Strana 1
LEGENDA BLAHOSLAVENÉ ANEŽKY ACTYRI LISTY SV. KLÁRY Kritický rozbor textový i věcný legendy a čtyř listů s nejstarším (původ- ním) textem milánského rukopisu NAPSAL Dr. JAN KAPISTRÁN VÝSKOČIL

Strana 2

Strana 3

Strana 4

Strana 5

Strana 6

Strana 7
Posvěceno žádoucí kanonisaci a památce blahoslavené Anežky k šestistému padesátému výročí její blažené smrti

Strana 8

Strana 9
LEGENDA BLAHOSLAVENÉ ANEŽKY Úvod egenda bl. Anežky vznikla poměrně brzy po její smrti. Legen- dy budoucích světců nedávají na sebe dlouho čekati. Vznikají většinou brzy po smrti svých hrdin, takže za auktory mají ty, kteří ještě miláčky Boží znali, je vídali, s nimi rozmlouvali, na jejich svatých činech se vzdělávali. Nejsou-li auktoři sami oči- tými svědky, mají aspoň příležitost čerpati ze známosti těch, kte- ří světce znali osobně. Takové legendy máme hned u nás pro prvního křesťanského hrdinu a světce Václava ve skupině legend, vzniklých též nedlou- ho po jeho smrti, ještě v X. století, ať staroslovanských, ať la- tinských. Takové legendy měl i řád františkánský o svém zakla- dateli, sepsané jeho společníky. Takové legendy měl pro svého oslavovaného světce Antonína, pro sv. Kláru, a takovou měl i řád i lid český pro blahoslavenou Anežku. Také její životopis byl sepsán, když ne auktorem, jenž ji osobně znal, tož přece aukto- rem, jenž, podle vlastního přiznání, čerpal zprávy o své hrdince jen od osob, jež Anežku znaly osobně. Nejstarší životopisy svět- ců se podařilo dostati do sbírky (A SS) Bollandistů. Ale Anežčin životopis bohužel u Bollandistů nenajdeme, byl tehdy ztracen a byl nahrazen mladšími skladbami, odvozenými ovšem z nejstar- šího. Původní legenda byla neznáma. Životopis sv. Václava v X. století zazářil z českého ještě temna pohanského jako zářný meteor a ozdobil vznešeným šlech- tictvím křesťanství nejen národ český, nýbrž i jiné národy slo- vanské, které k mučedníku a světci katolické církve vzhlížejí ja- ko k své chloubě a píší jako o závod brzy po jeho smrti životopis jeho spolu i se západem latinským. Všecky tyto legendy oslavují českého světce, a tedy i české jméno. Tak podobně snad bylo i v pokročilé době středověké s životopisem bl. Anežky. Tak by- chom soudili. Ale věci měly již jiný běh. Jasná postava sv. Vác- lava proniká teprve mučednictvím za víru do Evropy a s ním celý jeho národ. Ozařuje románskou basiliku obnoveného právě císařství svaté říše římské národa německého. Jím se začíná u nás doba evropského křesťanství a kultury, ale jen v rámci němec- ké říše. Jím má počátek jen doba křesťanských knížat, spojených poslušností k mocnému císaři, vládne tísnivě dále představa o jed- nom pánu na nebi a jednom na zemi, jímž jest tehdy beze sporu císař. A kronikáři čeští sami mají to za věc ohavnou rebelovati proti císaři. Doba Anežčina je dobou docela jinou, dobou novou, dobou revoluce proti románskému císařství. Mocná basilika se trhá na 9

Strana 10
několik částí, oblouk románský se lomí a vypíná výše, císařská moc se poznenáhlu ztrácí, oblouk moci a jednoty stává se přímo vzdušným, duchovým, na místě bývalé hmotné moci nastupuje moc duchovní, moc papežova, jako náměstka samého Boha-Kris ta. Zvláště okraje říše, knížetství české a polské, stávají se krá- lovstvími, ale ne již z milosti císařovy, nýbrž z milosti Boží a apoštolské stolice, jak to výrazně praví listiny velikého papeže Innocence Přemyslu Otakarovi I. Řím zde vlastně do nebe vy- pjatou mocí samých náměstků Kristových osvobozoval českého — krále z milosti ještě císařovy — více, než sám žádal. knížete Král český se stává dilectus filius jako jiní panovníci. Anežka se nestává slavnou teprve smrtí. Anežka je slavnou již tím, že je dcerou královskou a že je snoubenkou císařského syna, ale zvláš- tě, že jsouc zanícena novou revolucí svatých ideálů františkán- ských odříká se světa, pohrdá korunou císařskou, aby se stala ještě slavnější, a to ne již ve svaté říši římské národa německého, nýbrž v říši, v níž je hlavou sám náměstek Kristův, hlava celého křesťanstva, jehož i kdysi všemocný císař jest již jen vasalem, jenž za věrnost jest odměněn názvem jako každý jiný panovník — král dilectus filius, ale neposlušný je stíhán mečem klatby. Anežka se stává slavnou, že sám náměstek Kristův zvěsťuje její svaté ctnosti, přirovnává ji k slavné světici Anežce Římské po celé Evropě až do daleké Kastilie. Legendy sv. Václava nejen oslavují světce, nýbrž vytvořují kul- turně historické ohnisko, z něhož vycházejí první paprsky vzdě lanosti našeho národa. Na národ dříve pohanský, surový, bar barský se pohlíží světlem legend svatováclavských jako na národ křesťanský, tedy již kulturní, jehož není potřebí císaři subjugare jako alias barbaras nationes, jako pohany, jak se modlila církev v svém zpěvu na Bílou sobotu; ba dokonce ten národ jest již ozdo- ben slavným přímluvcem a patronem, jímž se dlouho nemohly vykázati národy křesťansky daleko starší. Naproti tomu jest le- genda bl. Anežky slabým mnišským pokusem zachytiti jen bo- haté světlo a slávu celého křesťanského světa, snesenou tehdy již na České království, jež jest ozářeno leskem rytířských turna- jů a zlatých a železných králů; jest jen malým kaleidoskopem františkánské askese, ctností a ideálů, jenž chce ukázati na Anež- ce, kolem níž se otáčela na čas nejen politika česká, nýbrž i ev- ropská, více hrdinku klášterní chudoby, pokory, poslušnosti a čistoty panenské. Sv. Václav byl oslavován legendami jako kněžský, mnišský kní- že, ale právě tato oslava zakládá první vzdělanost českou a za- kládá evropskou oslavu Václavovu. Blah. Anežka jest oslavována jako hrdinka františkánského řádu, jenž sice tehdy v svých ide- álech hýbá celou Evropou a jest mocným činitelem nejen v Ce- chách, nýbrž v celém křesťanském světě, ale řád brzy svým pů- 10

Strana 11
sobením a soupeřením dostává se do sporu s klerem světským. Legenda Anežčina je psána v klášteře, překlad nejstarší poří- zen v klášteře, obojí podle všeho u sv. Františka v Praze. Opisy legendy latinské i německé překlady vznikají zase jen v klášte- řích a částečně také jen pro potřebu klášterní. Ač původní le- genda měla účel oslavný a informační pro komisi papežskou a ač vychází na popud samého dvora královského v Čechách (králov- ny Elišky), přece i ona zapadá tak, že se ani vlastní veliký syn Eliščin Karel, král český a císař římský, neodhodlává pro oslavu své nebeské dobroditelky a pratety sám pracovati, jen prý od- kazuje, jak životopisy pozdější praví, toto dílo svému synu na smrtelné posteli. A zapadá dokonce i život Anežčin tak, že mizí z Čech původní rukopis, ztrácí se, že o něm nevědí ani pozdější horlitelé oslavy Anežčiny ze skupiny Balbínovy — a používají pro monumentální sbírku Bollandistů snůšky zbytků a drobtů, pozůstalých v odvozených překladech a pozdějších opisech. A za- se celé věky se uzavírají v zapomenutí Anežčiny slávy. Až nej- novější doba dosahuje aspoň beatifikace a podněcuje — divná to hra událostí — cizince, budoucího papeže, který znova při- vádí na světlo ztracený životopis Anežčin v Miláně, aby aspoň poněkud napodobil svého dávného předchůdce ve středověku, Rehoře IX., jenž ji oslavoval a přímo budoucí kanonisaci pro- nášel. Šlechtictví františkánské, jehož se hrdinka slávy českého jmé- na v dobách rytířského středověku učinila tak horlivě účastnou, jí částečně přineslo zapomenutí... Chudé roucho Františka, sva- tého revolucionáře assiského, velikého a oslavovaného světem, přestávalo býti oslavovaným, klesalo na místo, jež chudobě a po- koře i nejsvětější na světě, jest obyčejně vykázáno: poslední mís- to a zapomenutí. Tak i Anežka, nadšená ctitelka a svatá nositelka chudého roucha Františkova, ctitelka jeho chudoby přímo váš- nivá, ustupuje na místo poslední, zapomenutí. Kéž to však není zapomenutí úplné. Kéž nová doba se slavným náměstkem Kris- tovým v čele, jenž po Rehoři IX. první zase upozornil křesťanský svět na Anežku Českou a její nejstarší legendu, ač ještě jako ar- chivář Ambrosiánské bibliotéky v Miláně, napraví, co věky české i s Karlem IV., sbírajícím jinak tak horlivě světce v celé Evropě a zapomínajícím na světici doma, promeškaly a snad i zaviněně pronedbaly. Tomuto účelu posvěcuji i přítomnou práci. K vydání textu legendy jsem byl přiveden jednak blížícím se jubileem bl. Anežky, jednak zájmem, jejž budil její život a její význam v dějinách českých i řádových za hranicemi. Byl to mimo nynějšího panujícího papeže, tehdy ještě archiváře, zvláště ze- snulý badatel anglický Walter Seton, jenž ve svém zájmu o naši Anežku šel tak daleko, že po mnoho let prohledával archivy ně- mecké i naše a seznámil nás s objevenými jím rukopisy Anežčiny 11

Strana 12
legendy jedním latinským a šesti německými, vesměs pocházejí- cími ze XIV. a XV. století. Cenným příspěvkem byl v poslední chvíli nalezený rukopis latinský D. Krstem Stošičem v Šibeniku. Tak vlastně cizina, a to hodně vzdálená, nám oslavila již naši Anežku a vydala legendu, ovšem nikoli ve znění nejstarším. By- la by tedy jistě neodpustitelná nevšímavost, bohužel právě u nás častá, ke vzácným pokladům naší slavné minulosti, kdybychom se nechopili díla také my a nevdali sami nejstarší text legendy, jenž ostatně zřejmě ukazuje původce svého českého františkána a české prostředí, v kterém vznikl. Přes své slabé síly jsem se ke cti a oslavě Anežčině podjal toho díla. Jeví jakousi rozptýlenost a nejednotnost, jež byla ve- dle četných prací zaviněna, že jsem se teprve až ke konci své prá- ce dověděl o rukopisu šibenickém, jehož srovnání s milánským mně poskytlo částečné obiasnění v postupu dějin rukopisu a ješ- tě v poslední chvíli jsem si všiml dvou rukopisů, již ne tak důle- žitých jako šibenický, totiž: jednoho, který poznal a naň Setona upozornil Mich. Bihl O. F. M., a druhého, jehož si nikdo nevšiml, ani já s počátku v domnění, že v Praze je o bl. Anežce vše vy- čerpáno, totiž českého překladu krátkého životopisu Anežčina z Pisána (vl. Bartoloměje de Rinonico) s malými přídavky z ro- ku 1524 v archivu universitní knihovny v Praze. Ke konci vyslovuji naději, že se snad podaří k oslavě Anežčině nalézti i jiné věci, které účinněji ke skutečné kanonisaci při- spějí, nežli dosavadní práce. Na konec vyjadřuji upřímný dík J. E. Dr. Leopoldu Prečanovi, arcibiskupu olomouckému, že mně dovolil používati své cenné knihovny v Kroměříži, bez níž bych nebyl mohl pracovati, upřím- ně děkuji i archiváři Ambrosiánské bibliotéky a archivu v Milá- ně, Msgru Dru Galbiati-mu, a milým spolubratrům řeholním tam- že, zvláště jejich provincialu a milému příteli P. Joachimu Cal- dirolimu; srdečné vzdávám díky arcibiskupskému archiváři Msgru Dru Antonínu Breitenbacherovi, jenž jak se mne lásky- plně ujal v Kroměříži, tak vždy mne, jak mohl, podporoval a mně radil. Upřímný dík vzdávám univ. profesoru Dru Josefu Šustovi za jeho laskavé zapůjčení rukopisu wolfenbüttelského Beneše Minority a výtisku Setonova díla o Mikuláši Glassbergerovi, dě- kuji upřímně J. Magnif. prof. Jos. Pekařovi, nynějšímu rektoru university Karlovy, za jeho laskavé pokyny a rady. Děkuji všem, kdož mi jakýmkoli způsobem přispěli k dokončení této práce. V Kroměříži 15. února na památný den blaž. Mučedníků Praž- ských 1932. Dr. J. K. Vyskočil.

Strana 13
ROZBOR LEGENDY A LISTŮ

Strana 14

Strana 15
I. RUKOPIS MILÁNSKÝ milánském rukopise životopisu blah. Anežky učinil první známost A. Ratti, nynější papež Pius XI., tehdy archivář biblioté- ky Ambrosiánské v Miláně, v článku „Un codice pragense a Mi- lano con testo inedito della vita di S. Agnese di Praga“ v časopise královského institutu lombardského pro vědy a slovesnost (Reale instituto lombardo di scienze e lettere. Rendiconti ser. II. vol. XXIX. (1896), str. 392 — 396. W. Seton o tomto rukopise nevěděl, když uveřejňoval své dílo o rukopisech,1 jednom latinském a čtyřech německých, které nalezl v bibliotékách Německa. Byv upozorněn prof. Šustou na onen zajímavý rukopis, zjednal si fotografickou kopii celého ru- kopisu a podal stručně o výsledcích svého šetření zprávu v člán- ku v Archiv. Franc. Histor. (AFH) XVII. 1924, Quaracchi, str. 509 —519, „The letters from Saint Clare to blessed Agnes of Bo- hemia“, v němž z rukopisu milánského jen čtyři listy sv. Kláry uveřejnil, kdežto o textu legendy oznámil, že srovnávaje jej s la- tinským textem, jím vydaným,l shledal rozdíly tak nepatrné, že nepokládal za hodno jej vydati. Referuje ovšem o zvláštnostech rukopisu milánského, o kterých již podal zprávu A. Ratti, po- tvrzuje mínění Rattiho, že nebyl znám Bollandistům. Na zprávu Setonovu jsem ostatně upozornil.2 Manuskript je svázán v kodex asi v 17. století do dřevěných desk, potažených kůží barvy světlehnědé s obyčejnými ozdůb- kami knihařskými na okrajích a křížkem uprostřed desek. Na hřbetě knihy je napsáno zlacenými písmeny: Vita S. Agnetis Vir- ginis Prag. Membr. MSS. Desky se uzavírají jednoduchou sponou mosaznou. Vazba je navenek celkem zachovalá, uvnitř porušená tím, že několik listů z vazby jest jednak částečně, jednak úplně odtrženo.3 Rukopis je psán na membráně, písmem gotickým, čer- ným inkoustem. V druhé části, totiž v životopise samém, jest iluminován iniciálkami. V písmenech jsou jednak prosté orna- mentové perokresby, jednak i stočené lístky akantové nebo vin- né révy; na několika místech vybíhají ozdoby rostlinné z písmen a obepínají text celé strany, většinou však jsou iniciálky na za- čátku kapitol nebo nového zázraku jen jednoduše barevně ozdo- bené. Barev užíval spisovatel pestrých, červené, zelené, růžové, 1 Some new sources for the life of Blessed Agnes of Bohemia, Longmans, Green and Co. London, 1915. 2 Příspěvky k životopisu bl. Anežky, Hlídka, 1929, str. 228 a násl. Značka ruk. dříve E (opr. na F) Š IV4 f 442, pod níž jej uvádí Ratti, nyní je zařazen v archivu pod zn. H 102. 15

Strana 16
modré i fialové. Nadpisy jednotlivých odstavců jsou psány čer- veně. Rukopis je psán úhlednou gotickou minuskulí a k větší úhlednosti a pravidelnosti jest linován. Text je psán ve dvou sloupcích v měřítku 55x180 mm, text ms. 116X180 a kodex 167X258 mm. Rukopis je celkem zachovalý, jen na některých místech, zvláště ke konci, vlhkem porušen. Ke konci posledního fol. 57v, druhého sloupce, jsou napsána staršími charaktery, okrouhlou minuskulí slova LC. 2, 29, jichž se užívá v breviáři ke kompletáři: Nunc dimittis servum tuum domine secundum ver- bum tuum in pace. Písmena jsou sice psána oblou minuskulí, ale již přechodní do písmen lomených, jak se jí užívalo až do polo- vice stol. XIII.4 Špisovatel užil ku psaní posledního listu bez- pochyby kousku pergamenu z breviáře, s něhož smazal ostatní text a ponechal jen tato slova.5 O několik řádek níže na témž foliu jest perem přikreslen kalich mezi dvěma též okrouhle psa- nými velkými písmenami P a B, jež jsou zkratkami jména kněze, jehož hodnost značí kalich. Rukopis jest paginován pozdější ru- kou, patrně zároveň s vazbou, má 1r—56v folia. Celý je psán krom právě uvedeného konce, jednou rukou. Obsahově však se dělí na dvě rozdílné části. Prvá část od fol. 1r do fol. 15r, kol. 2, lin. 9 obsahuje dvě homilie. První je Pseudoorigenova homilie na ev. sv. Jana c. 20, v. 11, druhá je homilie sv. Bernarda. Druhá část obsahuje legendu bl. Anežky počínající nadpisem: Incipit prologus in vitam virginis sororis Agnetis ordinis sancte Clare de Praga filie regis Bohemie Premisslii alias vero Ottacari, počína- jíc fol. 15r, kol. 2, lin. 13 až fol. 56v, kde se končí rukopis slovy: Explicit vita inclite virginis Agnetis sororis ordinis sancte Clare de Praga filie serenissimi Ottakari regis. Tato druhá část, pojatá spisovatelem jako život bl. Anežky, jak ukazuje začátek a konec, se dělí zase na tyto části: 1. Text samé legendy fol. 15r, kol. 2. lin. 13 až do fol. 48r, kol. 1, lin. 18. 2. Poznámky chronologické fol. 48r, kol. 2, lin. 1 až do fol. 49, kol. 1, lin. 14. 3. Dva listy apokryfní: jeden sv. Ignáce mučedníka Panně Ma- 4 Zvláště je to patrno na písmeně t, jehož levá část příčného břevna jest jen nepatrně již znatelná a podobá se úplně t v rukopise gotickém, kdežto c jest zřejmě oblé. Při fotogr. se stalo nedopatřením, že prosvítá písmo gotické s dru- hé strany, takže se na první pohled zdá, jako by tam bylo ještě písmo třetí. 5 Jsou to slova zbožného starce Simeona z evangelia, jež autor legendy ú- myslně ponechal jako na rozloučenou se svým dílem, jež pokládal za životní úkol, k němuž, jak v úvodě sám vyznává, cítil se nedostatečným i nehodným. Boje se tedy, že to, co mělo býti „vzletnými a vznešenými chválami oslavová- no, bude jeho neumělou řečí zastíněno“, dal se do díla jen na rozkaz ministra provinciála. A jako v úvodě spoléhal na pomoc boží toliko a ne na své síly, tak i ke konci loučí se s dílem, vzývaje Boha slovy Simeonovými o propuštění z tak těžkého úkolu v pokoji; snad jej opravňoval k těm slovům i věk. 16

Strana 17
rii a druhý Panny Marie sv. Ignáci, fol. 49r, kol. 1, lin. 18 až do fol. 49v, kol. 1, lin. 1. 4. Čtyři listy svaté Kláry Anežce fol. 40v, kol. 1, lin. 2, až do fol. 56v, kol. 1, lin. 14. Na to následuje: Explicit a ostatní konec rukopisu. 1. Dvě homilie: Pseudo-Origenova a sv. Bernarda. Text homilií na první pohled nepatří k legendě, ale přece je psán neklamně stejnou rukou jako legenda; je psán prostě bez ozdobných iniciálek a barevné majuskuly jsou jen na začátku každé homilie. A. Ratti poznamenal o nich, že jsou s malými změ- nami i v jiných rukopisech též v knihovně Ambrosiánské, což by svědčilo, že byly středověkým pisatelům oblíbeným, „commune ke zbožným traktátům a legendám. Tak to shledáme i u pisatele naší legendy. První homilie, mylně připisovaná Origenovi, v nej- starších vydáních děl Origenových, nepatří sice do životopisu, ale myšlenky homilie pisateli legendy mohly býti vhodným úvo- dem k životopisu bl. Anežky, neboť její mravní zahrocení jest: odvaliti kámen žádostí a světa s jeho svody od srdce svého. Kdo tak učiní, nalezne Ježíše v srdci svém dle vzoru Maří Magdaleny a pak s lehkým a radostným srdcem může se státi hlasatelem Jeho světu, jako Maří Magdalena se stala zvěstovatelkou vzkří- šení Ježíšova apoštolům. Myšlenky tyto byly zbožným spisova- telům středověkým tak běžné, jak o tom svědčí četné rukopisy, že se jim ani zbožný spisovatel legendy Anežčiny nevyhnul a použil jich jako vhodného úvodu k životopisu bl. Anežky. Vždyť právě v jejím životě opovržení bohatstvím a slávou světa bylo nej- vyššími chvalami velebeno, neboli jinými slovy ono „commune sanctorum“, vylíčené v homilii, došlo konkretně nejlepšího vy- jádření právě v legendě bl. Anežky jako budoucí církevní pro- prium nové světice. Homilie tato jde v rukopise od začátku až do fol. 11r, kol. 1, lin. 5. Po této homilii následuje druhá poměrně daleko kratší, polo- vina asi předešlé, obecně připisovaná sv. Bernardu. Homilie tato 6 Ve vydání děl Origenových, pořízeném Merlinem v Paříži 1512—1519 i v po- zdějších vydáních jako de la Rue, Paříž 1733—1759 jest mezi díly Origenovými, ale jest apokryfní, a jak poznamenává Ratti 1. c. 394—5, jest i v jiných rukopi- sech Ambr. bibl. a je to táž homilie, jejíž vulgární překlad italský „del buon secolo“ se připisuje Passavantimu. Byl též vydán s díly Passavantiho akademií della Crusca, jak se stalo před tímto vydáním r. 1586 péčí Reti-ho a Ravanzatiho (nikoli, jak je v čl. Ratti-ho omylem tisku, Dati a Davanzati). Passavanti Jacopo byl kazatel ital., nar. asi roku 1300 ve Florencii a zemřel 1357. Vstoupil v 13. roce svého věku do řádu dominikánského, v němž zastával důležité funkce, vyučuje theologii v Sieně a Římě. Vydal sbírku kázání z r. 1353, zvané „Specchio della vera penitenza“, v níž je též tato homilie zahrnuta. 7 Migne, P L 183, str. 761—765. V rukopise jsou vzhledem k textu Migne-ho některé variace, jež však jsou jen gramatikální a nemají významu pro smysl textu samého, proto je též opomíjím. 17

Strana 18
rozvádí přímo dramaticky duchovní boj mezi ctnostmi a neřestmi. Tohoto boje se musí zúčastniti každý člověk a blaze jemu, když zvítězí nad úklady zlého nepřítele a jeho pomocníků, neřestí a náruživostí.« První homilie znázorňovala na obraze Maří Magda- leny hrdinské opovržení světem a jeho lákadly, žádostivostí očí, těla a pýchou života. Ale tím není vítězství dobyto, tím jest jen vypovězen boj. Boj se musí bojovati v jednotlivých šarvátkách ctností s neřestmi. Duše musí dávati dobrý pozor na úklady ďáb- lovy, a teprve mnoha boji dochází cíle „ke králi, k němuž má taj- nosti srdce“, t. j. vchází bojem „per viam purgativam et illumi- nativam“, jak se vyjadřovala křestanská askese, k úzkému spojení s Bohem „ad viam unitivam“, jak ji vyjadřuje konec druhé homi- lie. Tam je teprve duše, spojena jsouc s Bohem, duší vyvolenou, svatou, a takovou byla Anežka. Jak již podotčeno, vhodný to úvod v životopis té, na jejímžto životě chtěl ukázati pisatel, že se obojí podmínka svatosti splnila, že Anežka tudíž je svatou a za- sluhuje kanonisace. Odtud asi jeho rozhodnutí, že k životopisu bl. Anežky předeslal obě homilie, které byly, jak řečeno, „com- mune“, a pak následovalo „proprium“ v budoucnu kanonisované světice. Tak tomu chtěl spisovatel i ti, kteří jej poslušností k se- psání legendy přiměli. Homilie tato v rukopise jde od fol. 11r, kol. 1, lin. 6 až po fol. 15r, kol. 2, lin. 9. 2. Cext legendy. Po obou homiliích následuje text legendy od fol. 15r, kol. 2, až do fol. 49r, kol. 1, lin. 14. Incipit prologus etc. Srovnávajíce text milánský s textem Setonovým, musíme hned opraviti výrok Setonův. Nejsou sice podstatné rozdíly ani rozdíly obsahové, vy- jma snad několik chronologických poznámek, které přidává ke konci legendy za t. zv. „Precacio“, totiž: O vstupu dcery krále Přemysla Otakara II. do kláštera Anežčina 1277, o neštastném boji téhož krále s Rudolfem Habsburským a o jeho smrti na Mo- ravském poli r. 1278, o Ottovi Braniborském a smutné jeho vládě, posléze o smrti Anežčině. Jsou to rozdíly, jak i Seton praví, jen pravopisné, ale daleko četnější a větší, než uvádí Seton v svém článku a rozdíly ty nejsou tak bezvýznamné, jak by se na první pohled zdálo. Nejde ostatně o pouhá slovíčka a mluvnické tvary, nýbrž o věci, které pomohou rozřešiti otázku původu a autorství 8 A. Ratti poznamenává, že právě z této homilie, rovněž tak často užívané, mohl sv. Ignác z Loyoly vzíti látku k jednomu z nejvýznačnějších rozjímání svých exercicii „De duobus vexillis“, O dvou praporech (1. c. 394—5) P. Ovečka v svém pojednání „Vznik a prameny Duch. cvič. sv. Ignáce z L.“ v Hlídce roč. XL, 159 popírá, že by právě toto místo bylo sv. Ignáci podnětem, ježto mají mís- ta ta podobu jen v protikladu jmen a osob a věcí jimi označených. 9 Archivum Franc. Histor., XVII, 512 (Quaracchi, 1924). 18

Strana 19
rukopisu milánského. Rozdíly tyto uvádíme v textu rukopisném v poznámkách pod čarou. Význam zvláštností rukopisu milán- ského vytkl už A. Ratti a potvrdil v svém článku Seton. Je však ještě dosti zajímavostí rukopisu, které ušly oběma badatelům předchozím a které právě při srovnání tohoto rukopisu s ostatní- mi texty legendy tím více vyniknou. Abychom vytkli náležitě vše- cky zvláštnosti rukopisu a tak mohli uspokojivě rozřešiti otázku jeho původu, vyložíme stručně poznámky Ratti-ho i Setonovy a potom připojíme poznámky o zvláštnostech, které jsme shledali v rukopise samém, načež následovati bude pojednání, jež se za- bývá srovnáváním našeho rukopisu s texty dosud známými. 1. A. Ratti r. 1896 v svém již uvedeném článku praví asi toto: Kodex je psán celý v latině severní s počátku 14. století. Soudí tak z písma a ozdob rukopisu; dále praví, že rukopis jest původu českého z Prahy; o tom svědčí mimo život české princezny ještě více poznámky pražského kronikáře, připojené k životopisu, kte- ré mají vztah k jiným pramenům českým a zvláště zmínka o ne- šťastné smrti Přemysla Otakara v bitvě na Moravském poli. Dále má za to, že rukopis milánský byl patrně předlohou starému ži- votopisu českému, jehož používal ještě Kruger a o němž výslovně tento praví, že auktorem jeho byl současník bl. Anežky. O stáří rukopisu mil., praví Ratti, svědčí mimo písmo a ozdoby ještě jiné důvody: Předně, že spisovatel, který se hned s počátku prozra- zuje františkánem, ustanoveným k tomu, aby sepsal život bl. Anežky, prohlašuje s ohrazením, že chce psáti jen to, co slyšel od očitých svědků. Po druhé, že před jménem Anežky, které dává tituly svaté a blahoslavené, při vypravování o zázracích od čtvrtého počínaje vynechává tyto názvy, ale ponechává pro ně prázdné místo, aby byl později jeden nebo druhý název pohodlně vepsán. Dále ještě významnější jest to, že se při třetím zázraku vypra- vuje o slibu královny Elišky, že se bude o kanonisaci Anežky ve- řejně zasazovati, aniž se však činí zmínka, jaký to mělo výsledek, kdyžtě odjinud1° víme, že se tak stalo roku 1328. Třetí tento zázrak se vztahuje k narození Guty, dcery krále Jana a Elišky, jež se stalo před červnem roku 1315. Z toho dovozuje vznik životopisu asi v prvních dvaceti letech po smrti Anežčině. Konečně připojuje Ratti své poznámky, jak se asi dostal ruko- pis pražský do Milána. V tom neodvažuje se tvrditi nic s jistotou, nýbrž praví jen, že vztahy mezi Prahou a Milánem ve středověku nebyly zvláštností. Zmiňuje se též o tom, co vypravuje Giulinil1 o jakémsi oltáři přenosném Václava II., který ještě viděl v po- kladnici dómu milánského a který se pak ztratil. Vyrytý nápis 10 Kron. Zbrasl., FRB, IV, 291., František Pr. ibid. 403. Wadding, Annal. Min. a. 1328., Boll. ASS. Mart. I. 503. 11 V Memorice eccl. p. VIII. str. 512 (jak cit. Ratti). 19

Strana 20
na kameni o tom pravil, že byl konsekrován v roce 1299, a Giu- lini vyjádřil domněnku, že tento kámen byl buď ukořistěn anebo ztracen v boji Milánských s Janem Lucemburským, zetěm Vác- lavovým, 14. dubna 1333 ve Ferraře při chvatném ústupu Janově z Pavie a Bergama. Ratti vyslovuje mínění, že i náš rukopis, o němž myslí, že jej měl Jan s sebou tehdy pro papeže, mohl míti podobný osud jako onen kámen oltářní. O rukopisu sliboval Ratti dále něco jistějšího podati v Anal. Bollandiniana, ale již se k tomu nedostal. 2. Seton poznav rukopis jen z fotografického snímku, potvrzu- je poznatky Rattiho. O době vzniku rukopisu zůstává na stano- visku vysloveném Rattim. O shodě rukopisu s textem jím vyda- ným se vyjádřil, že se plně shodují, vyjma nepatrné variace. Mi- mo to vyjádřil přesvědčení, že milánský rukopis jest ze všech dosud jím poznaných nejstarší a tudíž nejspolehlivější. Výzkumy obou předchozích badatelů o rukopise milánském, vyjmeme-li osudy jeho cesty do Italie za krále Jana a ony nepa- trné variace, dlužno jen schváliti. Než tím ještě není vyčerpáno vše, co možno o původu rukopisu poznati. Jim oběma ovšem ru- kopis naznačoval svůj původ z Čech jen věcnými několika po- známkami; o poměru jeho k starému překladu českému se mohl Ratti jen dohadovati, že byl asi předlohou jeho. Rukopis však neklamně projevuje nejen svůj původ z Čech, nýbrž prozrazuje pisatele české národnosti, a to zvláště ze způsobu psaní, takže možno mluviti o zvláštním, odlišném pravopise milánského ru- kopisu proti ostatním, zvláště latinskému rukopisu Setonova vy- dání. Tak již v nadpise podává správně jméno krále Přemysla Ota- kara I. „Premisslii, alias vero Ottakari“, kdežto Setonův ani la- tinský ani německý text toho nemá. Jinde má „Przemisslii, Prze- misslius, Przyemysl, kdežto Setonův má zkomolené Premisserius anebo je vynechává, a německý text má odlišně, že byl „gar ge- waltig vnd rich, mainhaftig vnd bekant ver vnd über al“ (str. 65).12 Jméno krále Václava přepisuje milánský začátečním W, Setonův latinský má V, v německých se toto jméno vynechává. Klášter Třebenický, kamž Anežka byla poslána, jmenuje náš ruk. Trebnycz, Setonův má zkomolené Trebnierl3 a německý ani ne- mluví o tomto klášteře. Zvláště nápadný jest rozdíl mezi rukopisem milánským a Seto- novým v pravopise vlastních českých jmen rodových a rodin- 12 To zní jako pověst o králi, jehož spisovatel nezná jako domácí nebo podda- ný, nýbrž z pověsti za hranicemi Čech v Německu, kde byla známa moc a bohat- ství krále českého, o jehož pomoc se ucházeli nápadníci trůnu od dob Přemyslo- vých, ale ještě více v dobách německého pisatele, do nichž je rukopis ten dato- ván, totiž do XV. století, snad z dob Jiřího z Poděbrad. 13 Rukopis sám má, jak Seton poznamenává, ještě větší zkomoleninu „creb- mer“ (Seton 1. c. str. 68). 20

Strana 21
ných a jmen míst a řek v Čechách. Milánský rukopis píše jména vlastní tak, jak je nemohl psáti nikdo jiný než Čech, nebo dobře znalý českého jazyka a též českých poměrů, latinský Setonův rukopis naproti tomu má skoro každé české jméno znetvořeno často k nepoznání, takže jen z rukopisu mil. možno poznati, co znamená: Uvedu jen několik příkladů nejvýznačnějších:14 Na str. 104 Azemkonis místo Rzehniconis, str. 106 Desquotz místo de Squwrez nebo de Squorcz, str. 138 Linko místo Hynko, str. 138, lin. 13 Protywerzonis místo Proczywczonis, str. 134. Uulkanum místo Wltauam, str. 144 Jobozlai místo Jarosslay, str. táž lin. 18 Inladote místo Mladothe, str. 146 de Lubressitz místo de Lubsycz, de Bessan místo de Lesszan. Pisatel rukopisu milánského znal velmi dobře majetkové po- měry, rodinné i příbuzenské vztahy mezi českými rodinami. Tak dodává odlišně od ostatních recensí o Jaroslavu ze Šternberka, že se jmenoval jinak „de Zabrzieh“.15 Jiné názvy šlechtických rodů jsou v rukopise připojeny vždy správně podle míst, jež byla v držení toho rodu anebo podle starého jména rodového, jak v poznámkách se možno přesvědčiti; proti tomu latinský text Se- tonův (i jiné recense) mechanicky opisuje, a to ortografií němec- kou: tak na př. jest c nebo cz vždy přepisováno v textu Setonově tz nebo z, Wenceslao přepsáno Venzezlao, de Squorcz na Des- quotz, Wracka na Wratzka, Hermanycz na Hermanitz, Nazycz přepsáno na Nazitz atd. Z těchto rozdílů poznáváme již, že milánský rukopis byl la- tinskému textu Setonovu předlohou, a to tak, že pisatel tohoto rukopisu textu přímo mechanicky, otrocky opisoval text milán- ský, aniž mu častokráte rozuměl. Uvedeme k tomu několik vý- značných příkladů, kde se to jasně jeví: 14 Stránky a řádky označujeme pro pohodlí dle vydání Setonova. 15 Tento predikát rodu pánů ze Šternberka v té době se nečte v žádné listině ani v záznamech soudu moravského. Ve vydání zemských desk moravských (Die Landtafel des Markgrafthums Maehren, Olmützer Cuda, Brünn 1856, vyd. Chlu- mecky, Demuth, Wolfskron), str. XXXVII v indexu poznamenávají vydavatelé, že město Zábřeh na Mor. bylo, ne-li dříve, tedy aspoň jistě již roku 1350 v ma- jetku pánů ze Šternberka. Totéž poznamenává již Wolný v své Topografii Mora- vy (Wolný-Schenkl, Die Markgr. Mähren V. Olmützer Kreis, 1846, 2 Aufl., str. 354 a 369); ale žádný z nich neudává pramene, odkud tu zprávu čerpal. První zprávy listinné jsou okolo roku 1215 v listině, kde se uvádí jméno hory, jež sluje „Zabrieh“ (CDM, II. 84). Roku 1232 uvádí se majitel Zábřeha jakýsi Mladota, syn Bohuše, v listině Václava I. pro Velehrad (CDM, II. 236). Roku 1255 se jmenuje majitelem Sulislav de „Zabrych“ (CDM, III, 180, RB, II, č. 34), roku 1275 Protiva de „Zabereh“ (CDM, IV. 164—5, RB, II. č. 987). Roku 1299 jest v listině Dětřicha, biskupa olomuckého, připomínán opět Protiva de „Zabirsy“ ve službách téhož biskupa. První listinná zpráva o Zábřeze jako majetku rodiny Šternberské jest až z roku 1360, kdy Zdeněk ze Šternberka, zvaný ze Zábřeha a jeho bratři vpisují vdově po knížeti Bolkovi, vévodě z Kozlí, 500 hřiven morav- ských (MLO, I. 708). Pak vystupuje týž Zdeněk ze Šternberka, zvaný ze Zá- břeha, v listinách roku 1265 a 1268. (CDM, IX. 296 a X, 27.) 21

Strana 22
Na str. 64, lin. 4 opisuje liberis místo uberis, tamtéž lin. 11 dělí k nesrozumitelnosti splendoriferi ve dvě slova splendore veri, str. 74 lin. 23 místo cum lyliaco cetu virginum opisuje ne- smyslné rčení cum lylia continencium, str. 90 lin. 9—10 pauxil- lum dělí v nesrozumitelné per auxilium. Na str. 108 lin. 4 ze dvou výrazů amplo synu tvoří jeden amplissimo. To, co se mu zdálo zbytečným, vynechává, jako na př. titul krále českého na začátku rukopisu, na str. 100 lin. 2 vynechává citát Písma svatého, na téže str. lin. 20 nerozumí kontextu a theologickému smyslu, který vložil auktor rukopisu milánského v místo ono o dvou přirozenostech Kristových. Připojíme-li k tomu ještě zprávu, kterou Seton nalezl na konci rukopisu onoho o osobě opisovatelově, nabudou důvody již uve- dené tím větší přesvědčivosti. Kopistou se na konci rukopisu pro- zrazuje jakási sestra Kateřina Hofmanovál6 z řádu klarisek v klášteře v Norimberce. Opisovala, jak předpokládati lze u řehol- ní sestry, která latinu znala jen, pokud ji potřebovala pro chó- rovou modlitbu, mechanicky věrně, aby opsala vše, co o Anežce bylo psáno v originále, tu a tam v něčem text opravila nebo po- změnila, co bylo v originále psáno českým pravopisem, pak ně- které věci vynechala, zvláště ty, které se týkaly přímo Čech nebo českých františkánů. Rukopis milánský měla před sebou dříve, než byl odnesen do Italie.17 Na dotvrzení důvodů již řečených uvádíme konečně ještě jed- no místo jinak záhadné v textu milánském, které docela jasně 16 Seton o ní zjistil, že pocházela z kláštera Gründelsee. Roku 1336 přišla do Norimberka, kdež byla abatyší dvakrát: 1380—1382 a pak 1389—1393. Pravdě- podobně zemřela, jak Seton praví, asi roku 1393. Poněvadž se nazývá jednodu- chou sestrou, byl opis pořízen již před rokem 1380, kdy byla již zvolena abatyší. 17 Konjektura Rattiho, jenž mínil, že rukopis se dostal do Milána za potulného krále Jana na jeho tažení do Lombardie a pak při chvatném ústupu z Pavie a Bergama tam zůstal, jeví se málo pravděpodobnou. Neboť ty věci se dály v le- tech 1331 až 1333; kdežto věrný opis jeho pořízený v Německu pochází až z do- by asi krátce před 1380. Ale i jinak se domněnka Ratti-ho setkává s obtížemi, které ji činí nemožnou. Neboť nehledíc k tomu, že toulavý a bojovný král, teprve 37letý, zvláště v těch letech sotva se asi staral o Anežčinu kanonisaci jako o od- kaz své zemřelé choti, na miž brzy zapomněl na válečných výpravách, mysle ostatně již roku 1332 na sňatek nový, do něhož také již r. 1334 vstoupil, ale také zvláště proto, že Jan netáhl po druhé do Italie, kdy se stal onen kvapný ústup z pevností lombardských, přímo z Čech, kde již od 15. září 1332 po celá tři léta nebyl, nýbrž přímo z Avignonu ode dvora papežského, kde žaloval zvláště na milánské Viskonty a snažil se o smír císaře s papežem. Tu jistě neměl životopis Anežčin s sebou, neboť byl by jej jistě zanechal v Avignoně u dvora papežské- ho. Mimo to nedá se mysliti, aby za tak poměrně krátkou dobu od doby složení rukopisu, tedy asi od roku 1320, kdy mohl býti napsán, do roku 1332, kdy Jan opustil Čechy, mohl se životopis ten v Čechách přeložiti do češtiny a k tomu v několika opisech i překladech rozšířiti po Německu, kde je znám dodnes ještě v sedmi rukopisech. K tomu ještě přistupuje ta okolnost, že nejstarší z nich latinský byl opsán teprve nedlouho před rokem 1380 v Norimberce. Tím tedy 22

Strana 23
ukazuje, že všem textům legendy latinským, českému i němec- kým vesměs byla předlohou legenda rukopisu milánského bud přímo aneb prostřednictvím textu, od milánského odvozeného. Jest to ona záhadná a nesrozumitelná zkratka na str. 106 textu Setonova a fol. 31r, lin. 20 rukopisu milánského Elysabeth „im- peratrici“. Rukopis milánský má vlastně nezvyklou zkráceninu, kterou však nelze jinak čísti než jako „imperatrici“ totiž „impat'- ci“. Místo jest nejasné, neboť titul tento se do textu nikterak ne- hodí, poněvadž jest tu řeč o Alžbětě (Elysabeth), jakési řehol- ní sestře, a sestra ta se jmenuje Anežčinou příbuznou. Místo zní takto: „innixa cognate sue domine sorori Elysabeth imperatri- ci“. A přece všecky texty věrně opisují tento titul, jejž se však přece některé snaží nějak vysvětliti, ovšem v rámci věrného pře- kladu, ale je zřejmo zvláště u některých, že si té nejasnosti byli opisovatelé, vlastně překladatelé, vědomi. Tak latinský rukopis Setonův má vypsáno věrně imperatrici, což ostatně opisovala ru- ka docela mechanická; u jiných zaznamenává Seton variace: mni- chovský (M) a wolfenbütelský (w) mají „frawen elspeten swester der kungin“, bamberský německý (B 2) má „die swester elysabet die kungin“.18 Český starý překlad, jak jej podává vydání z roku 1666, má místo to přeloženo: „vzpolehši na svou přítelkyni sestru paní Alžbětu císařovnu...“19 Český překlad jest vůbec otrocky věrný bez ohledu i na smysl, takže někdy věrnost jeho jest na úkor smyslu celé myšlenky, jak ještě budeme míti příležitost po- znati. Životopisy u Bollandistů každý svým způsobem snaží se dohad Rattiho o osudech rukopisu za krále Jana padá. Spíše možno mysliti snad, že rukopis byl v Čechách po celou dobu Janovu a snad i Karlovu, ba že se nedostal do Italie ani potom hned, nýbrž snad až za bouři husitských, kdy řády všecky, a tedy i minorité, musely z Čech prchati, zvláště z Prahy, a při tom vzaly s sebou i drahý odkaz po prvních minoritech, životopis bl. Anežky lafin- ský, který nebyl pro širší veřejnost, nýbrž k účelům řádovým a kanonisačním. Na pokusy kanonisační po smrti Eliščině nelze ostatně mysliti také z důvodů těch, že poměrně brzy po smrti Eliščině asi r. 1333—4 vznikly pohoršlivé rozbro- je mezi duchovenstvem světským a řeholním, v nichžto zvláště minorité, domi- nikáni a augustiniáni od světského kněžstva i biskupů byli osočováni, jak o tom vypravuje ostatně Palacký k tomu roku. Anežka, ač byla dcerou králov- skou, byla přece právě svou svatostí a slávou zázraků chloubou zvláště řádů sv. Františka, které před jinými všemi usilovaly o její kanonisaci; ale pro míst- ní těžké rozbroje mezi klerem světským a zvláště jimi samými, nemohli mysliti na klidný postup kanonisační, jenž vyžadoval oboustranného pokoje a shody. Bouře ty se připravovaly ostatně nevůlí obou stran již dříve. Myslím, že to bude přispívati také k vysvětlení, proč Anežku nepochovával ani biskup, ani světský prelát, nýbrž k pohřbu pozván byl generál řádu minoritů, jak nám o tom Anežčin životopis vykládá, kdežto vstup její do řádu byl provázen dokonce asistencí sedmi biskupů. To také snad i později bylo jednou z příčin, proč Anežčina ka- nonisace nevedla k cíli, ač můžeme míti přece za to, že se císař Karel v své zbožnosti a úctě k rodu své matky snažil věrněji plniti odkaz poslední Přemys- lovny v té příčině, nežli jeho bojovný a těkavý otec. 18 Seton, Some new sources etc. 106, pozn. 2. 19 Život blahoslavené Anyžky Panny atd. v Praze 1666, str. 23. 23

Strana 24
vysvětliti tuto těžkost. Životopis, pořízený dle starého rukopisu pražského (Boll. I.) má na tom místě jen: „sustentata manibus Dominae virginis“, podporována rukama Paní panny. Krugerův životopis (Boll. II.), složený z rukopisů českých, má zase místo to tímto způsobem upraveno: „a Dominica, sacra virgine inter eundum sustentabatur“, od Dominiky, panny zasvěcené při chůzi byla podporována. Oba texty prostě vynechaly i jméno Alžběty i titul císařovny a Krugerův dokonce pojmenoval sestru Domi- nikou.20 Beckovský pak v svém životopise bl. Anežky přidržel se Krugera a přeložil volně: „vzala ji za ruku pobožná panna 21 Dominyka a ji po klášteře vedla.“ Tak vidíme, že skutečně v každém z uvedených zde textů je patrná závislost na textu rukopisu milánského, kdežto rukopis milánský se zde representuje jako původní předloha všech do- savade známých textů legendy. Ale my můžeme v argumentaci jíti ještě dále, a to srovnáváme-li milánský rukopis se starým pře- kladem českým, aspoň tak, jak nám jej zanechalo vydání Jiřího Plachého z roku 1666. A. Ratti vyslovil sice mínění, že rukopis milánský byl před- lohou starému českému překladu, ale o českém překladě věděl jen z Bollandistů. Podobně i Sláma se domníval, ale o rukopise milánském věděl jen z poznámek Rattiho. To však, co předchozí dva badatelé se jen mohli domnívati, znajíce každý jen jeden text, můžeme nyní, srovnávajíce oba tex- ty, říci s jistotou, že český starý překlad ve středověku byl po- řízen z rukopisu milánského. Důvody proto jsou četné variace, které jsme již stanovili mezi textem milánským a nejstarším jeho opisem, a právě v těchto variacích se přidržuje český překlad věrně rukopisu milánského, tak věrně, že nelze jinak mysliti, než, že měl překladatel před sebou milánský rukopis. Na doklad toho uvedu jen některá místa, kde se český překlad na rozdíl od ostat- ních textů shoduje jen s textem milánským: Na str. 72 má Setonův text, jejž poznačujeme B (bamberský), jak poznámka vydavatelova praví, „talem faceret“, milánský, jejž značíme Ms, má calefaceret, a český překlad, jejž poznačíme Č, má dle Ms přeloženo „když se již zhříla“. Str. 74, lin. 16 má B „Sed quia tam luminosa lucerna subter modio“, Ms má var. Sed quia tam luminosa sub modio, Č překládá „Ale že tak světla... pod kbelčem“. Tamtéž, lin. 23 B má „cum lylia continencium uirginum, kdežto Ms má „cum lyliaco cetu uirginum“, Č pak dle Ms „k čis- tým zástupům svatých děvek“. Str. 92 lin. 10 má B, „per auxilium panis“, Ms však „pauxillum panis“, Č překládá „trošku chleba“. Str. 94 lin. 14 „utebatur contempto“, Ms pak „contentabatur“, Č „dosti měla“. Str. 94 —96 B má variaci „ut inter capedinem , 20 A. SS. Mart. I, 511, 523. 21 Beckovský: Milá choť atd. (vyd. r. 1758), str. 97. 24

Strana 25
Ms naproti tomu „absque temporum intercapedine“, Č překládá „bez přestání časův“. Str. 106 má B variaci „Qui uirtutem crucis non ferens, protinus ualde celeriter discessit“, Ms „Qui uirtutem crucis non ferens, protinus facie ualde ruga discessit“, Č překládá dle Ms „Kterýžto (ďábel) mocy svatého kříže trpěti nemoha, ihned tváří velmi smutnou a zkostrbatau pryč odešel“. Str. 116 a na jiných místech má B chybně „miseria“, místo správného v Ms „misericordia“, Č pak vždy překládá „milosrden- ství“. Str. 124. lin. 21. má B „Iam sacro consisso“, Ms „iam sacco con- scisso“, Č „již pytel smutku vzedřevši“. Str. 136, lin. 2. má B variaci příhodnější „rogitando cum lacri- mis“, kdežto Ms má „recogitando cum lacrimis“, ale Č se při- držuje Ms, překládaje „myslíc o tom s pláčem“. Str. 148 v tak zvané „Precacio“ po slovech modlitby vkládá ruk. milánský na rozdíl od všech ostatních textů poznámky chro- nologické. Český překlad je má též na rozdíl od ostatních, ovšem že ne všechny, nýbrž jen ty, které pokládal překladatel za po- třebna pro životopis bl. Anežky. Ale již to dokazuje, že používal překladatel textu milánského. Udává tentýž rok vstupu Anežčina do kláštera, a to věrně přeloženými slovy z milánského. Poznámky o smrti Přemysla II., o smrti biskupa Jana, o zlých časech vlády braniborské vynechává jako nepatřících do životopisu, ale po- kračuje zase v letopočtu smrti Anežčiny, a to zase slovy přelože nými z rukopisu milánského. Vedle těchto nápadných shod vy- skytují se však i nepatrné neshody, které zde uvádíme všecky: Český překlad vynechává při uzdravení řeholní sestry Alžběty jméno její rodinné „Rzehniconis“. Ale toto lze snadno vysvětliti tím, že se u sestry řeholní jméno rodinné zapomínalo, a pak tu šlo o informaci lidu, jenž znal jen sestru Alžbětu, kdežto kurii papežské bylo třeba uvésti jméno celé. Str. 128, lin. 29 má B „con- tristata“, Ms má „consfernata“ a Č má překlad „zarmautivši se“; mimo to na str. 13 má B „auxilium“, Ms „patrocinium“, Č pak pře- kládá „pomocí“. Ale tyto oba příklady nedokazují vlastně nic. Neboť překlad odpovídá docela dobře i výrazům z Ms; ostatně se tím, že jsme zjistili značný počet případů, kde nutno před- pokládati jako předlohu ruk. Ms, nevylučuje nikterak též snad i předloha ruk. B, zvláště když víme, že ruk. B byl pořízen kla- riskou v Norimberce a když dle některých známek, jak dále u- slyšíme, byl český překlad pořízen pravděpodobně též klaris- kou, ovšem v Praze. Ještě jednu úchylku má ruk. Č od Ms totiž, že v Č scházejí zá- zraky některé, a to: zázrak s nemocným Maříkem, s rozvodněnou Vltavou a s Markvardem z Vlašimě a pak případ s Ostyrhildou, jež mají s Ms souhlasně i B i nejstarší německé překlady. 25

Strana 26
Proč tyto zázraky byly vynechány českým překladatelem, je těžko udati. Že však byly v předloze, a to je pro nás to hlavní, které český překladatel užíval, viděti je z ostatního vypravování o jiných divech. Tak na př. vypravování o zázračné vodě a zá- zračném víně a o zázračné moci vlasů jest podkladem jiným zá- zrakům, které již předpokládají, že o moci této, vlastně o jejím vzniku, bylo vypravováno, jinými slovy předpokládají předlohu, která toto vypravování má. Ostatně vypravování toto, kromě zá- zraku s Maříkem a Ostyrhildou má ráz více všeobecného výkladu, jak zázračná moc vody, vína a vlasů povstala. Též vynechání dvou jmenovaných zázraků lze vysvětliti podobností se zázraky jiný- mi, takže se snadno zaměňují události i jména, po případě se podobné i vynechávají. Analogii toho budeme viděti i u jiných překladů. Ostatně, ať je vysvětlení úchylek těch jakékoliv, zů- stane přece jistým to, že překladatel český užíval jako předlohy rukopisu milánského. 26

Strana 27
II. OSTATNÍ TEXTY LEGENDY odáme zde seznam ostatních dosud známých textů legendy, abychom je pak mohli srovnati mezi sebou a s textem rukopisu milánského. Seton uvedl ve známost sedm rukopisů, z nichž jen jeden jest latinský, ostatní německé, o nichž pojednal, a dva z nich, totiž latinský a jeden německý, uveřejnil, bamberský (B 1) a berlínský (Ber). 1. První rukopis, latinský, je v bývalé královské bibliotéce v Bamberce, jejž poznačil B 1, pochází ze XIV. stol. pod značkou bibl. Misc. hist. 146 E VII. 19. Obsahuje: a) německý překlad legendy sv. Kláry a jiné věci o sv. Kláře, b) německý překlad čtyř listů sv. Kláry bl. Anežce, c) německý překlad požehnání sv. Kláry a konečně d) latinskou legendu o bl. Anežce, kterou uveřejňuje. 2. Druhý ruk. nalezl Seton tamtéž a proto jej značí písmenou B 2. Uchovává se pod značkou Misc. hist. 151 E VII. 56, a obsa- hem jeho jest: a) německý překlad legendy sv. Bonaventury o sv. Františku, b) německý překlad legendy blah. Anežky. Seton má za to, že tato legenda je překlad latinské kopie v B1, jenže tento ruk. nazývá hned s počátku Anežku svatou, začínaje slovy: Hye hebt sich an die vorred des lebens der edlen heiligen iungfrawen swester Agnesen des Ordens der heiligen iung- frawen sand Claren von Prag zu Peheim. Rukopis přestává po vy- pravování o prvním zázraku. Seton klade vznik jeho do XV. stol. 3. Třetí ruk. též bamberské biblioteky, a proto poznačený Se- tonem B 3, je pod signaturou téže bibl. Misc. hist. 147 E VII. 54 a obsahuje: a) německý překlad legendy sv. Kláry a jiné věci, vztahující se k sv. Kláře, b) německý překlad čtyř listů sv. Kláry bl. Anežce a konečně c) německý překlad benedikce sv. Kláry. Na konci rukopisu je zmínka o pisatelce rukopisu, jíž byla jakási klariska Markéta z Wisenthau, o nížto zjišťuje Seton, že byla nástupkyní Kateřiny Hofmanové v úřadě abatyše v Norim- berce. Poněvadž se podpisuje jako prostá sestra „Vnd ich auch M. wisentaverin“, klade Seton vznik rukopisu před rok 1393, kdy se stala poprvé abatyší. 4. Čtvrtý rukopis našel Seton v bývalé dvorní bibl. v Mnichově 1 Some new sources for the life of Bless. Agnes of Bohemia, Longmans, Green a. Co. London 1915. 27

Strana 28
pod značkou Cod. germ. mon. No. 539. Psán jest jako část tak zvané „Legende der Heiligen circ. init. XV.“ a podřadný titul ještě „Ein passional von fremden heiligen“. Také zde je v nad- pise již nazývána Anežka světicí: „Von sant Angnesen der hoh- geboren furstin vnd edeln junkfrawen des kungstochter von Prog vnd jezunt ein mitgesellin vnser heilligen vnd wurdigen Muter sant Claren in den hymelischen frewden.“ Seton poznačuje ruk. písmenou M. 5. Pátý rukopis tak zvaný Helmstadiensis2 nalezl Seton v býv. vévodské bibliotéce ve Wolfenbüttelu pod značkou Cod. 132 Helmst., jehož vznik klade S. do XV. st. Obsahuje mezi jinými (inter alia): a) německý překlad legendy sv. Kláry a sv. Anežky rodné její sestry, b) německý překlad čtyř listů sv. Kláry bl. Anežce, c) německý překlad benedikce sv. Kláry a d) německý překlad legendy bl. Anežky. Seton jej poznamenává jako rk. W. 6. Šestý rukopis je v bibliotéce býv. král. v Drážďanech pod sign. M 281. Sefon jej klade do stol. XV., poznamenávaje, že je iluminován miniaturami ze života sv. Kláry, z nichž některé re- produkce přiložil k své publikaci. Obsahem jeho jest: a) německá legenda sv. Kláry a její rodné sestry sv. Anežky, b) německý překlad čtyř listů sv. Kláry bl. Anežce, c) německý překlad požehnání sv. Kláry. Seton jej jmenuje rk. D. 7. Sedmý rukopis je majetkem býv. král. bibliotéky v Berlíně, pod signaturou Germ. Oct. 484. ze století XV. Mimo smíšenou theologickou látku obsahuje ruk. životopisy svatých a mezi těmi jmenuje S. tyto německé překlady: a) legendu bl. Anežky, jíž také přidává hned s počátku titul světice, b) čtyři listy svaté Kláry bl. Anežce, c) požehnání téže světice. Německý text legendy bl. Anežky uveřejnil S. vedle latinského B1 v své publikaci a jmenuje jej Ber. 8. Rukopis vídeňský. Dle zprávy od P. Michaele Bihla, františkána z Quaracchi, po- dává Seton v své knize „Nicholas Glassberger and his works Manchester 1923, str. XXXVI, zprávu ještě o jednom rukopise 2 O tomto rk. se zmiňuje již Sláma v svém čl. Rozbor leg. o bl. Anežce ve Výr. zprávě z. vyš. reál. v Telči, 1898/9, str. 29, ale jen podle Heinemannova seznamu ruk. a dále se jím nezabývá. 3 Na jedné reprodukci je viděti klarisku s gloriolou svatosti, před níž klečí jiné dvě klarisky. Klarisku s gloriolou pokládá S. za naši Anežku, před níž klečí jiné dvě řeholnice. Světice drží v rukou list s dvojverším německým: „Meinev kint gehabt evch wol. Mein herze uz genev trewen vol." 28

Strana 29
německém legendy bl. Anežky v Národní bibliotéce ve Vídni v rukopise pod číslem 13.671, ff. 1r —30r. Jest to kopie německé- ho textu legendy, jež patří do skupiny rukopisů, uveřejněných Setonem v knize Some new sources for the life of blessed Agnes of Bohemia z 1915. Dvě důležité poznámky marginální z něho uvádí Seton, které nepochybně pocházejí od Glassbergra: 1. fol. 29v: Hec legenda satis incorrecte et incomposite scrip- ta est, presertim in propriis nominibus. Ideo si de futuro velit aliquis hanc legendam in latino stilo scribere, mittat ad Nurn- bergam pro exemplari ad sanctam Claram, quia ibi correcte ha- betur, prout ego fr. Nicolaus Glasberger ibi reperi et ipsam in aliud transcriptum scripsi." Tato poznámka ukazuje neklamně na auktora Glassbergra. Shledal, že opis jest nepřesný, zvláště ve vlastních jménech, a od- kazuje proto v té věci na latinský rukopis bamberský (B 1), jako na nejlepší. B 1 byl za jeho časů v klášteře klariském v Norim- berce. Glassberger sám si pořídil opis tohoto rukopisu, kterého však nemáme, nebo snad myslel tímto opisem stručné výtahy, jež učinil dle B 1 v své kronice jak řádové, tak v nové české (Chron. Bohemor. moderna), tak i ve své kopii kroniky XXIV. generálů řádových, jak je o tom jinde řeč. Rukopis milánský i jeho opis šibenický byl Glassbergrovi jistě neznám, poněvadž by byl jistě, zvláště jako rodilý Moravan, dal přednost jednomu nebo druhému, pokud se týká přesnosti vlast- ních jmen. 2. Ještě jinou poznámku marginální má tento opis fol. 1v, o níž myslí Seton, že též pochází od Glassbergra, ač nenese jeho jména jako předešlá. Psána je zběžně, a poslední slova jsou nečitelná. Jest to poznámka o králi českém Přemyslu Otakarovi I. a jeho dceři Anežce: „Diser heiligen Junckfrawen Angnesen vatter ist genant mit seynem tauffnamen Primislaus, aber in der beheme- scher sprach genant Przimisel, aber nachdem alz man in von der keyser Otto der firde gekrönet hat, da gab ym der keyser Otto den namen Ottakarus, quasi Ottoni carus das ist als (ne- čitelné).4 Ottokarus alz eyn lieb dem kaiser Otto. Den namen Ottakarus fint man auch deschriben in der langen legend sant Elzbeth...“ (ostatek nečitelné). Kromě těchto rukopisů uvádí Seton dva rukopisy, kde jsou jen zmínky o blah. Anežce, jeden fol. breviář z roku 1356 v kláš- teře křižovnickém v Praze, kde je datum její smrti (roku 1281, VI. non. Martii), a druhý je rukopis Pulkavovy kroniky v universitní knihovně pražské. To jsou ovšem jen životopisné 4 Toto místo jest skoro doslova přeloženo v českém rukopise bl. Anežky kap- lana Šimona v rukopise univers, knihovny pražské pod sign. XVII F 7 z roku 1524. 29

Strana 30
zmínky, kterých je více i v jiných kronikách a pramenech dějin českých i řádových. Ještě jiné dva rukopisy legendy bl. Anežky máme, a to z doby pozdní. Jeden je v universitní knihovně v Praze (Sign. I. D 5), o němž se již zmiňuje Sláma, a jehož nadpis zní: „Vita beatae Agnetis, filiae regiae ex patre Przemislao Ottogari Primi, Ven- ceslai III., Bohemiae regis filio, matre Constancia, filia Beli III., regis Hungariae, quae Venceslai cognominati Monoculi soror fuit, fundatricis Crucigerorum cum rubra stella Praga ad pedem pontis monasterii, item religiosarum virginum s. Clarae, hodie s. Agnetis nuncupati, Mortua est in eodem virginum monasterio, cum annis XLVI. magna cum laude praefuisset, ibique sepulta quies- cit anno domini MCCLVIII. C. d. Martii.“ Rukopis ten, jak po- znamenává Sláma, kryje se obsahem i pořadem zázraků s legen- dou českou, ale líčí všecko zkráceně a úsečně. Vznik její klade Sláma asi do poloviny 17. stol. podle jiných spisků, v témž ko- dexu přivázaných. Druhý rukopis, jejž nutno připomenouti, chová Ambrosiánská bibliotéka v Miláně. Je to věrný opis rukopisu milánského na papíře též ze stol. 17., chovaný pod značkou H 102 (dříve F S IV. 4) fol. 442 až 459. Opis je tak věrný, že také do čtvrtého zá- zraku počínajíc jsou přede jménem bl. Anežky nechána prázdná místa pro dodatečné vsunutí názvu „Sancta“ nebo „beata“ tak, jak tomu jest v předloze jeho. Při opisování měl kopista 17. stol. asi tutéž vůdčí myšlenku jako autor století 14.5 5 Touha Anežku kanonisovati, která byla tak živou ve středověku, zač. 14. st. oživla ve snahách o hlubší rekatolisaci Čech ve stol. XVII. Snad byla spojována a zesilována myšlenkou rázu vlasteneckého družiny Balbínovy ozdobiti české nebe novými světly zářných světců a světic ze slavných dob katolické církve před Karlem a za Karla IV. Tak vznikla i kopie tato, která ve vynechávání jmen dosud církevně neschválených byla ještě důkladnější, než legenda středověká. Bylyť známy kanonisační předpisy přísnější než ve středověku a zvláště o hagio- grafii budoucích světců byl znám již dekret papeže Urbana VIII. z roku 1625. Proto prázdná místa před jménem Agnes v tomto rukopise začínají již v kapitole, poznačené v kopii č. XII. Byla to doba, kdy se podobně jako začátkem 14. století mohlo jednati o blahořečení nebo svatořečení Anežčino. Jako tehdy ve středo- věku, když se královna sama, poslední to Přemyslovna a praneteř Anežčina, za- sazovala ji postaviti na oltář, vznikl na popud královnin a k rozkazu provinciála minoritského řádu životopis, psaný k účelům kanonisačním, tak asi i nyní v 17. století byl rukopis k témuž účelu opsán, kdy šlo o posílení katolického ducha v Čechách, byl pokus o kanonisaci znova zahájen. V 17. století jsou to jesuité kteří vydávají životopis bl. Anežky v novém jazyku českém a v latinském ve sbír- ce Bollandisty pořádané Acta Sanctorum. Ale rukopisu milánského ani kopie jeho neznali, neboť by byli použili jak k latinskému životopisu tak k vydání listu sv. Kláry textu jeho. Bylť tedy opis Ambrosiánské knihovny pořízen až po vy- dání Bollandistů. K stejným účelům jako jmenované životopisy byla uveřejněna od Bollandistů v ASS. Mart. I. 503 a násl. „Acta ad impetrandam canonisatio- nem“, dále výpisy z kroniky zbraslavské o listě měšťanů několika měst českých papeži Janu XXII. o kanonisaci Anežky, konečně výpisy ze starého martyrolo- gia františkánského. To je všecko, co pilný sběratel v ASS mohl o bl. Anežce sebrati ze starých rukopisů pro konečné dosažení hodnosti oltáře pro Anežku 30

