samo sebou o ní mlčel v kronikářských záznamech. Tím by nej- lépe se vysvětlily ideové i někdy slovní shody mezi oběma: le- gendou i kronikou, i nápadné mlčení o Anežce v minoritské kro- nice, i konečně důvod, proč právě spisovatel legendy byl žádán a dokonce poslušností zavázán, aby sepsal životopis Anežčin, měl by reální podklad.25 Než kromě řádových kronik užívaly legendy naší též kroniky české: 1. Předně jest to kronika Pulkavova na místě, kde se přímo od- volává na legendu naši a cituje z ní doslova: (FRB, V, 136—137 o vstupu Anežčině do kláštera a zprávu o její smrti. (FRB, V. 168). Obě tato místa přejal Glassberger do svého díla Chronica Bohemorum Moderna, jak bylo uvedeno shora. 25 Dále, nežli k tomuto celkem mlhavému dohadu, nelze jíti, zvláště proto, že záznamy t. zv. Beneše minority jsou kusé, neúplné, mnohými interpolacemi, zvláště později, znetvořené. Ale tolik možno říci aspoň, že to byly řádové zá- znamy, postupem času ovšem různými kronikáři řádovými vedené a doplňované. Autor jejich za doby Anežčiny, jako se všude jeví oddaným ctitelem Otakara II., tak se také ukazuje odpůrcem Rudolfa Habsburského i jeho syna Albrechta. Rudolfovi vyčítá nespravedlivost vůči Přemyslu Otakarovi, o němž praví, že zemí nespravedlivě ztracených chtěl zpět dobýti. Rudolfovi přičítá, že na radu svých zemi i Václava i matku jeho Ottovi braniborskému svěřil, kdežto vévodu vratislavského, jehož chtěli míti poručníkem královna i páni čeští, proti jejich vůli vyloučil. (B. M. k roku 1278.) Tím jej činí nepřímo vinným těmi hrůzami, které za vlády Ottovy líčí. Odpor má i proti synu jeho Albrechtovi, jehož nazývá jednookým, jenž přitáhl s velikým vojskem ke Kutné Hoře, ale odporem jen malého počtu Čechů v noci s hanbou ustoupil. (K r. 1304.) Pak k roku 1307 jemu vytýká, že, když mnoho škod a požárů nadělal a ani tím syna svého v krá- lovství nemohl uvésti, s hanbou odtáhl. Podobný odpor měl jistě kronikář i proti papeži Bonifáci VIII., známému nepříteli bratří menších přísného směru, zvaných „fratres spirituales“, o němž praví k roku 1303, že byl zajat a že téhož roku bídnou smrtí zahynul, rozpuknuv se na čtyři části. Tato poznámka by opět ukazovala na autora, přivržence směru přísného v řádě, jak jsme se setkali s ním i v legendě. Ideová spojitost legendy a Beneše minority vynikne nám tím nápadněji, když při jejich společném zájmu, oddanosti a nadšení pro královský rod Přemyslov- ský a zvláště pro Přemysla Otakara II. na jedné, a jejich odporu proti Rudol- fu Habsburskému na straně druhé pozorujeme, že jejich sympatie zvláště pro Přemysla jsou v řádových kronikách ojedinělé. Řádoví kronikáři, třebas, pokud mluví o Čechách, s pochvalou mluví o přízni královské, přece jejich úcta a sympatie náleží protivníku Otakarovu Rudolfovi Habsburskému: 1. Kronika fr. Šalimbene z XIII. stol. (nar. 1221, zemř. po 1287—8) chválami vynáší Rudolfa jako velikého příznivce a milovníka řádu (MGSS. XXX. II, str. 463, 500, 623). 2. Kronika XXIV. Generalium vychvaluje na Rudolfovi, že miloval řád a že dal dceru svou Bohu a sv. Františkovi v řádě sv. Kláry v Basileji (Anal. Franc. III. 360). 3. Glassberger též v obou svých kronikách připomíná, co chvalitebného učinil Rudolf, že mnoho miloval řád a že daroval svou dceru Bohu a sv. Františku. V Obou kronikách sice připomíná ponižující poznámku o něm, že byl kdysi „magister in palacio regis Ottokari“, ale hned dodává, že to byl muž přísný a spravedlivý. (Chron. Nic. Glassb. v Anal. Franc. II, 85, Seton, Nicholas Glassb. and his works, str. 76.) Onu poznámku o tom, že Rudolf byl dvořanem kdysi krále Přemysla, čerpal z kroniky Petra Erfurtského (Chron. Sancti Petri Er- 88