k recitaci (podobně jako básně epické). Před počátkem 14. století nebylo v Čechách ani pod- 5

Strana 6
mínek pro vznik lyriky s náměty světskými. Příklad ostatních evropských literatur ukazuje, že její vznik i rozvoj je ve středověku úzce spjat s kulturou rytíř- skou, s prostředím šlechtických dvorů. Tak tomu bylo v Provenci, kolébce světského lyrického básnictví stře- dověkého, tak i v severní Francii, a podobně i v Ně- mecku minnesang žil téměř výhradně na panských dvorech. U nás se společenský vývoj poněkud opozdil za evropským západem; když pak nová poesie pronikala i sem, přijímala a podporovala ji naše šlechta v její německé podobě — jak známo, složil sám král Václav II. několik milostných písní německých — a o podobné pokusy v jazyce českém neměla patrně zájmu. Nejasné je však, proč se nesetkáváme s českou lyrikou světskou v době, kdy nastal ve vztahu naší šlechty k české litera- tuře významný obrat, dosvědčený na př. Alexandreidou a Dalimilem. Žalozpěv nad smrtí pana Viléma Zajíce z r. 1319 stojí tu zcela osamocen, jiné skladby vznikají až od poloviny století. Snad při tom spolupůsobila i souvislost této poesie se zpěvem a hudbou; tu třeba připomenouti pozoruhodný názor Nejedlého, podle něhož samostatná česká hudební škola mohla vznik- nouti teprve, když poznání francouzské hudby umožnilo našim skladatelům vymaniti se z vlivu dotud převlá- dajícího minnesangu. Bylo by tedy nasnadě domní- vati se, že česká světská lyrika vznikla spolu s prvou českou hudební školou asi v polovině 14. století. Správná odpověď na otázku po vzniku této poesie je stížena celkovou chronologickou neurčitostí, s jakou se setkáváme ve všech oborech staročeského písemnic- tví. Ani jedna z otištěných skladeb není přesně dato- vána; dochovaly se většinou v rukopisech z 15. století, toliko pro duchovní písně máme zápisy starší; nej- 6

Strana 7
důležitější sbírka rukopisná je teprve z padesátých a šedesátých let století 15. Světská lyrika je v našich rukopisech zapsána spo- lečně s podobnou poesií latinskou a to světskou i du- chovní. Tato souvislost není jen vnější a nahodilá ani podmíněna osobní zálibou původce největšího souboru, Oldřicha Kříže, neboť se s podobnými zjevy setkáváme častěji a můžeme tu citovati stejně slezského františkána Mikuláše z Kozlí jako vyšebrodského převora Přibíka, kteří dovedli zapsati přímo do svých duchovních zpěv- níků i světské písně dvojsmyslné nebo vysloveně lascivní. Takové sousedství může ostatně překvapiti jen toho, kdo se neseznámil dobře se skutečnou povahou středověku a neuvědomil si, že i pro příslušníky du- chovních řádů platilo „člověk jsem a nic lidského mi není cizí“. Připomínáme zde však tento fakt zejména proto, že nás seznamuje aspoň s jedním prostředím, ve kterém staročeská lyrika žila, a které asi odpovídá dnešnímu souhrnnému označení „inteligence“; je odtud také patrno, že totéž prostředí dovedlo projeviti zájem o skladby námětů různorodých bez ohledu na to, kterou z obou v zemi nejrozšířenějších spisovných řečí — česky či latinsky —jsou psány. A konečně je tu obsažen i důle- žitý poukaz pro posuzování původu a povahy této poesie. Tématicky jsou v naší staré lyrice nejhojněji zastou- peny motivy milostné, všimneme si jich proto nejdříve. City a představy, vyjádřené v těchto milostných písních nemají v sobě nic zvláště osobitého a pozoruhodného, nacházíme je téměř v každé milostné lyrice, ať již je původu umělého nebo lidového: oslava milé, smutek nad její nepřístupností nebo vzdáleností, prosba o slito-

Strana 8
vání a opětování lásky, ujišťování o nezlomné věrnosti, nářek na nepříznivce, kteří buď přímo brání v lásce nebo ji aspoň ohrožují svými pomluvami. Poněkud nápadná je v srovnání s erotickou lyrikou jiných období snad jen naprostá převaha motivu nešťastné lásky nad láskou šťastnou. Na prvý pohled by snad nic nebránilo viděti v těchto skladbách prostý výraz skutečných zážitků neznámých autorů, možný v kterékoli době. Ve sku- tečnosti však zračí se ve slovníku našich skladeb jisté představy, které vedou k přesnému historickému zařa- zení celé této poesie a k zjištění, že skutečný zážitek zde má úlohu zcela podřadnou. Zvláštní význam má tu především stálé užívání jména paní pro milou a vedle toho představa lásky jako služby. Již tyto dva termíny stačí, aby upozornily, že naše mi- lostná lyrika úzce souvisí s milostnou teorií středo- věkou, jak byla vypracována nejprve v lyrice proven- çalské a odtud se rozšířila po celé Evropě. Podle této teorie úcta k ženám a služba paním patří k nezbytným znakům pravého rytířství a rytíře, jak to vykládá u nás na př. Rada otce synovi. Láska je v tomto pojetí zdrojem mravní dokonalosti, pramenem všech ctností morálních i rozumových; rytířský původ je patrný zejména v tom, že láska se tu jeví valnou měrou jako milostné vazalství, milenec vystupuje namnoze jako poddaný, sluha milo- vané ženy. V našich písních milá je často oslovována nebo označována termínem pán, zcela tak, jako v pís- ních troubadourských se nachází označení midons, t. j. meus dominus; v písni Předobře rozumiem tomu je tento vazalský vztah vyjádřen tak výrazně, že mohla býti ne- správně chápána jako skladba, jíž si panský služebník ulevuje v útrapách služby u nemilostivého pána. Zna- lost nauky o milostné službě projevuje se ve větší části 8

Strana 9
dochovaných písní, výrazněji v skladbách méně hod- notných, naproti tomu v dokonalejších, jako je Závi- šova píseň nebo Srdce netuž ohlašuje se jen v užívání termínu slúžiti. Nenachází-li se v básni ani tato stopa, je to někdy patrně jen náhoda, jindy však bychom v tom mohli spatřovati snad i náznak pozdějšího vzniku — v Závišově písni byl termín paní v pozdějších rukopisech nahrazen běžným milá — nebo konečně odraz jiného společenského prostředí. Ve většině našich písní je autor zcela zaujat líčením svého duševního stavu, které se pohybuje zcela v me- zích určených tradicí, a nepokouší se ani použitím ně- kterého z oblíbených loci communes, jako je na př. chvála krásy, přivoditi u své milé změnu smýšlení. S tímto soustředěním zájmu na vnitřní děje a city sou- visí nepochybně některé význačné rysy těchto skladeb: je v nich obyčejně velmi málo názorného líčení a bá- snických obrazů; zejména překvapuje nedostatek motivů přírodních. Přírodní líčení, jež by tvořilo úvod k vlastní skladbě, jak se s tím setkáváme v středověké milostné poesii latinské i národní, vyskytuje se u nás jen výji- mečně a chybí leckdy i tam, kde ho námět přímo vy- žadoval (v albách). Jen málokdy se také autor pokouší o bližší charakteristiku nebo popis krásy své milé (srv. Slunce stkvúce, Poznalť jsem sličné stvořenie) a i při tom užívá jen obratů všeobecných a málo výrazných. V menším počtu skladeb mluví básník o své milé jen ve třetí osobě (str. 33 n.), většinou obrací se přímo k ní, ale důsledně setrvává při jejím oslovení jen v „Mi- lostném listě“ a písni Andělíku rozkochaný; ve všech ostatních písních vyskytují se větší či menší úseky, v nichž se mluví o milé jako o nepřítomné. Tuto sty- listickou nedůslednost vysvětlíme nejlépe asi z faktu, 9

Strana 10
že naše milostné písně nejsou jen projevem subjektiv- ního citu autorova, nýbrž jsou určeny pro širší veřej- nost, pro přednes ve společnosti. Někdy se ostatně autor obrací přímo k posluchačstvu — jímž jsou oby- čejně ovšem panny a panie, protože právě ženy jsou kompetentní posuzovati milostné záležitosti — aby je seznámil se svým duševním stavem (Račtež poslú- chati) nebo je vyzval k účasti (Záviš) nebo k něja- kému jednání (Dřevo se listem odievá, v. 34). V poesii, určené především pro společenskou kratochvíli — ne- zapomínejme, že se skutečně zpívala — nemůžeme ovšem hledati prostého a pravdivého výrazu básníko- vých citů, zejména, jde-li o tak pozdní útvar jako jsou písně naše, zakládající se na tradici a konvenci dlouhým vývojem již ustálené a detailně propracované. Při tom padá na váhu, že již v počátcích je milostná středověká poesie daleko více oslavováním a uctíváním ženy než pouhým vyslovením milostného vztahu. Jak málo se za- kládá tato poesie na skutečném milostném zážitku, je patrno ostatně i odtud, že podle dvorského pojetí lásky uctívaná žena ani nemohla poskytnouti básníkovi naděje na vyslyšení jeho proseb. Tím se také vysvětluje usta- vičný smutek, žalost a někdy i zoufalství, v němž autoři — kdybychom jejich slova doslovně přijímali žijí. Tento znak středověké lásky i milostné poesie byl dobře znám i v kruzích, jež o ni neměly velkého zájmu; tak se Štítný zmiňuje, jak se mnozí milovníci souží „o tom mysléc, o tom mluviec, o tom zpievajíc, chřad- núc, po sobě túžíc, mnohú lopotú se lepcíc“ a cituje při tom latinský verš, spojující slovní hříčkou velmi oblíbenou slovo amor s amarus (hořký). V Tkadlečkovi zase nacházíme úsloví „kde milost, tu žalost“, rozvedené v obšírnější formuli, že „žádná milost nenie bez myš- 10

Strana 11
lenie těžkého a žádné těžké myšlenie nenie bez bolesti; a kde bolest tu bieda, a kde bieda tu smutek, a kde smutek tu žalost“. — Upírati ovšem milostné poesii středověké vůbec reálný podklad také není možno, neboť středověcí vykladači jej namnoze připouštějí a předpokládají; odraz skutečného zážitku vidí neznámý komentátor i v básni tak neosobní jako je píseň M. Voj- těcha Raňkova proti lásce nebo spíše proti ženám. Z jiných oblíbených motivů středověké milostné ly- riky nacházíme v našich písních ohlas pojetí lásky jako nemoci (Račtež poslúchati) s podrobným výčtem jed- notlivých symptomů, jakož i předpis o tajení jména mi- lenčina (nejvýrazněji v básni Dřevo se listem odievá). V některých rysech obráží se naproti tomu dosti jasně pozdní původ našich skladeb, tak zejména, když autoři povolávají Boha za pomocníka ve svých milostných nesnázích anebo mu děkují za přispění (str. 47 n.). Odchylně od starší tradice jest „Milostný list“ adreso- ván dívce; v poesii troubadourské byly předmětem mi- lostného kultu vdané ženy. U většiny našich skladeb nelze rozhodnouti, setrvávají-li při tomto pojetí, protože společenské postavení oslavovaných žen není určitě vy- značeno. Ze speciálních útvarů milostné poesie je u nás zastou- pena — vedle připomenutého již listu — toliko alba neboli svítáníčko (tak zčeštil Hanka německý název Tagelied), píseň o loučení milenců na úsvitě nového dne po noci spolu ztrávené. Od ostatních písní liší se jednak epickým elementem a dialogem, jednak i pří- rodními motivy, jež v souhlase se situací jsou v písni rozvity. Postava klevetníka, připomenutá v nejrozsáhlejší z těchto skladeb (Milý jasný dni) ukazuje, že i tento druh byl k nám přejat z umělé poesie západoevropské, 11

Strana 12
že tedy nepochází z umělého zpracování lidového mo- tivu, jak by se snad bylo možno domnívati z faktu, že aspoň jedna z těchto písní (Šla dva tovařiše) umišťuje scénu do prostředí zcela prostého a jistě nearisto- kratického. Milostné motivy převládají i v drobných, většinou čtyřveršových skladbách, které původce našeho nej- důležitějšího rukopisu Oldřich Kříž vepsal, namnoze dodatečně, do své sbírky staročeské lyriky. Některé z nich mají ráz popěvků (mnohdy se jeví jako zlomky větších písní), jiné působí spíše dojmem veršovaných moralisujících průpovědí a pořekadel. Leckdy by bylo možno pochybovati, jsme-li vůbec oprávněni řaditi je k lyrické poesii, nesmíme však podlehnouti moderní zálibě v přesné klasifikaci a snažiti se vnucovati svá novodobá měřítka plodům středověku. Oldřich Kříž dovedl bezpochyby posouditi věc dosti dobře; mů- žeme ostatně poukázati i na novodobou analogii Erbe- nových českých národních písní a říkadel. Veršíky tyto (otiskujeme je na stranách 161—174) jsou patrně různého původu; umělý ráz některých je patrný na prvý pohled (jsou přeloženy z latiny; místy se vysky- tuje slovo paní ve stejném významu jako v milostných písních), jiné zase ukazují na prostředí zcela prosté. S některými z nich se setkáváme jako s památníkovými zápisy i v dobách daleko pozdějších, ve stoletích 16. a 17., v jednom případě se původní motiv v podobě jen málo obměněné udržel až do 19. století (č. 46 na str. 172). Z autorů našich písní známe — a i to jen jménem jediného Mistra Záviše; jinak neznáme ani původců ani adresátek milostných básní, a působí tedy nemalé po- tíže zařaditi je do příslušné společenské třídy; podobně 12

Strana 13
není také dosti jasno, jak se milostná nauka proven- çalská dostala s tak značným zpožděním do naší litera- tury. Prvá potíž je větší; okolnost, že milostná poesie vzniká u nás v době, kdy se v literatuře počíná uplatňo- vati vliv a vkus měšťanstva, vedla k tomu, že se hledaly souvislosti mezi měšťanstvem a touto poesií (částečně na ně poukazuje i způsob dochování). Je nutno dáti za pravdu těm, kdož se dívají na naši milostnou lyriku jako na pokleslý kulturní statek? Německá poesie to- hoto druhu žila v starších dobách skutečně na hradech naší šlechty, a bylo by se snad možno domnívati, že byla vzorem pozdější české poesii měšťanské, kdyby nebylo mezi nimi i jazykového předělu. Ve skuteč- nosti však můžeme předpokládati i při naší lyrice, že byla aspoň do jisté míry poesií naší šlechty. Výklad o milostné službě v Radě otce synovi, připomenutý již výše, vyjadřuje představy zcela shodné s našimi milost- nými písněmi a užívá při tom i stejného slovníku; sklad- ba tato formuluje mravní ideál středověkého rytíře, k jehož základním ctnostem (čest, věrnost danému slo- vu, statečnost, vlastenectví, zbožnost) patří i úcta k ženám. Báseň je nepochybně určena pro šlechtickou vrstvu naší společnosti. V nejvyšších společenských kruzích se pohyboval i autor Tkadlečka, jenž velmi rafinovaně rozpřádá některé these milostné teorie, jež je podkladem celé naší milostné lyriky. Lze tedy souditi, že koncem 14. a počátkem 15. století bylo u nás v kru- zích panských dosti zájmu o literaturu tohoto druhu. Že pak taková poesie skutečně existovala, dosvědčují častější zmínky Štítného (vesměs ovšem odmítavé), z nichž vyplývá, že jejím námětem byla oslava paní a panen, které ji, jak Štítný s politováním zjišťuje, na- mnoze braly vážně. 13

Strana 14
Jako pramen milostné teorie přichází pro českou poesii v úvahu jednak latinská poesie našich žáků (vy- sokoškolských studentů) jednak básnictví německých minnesängrů. Přímé souvislosti textové, jež by pro- kazovaly závislost na poesii německé, nebyly dosud zjištěny. S větší pravděpodobností lze uvažovati o vzo- rech poesie latinské, na niž přímo odkazuje česko- latinská milostná píseň Detrimentum patior; při tom nesmí se zapomínati ani na rozsáhlou literaturu latin- ských milostných listů, jež byly u nás značně rozšířeny a jejichž vliv se projevuje ve veršovaném „Milostném listě“, zde otištěném (str. 41—44). Ode všech ostatních písní milostných liší se celým svým rázem píseň Ztratilat jsem milého; není v ní ani stopy po učené milostné teorii, také její situace je odlišná — dívka vyjadřuje svou žalost nad ztrátou milého — a strofická forma i jednoveršový refrén vynikají prosto- tou a upomínají značně na pozdější naše lidové písně. Zejména pozoruhodné je tu připomenutí matky dív- činy. Předpokládati „lidový“ původ v dnešním slova smyslu nejsme ovšem oprávněni ani tu, nejspíše ještě možno mysliti na městské prostředí. Na literární tradici, podobně jako milostná poesie, zakládají se z největší části i skladby, ne právě hojné, jež možno označiti jako lyriku reflexivní. I ve volbě námětů i v jejich zpracování odráží se zcela jasně vliv starší a současné poesie latinské. To je patrno zejména na básních o smrti, v nichž nejen celkové pojetí — proti- klad pomíjivého života a nevyhnutelné smrti, jíž pod- léhají všichni lidé bez rozdílu stavu, vzdělání i majetku nýbrž i jednotlivé motivy a jejich spojení bylo do- 14

Strana 15
podrobna vypracováno a předurčeno dlouhodobým vývojem starším. V obou se setkáváme s výčtem vynika- jících (hrdinstvím, krásou, postavením a pod.) lidí, jimž však jejich věhlas nebyl proti smrti nic platný; roz- díl je jen v tom, že v básni „O bázni boží“ je tento motiv — známý pod označením Ubi sunt? — značně rozvit, v „Smrti“ jen naznačen. V této skladbě je po- užito i motivu sporu duše s tělem, u nás zvláště po- pulárního; prvá zase rozvádí obšírnější líčení posmrt- ného osudu člověkova zde (rychlé zapomenutí přátel, rozklad těla v hrobě) i na onom světě; navazuje ne- pochybně již na tradici českou, především na báseň „O nebezpečném času smrti". Také kritika současného světa, jak ji podávají „Píseň o Pravdě“ a „Pravda“, je námět v středověké, přede- vším latinské, poesii velmi oblíbený a hojně zastoupený i naší studentské lyrice. Naší historikové uvádí jej obyčejně v souvislost se snahami, z nichž vyrostlo hnutí reformační. To však není správné; se stejným postojem a podobnými tématy setkáváme se i v jiných údobích středověku a na takových místech, kde o vztahu k re- formaci nemůže býti ani řeči. Kritika podobných skla- deb, jichž velká část pochází od vysokých hodnostářů církevních, neobrací se nikdy proti celému řádu spole- čenskému a nauce, na níž je založen, nýbrž jen proti nesprávné praksi. Vlastní kořen takových invektiv třeba hledati v pocitu nesmírné propasti mezi zdejším svě- tem a královstvím božím a v snaze, přiblížiti skutečnost ideálu křesťanského učení. V srovnání s podobnými skladbami latinskými vyznívá kritika a satira našich básní velmi krotce. Oběma je společná alegorická po- stava Pravdy, pro niž nebylo na tomto světě místa a jež proto musila odejíti. „Píseň o Pravdě“ líčí zevrubně, 15

Strana 16
jak si Pravda marně hledala příbytek mezi všemi spole- čenskými stavy; ze starší „Pravdy“ mluví naprostá resignovanost, její autor nevidí zde vůbec možnosti nápravy a utěšuje se jen myšlenkou, že aspoň smrt všecky společenské rozdíly vyrovná. Povšimnutí zaslu- huje rozhodnost, s jakou se staví na obranu chu- diny (v. 25—6). Knižní inspiraci protiženské satiry Střez se toho každý člověk prozrazuje její autor sám v závěru své skladby, odvolávaje se na knihy o ženské špatnosti, sepsané od „moudrých lidí“. I bez jeho upozornění poznali by- chom ji však již z povahy příkladů, kterými dokládá thesi o ženách jako zdroji všeho zla; jsou vzaty ve- směs z bible, ze světské historie k nim je připojeno jenom zkažení Troje. Jako celý námět tak i jednot- livé argumenty jsou ohlasem přehojných, jen zříd- ka však vážně míněných skladeb latinských; ostatně i v naší je na konci připojena výhrada, že se nemíní do- týkati dobrých žen, zeslabující značně celkový účin. Za to satira protiselská je výrazem skutečného opo- vržení vůči stavu, poslednímu v středověké spole- čenské hierarchii, a obsahuje i některé osobní postřehy autora, jenž se posmívá hlavně společenské neobrat- nosti sedláků, zachycuje však částečně i jejich povahové rysy („furiantství“); autor ostatně sám zřejmě nebyl jim svým původem příliš vzdálen a dovedl se svého odporu zříci aspoň potud, že přijímal selské pohostinství. Také při lyrických portretech mladíka a starce (Řeč jinocha mladého, Řeč kmetě starého) spolupůsobila velmi značně literární tradice; zejména stařec je vlastně jen křesťanským přepracováním starce Horatiova. Na- proti tomu Píseň veselé chudiny, ačkoli se také zakládá na tradici — středověcí studenti velmi rádi líčili svou bídu 16

Strana 17
a právě u nás byly skladby toho druhu, vyznívající oby- čejně v apel na dobré srdce zámožnějších spoluobčanů — dovedla se z ní poměrně oprostiti a podati obraz poutající svou živostí, názorností a zatrpklým humorem. Ve skutečném životě mají podklad především sati- rické skladby o bekyních a o Viklefici, namířené proti ženám, jež se přidávaly k novým proudům nábožen- ským ve století 14. a počátkem 15. Prvá z nich se ne- povznáší nad shrnutí nejrozmanitějších, leckdy dosti povrchních výtek, jimiž operovali konservativci proti novému hnutí, druhá pak se soustřeďuje na básnické rozvedení výtky jediné, jíž byli kacíři stíháni pravi- delně, totiž pohlavní nevázanosti. Časově je podmí- něna také protihusitská invektiva kněze, vypuzeného husity ze svého působiště, Truchle k nebi; ačkoli její pů- vodce byl zřejmě podnícen k skladbě svou vlastní zku- šeností, nepokouší se vysloviti ji jen jako svou, nýbrž činí se mluvčím svých druhů postižených stejným osudem a neobrací se proti jednotlivcům, kteří mu ublížili, nýbrž hlavně proti bludnému učení, kterým byli ke svému jednání přivedeni. Výrazem zcela subjektivního zážitku je jediná báseň Ach toť jsem smutný, vyjadřuje jej však jen velmi ne- určitě, takže si o jeho povaze nelze učiniti jasné před- stavy; charakteristické je, že autor ve své nouzi nalézá útočiště jen u Boha. Ohlasem skutečné události je i píseň o panu Štember- kovi, lyrisující vylíčení příběhu dosti nejasného (zrád- ného ubití pana Štemberka od měšťanů mělnických). Autorův myšlenkový rozhled není příliš veliký, neboť ulpívá jen na povrchu a vůbec ho nezajímají příčiny děje, jehož vnější průběh a okolnosti líčí dosti obšírně. Ojedinělá v naší starší poesii je vyprávěcí manýra, pro Staročeská lyrika 2 17

Strana 18
niž bývá naše báseň srovnávána s lidovými baladami. Sympatie autorovy jsou zcela na straně mladého šlech- tice proti měšťanům. Dosti nejasná je píseň V Strachotině hájku, skládající se z řady motivů, jejichž vzájemnou souvislost a sklad je těžko postihnouti. Její závěr však naznačuje možnost, že jde o píseň taneční, a tímto výkladem bychom snad nejlépe vysvětlili tematickou neurčitost skladby. Ne- zvyklá strofická stavba, shodující se v podstatě s něko- lika latinskými duchovními písněmi, svědčí o jejím umělém původu. Historicky nejvýznamnější skupinu staročeské lyriky tvoří písně duchovní. Kdežto básně, jimiž jsme se až dosud zabývali, jsou v podstatě jen ohlasem běžných tradic cizích a jen ve výjimečných případech jsou jim svou úrovní rovnocenné, lyrika náboženská je samo- statným plodem českého domácího vývoje náboženského. K třem výše připomenutým skladbám přistupují v po- sledních desítiletích 14. a prvých letech 15. století hojné písně nové, vánoční, velkonoční a mariánské, z nichž některé se jako písně chrámové udržely ještě dlouho potom. Svým původem souvisí tyto nové písně částečně s rozsáhlou literaturou českých modliteb prosaických i veršovaných, původních — na př. Milíčových — i přeložených z latiny, jež u nás vznikala od sedm- desátých let 14. století pro lidi, kteří se nespokojovali jen oficielní bohoslužbou a chtěli svému náboženskému cítění dáti výraz i soukromou pobožností. Tyto mod- litby se hlasitě předčítaly respektive recitovaly, jak to naznačuje odborný výraz staročeský „pěti modlitbu“. Některé z nich jsou však v rukopisech s počátku 15. sto- 18

Strana 19
letí opatřeny nápěvem, což prokazuje, že to jsou ve skutečnosti písně. Není však jisto, byly-li již jako písně složeny nebo byly-li původní veršované modlitby zhu- debněny teprve později. Nejedlý, jenž se studiem otázky nejpodrobněji zabýval, rozhodl se pro řešení druhé, uváděje, že ve 14. století nebylo místa, na němž by se takové skladby mohly uplatniti. Otázka je kom- plikována i tím, že některé z těchto skladeb byly u nás rozšířeny i v latinském znění a není zcela jasno, zda je původní text latinský či český; Nejedlý se rozhoduje pro prioritu českého znění. Oba tyto jeho závěry jsou však nepochybně nesprávné; není třeba předpokládati, že by tyto písně byly skládány pro zpěv v kostele, můžeme je považovati za výraz živějšího a hlubšího cítění nábožen- ského, dosvědčeného u nás i připomenutými modlitbami. V stejné době vytváří se u nás i latinská církevní píseň nového typu a skladby české vznikají paralelně s ní. Že se skutečně při vzniku duchovních písní českých uplatňovaly stejné principy jako v soudobé tvorbě la- tinské, prokazuje nejlépe píseň o sv. Dorotě. Je to lyrické zpracování epického námětu; tento genre byl velmi oblíben zejména mezi středoevropskými kartuziány. Nejznámější z nich jsou Konrád z Hainburku a Albert Pražský, přítel Jenštejnův a převor pražské kartouzy Zahrada P. Marie. Zcela jako oni oslovuje i autor české písně úvodem světici a začíná jí vypravovati její vlastní životopis, nevytrvá však při této metodě a přechází k běžnému vyprávění v třetí osobě. Výsledkem samo- statného uměleckého úsilí jsou také tři symbolické básně (Mistr Lepič, Kocovník, Otep myrhy), pokoušející se o básnické ztvárnění některých náboženských představ, nepřístupné prostému laiku. V prvé je námětem učení o večeři Páně (Bůh symbolisován postavou hrnčíře); 19