Strana 31
Text tohoto opisu je přivázán k jiným rukopisům v jeden ko- dex, jenž má nadpis „Diplomatica Mediolanensis ex anecdotis ferme collecta ab urbe condita ad annum Christi P. M. MDC Tom. III. Ab anno Christi MCC ad MCCC." Doposud jsme jmenovali rukopisné texty legendy. Zbývají ještě texty tištěné. Jsou to: Starý překlad český, životopisy latinské u Bollandistů a snad možno ještě jmenovati zde i životopis vy- daný Beckovským. 1. Český starý překlad středověký latinské legendy je vlastně ztracen; zachován jest jeho text částečně změněný vydavatelem z roku 1666, jímž je Jiří Plachý, jenž jej vydal uvedeného roku pod názvem: Žiwot blahoslavené Anyžky Panny ržádu swaté Klá- ry, dcery krále Přemysla Ottakara, sestry Wáclawa též krále cžeského, od starožitného spysowatele cžesky sepsaný, a nyní w témž starodáwním gazyku cžeském pro wětssý a gistěgssý wí- ru wydaný. Wytisstěný w Praze v Vrbana Goliásse, léta Páně 1666.6 2. Bollandisté uveřejnili v své sbírce dva životopisy, z nichž je- den byl psán latinsky, druhý složil Jiří Kruger ze dvou českých rukopisů. První byl vzat, jak praví sběratel, ze starého kodexu kostela pražského, jehož opis měl P. Jan Tanner v klementinské koleji jesuitské v Praze. Vydavatelé chtěli původně uveřejniti jen tento latinský opis Tannerův, ale, poněvadž Krugerův životo- pis podával „Illustres rerum circumstantias cum variis miracu- lis“, vydali v své sbírce monumentální i tento a připojili ještě Aby však ještě bl. Anežku oslavil, uveřejnil vydavatel v téže sbírce kromě životo- pisu a těchto akt též čtyři listy sv. Kláry k Anežce. 6 Jungmann odůvodněně jmenoval vydavatelem tohoto životopisu Jiřího Pla- chého (Ferus) T. J., a to podle starého rukopisu českého, který Plachý měl před sebou a který se pak ztratil. Zprávu o tom čerpá z Balbínovy „Bohemia docta“. Pro nás je zvláště zajímavé, že již Jungmann dovodil a Sláma potvrdil, že česká legenda ona byla věrným překladem legendy latinské, což plyne z četných lati- nismů, které ponechal věrně i Plachý. Sláma stanovil vznik z gramatických zvláštností, jež ukazují na 14. století, ba vyslovuje pravděpodobnost až na první polovici 14. století. Z toho stáří překladu i z dokonalé závislosti jeho na ruko- pise milánském možno již předem usuzovati na cenu obou a zvláště rukopisu milánského. Sláma našel z oněch výtisků z r. 1666 jen tři: v knihovně universitní, musejní a křižovnické v Praze. Poslední je s dvěma jinými díly v jednom svazku. Kromě těchto však našel jsem v knihovně františkánského kláštera v Praze mezi knihami (Ordinem concernentia) ještě výtisk čtvrtý. Překlad tento vydán byl v téže tendenci myšlenkové, jako byly současně skoro vydávány životopisy u Bollandistů a jako byl opsán rukopis bibl. Ambrosiánské. Životopis tento byl popularisačním spisem pro chystanou kanonisaci, jako byly latinské opisy a kom- pilace pro úřední potřebu. Kanonisace byla vlastně pokládána za pokračování středověkého procesu, nepřízní dob přerušeného, a proto zvolen k tomu též živo- topis již ve XIV. stoleti k tomu účelu chystaný. 7 Tato poznámka nám též jasně vypovídá, že vydavatelé hledali vlastně pů- vodní životopis středověký, jako obyčejně uveřejňují při jiných světcích vždy nejstarší životopisy, a že pokládali za potřebno jen pokračovati v započaté již ve středověku kanonisaci, ale nedokončené. Neznali podle toho ani rukopisu mi- lánského, a ani snad jeho kopie, bamberského. 31

Strana 32
dvě kompendia z životopisu Anežčina, pořízená Pisanem8 a Pon- tanem, patrně ve snaze, aby Anežka byla tím více oslavena a její kanonisace tím rychleji a jistěji provedena. 3. Konečně možno sem zařaditi i životopis, jejž sepsal praž- ský křižovník František Jan Beckovský 1658— 1725, „Milá choť nebeského Miláčka, blahoslavená Anežka panna, Přemysla dru- hého, krále českého třetího, dceruška třetí, vyobrazená k po- zornému myslopatření, k pobožnému uctění i obzvláštnímu všem jejím vlastencům potěšení, jakožto drahý a před nimi dosavád klenot skrytý, vyjevená, jejížto památka výroční dne 6. měsíce března se připomíná.“ V Praze 1701, str. 232 (6). Zároveň vydáno i latinsky. Druhé vydání 1758 a třetí 1761. Překlad do němčiny pořízen: Die Geliebte Gespons atd. Prag, 1758, str. 118. 8 V řádě františkánském jsou dva toho jména: Bartholomaeus de Pisis Albisi (Albizzi), jenž zemřel již roku 1361, 10. prosince. Druhý Bartholomaeus de Pisis z rodu Rinonico. A tento jest oním skladatelem dila: De conformitate vitae S. Francisci ad vitam Domini Jesu Christi auctore fr. Bartolomaeo de Pisis, neb krátce Conformitates, z něhož jest i ono kompendium životopisu Anežčina. (Anal. Franciscana, IV. 357—8.) Rok narození jeho je neznám. Do řádu vstoupil asi roku 1352. Pocházel ze vznešené rodiny Rinonico. První zmínka se o něm děje 15. října 1352, kdy v konventě františkánském v Pise studoval. Byl lektorem boho- sloví v Pise, v Padově. Dílo své počal roku 1385 a dokončil je 18. března 1390. Po dokončení tohoto díla trávil nějaký čas v Pise. Roku 1399 bylo dílo jeho na gen, kapitule v Assisi schváleno, a autoru se dostalo pochvaly. Zemřel asi v Pise roku 1401. Dílo jeho oslavuje sice svatého zakladatele řádového, jak uka- zuje titul, ale jest zároveň neocenitelným pramenem pro historii řádovou. Vy- dáno bylo tiskem po prvé 1510—13 v Miláně, pak roku 1590 a 1620 Jeremiášem Brucchim v Bologni a roku 1623 bylo otisknuto v Antiquitates franciscanae v Ko- líně n. R. Psal četné chvalořeči na světce řádové i celé církve zvané „laudes“, a to jak monograficky, tak i v svém hlavním díle. Tamtéž jest i krátký životopis naší Anežky. Byl čerpán autorem z legendy bl. Anežky, jak namnoze ukazuje i doslovným opisem. Sám však byl důležitým pramenem pro ostatní kroniky a leto- pisy řádové jak v jiných věcech, tak zvláště v životopise Anežčině. Legenda byla jim většinou neznáma. Z něho čerpal své poznámky o Anežce Glassberger, a to jak pro svou kroniku řádovou, tak pro kroniku českou, tak zvláště pro svůj opis kroniky XXIV. Generales, kde jej skoro celý opsal. Z něho čerpal Wadding pro Annales Min. k r. 1283 n. 4, Marian da Firenze (zemřel 1537) v svém svazku kro- nik (Fascic. Chronicorum lib. 1. c. 9) a Petr Ridolfi z Tossignano, zemřel 1601, v svém dile „Historica seraphicae religionis“, fol. 136, jak je cituje Wadding, na uv. m. Posloužil tedy propagačnímu dílu úcty bl. Anežky po celém řádě a Evropě. Ba i u nás ukázala se potřeba, když nebylo stopy po jiném životopise Anežčině, roku 1524 přeložiti kompendium Pisanovo i do češtiny. Překlad byl pořízen jakýmsi knězem Šimonem, kaplanem, jak o tom je řeč dále, a zachoval se v universitní knihovně pod značkou XVII. F 7. 9 Vlastním jménem se jmenuje P. Jiří Berthold, rodem z Mostu, odtud Pon- tanus. Kompendium jeho o bl. Anežce je vzato z jeho církevního dějepisu, zvané- ho „Bohemia pia“, který vyšel tiskem r. 1608. Byl odchovancem jesuitských škol v Praze a stal se knězem, později též kanovníkem u sv. Víta a oficiálem arcibis- kupským. Vydal četná kázání a monograficky život sv. Ivana (vydal jej tiskem roku 1592 v Praze) a pak báseň o životě bl. Hroznaty. Zemřel roku 1616. 32

Strana 33
III. RUKOPIS MILÁNSKÝ A OSTATNÍ TEXTY LEGENDY ři srovnávání textů legendy mají význam jen tyto texty: mi- lánský, jejž poznačíme Ms, latinský bamberský (B 1), z němec- kých jen berlínský (Ber), český překlad (Č) a dva u Bollandistů, Boll. 1 ze starého latinského rk. kostela pražského, Boll. 2 (Kru- gerův). Ostatní texty jsou závislé na těchto jmenovaných, jak dovodili již Seton a Sláma. Srovnáme nejdříve uspořádání lát- ky a pak si všimneme zvláště zázraků, poněvadž mají velikou důležitost při posuzování poměru versí legendy mezi sebou. Slá- ma srovnával jen český překlad, pražský rk. ze 17. století a Bol- landisty. Seton naproti tomu učinil tak s texty B 1 a Ber s ostatní- mi rukopisy německými a Bollandisty. Zbývá tedy srovnati Ms, B1, Ber a ostatní německé s Č a Boll. Ve všech recensích legendy kromě Boll., kteří mají ostatně celé zpracování a rozdělení své, shledáváme se před textem vlastního životopisu s předmluvou; jenže již zde jest rozdíl. Nejvíce, ba skoro doslova se shoduje předmluva Ms a B 1. V německém Ber je předmluva trochu zkrá- cena; nejsou v ní uvedeny ani pohnutky, proč spisovatel jal se psáti, ani není zmínky o osobě spisovatelově. Zato však jest v Ber textu zmínka o 46 letech, jež Anežka prožila v řeholi, a prostě je udáno, že chce spisovatel psáti, aby všickni, kteří to čtou nebo slyší čísti, se povzbudili. Potom následuje výčet dvanácti kapi- tol. V českém vydání z r. 1666 jest sice také předmluva, ale ta, jak Sláma již podotkl, není totožná s předmluvou legendy latin- ské, nýbrž jest to předmluva samého vydavatele, kde odůvod- ňuje, proč legendu tu vydává v jazyce starobylém. O předmluvě původní připojuje Sláma dvě domněnky: buď byla vynechána vy- davatelem Plachým, nebo ji vynechal již středověký český pře- kladatel. Sláma se přidržuje domněnky druhé, podotýkaje, že by Plachý aspoň byl se zmínil, mluvě o spisovateli, že byl z řádu sv. Františka. Domněnka Slámova je tím pravděpodobnější, že rukopis německý, kde sice předmluva jest, ale docela jiného zně- ní a stručnější, předmluvy původní též nemá. Je to tedy jakási analogie. Podobnou předmluvu, jako u textu Ber, shledáváme i u jiných německých rukopisů, neboť začínají všecky asi týmiž slovy: Hie hebt sich an, nebo Hie vahet an das leben.1 Rukopisy tyto i s Č určeny pro širší vrstvy lidu, nesnášely dobře před- mluvy, kde spisovatel mluví o rozkaze svého provinciála, který 1 Seton: Some new sources for the life of Bles. Agnes of Boh. etc. str. 17—21. 33

Strana 34
podle všeho zase byl vybídnut vyšším přáním nebo rozkazem, k účelům kanonisačním sepsati životopis Anežčin. V milánském textu je při výpočtu kapitol místo dvanácté ka- pitoly napsáno „Item undecimo“, jistě ne omylem, nýbrž úmysl- ně značí slůvko „Item“, jež napovídá, že části ty slučuje autor spolu. Ke kapitole pak dvanácté je dáno místo „duodecimo“ „Po- stremo“, v níž se vypravuje o divech a zázracích. B 1 předesílá k poslední části „duodecimo“ a má pojednání o zázracích jako by vyloučeno z počtu kapitol a uvedeno slovem „Postremo“. V českém textu je s úvodem i výpočet kapitol vynechán a po úvodě vydavatelově následuje ihned text legendy, rozdělený sice na tři- náct kapitol, vlastně oddílů, které však nejsou ani pojmenovány kapitolami, ani očíslovány, nýbrž mají jen nadpisy podle vzoru rukopisu Ms. Rozdíl však jest v tom, že Č vynechává nadpis „Epylogus“ za dvanáctým odstavcem a spojuje text Epylogu s předchozím odstavcem, načež následuje vypravování o zázracích, po němž je v latinském „Precacio“, což je totožné v Č s „Napomí- náním“. V Ber jest výpočet též na dvanáct, ale jiné rozdělení. Je- denáctá kapitola zahrnuje v sobě to, co mají B 1 a Č v kap. 11 a 12, a jako kapitola 12 jest označeno pojednání o zázracích po smrti. Každá tedy ze tří jmenovaných versí má snahu jinak opra- viti zdánlivý omyl rukopisu milánského, ale každá přece chce zůstati věrna počtu 12 kapitol, jak je má Ms. V nadpisech jed- notlivých kapitol jsou mezi středověkými versemi některé roz- díly. Předně v textu jsou kapitoly číslovány jen v Ber, kdežto v obou latinských i u českého překladu toho nemáme. V nadpise druhé kapitoly mají latinské texty „post mortem parentum“, kdežto Č a Ber: po smrti otce — nach ihres vaters tod, v seznamu však kapitol v úvodě má německý Ber přidáno „und muter“. V posledním odstavci o zázracích má B 1 dodáno „per eam“, Č „skrze této přesvaté děvky“, Ber „durch sy“. V desáté kap. má opět Ms dodatek v nadpise „specialiter“, jejž ostatní vyne- chávají. V nadpisech má neshodu Ber mezi seznamem a nadpi- sy kapitol v úvodě a v textě. V úvodě je seznam v celku shod- ný s latinskými versemi, jen omylem jest vynechána devátá ka- pitola a pak to, co už řečeno o kapitole 11 a 12, nadpisy kapitol jsou věrné překlady, kdežto v textu jsou nadpisy zkráceny a pře- házeny: V odstavci, jenž má míti číslo kapitoly osmé, má kap. devátou, v textu samém pak má v této kapitole před výpočtem zázraků nadpis „Von ettlichen zeichen die sy bey irem leben tet das X cap.“. Další odstavce, dva o lásce k sestrám a o zje- veních, nemají čísla, až odstavec o smrti Anežčině má číslo ka- pitoly 12. Další vypravování o pohřbu jest nadepsáno: „Dysz ca- pitel sagt von den wunderzeichen die got nach irem todt durch sy thet...“ Konečně mezi vypravováním o uzdravení královské princezny Markety a dalšími zázraky jest prostě ještě nadpis: 34

Strana 35
„Von den wunderzeichen.“ Před pojednáním o zázracích po smrti Anežčině jest souhlasně v obou latinských i českém textu epi- log, končící se modlitbou, což v německém schází. Dalším důležitým článkem při posudku o versích legendy jsou zázraky, jimiž je mimo pojednání ještě zvláštní protkán celý ži- votopis. Nejvíce zázraků ze středověkých versí zaznamenává text Ms a B 1, které mají všecky zázraky a vypravují je v témž pořádku a týmiž slovy. Ve vypravování zachovávají všecky středověké verse tentýž pořad. Bollandisté mají své zvláštní rozdělení a něco též přidá- no. Rukopis Ber vynechává zázrak s odcizenými jablky, dále o ses- tře, jež po smrti Anežku prosí za odpuštění, načež lehce opět umírá, pak vynechává zázrak, kterak se na přímluvu Anežčinu uzdravil prvorozený syn krále Jana a Elišky, jejž zato milánský, bamberský i český text vypisují s velikou obšírností, a dále vy- nechává uzdravení královny Elišky, při kterém zmíněné tři tex- ty zaznamenávají slib téže královny, že se bude snažiti o kano- nisaci Anežčinu. Krugerův životopis k tomu připojuje, že se tak stalo 12 let před smrtí Eliščinou, t. j. roku 1318, a že se tak stalo při narození dcery Judity. Konečně vynechává Ber zázrak, kte- rý se stal na paní Mladotové z Litomyšle. Berlínský rukopis má ostatně i to zvláštní, že ve vypravování zázraků jest stručný, až úsečný, kde latinské texty jsou obšírné. Ve výkladech však o ctnostech bl. Anežky je Ber rozvláčný a přidává dokonce i z ji- ného životopisu.2 Měla podle všeho tato verse legendy jiný účel, než jaký měly Ms a Č. Obšírnými reflexemi asketickými o ctno- stech Anežčiných hodila se spíše pro asketické vzdělání a po- vzbuzení řádových sester a zvláště novicek, jak to ostatně nazna- čuje sama předmluva. Odtud také odlišné přídavky, které jinde nenacházíme. Zvláštnosti textu Č vzhledem k textu Ms jsme již vytkli při pojednání o textu milánském samém. Shrneme-li nyní dosavadní poznatky o různých versích legen- dy bl. Anežky, obou jmenovaných badatelů, dostáváme se k těm- to výsledkům: Sláma dovodil, že česká legenda středověká byla předlohou 1. rukopisu universitní knihovny pražské ze 17. století, sepsané- ho před vydáním Bollandistů, vyjma odstavec o křižovnicích, jenž jest samostatný; 2. byla předlohou kratšího životopisu, uve- řejněného u Bollandistů (Boll. 1) a byla konečně předlohou i 2 Byl to životopis sv. Kláry, s jejímžto životopisem se setkáváme v německých rukopisech skoro vždy ve spojení s legendou bl. Anežky, tak ostatně i sám au- tor životopisu Anežčina užíval legendy sv. Kláry, jak o tom bude dále řeč. Pří- davek, o němž se zmiňuje Seton 1. c. str. 25, je zvlášť charakteristický pro dobu, kdy vznikl ruk. Ber, totiž asi konec XV. stol., kdy se začala jak ve větvi muž- ské tak i ženské řádu sv. Františka v Německu šířit obnovená observance řádová. Přidavek zni takto: Wann da sant Clar den orden anfeng, da bat sy den selben babst, daz er ir die regel rechter armuot wolt bestetigen vnd beiden vns zu trost 35

Strana 36
druhému životopisu, uveřejněnému tamtéž, obšírnějšímu neboli Krugerovu (Boll. 2), jenž jest jeho volným zpracováním. Seton v svém pojednání, kde se snažil uspořádati filiaci ruko- pisů jím poznaných v Německu, dospěl v této věci k těmto vý- sledkům. Rozdělil všecky jemu známé rukopisy na dvě skupi- ny: Do jedné klade B 1, od něhož konečně odvozuje i původ ně- meckých rukopisů M, od něhož pochází W a německý B 2. Do druhé skupiny klade vznik německého Ber. Vyšetřoval též po- měr obou životopisů u Bollandistů a došel srovnáním textů k to- mu výsledku, že text B 1 jest blíže Boll 1 než Boll 2, ba dokonce vyslovil pravděpodobné mínění, že snad Boll 1 je zkráceným vý- tahem B 1, kdežto Boll 2 jest kompilací, v níž jedním faktorem byl buď B 1, nebo zkrácená forma jeho Boll 1. Ale dodal hned při tom, že nechce, neznaje Č, nic dogmatisovati. Srovnávajíce konečné výklady obou, vidíme, že se oba vlastně navzájem doplňují s rozdílem ovšem tímto: Sláma klade za zá- klad versí jím poznaných legendu českou, a této originálem ovšem je text Ms; Seton za základ klade B 1, a to pro všecky verse, vyjma Ber. O milánském textu, když jej později poznal, se vyjádřil jen, že je nejstarším textem, starším než B 1. Souhrn pak obojího šetření s poznatky o ruk. Ms, Č a rukopi- sech německých, zvláště Ber, byl by asi tento: Podkladem všech dosavadních versí legendy jest rukopis mi- lánský (Ms). Je-li autografem českého spisovatele františkána české provincie, jak se prohlašuje v úvodě, nechci ani po všem tom, co bylo řečeno, zde apodikticky tvrditi, ale výsledky dosa- vadních úvah aspoň k tomu opravňují, abychom mohli, když ne s jistotou úplnou, aspoň se značnou pravděpodobností tvrditi, že milánský rukopis jest autografem, jejž psal řeholník, františ- kán české provincie řádové, jak se o něm dovídáme z úvodu. Podle toho by postup jednotlivých versí šel asi v tomto po- řádku: Rukopis původní vznikl v době od 18. ledna 1283 do 8. pro- since 1322,3 a to již celý životopis Anežčin i se zázraky. Rukopis byl opisován v několika exemplářích, snad zpravidla v klášte- řích sv. Františka buď u Minoritů nebo u Klarisek. Tak vznikl vnd zu vnsren orden zu eren vnd zu bestetigung. Da schrib ir der babst mit sei- ner selb hand die erst form vnd mas der regel.“ Kromě přídavku o snaze sv. Kláry, aby dosáhla potvrzení původní řehole, jest na str. 87 vydání Setonova obšírný výklad o mučednictví duchovním na slova apoštolova „propter te morti- ficamur tota die, na str. 87—89 blahoslaví chudobu evangelickou, která v řádě františkánském byla základem askese. Tamtéž je zmínka o svatém Vavřinci, který před svou smrtí rozdal veškero jmění chudým. Tendence tedy překladu jest beze vší pochyby didakticko-asketická. 3 Spisovatel legendy při zázraku s Kristinou, dcerou Gotfrida, prokurátora bratří menších v Praze, píše určitě v době, kdy minorité měli prokurátory svět- ské k správě věcí, jichž majetek jim byl zakázán, a ku přijímání peněžitých al- mužen, jichž majetek i užívání přímé jim bylo podle řehole nedovoleno. Apoš- 36

Strana 37
před rokem 1380 rukopis bamberský (B 1), psaný v Norimberce Kateřinou Hofmanovou, a to pouze asi jen životopis bez listů sv. Kláry. Touž dobou, ale snad o něco později, byl životopis latinský, a to z rukopisu Ms, přeložen do češtiny, nejspíše v kláš- teře u svatého Františka v Praze nějakou klariskou.4 Vzhledem k některým malým podobnostem, jako počtu kapitol, v nadpise druhé kapitoly, možno snad mysliti i na to, že měl český pře- kladatel, anebo aspoň pozdější opisovatel českého překladu ve- dle hlavního pramene Ms před sebou též rukopis B 1.5 Ovšem, poněvadž byl životopis určen ne pro účely řádové a kanonisač- ní jako latinský rukopis Ms, nebo jeho opis B 1, nýbrž k účelům propagačním mezi lidem obecným, byly též vynechány věci, které se méně hodily pro veřejnost, nebo veřejnost méně zajímaly, ne- bo se zdály s jinými totožné; dále věci, které k životopisu ne- patřily anebo nebyly obecným lidem chápány, jako úvaha o třech kostelích a třech řádech svatého Františka. Zato však byly pře- loženy čtyři listy sv. Kláry, aby se ukázalo českému lidu, jak ve- lice si vážila sama svatá Klára z daleké Italie blahoslavené naší Anežky. Pak vznikly četné překlady německé, též na základě většinou rukopisu Ms anebo jeho věrného opisu celého i se čtyř- tolská stolice, aby jim způsob žití umožnila, zvláště obstarávání věcí, jež se bez peněz neobešlo, prohlásila veškery věci minoritů za majetek apoštolské stolice a ustanovila pro obstarávání časných věcí své zástupce, kteří sluli dle buly Ře- hoře IX. z 28. září 1230 „nuntii“ (Bul. Franc. I 68), jinou bulou 19. srpna 1247 Innocence IV. zváni „procuratores“ (Ib. I 487). Dle dekretálu Mikuláše III. z 1. srpna 1279 „Exiit qui seminat“ (Bul. Fr. III., 404 a Seraphice legislationis textus, str. 181, Quaracchi 1887, sluli nuntii, amici spirituales nebo procuratores. Ale ve všech konstitucích těchto oni zástupcové apoštolské stolice nebyli pro- kuratory jednotlivých konventů. Innocenc dal právo jmenovati prokuratory jen provinciálům a již to bylo pokládáno za relaxaci řehole, a proto Mikuláš reservoval jmenování takových prokurátorů apoštolské stolici, pokud se týče kardinálů protektorů řádu. Toto však se ukázalo brzy velmi obtížným, neboť dárcové s dary řádu se všude množili. Proto Martin IV. dekretem „Exultantes“ z 18. ledna 1283 (Bul. Fr. III., 501), odpomohl této obtíži, ustanoviv syndiky apoštolské neboli prokurátory po celém řádě, tedy po jednotlivých konventech, co učinil již Klemens IV. výjimkou jen pro jednu provincii (Bul. Fr. III, 24). A v tom stadiu zařízení řádového psal náš spisovatel. Ale nemohl psáti již po 8. prosinci roku 1322, kdy Jan XXII. konstitucí „Ad conditorem canonum“ byl odvolal všecky prokurátory, kteří zastupovali apoštolskou stolici, a odevzdal práva majetková řádu. Tím přestali pro čas aspoň pontifikátu Jana XXII. pro- kurátoři, neboli syndikové apoštolští. 4 Důvod pro to máme v prostém, neumělém překladu dvou míst legendy: Str. 118, lin. 12 překládá latinské datum: sexto nonas Marcii „šestý den měsíce břez- na“. Str. 122, in. 26 překládá latinské: in dominica de passione „v tu neděli o umučení božím v květnúcí“. Tak překládá laik nebo řeholní sestra té doby, jíž jest známa latina jen z chórové modlitby. Autor legendy sám již tehdy nebyl asi na živu, poněvadž by se ho byla otázala překladatelka na nejasná jí místa, zvláště v listě III., kde překládá slovo za slovem, ale nerozumí smyslu. 5 Po nálezu rukopisu šibenického, jenž vykazuje nápadné podobnosti s ruko- pisem B 1 (bamberským), jest věc vysvětlena tím způsobem, že rukopis šibenický byl rozhodně předlohou anebo aspoň spolu předlohou (když snad již milánský 37

Strana 38
mi listy v tom asi pořádku, jak jej uvádí Seton v svém pojedná- ní. Nejodchylnější jest sice z nich berlínský z důvodů již shora uvedených. Ale přece myslím, že není třeba z důvodů těch, jež uvádí Seton, registrovati zvláštní pramen pro Ber (nějaký X 1 nebo něco podobného). Odchylky Ber lze vysvětliti předně vol- ným překladem ruk. buď B 1 nebo spíše Ms, zvláště vzhledem k listům sv. Kláry, jež B 1 nemá, kdežto se u Ber uvádějí jako po- kračování legendy, ač Seton nepraví, zda touž rukou, dále ně- kterými přídavky z legendy sv. Kláry, jak jsem se o nich zmínil již nahoře, a zvláště tím, že účel komposice nebo vlastně překla- du životopisu tak populární, ač dosud nekanonisované světice, byl: dáti řeholním sestrám a zvláště novickám vzor a příklad ctností pravé klarisky. Byl-li též český překlad německým versím předlohou aspoň vedlejší, těžko rozhodovati definitivně. Podle toho však, co jsem shledal, pravděpodobně nebyl český překlad, aspoň ne berlín- skému rukopisu, předlohou, a to již proto ne, že jednak udává Ber za datum pohřbu Anežčina docela odchylně od Č neděli, kdy se zpívá v mešním Introitu „Judica me, Deus“, kdežto čes- ký má neděli Květnou, dále schází českému ony zázraky, které má Ber, a naopak některé, jež jsou v českém překladě, scházejí v rukopise berlínském. Jen jediný styčný bod je zde: místo, kde onu císařovnu oba nazývají na rozdíl od latinských: „přítelkyní Anežčinou. V poslední chvíli, když jsem již uzavíral svou práci, dověděl jsem se o dvou rukopisech: šibenickém a pražském. Šibenický jest sice neúplný, ale má větší část životopisu i listů, a druhý, pražský, jest sice úplný, ale jest to jen stručný výtah ze životo- pisu, přeložený z Pisána. O obou pojednávám v následujících statích. byl odeslán ke kurii) bamberskému a snad byl předlohou překladu českému. Podobnost tedy mezi bamberským rukopisem a českým překladem má původ ve společném prameni obou. 38

Strana 39
IV. RUKOPIS ŠIBENICKÝ minoritském klášteře v Šibeniku nalezl D. Krsto Stošič ne- známý dosud rukopis legendy bl. Anežky České ve svazku, jenž měl nadpis: Vita b. Agnetia ord. s. Clare de Praga. Stošič podal o něm zprávu v článku: Naš stari rukopis o bl. Janji iz Praga v Bogoslovska smotra, god. XIX, Zagreb 1931, br. 2, str. 223 až 229, o němž referoval v ČKD., roč. 72 (97), 1931, str. 429—432, Fr. Pechuška. Stošič praví o něm, že pochází z druhé polovice 14. století, obsahuje 16 listů, mezi nimiž jsou vevázána dvě latinská kázání, jež s životopisem nikterak nesouvisí, mezi list 5. a 12. S životopisem souvisí listy sv. Kláry Anežce, jež začínají až dru- hou polovicí II. listu od slov: „aliud tibi suggesserit...“ Pak následují tři listy prosebné o kanonisaci Anežčinu, jež uveřej- ňuje celé. Za nimi teprve začíná životopis vlastní prologem, ale bohužel není celý, nýbrž končí v kapitole o pohřbu Anežčině slo- vy: „diebus pluribus respergebat." Psán jest gotickou kursivou ze století XIV., užívá hodně zkra- tek, takže není tak dobře čitelný jako rukopis milánský. Také není tak pečlivě a ozdobně psán, řádky nejsou tak svědomitě lin- kami odděleny, ani okraje řádků čarami zarovnány, jedny jsou hustěji, jiné řidčeji psány, jedny delší, druhé kratší. Na začátcích kapitol nebo jednotlivých oddílů jsou vynechá- na první písmena, někde začata a nedokončena. Patrně chtěl opi- sovatel později si iniciálky lépe ozdobiti. Rukopis již tímto a též celým způsobem psaní jeví na sobě znaky dosti chvatného opisu, kde asi šlo opisovateli o to, aby předlohu podle možnosti věrně jen opsal jako důležitý dokument. Vydavatel v svém článku připomíná knihu Setonovu o ruko- pisech jím nalezených, pak o rukopise milánském, na nějž upo- zornil nynější papež (Achile Ratti). Připomíná mé články o srov- návání rukopisů v „Hlídce“, roč. 1929 a 1930. Stošič v svém článku reaguje na mé mínění, jež jsem vyslovil v svých článcích v Hlídce, 1929, str. 393—394, a též na jiných místech, že rukopis bamberský (B 1) je kopií ruk. milánského, uváděje proti němu důvod, že bamberský nemá t. zv. požehná- ní sv. Kláry. Na tento důvod prostě odpovídám poukazem na dal- ší svůj článek v Hlídce r. 1930 (XLVII), kde dovozuji, že t. zv. požehnání sv. Kláry jest původu pozdějšího v Německu. Ostatně latinský text bamberský B 1, o nějž běží, nemá ani požehnání, ani listů sv. Kláry. Mimo to Stošič praví v svém článku, že je jasno, že text šibe- nický má týž pramen jako milánský a bamberský, ale není jejich 39

Strana 40
opisem, poněvadž nemají prosebných listů o kanonisaci jako ši- benický od r. 1328. Šibenický přepisovač našel patrně svůj ori- ginál v Římě. (1. c. 225.) Dověděv se o rukopise šibenickém, dal jsem si poříditi foto- grafii jeho a bedlivě jsem srovnával rukopisy milánský s šibe- nickým a oba s bamberským, jak nám jej uveřejnil Seton, a při srovnání jsem přišel k těmto výsledkům: 1. Milánský rukopis byl předlohou rukopisu šibenickému. 2. Rukopis šibenický byl předlohou rukopisu bamberskému anebo aspoň spolupředlohou. 3. Kopista ruk. šibenického použil ruk. milánského ne v Ří- mě, nýbrž ještě v Praze. 4. Šnad užíval staročeský překladatel též textu šibenického. 5. S pravděpodobností tím větší možno tvrditi, že milánský ru- kopis jest pražským autografem, jenž byl určen pro kanonisaci. Důvody k hořejším thesím mám tyto: 1. Všecka místa, která uvádí Stošič na doklad rozdílu rukopisu bamberského a šibenického, jsou jen dokladem shody rukopisu milánského se šibenickým, a to tak patrné, že nelze jinak mys- liti než na opis. Mimoto jest shod mezi milánským a šibenickým daleko více. Stošič, ač uvádí mé články, kde srovnávám zevrubně text milánský s bamberským, opominul srovnávati aspoň podle mých poznámek se šibenickým textem týž text milánský a srov- nával jej jen s latinským bamberským. Místa, která z rukopisu šibenického uvedl s místy ruk. bam- berského, jsem podrobně srovnal ještě jednou s bamberským a milánským a shledal jsem předně, že Stošič někde špatně četl: V úvodě šib. nemá cum primo, nýbrž enim primo shodně s Ms, dále čísti je misericordie sue „uberis“, nikoliv „uberius“. Podle bamb. 66 (nikoliv 68) lin. 11 nemá prý šib. „Denique“, než pře- svědčil jsem se, že Denique je shodně ve všech ruk. latinských. Podobně slovo nuncii str. 70, 9 je u všech, u šib. jen přehozeno. Str. 80, 15 má šib. omyl ms bamberského „sic sic“, a nikoliv, jak mylně čte Stošič: „sue se.“ To je velmi důležité pro poměr obou rukopisů. Str. 80, 23 nečte se indulsis, nýbrž in diuersis, zase podle Ms, 84, 6 nikoliv mendacitatem lexine, nýbrž mordacitatem lexiue, jak mají zase všecky latinské, 88, 13 má ne conquesierunt, nýbrž conquisierat podle Ms, 21 sicut matrem sincerissime po- dle Ms a nikoliv matrem sanctissimam. Vůbec šibenický rukopis jest vyjma nepatrné maličkosti, jež se ostatně dají vysvětliti i při nejpozornějším opisování a konečně při snaze opisovače opra- viti chybné nebo zdánlivě chybné, úplně shodný s ruk. milán- ským. Na př. šib. má str. 72 v nadpise patris, čímž doplňuje omylem vynechané slovo u Ms, jenž má jen post mortem... a hned mluví o smrti otce Anežčina. Stošič opět čte chybně pa- rentes, dav se zmýliti bamb. parentum. Na str. 72 podle bamb. 40

Strana 41
má šib. mutabat habitum et cum hiis que secretorum eius erant conscie. Dedicationes etc. Podle Ms opsal šib. mechanicky ostat- ní slova a přidal před „que“ „cum hiis“, což nepatří do kontextu. Na str. 94, 3 opisovatel šib. dodal k textu z Ms vigilias, takže je v šib. ac omnes vigilias sanctorum, bamber. však přeměnil chyb- ně z Ms omnes na omnium a má text omnium sanctorum. Rukopis šibenický jest tak věrným opisem milánského, že opi- suje i chyby milánského: V části listů sv. Kláry, které rk. šibenický má, jsou význačná zvláště tato místa: Str. 1 lin. podle Ms (milánského) fidem, místo správného fidei, str. 2, lin. 2 má preciositas místo preciositatis, lin. 4 quem místo que, lin. 8 maior esse místo maiorem esse; lin. 15 opisovatel, nevěda si rady se spojkou „cum“ před parate, opsal věrně tak, jak četl v Ms, totiž cm, kde je cum též odděleno od parate a musí se čísti ne jinak než dohromady comparate. Jinde všude píše šib. com nebo cum jinak. Str. 3, lin. 7 má místo správ- ného hoc est impedimentum s Ms nesprávné hoc est impedi- uerunt, lin. 12 opisoval podle Ms cordys, ale pak přetrhl spodní dřík a ponechal dvě tečky nad písmenem podle Ms, lin. 40 podle Ms posse. V legendě str. 8, lin. 30 má s Ms honesta comitiua místo ho- nesto comitatu a totéž str. 10, lin. 11, lin. 14 vynechává s Ms cum před attencione, lin. 8 vynechávají oba est, str. 12, lin. 29 mají oba hostie místo hostia, str. 13, lin. 15 mají vexabantur místo konj. impf., lin. 36 vynechávají est, totéž je na str. 15, lin. 7, lin. 9 mají oba sursum vloženo, lin. 23 vynechávají suam, str. 16, lin. 6 má s Ms post Ihesum místo propter Ihesum, lin. 10 má opět s Ms laquidis místo lanquidis, lin. 42 opět s Ms exclamante autem me- morata sorore, lin. 45 vynechává celeriter, str. 18 má s Ms sibi ut místo správného ut sibi, lin. 39 mají oba sensum místo sensim (Stošič má nesprávně přepsáno sensim), lin. 42 má s Ms ebdo- made místo ebdomadis, str. 19, lin. 34 mají oba octuagesimo. Zvláště však neklamným důkazem, že šibenický rukopis jest opisem milánského, jest ta zvláštnost, že v rukopise šibenickém všude, kde má milánský ozdobné iniciálky, vynechává šibenický rukopis začáteční písmeno a tolik prázdného místa, aby si mohl později doplniti ozdobné iniciálky, a někde dokonce má první tahy oněch písmen. Důvod Stošičův, že šibenický rukopis nemůže proto býti opi- sem milánského, že nemá prosebných listů, jest úplně bez vý- znamu. Ba spíše právě tím, že šibenický rukopis má chvatný opis jak listů sv. Kláry, tak hned prosebných listů provinciála Mi- kuláše, abatyše u sv. Františka a ještě jednoho nejmenovaného, tak i legendy, a to za sebou, je spíše nepřímým důkazem proti Stošičovi. Neboť co je více nasnadě, než si představiti, že rukopis, psaný krásným, pečlivým písmem gotickým, ozdobeným iniciál- 41

Strana 42
kami, jenž byl určen pro kurii papežskou, nemohl míti přece opis listin prosebných, nýbrž byl s listinami původními zaslán na příslušná místa. A takovým rukopisem jest právě milánský rukopis, kdežto šibenický má opis listin proto, že jest opisem jak listin, tak životopisu pro potřebu domácí v klášteře. 2. Poznav rukopis šibenický, musel jsem poopraviti svůj ná- zor, že bamberský rukopis měl jedinou předlohu, ruk. milánský. Četná místa odchylná od rukopisu milánského se v rukopise bamberském tak podivuhodně shodují s ruk. šib., že nutno míti za to, že pisatel bamb. měl před sebou rukopis šibenický.] Uvedu některé doklady shody obou textů, z nichž poznáme, že text šibenický musel býti předlohou: Str. šib. textu 7, 2 merito cum místo meritorum, 7, 10 asscribendo, podle toho bamb. asscri- bendi, 8, 31 jest jméno Trebnitz v šib. tak psáno, že neznající jména toto musel čísti tak, jak Seton ve vydání poznamenává, creb-mer, 9, 3 vynechává s bamb. nota, 9, 7 má postulatur místo postulabatur, 10, 20 přidává s bamb. lucerna, 10, 40 vynechávají oba v nadpise felix uirgo, 11, 22 vynechávají sunt a in chybně, 11, 33 má uestimenta indumenta. Tamtéž, 34 má bamb. omylem Sic sic, jenž byl kopírován z šib., neboť Ms má jasně Sicque, tam- též huius vynecháno oběma a zato 11, 39 přidáno suauem, 12, 2 vynecháno noster, 12, 34 vynechávají oba virginis, 13, 14 mají habebant místo haberent, 40 nemají v nadpise ipsius, 14, 14 jest v šib. consertum a z tobo v bamb. confertum místo Ms construc- tum, 15, 4 vynechávají sederet a tamtéž 6 vkládají predictis, 9 za- se oba eciam místo autem, 12 aliquando místo quandoque, 16 pluribus místo plurimum, 15, 37 vkládají enim, 16, 8 vynechávají est, 16, 33 má sice Ms psáno sanitatem, ale tak nezřetelně, že ko- pista bamb. mohl snadněji čísti santitatem. Tamtéž, lin. 34 je vlast- ní jméno Rzehnikonis tak psáno, že neznalý kopista čísti musil zkomoleninu Azemkonis a podobně snadněji lze vysvětliti nyní 1 Dokud nebyl znám šib., mohl jsem míti všechny důvody pro to, že milánský sám byl předlohou, o čemž ostatně svědčily četné napodobeniny, které i nyní podávají důkaz, že milánský je pramenem původním, ale nyní rukopis šibe- nický otvírá nám nové světlo, že poznáváme, že události pokročily tak daleko, že původní rukopis nemohl býti po ruce pisateli ruk. bamberského v letech 1380, kdy bamb. vznikl, nýbrž že byl poslán ke kurii i s prosebnými listinami aspoň okolo roku 1332— 1339, kdy asi provinciálem byl Fr. Mikuláš, jenž po- sílá jednu ze tří prosebných listin. O těchto listinách jsme se dozvěděli až z ru- kopisu šibenického. Předtím jsme věděli odjinud, že královna Eliška začala akci pro kanonisaci, ale nevěděli jsme, zda a kdy žádost jaká byla ke kurii za- slána. Také rukopis milánský svou zvláštností jeví stopy začátku oné akce. A nyní jsme poučeni rukopisem šib., že akce za provincialátu Fr. Mikuláše byla skutečně provedena zasláním prosebných listin a také zřejmě i připra- veným životopisem pro ten účel. Nyní také osudy rukopisu milánského, jak se dostal do Milána, budou podle všeho nejspíše souviseti s častými přeměnami sídla kurie papežské ve stol. XIV. a začátkem stol. XV. a nikoli s tažením krále Jana nebo s osudy českých minoritů. S tím by se též nejlépe shodovala ta zá- hadná okolnost, že až do objevu v nejnovější době ruk. milánský byl neznám. 42

Strana 43
16, 39 z šib. de Szqwortz zkomoleninu bamb. Desquotz. Str. 16, 43 vynechává autem a přidává confortans, 17, 6 přidáno v nad- pise ipsius, 8 vynecháno substancie, 37 Primisserius opsáno z šib. Premisslius, 18, 7 vynechává s bamb. hiis. Str. 18, 24 vynechávají oba enim a místo uocatum mají notatum, 25 predixit místo predixerat, 29 vynechávají cordium, 19, 19 mají oba uirium místo uirtutum, 38 má šib. irreuerberatis, z toho bamb. přepisuje irreueberatis, kdežto Ms má irreberatis. Na str. 20, 18 mají oba Sternberch místo Ms Sternberg, 30 mají oba corpus pa- tuit, kdežto Ms corpus aperuit, patuit. V nadpisech jsou šib. a bamb. proti milánskému stručnější. 3. Mínění Stošičovo, že předlohu svou nalezl kopista ruk. ši- benického v Římě, je naprosto neudržitelné. Jednak již z toho důvodu, že dvůr papežský byl v době vzniku, na niž ukazuje po- vaha rukopisu, totiž XIV. století a nejspíše dokonce první po- lovice XIV. stol., nikoli v Římě, nýbrž v Avignoně. Mimoto však i když myslíme na to, že Římem rozuměl Stošič kurii papežskou, není možno mysliti, že by někdo mohl si opisovati životopis, jenž byl již zaslán jako důležitý akt kanonisační úřadům papežským a dokonce si opisovati v papežské kanceláři i žádosti, jež byly k ní zaslány. To je prostě nemyslitelné. Rukopis naopak byl opsán i s žádostmi i s listy sv. Kláry jako archivální dokument v klášteře pražském, a to nejspíše v klášteře sv. Františka, kdež napsán byl i originál a kde byl pořízen též první překlad český, dosud nám zachovaný ve vydání Plachého z r. 1666. Opis šibenický i překlad český podle všeho napsaly sestry bl. Anežky samy, klarisky u sv. Františka. Nasvědčoval by tomu způsob, jak dobře jest pisatel šib. infor- mován o listech sv. Kláry „sestře“ Anežce. Před čtvrtým listem píše: „Sequitur 4ta et ultima epistola sancte Clare...“Z rukopisu tohoto se dovídáme neklamně, že list čtvrtý je předně nade vši pochybnost též listem Klářiným bl. Anežce. Pak víme bezpeč- ně, že byly jen čtyři listy. To vše mohly nejlépe věděti jen sestry bl. Anežky, klarisky u sv. Františka. A ještě na dotvrzení toho uveďme si slova, jimiž končí pisatel čtvrtý list: „Expliciunt episto- le Sanctissime ac beatissime uirginis Clare, quas subdelegauit inclite ac beate uirgini sorori Agneti in Pragam.“ Jiný pisatel i františkán by psal titul „sancte ac beate“ a vlastně jen jeden, ale neužil by dvou a k tomu superlativů. Takových se užívá jen pro zakladatele řádu sv. Františka u Bratří Menších, kdežto se pro Kláru zpravidla toho titulu a dokonce dvou neužívalo. Mimoto nazývá pisatel Anežku, ač již blahoslavenou nazýva- nou, sestrou. Tím, myslím, že jest dosti oprávněno mínění, že pravděpodobně vznikl rukopis u sester klarisek, a to v Praze. Že vznikl v Praze u Klarisek, svědčí již jednak to, že se nazývá 43

Strana 44
Anežka sestrou, a jednak to zvláště, že překlad český má některé zvláštnosti, jež nacházíme jen v rukopise šibenickém, takže nutno míti za to, že český překladatel měl vedle rukopisu milánského i opis jeho šibenický. 4. Překladatel český překládá otrocky doslovně, porušuje tím někdy i smysl, takže možno, ovšem pokud textu nezměnil vyda- vatel, v některých nepatrnostech poznati, že překladatel užil i textu šibenického. Jsou to sice nečetná místa, ale tak charakte- ristická a s šibenickým textem tak podivuhodně shodná, že nelze mysliti, že vznikla jen náhodou. Již předem však musíme přiznati, že z rukopisu šib. nám scházejí právě ty části, které jeví poměr- ně nejpatrnější rozdíly mezi rukopisem milánským a českým pře- kladem, kde bychom byli shledali snad nejzajímavější případy pro srovnání s textem šibenickým. Ale i tyto nepatrnosti jeví zvláštní příbuznost: Na str. 1, 24 šib. imitacionis mirifice, č. diw- ného následowání, Ms imitacionibus mirifice supplere defectum. Str. 2, 16 šib. forcius possidebis, č. též singulár silně míti budeš, Ms forcius possidebitis, 10, 1 v nadpise šib. má post mortem pa- tris, č. po smrti otce, Ms omylem má jen post mortem, bamb. post mortem parentum. Na stránce 14, 12 má přidáno šib. sic defecto, č. tak mdlému tělu..., Ms i bamb. vynechávají sic, 15, 16 má jen šib. zdrobnělé fenestrulam, mil. i bamb. fenestram, č. překládá okenečko, ale třeba připomenouti, že 15, 35 má šib. fenestram jako jiné texty a č. má opět okenečko. Na str. 17, 20 má šib. in labiis eius a č. překládá v gegi rty, ostatní vynechávají eius. Jiných několik nepatrných zvláštností šib. český překlad již nemá, takže možno říci jen, že český překladatel měl před sebou snad texty oba. Jest to ostatně nový doklad pro stáří staročeského překladu, jenž vznikl podle toho po tom, když ši- benický opis byl pořízen, ale před odesláním původního textu s prosebnými listinami ke kurii papežské, jež se zase muselo státi mezi rokem asi 1332 a 1339. Toto ovšem zase předpokládá, že oním originálem, ke kurii zaslaným, byl rukopis milánský. A tím se skutečně text milánský, zvláště po poznání textu ši- benického, prokazuje. 5. Z šibenického rukopisu nabýváme ještě většího ujištění, že rukopis milánský jest autografem pražským, zhotoveným pro ka- nonisaci. Z něho teprve víme jistě, že skutečně takový životopis i s listinami prosebnými byl odeslán a že dohady o kanonisaci a o životopise k jejímu účelu zaslaném jsou oprávněny. Dříve nás k tomu vedla jen zpráva zbraslavské kronikyl a Františka Pražského2 k roku 1328, již opakují Bollandisté o kanonisaci, kterou podnikla královna Eliška, a o prosebném listě předních 2 3 1 FRB., IV., 291. FRB. IV., 403. A. SS., Mart. I., 503 44

Strana 45
královských měst. Rukopis šibenický nám podává opisy tří pro- sebných listin se čtyřmi listy sv. Kláry a s životopisem bl. Anež- ky. A ježto rukopis šibenický má na sobě známky, že vznikl v Pra- ze, a to v klášťeře u sv. Františka, v první polovici XIV. století, a má na sobě charakter bezprostřední kopie rukopisu milánského, vidíme z toho, že tím zaslaným životopisem k účelům kanonisač- ním ke kurii papežské jest jen rukopis milánský. Dříve jsme se mohli dohadovati jen z analogie, že takový životopis při akci o kanonisaci musel býti sepsán. Ze způsobu psaní autora le- gendy jsme poznali, že legenda naše jest oním kanonisačním ži- votopisem. Ze zvláštností pak rukopisu milánského jak písma, tak orthografie, tak zvláště z toho, že od čtvrtého zázraku vy- pouští glorifikační tituly před jménem Anežčiným, ale nechává pro ně prázdná místa, vyslovili jsme mínění, že autografem ono- ho životopisu jest rukopis milánský. Šibenický opis však nám ukázal, že mínění, že rukopis milán- ský jest autografem, a že skutečně byl poslán s prosebnými listy ke kurii papežské, jest správné. 45

Strana 46
V. ČESKÝ ŽIVOTOPIS BL. ANEŽKY Z ROKU 1524 v ruhlář v katalogu českých rukopisů Universitní a veřejné knihovny pražské uvádí pod značkou XVII F 7 svazek ruko- pisný papírový z roku 1524, 11. 145 v rozměrech 21.5x15.5 cm. Pisatelem celého rukopisu se na konci podpisuje jakýsi kněz Ši- mon, kaplan. Též datum dokončení poznamenal: 11. května 1524, t. j. ve čtvrtek v oktávu Nanebevstoupení Páně. Vročení jest, jak poznamenává Truhlář, zmatené, poněvadž toho roku oktáva Nanebevstoupení byla 12. května. Mimo to připomíná, že ten den byla památka: s. Hroznoti a Strachoti. Truhlář míní, že spisovatel měl na mysli českého bl. Hroznatu, mučedníka, zakladatele kláš- tera Tepelského a sv. Metoděje, proto jej viní z nejapnosti, že spojuje památku různých světců na jeden den, a k tomu chybný. Myslím však, že zde neběží ani o zmatenost v datování, ani o ne- japné spojení nahodilých jmen dvou světců, z nichž jeden nebyl tehdy ještě ani obecně jako světec ctěn. Bl. Hroznaty, prohlá- šeného církevně za blahoslaveného teprve Lvem XIII., památka výroční sice se konala v klášteře Tepelském, ale svátek sv. Hroz- naty, jak jej uvádí spisovatel, s touto památkou nebude totožný. Obtíž s datem i jménem možno vysvětliti jiným způsobem, přija- telnějším.1 Rukopis obsahuje sice několik pojednání, ale všecky se týkají záležitostí řádu františkánského. 1. Nejprve jest překlad spisu sv. Bonaventury: Život svatého Františka od 1 r. až do 131 r. Životopis počíná předmluvou sv. Bonaventury: „Okázala se gest milost Boha“ a končí slovy: „skrze 1 Dvojici světců, jak ji uvádí náš překladatel nikoli náhodově, jak se domnívá Truhlář, nýbrž dle zvyku církevního kalendáře světců, třeba řešiti tedy podle zvyku církevního, jak jich církev užívala. Církevní kalendář a též i liturgie uvádí několik dvojic světců, jež jsou i lidově tak ustáleny, že nelze při jméně jednoho mysliti na jméno jiného, než právě toho, s nímž tvoří první tuto církevně i lido- vě ustálenou dvojici. Zde, v našem případě, je-li jisto, že druhé jméno „Stra- chota“ jest Method, jak sám Truhlář poznamenává, pak jest více než pravdě- podobno, že prvé jméno nebude nic jiného, než překlad jména Cyril nebo Kon- stantin. Usuzujeme to z analogie jiných dvojic světců: s Petrem apošt. se spo- juje apošt. Pavel, s Janem muč. vždy jen Pavel mučedník, s Kosmou vždy jen Damián, se Šimonem vždy jen Juda, s Filipem Jakub, s Fabiánem Šebestián atd. Tak to tedy bude i v našem případě. A k tomu, co se týká data 11. května, jejž uvádí překladatel, kněz, není též zmatení žádného, anebo skoro žádného, a to z těchto důvodů: 1. Dne 11. května sice v roce 1524 nebyl den oktávy Nanebevstoupení Páně, nýbrž to byl den předtím. Autor jako kněz, modle se breviář, t. j. hodinky ranní (matutinum), modlil se již na den následující, jak je povinností anticipace, není- 46

Strana 47
zasluzenij ssluzebnika sweho Frantisska k chwale a slawie boha gedineho a troyneho genz atd." 2. Od 131 r. až do 143 r. jsou: Přídavky. Nejprve z knih M. Bar- toloměje (de S. Concordio)2 z Pisy o generální kapitule, kterou sv. František konal v klášteře P. Marie Andělské (v Porciunkule) a potom o řeholi sv. Františka, pak o bosácích, o divech všelija- kých (také nad sv. Klárou okázaných). 3. Ke konci jest krátký životopis bl. Anežky od 143 r. až do konce 145 r. K posledu jest položena poznámka o spisovateli a datum dokončení. Rukopis je z té doby, kdy jest datum dokon- čení překladu. Psán je prostě, bez ozdob, červeně a černě, na pa- píře, jednou rukou. V životopise bl. Anežky jest to opět cenný příspěvek k dějinám životopisu Anežčina a zvláště její úcty u nás v dobách nábožensky nejvíce rozháraných. Rukopisu si všiml teprve pořadatel katalogu rukopisů, Truh- lář. — Sláma, ač se jistě zajímal o každý pozůstatek životopisu Anežčina, zvláště českého překladu, jej nepoznal. Neboť praví v svém spise o legendě bl. Anežky takto: „Z českých není nic jiného, leč vydání z roku 1666... a pak legenda Beckovského: Milá choť, I. vyd. 1701 a II. 1758 (Výroční zpráva z. reálky v Tel- či 1898—1899, str. 13). Podobně později i Setonovi zůstal pře- klad tento neznám. Životopis sám nemá ceny, neboť obsahově nám nepodává cel- kem nic jiného, nežli otrocký překlad stručného životopisu, jejž nacházíme u Bartoloměje Pisana v jeho spise: Liber conformita- tum (Anal. Franc. IV, str. 357—358) vyjma malé dodatky na za- čátku a na konci. — Při jméně krále Přemysla, otce Anežčina, praví, že to byl pátý král český, zaměňuje jméno to s Přemyslem II. Jméno druhé, Otakar, odvozuje — podle kroniky Dalimilovy a li chór o půlnoci. Tak autorovi byl ten den odpoledne, zvláště k večeru, již dnem oktávy Nanebevstoupení Páně. 2. Svátek těchto dvou věrozvěstů slovanských byl u nás, jak se obecně za to má, sice slaven od nepamětných dob 9. března, ale v některých krajinách slovan- ských byl asi slaven — aspoň na čas — 11. května, tedy tak, jak nám praví pře- kladatel. Neboť v Prologu jednom, kde je životopis sv. Methoda, zachovaném ve dvou rukopisech ze st. XV. a XVI. v bývalé bibl. císařské v Petrohradě v Rum- jancevském museu, jest životopis položen na den 11. května. — Praví-li tedy překladatel výslovně, že „ten den byla památka s. Hroznaty a Strachoty“, nelze jej viniti z nejapnosti, ani datum prohlašovati za zmatené, nýbrž spíše poopra- viti své vědomosti dosavadní o slavení svátku sv. Cyrila a Methoda od nepa- mětných dob u nás na dobu kratší a vzíti na vědomí, že více než pravděpodob- ně byla roku 1524 doba, kdy byl slaven svátek našich slovansky populárních věro- věstů u nás 11. května. (Viz o tom poznámku ve FRB, I. str. IX. v úvodě a Snopek: List papeže Hadriána II. v panonské legendě a bulla Jana VIII. Otisk ze Sbor. Velehr. sv. VI. str. 2, v Olomouci 1897.) 2 Jest to nesprávná záměna za jiného Bartoloměje z Pisy, jenž byl z řádu dominikánského a slul „a s. Concordio“. Tento však nemohl býti dominikánem, když přece jedná o věcech vlastních řádu františkánskému, jež se uvádějí v „Conformitates“ Bartoloměje františkána z rodu Rinonico z Pisy. (Viz o tom Anal. Franc. IV. str. XI.) 47

Strana 48
že je obdržel od císaře Oty IV., německé veršované kroniky — když od něho přijímal v léno země české. Odtud se jmenoval „Otokař“, jež se vykládá jako Otovi milý, „Otěmil“ (FRB, III, 165 a 287). Podobný výklad jména Otakar má i Glassberger v své kronice české (Seton, Nicholas Glassberger and his works, Man- chester 1923, str. 5). Překladatel měl snad i Glassbergera před sebou, a to jak jeho kroniku českou, tak i jeho kroniku řádovou. Neboť některá mís- ta to prozrazují. Tak na příklad hned začátek: Blahoslavená panna Anežka, slyšíc o svaté panně Kláře od poutníků, kterak svět se vší marností jeho potupila, atd., souhlasí v celku s Glass- bergrovým: audita fama sanctae Clarae ab illis, qui veniebant de Roma Assisio... contempsit nuptias et mundi delicias... Co se dále čte, jest u Glassbergra totéž jako u Pisana. Pisanus ostatně byl předlohou všem kronikářům řádovým pozdějším a zvláště analistovi Waddingovi. Není tedy divu, že překladatel použil k pořízení českého překladu též Pisana, když ostatně z něho překládal v témž svazku o generální kapitule v Assisi u P. Marie Andělské. — V překladě jest otrocky věrný své předloze. Proto jest překlad plný latinismů. Ke konci dodává větu samostatnou o králi Václavu IV., o němž praví, že byl daleko otci nerovný, rozkoší žádostivý, o víno více, nežli o to, co mu slavné paměti otec poručil, péči maje, a na jiné nectné věci se dávaje, nena- plnil otcova rozkázání, totiž starati se o kanonisaci Anežčinu. Auktor se přidržoval většinou úsudků o Václavově povaze ne- příznivých těch, kteří líčili Václava jako opilce a všem neřestem oddaného člověka." 3 U spisovatele našeho byl to jen bolestný výraz nevole, že zanedbána byla kanonisace jím oslavované světice. Karel IV. mohl týmž, ba snad lehčím ještě způsobem dosáhnouti kanonisace, zvláště, když šlo o dobroditelku jeho vlastní- ho života. Ale Karel, všeobecně ctěný panovník a vzor křesťanského císaře, nemohl býti zahrnut výčitkou, že se nepostaral o kanonisaci dokonce své ne- beské dobroditelky. Proto u řádového kronikáře, i našeho překladatele jest omluven plně, že tuto záležitost svěřil a poručil jako závěť svému synu Václavo- vi. — Tento ovšem odnesl si nevoli našeho překladatele dvojnásobně, jsa cha- rakterisován již naznačeným způsobem. O Václavově povaze a zvláště jeho náruživostech má překladatel společný nepříznivý úsudek se zprávami františ- kánskými, jež zaznamenává doplňovatel Waddingův Melissanus a Macro k roku 1378. Ač cituje k roku tomu Waddinga, přece Wadding spíše čerpal, vlastně opsal doslovně skoro poznámku o Václavovi, že nenaplnil odkazu otcova, z Pi- sana a zakončuje asi takto: „jenž na jiné věci maje mysl a jimi jsa zaneprázd- něn, tuto jeho (otcovu) vůli nenaplnil“. Melissanus čerpal, jak víme odjinud, o událostech a význačných věcech z našich krajin ze zpráv, zaslaných jemu z Čech od řádových bratří. Tak pře- kladatel roku 1524 i pozdější zpravodaj Melissanův čerpali vcelku z jednoho domácího tradičního pramene, jenž do nebe vychvaloval Karla IV. a za to hodně snižoval Václava IV. Snad bude ne nezajímavé uvésti slova, jimiž Václava čas- tuje: ...„šťastný zajisté ve všem otec, král a císař, kdyby nebyl zanechal králov- ství a císařství Václavu, jenž ani neměl ctností otcových ani statečnosti dědo- vy; podoben byl spíše Sardanapalovi nežli svým rodičům Karlovi a Alžbětě. 48

Strana 49
Kdo byl onen kněz Šimon kaplan, jenž se podpisuje jako auktor rukopisu? Jungmann a Dobrovský, jak je uvádí Truhlář, ztotožňovali pí- saře Šimona s písařem rukopisu XVII J 6, kde však, jak podo- týká Truhlář, jest písař podepsán „kněz Šimon, kaplan Petrli- kovský“. Původ rukopisu není znám. — Neviděl jsem sice ruko- pisu XVII J 6, proto jsem jej nemohl srovnávati s rukopisem na- ším, jak daleko jde podoba písma a pokud jest oprávněna do- mněnka Jungmannova a Dobrovského o totožnosti, ale z obsahu překladu našeho rukopisu jde najevo skoro s jistotou, že rukopis pořizoval jakýsi observant z řádu sv. Františka. Jednak to jde najevo z výběru látky, kterou si překladatel obral, a jednak i z poznámek, jež tu a tam vsouvá přes svůj otrocky věrný překlad. 1. Autor si obral k překladu věci, které nemohly nikoho za- jímati, leč člena řádového: Legenda sv. Bonaventury, pak přídav- ky z knih Bartoloměje Pisanského, jenž byl pramenem řádovým kronikářům a analistům. Pak zvláště o generální kapitule v Assi- si u P. Marie Andělské, o řeholi a zvláště o bosácích.4 On totiž ještě za živobytí otcova byl zvolen králem římským, ale pro lenost, ne- činnost a život hýřivý a nečestný ani koruny císařské ani od knížat voličů udě- lené důstojnosti neudržel do konce svého života...“ (Melissanus a M., Annal. Supplem,, August. Taurin. 1710, k r. 1378.) 4 O bosácích poznámky pocházejí zřejmě právě jen z doby vzniku legendy, kdy se observance šířila i do našich zemí. Na rozdíl od mírnějších, t. zv. konventuálů, zvaných u nás později minority v užším slova smyslu, byli nazýváni observanti „bosáky“. To byl titul nový, a autor náš má zájem o to, aby jej vsunul všude, kde běží o přísnější zachovávání řehole, jak je to patrno n. př. z místa v živo- topise Anežčině: „... nechtiela gest, ale z almuzen, které bratrzi bosaczy na nie vyzebrali...“ Z těchto důvodů uzavírám, že, ať už byl náš autor totožný s Šimonem Petrli- kovským, ať nikoliv, že překladatel náš byl rozhodně františkán, observant jinak bosák. Obtíž dělá snad onen titul, jejž si přidává: „kaplan“. Kaplanem se ve středověku nenazývali jen kněží světští, podřízenější du- chovní správou pověření, nebo pomocníci farářů, nýbrž bývali kaplany jmenová- ni i kaplani řeholníci z řádu sv. Františka, kteří měli na starosti pečovati o čas- né i duchovní potřeby klarisek. Ustanovování takových kaplanů a potřebu je- jich si vynucovala sama řehole klariská, která zapovídala sestrám jakýkoliv majetek také in communi. V řeholi klariské z r. 1253 praví XII. kapitola o po- vinnostech kaplana a sester, „jenž s jedním klerikem ještě a dvěma bratry laiky in subsidium paupertatis nostrae, sicut misericorditer... postulamus“. (Seraph. legisl. textus str. 74.) A toto ustanovení kaplanů zůstalo v řeholi klariské, dané později Urbanem IV. z 11. XII. 1263, jež potrvala až dodnes. Tak podle všeho byl i náš překladatel „kaplanem“ řeholníkem některých klarisek. Jaký význam má tento krátký překlad? Pro životopis Anežčin žádný. Překlad tento má však v tom svou cenu a význam, že jest dokladem, že snaha o kanoni- saci Anežčinu neutuchla válkami husitskými a ani v tak nepokojných a rozhára- ných dobách, kdy se v zemi nepokojů domácích tlačilo k nám símě ještě větších nepokojů, učení protestantské, neutuchala úcta k bl. Anežce a touha viděti ji oslavenou mezi světci na oltáři církve katolické. Autor jistě chtěje psáti, chopil se pera, ne aby překládal věci zastaralé, nýbrž tehdy právě žádoucí. Pro obser- vanty a jejich rozšíření bylo potřebí znovu ukázati na vzor sv. Františka, proto 49

Strana 50
F. 143 r. F. 143 v. Ke konci uvádím rukopis v plném znění, ponechávaje i pravo- pis z doby překladatelovy. Z rukopisu kaplana Šimona z roku 1524. (Pražská universitní a veřejná knihovna, Sign. XVII F 7.) Fol. 143r —145r. Blahoslawena panna Anesska slyssyecz o swate pannie Klarze od putnijkuow, kterak swiet sewssy marnosti geho potupila a zakon panensky skrze radu blahoslawenwho otcze Frantisska ustawila y ona swata Anesska w praze ustawiwssy sobie y ginym pannam klasster wniem swate Klary rzeholu zachowawagicz zy- wa byla. (Psáno červeně.) Blahoslawena panna Anesska byla gest dczera pateho krale czeskeho gmenem otokara, ktery acz gmeno otczo//wo miel prze- mysl, wssak czijesarz oto když od nieho leno przygijmal ze naň laskaw byl, wzdiel mu gmeno otokarz genz se wyklada otowj mily, a neb otiemil.5 Ta swata panna czijesarzy frydrychowi dru- překládá život sv. Františka, sv. Bonaventurou sepsaný. Bylo potřebí oživiti pů- vodního ducha sv. Františka, proto překládá z Pisana o generální kapitule, nej- památnější pro zákonodárství františkánské, při níž byl nejvíce činným sám zakladatel řádu, totiž o kapitule v Porciunkuli roku 1221, kapitule „rohožkové“, pak bylo naléhavé psáti o bosácích a konečně za důležité a populární zvlášť považoval psáti o bl. Anežce. Anežku znova podle Pisana líčí jako zakladatelku přísné observance františkánské, znova uvádí to, čím Anežka zjednala sobě i Čechám tak slavného jména, že odmítla z lásky k chudobě Františkově i samé- ho císaře, znova připomíná ono něžné přátelství Anežčino se sv. Klárou a důkazy jejich přátelství, vzácné, ve zlatě zasazené ostatky, Klářiny to dary Anežce; vy- počítává, že se stalo tolik a tak velikých divů, takže se rozšířila pověst svatosti její po celém Německu. Ne bez důvodu pak zvláště zdůrazňuje onen odkaz Karla IV. jeho synu Václavovi IV. a se zjevným rozhořčením proti Václavu IV. zakon- čuje svou přeloženou legendu. Nyní ještě otázka, proč vlastně překládal stručnou tuto legendu z Pisana do češtiny, když přece byl v češtině starý překlad legendy daleko obšírnější? Od- pověď na tuto otázku, myslím, není jedna. První odpověď by byla, že snad v teh- dejších dobách rozháraných ještě, kdy bylo na mnoha místech viděti jen spousty rozbořených a vypálených klášterů jak minoritských tak jiných řádů, kdy na- mnoze řády a právě františkáni observanti nebyli ani v Praze trvale usazeni, byla i stará legenda zapomenuta. Klášter panenský na Františku, dílo to a sídlo bl. Anežky, bylo velmi chatrně obnoveno, nepatrným počtem sester obydleno — skoro opuštěno. Nebylo by tedy divu, kdyby překladateli nebyl znám starý pře- klad legendy a kdyby se byl ujal svého překladu jen proto, že nevěděl o žádném českém životopise Anežčině. Ale jest dobře možná i jiná odpověď, že totiž pře- kladatel znal legendu, ale nevyhovovala jeho potřebě, předně tím snad, že byla příliš dlouhá, kdežto Pisanova byla vlastně jejím stručným výpisem a pak snad i tím, že neměl v ní to, co snad především hledal, totiž poznámku, proč Anežka nebyla prohlášena ještě za svatou. A to, myslím, při onom až vášnivém výbuchu nevole proti Václavovi bylo nejdůležitější, ať už odpověď zní jakkoliv. Pohnut- kou jeho bylo tedy oživiti za příchodu nové generace františkánské, observant- ské, znova nadšení pro ony ideály, jež Anežka do Čech uvedla. Neboť oslavou Anežky na oltáři měla dojíti i nová observance všeobecné sympatie. Bohužel však zůstalo jen při pokuse, ale i ten pokus tehdejší a s ním i pozdější ve sto- letí 17., jak o něm byla jinde řeč, jsou pro nás cennými památkami kulturně- náboženskými v našich zemích. 5 V Dalimilově kronice: ... poče Přemysla milovati káza sě jmu korunovati. Na biřmovániu ciesař kněziu rúšku zváza a Ottakar, točiúš Ottě mil jmu řiekati 50

