274 C. XXII. Listinář pana Viléma z Pernšteina 311. Mikuláš mladší z Hořic a na Pecce vysvědčuje, že mu jest dobře svědomo a při tom byl, když Vilém z Pernšteina prodával zboží Liblické Jindřichovi ze Smiřic, že jest prodal je s dvaceti kopami platu komorního, a tu věc jemu oznámil přede všemi, kdož při tom trhu byli, aby pro ten plat na něho (Pernšteina) pán Smiřický se nenavracoval. Dat. 1484 v ne- děli po sv. Brikcí (14. list.) Cod. Pernst. v arch. mus. král. Česk. č 62. 312. (LI.) Smlúva na papíře mezi panem Vilémem z Pernšteina a pány Lichtnštajnary, což sě panny Barbory a syna jich pana Wolfkanga dotýče. Na Mor. Krumlově (1484, 29. prosince). — Cod. Pernst. v arch. mus. kr. Čes. fol. 40. Stala sě jest smlúva mezi námi Vilémem z Pernštaina, najvyššiem maršálkem královstvie Českého a najvyššiem komorníkem cudy Brněnské, s jedné, a Henrychem a Křištoforem bratřími z Lichtnšteinu strany druhé, o spřieznění přátelské, tak že já Vilém z Pernštaina pannu Barboru, dceru páně Pertuolthovu z Lipého, maršálka krá- lovstvie Českého, dáti mám k svatému manželství synu pana Křištofora, panu Wolf- gankovi, a po ni věna jeden tisíc zlatých uherských. A proti tomu my Henrich a Křištofor a Wolfgang máme odvěniti [sic] puol druhého tisiece zlatých podle práva země Moravské, tak aby věna toho suma byla puol třetieho tisiece zlatých. Pakli by pán Buoh dopustil na Jindřicha sirotka, totiž syna již psaného pana Pertuolta smrti, tehdy já Vilém z své dobré vuole a za to její právo po smrti Jindřicha jí panně Barboře devět tisíc zlatých uherských dáti mám na roky takové, že po smrti Jindřicha neb vdání panny Barbory počna v jednom roce pořád zběhlém tři tisiece zlatých vydávati mám, a potom opět v druhém roce též tři tisiece zlatých dáti mám, a potom opět v třetím roce též posledniech tři tisiece zlatých dáti mám. A my Henrich a Křištofor a Wolfgank, syn a strýc náš máme těch devět tisíc zlatých uherských jí panně Barboře ujistiti listem k ruce páně Vilémově a jeho erbóm neb potomkóm s rukojmiemi dobrými, v zemi Moravské usedlými, aneb na statku ukázati dcskami zemskými, a panna Barbora má sě odřéci všeho svého práva, ač by sě jí zdálo které mieti k statku otce jejího, a se dcskami odepsati a panu Vilémovi, erbóm jeho neb potomkóm vepsati a vložiti, ač by pan Jindřich, bratr její, prvé z světa zšel. A to my Henrich a Křištofor a Wolfgank máme panu Vilémovi ujistiti též listem s rukojmiemi podle vydánie přípisu skrze pana hajtmana Moravského, tak aby přátelstvie mezi námi zuostalo bez súduov a všech nárokuov. A též já Vilém mám panně Barboře, panu Henrichovi a panu Křištoforovi a panu Wolfgangovi list s rukojmiemi na tu sumu udělati a ujistiti, aby erbové neb potomci moji povinni byli ty penieze dáti, věna jeden tisiec zlatých a devět tisiec za to, jakož sě nahoře píše, na roky psané bez zmatku.