Strana 20
v druhé život křesťanův jako následování života Kristo- va (symbol Boha je tu mistr kožišník), ve třetí posléze se líčí láska věřící duše ku Kristu rozvedením některých míst Velepísně. Třeba ovšem poznamenati, že tato po- slední skladba — Otep myrhy — se častěji považuje za světskou píseň milostnou, ale zřejmě neprávem. Společným znakem všech tří básní je nedostatek aspoň zdánlivý — pointy. Jak patrno z podaného přehledu, byla staročeská lyrika thematicky dosti pestrá; setkáváme se v ní s téměř všemi náměty, jež byly zpracovány i v jiných literatu- rách. Poněkud překvapuje malý počet písní světských s jinou než milostnou thematikou, ten však třeba vy- světlovati poměrně krátkým trváním tohoto druhu (od počátku 15. stol. se zájem lidí literárně činných soustře- ďuje zase jen na duchovní náměty). Nedochovaly se ostatně všecky písně (víme na př. o ztracených Nová radost přišla srdci smúcenému, Rytieři jedú všichni, Krátká mi se jest radost stala), ale i nález nových textů by sotva mohl podaný obraz podstatně změnit. Podobného rozkvě- tu lyriky dočkala se naše literatura teprve v počátcích nové doby. Hlavní význam lyriky staročeské je v tom, že roz- šířila oblast působnosti spisovného jazyka jak látkově tak i společensky a vytvořila předpoklady k mocnému rozvoji poesie duchovní, jenž nastal od 15. století, a to zejména předpoklady formální. Jak jsme již uvedli, byly lyrické písně, jež otiskujeme, určeny k zpěvu, nikoli k pouhé recitaci anebo dokonce jen k tichému čtení, jak jsme uvykli vnímati poesii my. 20

Strana 21
Toto určení skladeb má nutně vliv i na jejich veršovou a strofickou stavbu; správné zhodnocení jednotlivých básní je možné jen tehdy, známe-li i nápěv, neboť bez něho nelze zaručiti správnost našeho určení strofické formy. Tak při skladbě Otep myrhy text je rozčleněn v šest odstavců zcela shodných a teprve nápěv poučuje, že to jsou ve skutečnosti jen tři strofy. Proto musíme litovati, že se k písním světským nápěv dochoval jen výjimečně, celý při písních Dřevo se listem odievá, Andě- líku rozkochaný, Píseň o Pravdě, V Strochotině hájku, částečně při Závišově písni. Nápěvy duchovních písní známe všecky až na Mistra Lepiče, při němž však není jisto, zda se skutečně zpíval. Pokud jde o stavbu, patří naše písně k dvěma základ- ním typům, jež oba mají původ v církevní hudbě: píseň a lejch. Píseň, vzniklá z církevního hymnu, má oby- čejně velmi prostou strofu, složenou nejčastěji ze čtyř, někdy i pěti nebo šesti stejných veršů; nápěv se skládá ze stejného počtu tónových řad bez jakéhokoli opako- vání. Sem patří Píseň o Pravdě, Andělíku rozkochaný a patrně většina básní s čtyřveršovou strofou, při nichž však nedochování nápěvu nedovoluje pronésti katego- rický soud. Z této formy tím, že se prvý úsek melodie jednou opakoval, vznikl nový útvar t. zv. trojdílná píseň; její strofa se skládá ze tří částí, z nichž prvé dvě jsou formálně shodné a zpívají se stejným nápěvem, kdežto třetí se liší nápěvem a zhusta i rýmovým sche- matem nebo druhem verše. Touto formou je složena většina duchovních písní, ze světských s dochovaným nápěvem Dřevo se listem odievá a V Strachotině hájku, bez nápěvu Srdce netuž, Ach toť těžkú žalost mám, Řeč jinocha, Řeč kmetě, Píseň veselé chudiny a Truchle k nebi. 21

Strana 22
Lejch vznikl z církevní sekvence; v něm se opakuje jisté množství tónových řad s podloženým textem, obyčejně jednou, může to však býti i častěji; neopako- ván může zůstati jen začátek a konec. Opakuje se tedy v lejchu každý strofický úsek aspoň jednou, jinak ře- čeno, strofa lejchu se skládá ze dvou docela shodných částí; jednotlivé strofy se původně navzájem od sebe lišily, v pozdějším vývoji však se vyskytují i lejchy, slo- žené ze stejných strof shodných, rozlišených jen ná- pěvem. K typu původnímu patří z našich skladeb Pláč P. Marie, k druhému Otep myrhy. Závišova píseň je formálně také lejch, liší se však tím, že se v něm roz- sáhlá skupina strofických a melodických útvarů třikrát opakuje. Nejčastější je v našich písních prostá strofa čtyř- veršová s rozmanitým uspořádáním rýmů — s jedním rýmem (Barvy, Sedláci), s rýmem sdruženým aabb anebo s rýmem střídavým abab (jen v milostných písních). Ze strof o větším počtu veršů vyskytuje se častěji jen pětiveršová (Viklefice, Milá paní žádná, Mistr Lepič), ojediněle šestiveršová (Milý jasný dni, Ach toť sem smutný), osmiveršová (Smrt), a dvanácti- veršová (Pravda). Také strofy o menším počtu veršů nacházíme jen zřídka (Ztratilať jsem milého, píseň o Štemberkovi, Jezu Kriste), nehledíme-li k popěvkům, skládajícím se zhusta z jediného dvojverší. Ve verši našich skladeb nenacházíme pravidelného střídání slabik přízvučných a nepřízvučných, jejich pro- sodie je sylabická; nejdůležitější konstantu tvoří ustálený počet slabik (středověcí teoretikové latinské rytmické poesie zdůrazňují na prvém místě také tuto kon- stantu). Ve zpěvné poesii je ovšem verš dostatečně vý- mezen již nápěvem a nebylo tedy třeba vyznačovati jej 22

Strana 23
zvlášť uspořádáním slovního materiálu. Přihlížíme-li jen k textu, ukazuje rozvrh přízvuků většinou na spád tro- chejský; pomocí nápěvu můžeme však v písních Dřevo se listem odievá a Andělíku rozkochaný zjistiti rytmus iambický. Nejčastější je verš osmislabičný, vyskytují se však i písně složené z veršů šestislabičných a sedmi- slabičných, výjimečně i dvanáctislabičných (Štemberk). Verše s jiným počtem slabik (od trojslabičných až po šestnáctislabičné) vyskytují se jen v složitějších strofách v kombinaci s verši jiného rozsahu. Ani rým nemá v básnictví zpěvném tak velkého vý- znamu jako v poesii mluvní, nepřekvapuje tedy, na- cházíme-li v některých písních jen asonanci nebo rým jednoslabičný. Ve většině skladeb má však převahu rým dvojslabičný; bez výjimky dvojslabičný rým mají písně Předobře rozumiem tomu, Ach toť sem smutný, Detrimen- tum patior, s nepatrnými výjimkami Pravda, Smrt, Noci milá, Barvyvšecky. Rým je ovšem většinou jen gramatický. Básně, jež zde otiskujeme, byly většinou již uveřej- něny. Nejvýznamnější z dosavadních vydání je sbírka, již s názvem „Altčechische Leiche, Lieder und Sprü- che“ vydal roku 1862 Julius Feifalik ve spisech vídeň- ské Akademie. Od těch dob byl však materiál podstatně rozmnožen, až dosud nebyla však publikace Feifalikova — již dávno téměř nedostupná - nahrazena sbírkou novou. Časovou hranici pro výběr látky tvoří doba husitská; tím není ovšem řečeno, že by každá jednotlivá báseň byla skutečně vznikla již v době předhusitské, ale o většině to platí nepochybně, i když se dochovaly až v rukopisech z poloviny 15. století. Jedinou výjimku tvoří satiry o bekyních a Viklefici a píseň Truchle 23

Strana 24
k nebi, jež svými náměty patří už do počátků husitství; při prvých dvou rozhodla však o zařadění okolnost, že jsou v rukopise zapsány společně s jinými skladbami zde otištěnými, při poslední její umělá stavba a pojetí. Náš text zakládá se z největší části na vlastním studiu rukopisů, toliko při písních duchovních a některých skladbách II. oddělení (str. 81 n.) použili jsme dosavad- ních vydání. Texty podáváme v přepise, jenž pomocí dnešních značek a zvyklostí pravopisných reprodukuje znění rukopisné. Od transkripce, jak se ustálila filo- logickou praksí, odchylujeme se v tom, že spojení -ňe-, -ďe-, -te- píšeme po dnešním způsobu -ně- atd., a že neoznačujeme krátkou jotaci, ač je v rukopisech z nej- větší části ještě zachována. Jsme si vědomi námitek, jež lze proti takovémuto přepisování uvésti, ale šlo nám hlavně o usnadnění četby a přiblížení textů dnešnímu čtenáři. Proto jsme také neuváděli v poznámkách všecky odchylky jednotlivých rukopisů při básních, jež jsou za- psány v několika rukopisech (to platí především o pí- sních duchovních; zvídavější čtenář má možnost in- formovati se na místech, jež uvádíme v poznámkách). V poznámkách jsou vysvětleny zastaralé a nezvyklé tvary a slova a uvedeno, v kterém rukopise se báseň na- chází a kde byla tištěna (při tom nepřihlížím k výborům z literatury, určeným pro školskou potřebu). 24

Strana 25
I. PISNE MILOSTNÉ

Strana 26

Strana 27
ACH SRDEČKO ACH, srdečko, teprv zvieš, coť jest přetěžké vzdychánie. Komu svú žalost povieš, když mé milé při mně nenie? 5 Já sem se smutný těšil a řka: Tu ti viera prospěje, i mú sem službu naložil. Neščastnémuť se zle děje. Ach, toť nesnadno příde 10 mému srdci mysl veselé. Již jest tomu dávná chvíle, jakž smutno srdečko v těle. Doňadž bylo libo jí, mieval sem mnoho radostí. 15 Po kom mi zkázati jí, žeť bydlím v těžké žalosti? Ach, bohdá-liť dočekám ot Boha takého času, byť mi bylo slóvce milé 20 slýchati z jejie hlasu? 27

Strana 28
Anať tomu ráda jest; ktož věrný, chválí jejie čest. Nevěrný, tys má prorada, protot mé srdce smutno jest. 28

Strana 29
DREVO SE LISTEM ODIEVA DŘEVO se listem odievá, slavíček v keřku spievá. Máji, žaluji tobě a mé-tě srdce ve mdlobě. Zvolil sem sobě milú, ta tře mé srdce pilú. Pila řeže, ach bolí, a tvójť budu, kdet sem koli. Srdečko, divím se tobě, 10 že nechceš dbáti o sobě. Tvá radost, veselé hyne pro tu beze smienie. 5 Ačť bych já ji zmenoval, mnohýť by mě štrafoval 15 a řka: Proč ty tak slúžíš? Čemu se milostí chlubíš? Neustavičný milovník jako u cesty řepík: k čemu se koli přičiní, a tomu všemu uškodí. Ktoť sem, tenž nosím pilu, jáť mám najkrašší milú, 20 29

Strana 30
téť nikomu nepoviem, sámť ji s mým srdečcem viem. 20 Viera vieře pomáhá. Kdeť sú dva sobě věrna — on jí a ona jemu — nepovídaj třetiemu. Mnohýť se rád honosí, 30 tenť tajenství pronosí. Ach naň, zlýť obyčejť jmá, nepřejtež mu, ktoť jeho zná. Poniž on vás tak hanie, prosímť vás, panny i panie, 35 přezdiec jemu ruší nás, vystrčmež jeho pryč od nás! 30

Strana 31
TAJNÁ ŽALOST TAJNÁ žalost při mně bydlí, kdyžť mi jie nelze vídati. Zleť bude, ačť se to prodlí, nebudu-l u nie bývati. 5 Bych pobyl u nie do roka, zbyl bych smutka i všie núze, netbal bych na zlého soka, nechajžť bydlí ktož chce v túze. Nepaměti, téť se lekám, 10 byť mne ke škodě netáhla. Rač pomnieti, za toť prosím: tys mocně v mé srdce sáhla. Jáť pomním jedinké slovo, toť mi přišlo k utěšení; 15 za sto let v mém srdci novo, potom do mého skončenie. Srdceť se nemóž děliti; kdežť jest, tuť jest vší silú. Pěkná, rač ustavična býti, 20 ač chceš slúti věrnú milú. 31

Strana 32
S šerým očkem sokolíku, toběť sem v tvú službu poddán. Najmilejší andělíku, ty si mého srdečka pán. 32

Strana 33
POZNALT JSEM SLIČNÉ STVORENIE POZNALŤ jsem sličné stvořenie, jemuž v světě rovně nenie. Podobnat jest ke všie ctnosti, krási i všie šlechetnosti. 5 Pravím to bez pochlebnosti, že dobrota při její ctnosti. Jestiť andělské postavy, kdyžť ji vidím, mniem, bych byl v ráji. Mohuť to řéci cele, 10 že jsta dvě srdci v jednom těle, muožeta spolu přebývati a ve cti se milovati. Ještěť viece pravím k tomu: Kteráž s věrú přeje komu, 15 jmáť jmieti mnohé myšlenie u vieře bez pochybenie. Neb se ta řeč ke mně miení, úfám, žeť mi toho nepromění. Chcit bydliti k její moci, 20 zdalit mi ráčí zpomoci. Staročeská lyrika 3 33

Strana 34
Mně smutnému těžké túhy: Nejmáť věrnějšieho slúhy než mne podlé zaslúženie, kteréjžť já slúžím nad jiné. 25 Chcit jí s věrú nad jiné slúžiti, bych se mohl k ní přiblížiti, k té, jenž mi veselé plodí, kteráž v méj barvě chodí. 30 Zajisté to řéci mohu: Z toho děkuji milému Bohu, žet mi se dal s ní poznati, kterúžť já chci milovati, bydlitit s ní do skončenie, nade všechny panny i panie, 35 neboť jest duostojna toho. Cti, krásy má přieliš mnoho. V modréjť jsem ji barvě poznal, hned jsem se jí v službu přikázal, té milé, krásné paní, 40 jáť jí slúžím bez přestánie. Kdyžť já budu jmieti umřieti, teprv chci odpuštěnie vzieti od té milé, sličné panie, jenž jí slúžím z dávné chvíle. 34

Strana 35
JIŽ TAK VYMYŠLENY KVĚT JIŽ tak vymyšlený květ jako ruože prokvitá. Kdež ta ruože prokvitá, odtud mému srdci svítá. 5 Protož, milá radosti i mé milé utěšenie, věziž, žeť již od tvé milosti mé všecko pomyšlenie, ačt sem nesměl pověděti, 10 ostydaje se tvé milosti. Protož, milá, rač věděti, žeť sem tvuoj vždy v uostavnosti. Mnohokrát lidem k libosti činím dobrú mysl sobě; 15 ač mi to na mysli nenie, tohoť chovám při sobě. Ach, nešťastná žalosti, bych tě věděl komu dáti! Již tebe mám přieliš dosti, 20 ujalas mě k své libosti. 35

Strana 36
Žalosti, mníš, by moc měla, že mě vždy chceš umořiti. Byť jediná paní ráčila, tať mi to muož zrušiti. 25 Ale onať snad tomu ráda jest, že já smutný po ní túžím. Dnes to beru na svú vieru, žeť jí nade všecky slúžím. 36

Strana 37
SLUNCE STKVUCÉ SLUNCE stkvúcé, toť již svietí, mé srdečko ktve jako v kvietí po té, ješto v modrém chodí, mému srdci radost plodí. 5 Anjelského jest vzezřenie, rozkošnéhoť jest stvořenie: Přešťastnéť jejie narozenie! Byť pomněla na mé věrné slúženie. Slušéť také krásné slúžiti, 10 nad jiné ji chváliti, neb ona muož utěšiti, ochotné slóvce promluviti a řkúc: Muoj milý, pravím tobě, však máš mé srdce vždy při sobě. 15 Jinak toho neproměním, radějšeť já smrt podstúpím. Z tohoť děkuji tvé milosti. Zbavilas mě všé tesknosti mého těžkého myšlenie, 20 žes mé srdce propustila z vězenie. 37

Strana 38
Toť já pravím každému, buď mladému neb starému: Varuj se ženské milosti, neb sú srdečné bolesti. 25 Jáť jinak řéci nemohu. Z tohoť děkuji pánu Bohu, nebť jest ten dar od něho dán. Budiž pochválen ten nebeský pán. 38

Strana 39
JIŽ VESELÉ VZDÁVÁM JIŽT veselé vzdávám, smutek já přijímám, nebť mi jest rozkázal muoj milostivý pán, jehož chci poslúchati, rád jejie milosti, na tom světě živ býti vždy k jejie libosti. 5 Pro mú najmilejší, kterúť já v srdci mám, pro jejie nevídanie v tesknosti přebývám, miluje ji věrně viece nežli se sám, pro ni své srdečko v túženie poddávám. Byť mi to Buoh ščestie dal, bych ji mohl vídati, 10 o své tajné věci rád s ní rozmlúvati, vuoli srdce svého jí pověděti, chciť jejie milosti nad jiné slúžiti. Ta, jenž v černém chodí, jest má milá paní, onať svým veselím mé srdečko raní. 15 S níť chci v smutku býti opustě veselé, s nít chci v tom trvati do vuole té panie. Neb milejí mi s ní smutek, než s jinú veselé, kterýž jest odjal radost od té krásné panie. S ní chci v tom trvati rád s její milostí, 20 jejie tovařiš býti věrný bez proměny. 39

Strana 40
Až ta krásná paní příme utěšenie, žalostnému smutku dá odpuštěnie, takéť mi to zjeví smutnému k žalosti; pro ni vždycky trpím smutek bez radosti. 25 Ach muoj milý Bože, zžel se tobě toho, takého křesťánka, žeť má smutku mnoho! Račiž jí obrátiti smutek u veselé, těžké žalosti zbýti, v radost proměniti. Hned bych s dobrú myslí jel k té krásné paní, 30 neboť sem v dávnosti v jejím rozkázaní; nemohloť mi lépe býti, než když sem byl při ní, anoť mi závidie slúžiti té krásné paní. 40

Strana 41
MILOSTNY LIST LÁSKA s věrú i se vší ctností, ze všech výborná, tvé milosti z mého srdce buď vzkázána a tobě napřed poslána. 5 Rač věděti, všech najkrašší, mého srdce najmilejší: Sem tvuoj věrný sluha cele, dokudž jest duše v mém těle. Přejiť s věrú tobě jako sobě, 10 toť já nynie pravím tobě, a vždyť také přieti muši, a s tú pří umřéti muši. Protož, milá, pomni na to, žet jest dražšie viera nežli zlato. 15 Rač mě s věrú milovati a nade mnú nezúfati. Pakli by toho neučinila, velmi by mé srdce ranila, nebť jest v tobě má náděje, 20 po tobě se mé srdce směje. 41

Strana 42
Ty si mé utěšenie, toběť ve stu rovně nenie, ty si paní přežádúcí, mého srdce ruože stkvúcí. 25 Po toběť mé srdečko vzdychá a v tesknosti usychá; takéť stojí v tvé milosti a máť smutku přieliš dosti pro to smutné rozlúčenie, 30 že s tebú býti lze nenie. Tys také pán srdce mého, uslyš v prosbě sluhu svého. Takéť mile prosím za to, nerač dbáti pro nic na to. 35 Ještě prosím, srdce milé, nerač dbáti na řeči lstivé. 40 O panno srdečná, bodaj byla dlúhověčná! Cos počala, rač konati, a rač v pravé lásce přebývati a mú vieru k sobě znamenati. Nebť já miením mieti k tobě s věrnú věrú jako k sobě, a nic jinak, paní milá, 45 jako by mi osobně v mém srdci byla. Dušeť bych chtěl uděliti, bych to mohl učiniti. 42

Strana 43
Ach, má panno jediná, šťastnať jest byla ta hodina, 50 když sem se s tebú oznámil a častokrát s tebú mluvil! Neb tvé promluvenie jest mého srdce utěšenie. Také když sem s tebú seděl, 55 tesknosti sem žádné neměl. Již pak po tom rozlúčení té hodinky šťastné není, bych kdy mohl utěšenic jmieti a své srdce ukojiti, 60 ale dosti mám tesknosti, mohli by na mně rozi zrósti, žeť mi s tebú nenie býti a s tebú se veseliti. Protož nezúfaj sobě, milá! 65 Bodaj mi byla dlúho živa! I zpomeň na věrného sluhu svého a řkúc: Milý, nestyšť sobě mnoho! Chcit na tom dosti mieti a chciť s věrú přieti. 70 Dajž to, Bože, věčný králi, bychme se vždy milovali. 43

Strana 44
A po smrti rač nám dáti, bychom mohli s tebú přebývati u věčné radosti. 75 Uchovaj nás, Bože, všé žalosti! Daj odpověd dobrotivě, učiň se mnú milostivě! Já služebník tvój věrný, tobě po vše časy poddaný. 80 Bud té tento list dán, jenž jest mého srdce pán. Pakli se které jiné dostane, tot se bez mé vuole stane. 44

Strana 45
PŘEDOBRE ROZUMIEM PŘEDOBRE rozumiem tomu, kterak mój pán ke mně miení. Proto chci slúžiti z domu, nechciť býti v jeho smiení. 5 Poněvažť neráčí dbáti na svého sluhu věrného, muším službu nerad vzdáti, chcit mieti pána jiného. Vystřiehámť se proti tobě, 10 žeť již nemiením ostati. Kdyžť já pána optám sobě, tedyť tě chci požehnati velmě s velikú žalostí, nebt bych nerad od tebe. 15 I divím se já tvé milosti, že mě kdy pustíš od sebe. A jáť sem vždyckny věrně slúžil, anot to platno nic nenie. Čemužť bych já zdarma slúžil, 20 anot to platno nic nenie. 45

Strana 46
Neboť sem nemohl nikdy mieti od tebe slóvce milého. Viec mi se nebudeš smieti: Mějž tolik blázna jiného. 46

Strana 47
TVORČE MILY TVORČE milý, v tu naději chciť já rád sobě odtušiti. Vezma tvú milost na pomoc chciť tu žalost zrušiti, 5 v nížť přebývám ve dne i v noci, ažť mi život žáden nenie. Znám to, ež sem byl v temnosti a čekaje smilovánie. Tvorče milý, rač spomoci, 10 bych neumieral v této túze. V dlúhém zdraví, dobrém ščestí daj mi milost, svému sluze. Jižť bych odtušil srdečku, v radosti přebývaje, 15 chodě v zeleném věnečku, na zlé soky nic nedbaje. Z nebes mi jest odtušila panna v anjelské tváři a řkúc: Netuž, pod ven z mračna, 20 vystup na jasnú záři. 47

Strana 48
Již sem byl tam, zde i onde, i v rozličném boji. V neščastný sem se den narodil, ty šedivý, starý mužíku! 48

Strana 49
RAČTEŽ POSLUCHATI RACTEŽ poslúchati, panny i panie, coť vám chci spievati nové skládanie. 5 Mámť já jednu paní, téť s věrú slúžím, pro niť v túhách vadnu, své srdce mařím. Jíť k libosti skládám 10 toto spievanie. Svým srdcem nevládnu pro milovánie. Radím to každému se vší pilností: 15 Kto chce zdraví svému, varuj se milosti! Milost jiné nenie nežli smrt druhá, krátké utěšenie 20 a věčná túha. S taročeská lyrika 4 49

Strana 50
Ktož milosti nezná, zdát se jemu klam: kohož Buoh nesprostí, skusíť toho sám. 25 Ach, těžká milosti, co ty máš moci! Dáš túženie dosti ve dne i v noci. Kohož milost svieže, 30 v túhách oplyne. Pane Bože, bu' ho stráže, ať nezahyne. Ktož milosti slúží, máť častú bolest. 35 Ustavičně túží, sám nevie, co jest. Zbudet všeho smysla i všeho zdravie. Máť psoty bez čísla, 40 jakož múdří pravie. Za největší věci jmáť v srdci milost. Stratíť k jiedlu žádost, pamět i sílu. 50

Strana 51
45 Jmáť nesmiernú péči, ať by s ním byla. Nemáť jiné řeči než: Auvech, má milá! Jakož mi se stalo, 50 má milá, pro tě! Bývám vesel málo, jsa v mnohé psotě. Jáť radostně čekám tvého smilovánie, 55 ale se hrozně lekám tvého pozúfanie. Když ty koli ráčíš, ty mě utěšíš. Když mi svú přiezeň zračíš, 60 mě smutku zbavíš. Odtušiž mi právě, milý pane mój! Všé tesknosti zbav mě, srdce mé ukoj! 65 Odplatiž mi se, milá, svú věrnú milostí! Bohdaj s Kristem byla u věčné radosti! 51

Strana 52
ACH TOT TÉŽKU ŽALOST MÁM ACH, toť těžkú žalost jmám, žeť tebe nečasto vídám, než túhú lkám, toť jmám za utěšenie. 5 Toť mi zlí lidé činie, žeť mě tak bezprávně vinie. Jázť mám nynie nemilost krásné panie. Všakť jiej chci s věrú přieti, 10 sobě za milú jmieti, zať dá viery užiti, nedát déle slúžiti. Byť mi ráčila přieti, chtěl bych za to smutný vzieti 15 ani jmieti ciesařstvie na tom světě. Já svú myslcí namále sáhnúti nade vše krále tvú čest chvále, žet nikdiež kraššie nenie. Dóstojnat jest chválenie 20 52

Strana 53
35 nade vše panny, panie. Věru nehanba za ni, za tak překrásnú paní. 25 Hladkýť mi najviec škodí, kdežť móž, smutekť mi přivodí i otvodí mému srdci veselé. By se ten bral za moře, 30 tiemť bych smutný pozbyl hoře, nynie v skóře nemohl za se prospěti, byl tam králem žoldánem nebo najvěčším pánem i jměl tam což chtě jmaje, viec tebe nevídaje. 53

Strana 54
ZAVIŠOVA PISEN JIZT mne vše radost ostává, jižť mé vše útěchy stanú. Srdce v túžebné krvi plavá — to vše pro mú milú žádnú. Svýma zraky skrze očko silněť střielé v mé srdečko, bydlímť u plamenné túze. Muoj život v túhách nemáhá: to vše jejie krása drahá, 10 k tomut mě silně připúzie. Srdce bolí silně ve krvi plavaje a žádaje, žádná, tvé milosti, ač se móže státi. 15 Jáť nikoli živ nebudu na dlúze v té túze, když se žádná neráčí smilovati. Túhať mě po nie, kdyžť na ni spomanu, 20 div, žeť kdy nesplanu, omdleje v túhách stanu: já pro ni v mé mladosti žalostivě zahynu. Toť mé neščestie, že byvše v radosti i jmám smutka dosti 5 54

Strana 55
25 od nevěrné milosti a žalosti: chodím smutný vzdychaje pro mú nevinu. Slunečko vzchodí, záře vychodí, máť najkrašší v mém srdečku vévodí, méjť ona mladosti žalostivě škodí. Jižť mé zpievanie přestane nynie, pyčtež mne panny i všechny panie, žeť mi jest zahynúti pro milovánie, 35 ač se žádná nesmiluje. 30 Bych měl na sem světě koho, jenžť by mi pomohl túžiti, měl bych utěšenie mnoho, chtělť bych mu s věrú slúžiti. 40 Jakož fenix oheň nietí, tu kdež chce svú mladost vzieti, zhoříť v ohni v silné moci: Takéž má milá žádúcí, túžebný plamen horúcí, 45 srdce pálí ve dne v noci. Z mé mladosti již srdci túhy přeji a nesměji pro zlých lidí strach nikomému zjeviti. 50 V téjť žalosti, již nosím na útrobě a ve mdlobě, najkraššie žádná, pro tě mi jest umřieti. Zbožnýť má radosť a já v túhách vadnu, 55 to vše pro mú žádnú, sám sebú nic nevládnu, 55