Strana 51
hemu zasnubena byla, ale nebyla mu gesstie przynessena. Kte- razto slyssyecz od tiech kterzij se z rzima a z asyzy do czech wraczowali, powiest swaty panny Klary, neb gesstie zywa byla, duchem swatym gsucz nadechnuta, krale otcze sweho, sladcze namuwagicz prosyla gest, aby gi dopustil ne zemskemu zenicho- wi, ale nebeskemu sluzyti. Ale když otecz odkladal/ boje se czijesarze zaniehoz giz smluwena byla/ dati k tomu wuoli, slu- zebnicze bozye swata Anesska slijbila gest otczy, aby smiele po- wolil k tomu, ze pan gezijss Krystus wtom geho zastane, potom panna bozy Anesska magicz otczowo powolenije po bratry bo- saky do mohucze,“ kterzi giz byli a klasster przyiali, poslala gest. Kterzijzte przyssedcze kni, Anesska panna s mnohymi ginymi pannami dczerami knijezat a panuowI/ koruhewnych a s ginymi urozenymi a znamenitymi pannami, zakon swate Klary nase gest przyiala. A podle rzeholy kteru stolicze aposstolska swate Kla- rze a gegijem pannam dala gest, od tiech bratruow kterak magi zywy byti zprawu a nauczenije przygijmali. A když otecz gegie kral otokarz chtiel gij a gegiem pannam a tomu klassteru w kte- rym gsu panu bohu sluzyly, zbozye a duchody welike dati a za- psati, nechtiela gest, ale zalmuzen ktere bratrzij bosaczy nanie vyzebrali, pokud ge natom swietie byla chtiela zywa byti. A tak az do walek' w praze wtom klassterze u swate Klary, kdez bla- hoslawena anesska gebcziczkas byla, ty sestry acz gsu byly vro- zene aw mnohym pocztu nemiely nizadnych duochoduow, ani zbozye, ale samu wyzebranu almuznu skrze bratry zywy byly. A kdyz czyesarz frydrych zenich swate anessky slyssel, zeby panna anesska swieta se odrzekla, zarmutil se nietczo, ale po- znaw ze by se krystu wiecznemu krali oddala, potiessyl se rzka, ponewadz ne za czlowieka zemskeho ssla, ale panu bohu se od- dala, gest mi to milo wdiecznoI Neb negsem pohrdan od nije pro czlowieka smrtedlneho, ale pro pana boha opusstien. Teto blahoslawenew anessky swata Klara uslassewssy powiest od posluow ktere ona knij z prahy poslal pana boha srdecznie pochwalila. A rzeczene blahoslawene anessce niektere klenotky poslala gest, totiž paterzijk welum geptizsky, misku z nijezto swata Klara sama giedla a kofflyczek a gine niektere. Kterezto blahoslawena anesska sewssym nabozenstwym od swate Klary przyiala, skrze ktere pan buoh zasluzenijm swate Klary mnohe diwy czinil. Kterezto wsseczky zlatem a perlami ozdobene wtymz klassterze przed walkami se chowaly. Teto swate anessky powiest káza.“ (FRB, III. 165.) Německá kronika praví: Und darumb begunde der keyser der Prziemissel lib czu haben cronte yn czu kunige und wart genant Ottaker“. (Tamt. 287.) 6 Totéž má i Bollan, život Krugerův ASS Mart. I. 518 a 519. Nebyl to snad onen druhý český životopis, o němž se zmiňuje Kruger, že z něho čerpal? 7 Přidává tato slova sám překladatel. 8 Monialis má originál Conform. v Anal. Franc. IV. 357. F. 144r. F.144 v. 51

Strana 52
F. 145 r. dobra a wonna, kdyz se po niemeczkych zemijech rozssijrzila, poczeli se klassterzij mnozyti. Neb mnohe dezerky knijezat pa- nuow koruhewnych a ginych urozenych wladyk w niemczyech opusstijecze swiet, przijkladem swate klary a swate anessky od- dawaly se nebeskemu zenichowi bez hrzyechu w panenske czys- totie sluzijecze gemu. Tato zagistel/ Anesska zywotem swatem a czinienim diwuow gsucz znamenita, kdyz mnoho sestr w swem klasstere shromazdila a panensky zywot na tomto swietie doko- nala, berucz se k zenichowi swemu panu krystu, skrze tehoz krysta mnohymi a czastymi diwy zwelebena gest. Neb az do dnesska stkwij se welikymi diwy. Czijesarze Karla cztwrteho genz byl y rzijmsky y czesky kral, dwakrat z hrdla smrti wy- swobodila," kteryzto karel czijesarz mage umrzyeti, synu swemu starssymu waczlawowj krali rzijmskemu a czeskemu poruczyl byl, aby wssye pilnosti o wyzdwizenij swate anessky praczowal, ale on daleko otczy nerowny rozkossij zadostiwy o wijno wijecze nezli oto czo mu slawne pamieti otecz poruczyl peczy mage, a na gine necztne wieczy se dawage nenaplnil otcowa rozkazanije. (Až sem životopis Anežčin.) Tyto knihy gest napsal kniez Ssymon kaplan etc. Letha bo- zieho (1524) MoCCCCCXXIIIlo a gedenaczteho dne Mage mie- sycze, a dokonanij gsau ten czwrtek to gest woktaw nanebewstu- penije pana gezysse krysta. A ten den byla gest pamatka s. Hroz- noti a Strachoti. 9 529. Podobně má i Wadding k r. 1283 n. 4 a r. 1378 n. 11 a totéž uvádí i Boll. 52

Strana 53
VI. TEXT LISTŮ APOKRYFNÍCH A LISTŮ SV. KLÁRY V RUKOPISE MILÁNSKÉM. JINÉ TEXTY.— „POŽEHNÁNÍ“ SV. KLÁRY textu Ms následují po chronologických poznámkách dva apokryfní listy. První je známá apokryfní epištola sv. Ignáce, mu- čedníka Panně Marii a druhá je epištola Panny Marie sv. Ignáci od fol. 49r, kol. 1, lin. 14 až do fol. 49v, kol. 1, lin. 1, které, jak poznamenává A. Ratti, nemají pro text legendy žádné důleži- tosti a nepodávají nic než bezvýznamný variant textu odjinud známého. Poněvadž však text je psán touž rukou jako legendy a následujících listů sv. Kláry, zajímá otázka, proč vlastně jsou tyto dvě kratičké epištoly, které na první pohled nemají s le- gendou co činit, vloženy do textu. Na otázku tu nelze nám odpo- věděti než pouhou kombinací psychologickou. Po životě bl. Anež- ky a několika poznámkách chronologických má následovati text čtyř listů sv. Kláry, adresovaných bl. Anežce. Co bylo myšlenkově bližší, než aby auktor před listy světice assiské k světici české vložil nejsvětější listy, které středověk měl jistě za pravé, totiž list učedníka, apoštola sv. Jana, miláčka Páně, jímž Ignác byl, kde Ignác prosí bl. Pannu Marii, aby mu z těch nejsvětějších tajemství, jichž ona byla nejvíce účastna, ně- co oznámila. Praví doslova: „A te... secretorum eius conscia de- sidero ex animo cercior fieri“; jest to jako by touha též bl. Anež- ky, aby sv. Klára, nejdůvěrnější a nejmilejší duchovní dcera Františkova, oznámila aspoň něco z těch velikých a svatých tajů, kterých se ona stala nejvíce účastna, když se Serafem assiským byla v tak blaženém a svatém styku, jak vůbec duše svaté a v Bo- ha pohroužené býti mohou. Sv. František byl tou dobou právě tak rád přirovnáván k samému Kristu, a jeho život, události v něm i skutky jeho srovnávány se životem, událostmi a skutky Kristovými.1 List sv. Ignáce Panně Marii jako prosba o duchov- ní poučení tvoří psychologické spojení životopisu bl. Anežky s lis- ty sv. Kláry. Panna Maria odpovídá sv. Ignáci, aby držel pevně, co slyšel od apoštola Jana a zvláště jej napomíná těmito slovy: 1 Srovnej o tom jen na příklad „Liber Conformitatum“, neb jak plný nadpis zní: De conformitate vitae beati Francisci ad Vitam Domini Jesu“, kteroužto knihu napsal Bartoloměj Pisánský. Došla takového všeobecného souhlasu v řádě františkánském, že kapitulou generální v Assisi roku 1390 byla schválena a spi- sovateli se dostalo odměny. Vydána byla nejnověji ve sbírce pramenů k ději- nám františkánským Analecta Franciscana IV. Quaracchi 1906. 53

Strana 54
„...christianitatis votum firmiter teneas et mores et vitam voto confornes.“ Jest to křestní slib, v jehož pevnosti má státi Ignác. Tak i Anežka jest v listech sv. Kláry napomínána a povzbuzována novými a novými podněty, aby votum, totiž slib řeholní, pevně zachovala. Byla to ostatně typicky se vracející napomenutí snad v každém takovém duchovním listě řeholnice řeholnici a vzor i příklad Panny nejsvětější měl jen potvrditi a takřka posvětiti slova sv. Kláry, psaná Anežce, a ukázati zároveň, jak dobře a svatě Anežka jednala, když, odřeknuvši se světa, oddala se zcela životu právě v legendě tak velebenému. Pokládám tedy vložené dva listy apokryfní za příhodné, asketické zakončení legendy a za neméně vhodný asketický úvod auktorův ke čtyřem listům sv. Kláry. Proto též prvý list sv. Kláry začíná prostě, nikterak se neodděluje od předchozích zvláštním nadpisem, totiž: „Item epistola“, počínaje hned textem, jak jest tomu i u dalších listů. Jen při třetím listě omylem praví spisovatel: „miraculum.“ Jest tedy viděti, že všecky listy začínající slovem „Item“ mají společný úvod v hlavním nadpise listu sv. Ignáce Panně Marii, který za- číná slovy: „Incipit epistola Ignati ad Uirginem gloriosam“ a Panny Marie sv. Ignáci „Epistola gloriose uirginis ad Ignacium“, a že patří všecky listy tyto v jeden myšlenkový rámec spiso- vatelův." Za apokryfními listy jdou listy svaté Kláry od fol. 49v, kol. 1, lin. 1 až do fol. 56v, kol. 1, lin. 14. Každý začíná typickými slovy „Item epistola“, jen u třetího je omylem „Item miraculum“. Listy sv. Kláry uveřejnil z textu Ms již Seton v Archivum Fran- ciscanum Historicum, XVII, str. 513 —518, ovšem s několika men- šími chybami, které jsem při srovnávání textu shledal a jež uvedu v textě listů pod čarou.3 2 Pro spisovatele legendy zdá se dokonce, že byly právě listy apokryfní ještě skoro větší důležitosti, než listy sv. Kláry. Neboť auktor legendy uvádí na prv- ním místě za legendou a opatřuje je zvláštním nadpisem, kdežto listy sv. Kláry uvádí již jen jako konkretní doklad, že Anežka obdržela podobné listy, které ji podobně napomínaly a v nichž se podobně jako v listech posvěcených památkou Panny Marie jeví ona věrnost, k níž napomínala svatá Panna Ignáce mučedníka ve všech složkách řeholního života. Nejprve zobrazen jest život podle schematu pro život každého světce středověkého, pak podává autor takřka svatý kánon svatosti samé Bohorodičky, Panny Marie, jejž si vyžádal sv. Ignác a jejž také obdržel. Tímto měla býti svatost Anežčina takřka změřena a osvětlena pak blíže listy sv. Kláry jako doklady zvláštními. Proto listy sv. Kláry následují bez zvláštního úvodu, jak by se přece dalo čekati a jak jej také shledáváme na příklad v rukopise Ber, a dokonce i bez zvláštního nadpisu, jak jej aspoň shle- dáváme na př. v Č. Auktor měl zvláštní tendenci, již opisovatelé a překladatelé nevystihli. s V článku, kde Seton uveřejňuje listy, praví, že text prvního listu Ms jest celkem do slova shodný s textem téhož listu, obsaženým v Glassbergerově kopii kroniky XXIV. Generalium, a soudí z toho, že Glassberger měl přístup k sta- rému a spolehlivému prameni. Arch. Fr. Hist. XVII. (1924), Quaracchi, str. 511. Neodvážil se říci, že tím pramenem byl Ms, poněvadž by se těžko dalo vysvětliti, že G. opsal jen jeden list. Kopie G. jest uveřejněna v Anal. Francisc. III. (Qua- 54

Strana 55
Listy sv. Kláry byly do nejnovější doby známy jen ze živo- topisu bl. Anežky u Bollandistů a ze starého českého překladu podle vydání Plachého. A. Ratti spolu s legendou roku 1896 ob- jevil i listy v rukopise Ms a nejnověji Seton seznal jejich němec- ký překlad, a to v pěti rukopisech: ve dvou bamberských B1 a B 3, drážďanském D, berlínském Ber, a wolfenbüttelském W, z nichž uveřejnil text nejstarší z německých překladů B 1 a ostat- ní varianty uvedl v poznámkách. Všecky klade celkem do XIV. až XV. století a dosti dovedným způsobem srovnal jejich texty a dovodil tuto jejich filiaci: První skupinu z latinského rukopisu X, druhou z latinského Y, který byl přeložen do němčiny, čímž vznikl ruk. Y 1. Z latinské- ho ruk. X odvozuje první bamberský B 1 a na něm závislý D, jenž je vlastně jeho opisem. Berlínský rk. obsahuje tak jako v le- gendě mnohé varianty, které se neobjevují v žádném z rukopisů německých. Varianty tyto však nejsou tak význačné, aby se jimi měnil podstatně text listů. Seton však počítá tento rukopis pů- vodem ke skupině X rukopisu. Druhou skupinu vyvozuje z ne- známého ruk. latinského Y a přeložené z něho předlohy němec- ké Y 1 pro rukopisy: B 3 a W, ale tak, že W vcelku ukazuje text pozdější a částečně odvozený od B 3. Protože text W jeví na mnoha místech přece jakousi nezávislost na B 3, uvádí Seton oba jmenované jen za společný pramen německý Y 1. Pokládaje ru- kopis B 1 za nejstarší z německých a proto jako normu ostatních, uveřejnil text tohoto rukopisu. Sláma mluví též o listech sv. Kláry, ale jen pokud mají vztah k legendě samé. Sláma věděl jak o legendě, tak i o listech jen ze stručné zprávy A. Rattiho. Mimoto nebyly mu známy ruko- pisy německé, v nichž jest překlad i listů sv. Kláry. Zmiňuje se racchi, 1903), kde v poznámce 7 na str. 183 jest uveřejněn první list sv. Kláry z rukopisu chovaného v bibliotéce františkánského kláštera v Hallu v Tyro- lích pod značkou P 37 F. jejž vydavatelé kroniky G. v An. Fr. nazvali rk. B. Rukopis tento jest, podle jejich zpráv, z konce XV. stol., totiž z roku 1491 asi a obsahuje tyto části: 1. Text spisu P. Werneri Rovelinck O. Carth., „Fasciculus Temporum“, vy- šlý tiskem 1481. 2. Text kroniky XXIV. Generalium a Fr. Nicol. Glassberger, sepsaná r. 1491. 3. Vita mirabilis Fr. Jacobi a část jakési legendy Fr. Christophori de Varisio a posléze Legenda Trium Sociorum. V tomto rukopise v textu Glassbergerovy kroniky po slově Amen následuje kompendium stručného životopisu bl. Anežky a k němu jest připojen první list sv. Kláry, jemuž schází poslední věta a tři slova z předposlední věty. Stručný tento životopis čerpal Glassberger ze dvou předloh, jež jsou patrny z textu Glassbergrova. Začátek jest sice Glassbergrův, ale výrazy většinou z legendy Anežčiny. Vyjadřuje též přání tehdejších observantů, aby Anežka byla jim vzorem v observanci. Po krátkém tomto jaksi úvodě začíná doslovně s Pi- sanem (Conformitates etc. v Anal. Franc. IV, 357 etc.): „Haec siquidem Agnes...“ až k výkladu o námluvách císařových. Přidává o Mohuči, že byla tehdy metro- polí Prahy, a o interdiktu za biskupa Ondřeje. Vynechává zase poznámku Pisa- novu o zachování chudoby u sv. Františka a o hojném počtu sester, poněvadž 55

Strana 56
sice o rukopise německém ve Wolfenbüttelu, ale nepřikládal mu zvláštní důležitosti; cituje jej jen ze seznamu Heinemannova (Verzeichnis der Handschriften in Wolfenbüttel I, 1, 132, „Leben und Wunder der hl. Agnes von Prag“, pod zn. č. 154). Od té doby však shledal Seton ne jeden, nýbrž pět rukopisů s překla- dem listů sv. Kláry. Srovnávajíce nyní text německého rukopisu B 1, který je nej- starší, s latinskými, shledáváme ku podivu docela něco jiného, než myslel Sláma. Německý B 1 začíná listy krátkým úvodem, jenž je vlastně obšírným nadpisem, psaným též červeným in- koustem, těmito slovy: Diese Brief sant die selig Sand Clar der edeln kvniginn der heiligen jvnkfrawen Agnesen, des aller edel- sten kvngs tohter von Peheim etc., jenž se opakuje skoro doslova u všech ruk. a u Ber jen s malými změnami. Tento nadpis v latin- ských textech schází. Za nadpisem jde text německého překladu. Při prvním srovnání hned v adrese prvního listu a dále v celém textu všech listů jest viděti, že německý text je odchylný od čes- kého i od textu Bollandistů, který, jak praví Sláma, jest doslov- ným překladem českého starého textu. Ale zato jest německý ná- padně shodný s latinským Ms, takže se na první pohled již jeví jako doslovný překlad milánského textu. Seton o poměru listů z Ms, ač je v AFH XVII. uveřejnil, k textu jejich německému se ne- zmínil, ač ta věc byla nasnadě. Obrací se jen proti dřívějšímu mí- nění, dokud rukopisy německé nebyly známy, že snad onen rk. wolfenbüttelský byl pořízen na základě latinského textu, užíva- ného Bollandisty; spíše, praví, přišel k přesvědčení, že tomu bylo naopak, totiž latinský text Boll. byl pořízen na základě pře- kladu německého. Dále sice praví, že byl upozorněn Šustou na ruk. Ms a na práci nynějšího papeže, arch. Rattiho v Rendiconti za jeho doby po válkách husitských byl klášter velmi slabě osazen. Pak zase skoro doslova vypisuje z legendy o založení trojího kostela a založení křižov- níků, až po slova, jimiž se končí legenda v ruk. B 1, totiž: „... fideliter ministra- rent.“ Pak končí opět opisem z Pisana o darech, jež poslala sv. Klára Anežce, a kterak jimi Bůh způsobil divy a kterak, zlatem a perlami ozdobené, se v tom klášteře uchovávají. Podle těchto slov nezničili památky po bl. Anežce husité, nýbrž se asi podařilo je zachrániti. Po těchto slovech následuje opis prvého listu sv. Kláry až ke slovům předposlední věty: „...pariter una vobiscum.“ Pak následuje v rukopise Glassbergrově prázdný sloupec a za ním teprve stať: De sancto Francisco etc. Ze slov, jimiž uvádí Glassberger list, totiž: „Misitque etiam sancta Clara ad eam litteras tenoris sequentis“, je viděti, že Glassberger měl před sebou jen jeden list, a to tak nedokončený, jak jej opsal. Měl tedy před sebou ruk. ještě jiný než B 1, ale nikoliv milánský. Zdá se též, že Glassbergerem častěji ci- tovaná Chronica maior není asi nic jiného než tento opis kroniky XXIV. Gene- ralium, poněvadž v své kronice řádové (An. Franc. II, 58) praví, že život, pokora a děje svatosti a zázraků jsou vylíčeny ve větší kronice. Neboť v kronice české, na niž myslí Seton, jest velmi málo o Anežce, méně než v jeho kronice řádové. Zato však v opise, Cron. XXIV Generalium, jest poměrně dosti obšírný článek. A pak byl čerpán článek z díla, jež bylo společným pramenem všem františkán- ským kronikám pozdějším i análům Waddingovým. 56

Strana 57
1896, ale nenapadlo ho, aby srovnal latinský text Ms s německým a opravil tak své mínění dřívější. Ostatně už Sláma upozornil v své práci, že text Bollandistů jest doslovným překladem starého českého překladu. Seton cituje sice jeho dílo, ale, neznaje čes- ky, neupotřebil ho. Tak o původu rukopisů jsou dvě mínění: Slá- movo, jež tvrdí, že německý text byl pořízen na základě starého překladu českého, a Setonovo, že německý text byl podkladem latinského textu u Bollandistů. Není správným mínění ani jedno ani druhé. Proti tvrzení Slá- movu je námitka, že německý text, odchylný od textu českého i latinského u Bollandistů, jest věrným, až otrockým překladem rukopisu Ms. Proti tvrzení Setonovu zase je ta okolnost, že u Bollandistů jest texť odchylný od německého, zato však jeví pa- trné známky, že byl sice ne doslovným, ani skoro doslovným pře- kladem, jak tvrdil Sláma, nýbrž dosti volným překladem, ba do- konce se zdá, jak ukážeme na jiném místě, že užíval textu jiného. Listy v české legendě jsou opatřeny nadpisy. Zda je přidal starý překladatel, či snad vydavatel z roku 1666, nelze jistě stanoviti. V textu Ms jsou nadpisy jiné, u Bollandistů nadpisů není. Český překlad, srovnán s latinským textem Ms, jeví se zrovna jako le- genda doslovným překladem. Překlad je dokonce otrocky věrný, plný latinismů a jen tam, kde v rukopise původním je pravopisný omyl, překládá český text poněkud volněji, ale to jsou zase jen nepatrné výjimky. Zato jest text Bollandistů volným překladem českého, ale přece tolik věrným, že jest na mnoha místech patrno, že vydavatel Boll. latinského textu neměl. Český text má všude druhou osobu singuláru a Bollandisté překládají v téže osobě. Německý text má před prvním listem něco odchylného od latinského i od českého překladu i od Bol- landistů: totiž jakýsi krátký úvod, v němž se praví, že svatá Klára poslala tyto listy královské dceři Anežce, aby ji napomenula, poučila a posílila ve službě Boží, v přísné kázni řeholní a též, aby jí podala důkaz duchovní lásky, již k ní měla. Úvod tento je zřejmě německým překladatelem přidán, neboť jednak se nikde jinde nevyskytuje a jednak má známky své doby. Vznikl totiž asi buď koncem století XIV. anebo spíše, jak to i řeč ukazuje, až začátkem století XV. Tehdy právě začala se vzmáhati v Německu již nová observance řádová, jež již úspěšně začala ve století mi- nulém v Italii, Španělsku a Francii a vnikala ponenáhlu právě v té době do Německa a krajin našich ihned po dobách husit- ských. Mysleme jen na působení Jana Kapistrána v těch dobách v našich krajinách. Nadpisu zvláštního list první nemá. Zato mají ostatní listy ty- pické nadpisy „Das ist der ander — dritte — virte brief“. Za čtvr- tým listem následuje jen v německém textu též požehnání sv. Klá- ry, zaslané prý blahoslavené Anežce, uvedené v bamberském ruk. 57

Strana 58
B 3 těmito slovy: Das ist der letst segen vnd der V briefe!, a po- dobně i v jiných rukopisech, ale jen německých. Požehnání není ani v žádném rukopise latinském ani v překladě českém. O pů- vodu jeho promluvíme níže. První list má v Ms tu zvláštnost, že oslovuje Anežku „vy“, kdežto ostatní listy mají pro Anežku oslovení v druhé os. sing. „ty“. Nevím, zda P. Robinsonovi, když psal článek „The Wri- tings of St. Clare of Assisi“ do AFH III. (1910), byl nějak znám text Ms, aspoň se o tom nezmiňuje, nýbrž cituje jen latinský text Boll., ale zvláštnost prvního listu by v tomto rk. nápadně svědčila pro jeho mínění o datování prvního listu. Datuje totiž první list do doby před vstupem do kláštera (roku 1234). On se ovšem od- volává na kontext listu samého. Praví, že list chválí Anežku, že za- měnila pozemského ženicha za nebeského, a že se zdá, že byl list tento přinesen do Prahy jeptiškami od sv. Damiána, které Klára poslala, aby zařídily nové založení v Praze. Než toto mínění spí- še spočívá na zprávě v životopise Anežčině u Boll. 1, že totiž byly první klarisky poslány z Italie, a jak postranní poznámka praví, z Assisi, tedy přímo od sv. Kláry. Legendy středověké však zaznamenávají jednomyslně, že první klarisky byly poslány papežem Rehořem, na nějž se Anežka v té věci obrátila a s nímž byla již v živém písemném styku, a místo, odkud byly první kla- risky poslány do Čech, je podle nejstarších rukopisů (latinských) i českého překladu výslovně jmenován Trident, jistě ne bez dů- vodu, kdežto mladší, německé, mají jen přidáno „in welschen landen“. Mimo to tytéž nejstarší rukopisy poznamenávají, že Anežka byla poučena o řádě sv. Františka i sv. Kláry bratřími, „fratri- bus“. Pak teprve, když vstoupila do řádu, zaznamenávají zprávu o jejím písemném styku se sv. Klárou, což se také dobře shoduje s tím, co poznamenává Novotný o prvním listě sv. Kláry, že totiž list první padá do doby, kdy psán byl list Rehoře IX. Beatrici Kastilské a že právě tento list přispěl k známosti o Anežce.4 Na to také naráží i začátek prvního listu Klářina: „non solum mihi, sed fere in toto est orbe terrarum egregie divulgata...“ Mimoto však celý obsah listu ukazuje spíše na opačné mínění, než uvádí P. Robinson, že totiž Anežka opustila již svět a vyvolila si chu- dobu, „quae omnia respuentes, toto animo et cordis affectu ma- gis sanctissimam paupertatem et corporis penuriam elegistis...“ Dále vynáší sv. Klára chudobu tak, jak to mohla činiti teprve řeholnici, a dále výslovně praví, že se zřekla bohatství časného „abjecistis vestimenta, videlicet divitias temporales“, což Anežka mohla učiniti teprve jako řeholnice. Ovšem první styk s dcerou královskou, kterou dříve neznala a jejíž ctnosti vynášela chválami sama hlava křesťanstva, papež, dával Kláře onen uctivý tón, jímž 4 Novotný, Č. D. I, 3, str. 965, pozn. 1. 58

Strana 59
psala první list. Další listy zachovávají i dále uctivý ráz, ale již jsou více zahřívány teplem důvěrného, něžného přátelství, jež spojuje duše oddané týmž ideálům. Před druhým listem má zase český text něco zvláštního, totiž nadpis: „Druhá epištola o zachování dobrého zámysla (v poznám- ce vydavatele: aumysla) pro nezhynující dobré.“ Nadpis tento jis- tě nepřidal vydavatel, nýbrž jej převzal ze starého překladu, a to již proto, že vydavatel cítil potřebu opatřiti jej postranní poznám- kou. Byl tedy jistě přidán překladatelem, poněvadž se jen v čes- kém překladě vyskytuje a jen u tohoto listu. Proč asi pokládal český překladatel za potřebné anebo aspoň za vhodné opatřiti jen právě tento list nadpisem? Druhý list byl asi pro české ide- ály františkánské svým obsahem nejdůležitější, odtud nadpis, jenž vyjadřuje stručně obsah listu. Jeho vznik padá do tuhých bojů, které sváděly dvě svaté ženy, sice místem tak daleko od sebe vzdálené, ale duchem tak blízké: Klára a Anežka. Střediskem takořka celého listu jest místo, kde Klára povzbuzuje Anežku, aby vytrvala a následovala rady bratra Eliáše, generálního mini- stra řádu. Jak dobře poznamenává Holzapfel,5 zdá se, že tehdy nebylo ještě pevně stanovené řehole, poněvadž Klára odkazuje bl. Anežku na následování rady ministra generála. To bylo asi tedy okolo 1236 anebo jistě před 11. květnem 1238, kdy byla již Anežce zaslána pevná norma řehole benediktinské Rehořem IX., ovšem k jejímu velikému zármutku. Ale Holzapfel nevystihuje na uvedeném místě to, nač reaguje list Klářin. Tehdy hrozilo nebezpe- čí, jež mohlo Anežčiny ideály a plány zvrátiti. List byl patrně psán brzy za prvním, snad ještě 1235, avšak ne dříve, než byl psán list Beatrici, královně kastilské.“ Klára povzbuzuje Anežku, aby výše cenila rady bratra Eliáše než kohokoliv jiného, poněvadž tyto rady byly patrně onou původní řeholí sv. Františka a jejím stráž- cem byl bratr Eliáš aspoň dotud, dokud proti němu nenastal všeobecný odpor v řádě. Bratr Eliáš byl při veliké své úctě k oso- bě Františkově a ke všemu, co s ním souviselo, svaté Kláře oso- bou vší úcty hodnou a také věrným strážcem oněch prostinkých slov a napomenutí, která František jako řeholi pro své duchovní dcery u sv. Damiána odevzdal svému zástupci, bratru Eliášovi." Byla to tedy řehole ve smyslu, jak jí rozuměl František i Klára, ale nikoli ve smyslu církevních předpisů. A právě tehdy se jed- nalo o to, aby dána byla chudým paním od sv. Damiána nějaká řehole již církevně schválená, neboť lateránský koncil výslovně zapovídal řehole nové, a mluvilo se i o potřebě také nějakých statků pro klarisky. To vše nezůstalo tajno sv. Kláry. Měla ostat- 5 Holzapfel, Hdb. d. G. d. Franziskanerordens, Freib. in Br. 1909, str. 642. 6 Erben, R. B., I, č. 880, MG EE (XIII saec.), I, 538. 7 Ač byl Františkovým zástupcem a důvěrníkem, přece se po smrti jeho ná- stupcem nestal, nýbrž byl zvolen až roku 1232. 59

Strana 60
ně již trpké zkušenosti za nepřítomnosti Františkovy s klášterem v Monticelli roku 1290, jemuž tehdy dána privilegia a přikázán jakýsi majetek. I bylo se obávati něčeho podobného i nyní s Anežkou v Čechách, a to tím spíše, že se dalo mnoho příčin uvésti na zmírnění zvláště chudoby františkánské. Byl to mimo jiné i ohled na královskou rodinu českou. Proto Klára tak důtklivě povzbuzuje a zapřisahá, aby Anežka vytrvala při radách Eliá- šových, i kdyby se snad někdo jiný, jehož by musela jinak míti v uctivosti, pokoušel dáti jí jiný směr v řeholním životě, co by bránilo dokonalosti ideálů františkánských, jež už ztotožňuje s dokonalostí Anežce příslušné (perfectionem tuam). I v tom pří- padě, kdyby musela míti v úctě rady protivné, nemá jich násle- dovati, nýbrž, co nejdůležitější jest, v ideálech Františkových a tedy i Klářiných ať následuje chudého Krista jako chudá pan- na. Je patrno, koho asi Klára myslila, jehož rady Anežka musí míti sice v úctě, ale jehož laskavé nabídce má odpírati. Jest to sám papež Rehoř IX. Tehdy ovšem nebylo ještě Kláře známo ani Anežce, že papež Rehoř je rozhodnut zavésti všeobecně řeholi benediktinskou. Tehdy týž papež nabízel jen k uklidnění svědomí všecky dispense stran chudoby, které však Klára vždy pokorně sice, ale rozhodně odmítala, a z úcty k níž ani potom, když všude jinde řehole benediktinská byla zavedena, neodvážil se papež Rehoř odstraniti zvláštní řeholi u sv. Damiána, ba ani Anežce naší ji nezapověděl, nýbrž jí vedle řehole sv. Damiána nařídil za- chovávati řeholi benediktinskou, jakožto základní normu řehol- ního života. Zajímavý to obraz: mocný papež neodvažuje se z úcty k idea- lismu a nadšení slabé ženy použíti rozkazu, nýbrž ustupuje, vida v Kláře sílu něčeho vyššího, nadpřirozeného, jež potírati poklá- dal zbožný papež za nedovolené. Nevíme, zda se máme zde obdi- vovati něžné úctě papežově a vroucímu jeho pochopení pro ide- ály Františkovy, v duši Klářině tak krásně vykrystalisované, či spíše oné neoblomné vůli a energii slaboučké, jinak tak ve všem ponížené panny, jež se nebála ani před hlavou křesťanstva hou- ževnatě brániti ideály svého zbožňovaného Otce do jediné pís- meny, ba ani se nebála povzbuzovati sobě duchem tak příbuznou duši, jakou byla Anežka Česká. Co působilo na papeže Řehoře, povahu tak pevnou a neústupnou od zamýšlených jednou plánů, tak energickou, plnou ohně a odhodlanosti na všech stranách, jak v politice, tak i v potírání bludů, že byl tak shovívavě plným ohledů, tak ochotně povolným vůči Františkovi i Kláře? Možno říci, že Rehoř byl do idealismu šlechetných a svatých oněch duší přímo zamilován. Bylť ostatně i jeho rozhled a bystrozrak dáv- no již poznal cenu a důležitost Františkova založení. Prorazil sice vždy se svou vůlí a svému nařízení dovedl dáti formu Fran- 8 Sbaralea, Bull. Franc. I, 3. 60

Strana 61
tiškově duši suggestivní, ale přece nedovedl odolati kouzlu těch- to dvou duší, o jejichž svatosti byl přesvědčen, a dával svou jem- nou pozornost a umírněnost tak dalece najevo, že, kde viděl je- jich houževnatý odpor, ihned dekrety své umirňoval a jejich pro- vádění zastavoval. Dokladem jest jedna episoda, již zaznamenávají Bollandisté k životopisu sv. Kláry. Papež Rehoř chtěl styk Menších Bratří se sv. Damiánem omezit podle církevních zákonů jen na ty bratry, kterým dána jest k tomu zvláštní pravomoc. Když se však o tom dověděla Klára, odeslala bratry almužníky, kteří se o sestry u sv. Damiána měli starati, nazpět jejich ministrům s trpkou poznám- kou: „Vezměte si i tyto bratry, když nám béřete dárce chleba du- chovního.“ To když uslyšel papež, ihned odvolal provádění toho dekretu.9 Třetí list sv. Kláry hned na počátku projevuje radost zvláště „de... successibus prosperis, quibus te in incepto cursu... vigere intelligo, tanto repleor gaudio... quanto te novi... vestigiorum pauperis et humilis Ihesu Christi... supplere defectum“ — „ze šťastných výsledků, jimiž ji vidí v započatém díle prospívati, tím větší radostí jest naplněna... čím více doplňuje nedostatek v ná- sledování chudého a pokorného Ježíše Krista...“ Klára se dově- děla z listu patrně Anežčina, že se rozhodla k úplné chudobě a pro vzdání se všeho, co jí bylo nabízeno jak královským bratrem, tak i papežem a že klášter, v němž přebývala, byl odevzdán v ma- jetek papežské stolice. Bezpochyby byla již známa odpověď z Říma listem ze 14. dubna 1237,10 kterým papež přijal klášter Anež- čin v majetek a jej výsadami duchovními ozdobil, a snad jí bylo již známo, že papež druhým listem z 15. dubna roku 1238 Anežce zaručil, že jí nikdo napříště nemůže nutiti, aby přijala nějaké statky.11 Proto ona veliká radost, kterou projevuje Klára v tom- to listě po obavě, vyslovené ještě v listě druhém, k níž už nebylo nyní nejmenší příčiny. Anežka se osvědčila duchovní dcerou, hod- nou své matky Kláry. Uprostřed listu jsou ascetické úvahy, které připomínají podobné úvahy ascetické sv. Bernarda,12 jenže v listě Klářině více vystupuje do popředí praktická láska, jevící se více ve skutcích následování života Kristova než v kontemplaci, což souhlasí s charakterem františkánským proti ascesi starší doby. Český překlad, ač jinak doslovný, v této úvaze přidává větu: „Hlava zajisté neb tělo jest Kristus a údové jeho jsou lidé.“ Je to vložený výklad o Kristovu poměru k lidem, jenž vlastně ne- patří do kontextu a není v žádné jiné versi. Snad jej vložil sám vydavatel. Ke konci listu odpovídá sv. Klára na dotazy Anežčiny, 9 A. SS. Aug. II, 762. 10 R B I, 427, č. 916, Bul. Franc. I, č. 226. 11 RB I, 437, č. 940, Bul. Franc. I, č. 255. 12 Serm. in Cantic. Cant. serm. 27, Migne vol. 183. 61

Strana 62
zvláště stran postů. Klára se odvolává na jakýsi spis sv. Františka (ut scriptum beati Francisci dicit), patrně na jakási stručná na- pomenutí, která zastupovala první řeholi františkánskou u kla- risek. Rozdíly v postech jsou mezi textem německým B 1 a Ms. Kdežto v Ms jsou z postů vyňaty kromě narození Páně a neděle též čtvrtky, má německý text B 1 tak zvané „pfinztage“ místo čtvrtků, německý Ber má však shodně s Ms „donstagen“. Ke konci jest český překlad nejasný, překladatel neporozuměl latin- skému originálu. Tak překládá „sane“ místo — my zdravé — „ale my upřimno řkoučí“, dále slova: a quadam (in) discreta et impos- sibili abstinencie austeritate, quam te aggressam esse cognovi — překládá český překladatel zkomoleně s předchozím „pročež po- chýlené od ukrutnosti utrpení nemožného, ježto tě (Plachý vy- světluje „že jsi přijala“) přijevší zvěděla jsem, tělo tvé jest“. Vy- davatel jistě podal překlad věrně tak, jak jej přejal, neboť by byl jistě jej srozumitelněji upravil, kdyby mu bylo nezáleželo na tom spíše, aby podal co nejvěrněji překlad starý. Jest to též chara- teristický příklad otrockého překladu, jak jej poříditi mohla jen řeholní sestra od sv. Františka v Praze, jak jsme se o tom zmínili dříve. Proto také překladatel pro vydání Bollandistů překládal z českého textu volně, drže se jen smyslu a patrně as užíval k to- mu ještě nějakého textu jiného, snad nějaké německé verse. To zvláště možno pozorovati na začátku listu čtvrtého. Nyní jen ještě něco o postech v tomto listě a o datování jeho. V postech, praví Novotný, se poněkud shoduje i slovně list P. Lemmens třetí s listinou papeže Rehoře z 18. prosince 1238.13 rozumí instrukci, kterou Klára v listě dala Anežce o postech, tak, že byla vzata z řehole kardinála Hugolína (Rehoře IX.), již po- slal sestrám kláštera v Monticelli 19. prosince 1219 a jež se uvádí ve spisech sv. Františka (ve vyd. de la Haye 1653 v Lyoně) jako t. zv. řehole sv. Františka pro Chudé paní u sv. Damiána, již pak za- vedl papež Rehoř pro všecky klarisky.14 Ale L. Oliger15 s Waue- rem právem mají za to, že instrukci tu vzala sv. Klára z původní formy života, sv. Františkem Kláře a sestrám jejím dané, neboť text Hugolínovy řehole nesouhlasí se slovy, v listě uvedenými, a mimo to řehole Hugolínova předpisuje posty daleko přísnější, s čímž také souhlasí prohlášení Klářino, že jest to „gloriosissi- mus pater noster sanctus Franciscus“, který tento příkaz dal, a Kláře záleželo jen na tom, aby její milá sestra Anežka Česká znala přání a vůli drahého zakladatele samého. Ovšem dotaz naší Anež- ky, vznesený na Kláru o postech, beze vší pochyby předcházel odpověď papežovu ze dne 18. prosince 1238, neboť pak by neměla možnosti dále se dotazovati, ale pravděpodobně též až po 5. květ- 13 Novotný, Č. D. I, 3, str. 965, pozn. 1. 14 Röm. Quartalschrift XVI, Rom. 1902, str. 93 až 124. 15 Arch. Franc. Hist. (AFH) V, 181 —209. 62

Strana 63
nu 1238, kdy se dostalo Anežce od papeže uvolnění postu, neboť by Anežka byla žádala dříve o potvrzení instrukcí Klářiných a byla by dostala vyřízení to s listem 5. května 1238, takže je mož- no datovati třetí list mezi data 5. května a 18. prosince 1238 a ni- koliv, jak Novotný má, 1237 nebo začátek roku příštího.16 Čtvrtý list je psán zvláště srdečným a vroucím tónem: „Anež- ce, polovici duše mé a srdečného milování obzvláštní schránce atd. Starý český překlad, více otrocky věrný než smysl vysti- hující, překládá na začátku takto: „V ussým swé milé a přesrdeč- né milosti schráně obzwlásstní slavné královně choti krále wěč- ného panně Agnežce, matce swé milé y dceři mezi wssemi giný- mi neyblahoslaweněgssý...“ (věrně podle rukopisu Ms). Němec- ký překládá sice též věrně podle Ms, ale hledí více vystihnouti smysl než slova, začínaje takto: „Irre halben sel vnd der svnder- gleichen almarein der hertzenleichen lieb, der edeln kvnigin, der gemaheln des lambes des ewigen kvnges, frawen Agnesen, irr aller liebsten myter vnd svnderleichen tohter vnter den andern, enbevt Clara ain vnwirdige dienerin Cristi vnd ain vnnvtzev dirn...“ Bollandisté pak mají tento začátek textu: „Dimidio ani- mae meae et precordialis amoris adyto singulari serenissimae re- ginae Agneti, matri meae dilectissimae et filiae prae omnibus specialiter dilectae...“ Při srovnávání těchto textů jde najevo, že překladatel u Boll. měl kromě českého překladu ještě jiný text před sebou, jinak si těžko vysvětlíme, jak mohl z českého textu jen, který, nechápaje smyslu slov v originále, překládá nesroz- umitelně: W ussým swé milé..., uhodnouti toto zvláštní a cha- rakteristické: Dimidio animae... — Měl tedy Boll. ještě jinou versi, a snad to byl některý rukopis německý; latinský to byl sotva, poněvadž by ho byl užil úplně a nepřekládal z češtiny, a česká předloha byla přece na jiných místech zjištěna. Proto právě vydavatel u Bollandistů překládal volně podle českého 16 Listy o umírnění postů došly Anežce té doby tři. V prvém 9. IV. 1237, dává papež povolení dispense abatyši v některých případech. V druhém, 5. V. 1238, dá- vá papež sám dispens trvalou v některých postech a obleku. V třetím, 18. XII. 1238, schvaluje papež Anežce pravidla o postu, která dostala v třetím listu sv. Kláry, a to skoro doslova. Byl tudíž dodán Anežce Klářin III. list jistě před 18. XII. 1238 a pravděpodobně až po dodání listu z 5. V. 1238 (RB. I, 425, 439, 445). V listě z 18. prosince uvádí papež slova z listu Klářina třetího, jakožto pravidla, která si Anežka se sestrami ustanovila: „vos ad certam jejunii obser- vantiam obligastis videlicet, ut a sororibus, quae sunt sanae et validae omni tempore tam diebus ferialibus quam festivis exceptis diebus dominicus et die natalis Domini, quotidie in cibis quadragesimalibus jejunetur etc.“ A že pa- pež pravidlo toto postní potvrzuje, jak si je Anežka po obdržení III. listu vy- žádala, svědčí slova papežova tamtéž: „Nos igitur cupientes, ut habendo quietem conscientiae de bono in melius proficere valeatis, concedimus, ut a vobis dum- taxat huiusmodi formula ieiunii non obstante jejunio, quod continetur in re- gula vobis tradita (t. j. Rehoře IX.) observetur.“ (RB. I, 445.) Formula uvedená nemohla býti nic jiného, než pravidla zaslaná Anežce sv. Klárou v III. listě, neboť Anežce jen na potvrzení těchto nejvíce záleželo. 63

Strana 64
textu, užívaje i německého. Není tedy překlad u Boll. ani do- slovným překladem českého textu, jak mínil Sláma, ani nelze vylučovati mínění Setonovo, že Bollandisté znali německé pře- klady a některý z nich jim byl předlohou spolu s českým textem pro latinský překlad. Domněnka však, vyslovená Slámou, že snad staročeský pře- klad byl předlohou německému, stává se nepravděpodobnou, ne- boť na některých místech německý překlad vystihuje lépe a věr- něji smysl latinského originálu než český. Mimoto na některých místech český překlad přidává jako na vysvětlenou více význa- mů, což v německém není. Ke konci čtvrtého listu shledáváme zajímavé rozdíly ve versích. Milánský rk. mluví o Anežce, rodné sestře Klářině, jež spolu s Klárou i jinými řeholními sestrami se odporučují Anežce a jejím sestrám řeholním do modliteb. Totéž má doslovně i němec- ký text, a patrně u všech stejně. Kdežto český překlad nemluví o Anežce, sestře Klářině, a slova v lafinském textu „virgo pru- dentissima Agnes“ vztahuje na Anežku Českou, jimiž ji Klára oslovuje, mluvíc v osobě druhé a nikoliv jako v Ms a v textech německých v osobě třetí. Podle české verse mají to i Bollandisté. Jméno však druhého bratra, odporučovaného v listě tomto, má Ms i s českým textem a s Bollandisty souhlasně „Bonagura“, kdežto německý překlad má „bruder Bonamgraciam“. Seton k to- mu poznamenává, že Ber má „Bonagrum“, podobně tedy jako texty předešlé. Tento rozdíl shledal již Seton mezi textem Boll. a německým a dovozoval z toho dobu vzniku posledního lis- tu, ale určitě se nerozhodl, znaje tehdy jen Boll. a texty ně- mecké. P. Robinson17 rozhoduje se sice pro dobu krátce před smrtí sv. Kláry, a to z důvodů, jež interpretuje z listu samého na kon- ci: „Vale, carissima filia... usque ad thronum gloriae magni Dei..., jako by dávala poslední „sbohem“ své milované duchov- ní dceři. To ovšem snad by nestačilo přesvědčiti o pravděpo- dobnosti, že list skutečně byl psán jako poslední pozdrav krátce před smrtí Klářinou. Proto Novotný, jenž uvádí mínění Seto- novo i Robinsonovo, právem prohlašoval datování listu kolem roku 1250 za poněkud pozdní, máme-li na zřeteli rychlejší tem- po listů ostatních. Ale na pomoc mínění Robinsonovu přichází rukopis nejstarší Ms, který podobně, jako německý překlad má též zmínku o Anežce, sestře Klářině. Zde tedy již nemůže pla- titi poznámka Novotného o neporozumění německého překla- datele; neporozumění bylo spíše na straně překladatele českého, jež přešlo i do Bollandistů. Pak se jeví nejpravděpodobnější pře- ce myšlenka, kterou nadhodil již Seton, ale pro ni se nevyslovil, že totiž poslední list byl psán u přítomnosti Anežky, rodné ses- 17 AFH. III, 433 —447. 64

Strana 65
try Klářiny. Anežka tato byla po třicet let abatyší kláštera v Mon- ticelli, odkudž povolána byla krátce před smrtí své sestry k sv. Damiánu do Assisi. Byla tedy s Klárou, když krátce před smrtí poslala tato poslední list a poslední s Bohem Anežce České, a proto se připojila pozdravem k listu své sestry. Tak se zdá prav- dě nejpodobnější, že čtvrtý list byl psán krátce před smrtí sv. Kláry, jež zemřela 11. srpna 1253. Zmiňuji se ještě o jedné poznámce, která není sice v rukopise Ms ani v rk. u Bollandistů, nýbrž v překladě českém. Jest to po- známka, do níž, jak se zdá, chtěl český překladatel vložiti kus tehdejšího života, jejž prožívala Anežka. Jsou to vlastně jen pou- hé narážky několika slovy, jež český překladatel přidává a jež vzhledem k starobylé formě slovesné jistě nejsou přídavkem vy- davatelovým. Klára totiž napomíná Anežku takto: „Vyplni tyto jisté věci, jakž takž, ješto jsem psala, dobrotivě a nábožně pro- sím. Příjmi o těch věcech jistých aspoň žádost znamenajíce ma- teřskou...“ Mluví zde patrně o věcech, o kterých psala v listech předchozích a o věcech, které český překladatel zde jen nazna- čoval. Týkaly se onoho těžkého boje o ideály observance fran- tiškánské a zvláště o ideály chudoby podle vzoru Františkova a Klářina. Nemáme o tom zpráv žádných, jak se ten boj, o němž máme četné zprávy z řádové historie jiných krajů, zvláště Ita- lie, odrážel u nás. Tomek18 sice praví v Dějepise Prahy, že ze dvou klášterů řádu sv. Františka jeden byl přísnější řehole, ale neudává pramenů, a názvy ostatně pro oba směry observance v Praze béře z doby daleko pozdější. Jen kronikář minoritský u sv. Jakuba v Praze,19 maje zprávy asi ze starších pramenů, na- značuje něco slovy, že kostel sv. Jakuba byl vystavěn nádherně a do něho uvedeni bratří v hojném počtu. Nádhera a výstavnost i velikost se protivily původním ideálům františkánským i Anež- činým, jíž zůstalo drahým Assisi, sv. Damián, a podle něho jí samou zřízený klášter u sv. Františka v Praze — české Assisi! V listě posledním jest opět teoretické poučování o tak zv. zrcadle ctností, jež Klára měla z nějakého traktátu, ovšem podle smyslu jen, jak je nacházíme u sv. Řehoře nebo Bernarda, upravený však na ideály františkánské.20 Zbývá ještě něco říci o tak zv. Požehnání sv. Kláry. Jak podává zprávu Seton v své publikaci, následuje ve všech překladech německých po čtvrtém listu požehnání sv. Kláry. Se- ton je uveřejnil podle nejstaršího textu B 1. Tiskem bylo vydáno 18 D. P. I, 423, vyd. v Praze 1855. 19 Kollnberger, Synopsis k r. 1232. 20 Taková zrcadla ctností byla velmi užívaným asketickým prostředkem v ře- holních rodinách, jistě zvláště středověkých. Ostatně i později potkáváme se i s obrazy, kde názorně naznačen postup od jedné ctnosti ke druhé, jako na pří- klad starý obraz za oltářem v chóru františkánského kláštera u P. Marie Sněžné v Praze, který pochází z doby příchodu františkánů k P. M. Sněžné. 65

Strana 66
před tím posledně italsky a pod čarou francouzsky v Seraphicae legislationis textus originales, Quaracchi 1897, str. 281 a násl. Italský text otištěn byl z nejstaršího pramene, a to tištěného: Marka Lisabonského, jenž vyšel v Benátkách roku 1582. Podle něho pořízen byl i francouzský text, který se však trochu od italského liší. Také německý text podává variace francouzského, vyjma toliko tato rčení: vnd nach meinem tode... — a dále: vnd mit den ain gaistleich vater vnd muter ir gaistleich sun vnd töhter gesegent hat... Byla vyslovena domněnka, že přídavky francouzské připojila sv. Koleta, reformátorka klarisek v duchu sv. Kláry, jež se však narodila roku 1381 a do řádu vstoupila te- prve 1406. Rukopis však německý B 1 byl, jak Seton praví, nej- později psán roku 1393. Proto nemůže domněnka ta obstáti, ný- brž třeba se Setonem za to míti, že text B 1 jest nejstarší známý a Marek z Lisabonu přináší text mladší a méně přesný. David Kok v svém čl. AFH, II, 243—246, De origine ordinis S. Clarae in Flandria — podává jinou, latinskou versi požehnání, kterou obsahuje rk. Šebestiána Bouviera, ale jest pochybno, jak správně Seton praví, zda Bouvier měl starší pramen před sebou než je B 1. Poznamenává, že slova rk. Bouvierova souhlasí s B 1 „vnd nach meinem tode“, ale nesouhlasí s druhým místem. Z ře- čeného rukopisu jde najevo, že sv. Klára poslala požehnání krát- ce před smrtí svou Ermentrudě, zakladatelce klarisek ve Fland- řích. Seton je názoru, že otázka, zda požehnání, jak je nachází- me v německých rukopisech, bylo původně přívěskem čtvrtého listu k bl. Anežce, či zda posláno později, jest velice temná. Vy- slovuje myšlenku, že požehnání to bylo jakýmsi cirkulářem, za- slaným sv. Klárou některým klášterům, zvláště těm, které zalo- žila bl. Anežka a Ermentruda. To by souhlasilo i s narážkami Tomáše Celana „omnibus dominabus monasteriorum pauperum, tam praesentibus quam futuris, largam benedectionis gratiam imprecatur“.21 Mimoto D. Kok na u. m. praví, že, kdyby sv. Klára skutečně poslala Ermentrudě požehnání, byla by tím vysvětlena obtíž, s kterou se potkáváme u Melissana a Macro,22 který praví, že Klára poslala dva listy Ermentrudě, kdežto my známe jen jeden. Druhým listem pak by bylo ono požehnání. To ovšem by bylo jen tehdy, kdyby bylo jisto, že požehnání jak pro Anežku, tak pro Ermentrudu bylo skutečně posláno. Ale již Seton kloní se k tomu, že požehnání bylo zasláno jen jako jakýsi okružní list pro klarisky některých klášterů. Ale ani to se nedá dobře za- stávati. Proč by to byl cirkulář jen pro některé kláštery a proč právě jen pro cizí, když to byl skutečný cirkulář? Snad se tím má odpomoci obtíži, že se kromě německých rukopisů v jiných 21 Leg. S. Clarae v A. SS. Aug. II, 764, cap. 6, n. 51. 22 Ann. Min. IV, 80 —81, k r. 1257. 66

Strana 67
textech nevyskytuje? Tím se arci otázka o vzniku požehnání ne- může řešiti uspokojivě. Slova Celanova „benedictionis gratiam imprecatur“ vztahují se na milost požehnání božího, o něž Boha prosila, ale nikoliv na ně- jakou formuli požehnání, nebo snad na některý druh okružního listu. Obtíž u Melissana nutno tedy řešiti jiným způsobem. Vznik benedikce, jak ji podávají německé texty, dá se odvoditi snadno jednak ze slov napomenutí sv. Františka bratru Lvovi, neboť po- čáteční slova se úplně s ním shodují, jen místo „Lev“ se vsune jméno Anežky nebo Ermentrudy, jednak ze slov napomenutí sv. Františka ministrům a generální kapitule a pak ze slov modlitby Františkovy, z požehnání všem bratřím a br. Bernardovi z Quinta- valle. Při tom nedotýkám se otázky, zda snad tyto všecky pro- jevy, připisované Františkovi, jsou autentické. Skladba požehnání učiněna rukou pozdější v řadách klarisek, horlitelek podle vzoru „fratres spirituales“, kteří si složili také několikero zvláštních požehnání pro bratry horlitele, jak je zaznamenává staré vydání děl Františkových.23 Vznik „požehnání“ jest, jak ukazuje nej- starší text, hledati nikoli v Italii, nýbrž na severu, v Německu. Jak doba vzniku rukopisu B 1 svědčí, byla to doba, kdy horliví za- stánci ideálů chudoby františkánské, aspoň teoretické, jako věr- ného odlesku chudoby Kristovy, dleli více v Německu, již jako odštěpenci, vyobcovaní z církve, za dob Ludvíka Bavora, jenž jich rád používal v boji s kurií papežskou, najmě s Janem XXII. 23 Vydání de la Haye ve sbírce spisů a myšlenek sv. Františka: S. Francisci Ass. etc., Opera omnia, Lugduni, 1653. 67

Strana 68
VII. AUTOR LEGENDY Lutor legendy se prozrazuje hned v úvodě k legendě. Byl čle- nem české provincie františkánské, a to z pražského kláštera, jenž byl blízek konventu klarisek u sv. Františka v Praze, neboť docházely ho často žádosti, aby sepsal životopis královské za- kladatelky a budoucí světice. V Praze byly toho času dva kon- venty bratří menších: u svatého Jakuba a u sv. Františka. Ač ne- mluví autor o svém konventě, přece podle všeho, co se dovídáme zde i v dalším vypravování, lze najisto souditi, že byl členem kláš- tera u svatého Františka. Důvody pro to jsou zvláště tyto: 1. Styk s klariskami u svatého Františka tak častý, jak o něm svědčí slova spisovatelova, že byl přímo častými prosbami ob- těžován, byl vyhrazen bratřím u sv. Františka, jako duchovním správcům kostela i kláštera tamějšího.1 Spisovatel také na ne- jednom místě naráží na tento častý styk pražských bratří s kla- riskami. 2. Spisovatel se zřejmě na několika místech přiznává jako při- vrženec přísnějšího směru v řádě františkánském, a tento směr byl v Praze zastoupen v konventu u sv. Františka, založení to chu- dém podle ideálů blahosl. Anežky, na rozdíl od založení bohat- šího, královského u sv. Jakuba, kde byl od oné doby již směr více volnější.2 Spisovatel byl patrně znám jako spisovatel řádový, snad chro- nologus ordinis nebo provinciae, když se přece právě od něho žádalo, aby sepsal životopis blahosl. Anežky. Nebyl sice jme- nován v těch dobách žádný chronologus provinciae nebo ordi- nis, poněvadž se řád vůbec po celá tři první století nestaral o záznamy své minulosti. Všichni, kteří v té době psali dějiny nebo kroniky řádové, činili tak ne z oficielního nátlaku, nýbrž spíše ze záliby.3 Proto tím spíše možno mysliti na spisovatele takového stylu při našem autoru. Možno si mysliti, že to byl spisovatel již osvědčený, když se právě jemu a nikomu jinému k sepsání životopisu blahosl. Anežky dostalo rozkazu provin- ciálova a že řeholnice od sv. Františka právě jeho se dožadovaly a nikoho jiného. Projevuje k tomu dílu jakousi obavu a také nechuť, až patrně sestrami vyžádán rozkaz k sepsání životopisu. Nebyla to ovšem jediná pohnutka k udělení takového rozkazu, 1 Alexander IV. udělil na žádost Anežčinu jí a abatyši klarisek ve Vratislavi dovolení, aby směly s kterýmkoliv bratrem menším rozmlouvati, listinou ze 27. dubna 1259. 2 Tomek I, 2, 233. 3 Holzapfel, Handbuch der Geschichte des Franziskanerordens, Freiburg in Br. (1909), 578. 68

Strana 69
jenž jej zavazoval pod poslušností. Neboť na prosby sester by provinciál se asi neodhodlal k tomuto rozkazu, nýbrž byl zde vliv a popud s míst vyšších, totiž od samé královny Elišky. Autor byl knězem. Ke konci rukopisu Ms jest také přikresleno znamení kněžské důstojnosti, totiž kalich mezi dvěma začátečními písme- nami P. B. Avšak tato písmena i s kalichem přikreslena rukou jinou, snad majitelem breviáře, z něhož vzat poslední list i se slovy „Nunc dimittis“ atd. z kompletáře kněžského. Ale že kně- zem určitě byl, svědčí neklamně jeho neobyčejná zběhlost v bre- viáři kněžském, z něhož rád uvádí četné citáty v legendě. Mimo to je více než pravděpodobno, že byl asi duchovním vůdcem, ne- boli kaplanem klarisek u sv. Františka. A to je tím pravděpodob- nější, že té doby byla již ve všeobecné platnosti u klarisek ře- hole jim daná papežem Urbanem IV. z 15. května 1263, v níž byli minorité na vlastní časté žádosti a stížnosti péče o klarisky zproštěni a veškerá péče dána kardinálu protektoru, který k to- mu ustanovoval zvláštní kněze — kaplany — ovšem zase jen z řá- du minoritského.4 Že byl spisovatel legendy takovýmto kaplanem klarisek u sv. Františka, ukazuje nám obdobně listina z 1. května roku 1267, kde se jmenuje takový zpovědník neb kaplan blahosl. Anežky z kláštera mužského od sv. Františka, jménem Theodorik, po- zdější provinciál, mezi roky 1285 až 1297.5 Bl. Anežku, podle slov, jimiž se vyjadřuje v úvodě o pramenech, z nichž čerpal, osobně již neznal, poněvadž praví, že chce psáti jen to, co o této panně měl od osob, jež s ní se stýkajíce, vlastníma očima spatřily její veliké ctnosti a jejichž svědectví nikdo nemůže popříti. Žil tedy a psal v době, kdy ještě žily sestry, jež bl. Anežku znaly osobně, ale sám ji neznal, neboť by se byl jistě o tom zmínil. Psal ne chronologicky, nýbrž podle středověkého schematu hagiogra- fického „quaecumque alicui materiae competebant“. Píše řečí stručnou, jen tu a tam, zvláště v zázracích s královnou Eliškou a s jejími dítkami jest poněkud rozvláčnější. Dá se to vysvětliti odtud, že právě běželo o životopis, jehož potřebovala žádost krá- lovny Elišky, k papeži podaná, o kanonisaci Anežčinu.“ Kdo byl oním ministrem, jenž dal spisovateli rozkaz napsati životopis Anežčin? V legendě se setkáváme s některými jmény 4 Bez odporu ovšem klarisek, které lpěly houževnatěji na tradicích sv. Fran- tiška, se to nedálo, jak o tom svědčí dokumenty řádové, uváděné v článku „Ar- chivium Franciscanum Historicum“ (AFH) III, 668 a násl., IV, 74 a násl. P. Zephyrino Lazzeri, jenž pojednává obšírně o celém sporu a uvádí dokumenty. Podle všeho šlo minoritům o to, aby se zbavili obtížné péče o klarisky, jež byla nejen duchovní, ale i hmotná. Než ač je Apoštolská stolice formálně zbavila této péče, přece ve skutečnosti jim tato povinnost zůstala i dále. 5 RB., II, 213. 6 Boll., Mart. I, 503 uvádí z Waddinga znění prosebného listu královny Elišky a měst královských o kanonisaci Anežky s datem okolo 11. listopadu 1328. Srov. Wadding k roku 1328. 69

Strana 70
a věcmi, které autor vypravuje, jako přítomné. Seton uvádí tři místa se jmény, která se vyskytují v listinách. Ale první místo, při němž se odvolává na nepravou listinu o vpádu Tatarů a o pánu ze Šternberka, nic nedokazuje. Druhé místo s Hynkem z Dubé je příliš neurčité, neboť jméno to se vy- skytuje v listinách od roku 1276 až 1307 velmi často, kdy pánové toho jména jsou nejvyššími číšníky, purkrabími pražskými i do- mažlickými a komořími.8 Ale jedna zpráva ukazuje určitě, že se autor o ní zmiňuje jako o přítomné, když psal legendu, totiž při zázraku s pannou Kristinou, dcerou Gotfrida, prokurátora bratří menších v Praze. Řád měl prokurátory apoštolské od 18. ledna 1283, kdy byli zavedeni bulou „Exultantes“ Martina IV. pro každý konvent, ale byli odstraněni zase bulou Jana XXII. „Ad conditorem canonum“ 8. prosince 1322.10 Podle toho jest možno určiti aspoň přibližně jméno provinciála, který spisova- teli dal rozkaz k sepsání legendy. Rozkaz ten jistě byl dán již před rokem 1315, poněvadž tehdy po uzdravení svém již královna Eliška ustanovila usilovati „všemi silami a všemi možnými pro- středky“ o kanonisaci bl. Anežky, a tehdy již byl životopis na- psán po čtvrtý zázrak, jak o tom byla shora řeč. Rozkaz tedy dán byl mezi 1282 a 1315. V té době se uvádějí ve staré řadě pro- vinciálů, jež se ostatně vždy dosud podle listin ukázala celkem správnou, tito provinciální ministři: Česlav 1282 — 1287, Theodo- rik 1287 — 1295, Matěj 1295 — 1304, Hermannus 1304— 1306 a To- biáš 1316 až 1318. Přihlížíme-li nyní k slovům autora legendy, že byl nejprve žádán často, a to asi po delší čas, pak začal psáti, ale zase péro odložil, protože se cítil neschopným a proto též ne- hodným sepsati legendu, můžeme nejspíše hádati na provinciála Theodorika, který již roku 1287 v Novém Sandci byl zvolen pro- vinciálem a řídil provincii až do roku 1295. Neboť po smrti Anež- čině (1282) bylo jistě hned útočeno sestrami od sv. Františka na spisovatele, aby sepsal životopis. Spisovatel patrně, poněvadž podle slov z úvodu uvedených neznal osobně Anežky, byl podle všeho z jiného kláštera do Pra- hy ustanovený snad zpovědník klarisek pražských krátce po smrti Anežčině. Po dlouhých prosbách, jimiž byl přímo, jak se vy- jadřuje, obtěžován, se konečně rozhodl napsati životopis. Ale, když toho pro uváděné jím důvody nechal a mínil též zanechati nadobro, nezbylo asi sestrám nic jiného, než čekati na jinou pří- ležitost příhodnější, aby schopného a jinak již známého spiso- vatele a nyní svého snad zpovědníka donutily rozkazem vrchního představeného. A ta se jim bohudík poměrně brzy naskytla, když 7 Seton, Some new sources atd., strana 34, pozn. 1. a str. 173, 174. 8 R. B. II, 421 —953 passim. 9 Bul. Franc. III, 501. 10 Bul. Franc. V, 235. 70

