Dopisy z let 1486 a 1487. 51 měti, vzdal mi faru v Žumberce před panem Janem z Rozmberka, pánem mým mi- lostivým, se vším právem a příslušenstvím, jakož sem já držel třidceti a tři léta. A zvláště což se dotýče potoka, pravil mi jest nejednú, že žádný práva nemá loviti v tom potoce jiný než farář. V ten potok že jemu také žádný nesahal až do jeho smrti. Kteréhožto kněze Erazima choval sem pěth leth až do jeho smrti. I za těch pět leth nebylo na ten potok saháno. To já pravím na mé kněžstvo i na mú kněžskú věru a duši, že jinak nenie. Než po smrti kněze Erazima za pana Buška,*) v ty časy purkrabí na Novém Hradě, tu jsú mi lidé kněze oppatha Vyšebrodského z Kamene kvaltem a mocí lovili v potoce, a já nemoha jinak staviti, jel sem ku panu Buškovi, proše jeho, aby to stavil jakožto úředník panský, vznášeje to naň. I stavil jest to hned páně Mti rozkázáním, že v tom potoce viec lověno nebylo. Potom pohnán sem byl od kněze oppatha a ode všeho konventu kláštera Vyšebrodského před kněze děkana na den jmenovitý. Tu sem stál jako poslušný. A když sem já přišel před kněze děkana, tu nebylo jiného, než kněz Mikuláš šafář, od kněze oppatha i kon- ventu vyslán proti mně. Tu mi jest mluvil kněz děkan, řka: „Kněže faráři, ty jsi teď pohnán od kněze oppatha a ode všeho konventu o potok." A on prosil mne, abych jim dopustil loviti. A já odpověděl sem jim: „Nic nemáte práva žádného k němu. Jáť sem jeho v držení po náměstku svém. Nedámť se z toho vyvésti. Než chcete-li potok na mne vysúditi, suďte se s pánem mým JMtí, nebť od JMti poddací mám; a což v tom JMt rozkáže, hotov sem JMti poslúchati.“ I řekl kněz děkan knězi Mikulášovi: Již slyšíte dobře od kněze Havla, kterak praví. Tehdy odpověděl kněz Mikuláš, že se s páně Mtí o to nechce súditi, ani jemu poručeno jest. A já kněz Havel prosil jsem kněze děkana, aby prosil kněze oppatha, aby přikázal svým lidem, aby mi v potok viece nesáhali. Pak od té chvíle viece nebylo mi v potoce překáženo až do nynějšího času kněze Wolfganga, faráře nového, kterémuž sem také faru vydal týmiž se všemi právy a příslušenstvím, jakož sem sám držel po náměstku svém. Tomu na svědomie, nemaje pečeti své, prosil sem ctihodného kněze Kristofora, faráře Novohradského, že jest svú pečeť přitiskl k tomu listu, sobě všakž bez škody. Jenž jest dán a psán v Žumberce, letha od nar. s. b. tisícieho čtrstého osmdesátého šestého, v sobothu na den sv. Mariji Magdalenu. 1038. Vok z Rosenberka králi Vladislavovi: ve při Soběslavských s Oldřichem z Tábora. V Krumlově 1487, 8. Jan. Přepis č. 3293. Najjasnější králi a pane muoj milostivý! Službu svú poddanú VKMti napřed vzkazuji. Milostivý králi, jakož VMt ráčili ste dáti list póhonný Oldřichovi z Tábora *) z Kanic. — O době purkrabování jeho cf. Sedláčka Hrady III. 210.