Strana 56
juž pohřiechu nemám smutný nižádného utěšenie. Toť mé neščestie, ach hrozný osude, ktož tebe nezbude, 60 ten v žalosti pobude! V srdečku, žádná, pro tě já mám túžebné myšlenie. Mého túženie nemám umenšenie. Pyč mne povětřie, pyč mne všecko stvořenie, karbunkul, zafier i vše drahé kamenie, slunečné kvietie i vše na světě, pyč mne lilium, pyč mne ruože přestkvúcie, chceť mi má zmilitká mój živótek odjieti, 70 ač se neráčí smilovati. 65 Orel divnú vášni mievá: své děti v slunci obrátí, tuť je v té horkosti zhřievá, dáť jim v tu světlost hleděti. 75 Kteréž jasně vzřieti nemóž v slunce, toť sobě nespomóž, inhed je z hniezda vyvrátí. Takým orlem nazývám ji, pro nižť srdcem v túhách lkaji, 80 strach mne, žeť mi život stratí. Mé srdečko se leká bez přestánie spadenie, jakžto orlíček spadna, tuť mu jest strach mieti. 85 Ach mé očko, má útěcho i radost i světlost, žádná, svietiž jasně vzezřieti. 56

Strana 57
Jakžto lev koli, když svým hlasem zúpí, 90 své dietky vykúpí, inhed jich smrt odstúpí, takéž já boje se smrti žádám promluvenie. Labut divný pták, spievá umieraje: také já, smutný žák, 95 umrut v túhách spievaje pro mú milú žádnú, když se neráčí smilovati nade mnú. 100 Ach, auvech, má milá, již si mě umdlila! Ještě by mě od smrti vykúpila, by se mnú jedinké slóvce promluvila. Slunečko stkvúcie, ruože žádúcie, srdce i tělo dávaji v tvoje ruce, duši mú porúčeji Bohu milému, 105 ač mne neráčíš živiti. 57

Strana 58
MILY JASNY DNI 5 MILÝ jasný dni, kteraks mi ukvapil, žes tak falešného klevetníka zbudil! Den drží ustavenie své tu, kdež bydlí spolu milých dvé. Všemohúcí pane Bože, račiž jich býti obú stráže! Od východu slunce větřík povějuje, přes hory dma horami se chvěje. Lesní jek, zvuk, lom se tiší, 10 zvěř ustúpá, ptactvo křičí, znamenajíc, ukazujíc, žeť noc odstupuje pryč. 15 Vysoko jest vzešla dennice jasná, dalekoť jest v plano odešla, kvapíc, pospíchajíc od hor. Vše stvoření i lidský zbor nespí a chtie vzhuoru vstáti. Čas náma, milá, rozžehnati. Smúti se srdce té méj miléj panie, 20 když vstavši uzřela svítanie. Ach, vece, radosti má, 58

Strana 59
kterak sva tak dlúho spala! Pospěš vstáti, radosti má, ať nají hanba nepotká! 25 Najmilejší bráchku, přijmi naučenie mé: Když si s milú svú, doufaj mysli své. Ať se nezmění tvá i má radost pro zlého klevetníka zlost. Žádnýť nevie, cožť on miení. 30 Slušíť náma býti v ostříhaní. Hyn světlý den, toť já cele znaji! Nebesa se zjasna modrají, záře slunečná vychodí. Za těť se srdečko mé bojí. 35 Všemohúcí Pane Bože, račiž býti obú nají stráže! Klevetník s každým pěkně v uoči jest a v srdci všecka zlá, falešná řeč. Chtěl bych, by panny i panie 40 klevetníka v mrzkost měly. A toť by byl tovařiš mój, ktož by měl s takovým v srdci nepokoj. Nebť nenie v světě žádnéj těžší věci než klevetníka se vystříci. 46 Neb jest pěkně s tebú spředu a jako had štípe z zadu. Jenž má řeč sladkú jako med a v srdci jako lítý jed. 59

Strana 60
Milý Bože, nedaj jim prospěchu, 50 ktož tak milým ruší útěchu! Ať tiem srdce jeho vadne, kdež těch dvé milých spolu bydlé. Všemohúcí Pane Bože, Pane Bože, račiž jich býti obú stráže! 60

Strana 61
PŘEČEKAJE VŠE ZLÉ TVÁŘE PŘEČEKAJE všie zlé stráže puojduť k milé hrdlo váže. Svuoj kuoň pustím po dúbravě, sám s ní sedu rozmlúvaje. 5 Tiem zpievaním, tiem volaním ubudich tu krásnú paní. Když sej ze snu probudila, ke mně mile promluvila a řkúc: Brachku, čas jest vstáti, 10 skóroť bude již svítati. Den se blíží, ten já znaji, vše zlé stráže vzhuoru vstávají. Již ptáčkové zhuoru vstali, vzhuoru vstavše zazpívali, 15 zazpievavše pryč letěli, mě smutného zde nechali. Rozlúčenie mezi náma, klevetníčkóm radost dána! Protož, milá, buďvaž věrná, 20 žádný zlý sok mezi náma! 61

Strana 62
NOCI MILA NOCI milá, pročs tak dlúhá? Po mé milé jest mi túha, že mi s ní nelze mluviti. Komu se mám utěšiti? 5 Již mé srdce bydlí v strasti, v smutku, v túžebné žalosti. To vše činí nebývanie u té najmilejší panie. Milý Bože, nedaj dlúze 10 po mé milé býti v túze! Brachku milý, nestyšť sobě, nad jinéť chci přieti tobě. 62

Strana 63
PÍSEN O BARVÁCH BARVY všecky, jenž rostú na poli, kteréž nosí zemská rolí, Buoh zjednal k své vóli, co se to znamená koli. 5 Modrú barvu múdří chválé, neb se v ničem nezkalé; co činí, to všecko stálé, protož jest ta hodna krále. Bielá barva dobrú naději miení, 10 ale žeť se snadně ušpiní, protož ji mnozí viní, že z radosti smutek činí. Šerá barva výše sebe sahá: kohož pravá milost přemáhá, 15 v tom nebezpečná váha; varuj se jie jako vraha. Červená barva u milosti hoří. Pravá milost rovná se k moři; ktož jí do starosti dvoří, 20 mušíť býti pro ni v hoři. 63

Strana 64
Zelená barva jest lehké ceny, ale jest snadna k proměnění, libá ku pohledění, brzka také k proměnění. 25 Brunátnú barvu mnozí mají, neb ta tajných věcí tají, ktož pravú milost znají, múdří se s tiem často obierají. Blankytná barva jestiť celá náděje. 30 Nedbaj toho, když se dobře děje, tak jakž s věrú přeje, tiem smutné srdečko okřeje. Černá barva smutek plodí, vdovskému se stavu hodí! 35 Komužť žalost v srdci škodí, mnohý člověk v ní tak chodí. Žlutú barvu toto hanie, nebť jest hnutna klevetanic; nejednu pannu, paní 40 nebo svým jazykem lstivě raní. Modrý květ ustavičnost zvěstuje, blaze tomu, komužť ona přeje. Milost, jejie milost jestiť, jestiť mé utěšenie. 64

Strana 65
SLÓVCE M SRDCE, netuž, nelzeť zbýti, pravímť cele, anit se jest lze ukryti již veselé. 5 10 Toť pravím: Za utěšenie mněť v světě milejšie nenie a za toť mám, Než to mé milé slóvce M, jenž panuje v srdečku mém a v tomť se znám. Ač pod nebem jest stvořenie, nerozomiem, róže, jiný květ nic nenie, toť směle diem. 15 20 Toť pravím: Za utěšenie mněť v světě milejšie nenie a za toť mám, Než to mé milé slóvce M, jenž panuje v srdečku mém a v tomť se znám. Staročeská lyrika 5 65

Strana 66
Jestiť jí milo slúžiti, ač z milosti, anať dá dobrým požiti vždy v radosti. 25 30 Toť pravím: Za utěšenie mněť v světě milejšie nenie a za toť mám, Než to mé milé slóvce M, jenž panuje v srdečku mém a v tomť se znám. Rač to v svém srdci zavřéti než bez smiechu, ež mně jiné nelze mieti za útěchu. 35 40 Toť pravím: Za utěšenie mněť v světě milejšie nenie a za toť mám, Než to mé milé slóvce M, jenž panuje v srdečku mém a v tomť se znám. Tedyť poviem otevřeně: V tvéť službě sem! Aniť změním do skončenie mé milé M. 45 Toť pravím: Za utěšenie mněť v světě milejšie nenie a za toť mám, 66

Strana 67
50 Než to mé milé slóvce M, jenž panuje v srdečku mém a v tomť se znám. 67

Strana 68
MILY ŽÁKU Virgo. MILY žáku, pro tvé založenie chcit přieti až do skončenie. 5 Clericus. Tvój sem věrný slúha cele, dokudž duše v mém těle. Milejšie mi v světě nenie aniž bude až do skončenie. Virgo. Ty mně a já tobě, nic milejšieho k sobě. Ta se milost nezruší, 10 dokadž mám v těle duši. Clericus. Oba sva věrna pána. Božie milost nad náma i jeho smilovanie. Daj nám Buoh dlúhé zdravie. 68

Strana 69
Chlap. 15 Teprv sem já pravú žalost poznal nynie pohřiechu. Nespomuož mi má ústavnost, nebť mě drží na smiechu. Zle mi velmi odtušila, 20 žáka již sobě zvolila. 69

Strana 70
DETRIMENTUM PACIOR DETRIMENTUM pacior nynie i v každém času. Usque ad mortem quacior, vše pro její krásu. 5 Regitur nunc racio vše podlé jejie vuole. Obnixa turbacio jakžto meč srdce kuole. Nam eius absencia 10 mě smutného pálí. O felix essencia! Každý tvú krásu chválí. Velud solis radius zrakem srdce projímá. 15 Eminens ut gladius túha mě podjímá. Celi sub cacumine nelze kraššie tváři, zodyaco fulmine 20 rovna slunečné záři. 70

Strana 71
Electa cordis unica, nedaj mi zahynúti! Tua ut sunt punica, túhúť chci vzplanúti. 25 Careo hoc famine, bych mohl vše vypraviti. Vale in Dei nomine, ten tě rač uzdraviti. 71

Strana 72
ANDĚLIKU ROZKOCHANY 5 ANDĚLÍKU rozkochaný, nade všecky převýborný, všé milosti plný, mému srdci zvolený! Ty si kvietek ovšem převýborný, toběť slúžím beze všie proměny, já tvój sluha jediný! 72

Strana 73
STRATILA JSEM MILÉHO STRATILAŤ jsem milého, v tom srdci jediného. Měj se dobře, srdečko! 5 Stratila-lis milého, pohledajž sobě jiného. Měj se dobře, srdečko! Když tomu nelze jinak zdieti, musíme se dobře jmieti. Měj se dobře, srdečko! 10 Jáť se, milý, dobře jmám, na tě srdečkem zpomínám. Měj se dobře, srdečko! Bielá ruože prokvitá, . . . . . . . . 15 Měj se dobře, srdečko! . . . . . . . . . Natrhajme z ruože květ, milejší milý než vešken svět. Měj se dobře, srdečko! 73

Strana 74
Ach muoj milý, mocný Pane Bože, 20 jinak to býti nemuože! Měj se dobře, srdečko! Ktož mi o tobě co propovie, srdečko mé velmi mútí. Měj se dobře, srdečko! 25 Ach muoj milý, převelmi zúfalý, ne taks mi sliboval před mú milú matkú. Měj se dobře, srdečko! Ktož mezi námi to manželstvo zruší, nesmiluj se, Pane Bože, nad tú duší! 30 Měj se dobře, srdečko! Bóh tě žehnaj, má panno milá! V mém si srdci sama jediná. Měj se dobře, srdečko! 74

Strana 75
ŠLA DVA TOVAŘIŠE ŠLA dva tovařiše v jedno miesto tiše. Mile je přivítali dobrá slova dali. 5 Dobrá slova davše dobře položili, jednoho na ruce, druhého na loži. Tuť sta spolu hrála 10 do třetie hodiny: Obrátiž se ke mně svým líčkem červeným. Tohoť neučiním, musíš pryč ode mne. 15 Již denička zchodí, musím pryč od tebe. Jižť musím od tebe s velikú žalostí. Rač tě Buoh žehnati, 20 muoj milý pane! 75

Strana 76
Skuoro-li se vrátíš na zelenú trávu? Já se k tobě vrátím na každú hodinu. 76

Strana 77
II. LYRIKA REFLEXIVNI, DOBOVÁ A SATIRICKÁ

Strana 78

Strana 79
V STRACHOTINÉ HÁJKU 5 V Strachotině hájku tut biechom veseli. Ptáčkové zpieváchu za dvě neděli. Který zpieváše lépe na patnáctém létě? Sóvka a lelek. Hrdlička, jiřička, pěnkava, žežhulka tuť sú hody měly. 10 15 Drozdík v háji zpieváše s slavíčkem vesele. Vzhlédajíce na se zpievášta tiem déle. A stehlíček s střížkem, s militkým papúškem tuť sú radost měli. A kalandr jasně ten zpieval tak krásně v tom hájku v zeleném. 20 79

Strana 80
25 Ale jižť sú zaletěli ptáčkové od nás. Nemohlit sú zde ostati pro studený čas. S kým mám chvíle krátiti ptáčkuov nemajíce, zmilitkých nevídajíc? Čížek na oslíčku. Vyzřiž, pacholíčku, pověz, co tu jest! 30 35 Běžíť jedna krásná panna pyčíc své ztráty. Stratilat jest sovička prstének zlatý. Chtěl jí nic nemaje, ot stola vstávaje, nalit maso v zelí. Byl jeden slavíček, dal sóvce políček mezi horami. 40 45 Ktož svú ženku smútí v domě velmi veselú, panie přežádúcie, nepřejtež jemu! Kterýž veselé brání své najkrajššie panie, máť toho nečest! Nenieť hoden chválenie od své překrásné panie, kterýžkolivěk jest. 50 80

Strana 81
55 Když my k tanci puojdem, tu, kdež sú veseli, přesrdečné smienie vidúc od té panny: zdaliť by čest učinila, hlavičky poklonila řkúc: Toť muoj milý jest. Což vy tu stojíte? Učiňtež k tomu spieše, nemeškajíc déle. 60 Staročeská lyrika 6 81

Strana 82
PISEN VESELÉ CHUDINY 5 JIŽT jest zima přišla, slyšte, odraní! Kterak jste dlúho spali a šatu není. V létě spáchu, nic nedbáchu, co v zimě bude. Ach, hrozné trude, a šatky chudé! 10 Snieh prší zhusta, to zlé znamenie! Plášček, kabát zedraný, nohavic nenie. Zlý vietr věje, zlá náděje! Sychravice jdú, jedna za druhú, činí nám túhu. 15 Zle nám kukly skrájeli, 20 kusa jich nenie. Co jsme psoty naseli, toť jest vše plené. 82

Strana 83
25 Smutno srdce. Z snopa čtvrtce. Kterak učiniti? Sobě odtušiti, Bohu poručiti. Nebť jest dařitel štědrý, komu ráčí dáti, 30 nelze na něm vyláti ani vyhněvati. Komu ráčí, nerozpačí, dá mu všeho dosti 35 vedlé své milosti, vedlé ochotnosti. Milí chudí, těšme se, radost se nám stala! Šatky s nás opršely, hlava oblínala. Milí chudí, núze pudí. Kterak učiniti? Sobě odtušiti, 45 Bohu poručiti. 40 50 Pójdeme-li do krčmy, nechtie nám naliti. Ach, kterak je nechutno z suché číše píti! Truchel pěšec, lačen měšec. Kterak učiniti? 83

Strana 84
Sobě odtušiti, Bohu poručiti. 55 Zastavíme základ vše, zbroje netřeba. Kážem piva naliti, kúpíme chleba. Draho cenie, peněz nenie. To vše, což kúpiti, myť musíme mieti, byť nám bylo vydřieti. 60 U pátek naše hody 65 úkrop z studené vody, kyselice, šťáva, se vším špatná strava. Budú ryby nelze chyby v Dunaji i v moři, lepší než úhoři, dražší než pískoři. 70 A když bude v sobotu, budem mieti lopotu. A v neděli ráno v žaludku prostrano. Sedem k stolu chudí spolu, kážem sobě dáti 80 větru posniedati, potom obědvati. 75 84

Strana 85
85 Ti kuchaři naši vaří nám ze mhly kaši, ze tmy zvěřinu, ve snách jeleninu. Náton paří, trdlo vaří, chtějíc hostí ctíti, krmi učiniti, 90 nechť jsú, třeba-li, zbiti! 95 Nechajíc pyšných krmí milujme zelé, tvaroh, krúpy, jelito, mléko kyselé, a za špice kapalice, s mákem valdyně, uzené, dýně, hrách na okříně. 85

Strana 86
ACH TOT SEM SMUTNY ACH toť sem smutný i pracný i nevzácný v cizém kraji! Dalekoť sem v neznámosti, 5 v nemilosti. Túhú lkaji. 10 Kudyť se koli obráci, tuť sem v práci, až se bojím. Mnohýť mluví, jakštoť ráčí, bez rozpači; srdce kojím. 15 Bych byl dále nežlit mnoho vždy dle toho chci pomnieti. Ve dne v noci křičím k Bohu, jenž nemohu přiezni jmieti. Snadnoť paní spraví vinu 20 v tu hodinu, když chtie jieti. 86

Strana 87
Sžel se toho Hospodinu! Pro nevinu jmiech trpěti. 25 Však žeť zlým zlost nespomóž, vieceť Bóh móž cuzím dáti. Synu boží milostivý, vieš, kto křivý, 30 rač to znáti. 87

Strana 88
ŘEČ JINOCHA MLADÉHO 5 AJ mladosti! V mých příhodách snažnost vždy ukazuji, leč z dobroty, leč ze zlosti života nelituji. 10 Mám k radosti kvietie ctnosti letnie časy miluje. Piesně zpievám, smutku netbám, v srdci se nestaraje. Pěkné smienie i vzezřenie 15 sličnost mú ukazuje. V obličeji jakož v roli, když mne jedno nic nebolí, srdce se vždy raduje. Rúcha, střiebra 20 i všie ctnosti snažně sobě dobudu. 88

Strana 89
Však z tesknosti mých všech ctností od smrti zbaven nebudu. 25 Mój věk nevie, ktož mi povie, kdy mé bude skonánie? Dajž mi, Bože stvořiteli, bych měl k tomu úmysl celý, 30 chvále tě do skončenie. 89

Strana 90
ŘEČ KMETÉ STARÉHO 5 10 AJ starosti! V mé tesknosti již v sobě krve nečiji. Dávné smienie a jher dienie i radost opúštěji. Ale nynie kóže stará u mne, smáhy v sobě nemá, skloniv se ledva sedím. Zpomínaje na své dienie a na mnohé proviněnie, shrbiv se v zemi hledím. 15 20 Život zhřievám, kunštóv netbám, sličnost vši potupuji. Den mi nevděk, pokoj mi vděk, v stieniech vždy se rád kryji. Vrásk přibývá, žíly lkají, skokóv se lží požívaji. Všeckno se opětuje. Pro mú snažnost a mé zbytie již mám velmi těžké jitie, kolena se sklesují. 90

Strana 91
25 Prsi tluka a vždy pláče smutku zbýti nemohu, Srdcem lkaje, sobě laje, že jsem hřešil proti Bohu. Protož, pane milostivý, Boha otce synu živý, ne pro mé proviněnie, na skončení daj skrúšenie, ať má vina při mně nenie, mocí tvého svatého smilovánie. 30 35 91

Strana 92
O BÁZNÍ BOŽÍ NA počátce slova mého razi podlé smysla svého, abychom se Boha báli, jehož každý zbožný chválí. 5 Bázeň boží hřiech zapúzie, vyvodí z pekelné z núze; bázeň boží hřiechóv ny zbaví, to nám svaté Písmo praví. Bázeň boží ta jest protivna 10 hřiešným lidem velmi divna, tak jakž na ni nic netbají, neb se v svých hřieších neznají. Mnohý tvorce ústy chválí, srdcem se ot něho vzdálí. 15 Na prázdno svój jazyk trudí, když srdcem ot něho blúdí. Znaj se každý hřiešný v sobě, pomni na Buoh v své útrobě, nedaj sebú hřiechu vlásti, 20 slúžiž Bohu srdcem zvláště. 92

Strana 93
Rozpomeň se na rytieře i na rozličné vítěze: tiť jsú sešli na zlém stavě, tak nám svaté knihy pravie. 25 Z nichžto jeden mocný bieše, jménem král Erod slovieše; ten jest zhynul ve zlém stavě, neznal Boha v své popravě. Král Alexander mocný bieše, 30 ten všecko zvěděti chtieše, co kde koli v moři stálo i v povětří co se dálo, válel s Dariášem mnoho, chytrú jest lstí přemohl toho. 35 Kam se děli? Smrtí sešli, však s sebú zbožie nenesli. Krásný Paris i Helena (ta jest byla krásná žena) — těma krása nespomohla, 40 zbýti jsta smrti nemohla. Musilit jsú na smrt jíti, jiež sami nemuožem zbýti. Auvech, smrti žalostivá, že nejsi nic lítostivá! 45 Nelituješ i jednoho ani toho ni onoho. 93

Strana 94
Ti ciesaři i ti králi, každý by dal za se táli tobě, Smrti, vše své děti, 50 by dala na světě býti; střiebro, zlato dal by z domu, by dala věčný život komu. Přijde smrt u zvláštní moci jako zloděj o puol noci. 55 Tuť nejednoho srdce zkvielí, když tělo s duší rozdělí. Tu se sejdú všichni přietelé na tom tak hřiešném rozdiele, všickni spolu pyčíc jeho 60 jako přietele milého. a řkúc: Náš přieteli milý, kam se děly tvé vše síly i tvá vše rozličná krása, již jsi měl z dávnieho časa? 65 Kam se děli tvoji vlasi, tvoji pobíjení pasi? Kam se děli tvoji koni, jenž jsú byli ryzí broni? Kam se dělo tvé bielé tělo? 70 Toť již leží ožlutělo. Tu plakavše do nerody na ti na umrlčí hody! 94

Strana 95
Povědě vám, staré děti, kam se jest nám všem podieti? 75 Vezmúc i nesú ku hrobu takéž muže jako vdovu. Leč buď ciesař leč pastucha, již netřeba déle rúcha než tři lokty každému 80 plátna člověku umrlému. Vezmúc tělo tam v hrob vloží, duše na milosti božie. Bude-li Bohu dobře slúžil, bude toho dobře užil: 85 bude-li dobrý, blaze jemu, bude-li zlý, běda jemu! Povědě staré za nové: v těle se vrhú hadové, ještěři, žáby k tomu, 90 v tom pohřiechu smrtném domu. Tu ty se žabám dostaneš. I proč na to nezpomeneš, žeť jest s toho světa sníti, tam věky věkoma býti? 95 Avšak jie nemuožem zbýti. Ach, že se nemuožem skrýti tebe, Smrti, pod horami, ni pod zemí, pod skalami, 95

Strana 96
jistě tiem nemuožem zbýti, 100 musíme vstanúc před Buoh jíti. A když svatý Michal vstana, jemuž moc ot Boha dána, i zatrúbí třikrát v trúbu tomu umrlému lidu, 105 ihned zbožní rychle vstanú i puojdú na pravú stranu, veselé srdce majíce puojdú před Buoh zpievajíce. Hřiešní puojdú a plačíce, 110 na své hřiechy volajíce, ano před Bohem jistina při zlém skutce zvláštní vina. Nedaj nám, tvorče, zhynúti, rač ny k sobě přivinúti. Proto se hřiechuov každý kaj, před milým jich Bohem netaj, zda nám dá Buoh věčný ráj. 115 96

Strana 97
SMRT 5 COŽ smrt radosti podává podlé radostného práva, tuť mne radost vše ostává pro žalostné vzdýchanie. Když mi srdce mysl probúzie, že vzpomanu ty vše núze, v něž mě světská vuole vlúzie, život mi žáden nenie. 15 S právem mi nenie do smiecha! 10 Smrt ke mně veždy pospiechá; zastane-li mého hřiecha, duše kázní nemine. Svět rozličné činy hodí, a ty činy život vodí, jimiž nám dušici uškodí, žeť i s tělem zahyne světe, ktož se k tobě vine. Chudého tvé ščestie mine, bohatý pro tě zahyne, 20 neb jsi pravá obluda. Staročeská lyrika 7 97

Strana 98
Světa ve mdlobě dobudem a v zlosti na něm přebudem, v žalosti jeho veždy zbudem, smrt jest naše osuda. 25 Auvech, světe, kak se mýlí každý, ktož se k tobě chýlí! Ty, jenž do nás s tebú byli, kde ty móžem nalézti? Mocná kniežata i králi, 30 koho jsú se ti ubáli, že jsú se chudým vrovnali a dali se pohřiesti? 35 Sami túž naději máme, avšak toho málo tbáme. Auvech, že nezpomínáme žalostného skončenie! Tu kdež přietel nespomóže aniž tě zbožie vymóže, tuť neplatí, jedno kóže, 40 by měl všecko uměnie. 45 Co se tělo vraští, mučí? Však se zemi vždy poručí. Tu se druh druha neručí, jakž jej koli miluje. Tepruv přijdem v své dědiny, běda hříšným té hodiny! Dušička ponese své viny a na tělo vžaluje 98

Strana 99
řkúc: Prokleté hřiešné tělo, 50 cos dle zaviniti smělo! Pro tvé tak nesličné dielo jsem milosti strádajíc. Nejednat jí žalost bude, nebeskéť radosti zbude, hoře věčného dobude, smrti na se žádajíc. 55 Silnáť se tu žalost zděje, dušičkat se nezasměje, jednoť se v žalosti vzchvěje, vidúc svú věčnú ztrátu. Tuť se nás hřieši neskryjí, jako na své vrahy zvyjí, hoře věčné na nás vzryjí, dadúc hřiešnú odplatu. 65 Auvech, běda té žalosti! Kto nám dušičky vyprostí, nebude-li tvé milosti, matko božieho syna! Tys u milosti poznána 70 a nade vše jsi požehnána, Bohem tobě ta moc dána, móžeš spomoci jediná! 60 75 Rač súditi naše viny tak milosrdnými činy, bychom zbyli hřiešné špíny, pro niž duše žalost má. 99

Strana 100
Uslyš naše hlasy k sobě, nedaj moci světské mdlobě, bychom se dostali Bohu i tobě, 80 pějíc Zdráva Maria. 100

Strana 101
PRAVDA DIVNÝM smyslem často blúzi, čině srdci těžkú núzi, když tak neustavičnost súzi. Všemu věku to člověku každému poviedaji. Slyš to mladý syn starého, a ty, kmeti věka ctného! Praviť neustavičného 10 světa činy; ty noviny mnozíť vědie i netbají. 5 15 20 Již sobě svět dědí zlosti, mladí se nedržie ctnosti, staří bydlé v nemilosti, neb bez studu k tomu bludu obec se jest přichýlila. Pravdať nemá svého věna, vežde jejie lehká cena, když nám ta lestná proměna 101

Strana 102
křivdu plodí i vévodí a viera se zmýlila. 25 Auvech, nebožátka chudí, vašěť pravda vežde blúdí, když vás křivda světle súdí. Ktož udává, ten ostává vinen, ktož nemá dáti. Protožť se pravdě zle oře déle délež a vždy hóře. Již ti vystupují zoře. Ze mlhy mračno — 35 jest rozpačno nám jasna dočekati. 30 Někdajší netbali na to, by to zbožie, střiebro, zlato vždy mrzalo jako bláto; 40 hřiešní vědie, proč je dědie, trudně jeho dobývajíc. Tehda ti bez smysla biechu, ješto čest, zbožie mějiechu, že tak nemúdře zemřiechu v sprostné váze, chudě, naze, nás po sobě čekajíc? 45 Slyš to, zbožie chovateli: 50 pomnietit se razi, veli. Máš podlé chudých posteli, 102