Strana 71
se po pěti letech od smrti Anežčiny stal provinciálem jejich i ze- 11 mřelé Anežky bývalý zpovědník fr. Theodorik. Tomuto muži, jemuž bylo dopřáno poznati dokonaleji než sa- mým duchovním sestrám svaté záměry a úmysly této Bohem za- nícené duše, poznati celé dějiny vnitřního života, spojeného dů- věrně se samým Bohem, poznati všecka ta charismata Ducha sva- tého, zkrátka poznati světici, tomu jistě záleželo, ne-li více ještě, pak jistě aspoň tolik, kolik sestrám klariskám u sv. Františka, aby životopis její byl co nejdříve sepsán. Byl to ostatně zájem celé duchovní rodiny františkánské v Čechách, jejíž Anežka, krá- lovský květ rodu po celé Evropě tak slavného již, byla zaklada- telkou i největší chloubou. Proto musíme míti za to, že to bylo provinciálu Theodorikovi po volbě jeho snad první starostí, aby důstojný životopis, ve způsobu tehdejšího pojetí, byl co nejdří- ve sepsán, a že to byl právě on, jenž cenu Anežčiny svatosti dob- ře znal, jenž dal rozkaz našemu spisovateli, aby znova se uchopil pera, již nadobro odloženého, aby životopis psal nyní, když ho prosby sester nepohnuly, „donucen k tomu rozkazem pod po- slušností důstojného svého ministra“. Nebyl to vlastně jen osob- ní zájem, jenž vedl právě tohoto provinciála k udělení takového rozkazu, byl tu zesílený útok sester klarisek na bývalého zpo- vědníka Anežčina, aby on použil svého úřadu k tak bohumilému dílu; předstíraly mu zbožné vrstevnice Anežčiny, dosud žijící, že je to právě jeho povinností dáti rozkaz pod poslušností; ale ještě více než poslední důvod vážilo zde přání samého dvora královského, jež se konečně soustředilo kolem poslední ratolesti rodu Přemyslova, královny Elišky. Pak zde byla též obava, že ze- mrou brzy všecky sestry, které Anežku znaly osobně, a na tom záleželo všem jejím ctitelům, aby hlavním pramenem jejího ži- votopisu byly výpovědi osob s Anežkou žijících; a těmi byly jed- nak sestry samy, jednak sám bývalý zpovědník, který, dokud Anežka žila, provinciálem volen asi býti nemohl, jako kdysi bratr Konrád z Vormsu,12 aby Anežka neztratila zpovědníka. Spiso- vatel legendy vyjadřuje docela zřejmě tento společný všech ctite- lů Anežčiných zájem těmito slovy v úvodě: „alia scribere non intendo quam ea, quae habere potui ab hiis personis, quae virtu- tum eius magnalia conuersando cum ipsa suis oculis conspexe- erunt, quorum assertioni ob vitae ipsorum meritum (a zde zvláště především autor myslí na bývalého zpovědníka, nyní provinci- 13 ála) non facile quis potest refragari." 11 V listině z 1. května 1267 vystupuje jako svědek fr. Theodoricus „confessor domicellae“, jíž není nikdo jiný než Anežka, jak poznamenává E., a oním T. nikdo jiný než Theodoricus, provinciál z r. 1287 — 1295. (R. B. II, 213.) 12 Continuat. et finis Chron. fr. Jordani de Jano v Arch. Franc. hist. III, 50. 13 Také pohled do tehdejších události české provincie řádové jest úplně v souhlasu s důvody, že provinciálem oním byl fr. Theodorik. Provincie násled- kem těžkých sporů národnostních mezi bratry žila v krisi, jež jí přinesla těžkou 71

Strana 72
V kterém asi věku svého života psal autor? Autor psal zřej- mě legendu již nerad. Byl sice již dávno znám jako spisovatel hagiografický z jiných prací, ale byl patrně již takového věku, že cítil slabost a nedostatečnost a tudíž nechuť. Pokročilý věk aspoň naznačují slova, vzpomínající věčnou odplatu, jež by se ovšem i u mladšího řeholníka ve středověku dala mysliti, ale hned dále opatrně pozoruje dílo své s nedůvěrou starce, že již jest k dílu neschopný a nehodný a tudíž i řeč svou pokládá za „nezkušenou“, jíž zastíní jen to, co mělo býti velebeno slavnostním a velkolepým slohem, jemu ovšem již nepříslušejícím (pauens imperito sermo- ne fuscare quod claris et magnis laudum preconiis fuerat de- promendum). Tak by jistě mladý řeholník, plný nadějí a zápa- lu, nemluvil! O pokročilém věku podávají jakýsi doklad snad i slova, jimiž je zakončen rukopis. Jsou to slova z bible starce Simeona, jichž se užívá při doplňku v kněžských hodinkách: „Nunc dimittis servum tuum domine secundum verbum tuum in pace.“ Slova ta nepatří legendě, ani nejsou psána týmž písmem, nýbrž poněkud starším. Autor užil na konci palimpsestu, na němž byl napsán konec kompletáře kněžského. Vymazal pečlivě ostatní slova a ponechal zřejmě úmyslně jen tato slova, jež jsou tak jasně napsána, že o úmyslu auktora přivlastniti si tato slova není pochyby. Autor zestárlý ulevuje si jimi ke konci své práce po vzoru starce Simeona. O jméně nevíme ničeho, ač nejsou-li ona začáteční velká pís- mena ke konci rukopisu po slovech Simeonových, mezi nimiž je znak kněžství, kalich, P. B. začátečními písmeny jména spisovate- le legendy; P. by znamenalo hodnost kněžskou Pater a druhé jméno klášterní, začínající písmenem B. Tak se obyčejně ozna- čovali řeholníci v těch dobách. Jaký byl charakter spisovatelův? Autor projevuje v textu bo- hatou znalost Písma svatého, jehož citáty i málo známé vhodně vplétá do vypravování a legendu vyzdobuje. Jeví se v něm kněz zkoušku, takže byla dokonce zbavena pravomoci voliti si provinciála, a vráceno jí bylo právo svobodné volby až teprve roku 1287 na kapitule generální v Mont- pellieru (ALKG. VI, 59). Špisovatel jistě nezůstal v té věci chladným, když přec o krisi řádové provincie nacházíme ohlas ve formulářích z dob Přemysla Otakara II. a Václava II. Zvláště v té věci se připisuje horlivá účast manželce Přemysla Otakara II., královně Kunhutě. To svědčí jen o tom, jak v tehdejší středověké společnosti české zaujímali minorité i se svými záležitostmi i bo- lestmi čistě řádovými vynikající místo. A proto tím spíše možno hledati stopy tehdejších událostí i u domácích řádových záznamů a také v naší legendě. Předchůdce totiž Theodorikův, Česlav, byl poslední, generálem jmenovaný a provincii vnucený provinciál. Kronikářské záznamy domácí praví o něm k roku 1287, že byl kapitulou „ab officio suspensus“. Užívají jistě úmyslně tohoto silně nepříznivého výrazu, aby zase povznesli toho, který byl svobodnou volbou bratří zvolen. A této náladě v provincii, myslím, dává i náš autor výraz, když prohlašuje, že neposlechnouti takového ministra by bylo skutkem podobným ha- dačství a pověře. Snad nebyl ani daleko těmto kronikářským zprávám. (Srov. Ben. min., k r. 1286.) 72

Strana 73
vzdělaný ve staré škole františkánské theologie, na základě Pís- ma svatého. Jiných autorů ani církevních necituje, ani nevzpo- míná, jen pokud se vyskytují jejich spisy v homiliích breviáře. Jest v něm viděti františkána směru přísného, jenž nevyhledává učenosti scholastické, nýbrž jen moudrosti Písma svatého, jest též přivržencem přísného směru observance, ač ne krajnostního spiritualismu, nýbrž patří k těm, kteří uznávali poslušně autoritu výkladů deklarací papežských, přece však želeli při každém uvol- nění původních ideálů. Vidíme to u našeho autora, když vzdává chválu Anežce, že podržela, anebo aspoň podržeti se snažila, po- kud autorita církevní dovolovala, úplnou františkánskou chudobu „altissimam paupertatem“. Když jí kardinál Joannes Gayetanus, potomní papež Mikuláš III., nabízel statky, tu Anežka, praví au- tor s pochvalou, odporovala statečnou myslí, pravíc, „... že ra- ději bídu a chudobu chce trpěti, nežli od chudoby Jezu Kristo- vy, jenžto pro spasení lidské chud se učinil, kterýmžkolivěk či- nem se vzdáliti“.14 Tím prozrazuje spisovatel, jaký směr vládl u svatého Františka v Praze. Jinak tomu asi bylo ve velkém kláš- teře u sv. Jakuba. Nápadno jest jen jedno, že se totiž autor nikde nezmiňuje o klášteře u sv. Jakuba, ač by měl v legendě častěji příležitost k tomu.15 Vkládaje Anežce do úst slova na- dšená o chudobě Kristově, vyjadřuje autor přesvědčení celého řádu k palčivé otázce o chudobě Kristově, k níž se pohlíželo v řádě jako k nejsvětějšímu ideálu františkánskému a jež řád právě v do- bách těch uváděla v těžkou krisi s papežem Janem XXII.16 Z této 14 Život bl. Anyžky panny, v Praze 1666, kap. O svaté a pravé chudobě její. 15 Jest to neklamným důkazem, že autor náležel klášteru u sv. Františka, ne- boť spisovatel od sv. Jakuba by byl jistě myšlenkově vycházel od tohoto kláš- tera, neboť Anežka byla původkyní celého františkánství českého. Jest pravda sice, že psáti chtěl o dílech bl. Anežky, než přece by byl neopominul vzpomenouti konventu té doby hlavního, kde patrně sídlil i provinciál a jenž za svůj vznik měl vděčiti jistě aspoň přímluvě Anežčině. Proto jest toto mlčení aspoň nega- tivním důkazem, že ve dvou těch konventech pražských žili bratři rozdílné observance a že patrně nestály vždy v dobré shodě spolu. Byla zde bezpochyby mezi oběma podobná rivalita, i když ne tak bouřlivá, jak ji shledáváme v těch dobách v Italii nebo v Provenci. 16 Roku 1322 se střetlo prohlášení celé generální kapituly v čele s generálem Michalem Cesenou o naprosté chudobě Kristově s dvěma konstitucemi Jana XXII. „Quia nonnunquam“ z 26. III. a z 8. XII., jež více méně již otřásly ideály františkánskými a posléze po apelaci bratří následujícího roku nová konstitu- ce papežská „Cum inter nonnullos“ zvrátila celý svět idealismu františkánské- ho tím, že prohlásila tvrdošíjné hlásání, že Kristus a apoštolové neměli ani in communi ani in particulari majetku, za heretické. Viz o tom Holzapfel, Hdb. d. G. d. Fr., str. 66 a násl., Frbg. in Br. 1909. Ohlasy těchto pro celý řád bolestných otřesů a těžké krise, do níž uveden řád konečně i odpadem samého generála Ceseny a jeho přivrženců od papeže, pozorovati lze i v naší legendě. Autor pří- mo pln jsa úzkostných obav o budoucnost řádu, dává mluviti bl. Anežce před její smrti o dvou věcech, které mají zachrániti řád v těžké krisi, totiž o chudobě, kterou Kristus i sám zachovával i které učil, které se nechce nikdy zříci jako nejsvětějšího ideálu, ale zároveň též o pokoře a poslušnosti k svaté církvi římské, a to po vzoru přesvatého otce Františka a sv. Kláry, kteří tuto řeholi 73

Strana 74
krise se ovšem nejdříve vzpamatovali přivrženci strany laxněj- ší, poněvadž papežské dekrety směřovaly k tomu spíše, aby chu- dobu uvolnily a položily důraz na jiné řeholní ctnosti, zvláště poslušnost. Proto se s papežskými konstitucemi brzy smířili, ba namnoze je vítali, vyjma ovšem některých přivrženců Cesenových. Bolestněji to však cítili přísnější horlitelé chudoby a ideálů Františkových. Tak tomu bylo, jak zřejmo, i u našeho autora, zřejmého přivržence observance a člena kláštera sv. Františka. životu odevzdali. A že tato úzkost spisovatelova nebyla nadarmo, svědčí nám bohudík aspoň jeden dokument listinný, jenž jako bleskem osvětluje temno mlčení všech skoro pramenů o tehdejší pohnuté situaci řádové i v našich kra- jích. V regestech (R. B. III, 726) uvádí se listina papeže Jana XXII., vydaná v lednu 1332, kde papež dává pravomoc vyšehradskému proboštovi, patrně Jindřichu ze Šumburka, známému žalobci biskupa Jana z Dražic, aby zajal od- padlé minority, kteří brojili proti deklaracím papežským a stávali se papeži ob- tížnými a poslal je ke kurii papežské. Zpráva tato nám předně ukazuje, že i v Če- chách byli revoltující minorité. Byli-li to přivrženci směru spiritualistického, ane- bo přivrženci býv. generála Ceseny, nedá se zjistiti. Osudy ostatně obou i boje za chudobu byly tehdy oběma společné. Byli to minorité z řádu vyloučení pro odpor proti papežským deklaracím, ale bez sympatií jak u spolubratří a snad i u provinciála české provincie jistě nebyli, neboť papež dává rozkaz je zajmouti a odvésti do Avignonu ne provinciálu, jak by se dalo čekati, nýbrž proboštu vyšehradskému. Možná též, že provinciál byl proti nim příliš sláb pro přízeň, které se těšili snad, jak tomu bylo jinde, i u dvora královského a u kurie biskup- ské. Vždyť biskup pražský Jan byl od r. 1318 ve vyšetřování, že prý byl pří- znivcem heretiků. Nebyli snad mezi heretiky těmi i minorité směru přísně spi- ritualistického, jejichž hlavní vůdcové skončili právě r. 1318 na popravišti v Mar- seilli? O všem tom zpráv jiných nemáme. Ale jistotně byli papeži velmi ne- bezpeční, nebo aspoň velmi nepohodlní, když se dovídá o nich až v Avigno- nu a poroučí je zajmouti a dopraviti do Avignonu. 74

Strana 75
VIII. PRAMENY LEGENDY pisovatel psal legendu podle tehdejších středověkých le- gend, zvláště světců řádu františkánského. Líčí Anežku jako hrdinku ctností a askese františkánské. Anežka jest narozena již pro řád františkánský. Vždyť ještě před narozením jejím vidí matka Anežčina pro svou dcerušku roucho františkánské, v ko- lébce dítko kříží údy ve znamení kříže, v mládí má zálibu, ba tou- hu ve františkánské zbožnosti, askesi; v Rakousích požívají jiní nádhernější pokrmy, ona však volí stravu chudší. — Způsob ži- vota dvorského v Rakousích proti českému domácímu se jeví pi- sateli jako život rozmařilého světa proti životu asketickému — františkánskému. Také když slyší jeho hrdinka o životě františ- kánském, volá v nadšení se sv. Františkem: „To jest to, čeho si z celého srdce žádám.“ Přirozeně hledal spisovatel pro sepsání ži- vota Anežčina vzory v legendách světců a světic františkánských. K tomu účelu se mu nejlépe hodila legenda sv. Kláry. Sv. Klára byla duchovní matkou, jejíž nejmilejší duchovní dcerou a přítel- kyní byla Anežka. Ale Anežka byla též příbuznou dvou tehdy zázraky a svatostí slynoucích světic: Hedviky a Alžběty. Hed- vika byla vychovatelkou jejího prvního mládí, tchyní a vychova- telkou její rodné sestry Anny. Alžběta byla její vlastní sestře- nice. Než život této světice nezdál se býti pramenem zvláště uží- vaným autorem, třeba ze slov jeho jde najevo, že i tento životo- pis byl před ním, když praví, že zbudovala špitál dle vzoru své sestřenice Alžběty.1 Neboť, ač byla tak blízkou příbuznou Anež- činou, přece její život plynul jiným směrem než život Anežčin. Zato však život sv. Hedviky třebas vdané, v lecčems se podobal, zvláště po smrti manželově vstupem do kláštera Třebnického, životu bl. Anežky; proto spisovatel čerpal z něho více pro svou legendu. Nejvíce ovšem vážil ze životopisu sv. Kláry. Spisovateli františkánskému záleželo na tom, aby okrášlil Anežčin život zvláště ctnostmi pravé řeholnice a dcery sv. Františka a sv. Kláry. 1 Podobnosti, na něž naráží naše legenda s životopisem sv. Alžběty, jsou asi tyto: Alžběta zakládá špitál ke cti sv. Františka, jejž papež béře pod ochranu listinou ze 14. X. 1232 a 21. X. 1233 poroučí jeho ochranu biskupu hildesheim- skému. Dne 12. X. 1232 dává odpustky všem návštěvníkům jeho. Alžběta chce privilegium paupertatis, ale nedaří se jí to, neboť praktický a tvrdý zpovědník její Konrád z Marburku ji to zabraňuje. Místo toho aspoň zaměňuje svůj šat za chudé roucho III. řádu. Tyto rysy životní, pro Alžbětu charakteristické, shledáváme i v životopise bl. Anežky, jenže Anežka byla v té věci šťastnější, od- davši se úplně chudobě františkánské. (Srov. Hessisches Urkundenbuch I. sv. ve sbírce Publikazionen aus den k. preussischen Staatsarchiven, III. Bd., kde jsou uveřejněny životopisy 3 služek A., zpráva M. Konráda z Marb. a příslušné listiny.) 75

Strana 76
Proto jako život sv. Kláry nejvíce se zobrazovati měl v životě Anežčině, tak i legenda jejího života nejvíce čerpána z legendy sv. Kláry. Z téže příčiny užil i tehdejšího oficielního životopisu sv. Fran- tiška, sepsaného sv. Bonaventurou, ale spíše jako předepsaného vzoru legend františkánských, nežli jako pramene. Podobnost ja- kousi shledáváme toliko v Epilogu, kde podobně oslovuje Anež- ku jako Bonaventura sv. Františka. Mimo to měl určitě autor před sebou životopis tehdy všemi autory legendy i kronik osla- vovaného sv. Antonína Pad. Nejstarší jeho legenda3 začíná před- mluvou, již si za vzor obral aspoň myšlenkově i náš autor pro svou předmluvu. Již začáteční slova obou to dosvědčují. Leg. sv. Ant. začíná: Assidua fratrum postulatione devictus. Legen. bl. Anežky: Crebris sacrarum uirginum... precibus sum pulsatus. A dále rozvíjí tytéž myšlenky obě. Oba autoři jen na časté pros- by se odhodlali psáti, ale oba cítí se nedostatečnými, oba píší, co sice sami neviděli, ale co měli od věrohodných svědků. Spisovatel použil snad i kroniky Jordanovy4 aspoň v úvodě v myšlence o neposlušnosti. Oba autoři shodně rozvádějí citát z Písma sv. I. Král. 15, 23. o neposlušnosti jako činu podobající- mu se modloslužbě. Posléze použil hojně Písma sv. a breviáře římského i řádového spíše k výzdobě textu příslušnými citáty anebo narážkami, jež vkládá i do úst své hrdinky. Poněvadž však spisovatel používal zvláště legend sv. Hedviky a sv. Kláry jako hlavních pramenů, podáme zde podrobnější roz- bor obou legend u přirovnání k legendě naší. 1. Z legendy sv. Hedviky“ má autor předně rozdělení látky na 12 kapitol, jež předcházejí texty obou. Toto rozdělení, jež Bol- landisté v životopise sv. Hedviky porušili z ohledů praktických, sleduje autor naší legendy tak úzkostlivě, že část o zázracích odděluje od ostatní látky, jak už o tom byla zmínka. Autor le- gendy sv. Hedviky psal ovšem s jiného stanoviska než auktor náš. Legenda sv. Hedviky je psána po kanonisaci, kdežto legenda naše má býti prvním aktem pro kanonisaci. Proto legenda sv. Hedviky vplétá zázraky do životopisu, kdežto legenda naše považuje za potřebné ukázati ctnosti hrdinky a to heroické, proto životopis tvoří líčení ctností, zázraky pak v životopise jen sem tam vple- tené ukazují velikost cíností, kdežto o zázracích samých je zvlášt- ní kapitola. Autor náš poukazuje k sv. Hedvice, jako první učitelce a 2 Leg. S. Fr. v Op. omn. VIII, 545, Quaracchi, 1882 — 1902. s L. de Kerval, S. Ant. de Pad., Vitae duae etc., v Collection d'etudes et de doc. sur l'histoire religieuse et lit. d. m. a. tom. V, Paris 1904. 4 Anal. Franc. I, 2. 5 A. SS. Oct. VIII, 198, a MPH. IV, 510, vyd. Semkowicz. 76

Strana 77
vychovatelce Anežčině v klášteře Třebenickém. Také to, co činila Hedvika v klášťeře po smrti manželově, aplikuje na Anežku o- všem svým způsobem. Tak vypravují obě legendy o praní špi- navých obleků, o ranách na rukou z toho vzniklých, o kajících šatech z koňských žíní. Autor legendy sv. Hedviky líčí svou hrdinku reálněji, při- hlíží více ke skutečnosti, vypravuje jednotlivosti tak podrobně a názorně, že světici vidíme takořka před sebou. Legenda však bl. Anežky je prostší, neboli spíše povznesena nad skutečnost, líčíc ji jako nadpřirozený zjev více společnou formou středově- kých tehdejších legend, zvláště legendy sv. Bonaventury jako nad- zemský ideál světice řeholní, františkánské. Obě legendy mají stejné zprávy o modlitbě, o hlase, jejž u Anežky slyší její sestry, u Hedviky však „familiares dominae“. Podobně v obou legendách hrdinky povstanou od modlitby ozá- řené světlem. Vidění této záře se připisuje u H. jakémusi slu- žebníku, u A. sestře Benigně. Se zbožností spojuje H. hlubokou úctu ke kněžím, což legenda A. opomíjí z nepřátelských poměrů mezi klerem a řeholníky, ale připojuje úctu Anežčinu k nejsvětější Svátosti. Rozdělení kapitol na 12 v obou legendách lze asi v tomto sche- matu srovnati: H = Legenda sv. Hedviky, A = Legenda bl. Anežky. H primo — A primo, secundo a tercio secundo — A quarto H H tercio — A octavo A sexto H quarto — H quinto — A septimo H sexto — A nono 6 MPH. IV, 501. 7 Líčení legendy A. se shoduje s idealismem středověkým, jejž přineslo fran- tiškánství s sebou: pohrdání pozemskými a patření na nebeské věci. K tomu snaží se spisovatel mluviti ne řečí pozemskou, jako spíše nadzemskou — řečí Písma svatého. Nebylo důstojno mluviti o světcích jako o věcech pozemských, nýbrž podle vzoru serafínského učitele Bonaventury o charismatech Ducha sva- tého slušelo se mluviti mluvou Písma a výroky svatých Otců. Toť bylo to, co rozuměl spisovatel legendy A. slovy „magnis laudum preconiis fuerat depro- mendum“, a čeho se pro svůj věk a slabost již bál. To byl onen ustálený takřka styl, povznesený nad obyčejné líčení reálné, jímž se psáti měly životopisy sva- tých anebo budoucích světců. Ve škole františkánské, pod jejímž vlivem se zvláště zrodil, byl tento styl tak všeobecný, že dokonce kapitula řádová v Paříži r. 1266 poručila zničiti všecky dřívější legendy o sv. Františku a zavedla jako jediné oprávněnou legendu, sv. Bonaventurou sepsanou (Holzapfel, 37). Také ve františkánském řádě v prvních stoletích nenalezneme reálné historie životo- pisné, jež by člověka zobrazovala, jak ve skutečnosti žil, nýbrž život světců vznášejících se nade vše pozemské. Životopisy Františkovy před Bonaventurou, jež dík „neposlušnosti“ ke kapitule pařížské se nám přece zachovaly, byly psány pod vlivem doby dřívější, kdy se františkánské myšlenky ještě tak široce ne- uplatňovaly a kdy se františkánská škola omezovala ještě na chudičké pěvce chudoby. Ale vliv idealismu františkánského jest patrný již tehdy aspoň tím, 77

Strana 78
H septimo — A postremo a v jiných kap. roztroušeně H octavo — A decimo H nono — A undecimo H decimo — A postremo H undecimo — A postremo H duodecimo — A postremo a duodecimo. 2. Z legendy sv. Kláry. Daleko většího významu pro legendu naši jest legenda sv. Kláry, jíž autor užíval jako hlavního pra- mene. Z ní použil celého uspořádání látky. Neboť kromě několika věcí, jež se týkají jen života bl. Anežky, přejal spisovatel celé skoro schema ctností a hrdinských skutků ze života Klářina pro životopis bl. Anežky s tím ovšem rozdílem, že změnil místa a osoby. Tím právě chtěl ukázati, že Anežka byla pravou duchov- ní dcerou sv. Kláry. Rozdělení látky v životopise sv. Kláry, jak nám jej podávají Bollandisté,8 podle všeho nebylo původní. Vydavatelé nepraví o tom nic. O předmluvě praví, že nebyla v rukopise. Text le- gendy podle postupu celého děje zdá se, že byl rozvržen stejně jako v legendě Anežčině, na dvanáct kapitol, k nimž přidána asi byla zvláštní část o zázracích, jako je to v naší legendě. V textu legend obou se vyvíjí život obou hrdinek skoro stejným postupem: Obě nosí pod nádhernými šaty žíněná roucha, po pří- kladu obou vstupují do kláštera vznešené panny a vdané ženy, aby čistěji mohly žíti. Dále postupuje pořad ctností u obou v témž pořádku, jenže v legendě bl. Anežky každá ctnost má svou kapitolu, kdežto v le- gendě sv. Kláry bylo později zavedeno rozdělení textu jiné. První ctností jsou oběma pokora a poslušnost. Obě mluví o „duchovní dílně — spirituali fabrica“, jejímž základem jest po- kora, u obou jsou tytéž skoro úkony pokory. Při tom se zmiňuje legenda naše o první známosti Kláry a Anežky a o koresponden- ci jejich. Potom hned připojuje legenda Anežčina chválu A. po- slušnosti vzhledem k tehdejším pohnutým poměrům v řádě. Hned že řád nečinil žádných záznamů, ani o sobě ani o svém zakladateli, takže bada- telé prvních dob františkánských všeobecně naříkají na podivuhodnou chudosť a jakousi nedbalost i v záznamech tak důležitých, jako v životopisných datech samého zakladatele, tak oslavovaného. Co zaznamenáno bylo, to učiněno bylo jen výjimkou. Směr školy františkánské ostatně jeví se i jinde a zvláště na poli filosofickém a theologickém. Měla-li škola dominikánská v čele s Albertem Vel. a pak sv. Tomášem spíše sklon k reálnímu Aristotelovi, měla škola fran- tiškánská dle vzoru sv. Augustina spíše sklon k ideálnímu Platonovi. V theo- logii pak zaváděla-li škola dominikánská filosofický systém k vytvoření boho- vědy scholastické, vidíme ve škole františkánské konservativní směr, jenž ne- přeje dialektice, nýbrž trvá na theologii jen na základě Písma svatého: „sacra scriptura sive theologia“, píše několikráte sv. Bonaventura. (Op. oia. V, 201 atd.) Srov. Felder, G. d. wiss. Stud. i. Franziskanerord. str. 515 atd., Frbg. i. Br. 1904, 8 Vita (s. Clarae) auctore anonymo coevo ex membr. u Boll. A SS. August II, 754—767 v sedmi kapitolách. 78

Strana 79
následuje u obou chvála chudoby, vyjádřená týmiž myšlenkami. Klára hájí chudobu vůči papeži, Anežka vůči kardinálu Janu Gayetanovi. Zázrak o rozmnožení chlebů u sv. Kláry má svůj protějšek v Anežčině zázraku s přineseným chlebem. Kapitola o mrtvení těla u Anežky shoduje se v celku s vypravo- váním u Kláry. U obou je zmínka o kajícím rouchu, u Kláry je zhotoveno ze štětin vepřových, kdežto u Anežky z koňských žíní. Obě zachovávají čtyřicetidenní půst okolo sv. Martina. Kapitola o modlitbě a podivné úctě Svátosti oltářní u Anežky souvisí u Kláry s vypravováním téhož druhu. U obou jest dar slz, u Anežky však jest rozmluva s Pánem a zářící obličej od mod- litby, vidění sester Petrušky a Benigny i to, že ďábel svrhl Anež- ku se schodů, potom se připomíná zázrak modlitbou vyko- naný na mrtvé příbuzné, kdežto v legendě Klářině se vypra- vuje, kterak Klára modlitbou vyprostila svou sestru Anežku z rukou zlých příbuzných. Dále pokračuje legenda u obou zmín- kou o veliké úctě k Svátosti oltářní. Následuje vypravování o utrpení a kříži Kristově u Anežky, u Kláry podobná zpráva o důvěrném hořekování nad utrpením Páně. Líčení jest pak rozdílné; ale zase se sbližují tím, že Klára uzdravuje nemocné znamením kříže, Anežka „spasitelným dře- vem kříže“ se posiluje a působí znamením kříže též zázraky, o- všem jiné než sv. Klára. Odstavec naší legendy o lásce k sestrám a jiným trpícím odpo- vídá dalšímu vypravování u sv. Kláry o péči její o sestry pod- dané. Ale dle různosti poměrů, v nichž píší autoři legend, jsou i starosti rozdílné. Klára totiž ještě na počátku řeholního života žádá si duchovních almužníků: Františka a jeho druhů, kdežto Anežka, ježto zákony klausury byly přísně stanoveny, věnuje se skutkům lásky a milosrdenství duchovního a tělesného uvnitř klausury. Kapitola následující v legendě bl. Anežky o zjeveních, z nichž první uvádí vidění Anežčino o smrti Přemysla Otakara II., jest samostatná. V legendě Klářině jest na tom místě vypravování o návštěvě papežově a o požehnání chleba. Další vypravování jest u obou legend o poslední nemoci a smrti, kde mnoho je společného nebo podobného. Tak pláč Anežky, sestry Klářiny, přenáší se v legendě naší na sestru Kateřinu Ekkardovou, obě pak slyší slova útěchy: Ne fleveris, quia con- solationem recipies a Domino. Ovšem v každé legendě v jiném smyslu, neboť Klářina sestra brzy Kláru následuje do nebe, Ka- teřina však se uzdravuje. Před smrtí Klára prosí papeže, aby privilegium paupertatis bylo zachováno, čemuž odpovídá v le- gendě Anežčině snažná prosba umírající, aby chudobu, kterou Kristus zachovával a učil, podle příkladu Františkova a Klářina nikdy neopustily. Slova, jež mluví Klára s důvěrou ke své duši, 79

Strana 80
se podobají slovům, jimiž autor provází sám duši umírající Anežky. V dalším postupu se mluví v obou legendách o shonu lidu při smrti, pak legenda naše vkládá zprávu o pohřbu. V epilogu na- podobuje legenda naše slova a myšlenky, jimiž provází sv. Bona- ventura stigmata sv. Františka, i myšlenky, jimiž oslavuje legen- da sv. Kláru. Konečně v obou životopisech připojeny jsou zázraky: u Kláry počtem 16 a pak kanonisace, u Anežky jest zázraků 27 a ke konci je připojena prosba spisovatelova, jíž prosí Anežku již jako svě- tici v nebesích. V horlivosti pisatel ruk. milánského nadepsal i tuto prosbu „miraculum“. 80

Strana 81
IX. KRONIKY, JEŽ UŽÍVALY LEGENDY BL. ANEŽKY egendy bl. Anežky užívaly zvláště kroniky řádové. Byly to popředně tyto: 1. Glassbergerova kronika řádová (Chronica Ordinis).1 2. Téhož autora jiná kronika, zvaná „Chronica Bohemorum mo- derna“." 3. Glassbergerův opis kroniky XXIV Generalium.3 4. Kronikářské záznamy tak zv. Beneše minority.“ I. Seton v svém vydání textů legendy bl. Anežky poukazuje na to, že Glassberger v kronice řádové používal legendy naší, někde i doslovně ji opisoval. Srovnává text obou na straně 36 až 38 svého vydání. Mezi jiným uvádí též malou, ale zajímavou chybu písařskou, již má rukopis B 1 proti rukopisu milánskému a jež se věrně objevuje i v Glassbergerově rukopise, jak o tom poznamenávají vydavatelé5 kroniky. Pro nás jest to jen nový po- znatek, že rukopis milánský Glassbergerovi byl již neznám, jistě již nebylo ho v Čechách. Neboť Glassberger byl by použil jistě spíše jeho, než rukopisu B 1, poněvadž v poznámce ve vídeňském rukopise legendy, jež pochází jistě od Glassbergra, praví, že ru- kopis legendy jest dosti nesprávně a nesrovnale psán, zvláště ve vlastních jménech a že proto odkazuje na rukopis správnější v té věci v Norimberce chovaný, jímž jest B 1. Ale nejen milánský text, nýbrž i šibenický text byl Glassbergrovi neznám, poněvadž se v pravopisech jmen vlastních šibenický shoduje skoro úplně s milánským textem, a tu by byl aspoň tomuto dal přednost před B 1, poněvadž B 1 je vzhledem k oběma v té věci značně ne- správný. 1 Vydána v Analecta Franciscana II. Quaracchi, 1887. 2 Vydal W. Seton v dile Nicholas Glassberger and his works, Manchester, 1923. 3 Jest to kodex t. zv. hallský v Hallu v Tyrolích v bibl, kláštera františkán- ského, jejž vydavatelé kroniky XXIV. Generalium nazvali „codex B“. 4 Záznamy t. zv. Beneše minority, jehož nejstarší část, pro nás důležitá, jest v rukopise bibl. Wolfenbütelské, jehož opisu se mně dostalo laskavostí prof. Šusty. 5 Místo správného „Sic se elongavit“ má rukopis Glas. chybu „Sic sic..“ (An. Franc. II, 57), již vydavatelé na tom místě opravují, a tutéž písařskou chybu má rk. leg. B 1, kdežto ruk. milánský má: „Sicque elongauit...“ Než tutéž chybu písařskou jsem shledal nejnověji i v rukopise šibenickém, kdež jest na rozdíl. od B 1 i od milánského vynecháno další slovo, jež v obou předešlých násle- duje: „fugiens“. 6 Jiný rukopis nežli B 1 se nemůže ani mysliti, neboť B 1 byl v klášteře kla- riském v Norimberce napsán a za doby Glassbergrovy chován. Kdyby v témž 81

Strana 82
Setonovi byl úplně nejasným text, jehož užil Glassberger čistě mechanicky na dvou místech. Jest to část oné poznámky chro- c nologické, již uvádí B 1 jen částečně, ale celou jakožto „Nota“ uvádí rukopis milánský po t. zv. „Precacio“. Glassberger v své kronice řádové uvedl toto místo aspoň slovy: „Hoc tempore“. Ale přídavek tento jest opřen o předchozí datum Glassbergrovo 1234, kde Glassberger praví s textem Beneše minority takto: Glassberger: Anno Domini 1234 Fratres Minores publice in maiori numero quam antea Pragam, Bohemiam intraverunt." Beneš minorita: „Anno 1234 hic ordo Fratrum Minorum primo communiter videtur in regno Bohemiae." A hned nato má Glassberger: „Hoc tempore etc.“ o bl. Anež- ce, kdežto B. minorita má jen poznámku s datem 1236: „Anno 1236 Agnes soror regis Venceslai suscepit ordinem S. Clarae et monasterium construxit Pragae“ a nato hned smrt biskupa Ja- na. Na jiném místě (An. Franc. II, 58) Glassberger praví, že život, pokora a svatost i zázračné skutky se vypravují ve zvlášt- ní legendě. Podle legendys řád křižovnický byl znova založen, a to na roz- kaz Anežčin, kdežto Glassberger v kronice řádové poněkud mě- ní místo, že se tak stalo na prosby Anežčiny. II. Také v druhé své kronice, zvané Chronica Bohemorum mo- derna, užívá Glassberger i doslova opisuje na několika místech naši legendu: 1. Na str. 40. praví ke konci „prout in legenda eiusdem virginis clarius patet“.10 2. K roku 1238 na str. 41. praví věrně podle legendy a dle rk. B 1,11 že řád křižovnický byl znova bratry menšími založen, a to na rozkaz („a mandato“) Anežčin. 3. K roku 127312 má kronika zprávu o veliké povodni v Praze, při níž vytýká, podle legendy Anežčiny,13 zvláště to, že všecky oltáře v kostele sv. Františka byly ve vodě a že se sestrám téhož kláštera dopravovaly potraviny po lodičkách. Zprávu tu autor klášťeře byl tehdy chován též jiný rukopis, na př. milánský anebo šibenický, jistě by byl Glassberger na to upozornil. Ale Glassberger mluví jen o jednom exempláři ruk., jenž se chová u sv. Kláry v Norimberce. Proto možno s jistotou říci, že G. neznal ani milánského ani šibenického rukopisu. 7 Z toho uzavírá S., že Glas. měl před sebou B 1 nebo úplně podobnou versi. Glas. složil dle argumentace S. kroniku řádovou po roce 1491, kdy dokončil ms. hallský XXIV. Gen. Neboť místo, uvedené z B 1 u něho v jeho vlastní kronice, schází ještě u ms. hallského. Proto je z toho zřejmo, praví S., že Glassb. se seznámil s B 1 až teprve po roce 1491, kdy skončil ms. hallský. 8 Vyd. Setonovo str. 150. 9 Analecta Franc. II, 56. 10 Seton, Nicholas Glassberger str. 40, Manchester, 1923. 11 Seton, tamtéž. 12 Tamtéž str. 76. 13 Seton, Some new sources etc. str. 140. 82

Strana 83
kroniky čerpal mimo legendu jistě též ze starých záznamů kláš- tera sv. Anežky, anebo vůbec řádu sv. Františka, poněvadž v le- gendě je při povodni zmínka jen o oltářích. 4. K roku 1277 má zprávu opět podle legendy,14 že Přemysl dal dceru do kláštera s velikou slávou, při níž bylo pět biskupů. Kronika přidává však, mechanicky opakujíc zase z legendy to, co bylo řečeno při vstupu bl. Anežky, že ji následovalo 10 jiných panen.15 5. K roku 1281 podává zprávu o smrti Anežčině skoro slovy legendy:16 o její blažené smrti, o 46 letech jejího klášterního ži- vota. 6. K témuž roku má zprávu z legendy o pohřbu Anežčině u sv. Františka generálem řádu Bonagratiou. III. Glassberger pořídil si, jak shledali vydavatelé Anal. Franc. III, str. XVI (Quaracchi 1897), opis kroniky, zvané Chronica XXIV Generalium. Do této kopie přidal Gl. zprávu o bl. Anežce a první list sv. Kláry k Anežce. Přídavek i list uveřejnili vyda- vatelé v Anal. Fr. III, 183, pozn. 7. Zpráva tato je vlastně velmi stručným výtahem legendy bl. Anežky s některými přídavky sa- mého Glassbergra, jako zmínka o příbuzenství lantkrabětě du- rynského Heřmana s Přemyslem, o tom, že povolala Anežka mi- nority z Mohuče, o Mohuči jako metropoli biskupství pražské- ho. Přídavek o třech kostelích má skoro doslova z legendy. Zvláš- tě kopie prvního listu sv. Kláry Anežce jest toho neklamným do- kladem, že měl legendu bl. Anežky před sebou, poněvadž bývaly přepisovány listy spolu s legendou. Ale i zde jest zase důkaz, že Glassberger neměl před sebou ani ruk. milánského, ani šibenické- ho, nýbrž buď při ruk. B 1, jejž znal a také užíval, byl tehdy ještě první list, anebo jej opsal z nějakého rukopisu jiného. Neboť, kdyby byl užíval jednoho nebo druhého ze jmenovaných ruko- pisů, byl by jistě si opsal i ostatní tři listy, anebo by aspoň jistě byl poznamenal něco o ostatních listech, kdežto Glassb. výslov- ně mluví jen o jednom listě, řka: „Misitque etiam sancta Clara ad eam litteras tenoris sequentis.“ Potom následuje list a za ním další text kopie. Šibenický text jest neúplný a začíná teprve asi 14 V ruk. B 1 schází tato zpráva, ale kronika přece má skoro doslova dle rk. milánského zmínku, že se to stalo s velikou slávou a že při tom bylo pět bisku- pů, kdežto v pramenech jiných toho nenacházíme, toliko Beneš min, k témuž roku má zmínku o pěti biskupech. Patrně Glassb. měl pramen, z něhož čerpala i le- genda rk. milánského svou „Notam“ a jehož Beneš min. jest jen troskou, totiž kronikářské záznamy řádové provincie české. K tomuto závěru můžeme se utéci tím spíše, že se kronika Glassbergrova ještě na jiných místech shoduje s le- gendou ruk. milánského. Tak k roku 1278 týmiž slovy skoro jako legenda podává zprávu o smrti Jana, biskupa pražského, a nastolení Tobiáše. 15 Zprávu o vstupu desíti panen mají též Příběhy krále Přemysla Otakara II. ve FRB. II, 329 —330. 16 Seton, Nich. Glassb. str. 84, Leg. b. Anežky str. 118. 17 Seton, Nicholas Glassberger etc. str. 85. 83

Strana 84
v druhé polovici 2. listu. Milánský k tomu má variace, které by se těžko snesly s bezprostřední kopií. IV. Legenda naše byla též předlohou kronikářským záznamům t. zv. Beneše minority, a to zvláštním, odlišným od záznamů Glass- bergrových. Jest několik míst, k nimž měl Beneš min. naši legen- du před sebou: 1. S legendou zaznamenává týž rok 1234 příchodu minoritů do Čech. 2. K roku 1236 podle legendy připomíná vstup Anežky do kláš- tera a zařízení kláštera sv. Františka v Praze, jenže legenda má zprávu obšírnější. 3. K roku 1273 připomíná velikou povodeň, při čemž, podle legendy, činí zmínku o tom, že tři oltáře u sv. Františka po tři dni stály ve vodě. Zpráva legendy jest stručnější. 4. K roku 1277 poznamenává s legendou vstup Kunhuty, dcery Přemysla Otakara II., do kláštera, při němž bylo pět biskupů. Legenda mluví jen o Kunhutě samé. Beneš min. praví, že se tak stalo na provinciální kapitule o narození P. Marie (8. září). Be- neš m. praví, že vstoupila sama, legenda pak, že ji do kláštera dal otec její Přemysl. 18 5. K roku 1278 oba shodně zaznamenávají smrt biskupa Jana a nastolení Tobiáše. 6. Týmiž skoro slovy a touže ožehavostí jako legenda, vypra- vuje Ben. min., že Otto Braniborský, poručník království čes- kého (tutor regni Bohemiae), počal utiskovati český národ a dě- dice království odvedl do své země. Rozdíl jest jen v tom, že le- genda je stručnější. 7. K témuž roku zaznamenávají oba veliký hlad v Čechách a smrt mnoha lidí. Legenda praví: ultra trecenta millia, Beneš m. pak: infinita millia. Vedle této slovní a výpravné závislosti shledáváme též ku po- divu nápadnou shodu ideovou legendy s kronikou: 1. Obě mají pro krále českého chválu a snaží se vše stinné za- stříti leskem, chválami vynášené slávy. 2. Obě mají zvláštní obdiv, úctu a všestrannou chválu i pro stin- né stránky jednání Přemysla Otakara II. V té věci jdou někdy až do zvláštností při vypravování o jeho hrdinské smrti, kterých nikde nenacházíme. Legenda chválí vznešený původ své hrdinky, jmenuje otce je- jího slavným králem, připomíná matku Konstancii, sestru krá- le uherského, otce sv. Alžběty, výslovně podotýká, „tota pro- 18 Tato zpráva se čte i u Pulkavy k témuž roku (FRB II, 329), ale zde jest ke zprávě přidáno, že byla zasnoubena synu Rudolfa Habsb., že Přemysl ji do kláštera zavřel a že to bylo ode všech považováno za začátek všeho zla a zkázy království. Totéž dodává i Glassb. v své kronice české (Seton 81). Ale právě to legenda i Beneš vynechávají z důvodů, jež řekneme později. 84

Strana 85
genies utroque parente regalis“, jako by chtěla tím rázem umlče- ti všecky možné, i snad skutečné pomluvy zlých jazyků, které snad ještě vzpomenuly zapuzené kdysi Adély. Po Přemyslovi Otakarovi I. „slavné paměti“ nastupuje slavný král Václav. Zvláštní však chválou a zalíbením mluví o Přemyslu Otakaro- vi II. S hlediska své hrdinky připomíná legenda, že Anežku ne jako tetu, nýbrž jako matku miloval, ctil a vším potřebným štěd- ře poděloval. A Anežka mu oplácela lásku vroucí modlitbou, ne- boť se za blaho jeho se sestrami modlila, když táhl do boje. Při smrti milovaného krále užívá autor tklivých slov sv. Bonaven- tury, jimiž líčí tento smrt Božského Spasitele: „vulneratus, tentus et interfectus est“ (str. 110).19 Dále připomíná, že Přemysl s velikou slávou odevzdává dceru klariskám u přítomnosti pěti biskupů; jistě jen proto mluví o pěti biskupech, aby tím umlčel hlasy, že byla do kláštera dána ná- silím, jen aby nemusela býti provdána za syna Rudolfova, a jimž dal náš český kronikář výraz „stížností všeobecnou prý jak moud- rých, tak prostých, a že prý to bylo začátkem všeho zla a zká- zou království českého“.20 Hned za tímto příběhem je v kronikářské poznámce legendy kuriosní dodatek, že Přemysl Otakar II. v boji Rudolfa udeřil do hlavy mečem a jej těžce poranil, jak prý sám Rudolf bratřím menším rány ukázal v Jihlavě, až kůň pod králem Přemyslem byl zabit a tehdy jeden šlechtic jej zajal, chtěje jej zachovati na živu a když poněkud si odpočinul, jej zabil.21 Pak líčí s ži- vým pohnutím pohromy po smrti krále Přemysla, útisky Otty Braniborského, odvezení dědice království a veliký hlad jako trestné následky smrti milovaného krále. Tentýž ideový směr na- cházíme i u Beneše minority. Beneš minorita připomíná k roku 1199, že se Přemysl po za- puzení Adély oženil s Konstancií, o níž připomíná, že byla ses- trou uherského krále Ondřeje, otce sv. Alžběty, zamlčuje při tom úmyslně z opatrnosti zde zmínku o Anežce. K roku 1242 praví, že vévoda rakouský zpustošil Moravu, ale zahanben odtáhl. K roku 1240 praví, že se Rakousy podrobily králi Václavovi, jenž tam poslal Přemysla, jemuž Vídeň byla otevřena a dobro- volně vydána. Roku 1257 Přemysl Otakar táhne proti Uhrům, kde se třemi 19 Conf. S. Bonav. tract. de ligno vitae, n. 26, Opera omnia VIII, 78. 20 Příběhy kr. Přemysla Ot. II. ve FRB, II 329. 21 Legenda praví: Hic rex Przyemysl in bello percussit regem Rudolfum in ca- put cum malleo et ipsum grauiter lesit, sicut ipse Rudolfus Fratribus Minoribus uulnera monstrauit in Yglauia et equus sub ipso rege Przyemisslio Bohemie oc- cisus et tunc unus nobilis accepit eum uolens eum uiuificare et dum quiesceret celerinaster ipsum occidit.“ Podivná zbraň Přemyslova: malleus značí kyj a také meč, viz Du Cange, Glossarium IV, 370. 85

Strana 86
králi má boj (Bela, Stephano et Leone Ruthenorum), ale domi- no adiuvante triumphavit. Zvlášť velikou slávou vynáší korunovaci Přemyslovu a též na- rození prvorozené dcery. A aby ani asketicky nezůstal král čes- ký, zvláště milovaný Přemysl Otakar II., pozadu, praví k roku 1272, že se Přemysl uchýlil na celý půst do hradu a tam, jako by modlitbou a rozjímáním posvěcoval své plány a s Bohem se radil o právu magdeburském a jiných zemí a krajin, a o tom, co lepší bylo a co pokládal za lepší pro sebe i své poddané, tam i zákony tvořil a potvrzoval pro své království, zákony pak bez- cenné a neužitečné rušil, špatné zvyky v lepší proměňoval. A to prý se nelíbilo pánům českým. Kronikář zde chválami vynáší a přímo posvěcuje radou samého Boha to, proč Přemysl jest sou- hlasně všemi kronikáři českými kárán. K roku 1273 připomíná tažení Rudolfa Habsburského s voj- skem a vzdání se Přemyslovo, ale hned jej omlouvá, uváděje dů- vod toho, že se Přemysl raději zřekl zemí, když viděl, že jest od svých zrazen, nežli aby život skončil. K roku 1277 vypravuje, že Kunhuta, dcera Přemyslova, vstou- pila do kláštera, tedy nebyla tam násilím dána, jak vypravují ji- né prameny, nýbrž s legendou připomíná přítomnosť pěti bis- kupů, aby tím vyvrátil obvinění, jež tlumočí kronikáři, jako vše- obecně od moudrých (patrně duchovních) i prostých venkov- ských laiků Přemyslovi vytýkané, a jež tento čin pokládalo za začátek všeho zla a zkázu království českého.22 K roku 1278 má zprávu, že Přemysl vytáhl proti Rudolfovi, chtěje zemí nespravedlivě ztracených znova dobývati, ale běda, svými poddanými zrazen, zahynul v pátek v zemi rakouské 26. srpna 1278. Zprávu o zradě sice nenacházíme přímo v legendě na- ší, a to v žádném z rukopisů zachovaných, ale zmínka o zradě se děje v prvém životopise u Bollandistů, kde se praví, že král umřel zradou některých. Tedy zde vidíme také jakousi spojitost obou pramenů, ač již pozdního data. 22 Jaká to podivně sobě odporná mínění zastupují: na jedné straně legenda a Beneš minorita a na straně druhé kronikář český? Minorité čeští prohlašují to za skutek s jejich stanoviska bohumilý, svatý, jenž se koná s velikou slávou za přítomnosti osob nejmoudřejších — pěti biskupů, kdežto kroniky české po- važují to za začátek zla a zkázu království, a ještě dále praví kronikář český, jistě ne bez trpké narážky na určité osoby, jež tomuto vzdornému skutku Ota- karovu radily a jej bohumilým prohlašovaly: „Cuius instinctu seu consilio rex Otacarus allectus ista fecerit vel facienti consenserit, quia inter sublimes per- sonas versatur factum, ad enarrandum difficile manet.“ Kronikář mluví o rád- cích, jejichž radou je Přemysl zlákán a kteří dokonce sami ten skutek provádějí a on souhlasí a kteří jsou osobami blízkými samému králi, jeho nejdůvěrnější rádcové. U Minoritů bylo jistě skutkem nanejvýš vznešeným a přímo svatým, když královská dcera pohrdla světem, ženichem a přijala roucho sv. Kláry. Neměli již zářný příklad v Anežce, jež vyvýšena byla chvalami v celém světě křesťan- ském, a již oslavovali proto jako budoucí světici? Nemohlo se tohoto oslavení 86

Strana 87
K roku 1279 stejně s legendou zaznamenává útisky Otty Bra- niborského, jež činil národu a královského syna Václava odvedl z království do Žitavy, pak do Berlína a Špandavy. O tyto a po- dobné podrobnosti má Beneš m. více než legenda, ale zase stejně s legendou připomíná veliký hlad; sám však líčí hrůzy hladu, že prý matky děti a návzájem i synové a dcery matky pojídali. K ro- ku konečně 1281 připomíná velikou radost království z návratu dědice království. Zvláštní však jest ta okolnost, že, ač všecky skoro prameny za- znamenávají smrt bl. Anežky, Beneš minorita o tom se nezmiňuje ani poznámkou, ač o smrti Anežky, sestry Václava II., provdané za syna Rudolfova, se zmiňuje, řka, že byla pohřbena od čtyř biskupů u sv. Františka v Praze v hábitě sv. Kláry.28 O blah. Anežce se zmiňuje přímo jen jedenkráte, a to ještě ve spojení s postavením kláštera sv. Františka, že totiž vstoupila do kláštera.24 Pak se zmiňuje o Anežce nepřímo k roku 1240 při dovezení ostatků, jež král poslal Anežce, a konečně k roku 1241, při kapitule o sv. Valentinu (14. února), kde tři provinciá- lové jednají o záležitosti sestry Anežky. Mlčení toto o Anežce jest tím nápadnější u kronikáře, jenž zřejmě jest kronikářem řádo- vým v české provincii, jejíž Anežka byla největší chloubou, ode všech kronikářů i za hranicemi oslavovanou. Mimoto je zřejmo z jeho záznamů, jak bedlivě zapisuje jména, životní data i skut- ky jiných osob, zvláště z královského rodu Přemyslova, jako Kun- huty, Anežky, dcery Přemysla Otakara II., aby jejich leskem o- zdobil řád, kdežto o té, jež největším leskem řád ozdobila, ba přímo v Čechách řád založila, skoro úplně mlčí. Srovnáváme-li nyní toto nápadné mlčení kronikářovo s podi- vuhodnou shodou ideovou i někdy slovní, o níž jsme již něco řekli shora, s legendou bl. Anežky, neubráníme se podezření, nebyl-li kronikář, jehož záznamy z té doby nám representuje t. zv. Beneš minorita jen v troskách, a spisovatel legendy bl. Anežky táž osoba, jenž, sepisuje zvláštní legendu o bl. Anežce, dostati též rodině slavného Přemysla? Zajisté jim Přemysl a zvláště vzdorná královna Kunhuta byli povděčni, když dceru jejich připravili na následování oslavované po celém světě již Anežky a když je tak vysvobodili bohumilým a svatým skutkem z ponížení a vnucené nabídky krále Rudolfa. K těmto závěrům nás opravňují jak vřelé sympatie minoritů českých z legendy a zápisů Beneše minority, tak i přátelské styky s královnou Kunhutou, jež se jeví ve sbírce for- mulářů z doby té, když královna prosí minority o modlitbu za potomka, nebo když se králi i královně připisuje zákrok ve prospěch českých minoritů, aby si mohli voliti svobodně své ministry provinciální, ale obzvláště, když v dů- ležitých diplomatických stycích zvláště s kurií i v listinách vystupují mino- rité jako důležití, ba často hlavní činitelé. Toť byly asi ony vznešené osobnosti, na něž naráží český kronikář (FRB, II. 329; srov. RB II, 978 —9, 1077 — 8 —9 a passim I. i II.) 23 Ben. minor. k r. 1295. 24 Tamtéž k r. 1236. 87

Strana 88
samo sebou o ní mlčel v kronikářských záznamech. Tím by nej- lépe se vysvětlily ideové i někdy slovní shody mezi oběma: le- gendou i kronikou, i nápadné mlčení o Anežce v minoritské kro- nice, i konečně důvod, proč právě spisovatel legendy byl žádán a dokonce poslušností zavázán, aby sepsal životopis Anežčin, měl by reální podklad.25 Než kromě řádových kronik užívaly legendy naší též kroniky české: 1. Předně jest to kronika Pulkavova na místě, kde se přímo od- volává na legendu naši a cituje z ní doslova: (FRB, V, 136—137 o vstupu Anežčině do kláštera a zprávu o její smrti. (FRB, V. 168). Obě tato místa přejal Glassberger do svého díla Chronica Bohemorum Moderna, jak bylo uvedeno shora. 25 Dále, nežli k tomuto celkem mlhavému dohadu, nelze jíti, zvláště proto, že záznamy t. zv. Beneše minority jsou kusé, neúplné, mnohými interpolacemi, zvláště později, znetvořené. Ale tolik možno říci aspoň, že to byly řádové zá- znamy, postupem času ovšem různými kronikáři řádovými vedené a doplňované. Autor jejich za doby Anežčiny, jako se všude jeví oddaným ctitelem Otakara II., tak se také ukazuje odpůrcem Rudolfa Habsburského i jeho syna Albrechta. Rudolfovi vyčítá nespravedlivost vůči Přemyslu Otakarovi, o němž praví, že zemí nespravedlivě ztracených chtěl zpět dobýti. Rudolfovi přičítá, že na radu svých zemi i Václava i matku jeho Ottovi braniborskému svěřil, kdežto vévodu vratislavského, jehož chtěli míti poručníkem královna i páni čeští, proti jejich vůli vyloučil. (B. M. k roku 1278.) Tím jej činí nepřímo vinným těmi hrůzami, které za vlády Ottovy líčí. Odpor má i proti synu jeho Albrechtovi, jehož nazývá jednookým, jenž přitáhl s velikým vojskem ke Kutné Hoře, ale odporem jen malého počtu Čechů v noci s hanbou ustoupil. (K r. 1304.) Pak k roku 1307 jemu vytýká, že, když mnoho škod a požárů nadělal a ani tím syna svého v krá- lovství nemohl uvésti, s hanbou odtáhl. Podobný odpor měl jistě kronikář i proti papeži Bonifáci VIII., známému nepříteli bratří menších přísného směru, zvaných „fratres spirituales“, o němž praví k roku 1303, že byl zajat a že téhož roku bídnou smrtí zahynul, rozpuknuv se na čtyři části. Tato poznámka by opět ukazovala na autora, přivržence směru přísného v řádě, jak jsme se setkali s ním i v legendě. Ideová spojitost legendy a Beneše minority vynikne nám tím nápadněji, když při jejich společném zájmu, oddanosti a nadšení pro královský rod Přemyslov- ský a zvláště pro Přemysla Otakara II. na jedné, a jejich odporu proti Rudol- fu Habsburskému na straně druhé pozorujeme, že jejich sympatie zvláště pro Přemysla jsou v řádových kronikách ojedinělé. Řádoví kronikáři, třebas, pokud mluví o Čechách, s pochvalou mluví o přízni královské, přece jejich úcta a sympatie náleží protivníku Otakarovu Rudolfovi Habsburskému: 1. Kronika fr. Šalimbene z XIII. stol. (nar. 1221, zemř. po 1287—8) chválami vynáší Rudolfa jako velikého příznivce a milovníka řádu (MGSS. XXX. II, str. 463, 500, 623). 2. Kronika XXIV. Generalium vychvaluje na Rudolfovi, že miloval řád a že dal dceru svou Bohu a sv. Františkovi v řádě sv. Kláry v Basileji (Anal. Franc. III. 360). 3. Glassberger též v obou svých kronikách připomíná, co chvalitebného učinil Rudolf, že mnoho miloval řád a že daroval svou dceru Bohu a sv. Františku. V Obou kronikách sice připomíná ponižující poznámku o něm, že byl kdysi „magister in palacio regis Ottokari“, ale hned dodává, že to byl muž přísný a spravedlivý. (Chron. Nic. Glassb. v Anal. Franc. II, 85, Seton, Nicholas Glassb. and his works, str. 76.) Onu poznámku o tom, že Rudolf byl dvořanem kdysi krále Přemysla, čerpal z kroniky Petra Erfurtského (Chron. Sancti Petri Er- 88

Strana 89
2. Na legendu naši upomíná i místo z Příběhů krále Přemysla Otakara II., jímž líčí vstup 10 panen do kláštera sv. Františka s dcerou Přemyslovou, a jež v celku podobných slov užívá jako legenda, vypravujíc, že podle vzoru Anežčina vstoupilo 7 panen a mnoho jiných do kláštera. (Srov. FRB II, 329 a leg. fol. 23r.) 3. Legendu naši konečně připomíná na několika místech i Ma- rignola, nemluvě sice o legendě, ale užívaje myšlenek i výrazů z ní vzatých (FRB, III. 521). fordiensis Moderna, vyd. Holder — Egger), jak o tom poznamenal Seton (Nic. Glassb. etc. str. 76, pozn. 1). Poznámku tu má též Eneáš Silvius v historii české kap. 27, kdežto u jiných kronikářů českých jsem jí nenašel. Poznámka ta u Glassbergra, po níž následuje taková chvála, měla ostatně spíše úkol ukázati ještě více povýšení Rudolfovo a ponížení jeho protivníka asi v tom smyslu, jak to nacházíme u jiného minority ze 14. století, Marignoly, jenž na ponížení Otakarovo a povýšení Rudolfovo vztahuje v své kronice slova prorokova, řka takto: Juxta propheticum dictum secundum gloriam eius facta est ignominia eius, sic accidit populo Boemorum isto rege suo aureo nominato, ut videant mortales, quam instabilis est rota fortunae (FRB, III, 572). Tím nápadnější tedy se jeví zrovna opačný ideový směr u minoritů českých, když chválí a velebí u Přemysla nejen vše, co chváliti lze, nýbrž i obecně kárané chyby, kdežto Rudolfu Habs- burskému a jeho synu Albrechtovi projevují zřejmou nepřízeň. V jaké úctě u souvěkých minoritů českých byl král Přemysl, svědčí dokonce i největšími chválami na Rudolfa zrovna oplývající Salimbene, jenž zpraven spolubratry českými, chtěje chváliti Rudolfa, musel říci o obou králích: „..quorum quili- bet magnus amicus erat ordinis Fratrum Minorum.“ (MGSS. XXXII., str. 560.) 89

Strana 90
X. O CENĚ A VÝZNAMU LEGENDY egenda bl. Anežky jest sice středověkou legendou, obsaho- vě málo cennou, ale v našem případě, kde nám prameny historic- ké poskytují velmi málo nebo skoro nic o životě, působení a vý- znamu bl. Anežky, přece má cenu aspoň některými svými po- známkami. Poznámkám těmto nelze dobře samým rozuměti, po- něvadž jsou buď tuze všeobecné, nebo příliš osobní, jen narážky na jisté poměry; ale spojeny a pozorovány podle tehdejších po- měrů dějin zvláště řádových, osvětlují věci, kterých se nelze jinak dopátrati. Legenda je psána způsobem středověkého schematu legendár- ního autorem řádu, který se mnoho nestaral o historii. Bylať to „přednost“, na níž si řád ještě v století 17. mnoho zakládal a kterou v té době (1651—1655) zdůrazňuje generál řádu vý- značnými slovy takto: „Inter eximias praerogativas, quibus Pater coelestis luminum hanc insignivit religionem Minorum, eam prae ceteris recognoscimus fere praecipuam, quod nescit publicare, quae facit.“1 Proto od autora řádu, který si zakládal na tom, že nepíše pro terrenis — že jest více činným pro coelestibus, nelze očekávati spolehlivou historii. O hodnotě tehdejších legend, zvláště řádových, jsme se již zmínili. Ale i při tom všem spisovatel náš není jen obyčejným skla- datelem legendy. Jeho úkolem bylo podati spolehlivé zprávy o životě, činech a zázracích bl. Anežky, aby mohla býti povýšena na světici. Toho svědectvím jsou slova, jimiž vyjadřuje tento úkol svůj, ba ohrazuje se, že nechce tak, jak se obyčejně tehdy psalo, vypravovati co nejvíce nového a podivuhodného, nýbrž jen to, co mohl míti od těch osob, které velkolepé její ctnosti ve styku osobním s ní, vlastníma očima pozorovali. Šlova tato vyjadřují opravdovou snahu, že autor zamýšlí psáti jen pravdu a po pří- padě i odchýliti se od stanoviska a úmyslu jiných spisovatelů, kteří tohoto ohrazení nečinili, ba spíše snažili se co nejvíce zají- mavého a zázračného podati. Autor si ukládá v nejlepším a nej- pevnějším úmyslu zde zdrženlivost, neboť šlo ne o životopis oby- čejný ani o životopis již kanonisované světice, nýbrž o životopis pro kanonisaci, o první doklady ke kanonisaci. Z těch důvodů au- tor jde ještě dále v své zdrženlivosti a praví, že i z těch osob, které s ní obcovaly a žily, jen těch chce dbáti, jejichž svědectví jest tak hodnověrné, že pro záslužnost a vážnost jejich života nelze snadno někomu je zvrátiti. Jest tedy připraven podle těchto 1 Byl to generál P. Petrus Manero. Viz o tom Acta Ordinis Min. XXVI. (1907) 386. 90

Strana 91
slov, aby proti možným námitkám při procesu kanonisačním mohl svědectvím jen těch se zajistiti, jejichž věrohodnost zaručoval jejich život tak, že nebylo lze pochybovati. A podobně i při zá- zracích, jež se pro její zásluhy staly jak v životě tak i po smrti, chce jen takové předložiti, jež viděl vlastníma očima, a ty zá- zraky, které byly mu vypravovány od osob jen těch, kterým se staly — tedy ne z druhé nebo třetí ruky — a to zase jen s do- svědčováním, spojené patrně i s přísahou, jak se to děje v pro- cesech kanonisačních, které se již tenkráte přísně u kurie papež- ské prováděly.2 O snaze tedy našeho autora psáti jen pravdu o životě a zázracích, zkrátka psáti pravdu tak, jak si ji tehdejší kurie pro kanonisaci žádala, jen aby Anežka byla prohlášena světicí, nelze pochybovati. S toho stanoviska jest životopis bl. Anežky psán s věrohodností tehdy co nejpečlivější a jistě mož- no říci větší, než legendy, které byly psány o svatých a světicích bez ohledů na proces nebo spíše po procesu kanonisačním. Nespolehlivou jest legenda v pořadu chronologickém, neboť v té příčině praví autor, že vždycky nepřihlíží k pořadu udá- lostí, jak se udály za sebou, aby se uvaroval prý zmatků, nýbrž po- dle toho, jak se mu věci zdály spolu souviseti. Nelze tedy ničeho odvozovati z postupu vypravování na postup skutečných udá- lostí. Než přece zase nelze autora snadno viniti z neznalosti chro- nologické tam, kde udává čas nebo léta, týkající se přímo života Anežčina, o nichž mohl býti dobře zpraven a jež patřily jaksi též k dokladům kanonisačním. Vzorem mu byly při sepisování sice jiné legendy: sv. Františka od sv. Bonaventury, sv. Kláry a částečně i sv. Hedviky, jak shora jsme řekli, ale přece i zde ne- pozbývá věrohodnosti. Spíše zde vidíme, a to zvláště při legendě sv. Kláry, že náš autor užíval vzoru svého tak, že se snažil vše, co nalezl v životě Anežčině, jen uspořádati tak, aby to pokud možno co nejvěrněji souhlasilo s životopisem její svaté matky, aby tak Anežka byla živým a dokonalým obrazem svaté Kláry. Proto také, jak sám praví, opustil pořádek chronologický a při- držel se pořádku věcného „quaecumque alicui materiae compe- tebant“, totiž, jak která událost ze života Anežčina souhlasila nebo se aspoň podobala události ze života sv. Kláry. Viděli jsme to ostatně podrobněji a zevrubněji při srovnávání životopisů obou světic. Nelze viniti autora našeho ani z nepravdy, že by byl vypravoval něco, o čem by nebyl přesvědčen, že jest to pravda, tomu brání 2 První přísná kanonisace se všemi formalitami již listinnými a svědectvími byla prováděna již roku 993 při kanonisaci sv. Oldřicha, biskupa augšpurského, na synodě lateránské, a ponechána biskupům a opatům jen pravomoc beatifi- kace, povolení totiž místního kultu. Ale již roku 1170 vydal papež Alexandr III. přísná nařízení, jimiž i beatifikace byla reservována papežské kurii, takže už tehdy, kdy se jednalo o kanonisaci Anežčinu, byly přísné předpisy v té věci již dávno obvyklé a u vzdálených světců velmi obtížné. 91

