druhé ucházel o Anežku. Skutečnost však nabídky takové se strany samého cí- saře prý popírá. (32) Anglický král Jindřich, tehdy ještě svobodný, jak sám praví v listině (adhuc soluti sumus) z 13. dubna 1227 (Cod. dipl. II, č. 296), pojal později za choť Eleonoru, sestru královny francouzské Markety, manželky Ludvíka Svatého, dceru to provenského hraběte Ramona Berengara. To, co legenda naše tak dra- maticky líčí zázrakem, mělo svůj podklad ve snaze Jindřichovy politiky proti- francouzské ve spolku s Německem a v jeho snaze vzíti si za manželku zvláště dceru krále českého (Anežku), anebo některou princeznu německou. Dne 24. červ- na 1227 ještě oznamuje Přemyslovi příchod posla svého, klerika J., do Anglie a žádá, aby vypravil Přemysl posly k dojednání záležitosti začaté (Č. D. II, č. 318, ostatně Novotný, 577, p. 4). Vyjednávalo se s obou stran a jistě též se zájmem pro obě strany, když přec bylo vyměněno několik listů i poselství. Proč tedy ze započaté záležitosti nic nebylo, když z listů krále anglického vycházela taková snaha o dokončení a když z posledního listu možno dobře souditi, že i Přemysl si toho přál, poslav zvláštního posla do Anglie? Na to nelze uspoko- jivě jen odpověděti, „že Přemysl, jenž sám nebyl původcem jednání, ztratil o ně zájem“ (Novotný, 577), nýbrž spíše možno mysliti na odpor Anežčin, jenž právě proto, že Přemyslovi snad již nezáleželo tolik na sňatku anglickém jako na císařském, mohl Přemysla snadněji od dalšího jednání odvrátiti. Legenda zde sice okrašluje zázrakem, ale nevymýšlí událostí, poněvadž autor mohl býti v té věci dobře zpraven. (33) I. Corint. 2, 14. (34) Dan. 2, 28. (35) 1. Petr 5, 4. (36) Psalm. 83, 8. (37) Legenda připomíná mnoho kostelů v Praze, tehdy ještě poměrně ma- lých. Podle Tomka (D. P. I, 2, 401) bylo v celém prostranství nynější Prahy, kro- mě hradu a Vyšehradu, před založením Nového města Pražského na 40 farních osad, z nichž bylo v objemu zdí Starého města 18, mimo Staré město na této straně Vltavy 11. Na Hradčanech 1 osada sv. Benedikta nedlouho před 1348. Na hradě Pražském byly: kostel sv. Víta, kaple královská Všech svatých a sv. Jiří, klášterní. Tyto kostely byly skoro všecky již za doby autora legendy. (38) Psalm. 16, 4. (39) Proti chrámu sv. Víta založil roku 1263 Čéč ze Železnice, nejvyšší sudí zemský, kapli Všech svatých, již poté Přemysl II. povýšil na kapli královskou a štědře obdařil. Již za Přemysla se stala oblibenou kaplí královskou. Kostel sv. Víta zachoval během 13. stol. i za prvních čtyř desítiletí 14. stol. celkem tutéž zevnější podobu, kterou měl od času vyhoření při obležení Prahy roku 1142 Konrádem Znojemským. Palác královský (palatium, curia, aula) byl na polední straně sv. Víta k sv. Jiří, takže východní stranou dosahoval nynějšího kostela Všech svatých. Málo opodál domu knížecího stálo „claustrum ecclesiae Pragensis“, t. j. kapitulní dům. Dům biskupův byl vedle samého kostela (fo- rum episcopale, palatium domus episcopi). (Tomek, Děj. Prahy I, 19—20, 238, 246.) (40) V hodinkách za zemřelé jest matutinum neboli jitřní, kde jsou tři noctur- na, zde zvané vigiliemi, která se říkají buď všecka, nebo jen jedno. (41) Nositi kající roucho pod nádherným šatem bylo jednak znakem ascese v tehdejší době zvlášť oblíbené, jednak to přinášelo s sebou tehdejší obecné nadšení mezi laiky, podnícené zvláště hnutím františkánským. Kající roucho nosili mnozí vrstevníci Anežčiny doby. Kající roucho nosil francouzský král Ludvík IX., Alžběta Durynská, Hedvika Slezská: to byli světci. Ale i o jiných s pochvalou to vypravují kronikáři, jak to činí na př. kronika zbraslavská o Vác- lavu II. (F. R. B. IV, 94—5.) Patřiti ke kajícím III. řádu bylo na dvorech ja- kýmsi způsobem módy tehdejší nadšené doby. Není tedy divu, že Anežka, na- dšená ideály františkánskými, nosila kající roucha pod svrchním šatem již na dvoře královském. 155