Strana 103
k niežto spiešíš; zbóh se těšíš, cele smrt před sebú máš. 55 Světskáť rozkoš tebú klamá. Jestiť v zemi mrzká jáma, tať bude na věky dána, tu súdného přehrozného 60 dne v chudobě dočekáš. 65 Byť se těch hodóv dostalo všeho zbožie platna málo, toť by se přielišno zdálo. Na tom diele i přietelé druh druhu závidie. Zbožie tvé přátely svadí a tělo črvy navnadí a tvé duši hřiech uvadí; 70 neb tvé činy všecky viny na dušici povědie. Zbožnéhoť ta hróza děsí, neb jsú přišli bludní česi, 75 žeť se křivda v pravdu miesí všemi činy. Jakžto jiný svět se již ukazuje. Zahynula v studu bázeň. Kde jsú ctnosti a kde kázeň, jimiž bieše svět osazen? 80 103

Strana 104
Kéž se stydie, ktož to vidie, že zlost pravdu zminuje. 85 Od papeže až do krále, níže toho, blíže, dále, veždet jest pravdy na mále. I u kněze bez penieze 90 nečekaj smilovánie. Ten se peniez neostudil, nevěru, zlost, křivdu zbudil, tělo i duši ochudil; ktož jej ztratí, 95 vždyť jej platí, nikdiež jemu miesta nenie. 100 105 Jedinát smrt rovně měří, bez peněz každému věří, tak šarlatu jako šeři; cožť procení, nepromění, dát na pravé leženie. Tut se nehodie šantroci ani přátelské spomoci; tak jsú položeni roci bohatému i chudému jíti na postavenie. Auvech, že se nelekáme, 110 že tu tak jistu smrt máme, jenž druh od druha vídáme. 104

Strana 105
115 Kdyžť smrt přijde, stoněť pójde každý s koží na hřadu. V tyť se časy střiebro, zlato ostuzuje jako bláto. Nebožátka, pomněm na to, že umřieti, hřiechy jmieti, 120 duši věčnú závadu. 105

Strana 106
O PRAVDÉ PRAVDO milá, tiežit tebe: Pročs ot nás vstúpila v nebe? Komu si nás poručila? Tiežit tebe, Pravdo milá. 5 Pravda k tomu odpovědě: Milý synu, toť povědě. Neviem se zde kam podieti. žádný mne nechtěl přijieti. Kdež sem se bydlu nadála, 10 tam jidech, ano již přitáhla Křivda vóbec všecky k sobě. Teprv tehdy steščech sobě. 15 I jidech tam ku papeži, k němuž každý vóbec běží, i počech na něm žádati, by mi ráčil radu dáti, kterak bych Křivdu přemohla, ješto u mé věno sáhla. Papež otpovědě k tomu: 20 Jáť nemám prázdnosti k tomu, 106

Strana 107
poručím tě kardinálóm, rúče beř se tam v jich dóm, ať poradie i pomohú, cožť oni najlépe mohú. 25 Učinich jeho kázanie, rúče brach se tam mezi ně, mniec, bych mohla tam prospěti, proti Křivdě konec vzieti. Když tam mezi ně přijidech, 30 teprv tesknosti dojidech. Otáza mne jeden z nich, jsa v černé kápi jako mnich: Pravdo, proč si ty sem přišla, co zde chceš? Proč před nás cestú nejdeš? 35 Chceš-li sobě konec vzieti, musíš mnoho zlatých mieti. Druhý podlé něho sedě, otpovědě, na mě hledě: Pravdo, zde konce nemáš, 40 když nám dosti peněz nedáš. Pravda tak smutně stojéci, žádného se nebojéci, otpovědě velmi tiše, a řkúc: Ano, svatá říše 45 ot vás kněží v zmatek přišla. Viz jich nemúdrého smysla, 107

Strana 108
kterak divným během běžie kardinálští ti kněžie. Učinili dva papeže, 50 ihned potom dva ciesaře; pro jich nemúdré volenie svatú cierkev s říší plenie. Tuť se Boha nic nebojie, jedno nepokoje strojie, 55 Pravdy ovšem nemilují, ustavičně Křivdě holdují. Odtud jidech na vše strany mezi kniežata i pány, hledajíci sobě bydla, 60 naliť sem všudy ostydla. Nerodichu na mě dbáti, kázachuť mě se psy vyhnati, shledachť tu mnoho neřádu, toť vše běží mladú radú. 65 Dřevní kniežata i páni vedli ctné, počestné rady, prospievali u milosti, i nebylo také zlosti, jakož nynie jest pohřiechu. 70 Jáť sem Pravda všudy v smiechu, neviem se již kam podieti, musímť na se kápi vzieti, 108

Strana 109
75 zda tu pokoje poživu a přemohu Křivdu lstivú. Když přijidech do zákona, radoštěmi srdce vstona, a řkúc: Mněť lepšieho nenie viece do mého skončenie, než při zákoně ostati 80 a tu život dokonati. Ale než měsiec pominu, ažť mi dachu v zákoně vinu: Pravdo, zde se nám nehodíš, v naší řehole nám škodíš. 85 Odtud jidech mezi měšťany, rozbich tu své krásné stany. Nemožech nic znamenati, bych mohla s kterými ostati, ano chudí všudy pláčí, 90 ktož móž lépe, ten je tlačí. Kdež sem byla na vše strany, v tom shledach i měšťany. Odtad pak jidech k sedlákóm, k jich farářóm i jich žákóm, 95 ano tu závisti mnoho. Ihned se brach pryč od toho. Kdež jsem byla po všem světě, ani staří ani dietě, 109

Strana 110
žádný mne nechtěl přijieti, 100 teprv rozbich v nebi sieti. Tuť se mé bydlo dokona, když přijidech do toho zákona, i do té nebeské radosti, jiežto mají zbožní dosti. 105 Uslyš, Bože, naše hlasy, daj nám na věčné časy s sebú bydlo, na tě zřiece a tě s anjely chváléce. 110

Strana 111
SEDLÁCI CHCETE-LI poslúchati, co já vám budu zpievati, ctnú družinu chváliti, ještoť slovú sedláci. 5 Sedlák jest divné stvořenie, jemu v světě rovně nenie: syrovátka, syřenie, toť jest jejich vařenie. K tomuť mají kyselici, 10 anať se vije na lžíci: Takť jsú šerední hnojníci, avšak chtie hrdi býti. 15 Škaredi, kostrbati, na nichť jsú tlusti kabáti, neumějíť šermovati. Zbavi nás jich, božie máti! Smrdíť duše zelím nemastným i také mlékem kyselým; pravím to srdcem celým: 20 nekvas s trúpem opilým. 111

Strana 112
A když se hrachu nažerú, ihned se do krčmy berú. Tuť já pravím na svú vieru, nehledajíť tu vieru. 25 An druh na druha říhají a jako věžník smrkají, a kmotr vždy kmotru laje, za kord se potrhaje. Druhýť se hrdinsky stavie 30 snědl by sám polúhlavie; třetíť jemu nohy stavie, boje se za jeho zdravie. — An sebú vrže jako zmek, přisaháť, by sám byl rek 35 a řka: Věz to každý člověk, žeť sem smělý pacholek. Divnéť mají tancovanie, kdyžť se zberú mezi panie. Tuť jest divné dívanie 40 a milé přihlédanie. Anť svinské skoky činí vopravuje sobě klíny a z úst jemu tekú sliny: toť vám povědie jiní. 45 Když chce skočiti na pospěch, tuť sebú vrže jako měch. 112

Strana 113
A já to dobře viděch, kdyžto na jich hodech biech. Ještěť vám více povědě: 50 Když bude při jich obědě, tuť vždycky na se hledie a jako svině jedie. 55 Ošklebíť zuby hřieběcí, omastieť pysky prasečie, postavíť uši osličí, činíť chlap skoky telecí. Staročeská lyrika 8 113

Strana 114
PISEN O ŽENÁCH STŘEZ se toho každý člověk, buď kněz, žák neb ktož kolivěk, žádá-li mieti dlúhý věk, varuj se ženské chytrosti. Neb mnoho písma o tom jest, že mnohé zklamá ženská lest. Stratili pro ni múdří čest zapomněvše své múdrosti. První příklad o tom máme, 10 jakož o Evě slýcháme, kterak Adama zklamala, když mu jablko shrýzti dala. Proti vuoli Buoha svého poslechla hada chytrého, 15 v němž jest seděl skrytý ďábel. Protož jim kázal ven anděl. 5 Druhý příklad jistý máme, jakož od kněží slýcháme, že krále Davida ctného 20 a Šalomúna múdrého, 114

Strana 115
Samsona velmi silného, Absolona přepěkného, všecky ženská lest zklamala, nic jim múdrost nespomohla. 25 K tomu jiných dobrých mnoho, jenž jsú se nestřehli toho, ztratili své dobré mravy, jakož o nich písmo praví. Neb tu mysl má mnohá žena, 30 jsúc v svém srdci zatvrzena, bud zlé neb dobré, nic nedbá, když ona svój úmysl dokoná. Žena jest počátek zlého i počátek skutku ctného. 35 Žena to svú lstí zjednala, že od otce dci plod vzala. A hlava svatého Jana ženě plesající dána. Žena otce k tomu zbudi, 40 že z pravdy křivdu přisúdi. Nabot jest ukamenován, byl Jozef pro ženu zjímán, nejeden vítěz zahlazen, pro ženskú lest zdravie zbaven. 45 Anať starého, mladého, chudého i bohatého, 115

Strana 116
žáka, mnicha i konvrše, všecky táhne do své vrše. Krále i kniežata loví, 50 když k nim sladká slova mluví, lakoměť jim z měšcóv déře, všakť jich dosti nenabéře. Jestliže co nemáš dáti, inhed chřbet k tobě obrátí! 55 Pakli jí slíbíš co dáti, tuť die: Chciť tě ráda milovati. Tuť ocházie smějíci se, jednak bujně jednak tiše, anať jednak vzhuoru skáče 60 a po malé chvíli zpláče. Žena vraždy, boje strojí, nepřimlúvát se ku pokoji. Neřežeť tolik ostrý meč jakožto lstivé ženy řeč. 65 Oč se kolivěk pokúší, to vše lstivá žena zruší. Nedržít viery žádnému, slehka také muži svému. Sílu, zraky, život ztratí, 70 ktož se po ženách obrátí. Pro tě také, lstivá ženo, Troja město jest zrušeno. 116

Strana 117
75 Pakli jí kto z čeho treskce, inhed s ním mluviti nechce, hledát toho, byť se mstila, ať by svú vuoli plnila. Ač před mužem toho nedie, neb to snad sama dobře vie, že by byl odporen tomu, 80 jinak se přičiní k tomu. Hledá na tě inhed sváruov a potom kúzel i také čáruov: potom strach nápoje od nie, od něhožto tvé srdce zcepenie. 85 Nebť jest druhdy ženská viera jista jako v plotě diera. Když sladká slova podává, tuť jed pod medem schovává. Byloť by mnoho praviti 90 kto by chtěl vše vypraviti, cožť jest o nich v kniehách psáno, od múdrých lidí sebráno. Nemáme k tomu kvapiti, bychom je chtěli haněti. Protoť dobré ženy mají odplatu v andělském ráji. 95 117

Strana 118
BEKYNE SLYŠTE ještě, bratřie milí, jižť se na duchovnie chýlí konec této piesničky: oznamujiť vám sestřičky. 5 Mužuovť sú se odpřisáhly a ďábla sobě zle dosáhly. Naučily se abecedě, chodie rády po besedě. Tyť pokrytě čtú na knihách, 10 jazyk jim běží na líhách, staré, mladé zpravují a sebe nepolepšujíc. S každým se chtie hádati, jemu řečí dosti dáti. 15 Nenaučily se latině ty klektavé bekyně. Mistři, kněží ani žáci nemohúť jim odolati: anať přieliš mnoho mluví 20 a v skutku málo naplní. 118

Strana 119
A majíť pokorné pláště. A to na ně vězte zvláště: sprostněť velmi kráčejí, srdce v zlostech omáčejí. 25 Zavíjejíť se v roskop jako v německý hunškop; zdát se jim v tom duchovenstvie, ano na mnohých pokrytstvie. Na kázanieť nechodí, 30 nežť se některé svodie řkúc: Však my lépe vieme, neb v zákoně často čteme. Neroďte vtipně smýšleti a tak všetečně říkati. 35 V dobrém všem poddány buďte, jedny druhé k tomu veď'te. Bohu čest a chválu vzdajte, žen se zlých pilně varujte, neb zetře Kristus kámen, 40 jemuž jest jméno Amen. 119

Strana 120
VIKLEFICE STALA se jest příhoda nynie tohoto hoda, že jedna Viklefice pozvala k sobě panice 5 a chtiec ho vieře naučiti, a řkúc: Pro Ježíše, příď ke mně velmi tiše! Chci tě vieře naučiti, ač ty mne chceš poslúchati, 10 chciť Písmo otevříti. Panic Viklefce odpovědě a na ni velmi mile hledě řka: Já chci rád vše učiniti, ač ty mne chceš naučiti 15 v tvém zákoně býti. Vece Viklefka: Zezři na mě, paniče, příď ke mně až po klidu, když tu nebude lidu; 20 chciť Písmo zjeviti. 120

Strana 121
Panic bez meškanie učini jejie kázanie. Po večeři v neděli, když uhlédal svú chvíli, 25 přišel jest k ní tiše. Vece Viklefice bez lenosti: Vítaj, mój milý hosti, co sem dávno žádala, po němž má duše práhla! 30 Rač ke mně vstúpiti, se mnú málo poseděti, chciť Písmo vyložiti, biblí i také čtenie s námat žádného nenie, 35 budeš sám obierati. Tuť mu bába biblí vyloži, dvě kapitole vyloži pěkné, velmi okrúhlé; k hruškám byšta podobné 40 a tak velmi bílé. Panic vece bez strachu: Podáš jich sem, milá brachu! Je se biblí rozkládati a kapitol vykládati 45 s večera až do světu. A když poče svítati, panic se chtieše pryč bráti. 121

Strana 122
Viklefice se ho chváti a řkúc: Zdeť jest ostati, 50 se mnú jitřni dokonati. Začechu Te Deum laudamus zhóru, jakž slušie k tomu dvoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . n . . . . . . . . . 55 ještat se diškantovati. Když sú jitřni skonašta, pěkneť se mile objašta, v božie lásce i v milosti. Nebylo tu nemilosti, 60 což mohu znamenati. Nuž, vy mladí jinoše i vy nádobné panoše, kteří chcete zákon uměti, máte se k bekyniem ptáti, 65 od nich se učiti. Svědomyť sú zákona, Regum knih i Šalomúna, tak Davida v žaltáři viece než někteří faráři. 70 Muožte jim rádi slúžiti. Sladkéť mají výklady, úplné, beze všie vady. Komuť jich dadí požíti, muož dobře vesel býti. 75 Rač je, Bože, ploditi! 122

Strana 123
TRUCHLE K NEBI TRUCHLE k nebi volám, také k zemi, té nehody, majíc mnoho škody. Kněžie ot těch Viklefuov zlúpeni, sspáleni, nenie kam domuov. Rozbořena 10 naše všeckna bydla; umořena budiž od osídla ta jich nevěrná rota! Od nich nás tento čas popadla psota. Co sme měli, pobrali a z země nás vyhnali; a když kněze zahubie 5 15 20 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hlas náš uslyš, milý Pane Bože, tuto búři utiš, 123

Strana 124
toť tvá milost muože. O životy nám běží, jest nás strach, chtie na prach spáliti kněží. Obci české 30 v nenávist sme dáni, platy knězské, role drží páni; proto zákon přijali, za to mám, 35 ať by nám všetkno odjali. 25 Oč ste stáli, již to všechno máte; což ste nám pobrali, 40 když to ohledáte, hanba, hřiech vám ostane. Mine blud, hrozný súd na vás přivstane. Ženy vaše k zákonu vás vedly, pro jich určenie hluboce zavedly, jakžto Eva Adama; ta svú lstí jeho cti zbaví, oklamá. 50 45 124

Strana 125
PIESEN OD PANA ŠTEMBERKA RACTE poslúchati, co vám chci zpievati, coť se stalo dávno v městě v Mělníku. Sebrali se páni spolu měštěné. A tuť jsú se spolu pilně radili 5 a o Štemberkovi zradu skládali, a kterak by Štemberka života zbavili. A když jsú se spolu pilně radili, inhed Štemberkovi před se kázali: A poslúchaj, Štemberku, co mluví páni. 10 A račiž poslúchati, milý Štemberku, co pravie páni měščené z Mělníku, a chceš-li ty zuostati při svém životu. A když Štemberk to slovo zaslyšal, inhed služebníkovi kuoň sedlat kázal: 15 A sedlaj ty kuoně, budeva vsedati. A když Štemberk na svój kuoň vkroči, přede pány měščeny pěkněť se zatoči: A Buoh vy rač žehnati, milí měštěné! 125

Strana 126
A rač tě Buoh žehnati, milý Štemberku! 20 A pospiechaj, Štemberku, z města Mělníku, a chceš-li ty zuostati při svém životu! A když Štemberk z brány jedieše, jeho pěkná Anička v uokenci stojieše a tak velmi srdečně jest zaplakala. 25 A rač tě Buoh žehnati, má milá Aničko! A žehnaj tě milý Buoh, muoj milý Štemberku! A komužs mě poručil, smutnú dievčičku? A když Štemberk v pole jedieše, inhed svému koníkovi čelo protieráše 30 a svá samostříly oba znapínáše. A tuť jsú se spolem sebrali všickni měščené, a o Štemberkovi zradu skládali, a kterak by Štemberka života zbavili. A jediný z nich vece: Poslúchajte páni! 35 A vyjeďte za ním, jměte jej na poli. A cele vám pravím, přídet vám bez hanby. A když Štemberka u poli viděli, za ním páni měštěné hlasem volali: A postůj, počekaj nás, Štemberku milý! 40 A nestřielej na nás, milý Štemberku, však jsme my páni měštěné z Mělníku, a však jsme my páni měštěné z Mělníku. 126

Strana 127
A když jste vy páni měštěné z Mělníku, slibujete-liž mně mému životu? 45 A já na vás věru střieleti nebudu. A my tobě slibujem, vieru zastavujem, že my tvému životu nic neučiníme, že my tvému životu nic neučiníme. A jediný sedláček, ten oral v stráni, 50 a všecko poslúchal, co mluvie páni: A hlédajte, páni, by ste mu zdržali! A neběhaj, Machu, muoj milý brachu, a neboj se sedmi pánuov strachu, všakť jest náma jindy tieže bývalo. 55 Jediný Kačeruov syn, ten s koně skoči, utne Štemberkovi obě ruce, noze. A želiž pod klejtem, muoj milý Bože! A když Štemberka do města nesechu, proti němu panny, panie ven vyjedechu: 60 A vítaj, Štemberku, náš slúho věrný! A já vám děkuji, panenky i panie! Jediných sedm pánuov učinilo hnánie, a ti jsú mě na svú čest, vieru vzali. A tiť jsú mě na svú čest, vieru vzali, 65 a tak jsú mě hanebně velmi osekali. A zželiž se tobě, náš z Prahy králi! 127

Strana 128
A všeckoť já toto mám pro pěknú Aničku, ještoť mi jest dala perlovú tkaničku, a za toť jí slúžím svú milú hlavičkú! 70 A ještěť já viece mám pro pannu Maruši, a onat mě vzala na svú milú duši, a tak jest mě vzala na svú milú duši. A protoť já pravím starému, mladému, a kto kolivěk vládne u poli sám sebú: 75 Nedávaj se žádný na takovú vieru. 128

Strana 129
III. LYRIKA NÁBOŽENSKÁ

Strana 130

Strana 131
NA ČEST PANNĚ NA čest panně ktožť se klanie maje v paměti jejie milost, otženeť zlost hřiechu tělesného. Nebť jest panna velmi krásná i móžť spomoci 10 sluze svému i věrnému, zbaviec všeho zlého. Služmyž jiej a řkúc k nie: Panno milostivá, k toběť volámy, neboť mámy v tobě naději. Uslyšiž ny, 20 shladiž viny, proséc svého syna. 15 5 Milá matko, to děťátko, 131

Strana 132
40 tvé porozenie, 25 ukojiž je, ať nám přeje svého smilovánie. Nebť jest na svět ten drahý květ 30 skrze vtělenie proto přišel, aby tam všel člověk v kralovánie nebeské 35 radosti, tu kdež všeho dosti, jenž on ráčí bez rozpači v boží milosti, kdež ta milost i všecka ctnost jest beze všie zlosti. 50 Ó Maria, panno milá 45 přepovýšená, tys vynesla, což jest vnesla Eva, prvnie žena, máti nás všech, podavši v smiech své pokolenie, uslyševši i přijemši křivé slibovánie. 132

Strana 133
55 Tys pak ta předrahá panna milostivá, jenž si matkú tomu děťátku, 60 božiemu synu, z niež on vyšed, na svět přišed, shladil naši vinu. Prosiž jeho, ať by svého nám smilovánie ráčil přieti a otjieti již ot nás plakánie. Abychom zde v tomto bydle zlého kochánie želejíce, nechajíce, došli smilovánie. Protož ty, předrahá panno milostivá, vzezřiž na ny, 80 prosiž za ny jeho milosti, ať nám ráčí bydlo dáti v nebeské radosti. 70 75 65 133

Strana 134
ZDRÁVA KRÁLOVNO SLAVNOSTI 5 10 Z DRAVA královno slavnosti, učiščenie našie zlosti, ciesařovno nebeská! Ochotně řeč anjelská tebe pozdravila: Zdráva, plná milosti, povědělť jest s radostí archanjel ten Gabriel. Ihned král Emanuel všecky viny shladil. Počalas pána Boha, spasitele všeho světa, pannú si ostala. Velmi krásný květ z květa 15 na spasenie všeho světa, synas porodila. 20 Ty nebe všeho pána nade všecky vybrána Cherubin i Seraphin. Přemocný Benjamin ctné lože zvolil jest. Tě okršlek slunečný obklíčil jest s milostí, 134

Strana 135
krása věčná slunečná, 25 nohám jeho poddaná, jenž všemu kraluje. Síla těla i božstvie, vyšla svatá Trojice z čistého živótka. 30 Plačtivých utěšenie, svrchnieho krále složenie, trón si Šalamúnóv. Tys předrahý ten kámen, jímž hasne věčný plamen. 35 Hřiešný v tobě milost má, květe všeho, přemocná dievko bez úraza. Brána zlatá věčná ty, koruna panenská jsi, počátek i skonánie, daj srdciem utěšenie mocí všie sladkosti. Matko božie přesvatá, těla svého přečistá, mořská hvězdo světlá. Ty perla jsi panenská, ty vinice anjelská, schrána všie čistoty. 40 45 Ó Maria, květóv květ, 50 opatř tento smutný svět, poruč nás svému synu, ať nám otpustí vinu, matko i děvice. Vediž ny u bydla tvá, 135

Strana 136
55 neb jsi dievka nebeská, i v anjelské radosti zbav ny hřiešné žalosti, ohni všie milosti. Z tvé milosti předivné 60 ať nás boží hněv mine, nebuď nám hněviva. Na poslední hodinu přimluv se k svému synu, matko milostivá. 136

Strana 137
PLÁC PANNY MARIE PLAČI mému hodina, když já vizi svého syna na kříži stojiece. Túho moje veliká, 5 veselé mé vše poniká na tvé muky zřiece. Synu mój jediný, trpíš muky bez viny a jsa tvořec nevinný, 10 tvój živótek pravdy plný. Auvech moje žalosti i veliká pakosti, južt já hoře mám dosti, přestanúc mé všié radosti. 15 Synu mój jediný, kakú máš muku! Kvietku mój svadúcí, jiezvy máš v rukú! Vezři na mě jedinú, 20 srdce mé hoří, na svú matku smúcenú oči otvoři, 137

Strana 138
na svú velmi smúcenú i přieliš pohubenú, synu mój laskavý! Když já vizi tvój bok proklaný, tvoje tělo svaté na kříži rozpaté, veliké máš rány 30 za ny, hřiešné křesťany. 25 Jemu odpustite, mě samu jměte, mě zaň ukřižujte, chciť ráda trpěti 35 za syna milého, Boha pravého. Pyčte všickni hoře mého, nemohuť skončeti. Auvech, kako se zapálá 40 syna mého čest i chvála, pakost mi sě jest stala, když sem toho doždala. Pyčte všickni hoře mého, syna mého laskavého, Jesu Krista nebeského, jenž chce za ny umřieti, za vše křesťany. 45 138

Strana 139
MISTR LEPIČ SLÝCHAL-LI kto práv při vieře také divy ot hrnčieře, jakož tento múdrý, jenžto 5 nazývá se Lepič? Věz to: Slepil velmi malú látku, dal z nie dosti všemu sňatku, anjelskému i rajskému, 10 vedle toho i zemskému. Viz, kterým ji darem daří! Sestera věc v jednéj tváři: víno s medem, mléko s stredem 15 a smetana s bielým chlebem. Dal jí jedné dievce vlásti řka: Krmiž každého zvlasti, tak starého i mladého, 20 velikého i malého. 139

Strana 140
Jenž sem zval, tiť nechtie přijíti. Vynda kaž všem vóbec vníti, nemocnému, belhavému, 25 slepému i pocestnému. Nemocné, trudné na stranu sázej, krmieci smetanú, biedné medem, slepé stredem, 30 daj pocestným vína s chlebem. 140

Strana 141
KOCOVNÍK ZNAMENAJTE všichni mistři: Jeden kocovník z své chytři sšil mi kožich nepřeměře pravý mi v čas při méj vieře. 5 Chodila sem v něm toliko let nádcěte několiko, však sem ho nezapsovala, tak krásen jakž sem jej vzala. Z jedné kóže hranostaje 10 z něho sobě kožuch skráje: mně mój ostal cel, biel, krásen, tak jakž sem jej vzala řásen. Učinil oba črvena, jako u broci zbarvena. 15 Svój kožuch vzvlékl na lva, orla, na člověka i na vola. Vzvlékl na člověka rozením a na vola umořením, na lva, když vstal z mrtvých mocně, 20 na orla tehdy, když vzročně 141

Strana 142
vstúpil z zřejma na nebesa — ottad příde mečem třesa, v tom kožiše sede súdě: před ním stanem všichni v trudě. 142

Strana 143
OTEP MYRRHY OTEP myrrhy mněť mój milý, milujeť mě z své všie síly, a já jeho, zmilelého, 5 proňžť netbám nic na jiného. Mój milý mně biel, červen, krásen, jako leteční den jasen. To div z diva, žeť sem živa, 10 proňžť se mé srdečko znímá. Vstanúc i pójdu toho dle, poptám sobě, proňžť mé srdečko mdlé řkúc: Batíčku, zmilelíčku, 15 zjev mi svú tvář, sokolíčku. Jehožť má duše miluje, viděli ste, zda kde tu je? Milost silná, žádost pilná, 20 k němužť má mysl nemylna. 143

Strana 144
Když diech právě o puolnoci, stržeť mě jeden z jeho moci tak neznámě vzezřev na mě 25 vecet: Přenes mě v svém prámě. Tehdy já naň vzezřech nice, domněch se svého panice. Řiech: Kam koho ? A on: Toho, 30 jehož ty hledáš přemnoho. 144