Strana 92
jeho prohlášení a účel, za jakým psal. Proto nepřejímal mecha- nicky událostí z jiných legend do legendy své, nýbrž jen formu legendy, zvláště Klářiny, snažil se zachovati. Tvoří sice životo- pis Anežčin, zvláště hrdinskými ctnostmi, schema středověké le- gendy obyčejné, nepřihlíží k životnímu ději, jeho událostem, ný- brž líčí Anežku jako hrdinku ctností obvykle požadovaných v řádě, a to zvláště františkánském. Neboť už v kolébce, ba již před narozením jest stigmatisována na budoucí světici, dceru sv. Kláry, celé chování její jest od počátku typický františkánské, „ab incunabulis dedit futurae sanctitatis indicia“, jak se ostatně právě v církevních životopisech mnohých světců opakuje. To vše se má ukázati i na životě Anežčině, aby zadost učinilo církev- ním předpisům o kanonisaci. Ale přece zde jest vedle vážné sna- hy líčiti jen věci svědectvím doložené také viděti zajímavosti a zvláštnosti nejvlastnější povahy Anežčiny, nebo lépe řečeno za- jímavosti tehdejšího františkánství českého. Z legendy, zvláště osvítíme-li ji nepatrnými drobty zpráv listinných a zprávami teh- dejší historie řádové, probleskují právě události pravé, neideál- ní skutečnosti, trpké a bolestné, zvláště pro Anežku, jako byl její přímo úporný boj o chudobu a o původní řeholi sv. Františ- ka. V této věci však ještě více snad světla nám poskytují čtyři listy sv. Kláry a ještě více listy kurie papežské. Něco podobného nacházíme i v legendě sv. Kláry; mysleme jen na zmínku o bra- třích almužnících, které Klára roztrpčena posílá nazpět. Než nejen františkánské věci shledáváme v legendě, nýbrž i ně- které drobty kulturně historické pro tehdejší společnost českou. Neboť nejen že se setkáváme v legendě se značným počtem jmen šlechtických rodin, kterých bohužel pro neúplnost údajů vůbec nelze zjistiti nebo velmi těžko, a to neúplně, nýbrž legendou jsme uváděni do způsobu a mravů tehdejšího českého světa. V mládí a vychování Anežčině vidíme výchovu tehdejší nejen dcery krá- lovské, nýbrž i šlechtické. Ve snahách a tužbách i ideálech Anež- činých vidíme ideály a tužby tehdejší vznešené dívky. Idealis- mus františkánský, jejž autor připisuje zvláštnímu povolání bo- žímu už od kolébky, byl jaksi všeobecným. Podobně ona politická hra, jež se tehdy soustřeďovala okolo zásnubů Anežčiných, byla tehdy v celé Evropě obvyklou bez nejmenší účasti těch, o něž se jednalo. Legenda nám prostě vypisuje jako zázraky, že Anež- ka unikla pomocí ideálů františkánských nucenému sňatku. Ve skutečnosti nám osvětluje, že vlastně ideály františkánské mno- ho jiných dcer jak královských tak šlechtických osvobodilo od poroby nucených sňatků. Moderní hnutí františkánské bylo tuž- bou přemnohých šlechtičen jako nová móda způsobu života. Lis- tiny z dob tehdejších i o něco pozdějších by nám o tom daly hojně dokladů. Legenda dále líčí zvyky a mravy prostého ještě života českého 92

Strana 93
proti již přepychovému životu dvora rakouského. Autor to o- všem přičítá askesi Anežčině. Legenda naše ovšem nám nelíčí zvyků a mravů tehdejšího lidu s názorností a živostí autora legendy sv. Hedviky, jenž nám svou hrdinku tak zobrazuje, jako bychom se s ní stýkali a ji takřka viděli, ji prohlíželi, pozorovali její šat, zvyky, způsoby, žití i myš- lenky zachycovali." Legenda bl. Anežky nás přímo uvádí ještě před narozením Anežčiným do řehole a kláštera sv. Kláry, jak jej znal spisovatel. Líčí život Anežčin podle vzoru italské šlechtičny určené pro kláš- ter již od narození tak, jak to shledal v životopise sv. Kláry, jak to viděl u sv. Františka v Praze na sestrách své doby. Při tom tím, že napodobuje životopis sv. Kláry, dává Anežce ráz své doby, svého okolí českého, vtěluje do Anežčina života své myšlenky k událostem své doby, zvláště ke dvěma bojům v řádě jeho se tehdy odehrávajícím: jednomu totiž se právě do- končujícímu, bratří spirituálů o původní řeholi bez deklarací pa- pežských, druhému právě tehdy vzniklému na jiném sice poli, ale z téže ideologické stavby, o chudobu Kristovu a idealistickou chudobu, nebo spíše prestiž řádovou, na jejímž začátku právě vznikla legenda bl. Anežky. S M. P. H. IV., 501 (Sczemkowicz). 93

Strana 94
XI. O CENĚ A VÝZNAMU LISTŮ SV. KLÁRY BL. ANEŽCE písemných stycích sv. Kláry s Anežkou jsme poučeni jen jednostranně, totiž jenom listy, po případě odpovědmi Klářinými, a to ještě neznámo, zda všemi. Podle toho, jak listy pečlivě byly uchovány a horlivě opisovány, zdá se, že asi jsou to všecky listy. Ale úplné jistoty přece není. Než Anežčiny jsou nám neznámy, a obsah známe jen potud, pokud naň Klára v svých odpovědích naráží. Jest tedy poznání obapolných vztahů těchto láskou Boží a idealismem františkánským zanícených duší velmi kusé. Ale i při tom nedostatku jiných zpráv jsou listy tyto velmi cenné. Ovšem hned třeba podotknouti, že listy obsahují kusé poznámky, které jinak jsou nesrozumitelné, anebo svádějí na scestí, nepozo- rují-li se se zřetelem k událostem soudobé historie řádové. Do- mácí zprávy jsou velmi chudé a ještě často velmi spletené. Nej- spolehlivější pomůckou jsou listiny papežské, často Anežce po- sílané, kde papežové odpovídají na dotazy nebo prosby Anež- činy. První list, který jest jakýmsi úvodem do styků, jež se teprve načínají, má více význam pro poznání Anežčiny duše před vstou- pením i po vstupu do kláštera. Anežka vstupuje do kláštera z idealismu františkánského, jímž ostatně roznícena nejedna krá- lovská dcera, nejedna šlechtična. Byloť to moderní, spíše vzneše- nější a proto žádoucnější podle ideálů tehdy nejmodernějších, Františkových, býti snoubenkou Kristovou, býti ctěnu v celém křesťanském světě, než býti nuceně manželkou třeba i císaře, z politických příčin. Proto netřeba utíkati se k nemožným výkla- dům o zklamání Anežčině, když přec i listiny papežské mluví o opaku.1 Z prvního listu Klářina vidíme také, že si Anežka žáda- la v nadšení nejpřísnější chudobu podle vzoru sv. Kláry. Ve chvá- le chudoby, jak v ní propuká nadšeně sv. Klára, vidíme i žádost Anežčinu po naprosté chudobě, žádost míti ideální život první- 1 Sv. Alžběta jest sice manželkou, ale po smrti manželově uskutečňuje aspoň z části svou zamilovanou myšlenku, oblékajíc roucho III. řádu sv. Františka. Totéž před ní činí již sv. Hedvika, jež na vychování Anežčino měla rozhodný vliv. Ve Francii, sestra Ludvíka svatého, Isabella, místo nabízených sňatků uza- vírá se do kláštera klarisek, zvláště odloučených světu pod jménem „inclusa- rum“. (Viz o tom v Arch. Franc. Hist. V, 437 a násl.) V Úhřích dcera Bely IV. Marketa, vrstevnice Anežčina, odpírá sňatku s Přemyslem II., králem českým, a uzavírá se do kláštera dominikánek. Totéž činí i Anežka. S dcerami králov- skými tehdy děla se moderní politika. Zasnubovány hned po narození, v ko- lébce, po jejich vůli se nikdo neptal. Tehdejší nadšené a vyvýšené ideály fran- tiškánské, ozdobené slávou královské chudoby, všude obdivované a zbožňované 94

Strana 95
ho františkánského jara z Assisi, přenesený do Prahy. Pokládali bychom toto za obyčejný projev nadšení, kdyby nebylo z řádo- vých dějin známo, že zrovna tehdy první horlivci (zelantes), vrstevníci a druhové Františkovi, obracejí se proti nádherným stavbám kostelů a klášterů minoritských, proti sbírkám almu- žen peněžitých i třeba na stavbu a výzdobu kostela milovaného zakladatele. Ještě více poučeni jsme o zájmech Klářiných a Anežčiných z listu druhého a třetího. V druhém listě má Klára obavy, že Anež- ka vzhledem k četným pokušením, t. j. nabídkám majetku, po- hodlí a ohledům, které jí jako královské dceři byly nabízeny jak od papeže s dispensemi, tak od jejího královského bratra, neob- stojí, že se dá přemluviti, že bude klariskou, jak jimi byly jiné, již tehdy bohužel k největší bolesti sv. Kláry, které si samy zjed- návaly nebo snadno si dávaly udělovati od chudoby četné dis- pense. Eliáš byl tehdy podle přesvědčení Klářina strážcem tradic Františkových, což soudila z veliké úcty jeho, již choval k sv. Františkovi, ač se sám skutkem i životem jeho vzorem málo řídil, ale pro jiné byl strohý a přísný, což bylo po chuti Kláře, která v něm měla oporu proti proudu opačnému. V třetím listě plesá Klára, že Anežka nejen že nezklamala její naději, nýbrž k největší radosti své duchovní matky vše splnila dokonale tak, že jest hodnou a důstojnou dcerou sv. Františka a že je hodnou svaté tradice a Františkova odkazu. Ba v mnohém převýšila očekávání sv. Kláry, takže ji musela i laskavě vymlou- vati přílišnou přísnost a pamatovati ji na slabost lidskou. Čtvrtý list je psán jako nadšený výlev duší, úplně nebeskému životu oddaných, úplně vytrvale spojených s nebeským Ženichem. Dopisy přesťávají tam, kde duše vidí v Bohu všecky své tužby splněny, jež nejsou ničím jiným nežli tužbami a láskou samého Boha. Proto líčí slovy velepísně lásku Boží v duši. Poslední na- pomenutí Anežce, aby splnila věci, o nichž psala. Poslední po- zdrav, jako na rozloučenou, její i sestry její rodné Anežky do- končuje list. Listy byly horlivě opisovány i překládány na potěšení zvláště horlivých dcer sv. Kláry, a to tím více, čím více se zdálo mizeti poslední světlo původních ideálů dokonalé chudoby chudých paní od sv. Damiána, klarisek. V Čechách doby pozdější přinesly znač- né uvolnění v chudobě. Ideály staly se příliš obecnými a proto daly, možno říci, první popud ženě, mladé dívce, říci i otci královskému svou vůli, své nikoliv vůči jeho neobmezenému panství nad dítětem, dcerou. Byl to první krok emancipace ženy, jež jí musela býti povolena, když ochráncem byl sám nebeský Ženich. Legenda naše proto má výraz ve slovech císaře Fridricha o Anežce, když jej odmítla: „Si a quocumque homine nobis hec iniuria illata fuisset, tante despeccionis obprobrium vindicare nullatenus cessaremus. Sed quia nobis maiorem dominum perelegit, hoc despectui nostro nequaquam as- scribimus, cum instinctu divino istud factum (esse) credamus.“ (Leg. fol. 21r.) 95

Strana 96
přestaly býti ideály a klesly na úroveň všedního klášterního ži- vota, kde hledaly zaopatření dcery vznešených rodů. V zapome- nutí upadly i vroucí city sv. Kláry v listech k Anežce ukryté, tak jako příklad obou víc a více mizel. Klarisky přijímaly statky, stálé příjmy i pro jednotlivé sestry, pocházející ze šlechtických rodů, odkazovány byly jim hojné dary s přísnými závazky pro- sestry určitých rodin nebo rodů šlechtických. To vše Anežka i Klára nenáviděly. Pobledlým idealismem zanikl i zájem o listy a život bl. Anežky. Ideální zkazky na české Assisi u sv. Fran- tiška byly do češtiny přeloženy jen jednou, jak životopis tak i listy a to brzy po latinském originálu, dokud útočištěm v cel- ku nezkalených ideálů assiských byl pražský klášter sv. Františ- ka, jiným jménem klášter sv. Anežky. V Německu vznikl v pozděj- ším věku, zvláště v 15. století, celý roj překladů o českém Assisi v klášteřích, kde začala snaha po reformě a původní chudobě a observanci františkánské i klariské. Listy sv. Kláry jako drahý poklad překládány samy i s životopisem zapomenuté světice české, jejíž zářný příklad svítil na severu víc v Německu než u nás v Čechách. Ba německým horlitelkám nestačily listy, nýbrž na posílenou dodáno i tak zvané požehnání svaté Kláry, které prý světice poslala své milé dceři Anežce.

Strana 97
TEXT LEGENDY

Strana 98

Strana 99
INCIPIT Fol. 15 r. PROLOGUS IN UITAM INCLITE UIRGINIS SORORIS AGNETIS' ORDINIS SANCTE CLARE DE PRAGA FILIE REGIS' BO- HEMIE PREMISSLII ALIAS UERO OTTAKARI TeDIIS SdClárun ureImun SorordIn ordnis sániéte pláře de Fol.15 v. Praga precibus suin pulsatus ut 1iIustTissiíne urginis sOrOris Agnetis filie incliti domini Przemysslii regis Bohemie conscri- berem uitam et actus, ne ipsius eximia sanctitas dampnoso retice- retur silencio — cuius eterna memoria meritoru' laudibus debet esSe, DIO Co quod ipsáI insCrutabilis dei sapiencia ucIud lu- CernáIn 1nI Candelábro( ) mIIitantis ecclesie Imposuit, et igne sue 1 Ms Angnetis. B1omit „filie regis“ et „Dremissiii 4B1 pfč 4 5 BIČS PoSuIL. úsdue OItákdří. 99

Strana 100
Fol. 16r. Fol. 16 v. gracie clementer accendit, quo feruide arsit in se per uite meri- tum, aliisque clare luxit salutiferum per exemplum. Cui quidem peticioni racionabili atque pie bonam habebam" uolantatem pa- rendi ob spem retribucionis sempiterne. Sed consideracione sollerti ad hoc insufficientem me senciens et indignum calamum" a scribendos continui, pauens imperito sermone fuscare quod cla- ris et magnis laudum preconiis fuerat depromendum. Tandem reuerendi patris mei ministri(2) super hoc obediencinali precepto constrictus negocium9 supra uires meas assumpsi, mallens sub sarcina tanti laboris humiliter parendo deficere quam uoluntati 10 contra ire, cum inobediencia quasi precipientis pertinaciter peccatum ariolandi/ uel scelus ydolatrie(3) censeatur. Sed quia non sumus sufficientes cogitare aliquid a nobisll sed sufficiencia nostra ex deo est,(4) qui misericordia12 sua grata ope- ratur in nobis et uelle et perficere pro bona uoluntate,(5) ideo adiutorii mei totam fiduciam ponens in ipso de hac eximia uirgine alia scribere non intendo quam ea que habere potui ab hiis per- sonis,(6) que uirtutum eius magnaliais conuersando cum ipsa suis oculis conspexerunt, quarum assercioni ob uite ipsarum meritum non facile quis potest refragari — et mira que per ipsius merita tam in uita quam post felicem eius transitum dominus dignanter effecit, aliqua quidem uisa, alia uero ab hiis quibus acciderant narrata et sub fideli14 asseueracione recepta ad meam noticiam peruenerunt.(7) In processu uero huius hystorie(8) non secundum semper15 ordinem temporis res gestas descripsi propter confu- 16 sionem uitandam, sed quecumque alicui materie competebant siue eodem siue diuersis patrata forent temporibus, pro simpli- citatis mee modulo sicut compendiosius et conuenienciusl7 potui, coaptaui, ut breuitate şaudentes materiam fastidiendi non ha- beant, et ut affectus fidelium ad imitacionem huius praeclare uirginis ardencius inflammetur. Totus18 autem19 uite ipsius de- cursus/ tredecim continetur capitulis2° infra scriptis. Agitur enim21 primo22 de ortu ipsius et conuersacione in etate primeua. Secundo23 de sanctitate uite quam habuit post mortem parentum apud germanum suum degendo. Tercio24 qualiter ordinem sanc- 2 tissime25 Clare intrauit. Quarto26 de magna27 eius humilita- 17 B 1 compendiositer et conuenienci- ter. 18 B 1 totius. 19 B 1 omit. 20 Ms capitolis. 21 B lomit: „Agitur enim“ et add. „In“ 22 B 1 add. enim. 23 B 1 „In secundo“. 24 B 1 „In tercio“. 25 B 1 add. uirginis. 26 B 1 „In quarto“. 27 Ms mangna. 6 Ms habendam, Š habebam, B 1 ha- bui. 7 Ms indingnum chalamum. 8 B 1 asscribendi. 9 Ms negotiis. 10 Ms pertimaciter. 11 B 1 ex nobis. 12 B 1 miseria. 13 Ms mangnalia. 14 Š fidei. 15 B 1 a Š non semper secundum... 16 Ms competebat. 100

Strana 101
te28 et obediencia. Quinto29 de sancta et uera paupertate ipsius. Sexto30 de graui maceracione carnis. Septimo31 de studio oracio- nis et mira deuocione ipsius circa sacramentum altaris. Octauo 32 de feruentissimo amore crucis Cristi. Nono de multa caritate ipsius erga sorores et afflictos. Decimo de reuelacionibus diuini- tus33 sibi factis. Vndecimo de transitu eius et de hiis, que in eo facta sunt. Item undecimo34 de sacri corporis eius sepultura. Postremo de miraculis uirtute diuina patratis. INCIPIT UITA ILLUSTRISSIME UIRGINIS SORORIS AGNE- TIS35 ORDINIS SANCTE CLARE DE PRAGA ET PRIMO DE ORTU ET CONUERSACIONE IPSIUS IN ETATE PRIMEUA Candor lucis eterne et speculum sine macula dei maiestatis, et ymago bonitatis(9) patris eterni, dominus Ihesus Cristus, cuius miseraciones super omnia opera eius(10) mundi termino iam uergente misericordie36 sue uberis37 recor/ datus(11) de excelso celorum38 habitaculo39 dignatiue prospexit super filios hominum sedentes in tenebris et umbra mortis.(12) Et ut in seculis su- peruenientibus habundantes diuicias gracie(13) ac bonitatis sue ostenderet, de massa humani generis,(14) quasi de tenebris lucem fecit splendescere mirande sanctitatis, cum Agnetem40 felissimam hora ista nouissima tamquam luciferum in tempore suo produxit, et uelut uespere4l super filios terre consurgere fecit, ut eius co- nuersacione preclara tamquam42 fulgore splendoriferi43 syderis populus gencium qui ambulabat in tenebris(15) pedes affeccionum suarum dirigeret in uiam pacis.(16) Ex inclita namque prosapia, utpote regie styrpis progenita, quia pater eius44 Premisslius45 dictus Ottacarus46 illustris rex Bohemorum47 — mater uero Con- stancia, soror domini Andree regis Vngarie patris sancte Elyza- beth48 et tota progenies utroque parente regalis,(17) originem no- bilem morum elegancia mirifice uenustauit. Cuius mater, cum adhuc eam gestaret in utero, uidit sompnium euidens presagium fiendorum. Videbatur enim sibi quod intraret cameram in qua 28 Š „humilitate ipsius". 39 B 1 add. suo. 29 B 1 „In quinto“. 40 Ms Angnem. 30 B 1 „In sexto“. 41 B 1 uesperum. 31 B 1 „In septimo“. 42 B 1 omit: „tamquam fulgore“. 32 B 1 „In octauo“. 43 B 1 splendore ueri. 33 B 1 diuiniter. 44 Š přidává „dominus“. 34 B 1 a Š Duodecimo. 45 B 1 Premisserius. 35 Ms Angnetis. 46 B 1 Otakarus. 36 B 1 miserie. 47 B 1 Bohemie. 37 B 1 liberis. 48 B 1 Elyzabet, Š Elysabet. 38 B 1 omit. Fol. 17r. 101

Strana 102
Fol. 18 r. uestes sue regie preciose et multe seruabantur. Quas conspiciens uidit inter eas pendere49 tunicam et pallium coloris/ grisei, ac cordam qua sorores ordinis sanctae Clare cinguntur. Cumque ualde miraretur quisnam uestem tam rudem et simplicem inter uestimenta eius preciosa posuisset, audiuit uocem dicentem sibi „ Noli mirari, quia proles quam portas tali ueste utetur, et erit lumen tocius gentis50 Bohemie! Futurorum quoque prescius deus, qui prius uult ostendere uentura quam fiant ortam in mundum Agnetem51 paruulam miro quodam instinctu pretendere fecit signis 52 corporeis future imaginem sanctitatis.(18) Nam iacens in cunys sepe a nutrice sua inueniebatur habens manus et pedes in modun crucis cancellatos ad designandum quod is,53 qui pro nobis crucis amara sustinuit intra mentis ipsius ubera, tamquam mirre fasciculus erat moraturus(19) continue54 quod uirginitatem florigeram eidem perpetuo55 — seruare de- beret. Cum autem ad tercium(20) etatis annum peruenisset, parenti- bus suis eam generose ut decuit maritare uolentibus, desponsata est cuidam duci Polonie,(21) illucque cum nutrice sua et honesta comitiua56 deducta in monasterio quod Trebnycz57 dicitur hono- rifice recepta est ubi primum ex ore filie sancte Hedwygis58 mo- rum ac59 fidei rudimenta docili corde suscepit, ibidemque60 ma- nens quamuis in/ fantula nichil puerile gessit(22) in opere quin pocius dominabus monasterii ad persoluendas horas canonicas chorum intrantibus, ipsa coram ymaginibus Cristi et uirginis glo- riose oracionem dominicam et salutacionem angelicam flexis ge- nibus frequencius iterando Cristo et uirgini matri eius offere- bat deuote, socias suas ad simile crebris sermonibus exhortan- do.61 Nota62 Factum est autem diuina prouidencia pro ea aliquid melius disponente, ut mortuo sponso suo duce predicto iam se- xennis patri redderetur(23) et ab eodem in claustro Doxan(24) in regno Bohemie pro ampliori morum informacione et capescenda litterarum noticia monialibus ibidem domino famulantibus stu- diosius commendaretur. Et cum per annum integrum proficiens eisdem commansisset, doctor internus spiritus sanctus qui mora non indiget ad docendum, fanta cor eius unccione misericordie63 sue perunxit et docuit, ut quod aliis leccio cottidiana tribuere Fol. 17 v. 49 B 1 omit. 50 B 1 omit. 51 Ms Angnetem. Ms singnis. 53 Š hiis. 54 B 1 et Š add. „et“. 55 B 1 perpetue. 56 B 1 honesti comitatu. 52 57 Š Trebnitz, B 1 „ereb = mer“ quod Seton tvauseribit Trebnier. 58 B 1 Hegwidis, S Hedwigis. 59 B 1 et. 60 B 1 ibi denique. 61 B 1 exhortabat. B 1 et Š omit. 63 B 1 miserie. 62 102

Strana 103
solet, illi spiritus sanctus suggerebat, etatemque64 moribus trans- iens, aliarum puellarum insolencias uitabat et ludos,(25) et65 so- lus eam sancte oracionis locus ecclesia scilicet66 delectabat. No- ta.67 Octauo(26) igitur etatis sue anno nobilis Cristi discipula de monasterio ad paternos lares reducitur, ibiqui propter morum ipsius/ grauitatem quam in omnibus68 et actibus perferebat, non solum a parentibus, uerum eciam ab omnibus sibi conuiuentibus karissimo uenerabatur affectu. Tempore tamen89 aliquo interiecto ab imperatoris Friderici filio per internuncios postulabatur7° in coniugem et a parentibus dicto iuueni mediantibus prefatis nun- ciis desponsatur.(27) In qua desponsacione quoddam contigit non tacendum. Nam nomen uirginis celebre quod pene omnibus erat notum, in ipsa desponsationis hora71 nullus astancium ualuit recordari, ut hoc clareret indicio quod non homini mortali, sed agno72 sine macula, in cuius libro nomen eius memoriter scriptum erat Agnes73 federe — perpetuo esset copulanda. Denique ratifi- catis sponsalibus iuxta disposicionem 4 imperatoris cum regalis magnificencie apparatu per patrem in Austriam(28) mittitur pro- cessu — temporis per ducem Austrie imperatoris filio in consor- tem tradendam. Manens autem in curia ducis prefati nulli uolup- tati carnis animum dedit, sed per totum aduentum cum omnes de familia ducis secundum morem patrie carnibus uescerentur, ipsa sola in pane et uino ieiunauit, ac75 in quadragesima communi quum pueri prefati ducis lacticiniis utebantur, ipsa/ tantum76 pane et uino contenta, nolens" ab hominibus uideri ieiunans, totam quadragesimam sic cautissime ieiunando transgessit78 quod preter nutricem suam et quasdam ipsius secretarias uix79 aliquis alius hoc percipere potuisset. Sic iam80 Ihesu Cristi mortifica- cionem anhelans in suo corpore circumferre,81 carnem teneram macerabat, concupiscencias eius loro parsymonie constringendo, ne uiuens in deliciis coram deo mortua censeretur. Elemosinis82 denique et oracionibus insistendo, intemerate matri Cristi quam sibi patronam elegit, se suamque pudiciciam commendabat, pre- cando deuote ut digna83 fore posset imitatrix ac socia eius uir- ginee puritatis. Vnde et annunciacionem dominicam inter ceteras festiuitates quoad uixit ardentissima deuocione colebat, pia me- ditacione reuoluens quomodo intacta puella rore sancti spiritus Fol. 18 v. Fol. 19 r. 78 64 B 1 „Etatem itaque“. 65 B 1 omit. 66 B 1 scilicet ecclesia. 67 omit B 1 et Š. 68 B 1 omit. 69 B 1 tandem. 70 B 1 et Š postulatur. 71 B 1 „in ipsa desponsacione“ tantum. 72 Ms angno. Ms Angnes. B 1 desponsacionem. B 1 „At“ videtur error editoris esse. B 1 „tum“ forsitam error editoris. B 1 addit. „tamen“. B 1 et Š transegit. B 1 nix. B 1 ipsa. 81 B 1 „circumferre in corpore suo“. 82 Š „Elymosinis“. 74 75 76 77 78 79 80 103

Strana 104
Fol. 19 v. fecundata humani generis conceperit ac germinauerit saluatorem saluo priuilegio uirginali sola digna83 nomine uirginis et matris. Igitur mirabili nutu 84 dei qui reprobat consilia principum(29) fac- tum est ut85 procelato ac86 dissimulato prefato connubio dum iam quartum decimum(30) annum attigisset, ad terram natiuita- tis sue iterum reducitur. Ét ecce non/ multo post tempore impe- ratoris (31) et regis Anglorum (32) nuncii ad parentes uirginis ueni- entes certatim petebant, ut eorum domino in coniugem traderetur. Ipsisque ibidem moram trahentibus cuidam exnunciis imperatoris militi utique clare fame digna87 relacione visio monstrata est. Ui- debat namque in sompnis coronam mire magnitudinis super ca- put uirginis descendere, quam illa deponens, capiti suo super- posuit incomparabiliter meliorem. Euigilans autem mane et uisa mente pertractans ac aliis referens, ut animalis homo(33) expers intelligencie spiritalis, interpretabatur legacionem suam finem cupitum sortituram: quod uidelicet Agnes,88 Anglorum rege de- specto, eum qui maioris dignitatis est scilicet imperatorem acci- peret in maritum. Sed deus magnus reuelans in celo misteria,(34) hoc sompnio uoluit indicare quod Agnes88 sponsa Cristi mox fu- tura, pro dyademate regni corruptibilis inmarcessibili corona glorie(35) ad ipso esset perhenniter coronanda. DE SANCTA UITA QUAM HABUIT POST MORTEM PATRISSS APUD GERMANUM SUUM DEGENDO Cum autem pater eius clare memorie rex Ottakarus ex hac uita Fol. 20 r. migrasset, mansit apud germanum/ suum, regni successorem do- minum inclitum Wenceslaum9 et crescens per etatem corporis, crescebat amplius per affectum deuocionis de uirtute proficiens in uirtutem.(36) Consurgens enim diluculo mutabat habitum et91 que secretorum eius erant conscie92 dedicaciones ecclesiarum que multe sunt in Praga(37) deuotissime perlustrabat et inclusas circa easdem uisitans, illarum oracionibus se instancius commendabat. Sepe uero cum se calefaceret93 rediens post laborem propter asperitatem algoris uisi sunt pedes eius sauguine rubricati, eo quod per artam uiam contendens intrare ad uitam custodiebat uias duras.(38) Die tandem clarius lucescente ad capellam do- 89 Ms omittit, Š i Č „patris“ — „otec“, Ber. „Vatters“, B 1 „parentum“. 90 B 1 Venzezlaum, Š Wencezlaum. 91 Š add. „cum hiis“. 92 B 1 suppl. „comitabantur“. 93 B 1 „talem faceret“ quod S. transe- ribit recte „calefaceret“. 83 Ms dingna. 84 B 1 „wirtute“. 85 Š omit. 86 B 1 et. 87 Ms dingna. 88 Ms Angnes. 104

Strana 105
mus regie94 ad ecclesiam kathedralem(39) procedens, nobilium comitiua95 stipata non uanis affatibus hominum sed diuinis collo- quiis96 erat intenta, et ecclesiam uel capellam ingrediens, missas plures quas poterat deuotissime audiendo persistebat et nunc uigilias(40) pro defunctis debita domino9 attencione98 persoluens, indefessum ab oracione spiritum non relaxabat. Cernens autem quia preterit figura huius mundi, moleste iam ferebat terrenam fu/ gacem gloriam, et secularis ornatus decorem proposse deui- tans, sub uestibus auro textis ut regiam prolem decebat, cillici- olum clam portabat.(41) Cubiculum suum apparatu magnifico de- coratum deuitans," juxta lectum delicatum super stramentum du- rum et humile decubabat. Talia fuerunt in domo fraterna eius conuersacionis insignia, talis affectus celestium et contemptus terrenorum. Sed quia tam luminosa100 sub101 modio (42) latere non potuit, uirtutum ac nominis eius fama ad instar olei(43) per1o2 adiacentes prouincias circumquaque diffusa, eciam usque ad im- peratorem peruenit. Qui sicut prius ad patrem, ita secundo ad fratrem uirginis nuncios destinauit multis promissionibus inter- positis, postulans ut sororem suam eius coniugio non negaret.(44) Quo uotis annuente petentis uirgo Cristi cogitans que sunt do- mini, ut corpore et spiritu sancta existens,(45) cum lyliaco cetu uirginum103 agnum104 sequi ualeret nulli se mortalium cuiuscum- que status uel prominencie nupturam proposuit.105 Et ut in suo proposito, quod deo inspirante conceperat, securius permaneret, manum mittens ad forcia,(46) nobili Cristi uicario domino pape Gregorio nono per honestos nuncios et discretos suum ocultum intentum pa/ tefecit.(47) Qui felix antistes tam generose uir- ginis deuocioni congaudens, per eosdem nuncios ipsam graciosis litteris in domino confortauit, propositum eius sanctum commen- dans pariter et confirmans, adoptatamque in filiam multis spi- ritualibus donis inuisit, cunctis diebus suis eam prosequens pii patris affectu. At Cristi famula de106 hiis, que107 a summo ponti- fice receperat, in responsis multa spiritus consolacione repleta, statim propositum suum germano suo domino regi Wencesslao108 intrepide propalauit. Quo rex audito non sine magna turbacione ad se ut decuit109 excusandum sororisque propositum detegen- dum imperatori nuncios destinauit. Ad quorum legacionem impe- rator fertur taliter respondise „Si a quocumque homine nobis hec Fol. 20 v. Fol. 21 r. 94 Seton add. „uel“ quod habet eti- am Š. 95 B 1 commitatina. 96 B 1 eloquiis. 97 B 1 add. cum. 98 B 1 intencione. 99 Š „contempnens“. 100 B 1 et Š add. lucerna. 101 B 1 subter. 102 Ms omit. 103 B 1 „cum lylia continencium uirgi- num“ addens „celestem“. 104 Ms angnum. 105 B 1 proponit. 106 Š „ex“. 107 B 1 „qui“. 108 B 1 Venzeslao, S „Wencezlao“. 109 B 1 „ac se contulit“. 105

Strana 106
iniuria illata fuisset, tante despeccionis obprobrium uindicare nullatenus cessaremus. Sed quia nobis maiorem dominum pere- legit, hoc despectui nostro nequaquam asscribimus, cum instinctu diuino istud factum110 credamus.“ Vnde intencionem bonam uir- ginis magnis extollens laudum preconiis, preciosa ei munera et reliquias multas transmisit, hortans per litteras et inducens, ut quod salubriter cepit feliciter consumaret.111 Fol. 21 v. QUALITER ORDINEM SANCTE CLARE (FELIX UIRGO)112 INTRAUIT/ Fol. 22 r. Uolens igitur felix uirgo quod mente tractaureat cupito effec- tui mancipare, uocauit fratres minores quos intuitu dei pre ce- teris religiosis ampliori prosequebatur affectu, petens ab eis in- formari de qualitate regule ordinis sancte Clare, que adhuclis pro tunc circa ciuitatem Assisii apud114 sanctum Damianum inclusa cum sacris uirginibus morabatur, et quasi thus ardens in igne ac redolens in diebus estatis(48) suarum odore uirtutum mundi cli- mata respergebat. Edocta uero a fratribus(49) quod regula me- morata intrare uolentibus ordinem supradictum secundum teno- rem sacri ewangelii suadet omnia sua uendere et ea pauperibus erogare, Cristoque pauperi in paupertate et humilitate famulari, celesti iocunditateli5 perfusa „hoc est“ ait „quod cupio, hoc116 quod totis precordiis concupisco“.(50) Mox ergo aurum et argen- tum iocalia quoque preciosa ac ornamenta diuersa iussit distra- hi et pauperibus dispergi, cupiens facultates suas per eorum ma- nus in celestes thesauros deportari.(51) Denique ad imitacionem beate Elyzabeth consobrine sue,(52) hospitale sollempne pro in- firmis in pede pontis ciuitatis Pragensis ad honorem sanctissimi confessoris Francisci construxit,/ quod redditibus et possessioni- bus amplis ditauit, Cruciferos(53) cum rubea cruce et stela ibidem collocans, qui predictorum infirmorum curam gererent, et prout unicuique opus esset, de necessariis omnibus sollicite proiderent. Monasterium quoque fratrum minorum(54) in honore prefati con- fessoris gloriosi intra urbem pragensem propriis sumptibus fieri procurauit, nec non famosum cenobium pro sororibus ordinis sancte Clare(55) in honore saluatoris mundi, quod gloriosis reli- quiis sanctorum,(56) uasis ac ornamentis preciosis ad cultum di- uinum pertinentibus,(57) utpote diligens decorem domus dei mi- 110 B 1 add. „esse“. 111 Ms consumauit. 112 B 1 et Š omit. 113 B 1 add. uinens. 114 Ms aput. 115 B 1 munditate. 116 B 1 add. „est“. 106

Strana 107
rabiliter decorauit. Venientes autem quinque sorores ordinis sancte Clare de Tridento,(58) que ad peticionem ipsius de fauore sedis apostolice sibi fuerant destinate, cum magna spiritus exul- tacione ab ipsa sunt117 recepte, memoratum in118 cenobium hono- rifice introducte sunt. Et in proxima festiuitate sancti Martini(59) septem uirgines de regno Bohemie generis ualde clari, sponso uirginum castitatis nexibus uinciri perpetuo119 cupientes, habitu et conuictu adiuncte sunt sororibus antedictis. Considerans tan- dem uirgo prudens quod in naufraga uita presenti continue flucti- bus nostre mortalitatis iacta/ mur, nec superna contemplari uale- mus propter tumultum mundanarum causarum, amore celestium ardencius inflammata, in penthecoste proximo sequenti, presenti- bus septem epyscopis et domino rege fratre suo ac regina cum multis principibus ac baronibus, nec non innumera utriusque sexus diuersarum nacionum multitutine, spreto regni120 fastigio et omni gloria mundana contempta,(60) cum septem nobilissimis regni120 sui uirginibus ut columba innocua de diluuio nequam se- culi ad archam sacre religionis conuolauit.(61) Cumque in mo- nasterio crinibus tonsis uestes regias deposuisset, fletibus et luctui, ut Hester(62) altera, apta uestimenta121 suscepit, qua- tenus122 Clare matris sue pauperi se habitu conformaret et gestu(63) Sicque123 elongauit fugiens124(64) a periculosis hui- us125 mundi procellis et126 salutis sue anchoram supra pe- tram que Cristus(65) est fiduciliter collocauit. Ad hanc re- ligionis solitudinem pennis affeccionis transmigrauit, ut in ea puritatis127 et pacis eterne128 soliditatem seruando suauitatem eterne dulcedinis palato mentis pregustaret. In hoc antro pauper- tatis amore pauperis crucifixi et dulcissime matris eius usque ad mortem se recludens, quasi mirra electa129 diffudit fragranciam sanctitatis.(66)/ Nam ipsius exemplo plures illustres persone in diuersis Polonie(67) partibus ceperunt monasteria construere, innumere nobiles uirgines et uidue ad religionem comfluere130 et in carne preter carnem uiuentes celicam uitam actitare. Fol. 22 v. Fol. 23 r. 117 B 1 et Š omit. 118 B 1 et Š omit. 119 B 1 omit. 120 Ms rengni. 121 B 1 et Š indumenta. 122 Ms quatinus. 123 B 1 „sic sic“, quod S. corr. in. „Sic se“ idem habet S. 124 Š omit. 125 B 1 et Š omit. 126 B 1 omit. S. vero suppl. 127 Ms puritas. 128 B 1 et Š interne. 129 B 1 et Š add. suauem. 130 B 1 et Š confluere. 107

Strana 108
DE MAXIMA HUMILITATE IPSIUS ET OBEDIENCIA Fol. 23 v. Fol. 24 r. Quia uero spirituali fabrice humilitas est necessaria, tamquam ceterarum stabile ac solidum fundamentum, quam tocius perfec- cionis exemplar dominus noster131 Ihesus Cristus uerbo docuit et exemplo, ideo Agnes,132 ut uera Cristi discipula in oculis suis humilis, de se semper humilia senciebat, omnes superiores se arbitrans in uirtute, Propterquod13s toto tempore uite sue prela- cionem(68) sui ordinis declinauit, parere malens humiliter quam aliis imperare et inter Cristi ancillas tamquam134 minima et ab- iecta ministrare pocius quam ministrari(69) summi exemplo ma- gistri. Stubam135 calefacere et coquinam pro conuentu sororum parare uirgo egregia136 non horrebat, sed et specialia fercula suis mundissimis manibus cum magna deuocione parata infirmis ac debilibus fratribus(70) mittebat cum Martha ministra Cristi solli- cita, dominum in suis/ pauperibus reficere satagendo(71) Scutel- las et cetera coquine utensilia cum magna cordis hylaritate lau- bat, habitacula quoque sororum et diuersas inmundicias furtim purgabat, omnium facta peripsima(72) propter Cristum. Sed et stupende humilitatis excessu deliciositatem obliuiscens ingeni- tam, infirmarum sororum ac leprosorum hominum fetentes pan- nos et sordidos pia sibi cautela procurans afferri teneris manibus abluebat adeo, ut ex frequenti talium locione137 propter morda- citatem lixiuii138 et smigmatis manus haberet sepius sauciatas. Vestes insuper eorundem laniatas sub noctis silencio consuebat, nolens eorum que gerebat alium quam deum inspectorem habere, a quo solo139 mercedem piorum expectabat laborum. Igitur, ut gemmula carbunculi in ornamento auri,(73) sic et generositas huius preclare uirginis humilitatis decore preradians, ipsam deo amabilem ac140 ceteris imitabilem reddidit, et ad ampliorum141 diuinorum carismatum ubertatem illius uirtute qui ponit humiles in sublimi(74) prouexit. Cum autem sanctitas eius142 mirabilis ad aures sanctissime Clare uirginis peruenisset, illa tam nobili prole diuina gracia fecundata gaudens, magnificauit altissimum eam- que/ crebrius suis graciosis literis materne reuerenter ac affec- tuosissime consolans, studiose in sancto proposito confortauit (75) regulamque suam per bone memorie dominum143 Innocencium quartum confirmatam ueluti pignus hereditarie successionis eidem transmisit.(76) Quam agna144 Cristi deuote suscipiens de- nuo per felicis recordacionis dominum Alexandrum quartum pro 131 B 1 et Š ommit. 138 B 1 lexiue, Š lexiuii. 139 Ms solum. 132 Ms Angnes. 140 B 1 et. 133 B 1 propterea. 134 B 1 ommit. 141 B 1 amplorum. 142 B 1 omit. 135 B 1 Stupam. 136 Š „regia“. 143 B 1 omit. 137 Ms locucione. 144 Ms angna. 108

Strana 109
se et sororibus sui monasterii perpetuis temporibus obtinuit con- firmari.(77) Cuius sacre regule professione145 se uinciens distric- cione obediencie que prepollet uictimis, quasi vite hostie146 pa- cificorum mactabat assidue propriam uoluntatem.(78) Toto nempe mentis conamine regulari147 obseruancie intendebat non iota sta- tutorum uel apicem(79) pretermittens, ut sine offendiculo uiam mandatorum dei percurreret(80) superiorumque iussionibus quoad uixit cum humilitate et reuerencia magna parebat, iugum sancte obediencie ac onus religionis artissime propter amorem domini suave reputans atque148 leue.(81) DE SANCTA ET UERA PAUPERTATE IPSIUS UIRGINIS149 Paupertas altissima qua humiles spiritu mercantur regnum150 celorum tanto federe menti ipsius151 inheserat, quod in rebus transitoriis atque caducis nil proprii uellet habere(82) nichil- que cuperet possidere in terra moriencium, ut porcio eius et hereditas esset dominus in terra uiuencium.(83) Vnde cum uene- rabilis dominus dominus Johannes Gagetanus152 sedis apostolice cardinalis,(84) tempore concilii Lugdunensis sub decimo Gregorio celebrati, per litteras sibi suasisset ut propter maliciam dierum et instancia tempora periculosa(85) possessiones aliquas pro se et suis sororibus compararet, forti restitit animo magis se uelle astruens omni penuria et egestate deficere quam a Cristi paupe- rie, qui propter nos egenus factus est,(86) ullatenus declinare. Cumque a germano suo domino rege Wencezlao153 et aliis prici- pibus large sibi elemosine mitterentur,(87) uolens sibi facere amicos de mammona iniquitatis,(88) unam earum154 partem ad decorem155 reliquiarum uasorum ac ornamentorum ecclesie,(89) cum omnia cum156 magna diligencia conquisierat175 conuertebat, alteram uero pro necessitatibus suarum sororum; et terciam uiduis, orphanis et158 leprosis aliisque pauperibus occulte pro- curabat erogari, ut sic pondere terrenorum tamquam gybbo159 cameli(90) deposito per angustam(91) portam paupertatis in eter- na tabernacula(92) et amplissimas celi diuicias foret idonea in- troire. Denique annorum plurium labente curiculo post/ mortem Fol. 25 r. cognomento Ottakari(93) qui incliti domini regis Przemisslii160 153 B 1 Venzezlao. 154 B 1 omit. 155 Š add. „sacrarum“. 156 B 1 omit. 157 B 1 aequisisset. 158 B 1 et Š omit. 159 B 1 gippo. 160 B 1 Premisserii, Š Premisslii. 145 B 1 professioni. 146 B 1 hostia. 147 B 1 regularis. 148 B 1 et. 149 B 1 et Š omit. „virginis“. 150 Ms rengnum. 151 Š „eius“. 152 B 1 Gayetanus. Fol. 24 v. 109

Strana 110
Fol. 25 v. Fol. 26 r. eam non ut amitam sed sicut161 matrem sincerissime162 diligens honorabat et omnia necessaria largiter ministrabat, deo permit- tente qui electos suos in hoc mundo quandoque sinit egere, ut felici commercio pro terenis celestia et pro perituris recipiant sempiterna, tantam incurrit inopiam ut uix alimenta et quibus tegeretur haberet, quod tamen cum maxima paciencia tolerabat.163 Quadam namque sexta feria cum ad mensam164 sedisset, sorores magnam debilitatem ipsius165 cernentes eam de pisciculis reficere cupiebant, sed quia unde id facerent non haberent,166 grandi mesticia uexabantur.167 Quod cerenens uirgo deo dilecta, palmas protendens in celum, dulcissime risit et pro tanta penuria domi- num omnipotentem benedicens sororibus dixit: „Laudate filie dominum,(94) quoniam pauperem uitam gerimus,(95) et si pauper- tatem seruaverimus ut debemus, non deseret nos dominus in tempore malo.“(96) Et ecce deus tocius consolacionis(97) deside- rium pauperum exaudiuit(98) et tante necessitati prodigio digna- tiuo succurrit. Nam soror portaria pro quibusdam negociis uadens ad rotam, per quam/ res necessarie sororibus inmittuntur, inuenit stantes in dicta fenetra pisces fundulos(99) nuncupatos, quibus ancilla Cristi libenter uescebatur omnino secundum eius placitum preparatos. Quibus repertis pulsans rotaria, interro- gans quis nam eos adtulisset, cuine assignari deberent,168 nullum inuenit responsorem. Tandem cum magno gaudio eos Cristi fa- mule afferens, modum quo ipsos inuenerat enarrauit. At illa plus de miseracione diuina ex qua sorores in paupertatis proposito firmarentur quam de refeccione sui corporis agens gracias bono- rum omnium largitori(100) in ipso169 salutari suo domino exul- tauit.(101) Alio tempore cum fames ualida regnum Bohemie premeret uehementer,(102) die quadam in monasterio sororum diuinis offi- ciis consumatis instabat hora prandendi, et nec unus panis habe- batur, unde famis periculo subueniri potuisset. Quo a dispen- satrice comperto, fiduciam habens in domino ad oracionem con- fugit, obsecrans ut misericors dominus qui aperiendo manum suam implet omne animal benedicione,(103) ancillis eciam suis daret escam in tempore opportuno.17° Interea soror hostiaria per- git ad rotam, fratrem aliquem petitura ut pro sororibus pauxil- lum171 / panis (104) acquiratur,(105) de quo unaqueque saltem mo- dicum quid accipiat(106) ad malum inopie temperandum. Et apro- pinquans rote inuenit eam candidissimis panibus plenam. Quis autem eos attulerit et ibi reposuerit, solus ille nouit qui nil172 161 B 1 ut. 167 Ms uexarentur. 162 B 1 omit. 168 assignare deberet. 169 B 1 Cristo. 163 B 1 toleramit. 170 B 1 opertuno. B 1 missam. 164 171 B 1 per auxilium. 165 B 1 eius. 172 B 1 nichil 166 B 1 et Š habebant. 110

Strana 111
ignorat. Credendum173 sane illius uirtute panes predictos pro inclusis Cristi uirginibus illuc174 fuisse repositos, cuius miranda potencia Danieli intra lacum leonum concluso175 prandium ab Abacuc(107) est allatum, cuiusque ineffabili prouidencia iumentis et uolucribus indeficiens exuberat alimentum. DE GRAUI MACERACIONE CARNIS IPSIUSI76 Quanta rigiditate discipline felix hec uirgo castigauerit corpus suum existens in habitu seculari, ex superioribus satis claret. Cum autem gradum regularis perfeccionis conscendisset, ut pal- mam spiritualis certaminis apprehenderet, primo domesticum hostem gule uidelicet appetitum graui domabat inedia, ut carna- lia desideria que militant aduersus animam(108) potestatiue re- primeret et carnem resipiscentem legi spiritus subiugaret. Nam per plures annos in religione nullis legumini/ bus usa est sed tan- tum cepe crudo et aliis177 et aliquos fructus quandoque178 sume- bat in cibum, cupiens non uentrem cibo uoluptuoso sed mentem pocius pabulo diuine gracie saginare. Sanitatis quoque tempore in quadragessima cummuni et in179 quadragesima sancti Marti- ni(109) quarta et sexta feria et ultimos dies ante quatuor festa uirginis gloriose ac omnes vigilias sanctorum180 per anni circu- lum in pane et aqua ieiunauit ut ipsis suffragantibus ad gloriosam ipsorum societatem pertingere mereretur. Sed nec18i defecto ieiuniis corpusculo indulgebat, quin penas ipsius augeret et graues apponeret cruciatus. Portabat182 cilicium de pylis equorum nodose constructum183 quod eciam corda de consimilibus pilis184 facta stringebat ad carnem. Teneros quoque artus ac imbecilles185 flagello nodoso de corrigia facto dure frequencius uerberabat. Non iam uestitu deaurato ut regina(110) prefulsit: non amicie- batur mollibus ut olym existens in domo regia, que eciam tunc proposse uifabat, sed ut pauperrima Cristi serua vili186 conten- tabatur indumento,187 non ad ornatum corporis sed ad nuditatis tegumentum, ut omnis gloria filie regis esset ab intus in puritate 111) Igi- consciencie/ et decora uarietate uberiorum188 uirtutum. tur propter magnam austeritatem diu patratam decor uultus eius Fol. 26 v. Fol. 27 r. 173 B 1 add. est. 174 Š illic. 175 B 1 incluso. 176 B 1 et Š deest „ipsius“. 177 B 1 omit. 178 B 1 omit. 179 B 1 omit. 180 Ita Š Ms omnes sanctorum, B 1 omnium sanctorum. 181 Š add. „sic“. 182 Š add. „enim“. 183 B 1 „confertum“, Š „consertum“. 184 B 1 consimili pilo. 185 B 1 imbecillos. 186 B 1 omit. 187 B 1 „utebatur contempto indu- mento“. 188 B 1 et Š omit. 111

Strana 112
deperiit,(112) corporis uigor emarcuit,(113) oculi caligauerunt pre lacrimis(114) et consumptis carnibus ossa pelli coherebant.(115) Sic dominice passionis sectabatur uestigia sic penalitates mul- timodas alacriter189 perferebat, cupiens pro temporalis amari- tudine ad eterne consolacionis brauium(116) peruenire. DE STUDIO ORACIONIS ET190 MIRA DEUOCIONE IPSIUS ERGA SACRAMENTUM ALTARIS Fol. 27 v. Ignis dileccionis191 diuine, qui in ara cordis uirginei semper ardebat, sic ipsam per iugem deuocionem sursum agebat ut absque192 temporum intercapedine193 suum dilectum quereret, a quo pariete mortalitatis seiuncta eidem uniri spiritu gestiebat. Secretum namque oratorium nacta ipsius clauso194 hostiolo(117) quasi continue solitaria remanebat195 illis horis exceptis quibus eam communitati sororum oportebat adesse. Ibi diuinis desideriis inardescens pennis contemplacionis supra se leuabatur.(118) Ibi lacrimarum fluentis consciencie stratum rigabat,119) ibi oracioni perseueranter insistens dulce ac familiare colloquium cum/ di- lecto serebat. Contigit enim aliquociens quod sorores, reditum eius ab oracione propter necessitatem aliquam circa oratorium ipsius prestolantes, ipsam ad dominum loquentem audirent, et quasi uirilem uocem ualde suauem eidem perciperent responden- tem. Quando uero egrediebatur de oratorio, facies eius multo- ciens sic lucebat quod uix eam aliquis intueri ualeret,(120) quia nimirum aeterne lucis radius, qui contemplantis mentem interius celesti claritate perfuderat, mirabili redundancia carnem splen- descere faciebat.(121) Quadam denique sexta feria quodam nobili uiro ex parte regis ad eam directo, una de sororibus nomine Benigna,(122) que sibi seruiebat, ad oratorium ipsius cicius properauit ut eam ad prefa- tum nuncium euocaret. Vt autem predictum oratorium latenter in- trauit, uidit eam totam mirabili claritate quasi nube ludica(123) cirucumdatam, propter quam faciem eius nullatenus uideri po- tuit,(124) sed effigiem tantum humani corporis in ipsa luce utcum- quel9 conspexit. Qua uisione nimirum stupefacta silenter egre- ditur, dicens nuncio memorato quod eam in oracione positam non presumeret impedire. / Alio tempore in die ascensionis domini cum duabus soro- Fol. 28 r. 189 B 1 omit. 190 Ms omit. 191 B 1 „deleccionis“. 192 B 1 omit. 193 B 1 „inter capedinem“. 194 B 1 „clauso ipsius“. 195 B 1 manebat. 196 B 1 utrumque. 112

Strana 113
ribus Benigna et Petruska167(125) in orto ultra chorum sororum sederet198 horas dicendo,199 subito e medio earum200 disparuit. Quibus pre stupore loqui mutuo non audentibus quasi post unius hore spacium in eodem loco, in quo prius steterat, iterum repente apparuit. Interrogata uero a sororibus201 ubi fuisset, dulciter qui- dem risit, sed ad interrogatum non respondit. Credendum sane,202 quod, quia203 ascensiones uirtualium graduum in corde suo dispo- suerat (129) et post Christum ascendentem corde conscenderat, ideo eam diuina uirtus eciam corporaliter sursum204 uehebat. Quadra- gesimali autem205 tempore mysteria redempcionis humane ad me- moriam crebrius reuocando, tanto suspendebatur deuocionis ex- cessu, ut quasi continue celestibus inhyans, magis angelicam quam humanam inter homines ageret uitam. Dum oracione consumata ueniebat quandoque206 ad sorores, quod tamen erat satis rarum, non ociosum seu uanum aliquid ex eius ore processit, sed flammea et mellica uerba de celestibus pro audiencium edificacione pro- mebat, uix ualens reprimere lacrimas et singultus, cum de domino deo aliquid inter sorores diceret, legeret uel audiret. Cuius/ deucionem207 moleste ferens hostis antiquus,208 cum uice quadam ab oracione de loco, in quo circa unam fenestram209 quandoque legebat et orabat per gradus descendere uellet, ipsam per dictos gradus precipitauit sic grauiter, quod cubitus ipsius a iunctura debita seperatus magnum ei dolorem pluribus210 diebus inflixit. Quem diuini amoris medicamine leniens, a sororibus quantum potuit occultauit. Referam unum de multis quod uirtute oracionis eius dominus operari dignatus est. Accidit quodam tempore ut filia(127) fratris sui domini regis infantula moreretur et ad monasterium, in quo Cristi uirgo degebat causa sepulture deferretur.(128) Cumque uidisset dominam reginam matrem defuncte plorantem, mimia compassione permota procidit in faciem211 iuxta feretrum et oran- do sub silencio cepit dicere illud responsorium „Qui Lazarum resuscitasti a monumento fetidum212 et cetera,“(192)213 ecce exa- nime corpus et frigidum subito cepit calere et uene ut in uiuen- tibus assolenf214 mouebantur. Anima uero defuncte uirginem Cristi orantem sic allocuta est „Cur me reuocas de gaudio in exilium et miseriam? Scito, si hoc feceris, nec parentibus meis Fol. 28 v. 197 B 1 Petrusca. 198 B 1 omit. 199 B 1 in. 200 Š „ipsarum“. 201 B 1 add. predictis. 202 B 1 add. est. 203 B 1 omit. 204 B 1 omit. 205 B 1 et Š „eciam“. 206 B 1 et Š aliquando. 207 B 1 omit. 208 B 1 add. sanctitatem. 209 B 1 et Š fenestrulam. 210 Ms plurimum. 211 B 1 add. suam. 212 B 1 omit. „a monumento fetidum“ 213 B 1 add. „Et“. 214 B 1 omit. 113

Strana 114
Fol. 29 r. nec ulli uiuenti animo tam mesti215 fieri umquam potero/ in solamen.“ Quod audiens uirgo dei orare pro ipsius resuscitacione destitit, et statim corpusculum, quod calore et motu uenarum uiuentem premonstrauerat, ad frigiditatem pristinam reuersum est, ut sic in uno eodemque facto uirtus oracionis humilis, que nubes penetrauerat,(130) et condescensio dei benigna, qua se ad suorum uota dingnanter inclinat, et orantis discrecio claresceret euidenter. Circa sacramentum altaris hec uirgo preclara mira deuocione flagrabat. Quando enim communicare uolebat, ab aliis sororibus sequestrata se oracionibus et meditacionibus deuotissimis216 pre- parans,217 per unam fenestram sui cubiculi ad hoc paratam (131) corpus Cristi sumebat pluribus annis nolens palam facere diuine uisitacionis ac sue interne cnsolacionis secreta. Ibi sugebat218 enim ut apicula mel dulcissime diuinitatis de petra et condes- censionis219 humanitatis oleum de saxo durissimo.220(132) Cum au- tem semel graui infirmitate detenta de uita corporali desperans, ad degustacionem inmaculati agni(133) secundum morem consue- tum221 preparata deuotissime accessisset, auditu mirabili au- ad se dicere illud quod sumebat dominicum corpus „A- diuit222 nequaquam putes te mo/ rituram, donec pene omnes ca- gnes,223 ros tuos uideris ex hac uita migrasse“. Quam reuelacionem ut au- diuerat prouinciali ministro et aliquibus aliis personis sub specie magni secreti reserauit.(134) Et ita factum esse rerum secutarum probauit euentus. Fol. 29 v. DE FERUIDO AMORE PASSIONIS ET CRUCIS CRISTI Passionem et crucem domini Agnes fidelis eius ancilla feruen- tissime diligebat et singulis sextis feriis circa crucifixionem ipsius occupata, deuocionem suam usque in horam nonam continuabat, stando pedibus affeccionis cum mesta224 matre Ihesu iuxta crucem et dolorose mortis eius cernendo supplicium, mentis obtutibus pre nimietate compassionis eius oculus in amaritudinibus mora- batur.(135) Hanc preciosam crucem baiulare post225 Ihesum fidei sue brachiis et uirtutum exercitiis 26 quoad uiueret non cessabat. Hec enim erat sue gloriacionis tytulus, hec est227 schala ascen- sionis in deum, hec lassitudinis eius suae reclinatorium. Hoc lig- no228 salutifero cunctos suos labores et graues infirmitates aduer 215 Š „mesto“, B 1 omit. „animo tam 221 B 1 et Š solitum. 222 Š percepit. mesti". 223 216 B 1 deuotissime. Ms Angnes. 224 B 1 mestra. 217 B 1 preparabat. Per etc. 225 B 1 propter. 218 B 1 „Ibi enim sciebat“, Š „Ibi enim 226 B 1 omit. sugebat“. 227 219 Š et B 1 omit. B 1 omit. 228 Ms lingno. 220 B 1 add. pregustare. 114

Strana 115
sitatesque multimodas quas innocenter pertulit, uelut aquas Ma- rath dulcora/ bat. Hoc signo229 mirifico languidis230 medelam Fol. 30 r. prestabat et peruicaciam231 demonum propellebat, et ut de aliis taceam, pauca nunc succincte retexam. Quedam nobilis domina, Sophia232 nomine, coniunx cuiusdam militis qui Cunradus(136) uocabatur Prage ante fores monasterii in quo famula dei morabatur residebat. Contigit autem dominam memoratam quadam uice post puerperium in tantum debilitari, quod per plures dies nec cibum nec potum gustans, magis mortui hominis preferret effigiem quam uiuentis. Et ecce die quadam quasi mentis excessum paciens cepit loqui dicens „O si Agnes domina mea unum michi233 pomum de manu sua tribueret ad uescendum!“ Fuerat enim234 temporibus multis uirgini Cristi deuota. Conradus uero maritus eius, confidens quod meritis alme uirginis coniunx ipsius235 adipisci posset236 sanitatem optatam, festinauit ad famulam dei, rogando flebiliter, ut pro sua coniuge intercedere ad dominum et unum pomum ei mittere dignaretur, asserens si ista fierent, consors eius cupitam recuperaret sospita- tem. At illa que super afflictos misericordie237 uiceribus(137) afflue- bat, militis merori compaciens ad po/ merium monasterii celeri- ter transiuit; et nichil de pomis tam ipsa quam sorores, que eam secute fuerant, in arbore, ad quam declinauerant, cernentes sig- no238 autem uiuifice239 crucis contra arborem facto cum inuoca- cione beatissime trinitatis, tria poma uni ramusculo240 coherencia conspexit, eaque festine carpens, memorate domine Sophie241 mi- sit dicens, „Hec poma tibi a deo miraculose donata secure co- medas, quia ex eis prestante domino non tantum corporis sed et anime percipies sanitatem.“ Reuertitur uir eius gaudens, ferens anthidotum242 salutare, et inuocato Cristi nomine ori coniugis fidenter apposuit. Que uirtutem dei pomis collatam senciens, con- tinuo attolens oculos et poma predicta rapiens, tam auide cepit comedere ac si nunquam infirmata fuisset. Sicque factum est ut uirtute sancte crucis et meritis Agnetis pristine reformaretur sanitati; et aliquibus temporibus interpositis, mortuo marito suo, sub uiduitatis habitu domino seruiens in castitate, cunctorum pauperum per opera misericordie243 mater effecta, uberiorem mentis, ut uirgo dei predixerat, obtinuit sanitatem.244 Fol. 30 v. 229 Ms singno, B 1 „suco“. 230 Ms et Š laguidis. 231 B 1 peruicacia. 232 B 1 et Š Sophya. 233 B 1 mihi. 234 B 1 omit. 235 B 1 eius. 236 B 1 possit. 237 B 1 miserie. 238 Ms singno, B 1 add. „autem“. 289 B 1 „mirifice“. 240 B 1 ramisculo 241 B 1 Sophye. 242 B 1 et Š antidotum. 243 B 1 miserie. 244 B 1 santitatem. 115

Strana 116
Fol. 31 r. Fol. 31 v. Alio tempore una de sororibus245 monasterii eius Elyzabeth(188) Rzehniconis246 nuncupata, ob uehementem dolorem capitis decum / bebat, racione cuius nec caput mouere nec sursum respicere nec cibum nec potum per triduum gustare ualebat. Tandem per unam de sororibus ad uirginem Cristi difficulter adducta, cognita ipsius passione, deposito de capite suo albo uelo, infirme sororis caput iussit uelo predicto diligenter uelari et signum crucis saluifice247 tam capiti quam fronti pacientis inpressit. Quibus gestis illico dolor omnis cessauit. Vna uice ad oratorium suum properans uirgo Cristi per soro- rem Domkam(139) de Squwrcz248 racione debilitatis sustentata est. Cumque ad hostium246 dicti oratorii peruenisset, uidit cum sorore prefata per fenestram eiusdem oratorii angelum tenebra- rum in humana specie horribili et distorta sub quadam arbore stantem et quasi eidem arbori se appodiantem. Exclamante250 au- tem memorata sorore251 pre timore,252 famula autem253 dei eam ne timeret254 signum255 crucis contra demonem edidit in nomine dei- fice trinitatis. Qui uirtutem crucis non ferens, protinus facie256 ualde ruga257 discessit. Alia uice innixa cognate sue domine sorori Elyzabeth impera- trici(140) ad supradictum oratorium uadens, cum iam ultra limen ipsius258 calcare uellet, hostis malig/ nus in specie bubonis appa- rens, antedicta sorore uidente iter259 ipsius cauda sua impedire uisus est. Que facto signo crucis dominice cruentam bestiam mox fugauit. Digne reuera sancte crucis uirtute260 faciebat, que inno- centissimi agni291 in ipsa pro nobis inmolati262 passionem iugiter in corde portabat. DE MULTA KARITATE26S ERGA SORORES ET ALIOS QUOSCUMQUE AFFLICTOS Karitatem qua uirgo Cristi proximos prosequebatur effectus apercius declarauit. Deficientibus namque uirtutibus264 eius pre nimietate substancie265 abstinencie, cum de uoluntate domini pa- pe et precepto suorum superiorum(141) oporteret eam licet inui- 245 B 1 soribus. 256 B 1 omit. 257 246 B 1 Azehmkonis, Š Rezhnikonis. B 1 omit. „ruga“ et add. „celeri- 247 B 1 saluificum. ter“, Š „rugata“. 248 B 1 Donicam Deszquotz et Š Dom- 258 B 1 omit. 259 Ms „inter“ sed corrigit „iter“, B 1 kam de Szqworcz. 249 B 1 et Š ostium. inter, quod Seton corrigit „initum“. 250 B 1 Exclamanit. 260 B 1 add. mira, Š add. miranda. 261 251 B 1 soror. Ms angni. 262 252 B 1 add. sed. B 1 ymolati. 263 253 B 1 it Š omit. B 1 et Š add. „ipsius“. 254 B 1 et Š add. „confortans“. 264 B 1 et Š viribus. 255 B1 et Š omit. B1 et Š add. sancte Ms singnum. 265 116

Strana 117
tam necessaria uite plus solito percipere, de illis que sibi pro releuamine debilitati266 corpusculi mittebantur, debilibus et in- firmis sororibus prouideri faciebat. Ipsasque sepissime persona- liter uisitans, de omnibus eorum267 necessitatibus sollicitam cu- ram gessit. Et quemadmodum gallima pullos suos sub alis,(142) sic amplo synu268 miseracionis materne eas269 dulciter confouebat. Circa uniuersos indigentes misericors et larga, sibi uero nimium parca et rigida. Esuriens pascebat alios et ore pallente ieiuniis aliena fame torquebatur. Super omnes/ eciam afflictos, tam in seculo quam in religione degens, compassiuam mentem ge- rebat et cunctos ad se recurrentes apud deum et homines piis remediis adiuuabat. Nam fugitiuos et incarceratos pristi- ne libertati reddebat, morte pro suis demeritis plectendos uel quibuslibet suppliciis cruciandos liberabat, dissidentes270 concor- dabat, omnibus ad uotum propose succurrens. Tanta quippe pie- tate cor eius omnipotens deus repleuerat tantam271 graciam in labiis272 diffuderat,(143) ut non solum gauderet cum gaudentibus et fleret cum flentibus,(144) sed et si quacumque ex causa dolor angebat, si urgebat calamitas, si aduersitas quemcunque frange- bat, mulcedine dulcis eloquii omnium erat merencium consola- trix.(145) Si quando sororem aliquam corripiendam censebat ali- quo, nequaquam silencio culpam supprimebat, sed ut amatrix sa- lutis proximorum, cum magna caritate273 ac maturitate id agebat, illas seuerius arguens quas amplius diligere uidebatur. Cum au- tem sororem correptam sanctis sermonibus ad bonum erudisset, ad pedes eius humiliter se prosternens dicebat: „Ignosce mihi, soror dilecta, si te in aliquo contristaui.“274 Magno quippe cauebat studio, ne sororem aliquam et/ maxime indebite perturbaret. Pro excessibus quoque hominum aliquorum de profundo cor- dis graues emittebat rugitus, plus eorum lapsum spiritualem quam consanquineorum suorum carorum mortem amaris lacrimis deplo- rando. Merito gaudio dominus omnium(146) eam dilexit, que tam sincere proximos diligebat. DE REUELACIONIBUS DIUINIS SIBI SPECIALITER275 FACTIS. Fol. 32 r. Fol. 32 v. Nec hoc dignum videtur silencio contegi, quod occulta et absencia tamquam manifesta et presencia eo docente sciebat, qui reuelat abscondita et profunda.(147) Cum enim filius fratris 266 B 1 debilitatis. 272 Š add. „eius“. 267 Š „earum“. 273 B 1 karitate. 268 B 1 „amplissimo“. 274 B 1 „contristam“ (nisi sit error 269 B 1 add. et. editoris). 270 B 1 diffidentes. 275 B 1 et Š omit. „specialiter“. 271 Ms tamtam. 117