Strana 145
STALA SE JEST VÉC DIVNA 5 10 15 20 STALAŤ se jest věc divná, panna syna porodila beze všie strasti tělesné, toť jest divné a nové. Izaiáš prorokoval a Gabriel zvěstoval řka: Zdráva, plná milosti, porodíš bez bolesti. Radujme se, veselme se, v Betlémě, malém městě, Buoh narodil se. Pastuškám se anjel zjevil a jim noviny pověděl, že se narodilo dietě, jenž vládne po všem světě. Kto slýchal divy také, by přijeli třie králové od východa slunce k němu, dávajíc dary jemu? Radujme se, veselme se, v Betlémě, malém městě, Buoh narodil se. Staročeská lyrika 10 145

Strana 146
Pros za ny, matko, syna, byť nám byla naše vina 25 odpuščena milostivě pro božie narozenie. Daj nám pokoj a zdravie a všem hřiechóm odpuščenie, Marie jediný synu, 30 dada milost, odpust vinu. Radujme se, veselme se, v Betlémě, malém městě, Buoh narodil se. 146

Strana 147
VIZMEŽ PACHOLÍČKA VIZMEŽ pacholíčka, anť v jesličkách leží, jeho milost tak veliká, ktož chce, tenť utěží. 5 Blaze, že sme dočekali té milosti nové, ještoť jsú dávno žádali starší prorokové. Sobě věčné spasenie 10 v jeho narození, všem hřiechóm odpuštěnie, kolikrát provinil koli. Veselme se, křesťané, Buoh se nám narodil, 15 což jest Adam byl zavadil, Ježíš vysvobodil. Radujme se s anjely děkujíc z milosti, zpievajíc: Budiž chvála 20 Bohu na výsosti 147

Strana 148
A lidem mír na zemi budiž dobrého chtěnie, pamatujíce s veselím to anjelské pěnie. 25 Maria, božie matko i panno přečistá, okojiž nám děťátko, Boha Jezu Krista. Modlmež se, křesťané, 30 prosíc smilovánie, pane náš Ježíši dajž nám již sjednánie. Staviž těžká rozdělenie v tvém svatém kostele 35 pro tvé svaté narozenie, nemstiž se již viece! Rač Ježíši staviti všecky búře škodné, od zlého nás zde zbaviti, 40 daj časy pokojné. Abychom se vzdálili, již ode všie zlosti, Boha věčně chválili, děkujíc z milosti. 45 Všichni božie vyvolení prostež Hospodina, 148

Strana 149
ať nám po našem skončení hřiechóv nezpomíná. Přiviniž nás, Hospodine, 50 když před súdem stanem, ty jsi útočiště jisté, chvála Bohu. Amen. 149

Strana 150
JEZU KRISTE ŠTĚDRÝ KNĚŽE JEZU Kriste, ščedrý kněže, s uotcem, Duchem jeden Bože, tvoje ščedrost naše sbožie. Kyrieleison. 5 Ty jsi nynie zde před námi: pro tvé muky, svaté rány, smiluj se, tvorče, nad námi. Kyrieleison. A tys prolil svú krev za ny, 10 z věčné smrti vykúpils ny: otpustiž nám naše viny. Kyrieleison. Anjelé jdú spievajíce, svého tvorce hledajíce, 15 chválu jemu vzdávajíce. Kyrieleison. 20 Svatá Maří, božie máti, daj nám svého syna znáti a s ním v ráji přebývati. Kyrieleison. 150

Strana 151
Křikněm všickni k Hospodinu, ať otpustí naši vinu i dá nám v ráji dědinu. Kyrieleison. 25 Svatá Maří, přistup k súdu, s Jezu Kristem k svému lidu, dřieve než já duše zbudu. Kyrieleison. Pójdem, pójdem, Buoh před námi, 30 bychom byli tvorci známi, ať se smiluje nad námi. Kyrieleison. A ktož tu pieseň spievají neb ji věrně poslúchají, 35 tři sta dní odpustkóv mají. Kyrieleison. Ujměmž všickni za ten pramen, ať nás nežže věčný plamen, rcemež všickni vóbec Amen. 151

Strana 152
BUOH VŠEMOHUCÍ 5 BUOH všemohúcí vstal z mrtvých žádúcí! Chvalmež Boha s veselím, tak nám všem písmo velí. Kyrieleison. 10 Ležal tři dni v hrobě, dal prokláti sobě bok, ruce, noze obě, na spasenie tobě. Kyrieleison. 15 Jezu Kriste, vstal si, nám na příklad dal si, žeť nám z mrtvých vstáti, s Bohem přebývati. Kyrieleison. 20 Maria žádúcie, z nebes róže stkvúcie, pros za nás Hospodina, svého milého syna. Kyrieleison. 152

Strana 153
25 Pane náš Ježíši, uslyš svoji říši, nás hřiešné křesťany, pro tvé svaté rány. Kyrieleison. Svaté Mařie synu, otpusť hřiešným vinu, pane Jezu Kriste, jenž si vstal zajisté. Kyrieleison. 30 35 40 Ó králi nebeský, uslyš svój lid český, zbav nás núze této, daj nám dobré léto. Kyrieleison. Uslyš naše hlasy, daj pokojné časy, Jezu Kriste, králi, ať tě tvój lid chválí. Kyrieleison. Otpusť naše zlosti, všech nás bludóv zprosti, daj nám pro svú dobrotu svaté cierkve jednotu. Kyrieleison. 45 Všichni světí proste, nám toho zpomozte, 153

Strana 154
50 bychom s vámi bydlili, Jezu Krista chválili. Kyrieleison. 154

Strana 155
DOROTO PANNO ČISTÁ 5 10 DOROTO, panno čistá, tvój hod ctí cierkev svatá, neb jsi dievka výborná, Bohem zvolená. Cností tvých i tvé čistoty nemóž žádný vypsati, jimižs ty ozdobena, Kristu snúbená. Radujíc se s chotěm svým pomoziž nám zde smutným k věčné radosti. 15 20 Theodoras otce jměla, Theodora matka tvá, od nich jsúci stělena, Dorotús krštěna. Králového rodu byli, však zbožie opustili, vzdavše hrady i domy Bohu slúžili. V Kapadocí, téj vlasti, v Cézarea, v tom městě porodili tě. 155

Strana 156
25 30 Fabricius král ukrutný, křesťanóm jsa protivný, tvé jest krásy požádal a snúbce zaslal, slibuje bohatstvie mnohé, zlato, kamenie drahé, by jemu povolila, Krista zapřela. Ale ty, dievko přecnostná, u vieře jsúc stvrzena, králems zhrzela. 35 Rozlítiv se král ukrutný, vymyslil těžké muky, jimiž tě bez milosti kázal mučiti. Bez studu dievku svázavše, hanebně obnaživše, 40 bičováchu tak silně to tělo svaté. Tak ji velmi tepiechu, až potoci tečiechu té krve nevinné. 50 45 Potom na pádlo rozpěchu, udicemi trháchu tělo jejjie přesvaté, velice zbité. Ohnivými pochodněmi pálili prsi jejie, bezmál až do skončenie pro jmeno božie. 156

Strana 157
Když bieše mrtva na poly, zavřechuť ji v žaláři 55 katové lítí. 60 Devět dní v žaláři byla beze všeho pokrma, jsúc tak velmi ztrýzněna, Kristem zléčena. Když ji před súdci vediechu, jakžto záře vschodiechu pěkností tváři jejie, té pěkné róže. Spatřiv to súdce nemilý, 65 velice se podivi dievčiemu zdraví. 75 Počeť s ní sladce mluviti, lstivě chtě ji přelstiti, byť se modlám klaněla 70 i v ně věřila. Otpovědě ctná Dorota: Věřím já v Jezu Krista, s ním se budu kochati na věčné věky. Zařvav pohan velmi lítý kázal tvář její bíti i hlavu stieti. Když dievka na smrt kráčieše, Theofilus zasmiev se, 80 zemský písař, k ní vece: Kam to jíti chceš? 157

Strana 158
Do zahrádky do rozkošné, v niež ovoce rozličné, jablka, kvietie i róže 85 budu česati, radujíc se s chotěm svým, s Jezu Kristem nebeským, po němž vždy túžím. Theofilus špíle vece: 90 Pošli mi sem ovoce, ještoť roste v zahrádce tvého panice. Slíbivši jemu poslati, počeť snažně prositi 95 Boha za ty, ktož jejie pomnie umučenie, byť nebyli otlúčeni té nebeské radosti ti, ktož slúžie jie. 100 Uslyšán jest hlas nebeský: Podiž ke mně, má choti, ve všem jsi uslyšána, zač si prosila. Když pod meč hlavy nachýli, zjevit se jie v tu chvíli děťátko velmi pěkné, nachem oděné, nesa v košíku ovoce, tři jablka a tři róže, 110 února měsiece. 105 158

Strana 159
Jehožto snažně poprosi řkúc: Nes to Theofilovi, jemužto bez meškánie zděj to poselstvie. Když dietě do sieni kroči, v niež Theofil psal listy, nesa v košíku ovoce, tak k němu vece: Tot Dorota, sestra má, 120 ovocet jest poslala, jakžť jest slíbila. 115 125 130 Uzřev to Theofil, křiče: Věřím v tě, Jezu Kriste, že jsi ty syn živého Boha věčného, pro kohožto ctná Dorota nevinně jest dnes sťata. Prosím, dievko, já hřiešný, věrně tvé přiezni, rač mi milost uprositi, bych já mohl k tvému choti s tobú dojíti. 159

Strana 160

Strana 161
IV. DROBNÉ POPĚVKY A PRŮPOVEDI Staročeská lyrika 11

Strana 162

Strana 163
1. Viemť jednu dúbravku, na níť ruože roste — tak na malým prútku tři ruože červené. Z těchť je jedné ruože vienek navila. 2. V uokénečku stáše jakožto anjelík, vočkem na mě vzhlédáše jakožto sokolík. 3. Utkal panic pannu, od milého jdieše. Dal jí dobré jitro, ona jemu také. 5 Nelekaj se, panno, na těť nepronesu. Jen piesničku složím — musíš ty býti má. 163

Strana 164
1. Přišel kožišník s kadeřavú hlavú. Panít mu nerada: Beř mi se ven z domu! 5 Přišelť je ševčíček s špičatú nohú. Paníť hned prásk jím pod samú lavici. Přišelť jest mlynářík 10 s oplchalú hlavu. Paníť je mu ráda: Sed mi, hosti, v domu! 5. Milý pane, v jejiem srdečku jako pytel tvaroha. Reklať: Vítaj, mój telečku, má útěcho předrahá. 6. Jakž sem tě najprv poznal, kvietku milý, taks mi hned v srdce vpadl, nebs velmi milý. Ale zrostl si velmi vysoce k smutku mému, budeť mi žel, dáš-li sě učésti jinému. 7. Milovánie bez vídanie jakožto noc bez svítanie. A vídanie bez mluvenie jako černá role bez osenie. 164

Strana 165
8. 5 Rozlúčenie u milosti nemuož býti bez žalosti. Miláť mi jest a bude, méť jie srdce nezbude. Přijmi mile, kvietku milý, mému srdci beze lsti čilý, jestiť k tvé cti, také k zdraví, očitěť to rozum praví. 9. Kto chce mnohé túhy zbýti, nerod' výše milé jmieti, aniž miluj hrdšé sebe, 5 ať nemievá klamu s tebe. Nebo nikdy písmo neklamá, žeť břiemě rovné chřbetu nezlámá. 10. Paní milá, k té tvé milosti, k utěšení i k tvé libosti přediž zdráva a vesela, jakož by koli sama chtěla, buďto tlustě nebo tence, nevyhlédajíc z uokence, by vřeténka nezlámala a přeslénka neztratila. Račiž to ode mne přijieti 10 a daj Buoh dobré léto mieti. 5 11. Nemni, ale věz raději: Nemiluj cizích nadějí! 165

Strana 166
5 Zvědúc, kto jest věrný tobě, přej jemu jako sama sobě. Daj a nedbaj, dobřeť bude a nezúfaj. 12. Divím se chudému, jeho smyslu nemúdrému: miluje mne nemaje nic, on mě z srdce a já jeho z plic. 13. Buď jakž buď, mému srdci nelze odtud. Děj mi sě, jakž sě má státi, jinde sobě nechci ptáti. 14. Ktož milým milosti brání, ten jich srdce velmi raní. A ktož milým nedá v hromadu, činíť jich srdci hroznú vadu. 5 Nikdy a nikdá v mém srdci nebyla jiná aniž bude tak milá jako Anička jediná. 15. Nadarmo ten usiluje, ktož mú milú miluje. 16. Lépe by bylo umřéti, než po milé žalost mieti. 166

Strana 167
17. Bych nečekal radosti, umřel bych od žalosti. 18. Ach, co sobě zdieti mám, když tebe, má milá, mieti nemám? 19. Jáť sem ten, ješto nechodím často sem, a chci mieti jako ten, ješto chodí od roku sem. 20. Ještě nepyči své ústavnosti, potom na boží milosti. 21. Srdce milé, proč tak túžíš? Však vieš to, že najkraššie slúžíš. 22. Spomoz, milý Hospodine, ať viera nezahyne. Pakliť kto vieru mezi námi zruší, nesmiluj se Buoh nad jeho duší! 5 23. Rač, paní, na paměti mieti, cožť dadie, mile přijieti. Ačť jest málo, nedbaj toho, muožť býti proto dobře mnoho. Muoj živuotek i to zbožie, všeckoť jest tvé a božie. 167

Strana 168
24. Milá paní žádná, tvá milost hedbávná! Byť mi tě bylo bósti tvé bílé kosti 5 až do tvé libosti! 25. Tvuojť sem a budu, dokudž od tebe bráti budu. A když mi dávati nebudeš, brzce mne odbudeš. 26. Těším sě Bohu milému a člověku jedinému. 27. Pán Buoh naděje má, ty a nižádná jiná. 28. Panno milá, pomni na to, dražší viera nežli zlato. 29. Ty hledaj svého a já pomoci od Boha milého. 30. Nevěra nevěrú klamá, avšak viera nevěru lámá. 168

Strana 169
31. Naději se, ale neviem, stane-li se. 32. Mně ani srdci mému nelze ku pánu jinému. Ach, přeběda, že proti vieře nenie odměna! 33. Nemyslíš-li jinak toho, učiníš mému srdci radosti mnoho. Pakli myslíš jinak o tom, shledáš to, dá-li Buoh, potom, 5 že se tobě též zase státi má, jestli že mi milý Buoh živu býti dá. 34. Tys, drahá, pán srdce mého! Milujž mě, sluhu věrného, na soky nic netbajíc, klíč od mého srdce sama majíc. 35. Kdež se žena muže nebojí, tu hospodářstvie zle stojí. Kdež kep vládne mostem, radím, nebývaj tu hostem. 36. Spieše moře bez vody bude, a havran své černosti zbude, 169

Strana 170
nežli žena zchytralá své chytrosti a lsti nechá. 37. Ach, má přěneščastná jézda, vyhnala vrána sokolíka z hniezda. Buď to Bohu žalováno, že jest chrtu od věžníka odpuštěnie dáno. 38. Ktož se večer opie, ten ať to dobře vie, ten pí ráno opět, budeť čerstev jako květ. 5 Slušieť tomu poraditi, klínem klín vyraziti. 39. Zpomínaje na její krásu, nebo jest mi velmi milá, chciť čekati dobrého času, zdaliť by se milá rozmyslila. 40. Kdož folkuje zlosti, má přátel dosti. Ale kdo by rád spravedlnosti, má mnoho nemilosti. 41. Služba tužba, blaze tomu, kdož co doma má. 170

Strana 171
42. Nevěř tomu, komuž úfáš, jeliž na něm vieru shledáš. 43. Interrogacio. Miluji tě, to věz! Miluješ-li mě, to mi také pověz. 5 Responsio. Paniče v červené nohavici, tváť jest milost pod lavicí. Než ty milost mú poznáš, až utratíš, což kde máš. Responsio. Nežť já to vše utratím, prvé tě dobru učiním. 44. Kto miluje nevěda, raději miluj nedvěda. A kto miluje v naději, bývaj doma raději. 45. Svět se točí jako kolo, miluj každý věda koho. Nejeden naloží na to mnoho, přída jiný zbaví jeho toho. 171

Strana 172
46. Milovati a nemieti jako séti a nežieti. 47. Srdce milé, nepyč toho, ač túžíš, však máš pro koho. 48. Hubená viera ženská na světě, takéž v zimě jako v létě. 49. Bych měl to, což nemám, dal bych za to, což mám. A čehož já nemám, nedám za to, což mám. 50. Milost nic jiného nenie než lidské oklamánie, hlavě zhúba, v měšci diera, v srdci konečná muka. 5 51. Ktož v tvář pěkně a odejda štěkne trhaje pověst, ten, ktož koli jest, jako žravý pes i včera i dnes. Tomu my chtíce přikazujem, by viece 172

Strana 173
nechodil k nám, 10 ač jest i znám. Pakli viece přídeš, od nás nevejdeš, leč na špalku tvú hádalku, 15 když lehneš, odrbá dobře březový les. 52. Ktož chce býti bohat nynie, varuj se marného milovánie. Dotud hovie, dokud máš, a když nemáš, budeš druhý Mikuláš. 53. Poslúchaj, panno, co tobě radie: nechvátaj muškátem, ažť hřebík dadie. 54. Co nás mrzí, to se nás drží, co milo nám, to nechce k nám. 55. Ač koli sobě zle tuším, svéť viery nezruším. Pakliť ji zruším, pro těť, milá, učiniti musím. 56. Ó přešťastné vzezřenie, na kohožť vzezří mile, 173

Strana 174
tiemť jemu srdce obveselí i jeho všie žalosti zbaví. 57. Má milá zmileličko, zbledělo tvé líčko! 58. Hospodine, rač pomstiti toho, ktož miluje falešně koho. 59. Žádná krásná, miluji tě, mám tesknosti mnoho pro tě, když tebe nevídám. 60. Ach, kak velmi bolí, když trdlem hlavu holí! Však viece bolí, když milá jiného zvolí. 174

Strana 175
POZNÁMKY (Str. 27.) Ach srdečko. Otiskl J. Jireček. Zprávy o zasedání Krá- lovské české společnosti nauk 1878, str. 184-6 z rukopisu obecní knihovny ve Vendôme č. 169. Píseň, vyjadřující v strofické formě dosti nezvyklé (7a8b7a8b) smutek nad odloučením od milé a touhu po ní. Z výrazů, charakte- ristických pro slovník staročeské milostné poesie, chybí tu jen paní. K strofě srv. Nejedlý, Počátky 131; Jakobson 449. Verš 13 doňadž = dokud/ 20 jejie] v rukopise geho. (Str. 29.) Dřevo se listem odievá: Rukopis ve Vídni, National- bibliothek č. 4558, list 24v-25r. Otiskl F. Palacký, ČČM. 1, 1827, 4, 3-4; Výbor I 961-4; Feifalik č. VII str. 675-6. Pravděpodobně jedna z nejstarších našich milostných písní, po- zoruhodná i tím, že se začíná přírodním motivem, který je jinak v naší lyrice vzácný. Od ostatních skladeb se odlišuje i svým iam- bickým spádem, který je zdůrazněn i v nápěvu (viz Nejedlý, Dějiny 152-155; Jakobson 452). Verš sedmislabičný, rým sdružený, strofa trojdílná. — Píseň je zajímavá i svou ortografií (netranskribovaný zápis viz u Feifalika, Sitzungsberichte 39, 1862, 283-4) a některými dialektickými rysy, jež jsme však ve svém přepise odstranili (v. 4 me czye, 10 dbaczi, 28 tzrecziemu, 36 wisczyerczmez). V několika případech není čtení zcela jisté, zejména v. 12, kde nad původním beyse zgmyene nadepsáno bezeyszmenye, takže by bylo možno čísti i beze jmene; v. 35 russy, nass, na šestém místě je znak, jehož nelze přesně určiti, Feifalik tu četl, asi neprávem, s. 1 dřevo = strom/ 12 beze smienie = bez úsměvu, nebo beze jmene = jíž nelze jmenovat// 13 = kdybych ji jmenoval/ 14 štrafo- val = tupil, haněl/ 16 čemu = proč 17 neustavičný = nestálý/ 18 řepík = lopouch/ věrna (duál) = věrni/ 30 pronosí = prozrazuje 33 poniž = protože. (Str. 31.) Tajná žalost. Rukopis NUK. XVII F 9 na přední předsázce pergamenové. Otiskl V. Hanka, ČČM. 2, 1829, 1, 81; Výbor II 641; Feifalik č. XIX str. 697-8. 175

Strana 176
Nářek nad odloučením od milé a obava, aby nezapomněla (srv. str. 62). Pečlivé vypracování a jednotnost naladění řadí tuto skladbu k nejlepším dochovaným. Verš osmislabičný; povšimnutí zasluhuje střídavý rým (srv. Jakobson 448). Písař neprávem označil strofu trojdílnou. 3 ačť sě to prodlí = jestliže to dlouho potrvá/ 4 nebudu-l = ne- budu-li/ 5 bych = kdybych/ 6 zbyl = pozbyl/ 12-16 srv. Nová Rada v. 623-6/ 13 pomním: pomyslím si/ 16 skončenie = smrt/ 19 ustavična = stála/ 20 ač = jestli (Str. 33.) Poznalt jsem sličné stvořenie. Rukopis kapituly v Olo- mouci č. 300. Otiskl Feifalik č. XII str. 689-90. Verše 9-16 s ně- kterými odchylkami v rukopise A 7 list 142r. Různorodé prvky jsou v této skladbě nedostatečně sloučeny. Začíná se pokusem o popis fysické krásy milenčiny, pokračuje zjiš- těním, že milenci tvoří vlastně jedinou bytost, a povzbuzením k pevné důvěře, vnuknuté jistotou, že milá sdílí jeho city. Končí se ujištěním o lásce až do smrti; bezdůvodně je však souvislost pře- rušena zmínkou o smutku (v. 21-24). Nechybí ani modrá barva (v. 37), symbolisující stálost v lásce. V podstatě lze označiti jako ne- zdařilý pokus o zpracování lyrického námětu epickými prostředky. Místy připomíná skladbu „Slunce stkvúcé“ (str. 37). Verš osmi- slabičný sdruženě rýmovaný. 10 jsta (duál) = jsou/ 11 muožeta (duál) = mohou/ 19 = chci jí poslouchati 28 v méj barvě = v modré barvě, srv. v. 37 a níže str. 183/ 42 odpuštěnie vzieti = rozloučiti se. (Str. 35.) Již tak vymyšlený květ. Rukopis A 7 list 152v-153r. Otiskl Hanka, ČČM. 12, 1838, 306-7; Výbor II 641; Feifalik č. XVII str. 695-6. Vyznání lásky, uvedené přírodním motivem; skladba poměrně svěžejší než četné jiné, ale nevypracovaná dosti pečlivě — viz ze- jména nepravidelnost v rýmech. 10 ostydaje se = ostýchaje se/ 12 v uostavnosti - stále, na- trvalo/ 18 bych = kéž bych, kdybych/ 21 by = bys. (Str. 37.) Slunce stkvúcé. Rukopis A 7 list 140r. Otiskl V. Hanka, ČČM. 13, 1839, 17-18; Feifalik č. XIV str. 692. Skladba připomínající v mnohém báseň „Poznalť jsem sličné stvořenie“ (str. 33); jak málo uspokojivě jsou jednotlivé složky slou- čeny v organický celek, patrno nejlépe z toho, že prvý vydavatel, Hanka, rozdělil ji na tři básně (v. 1—8 nazval „Modré rúcho“, v. 9-20 „Slúženie", v 21-28 „Rada“), ačkoli je v rukopise odloučena od sousedních skladeb a vyznačena jako celek jak nadpisem Forma tak i závěrečným Amen. Verš 21-24 rozhodně porušují souvislost a patrně k původnímu textu nepatří. Zajímavější je tu jedině pří- rodní motiv, vlastně spíše jen pokus oň, na začátku. 2 ktve = kvete/ 3 v modrém chodí, srv. níže str. 183./ 8 byť kéž by. 176

Strana 177
(Str. 39.) již veselé vzdávám. Rukopis A 4 list 407v-408r. Otiskl Feifalik č. XV str. 693-4. Smutek nad odlukou od milé, ale i nad jejím zármutkem, a odhod- lání vytrvati a vyčkati příznivého obratu osudu. V. 14 však odporuje tomuto základnímu ladění. Povšimnutí zasluhuje verš, dvanácti- slabičný (s dosti hojnými odchylkami — z toho je především 7 veršů 13slabičných), s nímž se jinde v těchto básních nesetkáváme. Zápis v rukopise pozoruhodný i pravopisem, v němž se projevují i některé rysy dosti starobylé. i vesele vzdávám = vzdávám se radosti/ 13 ta, jenž v černém chodí, srv. níže str. 00. (Str. 41.) Milostný list. Rukopis A 7 list 140r-141v. Otiskl Hanka, ČČM. 13, 1839, 18-20; Fejfalik č. IX str. 680-683. Jediný staročeský doklad veršovaného listu milostného; literárně není příliš cenný, zejména pro svou rozvláčnost a časté opakování, přes to však není bez významu, neboť již svou existencí a šablono- vitostí prokazuje, že jedním z pramenů, z nichž skladatelé staro- českých milostných básní čerpali své pojetí lásky, byla středověká rétorika, zejména pak její odvětví ars dictandi, nauka o skládání listů. Srv. k tomu Jan Vilikovský. Latinská poesie žákovská v Če- chách, Bratislava 1932, str. 70-71. K verši Jakobson 435, 438. K veršům 8-9 srv. str. 68 v. 3-4/ 8 srv. str. 34 a Flajšhans, Česká přísloví I 189/ 11 přieti muši = přáti musím/ 12 pří = přáním 13-14 srv. str. 168/ 13-16 srv. Zíbrt, Nápisy str. 125/17-18 by = bys 23-4 srv. Nejedlý, Dějiny 224/ 45 rukopis píše wosobnie /46 srv. Flajšhans, Přísloví I 196/ 50 se oznámil = seznámil se/ 61 rozi = rohy 69 přieti = přáti. (Str. 45.) Předobře rozumiem. Rukopis ve Vyšším Brodě č. 42 na předním přídeští. Otiskl J. Jireček, ČČM. 59, 1885, 565-6. Nejedlý, Počátky 130, mluví o této a následující skladbě jako o písních, „jimiž nějaký panský služebník ulevuje si v útrapách služby u rozmarného, nemilostivého pána. Jest to zvláštní smíšenina upřímné žalosti a hněvu i pošklebku na pána.“ Ve skutečnosti jde však nepochybně o písně milostné; Nejedlého uvedl tu v omyl ter- mín pán, jímž je tu označena milá místo obvyklejšího paní, s nímž se však setkáváme i v jiných skladbách. Zklamaný milenec vyhro- žuje, že si bude hledati štěstí jinde (v. 8, 12 a j.). Zajímavý je i stří- davý rým, srv. Jakobson 448. Rukopis místy porušen, přes to však lze správné čtení snadno určiti. 4 smiení = smíchu; rukopis smyenym/ 12 tě požehnati = roz- loučiti se s tebou/ 19 čemužt = proč/ 23 smieti = smáti. (Str. 47.) Tvorče milý. Vyšší Brod 42 na předním přídeští. Otiskl J. Jireček, ČČM. 59, 1885, 566-7. Nejedlý, Počátky 130, považuje i tuto píseň za dílo panského slu- žebníka podobně jako předcházející: „Podobná jest i druhá píseň, Staročeská lyrika 12 177

Strana 178
patrně téhož skladatele, zajímavá tím, že tu na autora působila i sou- časná nábožná poesie umělá. ... Utrápený sluha, i láskou pro- následovaný, obrací se k nebesům...“ Jak vidno z posledních slov, přiblížil se tu i Nejedlý správnému poznání, že jde o píseň milostnou. Je ovšem dosti nejasná, a zejména závěrečná slova o šedi- vém, starém mužíku značně překvapují, ale celková situace i slovník poukazují bezpečně, že jde o skladbu milostnou (žalost, túha, ze- jména však sok v. 16). (Str. 49.) Račtež poslúchati. Rukopis A 7 list 145 s nadpisem Cancio de amore. Otiskl F. Palacký, CČM. 1, 1827, 4, 6-7; Feifalik č. XI str. 687-9. Skladba zcela lyrická, ale začátkem připomíná básně epické (na př. legendu o sv. Prokopu); jistý rozpor i v tom, že na začátku se básník obrací k posluchačstvu, v závěru však oslovuje přímo svou milou. Zřetelně se tu projevuje pojetí lásky jako nemoci. S jednotli- vými strofami setkáváme se i jinde, a to dokonce až v XVIII. sto- letí, což se zdá svědčiti o značném rozšíření této skladby; s tím by dobře souhlasila i neustálenost jejího textu, na niž narážíme v nej- starším — a vlastně jediném — záznamu. Tu nacházíme totiž přímo v textu některé opravy či spíše varianty a mimo to po okrajích při- psány další strofy. Tak na dolním okraji listu 145r je strofa: Pro nit trpím mnoho na každú hodinu, sám Buoh svědom toho, kdyžť odpočinu, kterou Palacký zařadil jako 4. strofu do písně „Račtež poslúchati“ Feifalik však považoval za počátek nové skladby, kterou otiskl pod č. XIII str. 690-1. Na horním okraji 145v pak následuje: Neboť každý mladý milosti nabude, nesnadnět jie zbude, leč v hoři pobude (srv. Zíbrt, Nápisy str. 64; XVII. stol.) Tys mé srdce jala velice příliš, spanís mi odjala, mdlobú mě kvílíš; tyto strofy tvoří u Fejfalika přímé pokračování výše uvedených veršů jeho č. XIII, naproti tomu Hanka, ČČM. 12, 1838, 301, je zařadil 178

Strana 179
na závěr skladby „Zamilovaný“, kterou sestavil z většího počtu roztroušených veršů rukopisu A 7. A posléze na dolním okraji listů 145v a 146r jsou zapsány další strofy: Zbav mě mé tesknosti, mé utěšenie, popřej mi radosti skrze odtušenie. Nedaj zahynúti, v těžkéj tesknosti. Rač mě přivinúti, milá, k svéj milosti. Odtuš mě, věrnému služebníkovi, odtuš mně, smutnému milovníkovi. Odtuš svému sluze, srdečná milá. Nedaj býti v túze. Bohdaj zdráva byla. Nedaj zahynúti, srdečná má milá, Rač mě přivinúti. Bohdaj zdráva byla. Rač mě přivinúti, má milá, k sobě. Rač mi s věrú přieti jako já tobě. Učiniž, zmilitká, srdci polehčenie, rač mi polehčiti skrze odtušenie. Tyto sloky u Fejfalika č. XIII, v. 13—40, u Hanky, ČČM. 1838, 301 (v skladbě „Zamilovaný“, ale před dvěma strofami výše uvede- nými). Je obtížné posouditi celou věc při jediném rukopise, ale zdá se dosti pravděpodobné — tu padá na váhu při shodném námětu i shodná veršová forma — že jde o dvě různé verse téže skladby, z nichž byla do rukopisu zapsána nejprve jedna a opis potom do- 179

Strana 180
plněn podle verse druhé. Skoro jistě možno však považovati za ne- správné řešení Fejfalikovo. Protože však nelze rozhodnouti, na kte- rém místě by měly aspoň některé z uvedených strof býti zařazeny do textu písně Račtež poslúchati, uvádím je toliko zde v poznámce. K celé skladbě srv. Tandariáš (Hanka, Starobylá skládanie V, 1823, 77). K strofě srv. Jakobson 449. 4 skládanie = báseňI 28 po tomto verši následuje v rukopise sloka: Pakli toho neučiníš, mne hrdla zbavíš; po mně trvati nebudeš, brzo zahyneš, která aspoň na toto místo vůbec nepatří, a snad ani ne do skladby (všimni si odchylného rýmu)/ 41 zbude = pozbude, zbaví se/ 63 zračíš = ukážeš. 17-20 srv. Zíbrt, Nápisy str. 65: Láska jiného není nežli krátké potěšení a věčná touha, XVIII. století/ 21-24 rukopis NUK. VI G 16/c z XV. stol.: Ktož milosti nezná, mníť by byl klam; ktož toho pokusí, shledáť sám, viz Flajšhans, Česká přísloví I 933. Za posled- ním veršem později připsáno: Ach nesmělé srdce cti nedochodí, ani pěknú panenku za ruku vodí; tyto verše otiskuje Fejfalik č. LVII, str. 728 jako samostatnou skladbu. Opravy v rukopise: 3 nad czot nadepsáno chczy, nad chczy pak ze/ 8 původní marzym nadepsaným o zlepšeno v mořím, a kromě toho nadepsáno ještě muczym/ 24 po skusít nadepsáno ten/ 34 nad častú nadepsáno tiezku/ 61 místo právě je v rukopise původně málo, nad tím prawie nadepsáno. (Str. 52.) Ach toť těžkú žalost mám. Rukopis metropolitní kapituly v Praze O 48 list 216r. Dosud netištěna. Tématicky se neliší od skladeb již známých, ale autor disponuje větším bohatstvím obrazů a myšlenek než většina původců ostatní naší lyriky, nad něž vyniká i formální obratností. Tím více jest lito- vati, že jediný rukopis neposkytuje textu ve všem uspokojivého (viz v. 17-8 a celou poslední strofu). — Rukopis je zajímavý i svou gra- fikou, zejména zdvojováním konsonantů, především b a 1. Trojdílná strofa, verš zcela pravidelný: 7a8a4a7x, 7b8b4b7y, 7c7c7d7d. 7 jázť = jáť/ 9 přieti = přáti/ 11 zat = zda/ 13 byť = kdyby 17-18 chybí sloveso určité; snad by se mohlo čísti: sáhl bych/ 25 význam slova Hladký zcela nejasný/ 29 by = kdyby/ 31 v skóře = brzo/ 33 králem: rukopis má jen kral, ale smysl i rytmus vyžadují doplnění jako v textu. (Str. 54.) Závišova píseň. Rukopisy: A 4 list 396v-397r; Kapitula 180

Strana 181
v Olomouci č. 300; Mnichov, Státní knihovna, ruk. lat. 8348 list 132v. Otiskl Nebeský, ČČM. 25, 1851, 4, 121-5; Fejfalik č. VIII str. 676-80; Truhlář, ČČM. 59, 1885, 112-13/ z rukopisu mnichov- ského/; Nejedlý, Dějiny 302-3, 132-4. Nejlepší a nejproslulejší staročeská píseň milostná, zároveň jediná, kde známe aspoň autorovo jméno; rukopis A 4 má při ní totiž nadpis Zawissonis Cancio de amore mundali a podobně ji označuje i v rejstří- ku: Zawissonis de amore bohemice. Druhé dva rukopisy tohoto ozna- čení nemají, olomoucký má však nad první řádkou připsány noty, mnichovský — jenž je neúplný, sahaje toliko po 23. verš — je noto- ván celý. Nejedlý, Dějiny 126-36, zjistil, že Záviše byl významným hudebním skladatelem, jenž komponoval hudbu k liturgickým tex- tům v sedmdesátých a osmdesátých letech XIV. století. O jeho osobnosti není však přesných zpráv; Nejedlý se domnívá, že jest totožný s mistrem Závišem ze Zap, jenž žil ještě r. 1421, F. M. Bartoš však (ČČM. 95, 1921, 74-6) se jej pokouší ztotožniti se Zá- višem, členem augustiniánského kláštera v Roudnici, přítelem Jen- štejnovým. V každém případě však je jisto, že Záviše působil kon- cem XIV. století. — Jak po stránce hudební tak i slovesné je Závi- šova píseň dílo vynikající; hudebně je to podle Nejedlého jeden z prvých projevů samostatné české školy skladatelské, emancipující se francouzským působením od převládajícího do té doby vlivu hudby německé, literárně pak je to vlastně jediná ze staročeských skladeb, již možno bez rozpaků srovnávati s nejumělejšími projevy středověké lyriky vůbec. Skládá se ze tří zcela shodně stavěných strof; její stavbou zabýval se podrobně P. M. Haškovec v článku „O písni Závišově“ (Z dějin české literatury. Sborník statí věnova- ných Jar. Vlčkovi k šedesátinám, Praha, 1920, 63-75), pokoušeje se — neprávem — vyvrátiti určení Nejedlého, že báseň Závišovu třeba klasifikovati po středověkém způsobu jako lejch. Strofa se skládá ze tří částí: I. 8a8b8a8b, 8c8c8d8e8e8d. II. 4f 6g4g12h 4f 6ch4ch 12h, 11i6i7i16j11k6k7k16j, 51511115m5m11m11m, III. 8n (refrén). Prvá část strofy má dva, druhá tři oddíly, v nichž se jistá melodická řada jednou opakuje. Srv. i Jakobson 452. Rukopis třeboňský označuje v druhé části jednotlivé oddíly zvláštními názvy: v. 11—14, 15—18 trophus; 19—22, 23—26 ablas, 27—30, 31—34 infimus, při čemž se každý z těchto názvů dvakrát opakuje. V rukopise olomouckém odpovídá prvému termínu versus, druhému trofus, třetímu semi- tonus; refrén je v třeboňském označen jako conclusio. Tím je po- tvrzeno výše uvedené schema. Jednotlivé rukopisy se navzájem dosti značně liší, a protože mni- chovský obsahuje jen malý zlomek, je mnohdy těžko určiti správný text. Uvádím zde proto nejdůležitější varianty rukopisů A 4 (=T) a olomouckého (= O): 7 bydlímt v túžebné nemoci O/ 10 toť mě k tomu silně nutí O/ 18 sě neráčíš žádná O: sě zmilitká neráčí 181

Strana 182
T/ 22 žalostivě: žalostiwe T, těžkú túhú O/ 26 a: Ach O/ 29 naj- krašší: zmilitká T/ 30 silněť mi na mé mysli uškodí T/ 33 panny i vy šlechetné panie T/ když se milá neráčíš smilovati nade mnú O/ 43 takéž muoj kvietek žádúcí T/ 45 v srdci nietí T/ 50 Méj mladosti O/ 58 toť jest má núze T, ach mój hřiešný osude O/ 60 tenť žalosti bude T / 61 v svém srdci žádná pro tě jmám v srdci těžké myšlenie O/ 68 pyč ruože i kvietie T/ 69 žeť mi chce zmilitká mój život O/ 70 Smiluj se paní nade mnú O/ 71 obrátí: ohřievá T/ 73 zhřievá: mievá T/ 74 davť jim v slunce hl. T / 75 zjasna hleděti nemóž O/ 80 ztratí: stratí O jakžto orel spadne O, mieti: vzíti O/ 87 pro světlost T/ 88 jímž má najkrašší svítí mosím túžiti O/ 92 lekám se smrti žádaje promluvenie O/ 96 pro svú milú když O/ 98 kteraks mne omdlila O/ 99 jistě O/ 102 swietlucze T : žádúcí O/ 103 již mé tělo dávají O/ 104 ale duši porúčím mi- lému Bohu O/ 105 když se žádná nesmiluješ O. 1 ostává = opouští/ 2 stanú = přestávají/ 3 = srdce jest plno touhy/ 4 žádnú = žádoucí, drahou/ 8 nemáhá = jest sláb, nemo- cen/ 14 = může-li se to státi/ 16 na dlúze = dlouho/ 21 stanu = zahynu/ 27 vzchodí = vychází/ 33 pyčtež = litujte/ 35 ač = jestli/ 36 bych = kdybych, na sem = na tom(to)/ 41 = omlád- nouti/ 49 nikomému = nikomu/ verše 58-9 citovány v rukopise kapitulní knihovny v Olomouci č. 179 (Konrád z Halberstadtu) pod heslem Fatum: Ach těžký osude, ktož tebe nezbude/ 59 nezbude = nepozbude, nezbaví se/ 64 pyč = lituj, povětřie = vzduch/ 65 zafier = safír/ 69 zmilitká = milá, odjieti = odejmouti/ 70 ač = jestli/ 71 vášni = choutku/ 91 jich = od nich/ 93 labuť, srv. Carmina Burana, vyd. Schmeller, č. 167 (str. 229): Sic mea fata canendo solor, ut nece proxima facit olor. Roseus effugit ore meo cruor, blandus inest cordi meo dolor/ 98 = již jsi mě učinila slabým, bezmocným/ 100 by = kdybys/ ač = jestli. (Str. 58.) Milý jasný dni. Rukopis A 7 list 155v-156r; Olomouc, kapitulní knihovna č. 300. Otiskl Hanka, ČČM. 12, 1838, 295-6; Feifalik č. X str. 683-7; rukopis olomoucký má versi obsahově úplně shodnou, ale výrazově se značně liší od A 7 — jeho text viz u Fejfalika str. 685-6. Skladba patří k druhu zvanému alba (podle Hankova zčeštění svítáníčko); je to píseň o loučení milenců, kteří ztrávili noc spolu, na úsvitě nového dne. Tento námět byl velmi oblíben ve středověké poesii francouzské i německé, u nás je zastoupen ještě skladbou „Přečekaje“ viz str. 61). Obě tyto skladby se příznivě liší od většiny našich básní. — Strofická forma 10a10a8b8b8c10c, srv. Jakobson 451, 453./ 18 náma (duál) = nám, rozžehnati = rozloučiti se/ 19 smúti se = zarmoutilo se/ 22 sva spala (duál) = jsme spali/ 24 nají (duál) = nás/ 31 hyn = hle, tam/ 40 v mrzkost = v oškli- vosti/ V. 36 v rukopise A 7 chybí, v textu doplněn podle olomouckého. 182

Strana 183
(Str. 61.) Přečekaje vše zlé stráže. Rukopis A 7 list 154. Otiskl Palacký, ČČM. 1, 1827, 4, 5-6; Výbor II 639-40; Feifalik č. XVI str. 894-5. Alba, jako předcházející báseň. V rukopise sloučena s básní „Noci milá“, zřejmě neprávem; není však jisto, zda dochovaný text je úplný. Strofa 8a8a8b8b. 4 sedu = usednu, sednu si/ 6 ubudich = vzbudil jsem/ 7 sej = se jest/ 10 skórot = brzy/ 19 buďvaž věrna (duál) = buďmež věrni. (Str. 62.) Noci milá. Rukopis A 7 list 154 v. Otiskl Palacký CČM. 1, 1827, 4, 5-6; Výbor II 740; Fejfalik č. XVI, str. 694-5, v. 21-32, všichni spolu s písní „Přečekaje vše zlé stráže“. V XVI. století bývá však jako nápěv duchovních písní častěji citována píseň Noci milá, pročs tak dlúhá, a je téměř jisto, že je to právě tato skladba. 2 v rukopise k původnímu me myle je na konci připsáno m, takže by se mělo čísti po mém milém, s čímž však zase nesouhlasí s ní ve v. 3 (Str. 63.) Píseň o barvách. Rukopis A 4 list 397v s nadpisem „De amore mundi cancio de coloribus“. Otiskl Feifalik č. XX str. 698-9. Výklad symbolického významu nejčastějších barev ve vztahu k lásce; teprve poslední strofa činí z celé skladby milostnou báseň. Námět sám byl v naší milostné poesii dosti oblíben (srv. výše str. 176), a setkáváme se s ním i jinde, na př. v legendě o sv. Ka- teřině. V traktátě o přijímání v rukopise kapitulní knihovny v Olo- mouci č. 157 nacházíme stopy zcela podobného výkladu barev (viz J. Vilikovský, Latinská poesie žákovská v Čechách, 1932, 122-124). — K verši srv. Jakobson, Slavia III, 1924, 311-12. 19 starost = staroba 38 jest hnutna = podněcuje? (Str. 65.) Slóvce M. Rukopis kláštera v Admontě č. 590 list 156v/ nyní v NUK./ . Tištěna v Časopise archivní školy 11, 1934. Jedna z nejpůvabnějších našich milostných písní — je-li to ovšem milostná píseň. Slóvce M = písmeno M je nepochybně zkratka jména Maria, a analogie písně „Otep myrrhy“ by mohla vésti k vý- kladu, že je míněna Panna Maria. Ale protože zájem autorův se omezuje zřejmě jen na tento svět, jest nepochybně správnější pova- žovati skladbu za milostnou píseň světskou. Podobné motivy v ně- meckých písních, srv. A. Kopp, Deutsche Texte des Mittelalters, Bd. V, 1905, č. 23-27, 29, 35, 47, 116, 147, 171, 182. Strofa trojdílná, ale dopěv se opakuje v každé strofě jako refrén. Schema 8a4b8a4b, 8c8c4d8e8e4d. 1 netuž = nermuť se, zbýti = pozbýti, zbaviti se/ 4 veselé = ra- dosti/ 8 slóvce = litera/ 11 ač jest = je-li/ 33 ež = že/ 43 skon- čenie = smrt. (Str. 68.) Milý žáku. Rukopis A 7 list 142r. Hanka, CČM. 13, 1839, 20; Feifalik č. XXVIII str. 705-6. 183

Strana 184
Vzájemné vyznání lásky mezi dívkou a studentem (klerikem), přinášející zármutek sedlákovi (chlap), který také po dívce toužil. Námětem se řadí k oblíbeným básním středověkým o vhodnosti jednotlivých stavů k lásce, jako je na př. latinská báseň českého původu „Filia, si vox tua“. 11 sva (duál) = jsme, věrna pána = snad duál věrní pánové; rukopis má však nad věrna nadepsanou koncovku -ého, možno tedy vykládati též jako genitiv věrného pána; význam v obou případech dost nejasný/ 15 chlap = sedlák, prostý člověk (nešlechtic) 17 ústav- nost = stálost, vytrvalost. (Str. 70.) Detrimentum patior. Rukopis NUK. XVII F 9. Vydal Hanka, ČČM. 3, 1829, 1, 80; Výbor II 646; Feifalik č. XVII str. 696-7. Makaronská (dvojjazyčná) píseň milostná; významná proto, že se celkovým rázem shoduje s milostnými písněmi českými a svědčí, že jejich motivy byly rozšířeny v našem studentském prostředí, což je důležité pro řešení otázky původu naší milostné lyriky. 1 = trpím bolestí/ 3 = trápím se k smrti/ 5 = řídí se nyní rozum/ 7 = úporný zármutek (zmatek)I 9 = neboť její nepří- tomnost/ 11 = ó šťastná bytosti/ 13 = jako paprsek sluneční 15 = jako tasený meč/ 17 = pod oblohou nebeskou/ 19 = hvězd- nou září/ 21 = jediná vyvolená srdce/ 25 = snad: jako jsou tvé tváře červené/ 25 = nemám slov/ 27 = buď s Bohem. (Str. 72.) Andělíku rozkochaný. NUK. XVII F 9. Otiskl Hanka, ČČM. 3, 1829, 1,81; Čelakovský, Rozbor staročeské literatury, 1842, 146; Feifalik č. XXXIX str. 724; Nejedlý, Dějiny 155-157 (s notami). Popěvek obsahově nepříliš významný, ale důležitý proto, že se k němu zachoval i nápěv; srv. Jakobson 452. (Str. 73.) Stratila jsem milého. Rukopis A 7 list 152. Otiskl Hanka, ČČM. 12, 1838, 305-6; Výbor I1 641; Feifalik č. XXI str. 699-700. Dialog mezi dívkou a jejím milým. Píseň zakládá se patrně na jiné tradici než většina ostatních skladeb tu otištěných a připomíná svým rázem pozdější naše lidové písně milostné. Také formálně je zcela prostá. Refrén v rukopise většinou naznačen jen prvým slovem (kromě ve v. 3 a 12). V. 14 v rukopise chybí. 7 zdieti = učiniti. (Str. 75.) Šla dva tovařiše. Rukopis A 7 list 139v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 464; Feifalik č. XXII str. 700-701. Píseň zajímavá jednak svými epickými prvky jednak i proto, že je to námětem vlastně též alba, přeložená však do jiného prostředí. Strofa 6x6a6y6a, srv. Jakobson 449. I šla dva tovařiše (duál) = šli dva druhové/ 9 sta hrála = hráli (duál)/ 15 zchodí = vychází l/ 21 skuoro = brzo. V 20-24 zapsány v rukopise tak, že by bylo možno čísti též: 184

Strana 185
Skuoro-li se vrátíš, muoj milý pane. Jáť sě k tobě vrátím na zelenú trávu, jáť se k tobě vrátím na každú hodinu. (Str. 79.) V Strachotině hájku. Rukopis A 7 list 156. Otiskl Hanka, ČČM. 12, 1838, 297-9; Feifalik č. XXVII str. 703-705; v. 1-30: Výbor II 641-2. Píseň tato je dosti nejasná; proto také ji Hanka ve svém vydání rozdělil na neméně než pět samostatných písní (v. 1-30 s titulem „Ptáčkové“, 31-37 „Krásná panna“, 38-40 „Zlomek“, 41-50 „Zlý muž“, 51-60 „Tanec“); toto řešení je jistě nesprávné, neboť v. 38 Byl jeden slavíček je v rukopise opakován po v. 60, což znamená, že aspoň poslední tři domněle samostatné skladby tvoří jediný celek. Mimoto strofická forma je důsledně zachována ve všech šesti stro- fách, i nezbývá než přijmouti rukopisné podání, podle něhož jde o píseň jedinou. Nejpravděpodobnější se zdá, že tu jde o píseň ta- neční, při níž snad obsah nepadal příliš na váhu. V rukopise je úvodem poznamenáno: „Canitur sicut Ut igitur“, tedy „zpívá se jako Ut igitur“ — toto označení otiskl i Feifalik, nesnažil se však určiti jeho význam. Naproti tomu v rukopise kapitulní knihovny v Praze O 22 list 115r při písni duchovní O regina lux divina (Dreves, Cantiones bohemicae č. 42 str. 82-3) je uvedeno „Canitur sicut V Strachotině hájku“; to znamená, že naše píseň byla v XV. století dosti rozšířena a její nápěv obecně znám. Je ovšem pravda, že ani prvá ani druhá z uvedených písní latinských se svou strofickou stav- bou úplně neshoduje s textem písně české, ale rozdíly nejsou nepo- chybně tak velké, aby při zpěvu nemohly býti vyrovnány. Prvá píseň (Dreves, Analecta hymnica II, 1888, str. 155 č. 15) začíná se strofou: 5 Ut igitur plenitudo venit temporis, virginis mansionem accepit corporis Dei unigenitus, legi plene subditus, ut hanc redimeret. Eia iubilantes, matrem venerantes, nato concinite. 10 Virtus patris flaminisque rosae iungitur, 185

Strana 186
15 20 lilium ex rosa miro modo gignitur, dominus Emanuel, quem praedixit Gabriel matris in utero Latet, ut sub herba sanguis, dum per verba formatur rite. Prvá strofa druhé písně (Cantiones Bohemicae č. 42) zní: 5 O regina, lux divina, pro me rogita, o formosa plus quam rosa sensum visita Protege, benigna, omni laude digna tuum filium. České skladbě je celkově bližší Ut igitur plenitudo, předpokládá- me-li ovšem, že prvá polovina strofy funguje v české básni jako samostatná sloka; píseň O regina lux divina liší se jednak vnitřním rýmem v prvém a třetím verši, jednak i tím, že dopěv (v. 5-7) musí býti opakován, aby bylo dosaženo počtu 10 veršů, jež má každá sloka české písně. Strofické schema (podle textů latinských) by bylo asi 8x5a8x5a, 7b7b6y, 606c6y; ve verších českých ovšem počet slabik velmi kolísá, nejčastější jsou verše šesti- a sedmislabičné, rýmové schema naproti tomu je dodrženo zcela přesně. Nejasné je také, proč je v rukopise jako dopěv označeno toliko poslední troj- verší každé strofy (a to zcela důsledně), neboť bychom spíše čekali, že k tomu patří i předcházející trojverší; v tom případě by se ovšem měl rýmovati verš sedmý s desátým, takový případ se však vyskytuje jen jednou (v 5. strofě). — Nápěv písně Ut igitur nebyl dosud, pokud vím, tištěn, nápěv O regina lux divina podává D. Orel, Kan- cionál Franusův, Praha 1922, 75. 2 biechom = byli jsme/ 3 zpieváchu = zpívali/ 4 neděli (duál) = neděle/ 5 zpieváše = zpíval/ 12 vesele chybí v rukopise, je však nezbytné pro rytmus i rým/ 14 zpievášta (duál) = zpívali/ 16 pa- púšek = špaček/ 18 kalandr = pták (polní)/ 32 pyčíc = litujíc/ 37 srv. „maso bez kosti provrtělo dievku“, Mastičkář drkolenský 238, Máchal 91// 41 smútí = zarmoutí/ 53 smienie = úsměv. — Kv. 40 rukopis má variantu: v svatém kostele. (Str. 82.) Píseň veselé chudiny. Rukopisy: A 7 list 153v-154r; Vyšehradské kapituly V Cc 7 list 6v-7r. Vydal Palacký, CČM. 1, 1827, 1, 20-21; Feifalik č. XXXV str. 714-6; Patera, ČČM. 78, 186