Strana 118
Fol. 33r. Fol. 33 v. sui dominus rex Przemisslius,276 dictus Ottakarus,(148) ad bellum in Austriam contra Rudolfum, regem Romanorum processisset, sorores cum ligno277 sancte crucis et aliis reliquiis ambitum suum processionaliter sepe gyrantes,278 psalmos penitenciales pro sa- lute dicti regis domino deuote promebant.279 Quadam autem die in processione cum aliis sororibus transeundo, uidit memoratum regem grauiter uulneratum et duos uiros statura proceriores280 eum inter se ducentes. Quam uisionem sororibus referens ludifi- cacionem demonum fore putabat, indignam se asserens ut talia sibi diuinitus panderentur. Eo autem tempore hec uisio erat/ suis aspectibus presentata, quo prefatus rex ab inimicis uulne- ratus tentus et interfectus est,(149) sicut281 rerum series et narran- cium postea ueritas282 declarauit. Alio tempore ancille domini ex parte cuiusdam persone poma pulchra uisu per unam de sororibus transmissa sunt. At illa con- cupiscencia oculorum deuicta unum pomum pro se seruauit et tandem urgente consciencia iterum reponens omnia sibi ut283 missa fuerant presentauit. Quam cum deo dilecta uirgo fuisset intuita, pomum quod dicta soror concupierat, cum e0284 tollens porrexit ei dicens „Bene fecisti, filia, pomum reponendo: melius est enim tibi habere duo poma absque scrupulo consciencie quam unum cum peccato.“ Vtique spiritus Helysei(150) requieuerat in Agnete,285 que gesta hiis,286 quibus corporaliter aberat, spiritu presens uidebat. Alia soror nomine Ermgardis287 Parua,(151) pro quodam negocio multas ad dominum occultissime preces funde- bat. Quam cum ancilla dei die quadam fuisset intuita, cum ali- qua28s seueritate dixit ei „Preces, quas anxie pro tali negocio fundis ad dominum, multiplicare desiste, quia id, pro quo postu- las, deo non est acceptum!“ In obitu quoque sororum, quibus conuixit pia miseracione solebat semper adesse, et ibidem pro ipsis diuinam clemenciam suppliciter/ implorando, penas aliqua- rum et merita frequenter per spiritum intellexit. Vno enim tempore soror quedam289 famula dei absente uerba contumelie protulerat et sine satisfaccione condigna290 tempore aliquo interposito ex hac uita migrauit. Cum autem uirgo dei sola in oracione die quadam persisteret, audiuit iuxta oratorium suum animam sororis uociferantem, recognoscendo culpam suam humi- liter et obnixius flagitando, ut sibi talem culpam propter deum ignoscere dignaretur, quasi a penis aliter liberari nequiret. 276 B 1 Premisserius, Š. Premisslius 277 Ms lingno. 278 B 1 et Š girantes. 279 Ms promebat. 280 B 1 proceros. 281 B 1 Sic. 282 B 1 et ueritas et narrancium po- stea. 283 B 1 et sibi. 284 B 1 et Š alio. 285 Ms Angnete. 286 B 1 et Š omit. 287 B 1 Ermengardis. 288 Š aliquali. 289 Š add. „de“. 290 Ms condingna. 118

Strana 119
Alia soror nomine Brigida,(152) que cum uirgine Cristi religio- nem intrauerat, morum honestate pollebat et erat eidem ualde deuota.291 Cumque post plures annos in ordine laudabiliter trans- actos grauiter egrotaret et tandem ex hac uita migrasset, de infir- mitate quidem ipsius262 multum doluit sed pro morte293 nullum mesticie signum294 ostendit. Viderat enim sanctos angelos eidem assistentes corpus eius thurificare et humanitatem sibi multam exhibere. A multis enim295 denique uocatum296 est quod quecun- que uentura fore predixerat,297 eciam post magni temporis decur- sum modo et ordine quo dixerat euenisse certitudinaliter probata sunt, sicut de aliquibus infra patebit. Mens quidem ipsius298/ eter- nitatis repleta spiritu, cui nichil est preteritum, nil299 futurum, cuique omnia nuda sunt et aperta,(153) non solum abdita cordium sciebat et cordium30° actuum, uerum eciam de futuris quasi de presentibus uel de preteritis certissime disserebat. Fol. 34 r. DE TRANSITU IPSIUSSOI ET HIIS QUE IN EO FACTA SUNT Apropinquante enim302 termino quo ancillam suam Agnetem30s ex hoc mundo Cristus uellet assumere et celestem thalamum in- troductam pro piis304 suis laboribus corona iusticie premiare, maioris305 quadragesime tempus instabat, quo non solum a secu- larium personarum frequencia que306 ipsam ob deuocionem uisi- tabant, sed eciam a sororibus secedere solita erat, exemplo Cristi, qui quadraginta dies et noctes in deserto ieiunauit (154) solitarius. Cum igitur307 in dicta quadragesima soli deo uacans in cinere et cilicio ieiunaret, et orando cum lacrimis misericordem deum pre- caretur, ut siquid ei contagii ex allocucione hominum adhesisset, miseracionis sue lauacro(155) expiaret, facta est una dierum ma- nus domini super eam(156) et tocius corporis uigor sensum308 ce- pit diminui, languoreque309 uehemecius succrescente decubuit. Die uero dominica tercie quadragesimalis ebdomade310 aduenien- te,(157) senciens instare suum felicem transitum ex hoc mun/ do, quem secrete reuelauit familiaribus suis ualde paucis,(158) iter 291 B 1 et Š dilecta. 302 B1 et Š „autem“. 292 B 1 eius. 303 Ms Angnetem. 298 B 1 add. ipsius. 304 B 1 „propriis“ loco ,pro piis“ (for- 294 Ms singnum. sitan error Set.). 295 B 1 et Š omit. Ms maiores. 305 306 B 1 qui. 296 B 1 notatum. 297 B 1 et Š predixit. 307 B 1 autem. 308 B 1 omit. 298 B 1 omit. 299 B 1 nichil. 309 B 1 languore. 300 B 1 omit. 310 B 1 ebdomadis. 301 B 1 eius. Fol. 34 v. 119

Strana 120
Fol. 35 r. suum salutari uiatico, corpore scilicet domini nostri311 Ihesu Cristi, ac sacri olei unccione, presentibus fratribus et sorori- bus,(159) Cristianissima uirgo fideli deuocione communiuit. Et dum hec agerentur, soror quedam eiusdem monasterii no- mine Katherina(160) Ekardi,312 que plusquam decem annis egri- tudine corporis et maxime dolore pedum grauata in 13 lecto decumbens non sine magno sororum grauamine de loco ad locum portabatur, audiens famulam Cristi Agnetem,314 que ipsam spe- ciali affectu fuerat prosecuta, dominici corporis communione per- cepta oleo sacro perungi, altis clamoribus absencium pulsabat aures sororum. Quibus aduenientibus, instantissime postulabat, ut ei preberetur axilium ad Cristi uirginem ueniendi. Cumque ad eam perducta fuisset, plorabat inconsolabiliter, uerbaque doloris ingeminans dicebat. „Heu me, mater karissima, vt quid filias tuas et me specialiter uis delerinquere!(161) Et quis me miseram conso- labitur te, uirgo dulcissima, moriente?“ At uirgo Cristi miseri- cordia315 mota super illam,316 dixit(162) ei.317 „Ne fleueris, Kathe- rina, quia in breui recipies consolacionem a domino!“ Et cum infirma, una cum aliis sororibus instantissime/ postularet ut eam crucis signaculo consignaret, illa propter humilitatem non assenciente, soror paciens caute manum eius apprehendens loco doloroso applicuit. Quod cum fecisset, tantus dolor ipsam inuasit, quod omnes nerui eius pre doloris uehemencia quasi rumpi uide- bantur. Post modicum autem sudorem resumptis uiribus coram omnibus cepit ambulare, et deinceps usque ad mortem suam opti- me ambulauit. Nulli dubium quin ad extolenda ancille sue merita preclara dominus hoc operari dignatus est, ut que uiuens fulserat sanctitate uite, eciam redderetur celebris miraculi claritate. Licet autem iam fere nichil in ea corporearum uirtutum318 (163) remansisset, spiritu tamen fortis et fervida; nunc orabat deuote, nunc sorores per suum decessum orphanandas irremediabilibus lacrimis flentes benignis319 sermonibus demulcebat, nunc affectu materno ad apprehendendum 320 perfeccionis apicem eas321 horta- batur dicens „Filiole mee karissime, caritatem322 ad deum et pro- ximum toto conamine obseruate,(164) humilitatem et pauperta- tem,(165) quam tenuit Cristus et docuit imitari curate, semper Romane ecclesie pedibus subiacentes,(166) exemplo sanctissimi patris nostri Francisci et alme uirginis Clare qui/ nobis hanc uiuendi regulam tradiderunt,(167) sciture pro certo quod sicut illos misericors dominus numquam deseruit, sic nec nos eius dul- Fol. 35 v. 311 Ms add. „scilicet“. 312 B 1 Erhardi. 313 B 1 omit. 314 Ms Angnetem. 315 B 1 miseria. 316 B 1 eam. 317 B 1 omit. 318 B 1 et Š uirium. 319 Ms benignes. 320 B 1 apprehendum. 321 B 1 omit. 322 B 1 karitatem. 120

Strana 121
cis clemencia ullatenus derelinquet,(168) si eorum statuta323 exem- pla(169) studiose fueritis imitate.“ Cum igitur hec et alia salutis monita toto sero et nocte sequenti sororum cordibus impresisset et uice testamenti(170) perpetui relinqueret inuiolabiliter obser- uanda, die altera, secunda uidelicet feria,(171) quadam cepit hy- laritate perfundi ac ridentis speciem premonstrare, totumque corpus eius in candorem conuerti usque ad horam sextam.(172) Postquam autem fratres dicta nona missam inciperent, circa ho- ram(173) qua saluator humani generis pendens in cruce pro re- dempcione nostra tradidit spiritum, hec deo gratissima famula in manus patris celestis animam suam commendans, anno gracie millesimo ducentesimo324 octuagesimo325 primo, sexto nonas Mar- cii(174) in domino feliciter obdormiuit et angelicis fulta presidiis ad eferna gaudia letanter intrauit. O felix uirgo, que per quadraginta et sex(175) annos in religio- ne passionibus Cristi conmunicans326(176) mortis eius horam mo- riendo seruauit, et depressa mortalitatis caligine(177) deum deo- rum in sancta Syon irreberatis327 mentis328 obtutibus limpide con / templatur! O acceptissima deo anima(178) que carcere terreno soluta, libera petens celum choris ympnidicis329 sociatur et ine- briata torrente deifico330 uoluptatis(179) perpetue festiuitatis et graciarum accionis, melliflua carmina pro euasione mundani stu- dii ad laudem regis glorie suaui personat armonia! Fol. 36 r DE SACRATISSIMI331 CORPORIS IPSIUS332 SEPULTURA ATQUE333( ?) Sorores igitur et filie tante334 matris solacio destitute monaste- rium replebant gemitibus et uirginales uultus uberrimis335 lacri- mis irrigebant. Accipientes autem...336 corpus ad chorum de- portauerunt, ubi duabus septimanis stans inhumatum tam miri- ficum spirabat odorem, quod omnes ad ipsum accedentes suaui- tate insolita replebantur. Manus quoque illius innoxie non rigide seu dure ut mortui, sed molles ac ductiles ut uiuentis omni se prebebant palpanti.337 Infra predictos autem quatuordecim dies fratres minores cottidie claustrum sororum intrantes, missarum 323 B 1 add. et. 324 B 1 ducentessimo. 325 B 1 octogesimo. 326 B 1 communicans. 327 B 1 irreueberatis, quod S. corrigit irreuerberatis, S „irreuerberatis“. 328 B 1 omit., Š „mentibus“. B 1 et Š ymnidicis. 330 Š deifice. 329 381 B 1 „Sancti“, Š „Sacri“. 332 B 1 et Š „eius“. 333 B 1 et Š omit. 334 Š „tanti“. 335 B 1 „uberrime“. 336 B 1 sanctum, Ms habet vacuum spatium, Š „sacratissimum“. 337 Š „tangenti“. 121

Strana 122
Fol. 36 v. Fol. 37 r. et uigiliarum celebracionibus..........338 funeri honorem debi- tum impendebant. Sed et tota pene ciuitas cum multitudine popu- lorum adueniencium omni die iuxta monasterium confluebat, in- stantissime pos/ tulantes, ut felicem illum thezaurum339 larga dei pietate donatum saltem per cratem intueri ualerent. Cum uero estuanti populo corpus frequencius monstraretur, multi anulis cingulisque340 aliis rebus ipsum cum magna deuocione continge- bant, sperantes se per gloriose uirginis merita ex rerum predicta- rum contactu optata remedia percepturos, sicut factum esse post- modum diuina opitulante clemencia sepius expertum est. Tandem sorores importunitatem hominum assidue inpulsancium ferre ul- terius non ualentes, corpus in archam nouam ligneam341 cum reuerencia posuerunt et ostium eidem342 tenaculis ferreis appen- dentes, clauo ferreo magno firmiter concluserunt. Denique fama de transitu preclare uirginis per regionem ocius longe lateque procedens, ad dominam quandam nomine Scolas- ticam(180) de Sternberg,343 moribus et genere nobilem, que uirgi- nem Cristi tenere diligebat 44 et deuote famulabatur eidem ueri- dico relatu peruenit. At illa cum omni qua poterat festinacione ad ciuitatem Pragensem perueniens, rogabat cum maximo fletu so- rores, quatinus 345 eam utpote licenciam ab apostolica sede haben- tem, monasterium sinerent introire et corpus domine sue predi- lecte videre.346 Quibus asserentibus/ contra morem dicti mona- sterii fore quod aliqua secularis persona quantumcumque347 ha- bens licenciam, quadragesimali tempore intromittatur,(181) et348 adiungentes quod eciam si intraret, corpus eius uidere nequiret,349 importunis precibus uicte peticioni ipsius annuerunt. Qua mona- sterium intrante et iuxta archam in qua prefatum corpus erat re- conditum se cum amaris lacrimis prosternente, una de sororibus arche appropians cum murmure utrum aperiri deberet ingemi- nans, quia hoc ei laboriosum et difficile uidebatur, statim ut350 archam accessit, clauus, qui cum uiolencia inpulsus fuerat, uiden- tibus qui aderant et stupentibus, per se exiliens super pauimen- tum strepitum fecit et351 archa aperta352 corpus aperuit353 patuit ad cernendum. Quod non nisi manu excelsi, qui habet clauem Dauid,(182) ob merita eximie uirginis ad consolacionem amatricis eius factum esse censendum est. Interea nuncii a fratribus et sororibus ad honorabilem uirum, 338 B 1 sacro, Ms vac. spat. 339 B 1 et Š thesaurum. 340 B 1 „anulis“ et cingulis aliisque... Š „anulis zonis, et cingulis aliis- que... Ms lingneam. B 1 eiusdem. B 1 et Š Sternberch. 344 B 1 dilexerat. 341 342 343 345 B 1 et Š quatenus. 346 Ms omit. 347 B 1 quamquam. 348 Š omit. „et“. 349 B 1 nequeret. 350 Š „ut ad“, B 1 „ad“. 351 B 1 omit. 352 B 1 add. „est“. 353 B 1 et Š omit. 122

Strana 123
dominum Thobiam(183) Pragensem episcopum354 et postmodum ad uiciniores abbates destinantur, instancius postulantes ut ali- quis ipsorum ueniens, corpus....... .355 cum reuenrencia con- digna356 tumularet.(184) Quibus propter occupaciones diuersas secretiori dei consilio357 / uenire recusantibus paulo enim ante mortem suam inclita uirgo predixerat quod nec episcopus358 nec aliquis alterius religionis prelatus quam frater minor, et talis fra- ter, qui prius numquam fuit359 nec360 uisus est in terra Bohemie, corpus eius sepelire deberet, adueniens uenerabilis pater, frater Bonagracia,(185) generelis minister quartadecima die a trantitu eius, in sequenti die uidelicet in dominica de passione,(186) preci- osum illud pignus361 cum multis qui tunc aderant fratribus deuto ac honorifice in capella(187) sacratissime uirginis Marie, in qua tempore necessitatis362 audiebat missarum sollempnia, sicut ipsa petiuerat, sepeliuit.(188) Vbi miri odoris fragracia sorores causa oracionis intrantes diebus pluribus respergebat. Accidit autem die quadam, ut una de sororibus predictam capellam ingrediens ad orandum, sompno grauata uirginem Cristi uideret, cur tantus odor ex eius tumba manaret sollicite perquireret;363 que respondit hoc fieri propter sanctorum frequenciam angelorum, qui corpus ipsius uisitabant. Erat reuera condignum364 ut corpus eius suauiter post mortem oleret, que, ut areola(189) aromatum a celesti consita pigmentario, uirtutum floribus dum uiueret delectabiliter fra- grauit/ et nunc inter flores celicos transplantata, quasi flos rosa- rum(190) in diebus eterne(191) felicitatis gloria reflorescens, om- nium aromatum(192) suauitatem transcendit. Fol. 37 v. Fol. 38 r. EPYLOGUS365 lam nempe a dilecto suo candido et rubicundo, pro cuius amo- re sponsum spreuit mortalem castis in celo amplexibus stringitur. Iam ab eo in ethereis mansionibus corona glorie pro cinere et oleo eterni gaudii pro luctu temporali humilis ancilla premiatur.(193) Iam pro extrema pauperie thezauris366 felicitatis eterne ditata, in pascuis uberrimis ac iuxta fluenta plenissima residet, deliciis diuine dulcedinis affluens(194) pro parsymonia.367 Iam sacco(195) conscisso368 ueste iocunditatis induta et tamquam sponsa moni- libus dotum ornata(196) ueri cubiculum intrauit Asueri,(197) nexi- 354 B 1 epyscopum. 355 B 1 add. sanctum, Š „sanctissi- mum“, Ms vacuum spat. 356 B 1 „congrua“. 357 B 1 add. aliud ordinante. 358 B 1 epyscopus. 359 B 1 omit. 360 B 1 omit. 361 Ms pingnus. 362 B 1 debilitatis. 363 B 1 perquereret. 364 Ms condingnum. 365 Ms Ephylogus. 366 B 1 thesauris. 367 B 1 parsimonia. 368 B 1 sacro concisso. 123

Strana 124
bus precordialis amoris eidem369 perhenniter copulanda. Vbi cum filiabus syon exultans in rege suo(198) faciem eius uidet in iubilo(199) et saciatur infastidibiliter manifestacione glorie dei. Cuius glorie nos participes faciat per interuentum et merita huius inclite uirginis salvator noster370 piissimus Ihesus371 Cristus, cui cum patre et spiritu sancto sit omnis honor et gloria per intermi- nabilia seculorum secula.372(200) Fol. 38 v. DE MIRACULIS UIRTUTE DIUINA PATRATIS.373 Omnipotens deus, qui magno suo374 pietatis munere mirificat sanctos suos,(201) Agnetem375 felicem uirginem sancte Clare in regno Bohemie376 plantulam(202) generosam non solum precelse uite meritis sed et377 multis miraculorum prodigiis clarius illus- trauit, ad inuocacionem nominis illius378 in necessitatibus et peri- culis eius uirtute sue dextere misericorditer succurrendo.379 Vt igitur380 gloriosus ipse deus in sanctis(203) suis predicetur copio- sius et laudetur, ac fidelium deuocio ad ueneracionem huius illus- trissime uirginis augeatur, aliqua de ipsis miraculis, pauca tamen, sub breuitate censui perstringenda. MIRACULUM Regina Bohemie, domina Guta coniunx domini Wencezlai,381 filiam(204) suam nomine382 Margaretham383 iam pene morientem presumens de meritis preclare uirginis Agnetis, ad monasterium in Praga fecit deferri et super sepulchrum predicte uirginis poni, casulamque preciosam ad honorem dei et uirginis memorate su- per ipsius tumbam offerri. Que cum facta fuissent, ilico puerulus super tumbam iacens sternutauit, et lacte nutricis refocillatus delatus384 est ad matrem, sanus omnino et pluribus postmodum annis superuixit. Item miraculum.385 Domina Elyzabeth386 regina Bohemie(205) Fol. 39 r. consors illustris/ domini Johanis regis regni prefati filium(206) suum primogenitum dominum387 388 adhuc tenellum et 369 Ms idem. 370 B 1 omit. 371 B 1 Jhesis. 372 B 1 secula seculorum - add. Amen. 373 B 1 add. per eam. 374 B 1 sue. 375 Ms Angnetem. 376 B 1 in regno Bohemie sanctissime Clare. 377 B 1 omit. 378 B 1 eius. ... .. . 379 B 1 sucurrendo. 380 B 1 omit. 381 B 1 Venzezlai. 382 B 1 omit. 383 B 1 Margaretam. 384 B 1 refocillata delata. 385 B 1 omit. 386 B 1 Elyzabet. 387 B 1 omit. 388 Ms habet vac. spatium. 124

Strana 125
unicum unice diligebat. Cum autem uice quadam ea in ciuitate regia que Praga dicitur existente, filius eius prefatus in castro quod Cubitus(207) nuncupatur a predicta389 ciuitate plus quam per 90 duas dietas distante cum suis nutritoribus moraretur, vna noctium391 subita et grauissima infirmitate correptus usque ad extrema productus392 est, domina matre ipsius que circa eum agerentur penitus ignorante. Et cum nocte eadem memorata do- mina regina se sopori dedisset, audiuit in sompnis uocem dicen- tem sibi „Numquid dormis?“ Qua in sompnis respondete „non“, iterato393 uox ad eam sonuit dicens „Cum petere soleas multos bonos homines et deuotos, ut pro te ad dominum intercedant, cur non supplicas auie 394 tue sancte Agneti, ut eciam pro te dominum imploref395 cum per ipsius merita omnium uotorum tuorum cupi- tum consequi possis effectum?“(208) „Domina uero requirente,396 ubi eam posset inuenire, cum sit mortua, denuo uox ad eam „Non est“ inquid, „mortua, sed manet in monasterio sancti Fran- cisci et habet397 ualde bona.“398 Ad que verba regina, ut sibi uidebatur, surgens de lecto ad prefatum monasterium celeri/ us festinauit. Et appropians crati, hoc est fenestre, ad quam sorores loquuntur,399 dictam fenestram pulsibus cepit impetere et dicere „Est ne hic aliqua de sororibus?“ At una de intus respondente quod sic, interrogauit eam „Numquid est hic in monasterio auia mea sancta Agnes?“ Denique sorore hoc affirmante, dicit ei do- mina memorata „Vade“ inquid „et dic ei quia ego sum Elyza- beth,400 regina Bohemie, filia regis(209) Wenceslai401 et supplices ei ex parte mei ut ad me uelit huc uenire.“ Qua tandem, ut ei uidebatur, ad predictam fenestram accedente, vultum402 eius om- nino in eadem disposicione quam ante uiuens habuerat con- spexit, excepto quod decore mirabili et nimio candore uer- nabat. Quam cum fuisset intuita, flexis genibus contra cra- tem dixit ei „Ora pro me, karissima auia, quia uehementem cordis angustiam pacior, licet causam tante403 ignorem, et scio quia404 quidquid a deo1o5 pecieris impetrabis“. Que auertens ab ea faciem dixit ei „Cur pro te orabo?“ At regina nimium consternata406 corruit ante cratem dicens „Auia ora pro me, quia de loco isto non recedam, sed pocius hic iacebo et in 66 cordis angustia moriar, nisi pro me ad dominum intercedas!" Tunc uirgo Cristi conuersa ait „Vade in pace, quia orabo Fol. 39 v. 389 B 1 dicta. 390 B 1 omit. 391 B 1 nocte. 392 B 1 perductus. 393 B 1 iterata. 394 Ms auue. 395 B 1 interpellet. 396 B 1 requerente. 397 B 1 add. se. 398 B 1 bene. 399 B 1 locuntur. 400 B 1 Elyzabet. 401 B 1 Vencezlai. 402 Ms wltum. 403 B 1 caute. 404 B 1 quod. 405 B 1 domino. 406 B 1 contristata. 125

Strana 126
Fol. 40 v. / pro te!“ Die uero sequenti nuncius de familia filii sui ueniens mercedem(210) pro nuncio, dixit et „Domina regina, date mihi407 quia filius uester de cuius salute desperauimus, deo auxi- liante, conualuit.“ Que cum audisset, de infirmitate quidem ip- sius perterrita, sed de conualescencia408 nimium hylarata, somp- nium quod uiderat,409 per rei euidenciam intellexit, statimque so- roribus monasterii in quo uirgo Cristi sepulta est pulchrum ce- reum et pannum preciosum ad ornatum sepulcri nec non elemo- sinam notabilem destinauit easdem410 affectuose flagitans qua- tenus deo qui uite et mortis habet potestatem ac uirgini gloriose Agneti411 graciarum debitas referant acciones, asserens uni- cum(211) filium412 per eius interuentum et merita a mortis fauci- bus liberatum. Item miraculum.413 Alio tempote eadem domina Elyzabeth,414 regina Bohemie, post partum(212) secundogeniti415 nocte tercia infirmitate grauissima repente cepit urgeri, in tantum ut pre do- loris uehemencia eos quos prius nouerat tunc minime agnoscebat. Et cunctis qui aderant tam medicis quam aliis de uita eius omni- no416 diffidentibus, ad alme uirginis patrocinium modo quo pote- rat se conuertit, corde uouens et ore coram omnibus astantibus417 proftestans, quod si per merita eius gloriosa tam grauem euade- ret infirmitatem,418 pro canonizacione ipsius totis uiribus et omnibus quibus posset conatibus uellet fideliter laborare.(213) Quod ut factum est,(214) diuina opitulante uirtute, incensi dolo- ris illico419 sensit iuuamen, et optatam deinde recuperauit sospi- tatem. Item miraculum.420 Puer quidam, Martinus(215) nomine, filius domine Margarethe421 de ciuitate Pragensi, infirmitate graui correptus, in tantum defecit quod nec uox nec sensus nec motus alicuius uene in ipso perpendi ualeret. Quem auia sua no- mine Chunegundis422 accipiens, utrum uiuum uel mortuum peni- tus ignoratur, intrauit monasterium sororum secundum graciam ab apostolica sede sibi concessam et posuit eum super sepul- 428 Agnetis et facto uoto pro puero, cum omnes crum ........ sorores alme uirginis patrocinium424 implorarent, continuo puer quasi ab inferis suscitatus, tantum a deo corporis recepit uigo- rem, quod nutrici traditus sic uiuide ubera mox sugebat, quasi nullam infirmitatem pertulisset. Fol. 40 r. 407 Ms michi. 408 B 1 conualencia. 409 Ms add. pre. 410 B 1 eas. 411 Ms Angneti. 412 B 1 add suum. 413 B 1 omit. 414 B 1 Elyzabet. 415 B 1 secundi geniti. 416 B 1 omit. 417 B 1 omit. 418 B 1 languorem. 419 B 1 ilico. 420 B 1 omit. 421 B 1 Margarete. 422 Ms Chunnegundus, B 1 Kone- gundis. Ms vac. spatium, B 1 sancte. 424 B 1 auxilium. 423 126

Strana 127
Item miraculum.425 Soror quedam nomine(216) Domka,426 filia domini Domaslay427 de Squorcz,428 degens in monasterio uirginis Cristi Prage, quatuor acutas habuit succes/ siue. Cumque iam omnino deficere putaretur, communione dominici corporis et sacri olei unccione procurata est. Deinde consobrina eius, soror Jutta de Lyznik429(217) pallio ........430 Agnetis431 eam mox ut credebatur morituram contexit. Que iacens sub pallio memorato, uidens lucem magnam, ridere cepit, ita quod a sororibus astanti- bus putabatur omnino racionem amisisse. Tantus autem odor de pallio predicto manabat, quod ipso confortata sudare cepit et Cristi uirtute conualuit. Item miraculum.432 Alia soror eiusdem monasterii, nomine Wracka (218) de Vgesd,433 passione quadam ualde grauata usque ad extrema perducta est. Cumque, ut moris est, conductus eidem legeretur et ab aliquibus mortua putaretur, iacens in agone opem 434 uirginis implorabat, et435 ut ei pro signo sa- Agnetis ........ nitatis saltem unam guttulam sudoris a domino impetraret, uotum faciens de tribus missis ad honorem ipsius pocius quam ad suffragium anime procurandis.(219) Quo emisso, uirtute adiu- tricis sue curata, uoti non inmemor missas legi procurauit; sed per incuriam sacerdotis non fuerunt consummate. Adueniente autem anniuersario uirginis Cristi, cum/ ceteris sororibus ad dicendas uigilias circa tumulum eius properauit. Cumque ibi consisteret, priori passione inuasa, cum magna difficultate per- uenit ad lectum. Intelligens tandem uotum suum non esse con- pletum, id436 ipsum denuo renouauit et perfici sollicite procu- rauit. Tandemque per merita.........437 Agnetis438 perfecte cu- racionis munus accepit. Item miraculum.439 Alia soror eiusdem monasterii, nomine Ludka (220) de Turnow,440 cordiaca441 passione uehementer afflic- ta, laborare uidebatur in extremis. Sorores uero accipientes uinum, in quo felicia ossa........442 Agnetis lota fuerunt, ei de- derunt ad bibendum. Cumque de ipso aliquantulum gustasset, uirtute dei conualescere cepit. Item miraculum.443 Uir quidam(221) nomine Przibko,444 famu- lus domini Cunsonis445 de Hermanycz446 Pragensis dyocesis,447 437 Ms vac. sp., B 1 sancte. 438 Ms Angnetis. 439 B 1 omit. 440 B 1 Tornow. B 1 cardiaca. Ms vac. spat., B 1 sancte. B 1 omit. B 1 Psribko. B 1 Cunssonis. B 1 Hermanitz. 447 B 1 diocesis. 425 B 1 omit. 426 B 1 Donika. 427 B 1 Domazlai. 428 B 1 Dezquotz. 429 B 1 Junka de Lisnik. 430 Ms vac. spat., B 1 beate. 431 Ms Angnetis. 432 B 1 omit. 433 B Wratzka de Ygezd. 434 Ms vac. spat., B 1 sanctissime. 435 B 1 omit. 436 B 1 ad. 441 442 443 444 445 446 Fol. 41 v. Fol. 41 r. 127

Strana 128
Fol. 42 r. Fol. 42 v. in die secundo Pasche448 cum ceteris fidelibus ad ecclesiam pro- perauit. Cumque missa de resurreccione domini cantaretur, stans in populo subito corruit, coloreque faciei mutato protinus ago- nizare cepit. Et ecce uir nobilis(222) nomine Nycholaus419 de Na- zycz450 dixit astantibus „Cito ad dominam coniungen meam pro- perate, et capillos sancte Agnetis quos habet celerius apportate." Qui cum allati fu/ issent et de aqua perfusi, aperientes os pacien- tis cum uiolencia, predictam aquam ori ac gutturi eius inmise- runt. Qua gustata statin surrexit, et gracias agens deo ac inclite uirgini Agneti,451 uidentibus cunctis et stupendibus, omnino sa- nus ab ecclesia remeauit. Item miraculum.452 Uirgo quedam, nomine Wanka (223) de453 Pra- ga parua a multis apellata, cum uice quadam Wltauam454 fluuium transfretaret, habens secum aliquantulum de capillis .........455 Agnetis, casu de naui lapsa in fluuium, infra modici temporis tractum harenis in magna quantitate cooperta est. Sub quibus iacens pie uirginis Agnetis subsidium inuocabat. Et nautis tan- dem superuenientibus, de harenis quasi de loco sepulcri incolu- mis est ectracta. Miraculum.456 Alia uirgo, Christina457(224) nomine filia Goth- fridi458 procuratoris (225) fratrum minorum de Praga, uice qua- dam infirmitate grauata totum corpus habebat ceruleo siue croceo colore perfusum, ita quod omnes qui eam459 intuebantur propter horrendam inmutacionem coloris de uita ipsius desperabant. Illa quoque, de humano ope desperans totam460 ad Agnetis suffragia se conuertit, recogitando461 cum lacrimis, ut eam suis sacris me- ritis ex hac/ egritudine liberaret, firma sponsione se constrin- gens, si superuiueret,462 in castitate uirginea463 fransigere 464 dies suos. Mira res! Virgo a uirgine inuocata deuote sue465 celerem obtinet remedii salutaris effectum, eamque regine uirginum effi- cit466 sectatricem. Mox enim ab infirmitate sanata, religiosum ha- bitum suscepit, et quod ore uouerat, opere467 solerter impleuit. Item miraculum.468 Mulier quedam coniunx Martini ciuis Pra- gensis dicti de Egra,(226) diebus pluribus in puerperio laborando, fetum euadere non ualebat. Et mittens ad fratres minores, quibus erat amore Cristi deuota, suppliciter flagitabat, ut aliquam rem 448 B 1 Pasce. 449 B 1 Nycolaus. 450 B 1 Nazitz. 451 Ms Angneti. 452 B 1 omit. 453 B 1 omit. 454 B 1 Uulkanum. 455 Ms vac. spatium, B 1 omit. 456 B 1 omit. 457 B 1 Cristina. 458 B 1 Gotfridi. 459 B 1 tam, quod cor. S. in eam. 460 B 1 omit. 461 B 1 rogitando. 462 B 1 uiueret. 463 B 1 omit. 464 B 1 transigeret. 465 B 1 omit. 466 B 1 omit. 467 Ms ope. 468 B 1 omit. 128

Strana 129
qua uenerabilis uirgo Cristi usa fuit, sibi a sororibus impetrarent, quam apud se absque scrupulo consciencie infra tempus egritu- dinis gestare ualeret. Obtinent dicti fratres unum cingulum, de quo ipsius469 corpus post mortem tactum fuit. Quo cum paciens cincta fuisset, inuocando uirginis piissime suffragium, eius in- teruenientibus meritis ilico infantem peperit, salua prolis et pro- prii corporis sospitate. Miraculum.470 Domina471 quedam, nomine(227) Dobroslaua472 ce contrata (228) Slanensi473 Pragensis dyocesis,(229) magna matri- cis infirmitate grauata et iam pene deficiens pre dolore, diebus et noctibus/ lamentabiles dabat uoces. Tandem de consilio fra- trum minorum(230) misit in Pragam ad sorores, instanter petendo ut sibi de uino, in quo propter infirmos assidue rogantes tincte fuerant reliquie uirginis Agnetis, aliquantulum mitterent propter deum. Quod allatum postquam gustasset, recepit omnimodam sa- nitatem. Item miraculum.474 Nobilis quidam(231) regni Bohemie, nomi- ne Tasso, 475 habens intra guttur quoddam apostema, petiuit hu- militer fratres minores in Praga ut eum aliquibus reliqiis..... .....476 Agnetis consignarent, Fratres uero capillos ipsius uirgi- nis in uino intingentes collum pacientis uino predicto linierunt et residuum bibere suaserunt, consulentes nichilominus quod uotum aliquod ad honorem dei sueque ancille Agnetis uoueret et pauperibus elemosinas largiretur. Qui cum non solum ea que sibi suasa fuerunt deuote fecisset, sed eciam plura hiis supererrogas- set,477 perfecte curacionis munus adeptus est. Item miraculum.478 Alius multum nobilis dominus in regno Bo- hemie479 Hynko480 de Duba(232) passione squinancie (233) frequen- ter uexabatur, tam grauiter, quod propter doloris uehemenciam linguam supra pectus turpiter exponebat. Cumque nullo medicine remedio eidem/ posset subueniri,481 de consilio sororum ordinis sancte Clare in Praga, consanquinearum suarum, uinum, in quo ossa........482 Agnetis lota fuerunt, cum deuocione potauit et numquam deinceps memoratam pertulit passionem. Miraculum.483 Iuenis quidam nomine Wenceslaus,484 notarius cuiusdam militis nomine Proczywczonis485(234) in Bohemia gran- Fol. 43 r. Fol. 43 v. 469 B 1 illius. 470 B 1 omit. 471 B 1 Una. 472 B 1 Dobroslana. 478 B 1 Slauensi. 474 B 1 omit. 475 B 1 Tatzo. 476 B 1 sancte, Ms vac. spat. 477 B 1 superegrotasset, quod Seton cor. supererogasset. 478 B 1 omit. 479 B 1 omitit: in regno Bohemie. 480 B 1 Linko. 481 Ms subvenire. 482 Ms vac. sp., B 1 beate. 488 B 1 omit. 484 B 1 Vencezlaus. 485 B 1 Protywerzonis. 129

Strana 130
Fol. 44 r. dem in gutture paciebatur dolorem, racione cuius nec unum uer- bum proferre ualebat. Perductus tandem per dominum suum ad fratres minores in Praga, nutibus cepit exposcere quod cum reli- 486 nutus eius quiis signaretur. Dominus autem ipsius fratribus non inteligentibus dixit „Ipse inuit et ego instanter peto, quod487 488 Agnetis si quas habetis dolorem ipsius de reliquiis......... tangatis, quia per hoc sperat se totaliter liberari“. Properat su- bito unus de fratribus et capillos uirginis quos ob deuocionem seruabat attulit reuerenter et tingens489 in aquam collum eius lini- uit terque cruce signauit in honore deifice trinitatis,(285) et quid- quid de aqua remanserat, ebibere iussit. Qua difficulter potata aliquod enim diebus cibum non sumpserat neque potum, statim 190 tercio emi- emisit uocem ad modum ouis balantis, quam cum sisset, debilitari cepit et sudare et post mo/ dicam quietem in (236) uerba exultacionis prorupit dicens „Benedictus sit dominuse noster Ihesus Cristus, qui me peccatorem per sanctam Agnetem491 uirginem libarauit“. Statinque equo ascenso cum domino suo in- columis et letus abscessit. 492 Simili modo quidam uir(237) Marzicus493 nomine Miraculum. z,495 Pragensis dyocesis, per octo dierum spacium de494 Hoholycz, propter grauissimam gutturis passionem nec unum, uerbum pro- ferre ualebat, sed lamentabiles rugitus doloris expressiuos. Cum- 497 bibisset, nocte sequenti que de capillis Agnetis496 **..... 498 sancte Clare,499 apparuit ei uirgo predicta in habitu sororum 501 et duobus digitis in os eius 500 Agnetem, dixit se esse ......... usque ad locum doloris inmissis omnem dolorem tactu manus sue propulsauit. 502 Quodam tempore fluio nomine Wltauia 503 Item miraculum. supra quem situm est monasterium sororum in Praga nimium inundante, aqua predictarum sororum monasterium ingrediens, eciam locum sepulture uirginis Christi repleuit. Cessante au- 506 filia Ja- (238) Margaretha, tem504 inundacione prefata505 sorore cobi ciuis Pragensis(239) aquam de sepulchro ........ Agnetis507 hauriens, multo tempore seruauit incorruptam, que mul/ tis exti- tit remedium salutare contra multimodas passiones. Fol. 44 v. 486 B 1 omit. 487 B 1 ut. 488 B 1 beate. 489 B 1 intingens. 490 Ms sic. 491 Ms Angnetem. 492 B 1 omit. 493 B 1 Marzitus. 494 B 1 omit. 495 B 1 Hoholitz. 496 Ms Angnetis. 497 498 499 500 501 502 503 504 505 506 507 B 1 sancte Agnetis. B 1 supplet ordinis. B 1 add. et. B 1 sanctam. Ms Angnetem. B 1 omit. B 1 Uulcana. B 1 autem omit. B 1 omit. B 1 Margareta. B 1 omittit. 130

Strana 131
Quidam namque uir Albertus nomine et soror eius Elyzabeth508 in ciuitate Pragensi in morte decunbentes,(240) haustu aque pre- dicte totaliter a periculo mortis liberati sunt. Et multi alii a di- uersis egritudinibus liberati. Propter tales enim509 inundacio- nes(241) que frequenter ibi contingunt timentes sorores omnes re- liquias uirginis incinerari debere, ossa ipsius de sepulchro510 lota in uino per manus fratrum sacerdotum cum magna reuerencia in archa lignea511 condiderunt. Predictum autem uinum per annum in cina seruatum512 nec colorem nec saporem mutauit et multis egris bibentibus prestitit medicinam salutis sicut de aliquibus superius est expressum. Item miraculum.513 Nobilis quidam de Bohemia dictus Marc- wardus514 de Wlassym,(242) habitis capillis ........515 Agnetis516 a quadam sorore ordinis sancte Clare de Praga in ciuitate sua Wlassym multos febricitantes reperiens, aliquos quidem de pre- dictis capillis libere fecit, alios autem tantummodo eisdem capil- lis benedixit et quindecim ex illis meritis famule Christi a ui fe- brium liberati sunt. Soror Constancia,(243) que post mortem.... Item miraculum.517 518 Agnetis519 pluribus/ annis excursis monasterii ipsius -. extitit abbatissa, ante mortem prefate uirginis gloriose pluribus accessibus520 febrilibus agrauata.521 In die tandem defunccionis ipsius plus solito cepit uexari ita quod quasi tenebrescebat ante oculos eius et totum corpus ipsius erat nimium ponderosum. Cumque sorores dixissent gracias in choro post522 prandium, illa ueniens procidit iuxta feretrum, in quo corpus uirginis Christi iacebat, ipsius merita inuocando, ut cum aliis sororibus pro ani- ma eius nocte sequenti legere psalterium posset. Surgens autem ab oracione nullum dolorem sensit nullumque grauamen et quod facere decreuerat, effectui mancipauit. Item miraculum.523 Alia soror, nomine Agnes(244) de Sberzko- wycz,524 que eciam post mortem alme uirginis sororum monasterii eius fuit abbatissa pluribus annis, antequam gereret dictum offi- cium grauissimam paralysim525 in cubito manus dextere perpessa est, in tantum quod eadem manu nichil poterat operari, sed con- tinue portabat alligatam in sinu526 cum corda. Die autem qua- dam inueniens archam ligneam,527 in qua corpus uirginis..... Fol. 45 r. 508 B 1 Elyzabet. 509 B 1 autem. 510 B 1 sepulcro add. lenantes. 511 Ms lingnea. 512 B 1 conseruatum. 513 B 1 omitit. 514 B 1 Marquardus. 515 B 1 omitit hic beate vel sancte. 516 B 1 add. uirginis. 517 B 1 omit. 518 B 1 sancte. 519 Ms Angnetis. 520 B 1 accessionibus. 521 B 1 grauata. 522 Ms praudium post. 528 B 1 omit. 524 B 1 Sberzkowitz. 525 B 1 paralisim. 526 Ms synu. 527 Ms lingneam. 131

Strana 132
Fol. 46 r. 528 iacuerat, petiuit unam de sororibus, ut eum iuuaret ex- .** ponere manum/ dolorosam de sinu529 quia numquam inponi po- terat uel exponi sine magno pacientis dolore pariter et clamore. Cumque dictam manum prefate arche ut poterat applicuisset, omni dolore semoto restituta est usui et pristine sanitati. Item miraculum.530 Quedam nobilis domina(245) nomine Scho- lastica,531 consors domini(246) Habardi532 de Zyrotyn533 in Bohe- mia dum adhuc Agnes534 felicissima in carne degeret, massam quandam535 latere sinistro diu pertulit ex malorum coadunacione humorum. Quam per diuersa medicorum remedia euadere non ualens, cum auia sua, domina Scholastica586 de Sternberk, que licenciam habebat monasterium sororum intrandi, claustrum in quo uirgo Christi degebat ingrediens pia calliditate temptabat latus suum morbidum lateri uirginali iungere, sperans se per ipsius contactum537 cupitam recipere sanitatem. Quod et factum est. Volens enim ab ancilla Christi licenciari recedendo, fuit eam amplexata, in quo amplexu passionatum latus lateri eius ut potuit coniunxit et quam nec malagina (247) (malagma?) sanauerat, ante- quam de monasterio exisset sensit se omnino mirifica dei uirtute sanatam. Et ut accepti538 beneficii gratitudinem demonstraret, egrediens de monasterio statim audi/ entibus pluribus homini- bus fide dignis539 uiue uocis oraculo fatebatur per merita eximie uirginis se a morbo grauissimo liberatam. Item miraculum.540 Alia domina clari generis Hostyrhildis541 nomine, coniunx domini Jarosslay542 de Sternberk(248) alias de Zabrzieh543 morbum qui fistula dicitur pluribus annis perpessa 544 est. Audiens autem per merita........ Agnetis545 a diuersis egritudinibus liberari, totam se contulit ad eius suffragia, ieiuniis et oracionibus et elemosinis imploranda546 Demum547 ob uenera- cionem548 ancille Christi uotum emittens, ab omni dolore, quem assidue passa fuerat, se sensit immunem; sed et 549 aperturam fistule cernens omnino sanatam, deo et gloriose uirgini Agneti550 uotum suum et gracias agens copiosas exoluit.551 Item miraculum.552 Quedam alia domina consors domini(249) Fol. 45 v. 528 B 1 omit titulum. 529 Ms synu. 530 B 1 omit. 581 B 1 Scolastica. 532 B 1 Habhardi. 533 B 1 Zyrotin. 584 Ms Gagnes. 585 B 1 add. in. 536 B 1 Scolastica. 537 B 1 ipsius contactu. 538 Ms accepit. 539 Ms dingnis. 540 B 1 omit. 541 B 1 Ostyrhildis. 542 B 1 Jobozlai. 543 B 1 omittit. 544 B 1 beate. 545 B 1 add. homines. 546 Ms implorandam. 547 B 1 deum. B 1 reuerencia. 549 B 1 omit. 550 Ms Angnethe. 551 B 1 „gracias agens copiosas, uotum suum exoluit“. 552 B 1 omit. 548 132

Strana 133
Mladothe 53 de teritorio lutomeryensi554 annis pluribus fluxu san- quinis fatigata, in exaltacione sancte crucis ad monasterium, in quo corpus......555 Agnetis556 requiescit peruenit. Et cum multe uirtutes et curaciones uariarum infirmitatum ad inuocacionem uirginis Christi patrate, coram multitudine, que tunc confluxe- rat recitarentur, ad eius suffragia cuius audiebat magnalia (250) se557 conuertit./ Cumque558 ad honorem eius uotum in corde suo fecisset, continuo a profluuio sanquinis liberata est,559 mi- raculum in se gestum ibidem protestans, multos audientes ad benedicendum et laudandum in sanctis suis(251) dominum in- citauit. Item miraculum.560 Soror Domka561 ordinis sancte Clare de Praga, filia Domaslai de Squorcz,562(252) quadam uice sororem que in coquina pro ceteris sororibus cibos parabat quantum po- terat adiuuabat. Cumque uellet aquam fundere in cacabum, qui super ignem pendebat, casu in ignem corruit secundum longum et cadendo simulque in igne iacendo clamabat, „Sancta Agnes,563 adiuua me!“ Surgens autem de uoracibus flammis, nullum adusti- onis564 uestigium in uestimentis suis habuit nec in corpore pertulit lesionem. Item miraculum.565 Sedes supra quam uirgo Christi sederat, fre- quenter ardente quadam uice domo in qua tunc stabat sedes pre- dicta, modicum quidem in una sui parte adusta in medio magna- rum flammarum mansit incombusta, que usque hodie in memoriam huius facti conseruatur. Miraculum.566 Quadam uice fluuius,567 qui fluit568 circa mona- sterium sororum in Praga569 tantum inundauerat, quod magnam partem mona/ sterii et capellam, in qua corpus...570 Agnetis571 fuerat tumulatum, pro magna sui parte repleuit.(253) Cumque una de sororibus, nomine Elyzabeth,572 filia domini Alberti de(254) Lubsycz573 ad prefatam capellam cicius peruenisset, uolens extra- here de sepulcro capsulam574 ligneam,575 in qua erant ossa uirginis recondita, casu in quam lapsa totaliter cooperta est aquis. Vna autem de sororibus nomine Sdynka(255) Paulikonis,576 corda ei- dem porrecta ipsam de aquis exire adiuit. Cumque egressa fuisset, nullum humiditatis uestigium apparuit in corpore eius uel in ues- 553 B 1 Inladote. 554 B 1 Luchomericensi. 555 B 1 sancte. 556 Ms Angnetis. 557 Ms omittit. 558 B 1 Cum. 559 B 1 omit. 560 B 1 omit. 561 B 1 Donika. 562 B 1 Desquotz. 563 Ms Angnes. 564 Ms aduscionis. 565 B 1 omit. 566 B 1 omit. 567 B 1 que. 568 B 1 omit. 569 B 1 add. in. 570 B 1 sancte. 571 Ms Angnetis. 572 B 1 Elyzabeth. 573 B 1 Lubressitz. 574 B 1 casulam. 575 Ms lingneam. 576 B 1 Sdinka Paulitonis. Fol. 46 v. Fol. 47 r. 133

Strana 134
Fol. 47 v. Fol. 48 r. te, quod utique meritis....577 Agnetis578 factum esse credendum est. Item miraculum.579 Alia soror, nomine Jutka(256) de Lesszan580 582 Agnetis583 adhuc staret insepultum de polli- cum corpus581... ce pedis ipsius, sororibus absentibus unguem precidere uoluit et causa deuocionis conseruare. Quod cum facere cepisset, sanquis fortissime cepit manare. Que nimium perterrita, sanguinem panno lineo abstergebat, ita quod magnam partem ipsius dicto sanguine rubricauit, qui postea meritis eximie uirginis multis infirmitatibus extitit remedium salutare. Timens autem predicta soror de prefa- to fluxu sanguinis nimium repre/ hendi et turbari, procidit cum alia sorore iuxta feretrum, orans misericordem dominum et uir- ginem piam, ut predictum fluxum sistere dignaretur. Quod et factum est. Sunt quidem et alia multa signa,584 que per huius gloriose uirgi- nis merita dominus585 operari dignatus586 est, non solum587 infir- mantibus sed eciam in rebus predictis588 perditis, ut recuperen- tur adiuuando et cunctis ad se clamantibus misericorditer succur- rendo. Predicta uero idcirco a me pauca sub compendio sunt transcursa, ut digniores et periciores laudatores occasionem ha- beant plura, si uoluerint ad laudem dei ac huius illustrissime uirginis apponendi.(257) Item miraculum.589 Eya uirgo benigna, que in littore celestis patrie secura iam590 stacione letaris, inter591 minores minimum ac uilissimum seruorum dei, qui gesta tua şloriosa balbuciendo utcumque592 deprompsi,593 oculis miseracionis intendas cum ce- teris tibi deuotis, ut qui adhuc miseri in mari turbulento uersamur et per594 procellosas eius uoragines corporis rathem595 trahentes ignoramus,596 an ad soliditatem littoris peruenire possimus, tuis sanctissimis precibus de lacu miserie et de luto fecis (258) educas, ne nos demergat tempestas aque multimoda scilicet tribulacio ne- que dampnacionis eterne absorbeat nos profundum.(259) Ora regem maiestatis, cuius nunc iocundissima frueris uisione, ut in fluctibus huius pelagi potenti sua dextera nos gubernare dig- netur, quatenus inter caribdim et scillam per medium sic tenda- mus, ut utroque periculo euitato salua naui et mercibus ad portum felicitatis perpetue securi pertingere ualeanus. Quod tuis sacris 577 B 1 sancte. 578 Ms Angnetis. 579 B 1 omit. 580 B 1 Junka de Bessan. 581 B 1 omit. 582 B 1 sancta. 583 Ms Angnetis. 584 Ms singna. 585 Ms domino. 586 Ms dingnatus. 587 B 1 add. in. 588 B 1 omit. 589 B 1 omit. et inscribit „Precacio“. 590 B 1 in. 591 B 1 intue; add. minores. B 1 utrumque. 592 593 B 1 depromsi. 594 B 1 omit. 595 B 1 ratem. 596 Ms ingnoramus. 134

Strana 135
meritis et precibus ipse nobis prestare dignetur,597 qui est deus598 benedictus laudabilis et gloriosus (260) in secula seculorum. Amen. Nota. Anno domini millesimo ducentesimo tricesimo quarto fratres intrauerunt Bohemiam.(261) Anno domini millesimo du- centesimo tricesimo sexto (262) in599 Christo deuota uirgo domina qurti(263) regis Bohemie, suscepit Agnes,600 soror Wencesslaisoí ordinem sancti Fransisci.(264) Ad cuius imitacionem, sicut pater sanctus Franciscus sub typo trium ordinum tres ecclesias ere- xit, (265) ita ipsa tres sollempnes ecclesias construxit in Praga.(266) Primam uidelicet in honore saluatoris omnium, in qua se cum so- roribus suis recollegit. Secundam in honore sancte dei genitricis Marie et beati Francisci pro fratribus minoribus iuxta se diuina/ sibi et sororibus602 aministrantibus.603 Terciam in hospitali suo eciam in honore sancti Francisci pro ordine cruciferorum tunc de nouo per fratres minores de mandato(267) ipsius domine Agne- tis604 creato; uidelicet605 cruciferis stelliferis quibus ipsum hospi- tale copiosissime de propriis bonis regalibus dotatum(268) comi- sit,606 ut ipsi debilibus et infirmis et omnibus miseris personis ibi receptis(269) tam in temporalibus quam in spiritualibus fideliter607 ministrarent.(270) Millesimo CC° LXXVIL (271) Hic rex Przemislius/ filiam suam tradidit ad ordinem sancte Clare in monasterio sancti Francisci in Praga cum sollempnitate magna, in qua quinque episcopi fue- runt. Millesimo CC° LXXVII.“ (272) Hic rex Przyemysl in bello percussit regem Rudolfum in caput cum malleo(273) et ipsum grauiter lesit, sicut ipse Rudolfus fratribus minoribus uulnera monstrauit in Yglauia et equus sub ipso rege Przyemisslio Bohe- mie occisus et tunc unus nobilis accepit eum uolens eum uiuificare (sic?) (274) et dum quiesceret celerinaster(275) (sic?) ipsum occi- dit.(276) Obiit Johannes episcopus Pragensis XXIIIIus (277) cui succesit thobyas XXVus (278) Otto marchio brandburgensis(279) tutor rengni Bohemie et Wencesslai filii regis efficitur et cepit gentem opprimere(280) herede ad suam terram deputato. Mille- simo CC LXXVIII.° (281) Hic fames fuit ma/ xima(282) in Bohe- mia de qua ultra trecenta milia hominum mortua fuerunt. Millesi- mo CC LXXIX." sexto nonas marcii.(283) Hic obiit uenerabilis domina soror Agnes filia regis Bohemie fundatrix monasterii sanc- ti Francisci in Praga et hospitalis in pede pontis simul et eccle- sie ibidem constructe in honore eiusdem sancti Francisci.(284) Fol. 48 v. Fol. 49 r. 597 Ms dingnetur. 598 Ms deno. 599 B 1 omit. 600 Ms Angnes. 601 B 1 Vencezlai. 602 B 1 addit: ordinis sancte Clare. 603 B 1 ministrantibus. 604 Ms Angnetis. 605 Ms Videlicet. 606 B 1 conmisit. 607 B 1 add. necessaria.

Strana 136

Strana 137
TEXT LISTŮ

Strana 138

Strana 139
EPISTOLA I.( (285) enerabili et sanctissime uirgini, Domine Angneti, filie excel- lentissimi ac illustrissimi regis Bohemie, Clara indingna famula Ihesu Cristi et ancila inutilis dominarum inclusarum monasterii Sancti Damiani sua ubique subdita et ancilla, recommendationem sui omnimodam cum reurenetia speciali eterne felicitatis gloriam adipisci. Vestre sancte conuersationis et uite honestissimam famam au- diens, que non solum michi, sed ferel in toto est orbe terrarum (286) gaudeo plurimum in Domino et exulto; de egrerie diuulgata,( quo non tantum ego singularis' ualeo exultare, sed uniuersi, qui faciunt et facere4 desiderant seruitium Ihesu Christi. Hinc est, quod, cum perfrui potuissetis pre ceteris pompis et honoribus et seculi dingnitate5 cum gloria excellenti ualentes inclito Cesari (287) sicut uestre ac eius excellentie decuis- legittime desponsari," set; que6 omnia respuentes toto animo et cordis affectu magis sanctissimam paupertatem et corporis penuriam elegistis, spon- sum nobilioris generis accipientes, Dominum Ihesum Christum, qui uestram uirginitatem semper inmaculatam' custodiet et ille sam. Quem cum amaueritis, casta estis, cum tetigeritis mundior (288) cuius possibilitas efficiemini, (cum)8 acceperitis uirgo estis; fortior, generositas celsior cuius aspec-/ tus pulchrior, amon suauior et omnis gratia elegancior; cuius estis iam amplexibuss 10 astricta,1 qui pectus uestrum ornauit lapidibus pretiosis et uestris (289) et totam circum- auribus tradidit inestimabiles margaritas, dedit uernatibus atque choruscantibus gemmis(290) atque uos co- (291) Ergo, soror ronauit aurea corona signol1 santitatis expressa. 12 karissima, ymmo domina ueneranda nimium, quial2 sponsa et ma- ter estis et soror(292) Domini mei Ihesu Christi, uirginitatis inuio- labilis et paupertatis sanctissime uexillo resplendentissime in- signita, in sancto seruitio confortamini, pauperis Crucifixi arden- tils desiderio inchoato, qui pro nobis omnibus crucis sustinuit (293) eruens nos de potestate principis tenebrarum,( 294) passionem,( quall ob transgressionem primi parentis uincti uinculis teneba- mur, et nos reconcilians. Deo Patri.(295) O beata paupertas, que diligentibus et amplexantibus eam diui- 1 Ms fore. 9 Glassb. amore. 2 8 Ms es. Ms omit. 10 Ms astriete. Glassb. singulariter. 11 Glassb. fore. Ms singno. 12 Glassb. dignitate. Glassb. qui. 13 Glassb. haec. Glassb. ardens. 14 Glassb. quo. Glassb. omit. 3 Fol. 50 r. Fol. 49 v. 4 5 6 7 139

Strana 140
Fol. 50 v. Fol. 51 r. cias prestat eternas! O sancta paupertas, quam habentibus et de- siderantibus a Deo celorum regnum promittitur et eterna gloria uitaque beata procul dubio exhibetur! O pia paupertas, quam Dominum Ihesus Christus, qui celum terramque regebat et re- git,(296) qui dixit etiam15 et sunt facta,(297) dingnatus est pre cete- tis amplexari! Uulpes enim foueas inquit habent et uolucres celi nidos, filius autem hominis, id est Christus,/ non habet, ubi caput reclinet,(298) sed inclinato capite tradidit spiritum.(299) Si ergo tantus et talis Dominus in uterum ueniens uirginalem, despectus, egenus et pauper in mundo uoluit apparere, ut homines, qui erant pauperrimils et egeni, celestis pabuli sufferentes nimiam egesta- tem, efficerentur in illo diuites(300) regna celestia possidendo, exultate plurimum et gaudete, replete ingenti gaudio et leticia spiritali, quia, cum uobis magis placuisset contemptus seculi quam honores, paupertas quam diuitie temporales et magis thesauros in celo recondere quam in terra, ubi nec rubigo consumit, nec tinea demolitur, et fures non effodiunt, nec furantur,(301) merces uestra copiosissima est in celis,(302) et fere dingne meruistis, so- ror, sponsa et mater Altissimi Patris Filii et şloriose uirginis nuncupari.17 Credo enim firmiter uos nouisse, quod regnum celorum non- nisi pauperibus a Domino promittitur et donatur, quia, dum res diligitur temporalis fructus amittitur caritatis; Deo, et mammo- ne deseruire non posse,(303) quoniam aut unus diligitur et alter odio habetur et aut uni seruiet alterum contempnet,(304) et uesti- tum cum nudo certare non posse, quia cicius ad terram deicitur, qui habet, unde teneatur,(305) et gloriosum manere in seculo et illic regnare cum Christo: et quoniam ante foramen18 acus poterit transire/ camelus scandere(306) quam diues celica regna.19 Ideo abiecistis uestimenta, udelicet diuitias temporales, ne20 luctanti succumbere penitus ualeretis,21 ut per artam viam et angustam portam positis rengna celestia introire.(307) Magnum quipe ac laudabile commercium, relinquere tempora- lia pro eternis, promereri celestia pro terrenis, centuplum pro uno recipere,(308) ac beatam uitam perpetuam possidere. Qua- propter uestram excellenciam et sanctitatem duxi, prout possum humilibus precibus in Christi uisceribus(309) supplicandam, qua- tenus in eius sancto seruitio confortari uelitis, crescentes de bo- no in melius, de uirtutibus in uirtutes,(310) ut cui toto mentis de- siderio deseruitis, dignetur uobis optata premia elargiri. Obsecro etiam uos in Domino, sicut possum, ut me vestram fa- mulam, licet inutilem, et sorores ceteras uobis deuotas mecum in 15 Glasb. omit. 16 Ms fore, Glassb. „etiam fore“. 17 Ms numcupari. 18 Glassb. facilius per foramen. 19 Ms regnare. 20 Ms nec. 21 Glassb. valentes. 140

Strana 141
monasterio commorantes habere (uelitis)22 in sanctissimis uestris orationibus (311) commendatas, quibus subuenientibus mereri pos- sumus misericordiam Ihesu Christi, ut pariter una uobiscum23 sempiterna24 mereamur perfrui uisione. Ualete in Domino et ore- tis pro me. 22 Ms omittit, suppl. e ms. Ambr. saec 17. (A.) 28 Glassb. hic finit. 24 Ms omit., suppl. e ms. A. 141

Strana 142
EPISTOLA II. 25 Fol. 52 r. ilie Regis regum, ancille Domini dominancium,(312) sponse dignissime Ihesu Christi et ideo/ regine prenobili domine Agne- ti, Clara pauperum dominarum ancilla inutilis et indigna26 salu- tem et semper in summa uiuere paupertate. Gratias ago gratie largitori, a quo omne datum optimum et omne donum perfectum(313) creditur emanare, quod te tantis uir- tutum tytulis decorauit et tante perfectionis insigniis27 illustrauit, ut perfecti Patris effecta diligens imitatrix perfecta fieri merea- ris, ne oculi sui aliquid in te uideant imperfectum.(314) Hec est illa perfectio, qua te sibi Rex ipse in ethereo thalamo sociabit ubi sedet stellato solio(315) gloriosus, quod terreni regni fastigia uilipendens et oblationes imperialis coniugii(316) parum dignas emula sanctissime paupertatis effecta in spiritu magne humilitatis et ardentissime caritatis eius adhesisti uestigiis, cuius meruisti connubio copulari. Cum uero nouerim te uirtutibus ho- neratam(317) parcens prolixitati uerborum nolo uerbis superfluis honerare, licet tibi nichil superflui uideatur ex illis,28 de quibus posset tibi aliqua consolatio prouenire. Sed quia unum est ne- cessarium,(318) hoc unum obtestor et moneo per amorem illius, cui te sanctam et beneplacentem hostiam(319) obtulisti, ut tui memor propositi uelud altera Rachel(320) tuum semper uidens principium, quod tenes, teneas, quod facis, facias,/ nec dimit- tas (321) sed cursu concito, gradu leui pedibus inoffensis(322) ut eciam gressus tui puluerem non admittant secura gaudens et ala- cris per tramitem caute beatitudinis gradiaris, nulli credens, nulli consenciens, quod te vellet ab hoc proposito reuocare, quod tibi poneret in uia scandalum,(323) ne in illa perfectione, qua spiritus Domini te uocauit, redderes Altissimo uota tua.(324) In hoc autem ut mandatorum domini securius uiam perambules, uenerabilis, patris nostri fratris nostri Helie,29 generalis ministri,(325) consi- lium imitare; quod prepone consiliis ceterorum et reputa tibi carius omni dono.(326) Si quis(327) uero aliud tibi dixerit aliud tibi suggesserit, quod perfectionem tuam impediat, quod uocati- oni diuine contrarium uideatur, etsi debeas uenerari, noli tamen eius consilium imitari, sed pauperem Christum uirgo pauper am- plectere. Uide contemptibilem pro te factum et sequere facta pro ipso contemptibilis in hoc mundo. Sponsum tuum pre filiis ho- (328) pro salute tua factum uirorum uilissimum minum speciosum,( Fol. 51 v. 25 Ms Item epistola. 26 Ms indingna. 27 Ms insingniis. 28 Ms hiis. 28 Ms Helye. 142

Strana 143
despectum, percussum(329) et toto corpore multipliciter flagella- tum, inter ipsas crucis angustias morientem, regina prenobilis, intuere, considera, contemplare, desiderans inmitari. Cui si compateris conregnabis, condolens congaudebis,(330) / in cruce tribulacionis commoriens cum ipso, in sanctorum splendoribus mansiones ethereas possidebis, et nomen tuum in libro(381) (uite)30 notabitur3i futurum inter homines gloriosum. Propter quod in eternum et in seculum seculi regni celestis gloriam pro terrenis et transitoriis, eterna bona pro perituris participes et uiues in secula seculorum. Uale karissima soror et dominus, propter dominum tuum32 spon- sum, et me cum sororibus meis, que gaudemus de bonis Domini, que in te per suam graciam oparatur, stude tuis deuotis orationi- bus Domino commendare. Sororibus efiam tuis nos plurimum re- commenda.33 Fol. 52 v. 30 Suppl. A. 31 Seton erronce „uocabitur“ (A. F. H. XVII. 515). 32 Ms suum. 33 Š add. „Explicit epistola 2a“. 143

Strana 144
EPISTOLA III. 34 Fol. 53 r. In Christo sibi reuerendissime domine ac pre cunctis morta- libus diligende sorori Agneti,35 illustris regis Bohemie germane, sed iam summo celorum Regi sorori et sponse, Clara36 humillima et indigna Christi ancilla et domina(rum)37 pauperum serua, salutis gaudia in Auctore salutis et quidquid melius desiderari potest. De sospitate tua, felici statu et successibus prosperis quibus te in incepto cursu ad obtinendum celeste branium38 uigere intelligo tanto repleor gaudio, tantaque in Domino exultatione respiro, quanto te noui et arbitror uestigiorum pauperis et humilis Ihesu Christi tam in me quam in aliis39 ceteris sororibus imitacioni- bus4 mirifice supplere defectum. Uere gaudere possum, nec me aliquis posset a tanto şaudio fa- cere alineam, cum, quod sub celo cuncupiui iam tenens, callidi hostis astucias et perditricem humane nature superbiam et uani- tatem humana corda infatuantem te quadam mirabili ipsius Dei oris sapientie prerogatiua suffultam terribiliter ac inopinabili- ter41 uideam supplantare, absconsumque in agro mundi et cor- dium humanorum thezaurum(332) incomparabilem, quo illud emi- tur a quo cuncta de nichilo facta sunt, humilitate, uirtute fidei42 ac paupertatis brachiis amplexari et ut proprie ipsius apostoli uerbis utar ipsius Dei te iudico4s adiutricem(333) et ineffabilis corporis eius cadencium membrorum subleuatricem. Quis ergo de tantis mirandis44 gaudiis dicat me non gaudere? Gaudeas igitur et tu in Domino semper,(334) karissima, nec te inuoluat amaritudo et nebula, o in Christo dilectissima domina, ang(e)lorum gaudium et corona(335) sororum, pone mentem tuam in speculo eternitatis, pone animam tuam in splendore glorie,(336) pone cor tuum in figura diuine substantie(337) et transforma te ipsam totam45 per contemplationem in ymagine diuinitatis ip- sius,(338) ut et ipsa sencias quod senciunt amici gustando abscon- ditam dulcedinem, quam ipse Deus ab initio suis amatoribus/ re- seruauit(339) et omnibus qui46 in fallaci mundo perturbabili suos cecos amatores illaqueant penitus pretermissis. Illum totaliter di- Fol. 53 v. 34 Ms „mira(culum)“, Š „Sequitur 3a epistola Sancte Clare ad beatam Agnetem“. 35 Ms „Angnethe“. 36 Ms „Clare“. 37 Ms „domina“. 38 Seton erron. transcr. „premium“. 39 Š omit „aliis“. 40 Š „imitacionis“. 41 Š omit. „ac inopinabiliter“. 42 Ms et Š fidem. 43 Ms „iudicio“. 44 Seton transer. err. „imitandis“. 45 Ms add. superflue „con“. 46 Ms „que“. 144

Strana 145
ligas, qui se totum pro tua dilectione donauit,(340) cuius pul- chritudinem sol et luna mirantur,(341) cuius premiorum et eorum preciosita(ti)s47 et magnitudinis non est finis.(342) Illum dico Al- tissimi48 filium, quem uirgo peperit et post cuius49 partum uirgo permansit.(343) Ipsius dulcissime matri adhereas, que50 talem ge- nuit filium, quem celi capere non poterant,51 et tamen ipsa par- uulo claustro sacri uteri contulit(344) et gremio puellari gestauit. Quis non abhorreat humani hostis insidias, qui per fastum52 momentaneorum et fallacium gloriarum ad nichilum redigere co- git, quod maius est celo? Ecce iam liquet per Dei gratiam dignis- simam53 creaturarum fidelis hominis animam maiorem54 esse quam celum, cum celi cum creaturis ceteris capere nequeant creatorem, et sola fidelis anima ipsius mansio sit et sedes et hoc solum per charitatem qua carent impii: ueritate dicende: „Qui diligit me diligetur a Patre meo, et ego diligam eum, et ad eum ueniemus, et mansionem apud eum faciemus.“(345) Sicut ergo uirgo uirginum gloriosa materialiter, sic et tu se- quens eius uestigia humilitatis presertim et paupertatis casto et uirgineo corpore55 spiritualiter semper sine dubietate omni portare potes, illum continens, a quo tu et56 omnia continentur, illud possidens quod et comparate57 cum ceteris huius mundi possessionibus transeuntibus forcius possidebis.58 In quo qui- dam59 mundani reges et regine falluntur, quorum superbie usque ad celum licet ascenderint, et caput60 earum61 nubes tetigerit62 quasi sterquillinium in fine perducuntur.(346) Super hiis autem, que me iam tibi reserare mandasti,63 que scilicet essent festa, que forte ut te opinor aliquatenus esti- masse in uarietate ciborum gloriosissimus pater noster sanctus Franciscus, nos celebrare specialiter monuisset, caritati tue duxi respondendum.(347) Nouerit quidem tua prudentia, quod preter debiles et infirmas, quibus de quibuscumque cibariis omnem discretionem quam possemus facere nos monuit et mandauit,64 nulla nostrum sana65 et ualida nisi cibaria qua- dragesimalia66 tantum, tam in diebus ferialibus quam festi- uis, manducare deberet,67 die quolibet ieiunando, exceptis diebus dominicis et Natalis Domini, in quibus bis in die 57 Ms „cm parate“, qoud S fideliter transcribit. 58 Ms „possidebitis". 59 Ita „S“, Ms „In quidam". 60 Š „capita“. 61 Š „eorum“. 62 Š „tetigerint“. 63 Š „fecisti et mandasti“. 64 Š add. incipendo „Quod“. Š add. „existens“. 65 Š add. „comederet“. 67 Š amit. „manducare deberet“. 47 Ms et Š preciositas. 48 Š add. „Dei“. 49 Š omit. 50 Ms et Š quem. 51 Š „valebaut“. 52 Ms, Š et A „faustrum“. 53 Ms „dingnissimam“. 54 Ms, Š et A „... maior est esse... 55 Š „pectore“. 56 Ms „et tu omnia“, Š „et tu et om- nia“. Fol. 54 r. 66 145

Strana 146
Fol. 54 v. comedere deberemus. Et in diebus quoque louis68 solitis tempo- ribus pro uoluntate cuiuslibet, ut que scilicet nollet, ieiunare non teneretur. Nos tamen sane ieiunamus cottidie preter dies domi- nicos et Natalis. In omni uero Pascha, ut scriptum beati Fran/ cisci dicit, et festiuitatibus sancte Marie ac Sanctorum Apostolo- rum ieiunare etiam non tenemur, nisi hec festa in sexta feria eue- nirent: et sicut predictum est, semper que sane sumus et ualide, cibaria quadragesimalia manducamus. Uerum quia nec caro nos- tra caro enea est, nec fortutido lapidis fortitudo nostra,(348) ymmo fragiles et omni corporali sumus debilitati procliue, a qua- dam (in) discreta9 et impossibili abstinentie austeritate, quam te aggressam esse cognoui, sapienter, karissima, et discrete te retrahi rogo et in Domino peto, ut uiuens7° confiteris Domino,(349) racionabile tuum Domino reddas obsequim,(350) et tuum sacrifi- cium semper sale conditum.(351) Vale semper in Domino, sicut me ualere peropto et tam me quam meas sorores tuis sacris orationi- bus recommenda.71 68 Š „Youis“. 69 Ms discreta. 70 Š „vivens“ semel. 71 Š „sororibus recommendes“. In fine add. „Explicit 3a epistola“. 146

Strana 147
EPISTOLA IV." 72 nime sue dimidie et precordialis amoris armarie singularis, illustri regine, agni regis eterni sponse, domine Agneti, matri sue karissime ac filie inter omnes alias speciali, Clara indigna73 Chris- ti famula et ancilla inutilis ancillarum eius commorancium in mo- nasterio in Sancti Damiani de Assisio,74 salutem et cum reliquis sanctissimis uirginibus ante thoronum Dei et Agni75 nouum can- tare canticum et quocumque ierit Agnum76 sequi.(352) O mater et filia, spon/ sa regis omnium seculorum, et si tibi non scripsi frequenter, prout anima tua et mea pariter desiderat et peroptat aliquatenus, ne7 mireris, nec credas ullatenus incen- dium caritatis erga te minus ardere suauiter in uisceribus matris tue. Hoc est impedimentum78 defectus nunciorum et uiarum pe- ricula manifesta.(353). Nunc uero scribens caritati tue congaudeo et exulto tibi in gaudio spiritus,(354) sponsa Christi, quia uelud altera uirgo sanctissima, sancta Agnes,79 Agno immaculato qui tollit peccata mundi,(355) es mirifice desponsata,(356) sumptis80 omnibus uanitatibus huius mundi. Felix certe, cui hoc sacro datur potiri conuiuio,81 ut ei adhereatur totis cordys precordiis, cuius pulchritudinem omnia beata celorum agmina incessabiliter ad- mirantur,(357) cuius affectus afficit, cuius contemplatio reficit, cuius implet benignitas, cuius replet suauitas, cuius memoria lu- cescit suauiter, cuius odore mortui reuiuiscent, cuiusque uisio gloriosa beatificabit omnes ciues superne Iherusalem(358) que cum sit splendor eterne glorie,(359) candor lucis eterne et specu- lum sine macula;(360) hoc speculum cottidie intuere, o regina sponsa Ihesu Christi, et in eo faciem tuam iugiter speculare, ut sic totam interius et exterius te adornes/ amictam circumdatam- que uarietatibus(361) omnium uirtutum floribus et uestimentis pa- riter adornata, sicut decet, filia et sponsa carissima summi Regis. In hoc autem speculo refulget beata paupertas, sancta humilitas et ineffabilis caritas, sicut per totum speculum poteris cum Dei gratia contemplari. Attende, inquam principium huius speculi paupertatem positi siquidem in presepio et in panniculis inuoluti. O miranda humi- litas, o stupenda paupertas. Rex angelorum, Dominus celi et terre in presepio reclinatur. In medio autem speculi considera humili- 72 Ms „Item episto(la), Š „Sequitur 76 Ms „Angnum“. 77 Š „non“. 4ta et ultima epistola Sancte Clare 78 Ms et Š impediuerunt. ad beatam Angnetem“. 73 79 Ms Angnes. Ms „indingna“. 74 Š „Asisio“. 80 Š „spretis“. 81 Š „connubio“. 75 Ms „Angni“. Fol. 55 r. Fol. 55 v. 147

Strana 148
Fol. 56 r. Fol. 56 v. tatem saltem82 beatam paupertatem labores innumeros ac pena- litates, quas sustinuit pro redempcione humani generis. In fine uero eiusdem speculi contemplare ineffabilem caritatem, qua pati uoluit in crucis stipite et in eodem mori omni mortis genere turpiori. Vnde ipsum speculum, in ligno83 crucis positum hice4 consideranda transeuntes monebat dicens: „O uos omnes, qui transitis per uiam, attendite et uidete, si est dolor, sicut dolor meus,“(362) respondeamus, inquit, ei clamanti et eiulanti una uoce, uno spiritu: „Memoria memor ero et tabescet in me anima mea.“(363) Huius igitur caritatis ardore accendaris iugiter for- cius,/ o regina celestis Regis! Contemplans insuper indicibiles eius delicias, diuicias et ho- nores perpetuos et suspirando pre nimio cordis desiderio et amo- re proclames: „Trahe me post te, curremus in odorem85 ung(u)en- forum86 tuorum,(364) sponse celestis! Curram, nec deficiam, do- nec introducas me in cellam vinariam,(365) donec leua tua sit sub capite meo et dextera87 feliciter amplexabitur me,(366) osculeris me felicissimo tui oris osculo.“88 (367) In hac contemplatione po- sita, habeas memoriam paupercule matris tue, sciens, quod ego tuam felicem memoriam descripsi inseparabiliter in tabulis cor- dis mei, habens te pre omnibus cariorem. Quid plura? Sileat in dilectione tua linqua carnis; hoc inquit et loquatur linqua spiri- tus. O filia benedicta, quoniam dilectionem, quam ad te habeo, nullatenus posset89 exprimere plenius linqua carnis, hoc inquit que semiplene scripsi. Oro benigne ac deuote suscipias attendens in eis saltem affec- tum maternum, quo circa te ac filias tuas caritatis ardore afficior omni die, quibus me ac filias meas in Christo plurimum recom- menda. Ipse uero filie mee,90 sed precipue uirgo prudentissima Agnes,91 soror nostra,(368) se tibi et filiabus tuis, quantum/ pos- sunt in Domino92 recommendant. Vale karissima filia, cum93 filiabus tuis usque ad thronum glo- rie mangni Dei et optate94 pro nobis. Latores presencium, karis- simos nostros fratrem Amatum, dilectum95 Deo et hominibus96 et fratrem Bonaguram(369) karitati97 tue, quantum possum pre- sentibus recommendo. Amen.98 82 Š „humilitatis salutem“. 88 Ms „lingno“. 84 Š „hec“. 85 Seton erronee „odore“. 86 Ms ungentorum. 87 Š add. „tua“. 88 Š omit. „osculo“. 89 Ms et Š „posse“. 90 Š omit. 91 Ms Angnes“. 92 Š omit. „in Domino“. 93 Š omit. 94 Seton corr. „orate“, S „orate“. 95 Š add. „utique“. 96 Š add. „carum“. 97 Š „caritati“. 98 Š omit. „Amen“ et addit: „Expli- ciunt epistole Sanctissime ac bea- tissime virginis Clare, quas subde- legauit inclite ac beate virgini so- rori Agneti in Pragam." 148

Strana 149
Explicit uita inclite uirginis Angnetis sororis ordinis sancte Clare de Praga filie serenissimi Ottakari regis. Nunc dimittis seruum tuum domine secundum uerbum tuum in расе.(370) (

Strana 150

Strana 151
POZNÁMKY VĚCNÉ K OBĚMA TEXTŮM (1) Mat. 5. 15. (2) Který Minister dal rozkaz napsati životopis Anežčin? Životopis byl na- psán po smrti Anežky mezi roky 1283 a 1322, poněvadž se spisovatel jeho zmi- ňuje o prokurátorech řádových, které zavedl roku 1283 Mikuláš III. a odstranil roku 1322 Jan XXII. Autor praví, že byl pobádán k sepsání častými prosbami klarisek pražských. Této rozumné i zbožné prosbě chtěl vyhověti, ale pozoruje svou nedostatečnost a nehodnost, zdržel se toho, až konečně na rozkaz pro- vinciála se podjal díla nad své síly jen z pouhé poslušnosti. Autor znal kroniku fr. Jordana a Iano, poněvadž tutéž omluvu nacházíme u Jordana a tentýž citát o neposlušnosti z Písma (I. Reg. 15, 23), a to s podobnou změnou přizpůso- bený na řeholní poslušnost (An. Franc. Quaracchi, I, 1). Autor podle jeho slov, že chce vypravovati, co slyšel od těch osob, které obcujíce s ní, její veliké ctnosti viděly, neznal Anežky osobně, tedy napsal sice před rokem 1322 legendu celou a před rokem 1315 aspoň ukončil část, až do třetího zázraku včetně. Neboť 1315 stalo se uzdravení královny Elišky, t. j. třetí zázrak po narození druho- rozeného dítěte Janova a Eliščina, Guty neboli Judity, jež provdána byla za vévodu Jana z Valois, pozdějšího krále francouzského, a zemřela 1348, a od čtvrtého zázraku začíná spisovatel nový způsob psaní, totiž vynechává prázdná místa před jménem Anežka. Ale autor jistě psal část životopisu až do třetího zázraku buď bezprostředně nebo jen krátký čas před 1315, čemuž nasvědčuje, že již osobně Anežky neznal a že psal až na rozkaz provinciálův, a rozkaz ten jistě nebyl dán samovolně, nýbrž návodem a na přání poslední Přemyslovny Elišky, která se o glorifikaci své pratety a tím i svého rodu jistě starala v svých utrpeních a účinně, zvláště po onom zázraku uzdravení. Vzhledem k tomu, co již o osobě tehdejšího provinciála bylo řečeno v rozboru legendy, možno s prav- děpodobností říci, že to byl asi Fr. Theodoricus (Dětřich), jenž řídil provincii od roku 1287—1295, který dal pisateli onen rozkaz. Tím doplňuji poněkud názor A. Rattiho, že byla prvá část sepsána v prvních 20 letech po smrti Anežčině a doplňuji Setona, jenž klade vznik celé legendy mezi r. 1281/2 — 1328. (3) Reg. II, 15, 23, ve Vulg. je: „Quoniam quasi peccatum ariolandi est, re- pugnare, et quasi scelus idololatriae, nolle aquiescere“, kdežto citát u Jordana zni „crimen ariolandi est nolle aquiescere, et scelus idololatriae nolle obedire“. (AF, I, 1.) (4) II. Kor. 3, 5. (5) Filip. 2, 13. (6) To byly družky bl. Anežky a popředně to byly asi ty, které spisovatel jmenuje mezi sestrami řeholními bl. Anežky. Byla to sestra Benigna, která Anežce posluhovala, Petruška, která s Benignou byla svědkyní, že Anežka z je- jich středu na čas zmizela, Alžběta Řehníkova (Rzehniconis), Domka ze Škvorce, Ermgarda příjmím Malá (Parva), Brigida, jež vstoupila s Anežkou do kláštera a byla A. velmi milou, ale ji smrtí předešla. Kateřina Ekardova, Konstancie, která se po smrti A. stala abatyší, Anežka de Sberzkowycz, o níž též praví leg., že se po smrti A. stala abatyší. Tyto sestry vstoupily za života Anežčina do kláštera a Anežku osobně znaly. Ostatní sestry, jejichž jména uvádí legenda zvláště při zázracích, asi Anežku již neznaly, poněvadž autor, jemuž záleželo na očitých svědcích a je též zvláště vytýká, nebyl by opominul také o jiných to při- pomenouti, co výslovně řekl o jmenovaných z osobní známosti o Anežce; ostatně každé sestře Anežku znající též na tom záleželo, aby něco ze své zkušenosti pisateli pověděla, a pisatel též jak výslovně praví, sám to hledal. Jmenované sestry to byly též, jež autora stálými prosbami již před rozkazem k sepsání na- bádaly. O jménech jednotlivých ještě dále v textu. (7) Autor slibuje vypravovati o zázracích jak za života tak po smrti se zběh- 151

Strana 152
nuvších, což vlastně tvoří podstatu středověké legendy té doby, a to dvojího druhu: aliqua quidem visa, zázraky, které sám viděl, alia vero ab hiis, quibus acciderant narrata, zázraky, které vypravovaly osoby, jimž se staly a které „sub fideli asseveratione recepta ad meam notifiam pervenerunt“, „pod věrohodným dosvědčením k mé známosti došly“. Tato slova zní jako slavnostní ohrazení, že v životě Anežčině nebude ničeho, než co možno dosvědčiti očitými svědky anebo svědky věrohodnými, takořka přísežnými; a také, jak upozornil již A. Ratti v Rendiconti etc. 395, způsob psaní i výkladu i zvláštnosti rukopisu dosvědčují, že ohrazení autorovo bylo opravdové a upřímné. (8) Postup vypravování, jak jej legendář naznačuje, byl obvyklý tehdejší době: nevypravovati ani tak skutečný život, jako spíše ctnosti a zázraky; události ži- votní a tím více jejich chronologický postup jsou vedlejší. Proto nám legenda nepoví o skutečném ději života Anežčina mnoho a tím méně o tehdejších udá- lostech, leč jen výjimkou. Dvojí má účel při tom před sebou: chce býti stručný, aby ti, kteří milují stručnost, a to byly spíše úřady papežské kurie při procesu kanonisačním, neměly příčiny k odporu, ale na druhé straně nechce nic zamlčeti, co by mohlo získati Anežce úcty u věřících. Tu měl již na mysli asi budoucí pře- klady pro rozšíření lidové úcty. Postup ve vypravování legendy je vzat z legend tehdy autorovi františkánskému zvláště známých. Byla to legenda svatého Fran- tiška od sv. Bonaventury v Op. omnia Quaracchi VIII. 544—545, legenda sv. Klá- ry, jejíž rozdělení je celkem přejato, Bol. AA SS. Aug. II. 754—767, a v počtu kapitol, jež před textem uvádí, napodobuje leg. sv. Hedviky, která má týž způsob, AA SS. Oct. VIII. 198 a M P H, IV. 510 (Semkowicz). Sap. 7, 26. (9) (16) Psalm. 144, 9. (11) Luc. 1, 54. (12) Luc. 1, 79. (13) Ephes. 2, 7. (14) S. Aug. Enchirid. 3. off. Dom. Septuag. II. noct. (15) Joan. 8, 12, cnf. I. Joan. 2, 11. (16) Luc. 1, 79. (17) Rodiče A. Přemysl Otakar I. a Konstancie, sestra krále uherského On- dřeje II., jehož dcerou byla sv. Alžběta z prvé manželky Gertrudy Meránské. Poznámky spisovatelovy o tom, že rod obou rodičů A. byl královský, a o vzneše- nosti původu Anežčina byly jistě vzhledem k dřívějšímu sňatku Přemyslovu s Adélou Míšeňskou úmyslné. Špisovatel chce tím dodati lesku již Anežčinu zro- zení. Kromě toho spisovatel se jeví vždy jako věrný přivrženec královského rodu Přemyslovského proti všem nepřátelům, což se zvláště ukazuje v poznámkách chronologických. (18) O roku a dni narození se v legendě nemluví, ale Bollandisté udávají rok 1205 a datum 20. ledna (pridie S. Agnetis) a proto prý obdržela jméno Anežka. Pokřtěna byla prý biskupem Danielem na den sv. Anežky 21. ledna. To ovšem je přídavek Krugerův, aby snad vysvětlil původ jejího jména. Legenda ne- udává nic bližšího o nárození, ale uvádí jiná data jejího života, z nichž pro po- znání roku narození jest důležité, že, když se vrátila z Rakous, bylo jí čtrnáct let. Návrat z Rakous se stal nepochybně roku 1225, takže se narodila asi 1211, jak usuzuje Novotný, Pulkava k roku 1207 uvádí narození syna Vladislava, po něm narození Anežky (FRB. V, 121 a 290). Z toho dovozoval Dudík (Dějiny Mora- vy V, 167), že se Anežka narodila roku 1208 a tentýž rok podržel v genealogii Přemyslovců i Palacký (D. N. Č. I, 2. 346). W. Seton ve své knize Some new sources for the life of bles. Agnes etc., str. 45, udává rok 1205 podle Bollan- distů, pravě, že jest jednohlasně uváděn, ale sám žádných důvodů neuvádí. Tak jest nejpravděpodobnější rok narození 1211, jak též uvádí Novotný (Č. D. I, 3, 551, pozn. 2). (19) Cant. cant 1, 12. (20) Byl by to asi rok 1214. Roku asi 1216 byla zasnoubena starší sestra Anna Jindřichovi Vratislavskému. 152

Strana 153
(21) O tomto zasnoubení jiné prameny nevědí nic, ani legendy sv. Hedviky, ač o Anně mají četné zprávy. Autor legendy spletl je se zasnoubením Anny v patrné snaze své oslaviti ještě více svou hrdinku a ukázati, jak nebe samo bdělo nad tou, jež byla vyvolena státi se klariskou. Zpráva ta přešla též do obou životopisů u Bollandistů. Rodina sv. Hedviky s vévodou Jindřichem I. Bradatým byla tato, jak ji zaznamenává životopis (Boll. v ASS. Oct. VIII, 265 a M. P. H. (Semkowicz) IV, —): Boleslav a Konrád, kteří oba zemřeli jako děti, Jindřich, jenž byl manželem Anny, a tři dcery: Anežka, Žofie a Gertruda. Tato jediná přežila sv. Hedviku, jsouc abatyší kláštera Třebenického, v němž nalezla útulek sv. Hedvika pod představenstvím své dcery a jenž se stal i první výchovnou školou naší Anežce. Životopis Krugerův jmenuje snoubence Anežčina Boleslavem, knížetem slezským. Nemyslí tím patrně nikoho jiného, než syna sv. Hedviky. Má-li pravdu Semkowicz, jenž zjišťuje, neudávaje pramene, že Anna, narozená 1204, zasnoubena byla ve 12. roce Jindřichovi, jenž se uvádí v životo- pise jako nejmladší ze tří synů, pak je možnost nějakého zasnoubení Anežčina s Boleslavem nebo i s mladším Konrádem vyloučena, takže by to opravdu byla mýlka spisovatele legendy Anežčiny z řečeného již důvodu a též s Anežčiným zásnubem pozdějším a pobytem v Rakousích. O samém pobytu však Anežčině na dvoře vévody vratislavského, myslím, že netřeba pochybovati, neboť lze si dobře mysliti, že Anežka i se svou sestrou Annou byla dána na vychování do klášterní školy v Třebenicích, a také autor legendy, mluvě přesně podle let věku Anežčina i o jiných pobytech, mohl býti o tom dobře zpraven. Autor též sám pobyť udává přesně podle let, kdežto o za- snoubení praví neurčitě: cuidam duci Polonie. (22) Tob. 1, 4. (23) Bylo to tedy asi roku 1217. Roku 1216 byla již starší sestra Anna za- snoubena Jindřichovi Pobožnému, a brzy potom došlo i k sňatku. Nic nebránil ještě útlý věk nevěsty; ženich byl již tehdy asi 26letý (nar. 1191). Výchova starší sestry Anny byla tím již ukončena v klášteře Třebenickém, a Anežka, jež s ní byla spolu vychovávána, byla vrácena rodičům. (24) Doksanský klášter ženské větvě premonstrátské záložen podle vzoru kláš- tera steinfeldského roku 1144. Byla to podle všeho výchovna pro dcery vzneše- nějších rodů českých, zvláště rodu panujícího. Před naší Anežkou byla na vy- chování v Doksanech jiná Anežka Přemyslovna, dcera Vladislava II., jež tam setrvala až do doby, kdy se stala abatyší Svatojirskou (Novotný Č D I, 3, 79). (25) Nezvyklé věci (insolentias) a hry, jimž se Anežka vyhýbala, byly nové zvyky, mravy a zábavy, jež přicházely do módy u nás příchodem rytířství, jež nebyly pro autora ničím sice špatným, vždyť byly pěstovány právě v klášteře, jako výchovně jemnějších mravů, ale Anežka byla jemu již budoucí klariskou. Hnutí sv. Františka však bylo jakousi reakcí proti bohatství, nádheře a „hýři- vému“ životu, jejž neslo s sebou rytířství a nový způsob žití. (26) Osmiletá Anežka se vrací domů, aby byla dána na vychování ke dvoru vévod rakouských, který tehdy vedle Wartburku byl v Německu znám jako škola rytířských mravů. Důvodem návratu bylo patrně již jakési předběžné jednání o zásnubách Anežčiných s Jindřichem, budoucím císařem, hned pak následovalo poselství, jež ujednalo bližší podmínky, jak naznačuje legenda slovy: Tempore tamen aliquo interiecto. Zásnuby Anežčiny byly tedy nejspíše roku 1219, jak o tom šíře praví Novotný (Č. D, I, 3, str. 551 a pozn. 2). (27) Zasnoubení Anežčino nelze popříti, poněvadž o něm mluví výslovně ně- kolik pramenů, jak je uvádí Novotný na u. m. (Cont. Garst. MG IX, 596, Cont. Claustr. tamt. III, 636, Chron. Reinhardsbr. XXX, 606 — 607, Conr. de Fab. Casus S. Galli, II, 180). Ovšem datum, kdy se to stalo, uvádějí historikové různě, jak o tom Novotný na u. m. jedná. Pravdě nejpodobněji se tak stalo roku 1219 na sjezdu v Norimberce, poněvadž tehdy Přemysl také s císařem jednal o budoucí volbě syna císařova Jindřicha na krále německého a při tom asi ujednáno i za- snoubení Jindřicha s Anežkou. (28) Poslána byla na dvůr vévody Leopolda VI., Babenberského, příjmím Slav- 153

Strana 154
ného, aby tam byla vychována v nejjemnějších rytířských mravech na budoucí císařovnu. Minoritský legendář připisuje rozdíly mezi prostým ještě způsobem života v Čechách, jemuž byla zvyklá Anežka, a daleko pokročilejším a bohat- ším již způsobem žití na dvoře rakouském, ascesi Anežčině, dívaje se na Anež- ku retrospektivně jako na uvědomělou klarisku. Netušil minorita tento přísného jinak směru, jak jej poznáváme odjinud, že právě nové řády, sv. Františka zvláš- tě, třebaže vznikly v Italii z reakce proti novému životu, k nám byly doneseny již jako jedna ze složek onoho nového, zjemnělého života spolu s rytířstvím. Anežce připisuje již v útlém mládí, ba dokonce v kolébce, jako vrozené to, co Anežce bylo doneseno s rytířstvím ze Západu, zvláště z Němec. Anežka, možno říci přímo, se zrodila nikoliv, jak spisovatel v své prosté horlivosti líčí, klaris- kou, nýbrž dcerou královskou, s níž dělány již v kolébce dalekosáhlé plány, ale vychována byla na klarisku. Mysleme jen na její pobyt ve Slezsku, v Dok- sanech a pak na dvoře vévodském, kamž jistě s rytíři a potulnými pěvci přišli jako nejmodernější novota synové chudého Františka, jenž sám se tak rád roz- něcoval pro „paní Chudobu“ ideály rytířskými. (29) Na sněmu v Ulmu v polovici ledna r. 1225 návodem kolínského arcibiskupa Engelberta prohlásil patnáctiletý Jindřich, dosavadní chystaný snoubenec Anež- čin, že Anežku nechce, že si ji nikdy nevezme. (Novotný uvádí doklady 562, p. 3.) Císař Fridrich v San Germanu návodem vévody rakouského Leopolda, jenž měl vlastně jednati pro sňatek s Anežkou, zrušil zasnoubení synovo s Anež- kou a dal svolení k sňatku s dcerou Leopoldovou Marketou. Sňatek byl potom slaven spolu s jiným: Jindřicha Babenberského s Anežkou durynskou 29. listo- padu 1225 v Norimberce. Anežka byla hned po ujednání sňatku poslána domů. (30) Legenda má události, které se udály v různých dobách, spojeny v je- den celek pod jedním hlediskem. Chce ukázati, že Anežka byla vyvolenou ne- věstou Ježíše Krista již od svého narození. Proto vypravuje o vidění královny matky před Anežčiným narozením. Pak vypravuje za sebou četné překážky v podobě rozličných nabídek k sňatku, aby tím více vynikla ochrana nebeského ženicha nad Anežkou. Nejdříve vypravuje o úmyslu rodičů se sňatkem s vévo- dou polským, o němž mluví neurčitě (cuidam duci Poloniae). Prozřetelnost boží však odstraňuje ho smrtí. Pak přicházejí poslové ujednat zasnoubení se synem císařovým, ale prozřetelnost boží zasahuje, že si na známé jméno Anežčino nikdo nemůže vzpomenouti. Tímto zázrakem opisuje snad úmyslně nemilé a pro rod Anežčin potupné rozvázání zásnub nepěkným jednáním vévody Leopolda. pro které vznikly boje. Ale hned potom praví, že zasažením božím, jež zavrhuje úmysly knížat, bylo zasnoubení zatajeno, a že tak byla Anežka ve čtrnácti letech svého věku poslána domů. (31) Z důvodu již uvedeného mluví legenda o poselství císaře a zároveň o po- selství krále anglického Jindřicha III. Poselství císařovo, o němž praví, že bylo vysláno „non multo post tempore“, možno rozuměti buď o poselství samého císaře Fridricha, jenž 6. nebo 7. května roku 1228 byl po druhé vdovcem, aneb o poselství syna jeho Jindřicha, jenž roku 1231 prohlásil, že se dá s Marketou rozvésti (Novotný, 1. c. 646), a udával za důvod někdejší zasnoubení s Anež- kou. Berlínský rk. německý má před tímto místem zmínku, že syn císařův Jind- řich zemřel, a také rukopis náš zřejmě rozlišuje nabídku samého císaře od zasnoubení syna císařova (Seton, Some new sources etc. 71). Tak by spíše to ukazovalo, že zde legenda mluví o poselství a nabídce samého císaře Fridricha, kterou autor legendy, aby dosáhl silnějšího účinu o přímém zasažení božím, líčí tak, že se poselství císařovo setkalo s poselstvím anglického krále, jenž skutečně vyjednával o svém zasnoubení s princeznou krále českého, nebo jiného knížete říšského roku 1227, při čemž se vystřídalo několik listů i poselstev. (Novotný 1. c. uvádí doklady, str. 577.) Zprávu legendy o poselství císařově a jeho nabídkách pro Anežku, jak o něm mluví naše legenda zde a pak ještě níže, Novotný, str. 646, p. 4, vykládá o nabídce Jindřichově, a to jako legendární příkrase, k čemuž redukuje i vznik narážky papeže Řehoře v listě k Beatrici Kastilské ze 7. VI. 1235, kdežto na str. 648, p. 2, sám praví, že legenda mluví o tom, že se císař po 154

Strana 155
druhé ucházel o Anežku. Skutečnost však nabídky takové se strany samého cí- saře prý popírá. (32) Anglický král Jindřich, tehdy ještě svobodný, jak sám praví v listině (adhuc soluti sumus) z 13. dubna 1227 (Cod. dipl. II, č. 296), pojal později za choť Eleonoru, sestru královny francouzské Markety, manželky Ludvíka Svatého, dceru to provenského hraběte Ramona Berengara. To, co legenda naše tak dra- maticky líčí zázrakem, mělo svůj podklad ve snaze Jindřichovy politiky proti- francouzské ve spolku s Německem a v jeho snaze vzíti si za manželku zvláště dceru krále českého (Anežku), anebo některou princeznu německou. Dne 24. červ- na 1227 ještě oznamuje Přemyslovi příchod posla svého, klerika J., do Anglie a žádá, aby vypravil Přemysl posly k dojednání záležitosti začaté (Č. D. II, č. 318, ostatně Novotný, 577, p. 4). Vyjednávalo se s obou stran a jistě též se zájmem pro obě strany, když přec bylo vyměněno několik listů i poselství. Proč tedy ze započaté záležitosti nic nebylo, když z listů krále anglického vycházela taková snaha o dokončení a když z posledního listu možno dobře souditi, že i Přemysl si toho přál, poslav zvláštního posla do Anglie? Na to nelze uspoko- jivě jen odpověděti, „že Přemysl, jenž sám nebyl původcem jednání, ztratil o ně zájem“ (Novotný, 577), nýbrž spíše možno mysliti na odpor Anežčin, jenž právě proto, že Přemyslovi snad již nezáleželo tolik na sňatku anglickém jako na císařském, mohl Přemysla snadněji od dalšího jednání odvrátiti. Legenda zde sice okrašluje zázrakem, ale nevymýšlí událostí, poněvadž autor mohl býti v té věci dobře zpraven. (33) I. Corint. 2, 14. (34) Dan. 2, 28. (35) 1. Petr 5, 4. (36) Psalm. 83, 8. (37) Legenda připomíná mnoho kostelů v Praze, tehdy ještě poměrně ma- lých. Podle Tomka (D. P. I, 2, 401) bylo v celém prostranství nynější Prahy, kro- mě hradu a Vyšehradu, před založením Nového města Pražského na 40 farních osad, z nichž bylo v objemu zdí Starého města 18, mimo Staré město na této straně Vltavy 11. Na Hradčanech 1 osada sv. Benedikta nedlouho před 1348. Na hradě Pražském byly: kostel sv. Víta, kaple královská Všech svatých a sv. Jiří, klášterní. Tyto kostely byly skoro všecky již za doby autora legendy. (38) Psalm. 16, 4. (39) Proti chrámu sv. Víta založil roku 1263 Čéč ze Železnice, nejvyšší sudí zemský, kapli Všech svatých, již poté Přemysl II. povýšil na kapli královskou a štědře obdařil. Již za Přemysla se stala oblibenou kaplí královskou. Kostel sv. Víta zachoval během 13. stol. i za prvních čtyř desítiletí 14. stol. celkem tutéž zevnější podobu, kterou měl od času vyhoření při obležení Prahy roku 1142 Konrádem Znojemským. Palác královský (palatium, curia, aula) byl na polední straně sv. Víta k sv. Jiří, takže východní stranou dosahoval nynějšího kostela Všech svatých. Málo opodál domu knížecího stálo „claustrum ecclesiae Pragensis“, t. j. kapitulní dům. Dům biskupův byl vedle samého kostela (fo- rum episcopale, palatium domus episcopi). (Tomek, Děj. Prahy I, 19—20, 238, 246.) (40) V hodinkách za zemřelé jest matutinum neboli jitřní, kde jsou tři noctur- na, zde zvané vigiliemi, která se říkají buď všecka, nebo jen jedno. (41) Nositi kající roucho pod nádherným šatem bylo jednak znakem ascese v tehdejší době zvlášť oblíbené, jednak to přinášelo s sebou tehdejší obecné nadšení mezi laiky, podnícené zvláště hnutím františkánským. Kající roucho nosili mnozí vrstevníci Anežčiny doby. Kající roucho nosil francouzský král Ludvík IX., Alžběta Durynská, Hedvika Slezská: to byli světci. Ale i o jiných s pochvalou to vypravují kronikáři, jak to činí na př. kronika zbraslavská o Vác- lavu II. (F. R. B. IV, 94—5.) Patřiti ke kajícím III. řádu bylo na dvorech ja- kýmsi způsobem módy tehdejší nadšené doby. Není tedy divu, že Anežka, na- dšená ideály františkánskými, nosila kající roucha pod svrchním šatem již na dvoře královském. 155

Strana 156
(42) Math. 5, 17. (43) Srov. Cant. cant. 1, 2. (44) Legenda vykládá zde již o druhé nabídce samého císaře Fridricha. Otáz- ka o nabídce samého císaře Fridricha k sňatku s Anežkou vstoupila poslední dobou do popředí a to při vydání legend bl. Anežky W. Setonem roku 1915. V recensi tohoto díla v AFH, XIII, (1920), 245 poznamenal P. Livarius Oliger, že se mu zdá velmi nesnadno odmítnouti svědectví čtyř životopisů (při tom myslí na dva, vydané Setonem a dva u Bollandistů), které zřejmě mluví, že se sám císař Fridrich o Anežku ucházel. A při tom reaguje na poznámku K. Wen- cka v Theologische Literaturzeitung, roč. 44, 1919, č. 1—2, jenž praví, že věc ta vznikla omylem. Na to Wenck, ve zvláštním článku AFH, XV, 203 —207 s nad- pisem „Hat sich Friedrich II. um die Hand der seligen Agnes von Boehmen be- worben?“ odpověděl tím, že se na základě, jak praví, dosud známého materiálu snažil dokázati, že celá věc spočívá na omylu legend, jež se snažily špatně roz- uměné věci použíti pro oslavu Anežčinu. Podobně i Novotný jakoukoli nabídku samého císaře zamítá, podotýkaje, že by věc ta byla zanechala přece zřetelnější stopy, ač připouští, že by takové jednání nebylo vyloučeno, ježto císař právě tehdy (r. 1233) byl vdovcem. Ale jak Annal. Staden. (MGSS, XVI, 363), jež, jak připomíná N., mívají zprávy dobré, tak i listiny papežské velebí Anežku, že pohrdla korunou císařskou (RB, I. 397—8, Bul. Franc. I, č. 138), jež jí byla nabizena. „Imperialis culminis oblata fastigia fugientem sicut reptilia venenata, et nuda vexillum triumphale crucis arripiens, iam procedere obviam sponso ce- lesti,“ praví papež výslovně, a slova ta nelze o ničem jiném rozuměti, než o odmítnutém sňatku s císařem Fridrichem. A že by sám vstup Anežčin do kláštera bez oné zajímavosti o odmítnutém sňatku působil takovým rozruchem, že by se bylo o něm psalo v četných kronikách a análech i dosti vzdálených, jak je uvádí Novotný, tak, že by dokonce dal i vznik omylu v listině papežské, jest, ne-li nemožno, pak jistě velmi málo pravděpodobno. Vždyť vstup princezen královských do kláštera tehdy nejmodernějšího řádu nebyl v té době ničím ne- obyčejným. Klariskou se stala sestra krále francouzského Ludvíka IX. Svatá Isabela, již uctivá řád jako blahoslavenou, klariskou byla v té době blahoslavená Salomea, pocházející z královského rodu polského, jež uvedla minority do Polska, bl. Kunhuta, z královského rodu uherského, stala se též klariskou a z téhož rodu princezna Marketa stala se dominikánkou a světicí v klášťeře na ostrově, zvaném po ní sv. Markety. Proto by tedy ani královská dcera česká Anežka nebyla tak slavena po světě listinou papežskou a všemi kronikami. Ale u Anežky bylo to zvláštní, co naplnilo údivem svět a co bylo hodno jak záznamů souvěkých kro- nik a análů tak i zvláštní chvály hlavy celého křesťanstva, papeže, že Anež- ka pohrdla samým císařem. První plán sňatku Anežky s mladým Jindřichem byl rozvázán bez jejího přičinění nepěkným chováním vévody rakouského Leo- polda, druhý plán samého Jindřicha, který nabaživ se manželství s Marketou Rakouskou, chtěl asi roku 1231 své manželství rozvázati a vrátiti se k první snoubence Anežce, nevešel nikdy ve skutek zákrokem samého císaře, (jak o tom má Novotný Č D, I, 3, 647), a pak odmítnutí takového sňatku nebylo by pro Anežku žádným hrdinným skutkem, který by byl zasluhoval takové chvály. Vždyť to bylo povinností plynoucí z 9. přikázání dekalogu a z nerozlučitelnosti stavu manželského. Poněvadž však zprávy kronikářské i listina papežská zvláště výslovně chvalami vynášejí Anežku, že pohrdla „imperialis culminis oblata fasti- gia“, nelze jinak mysliti než na nabídku samého císaře okolo roku 1233. (45) I. Corinth. 7, 34. (46) Proverb. 31, 19. (47) Anežka seznámivši se záhy, snad již za pobytu v Rakousích, s ideály sv. Františka, brzy po nastolení papeže Řehoře IX., 19. III. 1927, vešla v písem- ný styk s papežem samým o svých záměrech přijmouti řeholi sv. Kláry. Řádců z řádu sv. Františka se jí jistě nenedostávalo a to, možno říci, již v jejím okolí. Neboť 1230 4. února jsou minorité již v pravidelném konventě s kvardiánem v čele v Olomouci (RB, I, 356). Na toto dopisování naráží legenda. Korespondence 156

Strana 157
s počátku v podobě soukromých dotazů a rad stala se brzy po 1230 živější a vedla k důvěrnému styku se sv. Klárou. (48) Eccli. 50, 8. (49) Minority poznati mohla Anežka snad již v Rakousích, jistě však u dvora svého otce, kam přicházeli zvláště ode dvora durynského jako důvěrní rádcové a zpovědníci sv. Alžběty a jejího manžela Ludvíka. Kronika Jordánova vý- slovně mluví o jakémsi Fr. Rodegerovi, pozdějším kvardiánu v Halberštatě, jako o učiteli a duchovním rádci sv. Alžběty, od něhož se ona naučila zachovávati čistotu, pokoru, trpělivost, bdění na modlitbách a pilnou býti skutků milosrd- ných (Chron. Fr. Jordani a Iano, n. 3 v Analecta Franciscana, I, str. 2. Quarac- chi, 1885). Skoro s jistotou možno předpokládati takovou návštěvu minoritů při návštěvě samého lantkraběte Ludvíka, aby upokojil Přemysla r. 1226 a smířil jej s Leopoldem Rakouským. Jejich rady bylo při takovém díle jistě potřeba. (50) Vyňato z životopisu sv. Františka Tom. Celana, Vita I, c. 9 ve vyd. Amoni, Leg. prima, Assisi 1879. Ale náš autor patrně měl toto místo z breviáře františkánského z officia sv. Františka, jež brzy po smrti a kanonisaci světcově složil Fr. Julián ze Špýru, jenž zemř. 1250. (Holzapfel, Handb. d. Gesch. d. Franziskanerord., str. 296, 1909, Frbg. i Br.) (51) Vzato z breviáře v officiu sv. Vavřince, 10. srpna (Antiph. ad Vesp.). (52) Alžběta byla dcera krále uherského Ondřeje II., jehož sestra Konstacie byla matkou Anežčinou. Alžběta založila špitál sv. Františka v Marburku (pa- trně na radu již minoritů), jenž byl již 14. října 1232 pod ochranou papežskou, a dva dny předtím dává papež odpustky všem, kteří jej zbožně navštíví. Co založila později Anežka v Praze, bylo jen věrnou kopií díla sv. Alžběty, jak to také podotýká i legenda. (Hess. Urkb. I. ve sbírce Publ. a. d. k. preussischen Staatsarchiven, Bd. III. 33.) (53) Řád křižovníků s červenou hvězdou se organisoval při špitále sv. Fran- tiška. Bohatě nadán jak dary krále Václava, tak i dary některých šlechticů, tak zvláště darováním Anežčiným, měl původní své sídlo u sv. Haštala, odtud pře- nesl sídlo k sv. Petru v ulici Německé asi roku 1235, a odtud do nového špitálu s kostelem sv. Františka (list bisk. pr. Mikuláše z Ryzmburka ze 13. II. 1257 v křiž. arch. v Praze) na břehu Vltavském u paty Juditina mostu, kde byl po- ložen základní kámen 21. května 1252. FRB. V. 299 (Pulkava). Řádu se dostalo odznaku i titulu, když na žádost Anežčinu papež Innocenc IV. listem 10. X. 1250 dal nařízení biskupu pražskému, aby stanovil magistru a bratřím špitálu sv. Františka vhodný řádový znak, čemuž biskup pražský vyhověl tím, že pře- depsal jim červený kříž s hvězdou (RB. I, č. 1253, 1307). Špitál byl již 21. břez- na 1234 pod ochranou královskou a téhož roku 30. srpna přijal jej pod ochranu apoštolské stolice papež Řehoř IX. i s klášterem sv. Františka. (RB, I, č. 829, Bul. Fr. I, č. 138.) A listinou ze 14. dubna 1237 znovu přijímá špitál sv. Františka pod svou ochranu a opatřuje jej četnými výsadami, potvrzuje všecky dary a pri- vilegia královská (Bul. Franc. I. č. 227). (54) Autor legendy znal správné tituly kostela, které brzy lidově byly nazý- vány jinak; a zvláště později přistoupil titul sv. Barbory pro klášter mužské větve, když úcta této světice vzmáhajícím se hornictvím stoupala a zastínila titul hlavní. S názvem pro mužský klášter sv. Barbory se stýkáme teprve roku 1416 (Tomek-Mocker, Klášter bl. Anežky v Praze, str. 5). (55) Klášter pro Klarisky s kostelem, jemuž dává legenda titul S. Salvatoris, byl znám jako klášter sv. Františka. Tomek míní, že pojmenování kostela a kláš- tera sv. Františka bylo původní a titul S. Salvatoris byl zaveden teprve osídle- ním mužského kláštera dominikány a udává, že se vyskytuje název ten až u Pe- šiny a Beckovského. Ale název S. Salvatoris bude jistě starší. Neboť spisovatel legendy, jsa knězem v klášteře sv. Františka, věděl určitě správný titul kostelů obou, poněvadž se podle titulu kostela řídilo i chórové officium na dny patro- cinia. Listiny se řídí obyčejně názvem lidovým. A lidový název byl jistě, jak často bývalo i jinde, u svatého Františka, jenž byl ostatně titulem kostela při- léhajícího ke klášteru mužskému. Něco podobného jest v listinách i s titulem 157

Strana 158
řádu samého, jenž velmi často býval nazýván řádem sv. Františka podle popu- lárního světce, ač se oficielně jmenuje Ordo Fratrum Minorum. Tak titul Ss. Salvatoris byl nejstarším a vlastně právním u kostela pražských klarisek, kostel P. Marie a sv. Františka, jak legenda určitě zaznamenává ke konci, se nazýval kostel, náležející konventu mužskému. Ale název sv. Františka převládl z po- chopitelných důvodů. Dominikáni obnovili titul S. Salvatoris z liturgických důvodů, jak je pochopitelné. Jistě však jej nezavedli, poněvadž by si byli za- “ vedli nějaký titul dominikánský. Ale lidový název zůstal dále „u sv. Františka“ neb „na Františku“. Oba kostely i s oběma kláštery se začaly stavěti jistě před rokem 1234, ne- boť listina krále Václava z 21. března téhož roku mluví o klášteře ke cti sv. Františka „zřízeném“, ale kostely se stavěly dále, neboť Řehoř IX. uděluje téhož roku 31. srpna odpustky jednoho roku návštěvníkům v den konsekrace a ve výročí jejím a na svátek sv. Františka a oktávy jejich 40 dní odpustků. Zdá se tedy, že toho roku byla stavba kostela, aspoň sv. Františka, dokonána. Vý- zdoba vnitřní, zvláště oltářů, prováděla se později, neboť ještě roku 1245 Anežka prodává statek Přeštice ke stavbě domu sv. Františka. (R. B., I, č. 840, 1119.) Ale podle téže listiny pravděpodobně byl také toho roku již dostavěn. (56) Ostatky svatých obdržela Anežka, jak souhlasně zaznamenávají kroniky, roku 1251 (Letopisy, FRB, II, 287, Pulkava, ib. V, 143, Marignola III, 565). (57) Roku 1245 král Václav pro Anežku a její klášter prodejem vsi zvané Potech (Poteč) získal od kláštera Oslavanského jakýsi obraz, zlatý kalich, ozdobený perlami a dvě křišťálové konvičky (R. B., I. č. 1121). Též sestra Anež- čina vévodkyně Anna poslala k sv. Františku zlatitou kasuli, zlatem vyšívanou pallu na kalich a drahocenný koberec. Mimo to ročně voskové svíce, kolik bylo potřeba (M. P. H., IV. 659, Vita Annae). (58) První klarisky přišly podle legendy z Tridentu. Německé rukopisy le- gendy M. W. a B 2 dodávají „in welschen landen“ (Seton str. 78 p. 2). Byl to první dům této větve řádu sv. Františka za Alpami. (Novotný 929 cituje Real. Encykl. prot. Th. VI. 216.) (59) Legenda praví, že při nejbližší slavnosti sv. Martina vstoupilo sedm vzne- šených panen do kláštera. A pak hned připojuje, že o následujících nejbliž- ších svátcích svatodušních (in Penthecoste proximo sequenti) vstoupila do kláš- tera sama Anežka. Vstoupila-li Anežka, jak hned ukážeme, 1234, tedy první kla- risky přišly do Prahy krátce před 11. listopadem 1233. (60) Dle listu Rehoře IX. královně Kastilské 7. VI. 1235 (MG. Epist. s. XIII, I. 538). (61) Dle životopisu Anežka žila v klášteře 46 let, což by dávalo vstup její do kláštera k roku asi 1236. To však odporuje listinám, které předpokládají, že Anežka byla již v klášteře před tímto rokem. Jest to především listina právě citovaná a také jiné již z roku 1234 (RB, I. 847, 848, 849, 858). Prameny uvádějí vstup Anežčin do kláštera v celku mezi roky 1233— 1236. Rok 1233 mají: Leto- pisy, Neplach, Marignola, Balbín, jenž se odvolává na starý rukopis (FRB., II, 284, 473, III, 603, Balb. Epith. rer. Boh, str. 263—4, Hist. Bolesl.). Tento rok přijímá i Novotný str. 648. Rok 1234 mají Annal. polon. (MG. SS., XIX, 633 k r. 1234), Biernacki (str. 213), Wadding, Ann. Min. k témuž roku odvolává se na listinu papežskou (tamtéž n. 4), dále Annales Poloniae minoris v MPH., III, 166 (Roczn. malopolsk. kod. kró- lew.). Annales comp. Cracov. mají rok 1235 (MG. SS. XIX, 633). Rok konečně 1236 mají: Pulkava (FRB., V. 136—7), Annales Staden. (MG. SS., XVI. 363), také Beneš Minor. k r. 1236, Glassberger (Analecta Franc. II, 57—58). Tyto variace snažil se vysvětliti Seton v svém vydání legendy, ale bez výsledků. Mys- lím, že nejlepším rozuzlením v tom lze najíti podle listin papežských. Dle listiny papežské ze dne 30. srpna 1234 (RB., I. 397—8) jest Anežka již v klášteře, po- něvadž jí papež dává nařízení recitovati oficium podle žaltáře gallikánského a přijímá v ochranu klášter i špitál. Následujícího dne vydává listinu, v níž nařizuje provinciálu saskému Janovi a Tomáši, kustodu v Čechách, aby usta- 158

Strana 159
novili Anežku abatyší kláštera u sv. Františka. (RB., I. 398, Bul. Franc. I, 139). Předtím o Anežce v listinách papežských nebylo ani zmínky, kdežto roku 1234 najednou vydány jsou brzy za sebou čtyři listiny pro Anežku. Z toho lze souditi, že Anežka právě toho roku vstoupila o svatodušních svátcích do kláštera. Mimo to Anežka jistě byla ustanovena jako první abatyše kláštera u sv. Františka. Je však nemyslitelné, že nebyla ustanovena hned abatyší téhož roku, kdy vstoupila. Předpisy o noviciátě a profesi nebyly ještě tak ustálené. Teprve Innocenc IV. v své řeholi z roku 1247 stanoví předpis jednoročního no- viciátu proti dřívější volnosti. Srov. čl. P. L. Oligera v Arch. Fr. Hist. V, (1912) str. 181—209, 413—447 „De origine regularum ordinis S. Clarae“. A i kdyby tomu tak bylo, pro Anežku jako zakladatelku a jako královskou dceru jistě dáno privilegium, že byla ustanovena hned po vstupu do kláštera, jakmile papež o tom byl zpraven. Také privilegia, jako ochrana apoštolské stolice a předpisy o chórové modlitbě, byly jistě téhož roku ještě, kdy vstoupila, vy- žádány a uděleny. Proto dle listin papežských právě v druhé polovici roku 1234 vydaných, jest možno pokládati to za jisté, že toho roku o Svatém Duchu, t. j. 11. června, vstoupila Anežka do řádu sv. Františka. (62) Esth. 14, 2. (6s) Legenda též napodobuje životopis sv. Kláry. Viz o tom v Rozboru le- gendy. (64) Psalm. 54, 8. (65) I. Corinth. 10, 4. (66) Eccli. 24, 20. (67) Z Čech přišly obě větve františkánské do Polska. V Polsku nalezly pod- poru u samé sestry Anežčiny Anny, provdané za Jindřicha Pobožného. I sv. Hedvika používala rady minoritských zpovědníků; jedním z nich byl jakýsi fr. Herbordus (MPH., IV, 531, 533, 537). Připomíná se jako svědek při kanoni- sačních dokumentech o hrdinských ctnostech sv. Hedviky. (Sr. Grünhagen, Reg. II, 10.) V roce 1268 jest jmenován biskupem levantským. Též vévodkyně Anna vedla přísný kající život dle rady minoritů (MPH., IV, 657). Jejím při- činěním byl založen klariský klášter ve Vratislavi. Zvláštní příznivkyní a též členkou řádu františkánského byla královská dcera bl. Salomea, jež svatě r. 1268 zemřela, vrstevnice tedy bl. Anežky, kterou všecky kroniky františkánské s velikou chválou připomínají (Ben. Min. k r. 1248, Kollnberger Chron. Minor. k r. 1234, Vita s. Salomeae reginae Haliciensis, ord. S. Clarae, auctore Stanislac Franciscano, vyd. Kentrzynski v MPH., VI. (1884), Rocznik Malopolski tamt. 168 a násl., Annal. Crac. comp. v MG. SS., XIX, 604). Zpovědníkem a rádcem jejím byl provinciál české provincie Raymund, který ji do řádu oblékal a byl jejím sekretářem, není-li to totožné s úřadem zpovědníka. Založením bl. Salo- mey byl klášter v Sandoměři. (68) Ustanovena byla abatyší kláštera svého hned při vstupu do kláštera z rozkazu papeže r. 1234. Ale Anežka se vzdala té důstojnosti již roku 1238 15. dubna, kdy papež přijal její resignaci, a spokojila se pokorným titulem starší sestry, jak ji pozdější listiny papežské jmenují, kdykoli dávají pravomoc k udílení dispensí abatyši nebo „starší sestře“ (maiori sorori), jíž jest Anežka. Ostatně měla Anežka i dále až do své smrti na děje kláštera, zvláště na ob- servanci řehole, vliv rozhodný. (Srov. RB., I, č. 847, 940, 944, Bull. Fr. I, č. 262). (69) Mth. 20, 28. (70) Brzy po smrti zakladatelově byla v mužské větvi řádu sv. Františka jedna snaha vymaniti se z povinnosti starati se o klarisky. (O tom podává v ob- šírném článku AFH., roč. III. str. 664—79 a IV. str. 74—94 důkazy, uváděje četné listinné doklady, P. Zephyrino Lazzeri: „Documenta controversiam inter Fratres Minores et Clarissas spectantia a. 1262—1297.“) Dokud žila sv. Klára, bratří z tradice sv. Františka starali se o sestry u sv. Damiána. Ale po smrti Klářině již 1263 na generální kapitule v Pise bylo prohlášeno, že řád není a ne- byl povinen starati se o Chudé paní u sv. Damiána. Ale tu se zastal Chudých 159

Strana 160
paní jejich protektor-kardinál Štěpán, biskup z Praeneste, takže papež roz- hodl 15. května 1263 ve prospěch klarisek. Zajímavé jsou pak, zvláště k osvět- lení řádových poměrů u nás, pohnutky, jež papež Urban IV. podává v svém listě: Gravia siquidem inter alia dispendiosum posset emergere scandalum, si regum et altorum magnatum filias, quae sub eiusdem Ordinis observantia, Do- mino famulantur, contingeret absque debita custodia derelinqui.“ Že zde papež má na mysli v prvé řadě naši Anežku a naše poměry, vycítil sám vydavatel těch- to listin a autor článku již jmenovaného, když poznamenal (A. Franc. III, 672), že tehdy byly mezi klariskami dvě královského rodu: totiž naše Anežka a Sa- lomea, obě z řádové provincie české neb českopolské, pokud byla zřízena. Za- jímavé jest, že se obě několik let předtím dekretem obrátily na apoštolskou Stolici o dovolení, aby bratří menší mohli, přivoláni jsouce k oknu hovorny, mlu- viti se sestrami, kdykoli sestry za potřebné uznají. Salomea obdržela toto pri- vilegium 12. dubna 1258 a Anežka i abatyše ve Vratislavi 27. dubna 1259 (MPH., III. Kod. dypl. I. 62 a RB., II. 1169, Potth. RP, 1429 n. 17543). Nepatrná po- známka legendy o častých službách lásky, jež prokazovala Anežka bratřím, jest těmito listinami papežskými náležitě osvětlena a podává nám i se strany bratří potvrzení, že v Praze, pokud žila Anežka, byl poměr mezi bratřími a klariskami v celku podoben onomu, jenž vládl za života sv. Kláry v Assisi. K tomu nás přivedou i jiné poznámky v legendě. (71) Luc. 10, 40. (72) I. Cor. 4, 13. (78) Eccli. 32, 7. (74) Job 5, 11. (75) Mezi Anežkou a Klárou se rozvinulo čilé a nad jiné něžné a důvěrné dopisování, z něhož se nám zachovaly jen čtyři listy sv. Kláry k Anežce. O datování listů viz v rozboru legendy. Po listech však, které jistě psala i Anežka Kláře není nikde ani v Assisi stopy. Anežka nebyla tak ctěna jako v celém řádě sv. Klára, k níž se obracely i jiné sestry. Klářiny listy Anežce se ve čty- řech nám dochovaných listech zachovaly všecky, o čemž nás přesvědčuje ú- vaha, že, když všecky čtyři listy byly tak pečlivě opatrovány a tak horlivě pře- pisovány a překládány, se jistě neztratil žádný, a nejnověji nás o tom pře- svědčila poznámka rukopisu šibenického. O korespondenci Anežčině s papež- skou kurií jsme též zpraveni jen jednostranně z listů papežských Anežce. (76) Autor legendy praví, že Anežce byla poslána řehole sv. Kláry, jak si ji Anežka přála. Ale řehole sv. Kláry byla schválena dva dny před smrtí Kláři- nou a přinesena jako poslední útěcha umírající matce klarisek. Byla však dána jen pro klarisky u sv. Damiána, a to jen na poměrně krátký čas. Anežce se do- stalo jiné řehole, složené Řehořem IX. (vlastně kardinálem Hugolínem) o deset let dříve 1243 (Bull. Fr. I, č. 16, 17), a to definitivně, jež byla zavedena později do celého řádu, (6. VIII. 1247 bullou „Cum omnis vera“, Bul. Fr. I, 476) pa- pežem Innocencem IV. Spisovatel mluví opatrně, že se Anežce skutečně do- stalo toho, čeho si ona tak vroucně přála, ale přece nedosáhla. (77) Není známo, zda se Anežka obrátila ještě jednou na apoštolskou stolici k nástupci Innocence IV. Alexandru IV. Jen dva listy jsou známy, jež poslal papež Alexander na žádost Anežčinu (RB., II. č. 2670, 1169), ale v žádném není již řeči o řeholi. Alexandra IV. připomíná autor pro jeho příchylnost k řádům mendikantským. (78) Autor připomíná hned obět vlastní vůle u Anežky, jež nemůže u pa- peže dosíci schválení řehole Klářiny pro klášter pražský a musela se spokojiti řeholí jí poslanou. Zvláště za doby spisovatelovy to bylo potřeba připomenouti, kdy řád byl pro ideály chudoby Kristovy postaven do těžkého rozporu s kurií papežskou. Dle poznámek poznáváme v autoru horlivého observanta sice, ale horlivce, jemuž záleželo na poslušnosti k hlavě církve, a jenž i hrdinku svou líčiti chce dokonale poslušnou, aby nezadal její svatosti. Proto slova jeho o její poslušnosti se podobají slovům papežských listů, jimiž Anežčina žádost o ře- holi jinou byla zamítnuta. 160

Strana 161
(79) Vzato z breviáře františkánského na svátek sv. Františka „nec apicem vel unicum transgreditur nec jota...“ Srov. Matth. 5, 18. (80) Srov. Psalm. 118, 32, Luc. 1, 6. (81) Matth. 11, 29. (82) Dle antifony II. nokturnu v officiu sv. Kláry ve františkánském brevíři na 12. srpna. (83) Psalm. 141, 6. (84) Kardinál Joannes Gayetanus, papežský legát, jenž se stal později pape- žem pod jménem Mikuláš III. Byl protektorem řádu bratří menších i klarisek od roku 1263 do 1277. Datum „tempore concilii Lugdunensis“ bylo od 7. května do 7. července 1274. Dle toho poslal kardinál-protektor Anežce list, v němž jí radil zmírnění chudoby, ale tomu Anežka „forti restitit animo“. O listě ta- kovém nemáme jiné zprávy nikde. Ale rozuzlení celé zprávy o listě kardinála Gajetana bude nejspíše asi tento: Roku 1263 dne 18. října vydána byla nová řehole závazná pro všecky klarisky, papežem Urbanem IV. potvrzená téhož roku 11. prosince bulou „Beata Clara“ (Bull. Franc. II, 509, Wadd. k r. 1263 Reg. Pont. n. 7). Řeholi sepsal a ji zvláštním listem nedoprovodil nikdo jiný, než onen kardinál protektor Joannes Gayentanus tit. S. Nicolai in carcere Tulliano. Příčinu k vydání nové řehole klariské poskytly již uvedené spory mezi bratry menšími a klariskami. Ač papež listem z 15. května 1263 rozhodl ve prospěch klarisek, přece musel povoliti i žádosti bratři v témž listě, že nařídil, aby sestry vydaly písemné prohlášení, že bratří menší nejsou povinni starati se o sestry a že z toho, co na přání papežovo činí dále sestrám, nevznikne v bu- doucnu žádná povinnost. (Viz formuli prohlášení v Arch. Franc. III. 679.) Papež i protektor řádu, vlastní tvůrce oné shody, vidí nutnost, když na jedné straně zmizela povinnost starati se o sestry, zrušiti definitivně na straně druhé úplnou chudobu „privilegium paupertatis“, a vydávají novou řeholi, kterou měl se říditi celý řád klarisek. Největší část její vzata z řehole z r. 1247. Úřední titul sester je od nynějška „Ordo S. Clarae“, obnovuje se přísná klau- sura a dovolují se statky in communi anebo stálé příjmy. Přijetí řehole bránily se sestry a také mezi horlivými bratry nastalo roz- hořčení. Podrážděně o tom píše Ubertin de Casali, spirituál, v „Arbor vitae crucifixae“ (V, 6, Mediolani 1485), z čehož vidíme na obou stranách jak horli- vých sester tak horlivých bratří bolest, že se musí navždy rozloučiti s původ- ními ideály sv. Františka a jeho duchovní dcery sv. Kláry. (Viz o tom Arch. Fr. Hist. IV, 83 —84 a V, 442.) Kardinál protektor cítil tento odpor a proto píše v listě svém, co se nanamáhal, aby mezi bratry a sestrami roztržku odklidil. Vykládá historii řehole, od něho složené, napomíná sestry, aby ji uctivě přijaly. Připomíná, že řeholi jím sepsanou „quantum convenit verbis et consensu conformem, in nonnullis tamen asperitatibus et rigiditatibus, prout animarum saluti et debilitati congruit, temperatam discretione praecipue discussione pro- vida, diligentia circumspecta et matura consiliis conditam... procuravimus vo- bis dari.“ (AFH., IV. 77—79.) Jak mu záleželo na tom, aby sestrám dovodil, že řehole tato jest souhlasná s ideály sv. Františka? A bylo zajisté k uklidnění myslí potřebí tohoto prohlášení s místa nejvyššího, aby se zvláště duše takové jako naše Anežka uklidnily. A jaký ohlas měla tato řehole v Praze? Nemáme bližších písemných zpráv o tom, kromě této poznámky v legendě. Legenda mluví jen o dopise kardinála Anežce; zatím to byla řehole a list kardinálův všem Klariskám. Kardinál jmenovaný byl legátem Řehoře X., papeže to, jehož nejdůležitějším činem byl koncil lyonský. Anežka patrně dostala od kardinála zvláštní list, téhož směru, konejšící, kde jí radil, aby v těch okolnostech přijala pro svůj klášter též majetek. Anežka se patrně zachovala tak, jak legenda praví, a nepřijela majetku pro svůj klášter. Ale v řádcích těch vyjadřuje autor v době rozporu řádového s Janem XXII. i své a svých spolubratří u sv. Fran- tiška stanovisko v otázce chudoby. Krátce řečeno: v Praze u sv. Františka po- trval ještě idealismus františkánský tak, jak byl za života Klářina v Assisi, dále po celý život Anežčin až do dob spisovatelových. 161