Strana 187
1904, 387-9; jako samostatný tisk J. Vašica, Ve Staré Říši na Mo- ravě (Dobré dílo sv. 111), 1932. Ačkoli stavovská příslušnost „chudých“, jejichž bída je v skladbě zdařile vystižena, není blíže určena, nelze pochybovati, že skladatel má na mysli chudé studenty, „školníky“, kteří se rádi podobnými sklad- bami doprošovali soucitu svých bližních. — Verse obou rukopisů se navzájem dosti značně liší; za základ svého textu jsme vzali rukopis třeboňský. Vyšehradský má jiné pořadí strof (jdou v něm za sebou slo- ky 1,2, 5,3, 6, 4, 7-11), mimoto v. 5-9 a 14-18 jsou navzájem zaměně- ny, podobně i v. 23 a 24. Z drobnějších odchylek uvádím: 3 zle sme se přivoděli/ 5 spáchom/ 6 nedbáchom/ 8 náš těžký trude/ 22 tot bude plenye/ 25 O čem do Čech jíti?/ 27 a do krčmy jíti/ 33 bez rozpači/ 44 nelze jinak býti/ 52 všecko což kúpiti/ 55 Zůstavme kyj s pa- licí/ 67 zavr se vší špatnú stravú/ 74 psotu místo lopotu// 81 a nic obědvati/ 90 nechajžť jsú s ní zbiti/ 91 Nechajíc hrubých krmí. Třeboňský rukopis píše: 2 wodranie/ 36 wochotnosti/ 40 chla- wiczka woblynala/ 42 nauze/ 47 kážem sobě naliti/ 57 Pudeme na trh/ 63 widrziti/ 72 úhoři (místo pískoři) 74 budeme/ 81 wobied- wati/ 83 mlhy/ 98 uzenie/ 99 wokrzynie. Strofické schema je přibližně 7x5a7x6a, 4b4b6c6c6c, počet slabik však velmi kolísá. 5 spáchu = spali/ 6 nedbáchu = nedbali/ 33 nerozpačí = ne- rozpakuje se/ 66 kyselice = polenta/ 69 nelze chyby = bezpochyby /86 náton = špalek na štípání dříví. (Str. 86.) Ach tot sem smutný. Rukopis: pergamenový list, na- lezený ve zdivu kostela sv. Jakuba v Sandoměři. Otiskl (s připoje- ným faksimilem) Č. Zíbrt, Český lid 22, 1913, 235-7. Námět dosti nejasný; zdá se, že skladatel dlí v cizině a upadl v nemilost u někoho, kdo má moc mu ublížiti; Zíbrt se domnívá, že autorem mohl býti český stavitel dlící v Polsku, ale tato hypothésa je jistě pochybená; lyrika měla v středověku jinou funkci než v XIX. století. Skladba je zajímavá hlavně svou umělou strofou 8a4a4b, 8c4c4b, srv. Jakobson 448. Místy nelze zaručiti správnost čtení; v. 10 jakštoť Zíbrt: aj toť 15 psáno pomyeti, 19 paní spraví nejisté; 24 gmyech vyzyety (= vi- sěti) y tyrpyety; 27 cuzím je též nejisté. 1 pracný = bídný, chudý/ 11 bez rozpači = bez rozpakování, váhání/ 21 jieti = jíti, chytiti/ 24 jmiech = měl jsem. (Str. 88.) Řeč jinocha mladého. Rukopisy: Lobkovický 311 str. 426; Museum 1 Ac 82. Otiskl Hanka, Starobylá skládanie 3, 101n.; Výbor I 385-6; Fejfalik č. VI str. 674-5; Gebauer, Listy filologické 11, 1884, 292-3. Pokus o charakteristiku mladého člověka, zeslabený však na konci moralisující tendencí; nepochybně od téhož autora jako následující „Řeč kmetě starého“. 187

Strana 188
Strofa 4a4a7b4c4c7b; Feifalik se domníval, že píseň je složena v trojdílné strofě a že mezi veršem 6. a 7. vypadl šestislabičný dopěv, ale tento předpoklad je zbytečný; mluví proti němu ostatně i okolnost, že tyto verše chybějí i v druhém, až dosud neznámém rukopise musejním. Srv. i Jakobson 450. 13 smienie = úsměv/ 17 jedno = jen. (Str. 90.) Řeč kmetě starého. Rukopisy: Lobkovický 311 str. 426-7; Museum 1 Ac 82. Otiskl Hanka, Starobylá Skládanie 3, 103n.; Výbor I 385-8; Feifalik č. V str. 672-3; Gebauer Listy filo- logické 11, 1884, 293-4. Charakteristika starce, který se již vzdal aktivního života a sou- střeďuje své myšlenky k posledním věcem člověka; zdařilejší než „Řeč jinocha mladého“ potud, že zde moralisující zaměření vyplývá přímo z námětu. Strofa: 4a4a7b4c4c7b, 8d8d7e8f8f7e, srv. Jakobson 450. 1 starosti = starobo/ 4 smienie = úsměvl 5 jher = her, die- nie = konání/ 8 smáha = šťáva/ 10 dienie = konání, činy/ 14 kunštóv = žertů/ 20 skokóv požívaji = skáči, se lží = klamně/ 21 se opětuje = nedaří se, jde nazad/ 22 zbytie = sesláblost/ 25 prsi tluka = bíje se v prsa/ 27 zbýti = zbaviti se. (Str. 92.) O bázni boží. Rukopis kapitulní knihovny v Praze O 39 list 97-98. Otiskl Flajšhans, ČČM. 75, 1901, 251-3. V rukopise má nápis: Napomenutie užitečné a spasitelné, abychom se Boha báli. Reflexe o pomíjejícnosti tohoto světa a odtud vyvozené poučení, míti stále na paměti život posmrtný. Námět častěji zpracovaný v staročeské poesii, zejména také v starší skladbě O nebezpečném času smrti (viz Jakobson-Petíra, Spor duše s tělem, Praha, Kuncíř, 1927), s jejímiž ohlasy se v naší skladbě několikrát setkáváme. Strofa 8a8a8b8b, verš poměrně pravidelný. 2 razi = radím/ 7 ny = nás/ 11 jakž = že/ 15 = darmo svůj bieše = byl/ 26 Erod = jazyk namáhá/ 19 vlásti = vládnouti/ 25 Herodes, slovieše = slul/ 28 poprava = právo, soud/ 29 bieše = byl/ 30 chtieše = chtěl/ 33 válel = válčil/ 35 sešli = zhynuli/ 36 zbožie = statek, majetek/ 39 těma (duál) = těm/ 40 jsta nemohla (duál) = nemohli/ 42 zbýti = pozbýti/ 48 táli = zástavu, rukojmí 53 rukopis má: smrt zwlasstnie moczy; mohlo by se čísti také: z své vlastní/ 58 rozdiele = rozloučení, rozdělení/ 59 pyčíc = litujíce/ 68 broni = bílí/ 71 do nerody = do sytosti/ 72 = (vrhnou se) na pohřební hostinu/ 75 v rukopise: wezmucz nesu k hrobu/ 93 sníti = sejíti, odejíti/ 95 zbýti = zbaviti se/ (Str. 97.) Smrt. Rukopis Lobkovický 311x str. 434-5. Vydal Hanka, Starobylá skládanie III 97; Gebauer, Listy filologické 11, 1884, 300-302. Meditace o smrti, odlišující se od předcházející básně zejména 188

Strana 189
větší subjektivitou, přitlumením složky didaktické a umělejší strofou (8a8a8a7b8c8c8c7b, srv. Jakobson, 451). 1 ostává = opuští/ 6 vzpomanu = připomenu si 7 vlúzie = vábí/ 9 nenie do smiecha, srv. Flajšhans, Česká přísloví II 469/ 13 hodí = působí/ 20 obluda = klam,/ 23 zbudem = pozbudeme/ 24 osuda = osud/ 25 kak = jak/ 27 do nás = před námi/ 30 ubáli = zalekli se/ 31 vrovnali = vyrovnali/ 32 pohřiesti = pohřbíti/ 40 by = i kdybys/ 45 dědiny = dědictví/ 50 cos dle = proč jsi/ 52 jsem strádajíc = postrádám/ 54 zbude = pozbude/ 57 se zděje = se stane/ 59 jednot = jen/ 61 hřieši = hříchy/ 74 milosrdnými činy = milosrdně/ 75 bychom zbyli = abychom pozbyli. (Str. 101.) Pravda. Rukopis Lobkovický 311 str. 430-31, 434. Otiskl Hanka, Starobylá skládanie III, 92-97; Výbor I 381-4; Ge- bauer, Listy filologické 11, 1884, 297-300. Poetická úvaha o nespravedlnosti dějú tohoto světa a o jeho ne- řádech, vyhrocená myšlenkou, že smrt vyrovná všecky rozdíly stavu i bohatství. S podobnými útoky, namířenými proti přehmatům držitelů moci a bohatství, setkáváme se ve všech středověkých litera- turách; často bývají zaostřeny zejména proti vysokým hodnostářům církevním (srv. v. 85-90). Naše skladba této tendence ještě nemá, míří obecně proti porušování křesťanských norem životních. Po- dobně je tomu i v následující básni „O Pravdě“, kde je však časová podmíněnost zřetelnější. — Strofická forma je značně složitá: 8a8a8a4b4b7c, 8d8d8d4e4e7c, srv. Jakobson 451. 1 blúzi = bloudím/ 3 neustavičnost = nestálost, súzi = soudím 9 pravit = pravím, neustavičného = nestálého/ 30 ktož nemá dáti = kdo nemá co dáti, kdo nemůže platit/ 32 déle délež = čím dál 35 jest rozpačno = jest pochybno/ 43 biechu = byli 44 mě- jiechu = měli/ 49 zbožie chovateli = shromažďovateli statků/ 50 pomnietit = vzpamatovati se, razi = radím, veli = velím/ 52 spiešíš = pospícháš/ 53 zbóh = nadarmo/ 61 byť se dostalo = třebas by se ti dostalo/ 69 uvadí = uškodí/ 74 česi = časy/ 84 zminovati = pominouti, zmizeti/ 88-90 srv. Chelčický, Siet viery 201a: Takéž darmo od kněze nenaděj se smilovánie, toť jest v Če- chách dávné zpívanie (Smetánka 354)./ 97-9 srv.: neb ta smrt rovně dělí: ani šarlatu ani šeři, všem rovně odměří, Hus vyd. Erben II 244, srv. k tomu citát z Claudiana u Flajšhanse, Česká přísloví II 478/ 99 šeř = šeré, hrubé roucho/ 103 šantroci = podvo- dy/ 105 = tak jsou stanoveny lhůty/ 108 postavenie = (soudní) stání. (Str. 106.) O Pravdě. Rukopisy: Museum 1 Ac 82 (rukopis Schürerovský); Kancionál jistebnický, Museum II C 7, str. 71; Třeboň A 16 list 97v (F. Menčík, ČČM. 55, 1881, 96-7). Vydal Hanka, Starobylá skládanie V 233-7, Praha 1823, 233-7; Karel Novák, Staročeská píseň o Pravdě, v Táboře 1888; Nejedlý, Počátky 494-6, srv. tamtéž 403-9. 189

Strana 190
V této skladbě líčí personifikovaná Pravda, jak putovala po celém světě, hledajíc místo, kde by se mohla trvale usaditi, nenašla však žádného a proto musela odejíti do nebe. Ve skutečnosti je to satira na zvrhlost všech stavů, vsazená do epického rámce. Řaditi tuto skladbu mezi lyrické dovoluje nejen její strofická forma (8a8a8b8b), v naší lyrice tak rozšířená, nýbrž i fakt, že se zpívala (viz nápěv u Ne- jedlého, Počátky 408). Nejedlý tu ovšem rozlišuje zase původní ne- zpěvnou skladbu od pozdějšího zhudebnění. Od starší skladby po- dobného námětu (otištěné na str. ) liší se tato píseň tím, že činí výtky všem stavům společenským, kdežto prvá se zřejmě zastávala chudých, jakož i zmínkou o soudobých událostech (dvojice papež- ská i císařská). 1 tiežit = táži se/ 5 odpovědě = odpověděla/ 6 povědě = po- vím/ 8 přijieti = přijmouti/ 10 jidech = šla jsem/ 12 steščech — zasteskla jsem si/ 15 počech = počala jsem/ 18 = zmocnila se toho, co mi patří/ 22 rúče = rychle/ 25 = učinila jsem jeho rozkaz/ 26 brach se = brala jsem se/ 27 = myslíc, že bych tam mohla míti úspěch/ 29 přijidech = přišla jsem/ 30 dojidech = došla jsem /35 = chceš-li dojíti výsledku/ 54 jedno = jen 60 nalit = hle, sem ostydla = zošklivila jsem se/ 61 nerodichu = nechtěli/ 62 káza- chuť = kázali/ 63 shledacht = nalezlat jsem/ 72 kápi vzieti = vstoupiti do kláštera/ 73 poživu = užiji/ 75 = když jsem přišla do řádu, do kláštera/ 81 pominu = minul/ 82 dachu = dali/ 86 rozbich = rozbila jsem/ 87 nemožech = nemohla jsem/ 101 se dokona = dokonalo, ustavilo se/ 102 přijídech = přišla jsem. (Str. 111.) Sedláci. Rukopis A 7 list 139. Otiskl Hanka, ČČM. 12, 1838, 462-4; Feifalik č. XXXIII str. 711-13. Stavovská satira, vyjadřující opovržení výše postaveného člověka, nepochybně studenta, nad selským lidem, zejména se vysmívající jejich nevhodným společenským způsobům; skladatel sám ovšem, jak patrno z v. 47/8, jejich pohostinstvím nepohrdal, třebas se mu sám později vysmívá. Strofa 8a8a8a8a, srv. Jakobson, Slavia III, 1924, 311-12 (tam i upozornění, že se tu opětovně rýmuje -ti: -ci). Zdá se, že byla dosti rozšířena, srv. poznámku k veršům 27 a 55-6. 9 kyselice = polenta/ 20 nekvas = nehoduj/ 26 věžník = do- mácí pes 27/8 srv. „Rada zvířat“ (v odstavci „Svině k člověku“) Ale vždy kmotr kmotru svému laje, za svuoj dlúhý kord se potrhaje; srv. tamtéž i: A sníš-li k tomu v octě poluhlaví, hned se tvá mysl hrdě postaví, a zde v. 30/ 30 polúhlavie = půl hlavy/ 34 by sám byl = že sám jest/ 47 viděch = viděl jsem/ 48 biech = byl jsem/ 55-6 srv. „Rozmlouvání člověka se smrtí“ (Sborník filologický IX, 1931, 40) v. 689-90: jenž činie skoky telecie, když se jelita namecí. (Str. 114.) Píseň o ženách. Rukopis A 7 list 148v-149v; knihovna kapituly v Olomouci č. 300. Vydal Hanka, ČČM. 1838, 301-304; Feifalik č. XXXI str. 707-10. 190

Strana 191
Protiženská satira druhu v středověku velmi oblíbeného, varující před ženskou chytrostí a lstivostí (srv. Jan Vilikovský, Latinská poesie žákovská v Čechách, Bratislava 1932, 76-83). Jako v námětu tak i v jednotlivých argumentech čerpá skladba nepochybně z obec- ně rozšířených veršů latinských, jejichž ohlas nacházíme i v Desa- teru (v. 301-8) a v Tkadlečkovi (str. 41). Strofické schema8a8a8b8b, ale osm veršů úvodních odlišně 8a8a8a7b8c8c8c7b (srv. výše „Smrt“). Z rukopisných variant uvádím jen (T = A 7, O olomoucký): 2 buď žák, mnich neb O)/ 16 protož ji ven vyhnal anděl O/ 17 místo máme Třeb.: vieme/ 32 když svú zlú vóli dokoná O/ 36 plod chybí v T/ 44 pro ženskú lest z světa shlazen O/ 53 nemáš jí co T/ 56 tu die, že chce na tě dbáti O/ 63 nesečeť tolik O/ 69 sílu, krásu, život O, v T je krásu nadepsáno nad zraky/ 78 oba rukopisy mají sám místo sama/ 79 oba rukopisy mají toho místo tomu/ 81 hledayz nassie T/ 88 tut chybí v T / ktož by chtěl všě vymluviti O/ 93 Však nám neslušie chvátati O/ 2 žák = student/ 9-16 srv. Genesis 3,6/ 19 srv. II. kn. Král. 11,2-4/ 20 srv. III. kn. Král. 11, 4/ 21 srv. Kniha soudců 16, 6n./ 36 srv. dcery Lotovy, Genesis 19,36/ 37-8 srv. Matouš 14,8/ 41 srv. III. kn. Král. 21,14 42 srv. Genesis 39,20/ 47 konvrš = laický příslušník kláštera/ 48 vrše = košík k lovení ryb/ 57 ocházie = obchází/ 63-4 srv. „Neřeže tolik ostrý meč, jako lstivé ženy řeč“, Zíbrt, Nápisy str. 44, XVI. stol./ 73 treskce = kárá/ 86 srv. Flajšhans, Č. přísloví II 890/ 93-6 srv. Desatero 310-4: Čsných jest žen také přěmnoho; z těchtot jáz je vykládaji a o nich nic neskládaji, kromě o těch, ješto tbajú o tělo. (Str. 118.) Bekyně. Rukopis A 7 list 149v-150r. Otiskl Hanka, ČČM. 12, 1838, 304-5 jako součást předcházející básně; Feifalik č. IV str. 671-2. Na rozdíl od předchozí obecné satiry jest tato namířena specielně proti jisté skupině žen, totiž těm ženám, jež se pokoušely žíti horli- vějším a opravdovějším náboženským životem a jichž u nás při- bývalo hojněji zejména od dob působení Milíčova. Sestupovaly se často v uzavřené skupiny a zhusta bývaly podezírány z kacířství, takže již jméno bekyně, jež označovalo původně jen členku nábo- ženského sdružení, dostalo později hanlivý přízvuk. Naše skladba se omezuje na výtky dosti povrchní (úbor a záliba v „besedách“), toliko obvinění, že se vyhýbají kázáním, je vážnější. Strofa 8a8a8b8b. 10 na lihách = jako namazaný/ 16 klektavé = mnohomluvné 26 hunškop = koňský náhlavek/ 27 duchovenstvie = nábožnost 32 zákon = Písmo sv./ 33 neroďte smýšleti = nevymýšlejte. (Str. 120.) Viklefice. Rukopis A 7 list 155. Vydal Feifalik č. III str. 669-671. Jedna z písní, jimiž čeští katolíci bojovali proti stoupencům učení 191

Strana 192
husitského; od starší skladby o bekyních liší se zejména svým bá- snickým pojetím i provedením. Místo obecné obžaloby soustřeďuje se na jediný konkretní případ — čímž není řečeno, že obvinění se opírá o skutečný podklad; kacířům se pohlavní nevázanost vytýkala se zvláštní oblibou — a vypravuje jej velmi živě a názorně. Píseň je složena v pětiveršové strofě, počátkem XV. století velmi rozšířené (srv. Nejedlý, Počátky 411). 2 hod = svátek/ 3 Viklefice = stoupenka učení Viklefova nebo Husova/ 8 ač chceš = chceš-li/ 11 odpovědě = odpověděl/ 15 zákon = duchovní řád/ 22 učini = učinil, kázanie = příkaz/ 39 byšta (duál) = byly/ 43 jie se = jal se/ 45 do světu = do úsvitu poče = počalo/ 47 chtieše = chtěl/ 48 se ho chváti = chytila ho; v rukopise nad tímto slovem nadepsáno přichopi = uchopila/ 51 začechu = začali/ 55 ješťat se = jali se/ 56 skonašta (duál) = do- končili; sú je tu nadbytečné a neprávem/ 57 se objašta (duál) = ob- jali se/ 62 nádobný = sličný, krásný 63 zákon = Písmo 64 be- kyně, srv. poznámku k předcházející básni/ 67 Regum knih = knih Králů/ 75 dadí = dají. (Str. 123.) Truchle k nebi. Rukopis kláštera v Rajhradě č. 427 list 148v. Otiskl Jan Sedlák, Hlídka 28, 1911, 15-18. Nářek českého duchovního, jenž byl husitskými bouřemi vyhnán ze svého působiště. Otiskujeme skladbu zde proto, že jest svěžejší než jiné protihusitské polemiky, a že autor věnoval poměrně mnoho místa líčení vlastních citů, nepodává tedy jen polemiku proti od- půrcům, jak tomu většinou bývá. Také verš je velmi zdařilý a pra- videlný, strofa značně umělá 4a6b4a6b7c3d3d5c, 7e7e7f5f, ale není vždy dodržena. Verš 20 v rukopise chybí. J. Sedlák se domnívá, že autorem je některý řeholník rajhradský, snad Jan z Holešova nebo proboší Marek, ale protože její dochovaný text je opis, mohla vzniknouti i jinde. V rukopise text ještě pokračuje dalšími slokami, které však již nejsou tak zajímavé; připojuji je proto jen zde v poznámce: Rozumějte, proč sú zbili zvony, za to vy mějte: zvont sú slili oni, po všem světě slyšeti jeho hlas; zlýt jest kvas Husóm chyběti. Jak poslali do Konstancí listy, ihned sú řekli: Všech sme bluduov čisti, 192

Strana 193
v Čechách kacieře nenie. Tu dáchu bez strachu obci zelhánie. Běda pánóm zemanóm i těm mistróm Viklefóm, zle se spolu tázali, svú čest zmazali. Vytrpíte hanbu i nesnáze, kněžstva hubíte, které v drahé vaše vám od Boha dáno jest. (Str. 125.) Pieseň od pana Štemberka. Rukopis A 7 list 150r-151r. Vydal Palacký, ČČM. 1, 1827, 1, 17-19; Výbor 443-6; Feifalik č. II str. 666-9. Námětem patřila by tato báseň k epice, na niž poukazuje ostatně již začátek, ale pojetí příběhu i jeho podání je spíše lyrické. Událost, o níž se vypravuje, není známa, a píseň ani neuvádí motivaci pro- radného činu měšťanů mělnických. Bývá někdy označována jako balada, v podstatě právem. Sloka se skládá z tří veršů 11-12sla- bičných, srv. Jakobson 449. V rukopise je skladba opatřena nadpisem: „Tuto se poczina piesen o Stemberkowy“, nad posledními dvěma slovy nadepsáno „od pana Sstemberka“ — tato druhá forma se zdá starobylejší a zakládá se nepochybně na druhém rukopise, z něhož asi písař rukopisu našeho, Oldřich Kříž, zaznamenal i některé varianty: v. 16 nad wkroczy nadepsáno wskoczy/ 31 nad spolem sebrali wssiczkny nadepsáno spolu ynhed rzeznyczy/ 32 nad zradu nade- psáno zradu nebo zrady/ 48 tento verš není v rukopise vypsán, místo toho připojena k předcházejícímu poznámka: repete = opakuj. 8 před se psáno prziedcze/ 15 budeva (duál) = budeme/ 16 vkroči = vkročil/ 17 zatoči = zatočil/ 22 jedieše = jel/ 23 sto- jieše = stál/ 29 protieráše = protíral/ 30 znapínáše = znapínal (psáno znapynawsse)/ 44/ 46 vieru zastavujem/ 51 hlédajte - hleďte/ 55 psáno Kaczieruow; Palacký čte Kačeruov, Feifalik kacieřuov, asi nesprávně/ 57 pod klejtem = pod zárukou bezpeč- nosti/ 58 nesechu = nesli/ 59 vyjedechu = vyjeli/ 62 hnánie — útok/ 70-72 působí dojmem interpolace. (Str. 131.) Na čest panně. Rukopisy: NUK XVII F 30 list 164; XVII E 7 list 97v; Olomouc, kapitulní 300; Museum II C 7 str. 82-3. Otiskl Flajšhans, Ceské museum filologické V, 1899, 344-5; Nejedlý, Počátky 484-5, srv. i 269-74. Jedna z nejstarších mariánských písní českých, zachovaná již Staročeská lyrika 13 193

Strana 194
v rukopise, obsahujícím české modlitby Milíčovy. Nejedlý se do- mnívá, asi nesprávně, že původně to byla modlitba, později zhudeb- něná. Je zajímavá hlavně svou složitou strofickou stavbou, v níž se zcela shoduje s latinskou písní (otištěnou u G. Drevesa, Cantiones Bohemicae, Leipzig 1886, č. 1 str. 47); jejíž prvá strofa zní: Ad honorem et decorem matris domini iubilemus et psallamus melos laetitiae; quam beavit, coronavit deus hominem, ut intraret et crearet solem iustitiae. Hanc sanctus spiritus replevit celitus, obumbravit, illustravit quam divinitus; dum concepit, non recepit semen humanitus. Strofické schema je tedy 4a4a5x4b4b6c, 4d4d5xx4e4e6c, 3f3f6g4h4h5g4i4i6g; v písni latinské je dodrženo zcela přesně, v české jen co do počtu slabik, v rýmu se projevují rozmanité, byt i drobné odchylky, jež opravňují k závěru, že původnější je píseň latinská (Nejedlý naopak považuje českou za starší). Nápěv u Ne- jedlého, Počátky 482-4. Odchylná čtení jednotlivých rukopisů neuvádím; zajímavější je jedině čtení rukopisu musejního ve v. 2: cožť zpieváme. 19 ny = nás/ 38 bez rozpači = bez rozpakování/ 67 přieti = přáti/ 69 otjéti = odejmouti/ 79-80 ny = nás. (Str. 134.) Zdráva královno slavnosti. Rukopisy: NUK. XVII F 30 list 150v; XVII E 7 list 89v; Třeboň C 6 list 115v; Breslau I Q 466 list 29v; Mus. II C 7 str. 82. Otiskl Flajšhans, České museum filologické V, 1899, 340; Nejedlý, Počátky 481-2, srv. tamtéž 262-9. Také tato píseň zapsána v rukopise staročeských modliteb jako předcházející, a také k ní máme dochovánu odpovídající píseň la- 194

Strana 195
tinskou, jež se však v tomto případě s českou zcela shoduje i textově; Nejedlý i zde považuje českou píseň za starší a latinskou za její překlad; jeho názor je však patrně nesprávný. Latinská píseň zní / Dreves, Cantiones Bohemicae, č. 50,str.87-8 / : 1. Salve, regina gloriae, emundatrix scoriae, imperatrix caelica, blande vox angelica te piam salutavit. Ave plena gratia inquit cum laetitia archangelus Gabriel; tunc deus Emmanuel cunctorum mendas lavit. Concepisti dominum, salvatorem hominum, Virgo permansisti, valde pulchrum lilium, pro salute filium mundo contulisti. 2. Girum caeli praeteris, electa prae ceteris, Cherubim et Seraphim, invictus te Beniamin honoris vas elegit. 'Te solaris circulus vestit, lunae globulus pedibus subicitur, in te dum conficitur, qui regna cuncta regit. Vis carnis et deitas processit vera trinitas eburneis a thronis, moerentium solatium, summi regis palatium, thronus Salomonis. 3. Tu vena scaturiens, vitam in te sitiens humectetur roribus cunctis in odoribus, vitis dulcorosa. Sporta manens aurea, virginalis laurea, finis et exordium, fer solamen cordium, sine spina rosa. Corpore castissima, genitrix sanctissima, flagrans maris stella, tu gemma virginea, tu botrus et vinea, puritatis cela. . O Maria, florum flos, supplices commenda nos nantes in exilio amabundo filio, mater et ancilla. Iunge tabernaculo, regnorum pinnaculo, angelorum choreis, ne damnemur cum reis gehennae scintilla. Pietatis tu mirae, cum dies venit irae, non sis odiosa; extremo in examine adsis pio iuvamine, mater gratiosa. Také zde je trejdílná strofa, ale stavby pomčrné jednoduché: 7a7a7b7b7c, 7d7d7e7e7c,, 7f7f6g7h7h6g; v písní české je však počet slabik značně kolísavý. Nápěv u Nejedlého, Počátky 479-80. 2 učiščenie = očištění (latinský text má: očistnice, tak i rukopis vratislavský) 31 složenie = příbytek? (lat. palatium) / 50 opatř = pohled na / 54 ny = nds 

Strana 196
(Str. 137.) Pláči mému hodina. Rukopis NUK XIV G 17 list 126v-128v. Otiskl P. J. Šafařík, ČČM. 22, 1848, 2, 266-9; Nejedlý, Dějiny 307-10 (s nápěvem). Báseň tato patří k t. zv. planktům mariánským, t. j. skladbám, líčícím bolest P. Marie při ukřižování Kristově; v naší staré litera- tuře byl tento námět zpracován častěji. Proti ostatním skladbám vyniká tato stručností, procítěností i umělostí strofické stavby (je to lejch, a to v starobylejší podobě než v písni Závišově, neboť každá „strofa“ je jinak stavěna). — Prvá část skladby, kterou jsme ne- otiskli, tvoří vlastně samostatný plankt s hojnými prvky epickými. 2 vizi — vidím/ 5 veselé = radost, poniká = pomíjí/ 12 pakost 16 kakú — jakou/ 21 smúcenú = zarmoucenou/ 30 ny = nás 37 pyčte = litujte/ 39 zapálá = plane/ 41 pakost = strast, škoda 42 doždala = dočkala se/ 43 pyčte = litujte (Str. 139.) Mistr Lepič: Rukopisy NUK V A 23 na přídeští; V F 2. Otiskl Šafařík, ČČM. 22, 1848, 2, 271; Feifalik č. XXXIV str. 713-4; Výbor II 29-30; S. Petíra, Sborník filologický IX, 1931, 136-7. Symbolická báseň o poslední večeři, respektive o těle Kristově. Hrnčíř (v. 2) je tu symbolem Boha, podle Jeremiáše 18, 6: „Aj, jako hlína v ruce hrnčíře, tak jste vy v ruce mé ... dí Hospodin. Malá látka (v. 6) znamená tělo Kristovo, a to jednak lidskou bytost v Kristu, jednak i mystické tělo Kristovo, totiž církev. Šesterou věcí (v. 11) jsou symbolisovány božské milosti, jichž se Kristovým prostřednictvím dostává všem lidem. Panna (dievka, v. 16) znamená jednak P. Marii, současně však i církev. Její příslušníci jsou uve- deni v dvou posledních strofách, založených na podobenství o svatbě královské (Matouš 22). Viz výklad D. Čyževského, Slovo a slovesnost II, 99-103. (Dříve byla báseň mylně pokládána za satiru.) Strofa 8a8a4b4b8b jako v písni „Otep myrrhy“ a t. zv. prvním „Sporu duše s tělem“. 7 sňatek = sbor/ 16 vlásti = vládnouti 22 vníti = vejíti (Str. 141.) Kocovník. Rukopis: Museum XII G 10 na zadní desce s nápisem Cantica canticorum; zlomek drkolenský. Otiskl V. Flajšhans, Věstník české akademie 17, 1908, 489; ČČM. 94, 1920, 81-2. Čyževśkij, Slovo a slovesnost II, 103-105. Rovněž symbolická báseň o stvořitelském i vykupitelském díle božím. Bůh je tu označen symbolem kožišníka, jenž stvořil kožich tělo jednak všem lidem (strofa 1-2), tak zejména sobě, respektive Kristu (strofa 3); oba tyto kožichy jsou krví Kristovou zbarveny na červeno (strofa 4). V posledních dvou strofách jsou přeměny bytosti Kristovy znázorněny oblékáním jeho oděvu čtyřem zvířatům, zná- mým z bible (Ezechiel 1, 5-10; Zjevení sv. Jana 4, 6-7). Strofa 8a8a8b8b. 196

Strana 197
2 chytři = chytrosti/ 7 nezapsovala = nezkazila/ 10 skrájel 14 brotec, rostlina (rubia tinctorum)/ 23 sede = zasedne, usedne. (Str. 143.) Otep myrrhy. Rukopis Vyšši Brod 42 list 159v. Otiskl J. Truhlář, ČČM. 56, 1882, 44-5; Nejedlý, Dějiny 140-141 (oba i s nápěvem). Skladba tato bývá různě považována buď za milostnou píseň v duchu Šalomounovy Písně písní nebo za skladbu duchovní. Její souvislost s Cantica canticorum je nesporná, a právě tento vztah jakož i umístění v rukopise v sousedství skladeb po výtce duchov- ních vedou nás k tomu, abychom ji zařadili mezi skladby nábo- ženské. Dívka, jíž je tato píseň vložena do úst, je nepochybně symbolem křesťanské duše, toužící po Kristu. — Jak zjistil J. Ji- reček, ČČM. 59, 1885, 568, použil skladatel překladu Velepísně v nejstarší známé versi. Strofa 8a8a4b4b8b jako v Mistru Lepičovi; hudebně je to však lejch, neboť vždy dvě strofy mají týž nápěv (viz Nejedlý, Dějiny 139-145). 6 běl = bílý, črven = červený/ 7 leteční = letní 10 vzněcuje/ 11 toho dle = pro toho/ 12 mdlé = umdlévá 13 batíčku = / 21 diech = šla jsem/ 26 vzezřech = pohlédla jsem/ 27 domnich = domnívala jsem se. (Str. 145.) Stala se jest věc divná. Rukopisy: Vyšší Brod 42 list; Breslau I Q 466 list 30r; Vyšehradský V Cc 7 list 89r; Mus. II C 7 str. 222-3. Otiskl J. Jireček, ČČM. 59, 1885, 568-9; Nejedlý, Počátky 489-90, srv. tamtéž 281-6. Vánoční píseň rázu převážně výpravného. Obsahově zcela prostá a také formálně jednoduchá; je sice složena podle schematu troj- dílné písně, ale místo dopěvu má trojveršový refrén. Také zde máme podobnou píseň latinskou „Patrata sunt miracula“ (Dreves, Cantiones Bohemicae, č. 112, str. 128), v níž však chybějí verše, odpovídající v. 5-8 české písně. Nápěv u Nejedlého, Počátky 487-9. 23 ny = nás. (Str. 147.) Vizmež pacholíčka. Rukopisy: Vyšehradský V Cc 7 list 92; Třeboň A 4 list 407r. Otiskl Feifalik, Sitzungsberichte Wien 39, 1862, 303-4; Nejedlý, Počátky 486-7, srv. tamtéž 277-80. Druhá z nejstarších našich vánočních písní, velmi pozoruhodná i svým nápěvem (viz Nejedlý, Počátky 278). Nemá epických prvků jako předcházející, nýbrž vyjadřuje jen radost nad Kristovým na- rozením a prosí za obnovení jednoty v církvi, což poukazuje na dobu papežského schismatu (po r. 1378). Formálně není její stavba zcela jasná; možno ji vykládati jako prostá čtyřverší, ale v jednom z ru- kopisů jsou zvlášť označeny dopěvy, což by znamenalo, že jde o skladbu trojdílnou. Verše 5-8, 17-24, 33-36, 45-52 chybějí v rukopise A 4. 4 utěží = získá/ 15 zavadil = zadlužil/ 32 sjednánie = spojení, sjednocení/ 34 kostele = církvi 197

Strana 198
(Str. 150.) Jezu Kriste ščedrý kněže. Rukopisy: Metropolitní kapituly v Praze M 1 list 12r; NUK. VIII C 11 list 82v; kapitulní z r. 1398, otištěný Výbor II 21-24; trnavský (ostřihomský), otiskl J. Jireček, Hymnologia bohemica 89; Vyšší Brod 42. Otiskl Ne- jedlý, Počátky 459-63, srv. tamtéž 196-203. Jedna z nejstarších našich duchovních písní vůbec, vznikla snad již v polovici XIV. století. Její jednotlivé rukopisy se navzájem velmi značně liší jak počtem strof tak i jejich zněním, takže nelze přesně určiti ani původní text ani ráz písně. Otiskujeme v textu 10 strof, jež podle názoru Nejedlého patří k nejstarším; původní jádro písně podle Nejedlého třeba spatřovati ve v. 1-12. Později byla přepracována i rozšířena Husem (viz Nejedlý, Počátky 203n. a 464-6). (Str. 152.) Buch všemohúcí. Rukopisy: NUK XVII F 30 list 96; XVII E 7 list 55; X E 2 list 14v; Museum II C 7 str. 164; Vyše- hradský V Cc 7 list 3v. Otiskl (mimo jiné) Nejedlý, Počátky 457-8, srv. tamtéž 89-93. Nejoblíbenější česká duchovní píseň v XIV. století. Původně byla to asi jen píseň velkonoční (strofy 1-3), rozšířená později v obecnou píseň prosebnou, v níž nechybí ani vzývání Panny Marie. V posledních strofách je zcela zřetelný ohlas církevního schismatu, vznikly tedy nepochybně až koncem století, prvé strofy jsou však o mnoho starší. Strofické schema: 6a6a6b6b (a Kyrielei- son), srv. Jakobson 448-9. V textu otiskuji píseň podle nejstaršího znění rukopisného (XVII F 30). 8 noze (duál) = nohy. (Str. 155.) O Doroto panno čistá. Rukopisy: Kapitulní D 84 list 89v-91r; C 34/2 na předsázce; NUK. XVII F 30 list 178-179; III A 15 na přídeští; Vyšší Brod 42 list 162v-163v. Tištěna velmi často, nejpřístupněji a nejúplněji ji vydal Adolf Patera, Svatovítský rukopis, Praha 1886, 304-311. I po hudební stránce je to skladba umělá (srv. Nejedlý, Dějiny 149-50, Počátky 274-6); strofa trojdílná 8a7a7b5b, 8c7c7d5d, 7e7e5x, srv. Jakobson 450, 453. Pochází nepochybně z druhé po- loviny XIV. století, nikoli až z doby Husovy, jak myslí Nejedlý. Varianty všech rukopisů uvádí Patera ve svém vydání. 14 stělena = zplozena/ 16 králového = královského/ 26 snúbce 29 by = abys/ 33 zhrzela = pohrdala/ 40 bičováchu = bičovali 42 tepiechu = tepali/ 43 potoci = potoky, tečiechu = tekly 45 pádlo = mučidlo (srv. ČL 12, 1903, 153); rozpěchu = roze- pjali/ 46 trháchu = trhali/ 53 běše = byla/ 54 zavřechu = za- vřeli/ 60 vediechu = vedli/ 61 vschodiechu = vycházely/ 65 se podivi = podivil se/ 67 počet = počalt/ 71 otpovědě = odpo- věděla/ 78 kráčieše = kráčela/ 89 špíle = žertuje/ 94 počet = po- čalať/ 104 nachýli = nachýlila/ 105 zjevit = zjevilo/ 114 zděj = vy- 198

Strana 199
konej, učiň/ 115 kroči = vkročilo/ 126 pro kohožto = pro nějž. Stejným nápěvem se zpívala latinská píseň „Dorothea beata" (Dreves, Cantiones Bohemicae č. 19 str. 61-2). (Str. 163—174.) I. A 7 list 139v; Hanka, ČČM. 12, 1838, 464; Feifalik č. XXIII str. 701. Strofa 6a6b6a6b, Jakobson 449. 2. A 7 list 139v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 464; Feifalik č. XXIV str. 701-2. 1 stáše — stála/ 3 vzhlédáše = vzhlédala, pohlížela. 3. A 7 list 139v-140r. Hanka, ČČM. 12, 1838, 464; Feifalik č. XXV str. 702 (spolu s následujícím). Verš šestislabičný, srv. Jakobson 449. 1 utkal = potkal/ 2 jdieše = šla/ 6 nepronesu = neprozradím. 4. A 7 list 140r. Hanka, ČČM. 12, 1838, 464; Feifalik č. XXV str. 702 v. 9-20. 5. A 7 list 142. Hanka, ČČM. 13, 1839. 21; Feifalik č. XXIXstr. 706. V rukopise opatřeno nadpisem Rynéř pánu svému (rynéř = sluha, nosící pánovi meč); připojeny jsou verše „Mohu to řéci cele“ atd., které Hanka i Feifalik otiskují jako součástku této skladby, které c však ve skutečnosti pocházejí z písně „Poznalť sem sličné stvoření (viz výše str. 33). 6. A 7 list 142v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 300; Feifalik č. XLII str. 725. Ve v. 4 navrhuje Feifalik místo rukopisného učésti čísti uřézti. 7. A 7 list 142v. Palacký, ČČM. 1, 1827, 4, 8; Výbor II 644; Feifalik č. XLIII str. 725. Doslovně shodně i v XVI. století, viz Zibrt, Nápisy str. 67; srv. i Flajšhans, Česká přísloví I 938. 8. A 7 list 142v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 300 (s názvem „Roz- lúčenié“); Feifalik, č. XLI str. 724-5 (byl by ochoten považovati za přání k Novému roku). 4 nezbude = nepozbude, neztratí. 9. A 7 list 142v. Palacký, ČČM. 1, 1827, 4, 7; Výbor II 644; Feifalik č. XLIV str. 725. 1 zbýti = zbaviti se/ 2 nerod jmieti = neměj/ 4 = at se ti nevysměje/ 6 srv. Flajšhans, Česká přísloví I 933. 10. A 7 list 142v, 145r; NUK. XVII F 9 (jen prvých 6 veršů). Palacký, ČČM. 1, 1827, 4, 8; Výbor II 642-3; Feifalik č. XLV str. 725-6. Novoroční blahopřání (v. 10). 11. A 7 list 145r. Palacký, ČČM. 1, 1827, 4, 6; Feifalik č. XLVI str. 726. 1 Nemni = nedomnívej se. 12. A 7 list 145r; kapitulní B 6/2 list 323v. Palacký, CČM. 1, 1827, 4, 6; Feifalik č. XLVII str. 726-7. 199

Strana 200
Verš 4 zní v A 7: má v srdci a já ho u plíc. 13. A 7 list 145r; kapitulní B 6/2 list 323v (pořadí veršů 3, 4, 1,2). Palacký, ČČM. 1, 1827, 4, 6; Feifalik č. XLVIII str. 727. Verš 1 v B 6/2: Buď jakž koli buď/ 3 v B 6/2: Staň mi se, jakž mi se má státi/ 4 v A 7: já sobě jinde nechci ptáti. Verš 1-2 doslovně shodně Zíbrt, Nápisy str. 23. 14. A 7 list 145r. Hanka, ČČM. 12, 1838, 300; Feifalik č. XLIX str. 727. V 5. verši Feifalik omylem vynechal jiná. 15. А 7 list 145r. Hanka, ČČM. 12, 1838, 300; Feifalik č. L. str. 727. 16. A 7 list 145r. Hanka, ČČM. 12, 1838, 300; Feifalik č. LI str. 727. 17. A 7 list 145r. Hanka, ČČM. 12, 1838, 300; Feifalik č. LII str. 727. 1 bych = kdybych. 18. A 7 list 145r. Hanka, ČČM. 12, 1838, 300; Feifalik č. LIII str. 727-8. 1 zdieti = počíti, učiniti. 19. A 7 list 145r. Hanka, ČČM. 1838, 300-301; Feifalik č. LIV str. 728. 20. A 7 list 145r. a po druhé 153r. Hanka, ČČM. 12, 1838, 460; Feifalik č. LV str. 728. 1 nepyči = nelituji, ústavnosti s stálosti. 21. A 7 list 145r. Hanka, ČČM. 12, 1838, 301; Feifalik č. LVI str. 728. Srv. Památky archeologické a místopisné II, Praha 1857, 181 (nápis na t. zv. páse císařovny Alžběty): Nenieť div že túžím, neb ze všech najkraššé slúžím. 22. A 7 list 152v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 306; Feifalik č. LVIII str. 728-9. K verši 3-4 srv. píseň „Stratila jsem milého“ (výše str. v. 25-6. 23. A 7 list 152v. Hanka, ČČM. 12, 1838, str. 306; Feifalik č. LIX str. 729. 2 dadie = dají, přijieti = přijmouti 24. A 7 list 152v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 306; Feifalik č. LX str. 729. Srv. i Nejedlý, Počátky 427. 1 žádná = žádoucí, drahá/ 3 byť = kéž by; bósti = bodnouti, zde v obscénním významu, srv. Flajšhans, Česká přísloví I 38. 25. A 7 list 152v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 459; Feifalik č. LXV str. 730. 26. A 7 list 152v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 460; Feifalik č. LXVI str. 730. 27. A 7 list 152r. Hanka, ČČM. 12, 1838, 460; Feifalik č. LXVII str. 730. 200

Strana 201
Srv. Zíbrt, Nápisy str. 84 (srovnej tamtéž i 20, 54-55); Památky archeologické a místopisné II, 1857, 180-1; Flajšhans, Česká pří- sloví I 34. 28. A 7 list 152v; A 4 list 168v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 460; Výbor II 643; Feifalik č. LXVIII str. 730-1. A 4 má znění poněkud odchylné: Paní milá, pomni na to, že viera dražšie než zlato. — Srv. Milostný list (výše str. 41) verš 13-14. Zíbrt, Nápisy str. 125; Flajšhans, Česká přísloví I 760. 29. A 7 list 152v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 460; Výbor II 643; Feifalik č. LXIX str. 731. Ve v. 1 by snad bylo možno čísti i hlédaj (= hleď si), k dalšímu se však tento význam nehodí. 30. A 7 list 152v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 460; Výbor II 643; Feifalik č. LXX str. 731. Srv. Flajšhans, Česká přísloví I 1402. 31. A 7 list 152v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 460; Výbor II 643; Feifalik č. LXXI str. 731. 32. A 7 list 152v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 460; Feifalik č. LXXII str. 731. 33. A 7 list 152v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 460; Feifalik č. LXXIII str. 731. 34. A 7 list 152v. Hanka, CČM. 12, 1838, 460; Feifalik č. LXXIV str. 732. 35. A 7 list 153r; NUK. XI E 2 (jen prvé dva verše). Hanka, ČČM. 12, 1838, 460-1; Výbor I 645; Feifalik č. LXXV str. 732; I. J. Hanuš, Malý výbor 86; Listy fil. 25, 1898, 197. Srv. Flajšhans, Česká přísloví II 886. 3 kep = vulva. 36. A 7 list 153r. Hanka, ČČM. 12, 1838, 461; Feifalik č. LXXVI str. 732. Téměř doslovně shodně Zíbrt, Nápisy str. 64, XVII. století. 37. A 7 list 153r. Palacký, ČČM. 1, 1827, 4, 8; Hanka, CČM. 12, 1838, 461; Výbor II 645; Feifalik č. LXXVII str. 732. 4 věžník = domácí pes. 38. A 7 list 153r. Hanka, ČČM. 12, 1838, 461; Výbor II 645-6; Feifalik č. LXXVIII str. 733. 39. A 7 list 153r. Hanka, ČČM. 12,1838, 459; Feifalik č. LXI str. 729. Nad dobrého (v. 3) má rukopis nadepsáno ščasného. 40. A 7 list 153r. Hanka, Č ČM. 12, 1838, 459; Feifalik č. LXII str. 729. 1 folkuje = následuje. 41. A 7 list 153r. Hanka, ČČM. 12, 1838, 459; Výbor II 643; Feifalik č. LXIII str. 730. 42. A 7 list 153r. Hanka, ČČM. 12, 1838, 459; Výbor II 643; Feifalik č. LXIV str. 730. 201

Strana 202
Srv. Flajšhans, Česká přísloví II 759. 43. A 7 list 154v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 461-2; Výbor II 643; Feifalik č. XXX str. 707. Verš i-2 jsou i v kapitulním B 6/2 list 323v: Miluji tě, to ty věz. Miluješ-li mě, ty mi tak pověz. 44. A 7 list 154v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 461; Výbor II 644; Feifalik č. LXXIX str. 733. Srv. Flajšhans, Česká přísloví I 938. 45. A 7 list 154v; Wien, Nationalbibliothek 1939 list 184r (verš 1, 3, 4). Hanka, ČČM. 12, 1838, 462; Feifalik č. LXXX str. 733. Jungmann II. 28. V. 3-4 ve vídeňském rukopise: nejeden má náděje mnoho a druhý přída zbaví jej toho. 46. A 7 list 154v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 462; Výbor II 643; Feifalik č. LXXXI str. 733. Udrželo se až do XIX. století, srv. Flajšhans, Česká přísloví II. 431. 47. A 7 list 154v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 462; Výbor II 643; Feifalik č. LXXXII str. 733. 1 nepyč = nelituj. 48. A 7 list 154v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 462; Výbor II 643; Feifalik č. LXXXIII str. 734. Srv. Flajšhans, Česká přísloví II 870. 49. A 7 list 156v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 299; Výbor II 644; Feifalik č. LXXXIV str. 734. 1 bych = kdybych. 50. A 7 list 156v (s marginální poznámkou: Hoc est probatum de amore); kapitulní B 6/2 list 323v (odtud otiskl Flajšhans, Česká přísloví I 938). Hanka, ČČM. 12, 1838, 299; Výbor II 644; Feifalik č. LXXXV str. 734. Srv. Zibrt, Nápisy str. 54; 124-5. 51. A 7 list 180v. Hanka, ČČM. 12, 1838, 299; Výbor II 644-5; Feifalik č. XXXII str. 710-11. Volné rozvedení latinského dvojverší, zapsaného v rukopise A 7 bezprostředně před českým textem: Qui facie wlpis, absencia latrat ut canis, nos mittat magis, ut vadat cruribus sanis. 52. Rukopis kapitulní B 6/2 list 323v. Dosud, pokud vím, netištěno. 53. A 4 list 130r a znovu 142r. Feifalik č. LXXXVIII str. 734. 54. A 4 list 115v; NUK XI E 2. Feifalik, č. LXXXVII str. 734. Odjinud J. Jungmann, Rozbor staročeské literatury, 1842, 185. I. J. Hanuš, Malý výbor 86; Listy filologické 25, 1898, 197. Srv. Zíbrt, Nápisy str. 69. 56. A 4 list 397v. Feifalik č. LXXVI str. 734. 202

Strana 203
56. Wien, Nationalbibliothek 1939 list 11r. Feifalik č. LXXXIX str. 735. 57. Wien, Nationalbibliothek 1939 list 82r. Jungmann2 II. 28; Feifalik č. XC str. 735. 58. Wien, Nationalbibliothek 1939 list 191r. Jungmann2 II. 28; Feifalik č. XCI str. 735. Menčík, Světozor 1887, 787. Srv. Zibrt, Nápisy str. 87 a 74. 59. Wien, Nationalbibliothek 1939 list 204v. Jungmann II. 28; Feifalik č. XCII str. 735. 60. Wien, Nationalbibliothek 1939 list 204v. Jungmann II. 28; Feifalik č. XCIII str. 735. Srv. Zíbrt, Nápisy str. 54; Flajšhans, Česká přísloví II 664. Pro úsporu místa citujeme v poznámkách některá díla zkráceně; plné tituly jsou: CCM. = Casopis Českého musea; Feifalik = J. Feifalik, Altčechische Leiche, Lieder und Sprüche des XIV. und XV. Jahrhunderts, Sitzungsberichte 39, 1862, 627-745; Jakobson = = R. Jakobson, Verš staročeský, Československá vlastivěda 3, 1934, 429-459; Jungmann = Historie literatury české, 2. vyd., 1849; Máchal = J. Máchal, Staročeské skladby dramatické původu litur- gického, 1908; Nejedlý, Dějiny = Z. Nejedlý, Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách, Praha 1904; Nejedlý, Počátky = Počátky husit- ského zpěvu, Praha 1907; Sitzungsberichte = Sitzungsberichte der philosophisch-historischen Classe d. kais. Akademie der Wissen- schaften, Wien; Výbor = Výbor z literatury české, I 1845, II 1868; Zíbrt, Nápisy = Č. Zíbrt, Nápisy ze staročeských štambuchů a pa- mátníků, Praha 1907 (Světová knihovna č. 593-4). Rukopisy A 4, A 7 jsou v knížecím Schwarzenberském archivu v Třeboni a byly oba psány Oldřichem Křížem; NUK = Národní a universitní knihovna v Praze. 203

Strana 204
SEZNAM PÍSNÍ Ačkoli sobě zle tuším Ach, co sobě zdieti mám Ach, kak velmi bolí Ach, má přeneščasná jézda Ach, srdečko, teprv zvieš Ach, toť sem smutný Ach, toť těžkú žalost mám Aj mladosti (Řeč jinocha mladého) Aj starosti (Řeč kmetě starého) Andělíku rozkochaný Barva všecky jenž rostú (Píseň o barvách) Buď jakž buď . Buoh všemohúcí Bych měl to, což nemám Bych nečekal radosti Co nás mrzí, to se nás drží Což smrt radosti podává (Smrt) Divím se chudému Divným smyslem často blúzi (Pravda) Doroto, panno čistá Dřevo se listem odievá Hospodine, rač pomstiti Hubená viera ženská Chcete-li poslúchati (Sedláci) Jakž sem tě najprv poznal Jáť sem ten Ještě nepyči své ústavnosti Jezu Kriste, ščedrý kněže Již tak vymyšlený květ Jižť jest zima přišla (Píseň veselé chudiny) Jižť mne vše radost ostává (Závišova píseň) Jižť veselé vzdávám 173 167 174 170 27 86 52 88 90 72 63 166 152 172 167 173 97 166 101 155 29 174 172 111 164 167 167 150 35 82 54 9 204

Strana 205
Kdež se žena muže nebojí Kdož folkuje zlosti Kto chce mnohé túhy zbýti Kto miluje nevěda Ktož chce býti bohat nynie Ktož milým milosti brání Ktož se večer opie Ktož v tvář pěkně Láska s věrú (Milostný list) Lépe by bylo umřéti Má milá zmileličko Milá paní žádná Milost nic jiného nenie Milovánie bez vídanie Milovati a nemieti Miluji tě, to věz Milý jasný dni . Milý pane, v jejiem srdečku Milý žáku, pro tvé založenie Mně ani srdci mému . . Na čest panně Nadarmo ten usiluje Naději se Na počátce slova mého (O bázni boží) Nemni, ale věz raději Nemyslíš-li jinak toho Nevěrá nevěrú klamá Nevěř tomu, komuž úfáš Noci milá O přešťastné vzezřenie Otep myrrhy Pán Buoh naděje má Paní milá, k té tvé milosti Panno milá, pomni na to Pláči mému hodina (Pláč P. Marie) Poslúchaj, panno, co tobě radie Poznalť jsem sličné stvořenie . Pravdo milá, tíeži tebe (O pravdě) Přečekaje vše zlé stráže Předobře rozumiem tomu Přišel kožišník Pro nit trpím mnoho . Rač, panie, na paměti mieti Račte poslúchati (Píseň o Štemberkovi) Račtež poslúchati, panny i panie 169 170 165 171 173 166 170 172 41 166 174 168 172 164 172 171 58 164 68 169 131 166 169 92 165 169 168 171 62 173 143 168 165 168 137 . 173 33 106 61 45 164 178 167 125 49 . . 205

Strana 206
Rozlúčenie u milosti Slunce stkvúcé . Služba tužba Slýchal-li kto práv při vieře (Mistr Lepič) Slyšte ještě, bratřie milí (Bekyně) Spieše moře bez vody bude . Spomoz, milý Hospodine Srdce milé, nepyč toho Srdce milé, proč tak túžíš Srdce, netuž, nelzeť zbýti (Slóvce M) Stala se jest příhoda (Viklefice) Stala se jest věc divná Stratila jsem milého Střez se toho každý člověk (Píseň o ženách) Svět se točí jako kolo . Šla dva tovařiše Tajná žalost Těším se Bohu milému Truchle k nebi Tvorče milý Tvuojť sem a budu Ty hledaj svého Tys, drahá, pán srdce mého Utkal panic pannu Viemt jednu dúbravku Vizmež pacholíčka V Strachotině hájku V uokenečku stáše Zdráva, královno slavnosti Znamenajte, všichni mistři (Kocovnik) Zpomínaje na jejie krásu Žádná krásná, miluji tě . - 165 37 170 139 118 169 167 172 167 65 120 145 73 114 171 75 31 168 123 47 168 168 169 163 163 147 79 163 134 141 170 174 . 206

Strana 207

Strana 208
NEC IGNI CEDIT NEC FERRO NEPODLEHNE ANI OHNI ANI MECI STAROČESKÁ LYRIKA K vydání připravil a úvodní studií spolu s poznámkami do- provodil prof. dr. Jan Vilikovský. Vydal s ilustracemi z Velislavovy bible jako druhý svazek knihovny „Odkaz minulosti české“, kterou rozvrhl prof. dr. Arne Novák a doc. dr. Zdeněk Kalista, a vytiskl v úpravě Jaroslava Švába v dubnu 1940 Melantrich v Praze.