Strana 162
(85) Naráží jednak na to, že řád neměl povinnosti starati se o klarisky, jed- nak na dobu hladu, o níž níže se zmiňuje, jednak i spisovatel má na mysli krisi řádu v době jeho. (86) II. Cor. 8, 9. (87) Autor spojuje nabízení darů králem Václavem Anežce s událostí daleko pozdější, kdy již vládl Přemysl Otakar II. Anežka stálých příjmů ani statků nepřijala. Václav ještě krátce před smrtí potvrzuje držení všech statků aspoň založení Anežčinu, řádu křižovnickému, listinou z 6. dubna 1253, (RB., I. 609). Mimo dvůr královský byly příznivci kláštera jejího zvláště ty rody šlechtické, jejichž dcery se staly klariskami. Ale dokud žila Anežka a také nějaký čas po smrti její nemáme zpráv o trvalých důchodech pro klášter klariský u sv. Fran- tiška, což se později často děje a to nejen pro klášter, nýbrž pro jednotlivé sestry šlechtických rodů. (88) Luc. 16, 9. (89) Tak zde nutno připomenouti dary, k jejichž zakoupení král Václav prodal klášteru Oslavanskému ves Potech zvanou (Poteč) RB., I. č. 1121) a mnohá jiná darování královská kostelům a klášterům, při nichž se výslovně jmenuje přímluva Anežčina. Rozdělení darů na tři díly, jež zde autor připisuje Anežce, přijal spisovatel z církevního práva, tehdy již v Čechách obecně prováděného, jímž se dělilo jmění každého kostela na tři díly: jeden na udržování kostela, druhý na chudé, třetí pro biskupa, jenž z něho původně vydržoval kněží, a odtud se brzy vy- vinul dil čtvrtý. (Novotný ČD., I. 3, 336.) (90) Isai. 30, 6. (91) Matth. 7, 13. (92) Luc. 16, 9. (93) Bylo to po smrti Přemysla Otakara v roce velikého hladu v Čechách 1280. 1279 — (94) Psalm. 112, 1. (95) Tob. 4, 23. (96) II. Makab. 1, 5. (97) II. Cor. 1, 3. (98) Psalm. 10, 17. (99) Fundulus = parvus fundus, parvus piscis, qui fundo adhaeret (fundus země), jest to naše mřenka, jak překládá i starý český překlad. (100) Z církevní modlitby, těmito slovy častěji začínající. ( 101 Luc. 1, 47. (102" Viz pozn. 9, na str. 19. (103) Psalm. 144, 15, 16. (104) Judic. 19, 5. (105) Z tohoto místa, kde autor mimo svou vůli vypravuje o zvyku, jaký byl tehdy v obstarávání potravin v klášteře klariském v Praze, že totiž sestry čekaly vždy na bratra z kláštera, františkána, který jim obstarával sbírkou potraviny, možno najisto souditi na to, co jsme již dříve pověděli, že za života Anežčina i za dob autorových obstarávali potřeby jak hmotné tak duchovní bratří menší od sv. Františka, nehledě ke snaze v řádě minoritském vymaniti se ze starosti o sestry klarisky. Byly tu uchovávány tradice Anežčiných snah jak u mužské tak u ženské větve. (106) Joan. 6, 7. (107) Dan. 14, 32 a násl. (108) I. Petr. 2, 11. (109) Jest to řeholní půst ode Všech Svatých až do Narození Páně. Je to sice více než 40 dní, ale jmenuje se proto „quadragesima“, že jeho zachováván je podobné, jako čtyřicetidenního postu. Řehole sv. Františka ostatně v ka- pitole III. mluví sama o několikerých quadragesimách nebo postech (Legis lationis seraphicae textus originales, vyd. v Quaracchi, 1897, str. 1 a násl.) (110) Psalm. 44, 10. 162

Strana 163
(111) Conf. Psalm. 44, 14. (112) Jac. 1, 11. (113) Conf. tam. (114) Thren. 2, 11., conf. Job 17, 7. (115) Job 19, 20. (116) Conf. Philip. 3, 14. Matth. 6, 6. (118] Conf. Psalm. 6, 7. (119) Psalm. 6, 7. ( 120) Conf. Exod. 34, 30 a násl. (121) Conf. II. Cor. 4, 6. (122) Tento zázrak u Boll. II. není, ale v dalším vypravování zaměňuje Be- nignu za Vratislavu. O Benigně se dovídáme, není-li to snad jiná klariska stejného jména, že byla abatyší kláštera klariského ve Znojmě. V listině totiž z 21. ledna 1295 dosvědčuje Beneš z Wartenberka, že paní Alžběta, vdova po panu Kadoldovi, zvaném Sirotku, a sestra Benigna, abatyše a celý konvent sester řádu sv. Kláry ve Znojmě, z přílišné chudoby prodaly jeho ženě Alžbětě ve vsi Zcyrnins, Zcyrnius (Černín) jakési dědictví, jež tam měly, v ceně 40 hřiven stříbra čisté váhy moravské. Po její smrti však nikdo z dědiců nemůže brániti, aby uvedené dědictví bylo přikázáno jmenovaným sestrám. (CDM., V. 24, RB., II. 721, č. 1677.) Dle všeho, co víme o sestře Benigně, že totiž byla Anežčinou jakousi sekretářkou a důvěrnicí, možno právem souditi, že byla poslána z prvního kláštera klariského do později založeného znojemského. (Kláš- ter znojemský dostavěn asi okolo roku 1287, neboť toho roku uděluje arcibiskup mohučský odpustky těm, kteří pomáhají jej stavěti. — RB., II. 602.) Chudoba kláštera znojemského, o níž se mluví v listině předešlé, by též ukazovala na věr- nou následovnici bl. Anežky. (123) Conf. oratio in fest. Transfigurationis in breviario 6. VIII. (124) Exod. 33, 23. (125) Dle Boll. I. 511 byly to sestry Benigna a Prisca, dle Boll. II. 522—3 byly to Vratislava a Prisca. (126) Psalm. 83, 6. (127) Boll. I., 511 má: Ad cadaver recens obitae minoris germanae. Boll. II. 525, jmenuje zemřelou sestru Anežčinu Ludmilou, jež byla asi patnáctiletá, a rok této události udává 1244. Vydavatel v poznámce tamtéž uvádí, že dle Pontana to byla dcera Václava krále, bratra Anežčina. Palacký v D. N. Č. I. 410, vyd. Riegerovo, 1894, mluví toliko o neznámé sestře Anežčině, jeptišce, o dceři Václavově, zemřelé v té době, neví. Novotný Č. D. I., 3 v rodokmenu jmenuje sestru Václavovu, Palackému neznámou, Hedvikou, a udává jednu dceru Václava I. neznámou, jež zemřela před rokem 1248. (128) Jako byl řád sv. Františka nejmodernější novotou, do něhož vstupovaly dcery královské a šlechtické v té době, tak bývali i zemřelí nejraději uklá- dáni v hrobkách u minoritů nebo u klarisek. Tak byla i hrobka královská tehdy u sv. Františka, kamž se dal pochovati Václav I. Také král Přemysl Otakar II. nalezl odpočinek ve stínu minoritského kláštera ve Znojmě, dříve než převezen byl do Prahy. (FRB., II. 291, IV. 350, V. 145, III. 477, Nic. Glassb. Chron. Boh. vyd. Seton. str. 82.) (129) In officio defunctor. II. nocturni responsorium. Srov. Joan. 11, 39 a násl. (130) Eccli. 35, 21. (131) Podobné okénko měla bl. Anežka, jako měla sv. Klára v Assisi, jež se dosud ukazuje dnes u sv. Kláry v Assisi a jež si klarisky při odchodu od sv. Damiána ke sv. Kláře vzaly prý s sebou. K tomuto okénku se vztahuje i privile- gium pro Anežku, dané ze 4. dubna 1237 Řehořem IX., aby mohla pětkrát za rok slyšeti v chóru mši sv. a dívati se na kněze u oltáře sloužícího. Též sv. při- jímání bylo povoleno podle tehdejší praxe pětkrát za rok (R. B. I, 425). Brat- ří, ovšem nekněží, měli se dvakráte za týden zpovídati a 15krát za rok přijí- (117) 163

Strana 164
mati, jak to nařizovaly nejstarší konstituce řádové v Narbonu. (Opera omnia S. Bonaventurae Quaracchi, VIII, 447, a A. L. G., VI, 87.) (132) Deuter. 32, 13. (183) Conf. I. Petr. 1, 19. (134) Boll. II, 534 udává také rok, kdy se to stalo: 1269. Provinciálem té doby byl, podle starého seznamu, Gamfredus 1266 — 1269 a Deodatus 1269 — 1270. (Franziskanische Studien I, 196, Münster 1914: Die Provinzialminister der böhmischen-polnischen Konventualenprovinz. Vom Staatsarchivar Dr. Wilh. Dersch in Meiningen.) Mimo provinciálu zjevila Anežka to tajemství ještě pře- devším svému zpovědníku, jak sám spisovatel napovídá. Zpovědníky bl. Anežky byli: prvním zpovědníkem byl bezpochyby Fr. Konrád z Vormsu, jehož zvolení provinciálem zabránila svého času Anežka a jenž až do 1257 13. II. se vysky- tuje jako svědek na listinách královských. Byl tedy jistě důvěrným rádcem na dvoře královském a tudíž i zpovědníkem. Roku 1267, 1. května je zpovědníkem již Dětřich, „Theodericus confessor domicellae“. (Viz o obou listiny C. D. M. V, 242 a R. B. II, 53, č. 140, dále R. B. II, 213.) Mimoto se připomíná v listině krá- lovské z roku 1245 jako svědek Mladota, bratr Mrakoty, „jehož naše předrahá sestra Anežka se strany domu svého poslala“. (R. B. I, č. 1133.) Byl-li zpověd- níkem a důvěrníkem Anežčiným, anebo představeným u sv. Františka, nelze říci. Jistě však vyslání právě jeho svědčí o důvěře, jíž se u Anežky těšil, patřil tedy jistě mezi ony důvěrníky, jimž Anežka svěřovala svá tajemství. (135) Job. 17, 2. (136) V listině z 1. května roku 1267, opata břevnovského a strahovského o ukončení jakési pře mezi děkanem a proboštem vyšehradským je svědkem pražský purkrabí Konrád a s ním minorité od sv. Jakuba a od sv. Františka, mezi nimiž jest i Theodoricus, „confessor domicellae“, t. j. bl. Anežky, jak po- znamenává vydavatel, a též dominikáni. Snad to byl tento Konrád, jenž byl s minority od sv. Františka dobře znám. (R. B. II, 213, č. 552.) (137) Colos. 3, 12. (138) Boll. I, 511, jmenují ji jen Elizabetha, a rovněž i Boll. II, 524. Jeden Řehník se připomíná v listině krále Přemysla Otakara II. ze dne 7. srpna 1267 vydanou v Budíně, jako podkomoří královny české a svědek. (R. B. II, 214, č. 556.) Jiný toho jména se vyskytuje až v listině z r. 1300. (139) Domka ze Škvorce, zkrácené jméno Dominika ze Škvorce, jak se dodává při jednom zázraku, jímž byla sestra Domka uzdravena. Byla dcerou Domaslava ze Škvorce a sestřenicí řeholní sestry Jutty de Lyznik. Bollandisté mají celé jméno Dominica (I, 512, II, 529). Starý český překlad má: Domka dcera paní Domaslowy z Sskworce, a sestřenici její nazývá: Sestra Kytka z Gyssníka (str. 35). V listinách krále Přemysla Otakara II. i jiných vyskytuje se v letech 1262 až 1269 jako svědek asi osmkrát Domazlaus nebo i Domaslaus, jenž se v jedné jmenuje „de Squorz“. Jest to táž osoba, poněvadž se nazývá „pincerna dominae reginae“, nebo „dapifer dominae reginae“, nebo jen prostě „pincerna“. Poněvadž se vyskytuje v listinách, kde se jedná o nějaké dary klášterům nebo kostelu klášternímu, možno vysloviti domněnku, že to byl snad otec sestry Domky ze Škvorce. (140) Seton k tomu místu vyslovuje mínění, že autor zde myslí snad na krá- lovnu Elišku (Seton, Some new sources atd., str. 172, p. XVII). Boll. I, 511, má: sustentata manibus Dominae virginis, Boll. II, 523: a Domina sacra virgine inter eundum sustentabatur. Český starý překlad a německý Ber. mají věrně podle latinského originálu. Zvláštním způsobem si pomohl Beckovský v živo- topise Milá choť nebeského miláčka atd., podle vyd. z r. 1758, str. 97:... Anežka z nemoci povstavši, pro mdlobu sama kráčeti ještě nemohla, ujala ji za ruku pobožná panna Dominika a ji po klášteře vedla.“ Německé překlady ruk. M a W mají: „frawen elspeten swester der kunigin“, B 2 „die swester elysabet die kungin“. V nejstarších ruk, jest řeč o císařovně, těžko tedy obstojí mínění Se- tonovo. Císařovnou v době, již autor milánského rukopisu má na mysli, byla jen císařovna římská, manželka krále římského Rudolfa, jež snad v příbuzenských 164

Strana 165
vztazích, zvláště po smrti Přemysla Otakara II., navštívila Prahu a tam zvláště vyhledala bolem sklíčenou Anežku. Jistě k ní došla pověst o její svatosti, jež, jak odjinud víme, naplňovala tehdy celý křesťanský svět, a snad také i pověst o proroctví a vidění Anežčině, o jejím nešťastném synovci králi Otakarovi, je- hož mrtvola ležela ve Vídni, pak přenesena byla do Znojma k minoritům. Jistě ji, královnou římskou, zajímalo viděti živou ještě světici, blízkou příbuznou toho, jehož mrtvolu dala obléci do roucha brunátného. (Palacký, vyd. 1928, str. 287). Autor ji zúmyslně asi nejmenuje blíže pro odpor jeho, známý odji- nud, k rodu habsburskému. Také ve jménech se zmýlil. Neboť první manželkou Rudolfa Habsburského byla Gertruda (Anna) z Hohenberka, jež zemřela 1281, načež se Rudolf oženil po druhé s Alžbětou Burgundskou 1284. Zaměnil jméno první za jméno druhé manželky, jež žila za doby vzniku legendy a ze zvyku připojil i titul „sorori“. Snad nám legenda zachovává také na tomto místě jeden z nepatrných kaménků tehdejšího života, jehož nelze vystihnouti listinnými dokumenty. (141) O této přísnosti, do níž zabíhala horlivá Anežka, mluví již III. list sv. Kláry, v němž Klára sama napomíná Anežku, aby se mírnila v přílišné a nemožné zdrženlivosti, umirňoval ji též papež a také představení, jenže každý z nich s ji- ného stanoviska. Klára umirňovala ji ve snaze, aby se zachovala u sv. Fran- tiška v Praze tradice Zakladatelova, papež, aby uvolnil přísnost řehole dispen- semi, neboť řehole Hugolínova předepisovala posty přísnější než řehole od sv. Damiána. Představení s ohledem na zdraví Anežčino. Představenými byli provinciál české provincie, kvardián a zpovědníci z konventu u sv. Františka. O dispensích papežských vzhledem k III. listu sv. Kláry viz v úvodě o listu. (142) Math. 23, 37. Psalm. 44, 3. (143) (144 Rom. 12, 15. (145) Job. 29, 25. (146) Conf. Esth. 13, 11. (147" Conf. Hebr. 4, 13 a I. Cor. 4, 5. (148) Roku 1278 dne 26. srpna v bitvě na Moravském poli, kde zahynul Pře- mysl Otakar II. (149) Conf. S. Bon. Tract. De ligno vitae v Oper. omn. VIII, 78, Ben. min. dodává, že to bylo v pátek, a autor legendy užívá slov, jimiž se líčí u sv. Bona- ventury smrt Kristova. Charakteristické to pro smýšlení obou. (150) Conf. IV. Reg. 2, 9—15. (151) V českém překladě jest: Eringarda malau za jednu věc... Vydavatel snad chybně opravil překlad, který měl „Malá“ podle latinského „Parva“. Ně- mecké překlady ruk. M, B 2 mají podle latinského Ms, W vynechává „Parva“, kdežto B 2 má to jako adjektiv: „Ez was auch ain cleinen swester“ (Seton 110, p. 5). Boll. I, 511, má „Erigenda“ bez přídavku, Boll. II, 524, „Eriganda“. Beckov- ský praví: „Sestra klášterní jménem Eryganda...“ (104.) (152) O Brigidě praví Boll. II, 523, že byla jednou ze sester z Italie posla- ných, a diví se, že jméno její nebylo zapsáno v martyrologiu františkánském, ani v Gynaeceum sacrum Artura a Monasterio (str. 524, p. d.). (153) Hebr. 4, 13. (154) Matth. 4, 2. (155) Conf. Tit. 3, 5. (156) III. Reg. 18, 46, conf. II. Paral. 30, 12. (157) Třetí neděle postní byla roku 1282 1. března. (158) Familiares se zde rozumějí ne členové rodiny královské, nýbrž duchov- ní vůdcové a představení z řádu minoritského: zpovědník její, představený kláštera sv. Františka a provinciál české provincie, jak to naznačuje legenda již shora na jiném místě a také hned v následujících slovech, jimiž sděluje, kdo byl při zaopatření Anežčině. Viz o tom pozn. 5 na str. 27. (159) Z bratři minoritů mohli vzhledem k přísným již tehdy předpisům klau- surním býti přítomni: zpovědník, jímž byl snad fr. Theodorich (Dětřich), pro- 165

Strana 166
vinciál tehdejší Mikuláš (Series chronol. ministror. provinc. etc. ve Franz. Stud. (1914) I, 196), jakožto visitátor a vrchní představený a snad i kvardián kláštera od sv. Františka. Sestry, které se připomínají jako vrstevnice Anežčiny, jsou asi tyto: Benigna, Petruška, Alžběta Řehníková, Domka, dcera Domaslava ze Škvorce a její sestřenice Jutka z Lišnice, Ermgarda Parva (Malá), Brigida, která zemřela před Anežkou, Kateřina Ekardová, Konstancie, Anežka z Beřkovic, Jut- ka z Lešan a posléze k nim přistupuje dcera Přemysla Otakara II., jež byla dána do kláštera r. 1277 Přemyslem samým, Kunhuta, jež zase roku 1290 z něho vy- stoupila (F. R. B. III, 477, IV, 354, Ben. min. k r. 1289, Tomek, D. Pr. I, 472), (160) Český překlad má Kačenka Chardová, Beckovský: Kateřina Chardo- vá z slavného rodu českého. Rod Chardův se v listinách nikde nevyskytuje, ale zato jméno Ekard nebo Ekhard se vyskytuje v listinách od let 1259 až do 1275 častěji, a týká se to Ekharda de Mirslaus, nebo de M. Jest obyčejně svědkem při listině, týkající se kláštera nějakého: jednou špitálu sv. Fran- tiška, v jiných případech kláštera Oslavanského. Jednou je podepsán na listině W. kvardiána minoritského v Lae v Rakousích. (R. B. II, č. 211, 258, 259, 392, 434.) Jest to tedy jméno dobře známého šlechtice s řádem františkánským a též s dílem Anežčiným, špitálem sv. Františka. Bylo by tedy docela dobře možno, že sestra Kateřina byla jeho dcerou nebo blízkou příbuznou. (161) Conf. in officio s. Martini, ant. ad Laudes 11. novembris in Brev. rom. (162) Luc. 17, 13. (163) Dan. 10, 8. (164) Autor píše v době Jana XXII. a jeho dekretů proti minoritům a jejich prohlášení na kapitule v Perugi 1322 o chudobě Kristově. Autor zobrazuje Anežku jako poslušnou dceru církve svaté, jež podle vzoru konstituce Jana XXII. „Ad conditorem canonum“ (Can. 2 Extrav. Ioan. XXII., 14) zdůrazňuje svým sestrám před smrtí, že základní pravidlo dokonalosti jest láska, ale zase hned, jak praví dále, chce ji celou zachovati pro ideály františkánské. (165) Anežka, podle autora, zůstává věrna tradicím řádu, jenž svou chudobu opíral o vznešený příklad chudoby Jezu Krista, jenž ji učil slovem i skutkem. Jest to místo, jež věrně ukazuje smýšlení autorovo a jeho bratří u sv. Františka. (166) Vzato z řehole sv. Františka v bule „Solet annuere“, cap. XII, v Seraph. legislationis textus orig. Quaracchi 1897, str. 47. Napomenutí k poslušnosti církve bylo zvláště na místě v době trvající krise řádové za doby vzniku le- gendy. Proto vkládá i toto napomenutí do úst Anežky umírající. (167) Bylo potřebí zvláště v době autorově, aby se zdůraznilo autoritou umí- rající Anežky, zvláště pro sestry klarisky, že řehole jejich jest původu čistě františkánského: tedy přímo od sv. Františka a sv. Kláry, třebas tomu tak ve skutečnosti nebylo. Autor sám v té věci nebyl v pochybnosti, zrovna tak, jako Anežka, jíž slova ta vkládá do úst, jakož i sestry její. Ale právě proto zde bylo třeba dotvrditi autoritou umírající Anežky, že řehole, jež byla předepsána v celém řádě, a tedy i v Praze, totiž řehole papeže Urbana IV., jest totožnou s řeholí sv. Františka a Kláry. Odtud dodatek „qui nobis hanc vivendi regulam tradiderunt“. Neboť již listinou z 13. XII. 1263 povzbuzuje kardinál Gayetanus visitátora, aby jeptišky k zachovávání řehole Urbanovy přiměl. (A. F. H. V, 83 —84.) A z listu toho právě dovídáme se již o velikém odporu některých sester, ba dokonce některé šly tak daleko, že se odloučily a založily si sa- mostatné kongregace proti obedienci kardinála protektora. Píšeť tento o ne- pravých kongregacích, „quae esse se de praedicto s. Clarae ordine asserentes, ad ipsum ordinem minus provide dignoscuntur admissae“ a o jiných „quae nullius interveniente auctoritate sine licentia praedictum S. Clarae ordinem inordinate tamen assumentes, sub ipsius ordinis titulo se faciunt nominari“. Byla to hotová bouře, ne nepodobná bouřím o řeholi a observanci ve větvi muž- ské, ba někde došlo k hotovým rvačkám, takže kardinál musil, když ochladly rozčilené mysli řeholnic, udíleti fakultu visitátoru pro absoluci „pro violenta iniectione manuum“ a to nejen pro sestry, nýbrž i jejich duchovní vůdce, neboť jurisdikce zni: „ut tam sororibus, quam capellanis et conversis ceteraeque fa- 166

Strana 167
miliae... ab excommunicationis sententia pro iniectione violenta manuum in- ter se... et cum eiusdem sororibus... (Ibid.) Takové rozčilení vzbudilo de- finitivní odstranění tradiční řehole Františkovy a Klářiny. Netřeba ovšem mysliti, že by se rozčilení muselo všude tak projevovati, a zvláště u nás bylo mírněno duchem světice Anežky, jednak sice horlitelky řehole původní, jednak oddané a poslušné dcery církve a zvláště apoštolské stolice. Ale jistě nebyl ani u nás ve všech klášteřích duch bl. Anežky a byla to doba, kdy (13181) spiritualističtí bratři minorité odporovali ne rozčileným způsobem, nýbrž houževnatým až na hranici v Marseilli! A k tomu sotva hranice v Marseilli dohasla, již nastala ještě větší bouře v celém řádě o chudobu Krisťovu. A v těch dobách žil autor le- gendy! (168) Hebr. 13, 5. (169" Myslí na životopisy sv. Františka a sv. Kláry, jichž používal. (170) Dle vzoru sv. Františka a sv. Kláry. (171) Bylo to 2. března 1282. (172) Zvykem tehdejších, zvláště hagiografů františkánských, tedy i našeho autora, bylo, že činili rádi paralelu mezi životem svého hrdiny a samého Krista. Konec Anežčina života měl býti v hodinu, kdy Spasitel trpěl a zemřel, aspoň dle znění slov, jimiž označuje hodiny. Hodina 6., patrně dle další souvislosti zrána, začíná u Anežky nebeské světlo; pěkná to antithesa k umučení Páně, kde od šesté hodiny začala tma po vší zemi (Matth. 27, 45). (173) Měla by to býti hodina třetí odpoledne dle našeho počítání, poněvadž v tu hodinu zemřel Ježíš Kristus, ale dle dalšího udání, že to bylo tehdy, kdy bratří, skončivše nonu v breviáři, začali mši svatou, byla to hodina asi devátá dopoledne. Ale slovní shoda autoru dostačila, aby učinil paralelu se smrtí Spasitelovou. Boll. II., 526 má hodinu 10. dopolední. (174) Správné datum smrti Anežčiny odůvodňuje Seton v svém vydání le- gendy str. 45 a násl. Zemřela dne 2. března 1282 v pondělí po III. neděli postní. Úchylky v datech úmrtí Anežčina v některých životopisech byly vy- loženy v úvodě. (175) Dle legendy byla Anežka v klášteře živa 46 let. Vstup její do kláštera klade a. na konci legendy a dle něho i Glassberger v české kronice (vyd. Seton 40) k roku 1236. Ale to se příčí zřejmým zprávám listinným, které předpokládají Anežčin pobyt v klášteře již od roku 1234, jak o tom byla řeč již shora. (176) 1. Petr, 4, 13. (177) Job 10, 21. (178) Skládáno dle antifony „O sanctissima anima“ z oficia sv. Františka 4. října: In transitu B. P. N. Francisci ve františkánském breviáři při výroční památce smrti sv. Františka, jenže autor nemohl říci „sanctissima“, nýbrž jen „acceptissima“. A také i v dalším znění musel měnit slova. (179) Psalm. 35, 9. (180) Jméno Školastiky ze Štemberka se vyskytuje ještě jednou v legendě, jenže v druhém případě jest to neteř této a jest provdána za Habarda ze Žerotína. Boll. II., 528 o ní di: „perillusiti apud Boemos genere femina“. Sedlá- ček praví, že od prastarých dob a nade vší paměť lidskou býval Chlumec v držení rodu Štemberského, a nežli stál Štemberk, připomíná se v letech 1235— 1241 Zdislav z Chlumce, praotec a předek rodu tohoto a zakladatel hradu Štem- berka (Sternberg) (Sedláček, Hrady a zámky, V. 284). Tohoto asi byla zde jmenovaná buď dcerou nebo manželkou jeho syna. (181) Byl to jen zbožný zvyk, zavedený Anežkou podle příkladu sv. Fran- tiška a jeho prvních druhů, uchylovati se do samoty po čtyřicet dní. (182) Apocal. 3, 7. (183) Tobiáš z Bechyně, biskup pražský 1278—1296, hlavní rádce krále Vác- lava, a vůdce strany habsburské v Čechách. (184) Autor okrašluje zázrakem tehdejší poměry mezi řádem a zvláště kněž- stvem světským. Právě roku 1282 listinou z 9. února rovná spory papež Martin IV. mezi klerem světským a mendikanty. Listina poslána biskupu olomoucké- 167

Strana 168
mu. (CDM., XV. 12.) Několik let předtím si stěžuje biskup olomoucký Bruno v listě z 16. XII. 1273 na mendikanty a dává papeži rady v té věci pro budoucí koncil lyonský (RB., II. 345). Minorité si patrně osobili právo pochovati tak vynikající členku klarisek a přispíšil si k tomu cíli sám generál řádu, aby tím zastínil domácí preláty, jak to ostatně legenda napovídá v předpovědi Anež- čině, že to nebyl obyčejný frater minor, který nikdy ještě nebyl v Čechách viděn. Mimoto biskup Tobiáš i jako politický straník nemohl býti mnoho po chuti minoritům, když jim zakazuje roku 1289 církevně pohřbíti Zdislava ze Štem- berka, člena to rodiny, s níž minorité a zvláště klášter bl. Anežky žil v takovém přátelství (J. B. Novák: Formulář T. z Bechyně, č. 120). Byliť Štemberkové a Vítkovici úhlavními nepřáteli strany habsburské, jejímž vůdcem byl Tobiáš. (185) Generál řádu, jenž pochovával Anežku, byl fr. Bonagracia Tielci ze sv. Jana in Persicheto (generálem od 1279 do 1283), jeda patrně na kapitulu gene- rální toho roku ve Štrasburku. Již před ním byl generál Jan z Parmy v Čechách, jak to udává k roku 1253 Beneš min. i Kollnberger na sv. Jana Křtitele (24. VI.) v Praze při kapitule a není příčiny, proč by se těmto údajům domácích řádo- vých pramenů nevěřilo, když ostatní věci tomu nasvědčují. Ale autor legendy v své horlivosti zdůrazňuje přece, že to byla nevídaná novota, když přišel sám generál. Ostatně se to mohlo týkati i jeho osoby, neboť fr. Bonagura, no- sitel 4. listu Klářina Anežce byl jistě osobou rozdílnou. Viz o jeho kariéře v Chron. XXIV. Generalium v Anal. Fr. III. (186) Bylo to na smrtnou neděli dne 15. března 1282. Zajímavé jest, s ja- kým zjevným rozhorčením praví oba životopisy u Boll. o tom, že nebyla Anežka pochována žádným biskupem ani prelátem: „... nudipede monacho dicto Bo- nagratia“ byla pochována, praví Boll. I., 125... „a vulgari religioso, quamvis inter Franciscanos suos non vulgari“, praví Boll. II. 528. Doba vydavatelů ve století 17. již neznala toho společenského významu minoritů a zvláště jejich- generála v době spisovatele legendy. Poznámka vydavatelů XVII. století vy- jadřuje také zřejmé rozhorčení nad netečností biskupa a jiných hodnostářů cír- kevních, s jakou se chovali při smrti tak veliké hvězdy svatosti na českém nebi, jakou byla Anežka, královská dcera, že nechali obstarávati pohřeb jen „bosá- kům“. (187) Kaple Panny Marie byla přistavěna ke kostelu sv. Vavřince na způsob nízké boční lodi na straně jižní. Kostel sv. Vavřince pak byl prodloužen na východ o kostel sv. Františka. (Viz o tom: Tomek-Mocker, Klášter bl. Anežky v Praze str. 11 a násl. a půdorys list 1.) (188) Kaple Panny Marie dle toho bylo používáno jako oratoria sester zvláště pro nemocné. Pohřbením těla Anežčina stala se kaple ta zvláště v dobách spi- sovatelových jakousi první svatyní úcty bl. Anežky. (189) Srov. obraz podobný v oficiu sv. Františka v responsoriu II. nokturnu na 4. října, Brev. Rom. Seraph. (190) Eccli. 50, 8. ( 191) Ibid. ( 192 ) Conf. Cant. 4, 10. (193) Dle Leg. s. Franc. S. Bonav. Op. VIII., 545. ( 194 Conf. Cant. c. 8, 5. (195" Cnf. Psalm. 29, 12. (196) Cnf. Isai. 61, 10. (197" Cnf. Esth. 2, 16. (198 Cnf. Psalm. 149, 2. (199" Conf. Psalm. 46, 6. (200" Cnf. Rom. 16, 27. (201) Cnf. Psalm. 4, 4. (202) Rčení toto vzato z řehole sv. Kláry z r. 1253 cap. 1. v Seraph. legisla- tionis textus, str. 52. (203) Conf. Psalm. 67, 36. (204) Marketa, dcera Václava II. a Guty, narodila se 19. II. 1296, byla za- 168

Strana 169
snoubena Boleslavu Lehnickému a zemřela 27. března 1322. Boll. I. 512 i II. 528 mají místo Guta Juditha. (205) Spisovatel přidává hned, že to byla Eliška, manželka krále Jana, neboť byla živa ještě jiná Eliška, královna vdova po Václavovi II., jež zemřela až roku 1335. (206) Boll. II. 528 praví, že to bylo druhý rok po narození Karlově. Narodil se 16. května 1316 (Palacký — Riegrovo v. II., 212), tedy to bylo dle Boll. 1318. Podle Palackého se odebrala Eliška 20. června 1317 s dítkami svými Marketou, Jitkou a Václavem (Karlem IV.) na svůj hrad Loketský (Cubitus), na němž přebývala několik měsíců. Dne 12. listopadu 1317 přitáhl k Lokti její manžel král Jan s branným lidem z Porýní a dne 18. listopadu přitrhl společně ku Praze. Nato následovala svého manžela Eliška již 21. ledna 1318 do Brna a opět 27. února téhož roku do Prahy a odtud v průvodu manželově zase na Loket, kde setrvala až do 1319. Roku 1319 odvezena násilím sama na rozkaz svého manžela se soukromou družinou na Mělník, a Václav chován v komůrce jako vězeň po dva měsíce. Za těchto stálých změn pobytu Eliščina mohla nastati nemoc jejího syna Václava. Palacký poznamenává, že došed stáří jen 4 mě- síců, byl již odevzdán panu Vilému Žajíci z Valdeka (Palacký, vyd. Rieger II., 212 a násl.). Legenda předpokládá, že Eliška byla za nemoci synovy v Praze, a že měla jediného syna; druhý nejmladší tehdy Přemysl Otakar se narodil asi 1319, takže by to souhlasilo s údajem u Boll. (207) U Boll. I. jest název Loket, u Boll. II. jest též Cubitus. Český překlad má „na hradě, jemužto Loket říkají“, a udává vzdálenost od Prahy osmnácte mil. (208) Autor legendy vlastenecky vkládá do úst Anežčiných výtku královně Elišce, že ctí jiné světce a světice a nestará se o úctu domácí světice tak mocné u Boha, jež k tomu jest její tetou. Jest to nepřímá výtka s napomenutím po- slední Přemyslovně, aby se ze všech sil přičinila o kanonisaci Anežčinu. Vý- sledek toho zaznamenává-autor hned v následujícím zázraku. (209) Poznamenává autor legendy ústy Eliščinými emfaticky, že je dcerou Vác- lava II., rozdílnou od Elišky neboli Rejčky Polské, nevlastní matky Elišky Přemyslovny, a k tomu zase nepřímé připomenutí kanonisace, ježto jest po- slední Přemyslovnou. Poněvadž oba zázraky čerpal autor legendy bezpochyby od samé Elišky anebo z jejího okolí, byla i výtka ona v souhlasu s přáním Eliščiným učiniti kanonisaci Anežčinu záležitostí obecného přání a dokonce i nebe, odtud povzbuzuje samo zjevení Elišku, aby prosila ve jménu Anežčině. Co mohlo býti vítanějšího této hrdé Přemyslovně, nežli učiniti oslavu její tety a jejího tím slavného rodu předmětem žádosti samého nebe? Odtud autorovo vlastenectví a výtka, jež oboje vnuklo jemu přání královnino. (210) V českém překladě praví posel: dej mi koláč... Týchž slov užívá Bec- kovský a dodává poznámkou, že staří Čechové užívali těch slov, když šťastnou novinu přinášeli (str. 134, vyd. z r. 1758). (211) Legenda nejmenuje ani předtím ani zde syna prvorozeného jménem, jen ruk. milánský nechává na začátku zázraku prázdné místo a jmenuje jej pánem „primogenitum dominum“... Snad poznámka tato souvisí s projevy Eliščinými v době, kdy se manžel její zanášel myšlenkou 1318 zaměniti králov- ství České za palatinát Porýnský. Jaké to byly projevy, nelze s jistotou říci. Palacký praví, že jest možné, že Eliška prohlásila, že v případě nejhorším by chtěla ve spojení se synem svým i se všemi věrnými Čechy postaviti se na odpor. To však se donášelo králi jako spiknutí královny s pány proti němu. Autor se jeví zde jako straník královny v oněch bouřlivých dobách. (212) Jedná se zde o porodu čtvrtého dítka Eliščina, jež bylo nazváno Pře- myslem Otakarem, narozeným asi začátkem 1319 (Palacký, vyd. 1928, str. 354), ale brzy zemřelo. (213) Autor mluví jen o slibu, ale ne o tom, jak byl ve skutečnosti proveden, z čehož se soudí právem, že legenda byla psána dříve, než se tak skutečně stalo, jak o tom v úvodě je řeč. O posledním se dovídáme z kroniky zbraslavské 169

Strana 170
(FRB., IV. 291) a Františka Pražského (ib. 403) k roku 1228 a k témuž roku i Wadding, Ann. Min., tedy skoro za deset let po zázraku, kdy Eliška již cítila, že života jejího již není na dlouho. Boll. I. a II. se o slibu nezmiňuje. (214) Hned po složení slavnostního slibu nastala úleva v nemoci. Štr. 49. (215) Jméno dítka i matky jeho blíže neznámo. Byla to dle všeho vdova s klášterem dobře známá a vynikající asi dobroditelka, poněvadž legenda zazna- menává, že teta onoho chlapce měla zvláštní milost, vymoženou patrně bratry menšími, od apoštolské Stolice vcházeti do kláštera sester. Dne 28. července 1316 vydává město Praha potvrzení Marketě a jejím sirotkům na brzké vy- placení 72 grošů pražských. (RB., III. 133, č. 329), ale nelze říci, že to byla táž osoba. (216) Viz o ní str. 30, pozn. 2. (217) Jutta de Lyznik snad z Lišnice (Erben RB.), český překlad má Kytka z Gyssnika. Z Lišnice neboli de Lyznik se jmenuje Menhart, první manžel Anežky z Hradce, jenž se vyskytuje mezi roky 1267—1300. Za duši téhož Menharta či Meinhera de Lisnik a Wernharda de Schawenberg činí odkaz Jindřich z Hradce klášteru Wilheringskému 3. listopadu 1319 (RB., III. č. 535). Jiný toho jména jest Albert purkrabí z Lišnice (burgravius de Lyznyk), strýc Alberta, řečeného ze Žeberka (dicti de Sebech), odevzdal jakési ostatky kostelu in Buch (RB., IV, 771) dne 12. března 1309. Jeden nebo druhý mohl býti otcem řečené sestry Jutty. (218) Jest to jméno zkrácené asi z Vratislava, jak má Boll. I., český překlad má též Wracka z Augezda; dle této zkráceniny má Boll. II., 529: Varacia, ně- mecký překlad M „mit namen praczka“. Dle listin od 1263 až do 1301 lze uvésti několik jmen šlechtických zvaných z Újezda: Na listině Přemysla Otakara II. ve sporu Sdeslava ze Šternberka a kláštera Hradištského je svědkem Budislav Prauonicz de Vgezd (RB., II. č. 672). Na kupní listině z 29. III. 1263 je svěd- kem Michal z Újezda (ib. č. 418), na jiné listině pro klášter Hradištský z 1280 je Wojslav de Uiesd (ib. č. 1210). Jakýsi Pocral de Vgesd jest svědkem na dvou listinách pro Německé rytíře z roku 1281. (Ibid. č. 1228 —9) Jindřich z Újezda (de Vgest) je notářem na listině Jenzo de Schonberch 2. VII. 1281 (RB., II. č. 1241), Gotthardus de Wgyst je svědkem v listině z 2. II. 1283, jež urovnává spor pro klášter v Plasech. Konrád z Újezda (Vgiezd) je svědkem klášteru sv. Jiří v Praze v listině 1. IV. 1285 (RB., II. č. 1241, 1289). Ratmír z Újezda (miles de Ugez, Vgezd) je svědkem na listině beneficiátů olomouckých z r. 1287 a na listině biskupa Dětřicha olomouckého z r. 1295 (RB., II. č. 1399 a 1694). Lipold z Újezda (miles de Vgetz, Wgezd) je svědkem na listině 1293 Jindřicha Rožm- berského (RB., II. č. 1623) a Vítka ze Švabenic jinak Heřmanic při prodeji kláš- teru Zderazskému r. 1309 (RB., II. č. 2189). Konečně jest Martin z Újezda (de Vgezd) a Mikuláš z Újezda na listině biskupa olomouckého Dětřicha. (RB., II. č. 1874) z 26. února 1301. Nelze určiti ani přibližně, které větvi z tohoto roz- šířeného rodu Wracka náležela. (219) Byly to mše, nikoli k její poctě ještě, neboť takové byly dovoleny jen po prohlášení církevním. Ale z poznámky autorovy jest viděti, že obecná úcta Anežku pokládala za světici, k nížto spíše sluší se modliti, než modliti se za ni. Mimo to poznámka o výročním dni úmrtí Anežčina ukazuje, že sestry konávaly již tehdy jakousi pobožnost, ne za duši její, nýbrž za oslavu její, jak to církevní zákony tehdy dovolovaly. Mohlo to býti jakési oficium, ovšem ne ve smyslu veřejně-církevním — neboť o to bylo žádáno teprve r. 1679 — nýbrž soukromém, jak se dovolává petice z roku 1679 abatyše i konventu sv. Františka v Praze (Čas. Katol. D., r. 1931, str. 751) a jak o tom svědčí poznámky již v 5 breviáři zr. 1356 kláštera křižovnického v Praze. (220) Jest to zkrácené jméno Ludmila, jak mají Boll. I., 512 a II. 529. Byla to bezpochyby sestra, pocházející z panského rodu Markvarticů a později z Lem- berka. Jeden ze synů Havla z Lemberka byl Jaroslav, jenž se psal z Turnova, 1271— 1289 (Palacký, DNČ., Počátky rodopisu, vyd. 1928, str. 238 a srv. Sed- láček Hrady, V. 195). Tento Jaroslav vyskytuje se několikrát v listinách Pře- 170

Strana 171
mysla Otakara II. i Václava II. i soukromých (RB., II. č. 753, 787, 822, 1298, 1474) od roku 1271— 1289. Byla tedy Ludka řečená asi dcerou Jaroslavovou. (221) Przibko jest zdrobnělé jméno z Přibyslav. Cunso de Hermanicz jest Konrád z Heřmanic. Než Konrád se v těch letech nevyskytuje v listinách v rodě šlechticů z Heřmanic. Roku 1263 dne 25. III. jest jakýsi Oldřich z Hermanicz svědkem na listině Přemysla Otakara II. pro svobody Litomyšlského kláštera (RB., II. č. 416). V letech 1301 až 1309 ve čtyřech listinách vystupuje jako zvláštní dobrodinec kláštera na Zderaze křižovníků božího hrobu Vítek, rytíř z Heř- manic, jinak ze Švabenic (Witko miles de Hermanicz sive de Swabenicz) (RB., II. č. 1872, 2122, 2177, 2189). (222) Mikuláš de Nazycz se opět nevyskytuje. Je-li s Mikulášem de Nucznicz, jenž je svědkem asi 1295 (RB., II. č. 1674), v nějakém spojení anebo, je-li s Prsi- dotou de Neasicz příbuzný, jenž je svědkem 4. III. 1314 (RB., III. č. 183), nedá se určiti. (223) V českém překladě: Wanka z Prahy řečená Malau. H. Boll. I., 512 má Puella Mala a v poznámce má, že v jiném životopise je „Parva“. Boll. II., 523: Puella, cui Parvae cognomen a futura diminutione notabili indiderant. Jest to zdrobnělé jméno od mužského jména Václav, Vaněk. Wanco jakýsi se při- pomíná v listině z 13. XI. 1326 „unus de iuratis civ. Prag.“ (RB., III. č. 1240.) (224) Český překlad má: Krystyna, dcera Kofffrydová šafářová Bratrů Bo- sáků. Bosáků místo b. menších změněno vydavatelem, poněvadž za doby jeho bosáci byli observanti (františkáni nynější) a menší bratři byli nynější minorité. Boll. II., 530 má Christiana. (225) Gothfrid byl prokurátorem bratří menších a to v době mezi roky 1283 a 1322 a dle toho lze datovati složení legendy, jak o tom byla řeč shora v úvodě. Po roce 1322 měli minorité místo světských prokurátorů, již spravovali jmění jménem apoštolské Stolice, ze svého středu „Fratres procuratores (Holzapfl, Handb. 81). (226) Český překlad má: ... manželka měštěnína jednoho Pražského, řeče- ného Zechba (zkomoleno dle pův. „ze Chba“) Boll. mají: I. 512 „mulier Pra- gensis“, II. 532 má v poznámce, že jméno nedbalostí spisovatelovou vypadlo a dále praví:... inter Pragenses non postrema mulier“. Legenda naznačuje, že byla ona paní dobroditelkou bratří menších v Praze. V listinách mezi roky 1314 až 1333 se vyskytuje velmi často jméno Martina jakéhosi, zvaného de Egra, jenž je měšťanem pražským a od 1322 jest „juratus civis Pragen“. Je-li to táž osoba vždy v těch letech, pak by to byl manžel oné nemocné ženy. Viz o něm RB., III. passim. (227) Boll. I., 512 má Dobroslaua Slanensis mulier, II., 532: D. matrona Sla- nenesis. Německé rukopisy M. a W. mají jméno paní „broslana“. V době vzniku legendy naší se asi okolo roku 1305 uvádí jakýsi Mladota jako svědek ve smlou- vě o Tuřany. (Viz o tom Soupis památek hist. a uměl. XX., p. o. Slaný, str. 211 a RB., I. 90). Poněvadž tu dle všeho šlo o paní vynikajícího rodu, možno mysliti snad na tento rod, který se uvádí v držení hradu Slánského již okolo roku 1136 (FRB., II. 226) a jako zakladatel kostela sv. Gotharda v Slaném, jenž náležel klášteru Ostrovskému, jemuž Mladota byl předním dobrodincem. Viz o tom Soupis u. m. (228) Contrata je tolik jako regio vel tractus, quasi conterrata vel a contea vel comitatus (Du Cange: Glossarium II., 1031 —2). (229) Legenda výslovně i zde mluví o diecési Pražské, ač se to rozumí samo sebou. Zde je též malý doklad, že autor nepsal pro veřejnost českou, nýbrž pro úřady papežské kurie jako spis kanonisační. (230) Dle dalšího textu se zde myslí na některý klášter jiný než v Praze. Snad to byli minorité některého kláštera poblíž Slaného. Ale ve středověku se neuvádí ani v Slaném ani v okolí blízkém klášter. Tak by bylo možno myslit na klášter v Žatci, jenž byl Slanému nejblíž, ale tam se uvádí klášter až v seznamu minoritských konventů u Bart. Pisana (Anal. Franc. IV., 554), jehož datum jest neurčité ze IV. století, a listina, týkající se kláštera Žateckého, jest až z roku 171

Strana 172
1386. (Neumann, Prameny k děj. duch. v dob. předhus. a hus. Olomouc, 1926, str. 156, č. 2). Jiné kláštery, na něž by bylo možno mysliti, byly v té době: v Mostě, v Kadani a v Litoměřicích. Všecky tyto kláštery mají starší data nežli Žatec, totiž v XIII. století. (Viz o datech založení Hýbl v ČČH., II. 337—8 a Novotný ČD., I. 3, 933.) Glassberger v své kronice řádové připomíná k roku 1318 již provinciální ka- pitulu v Žatci, ale nespolehlivost dat kronikářských nelze dle toho stanoviti bezpečného data. (Anal. Franc. II., 125.) Také zápisy Beneše min. (Dobner, Monumenta IV., 31) udávají dokonce již k roku 1346 provinciální kapitulu v Žatci v přítomnosti Fr. Františka, ministra provinciála, na svátek sv. Františka (4. října). Ale jsou v datech též nespolehlivé. Než myslíme-li, že v listině oné z roku 1386 prosí žatecká městská rada pro- vinciální kapitulu v Opolí, aby vynikající kvardián Gerhart byl ponechán v Žatci, pak třeba počítati již na dobu mnoha let před r. 1386, aby se představený kláš- tera těšil takové oblibě. (231) Český překlad má „Tass“, Boll. I. 512, II. 531 „Tasa“. Rod pánů z Tasova, hradu na Jihlavsku, o nichž je řeč jen v XIII. a XIV. stol., užívali téhož erbu jako páni z Lomnice, t. j. křídla: (Palacký DNČ., vyd. 1928, str. 245). K na- šemu jménu se právě hodí tento rod. Poněvadž podle legendy to byl „nobilis dominus in regni Bohemie“, třeba mysliti na někoho, jenž zastával vysoký úřad v království v době vzniku legendy. A skutečně mezi roky 1311 až 1333 se vy- skytuje velmi často v listinách Bznaeto (Wznata, Wzneta) de Lomnicz, Lom- nitz, Lompnicz, komoří královny české a polské. Byl to syn Kateřiny, vdovy po Tasovi z Lomnice, jež založila klášter pro dominikány sv. Anny na předměstí brněnském pod Špilberkem a jež byla abatyší téhož kláštera. (RB., III. č. 80, 349, a passim až do r. 1333.) Dle všeho tu jde buď o tohoto syna Tasova anebo- o jeho otce Tasa, manžela pozdější abatyše dominikánské. (232) Páni z Dubé, příbuzný rod Hronoviců se znakem ostrve (Palacký 1. c. 235 a Sedláček, Hrady II., 158). Další o nich viz Sedláček, V. 11 a násl. Legenda mluví o Hynkovi z Dubé, jenž byl „multum nobilis dominus in regno Bohemie“, tedy jedním z nejvyšších úředníků. A skutečně toho jména byl v letech 1276 až 1309 nejvyšší komoří a purkrabí Pražský syn Alberta Hynco či Heinco, Heinko, a jak jinak zní všecky variace toho jména, z Dubé (de Duba seu de Doban). Synové jeho Hynco, dictus Scolaris, kanovník pražský, a Poto. Strýc jeho byl Albertus de Seeberg. Boll. I., 513 má „Hinco abbas“, Boll. II., 531 má totéž. Hynek z Dubé od 1282—1290 dapifer, t. j. jídlonošem, stolníkem, od 1291 — 1295 je nejvyšším komořím království Českého, od 1304— 1309 jest purkrabím pražským. (ŘB., II. 421 — 953 passim.). (233) Squinancia bylo tolik asi jako angina. (Du Cange, Glossarium VI. 672.) (234) Rytíř jménem Protivec, Prothiwecz, Protzivetz de Ybchinitz se jme- nuje Bohuslav, Zdeslav a Vícemil (Bohuzlaus, Sdezlau, Wetzemilus či Wece- milus), synové Bohuslava z Žernoseka vystupují jako svědkové v listinách kláš- tera Doksanského v letech 1282 a 1307 (RB., II. č. 1275, 2127). Bylo to v době, která by byla přiměřená vypravování legendy. (235) Dle responsoria hodinek o sv. Martinu v I. nokturnu po 1. lekci, 11. listopadu. (236) Srov. 2. Cor. 1, 3 a 1. Petr. 1, 3. (237) Jméno Marzicus, zdrobnělé Marek, de Hoholycz (Hoholicz) se nikde nevyskytuje. Leopold a Rudolf de Hoholicz (Hoholice) se jmenují při vý- počtu statků a příjmů biskupství pražského okolo r. 1295 (RB., II. 718). Marzik jest jméno šlechtice z Popovic, jenž se jmenuje při půhonu r. 1318 a jiný Marzik ze Šlapanic v půhonu téhož roku. (Émler Quaterni cit. vetustiss. Rel. tab. ter. r. Boh. I., 13, 39.) A ještě jiný toho jména v německé listině Marsick vy- stupuje jako svědek na listině Renunsta z Luchtenburch pro klášter v Osla- vanech. (RB., III. č. 2239.) (238) „Soror Margaretha“, o níž je zde řeč, jest dle všeho totožná s abatyší kláštera klariského ve Znojmě v letech 1330. Bylť klášter bl. Anežky u sv. 172

Strana 173
Františka v Praze jakýmsi semeništěm jiných klášterů klariských u nás, a sestry bl. Anežky se stávaly abatyšemi aspoň prvními jiných klášterů v našich krajích. (RB., III. 655, 672.) (239) Tímto jménem se v době té jmenují dva, po případě tři měšťané: Jakub Pražský, v jehož domě byla uzavřena koupě jakési vsi opatem břevnovským z 1. května 1279 (RB., II. č. 1171). Jiný po případě tentýž Jakub, syn Frenclinův, měšťan pražský, a bratr jeho Mikuláš urovnávají spor s opatem břevnovským 27. září 1287; tentýž Jakub je svědkem na listině ze 23. května 1287 (RB., II. č. 1420, 1474). Jiný Jakub, známější, jest J. syn Wolflinův, měšťan, potom i pří- sežník (konšel? radní?) (juratus), vystupuje v letech 1289 — 1304 asi sedmkrát v listinách jako svědek (RB., II. č. 1474, 1719 a passim). (240) Se jménem Albert jest té doby známo několik měšťanů pražských: Albert, syn Wolframův, Albert, syn Meinhardův, oba okolo r. 1286 (RB., II. 1460, 1461). Albert, otec Wolflinův, jenž ověřuje jako civis jurates s Wolflinem, synem zemřelého Alberta, listinu darovací pro špitál sv. Františka, ze 14. srpna 1303 (RB., II. 1210). Jiný Albert, syn Alberta Meinharda, okolo r. 1306 (RB., II. 906) měšťan a přísežník. Pak Albert Albertův, jiný Albert, měštan a pří- sežník, Albert, zvaný Stucho (Stuck), Albert tkadlec, oba měšťané a přísežníci, vyskytují se v letech 1310—1316 (RB., II. 959, 1017, III. 16 — 147 passim). Nej- bližším asi minoritům a též i naší legendě jest Albert otec Wolflinův. (241) Zmiňuje se o povodních, jako Beneš min. k roku 1273, viz o tom shora v úvodě. (242) Marquard z Vlašimě byl patrně z rodu, jenž zde seděl do roku 1363, Vlastislaviců. Potom se připomínají páni z Vlašimě, jinak z Jenštejna, z nichž pocházel i arcibiskup Jan Očko. Páni a rytíři, kteří se psali z Vlašimě podle hradu Vlašimě, se rozdělili na několik větví. Všecky měly v erbu dvě supí hlavy s červenými krky v bílém štítu. V českých dějinách se připomínají páni z Ví. koncem XIII. a počátkem XIV. století. (Šedláček, IV. na různých m.) Mezi pány, kteří provázeli Jana Lucemburského, se připomínají Jaroš a Mařík z Vlašimě. Marquard z Vl. se nikde ani v listinách ani v dějinách nevyskytuje. Marquar- dové jsou v půhonných knihách: M. vicenotarius, M. de Rziebrzika a M. ze Zvířetic okolo r. 1318—9 (Emler, Quaterni cit. vetustis. Rel. tab. ter. r. Boh. I., 11, 12, 13). (243) Konstancie se stala první nástupkyní Anežčinou v úřadě abatyše, snad jí byla ještě za jejího života, když se vzdala svého úřadu 1238. Důvody, že po vzdání se Anežčině skutečně zvolena nová abatyše, pověděli jsme shora v úvodě. Autor legendy sice praví, že K. byla abatyší po smrti Anežčině, ale to praví proto, že Anežka byla i potom pokládána za abatyši a jejím duchem i vůlí ovládán byl i dále klášter sv. Františka. Autor užívá ostatně týchž slov i pro Anežku z Beřkovic. (244) Český překlad má: Agnežka z Ržísskowic, totéž má i Beckovský str. 141. Boll. I, 513 má: Agnes Gizica, Boll. II, 530: totéž. Německé rukopisy M. a W. mají: „von kowiz“. (Seton str. 142, p. 3.) Tomek v svém Děj. Prahy, I., 620 uvádí též jako druhou abatyši: A. z Říškovic (z Hříškova), asi dle českého překladu legendy, ale neudává pramene. Obojí rod se vyskytuje okolo roku 1318 v kni- hách půhonních: Martin de Byerzkowicz se objevuje ve sporu o dědictví Zbier- cowicz se svým patrně bratrem nebo příbuzným Jarošem de Zbyercowicz (od- tud Sbeřkovic nebo Beřkovic) (Emler, Quaterni etc. I., 45). Z rodu Hřížkovského jsou dva: Vaněk a Vojin (Wanek a Wogin) de Hrzieskowa, kteří se žalují (tamt. I. 12). Správnější, protože původnější, je čtení obou rukopisů latinských. Boll. uvádějí snad jméno řeholní anebo nějakou zkomoleninu. Rod Beřkovských ze Šebířova, seděním na Šebířově v okolí Vožickém, nosili na štítě lilii. (Sed- láček, IV., 243.) (245) Paní Školastika, manželka Habarda ze Žerotína, byla dcera Zdeslava ze Štemberka, známého straníka pana Záviše z Falkenštejna a úhlavního ne- přítele strany habsburské, jejímž vůdcem byl biskup Tobiáš z Bechyně, jak o tom byla zmínka shora v pozn. 3. str. 45. 173

Strana 174
Papež Mikuláš IV. (z řádu františkánského) uděluje, jistě ne bez intervence františkánů českých, pravomoc biskupu pražskému, aby dispensoval od pře- kážky 4. stupně pokrevenství mezi manžely Habardem ze Žerotína a Školasti- kou, dcerou Zdeslava ze Štemberka a legitimoval i děti jejich již zrozené i budoucí (RB., II. č. 1510). Listina je datována z 21. srpna 1290. Zvláštní to zjev: téže doby, kdy Tobiáš stíhá klatbou rodinu štemberskou a zakazuje i minoritům církevně pochovati zemřelého Zdeslava, na rozkaz papeže uděluje velikou milost jeho vlastní dceři, o níž praví legenda, že měla ještě jiná privilegia ohledně klausury. (246) Týž Habard listinou 14. srpna 1300 prodal dvě vesnice proboštovi měl- nickému (RB. II, č. 1863). Habart ze Žerotína vystupuje v dějinách mezi roky 1287—1300. Jeho synové jsou: Plichta, Jarka a Habart ze Žerotína. Žerotínové patřili do rodu Janoviců, jejichž společným znakem byla orlice. (Palacký, str. 238, vyd. 1928.) (247) malagina = obměkčující prostředek, obvazek. (248) Český překlad, ani Boll. tohoto zázraku nemají, o čemž bylo již řečeno shora v úvodě. Německý Ber má: „Ain ander fraw die was des herren von Stain- berg.“ Jaroslav ze Štemberka, syn Zdeslavův, který se ještě v listině z 6. červ- na píše z Chlumce, později od roku 1249 ze Štemberka. Bratři Jaroslavovi byli: Albrecht, Zdeslav (Zdislav), Beneš, Diviš a Jan. Albrecht a Jaroslav se jmenují často svědky v listinách od r. 1269. Onen zdědil moravské, tento české statky otcovy. (Palacký, str. 243, srv. R. B. II, 569, 570, 997, 612 a C. D. M. II, 84, IV, 35, 127, 204.) V letech 1284—1287 zastává Jaroslav, syn Zdeslavův, úřad číš- níka král. českého a purkrabí „in Wetow, Vetlau“. To byl asi také manžel paní Hostyrhildis, o níž legenda mluví, poněvadž se jiný šlechtic toho jména nevysky- tuje v té době. O přídomku „ze Zábřeha“ bylo již pověděno dříve v rozboru legendy. (249) Český překlad má: Paní Mladotova z Litomyšle. Boll. I, 513: De Mala- data viri nobilis uxore Lithomysliensi, Boll. II, 532: Maladata nobilis femina et viri item illustris Lithomischlii. Německé rukopisy: M má: nilado, W: nico- lao. Mladotové vystupují častěji v listinách. Roku 1276 jest Mladota de Chenow svědkem na listině smírčí mezi proboštem doksanským a mělnickým (R. B. II, č. 1061). Roku 1295 jsou Mladota de Jedchan a Mladota de Podívek svědky v darovací listině krále Václava II. (R. B. II, č. 1687) a roku 1305 ze dne 10. dubna Mladota de Drast obdržel od krále Václava ves Solopisky za své služby dědičně. Tento Mladota je podčíšníkem královským (subpincerna regius) (R. B. II). Jiný ještě Mladota je členem Německých rytířů, jehož bratr Mrakota je minoritou u sv. Františka. Tohoto Mrakotu vyslala Anežka se strany svého domu k obchůzce statku přeštického roku 1245 (R. B. I, 1133). Podle těchto zá- znamů byli Mladotové ve službách dvora královského; byl to nižší šlechtický rod, jemuž se dostalo za služby statku ve východních Čechách. Český překlad i Boll. mají sice správnější název kraje podle toho, kde byli usazeni Mladotové; ale právě proto není původní, nýbrž úmyslně později opravený od vydavatelů. (250) Act. 2, 11. (251) Psalm. 150, 1. (252) Český překlad má takto: „dcera Domaslavova z Kworče.“ Boll. I, 513, má: Domca, Boll. II, 530: Dominica. O rodu tom viz pozn. 2, str. 49. (253) Viz o tom Ben. minority zázn. k roku 1273, též Letopisy č. F. R. B. II, 301. (254) Český překlad chybně opraven, podle všeho asi vydavatelem, že má místo „pana“ „paní Albrechtovi“. Boll. I, 513 a II, 530, mají jen „Elizabetha virgo“. Albert z Liběšic (de Lubssiz) dne 15. června 1319 přijímá za poskytovanou ochranu od kláštera panen cisterciaček v Chotěšově ves Litěchovice (Ř. B. III č. 503). Týž asi Albert jest to, jenž zastává v letech 1318 — 1320 komorníka při soudu (Quaterni cit. vetustis. Emler I, 7 a 11). Manželkou jeho je Marketa, též děti se jmenují, ale mezi nimi není Alžběta, sestra klariska. Vysvětlení je snad- né, že tu šlo o děti, které byly v rodině a které tedy mohly děditi. (Srv. R. B 174

Strana 175
III, 503.) Pánové z Liběšic příslušeli k mocnému rodu panskému, pokolení Hro- noviců, majících v erbu ostrev, k nimz patřili páni z Lichtenburka, z Dubé, z Housky, z Liběšic, z Přibyslavě, ze Žlebů, z Klinštejna a jiní. (255) Boll. I, 513, má jen „Zdinica“. Byla to asi dcera jakéhosi Pavlíka, patrně dobře známého. V letech 1252— 1258 vystupuje jako svědek v listinách Pře- mysla Otakara II. Paulik, či Pavlich, též Paulus de Hozton, též Hostim, s brat- rem Sdeslavem ze Šternberka. Všecky jsou věnovány klášterům, a jedna z nich je pro klášter křižovnický u sv. Františka. (R. B. II, č. 79, 176, 2658.) Snad byl tento otcem sestry Zdeňky, klarisky. Jiný Pavlík je s Dobrohostem županem a svědčí roku 1257 na listině Přemyslově pro klášter (R. B. II, č. 164) a opět jiný Pavlík, syn Humprechtův, svědčí roku 1262 ze 30. ledna též na listině králov- ské, pro klášter u sv. Jiří v Praze. Snad to byla ve všech případech táž osoba. (256) Boll. II, 527, má: Juditha virgo. V letech 1272 až 1278 vyskytuje se v lis- tinách velmi často Albert z Lešan (de Leszan, Lessan). V nich bývá někdy svědkem při urovnání sporu (R. B. II, č. 1176), obyčejně však jedná se o vrácení nebo náhradu za škody, způsobené jím nebo jeho přáteli na statcích církev- ních, zvláště na Moravě (R. B. II, č. 802, 1195, 1280, 1282). V odboji proti Zá- višovi a jeho straně na Moravě dopouštěl se loupeží, až byl donucen s jinými se podrobiti, jak patrno z listin r. 1285 (R. B. II, 1348, 1357). Jiní členové snad téhož rodu byli Buzlaus, Weliz a Pribek (píší se de Leschan, Lazan, Lasan) v téže době. V listině 1285 z 29. června, jíž se urovnává spor mezi Fridri- chem ze Šumburku a biskupem Dětřichem olomouckým, je svědkem též Sti- borius ord. S. Francisci (R. B. II, č. 1289, 1353). Jiný z toho rodu, patrně Bussek de Lesczan, žaluje pro vraždu svého nevlastního syna Sulislava, jakéhosi Racka de Beyla, roku 1316 a jiný ještě Mikuláš z Lesczan je poháněn k soudu Drži- slavem de Radicz roku 1321 (Emler, Quaterni etc. I, 7, 20). Rod tento bez- pochyby náležel k rozvětvenému kmeni Buziců, jejichž společným znakem byla ve štítě sviní hlava. Ve staré totiž matrice, jak zaznamenává Sedláček (Hrady IV, 221), se připomíná r. 1375 Oldřich z Lestin (z Lešan), jinak ze Šellenberka, již k rodu Boziců náleželi. (257) Vyslovuje zde cíl své práce, zvláště vypsání zázraků. Proto vypsal tyto zázraky jen, kdežto ostatní pominul, aby ti, kteří jsou důstojnější a zkušenější ke cti Boha a této přeslavné panny, měli příležitost více připojiti. Slova ta týkají se jistě především řádových představených a pak též i těch hodnostářů církevních, jimž mělo záležeti na oslavě Anežčině. (258) Psalm. 39, 3. (259) Psalm. 68, 16, a z mešního formuláře za zemřelé. (Offertorium.) (260) Dan. 3, 52. (261) Srovn. Ben. minorita k r. 1234, Glassberger v Anal. Franc. II, 56, a Ann. Pol. v M. G. SS. XIX, 633. (262) Předchozí slova: „Nota“ až po „sexto“ scházejí ve všech známých tex- tech a překladech legendy, kromě starého překladu českého. O tom šířeji viz v rozboru legendy. (263) Václav I., bratr Anežčin, král český, byl skutečně čtvrtým králem čes- kým. (264) Ben. minorita má vstup její k roku 1236, tentýž rok má Glassberger v An. Franc. II, 57— 58 atd., jak o tom šířeji v pozn. 2 na str. 15. Nejpravděpodobnější rok vstupu jejího je 1234. Důvody pro to viz tamže. (265) Sv. František totiž na začátku svého obrácení opravil tři polozbořené kostelíčky blíže Assisi: sv. Damiána, kam později uvedl sv. Kláru a její druž- ky, sv. Petra a po něm Panny Marie Andělské, či později „Porciunkule“ zvaný. (266) Autor zde činí sice paralelu, oblíbenou v řádě františkánském, se třemi kostely, jež vystavěl sv. František. Jistě to byla chlouba františkánů českých, že se mohli pochlubiti zakladatelkou, jež v své „konversi“ byla podobnou sv. Františku. A není také příčiny, proč bychom nevěřili, že skutečně za časů auto- rových stály tyto kaple neb kostely na půdě dvojího kláštera františkánského, a to s tituly jím označenými. První ke cti Spasitele, snad to byla ta nejstarší 175

Strana 176
část kláštera, jež byla spolu posvěcena sv. Vavřinci. Dvojí titul, hlavní sv. Spa- sitele a vedlejší sv. Vavřince, byl tím spíše možný, že při druhém kostele sám autor jmenuje dvojí titul: Panny Marie a sv. Františka. Dvojí titul byl také proto možný, že kaple ony byly vlastně spíše malými přístavky s jedním oltá- řem, podle něhož měla název každá z nich, anebo se jmenovaly dohromady jako jeden kostel s několika tituly. Autor zde potřeboval shrnouti obě kaple v jeden kostel, aby pro třetí kostel, totiž sv. Františka u Křižovníků, Anežkou zbudovaný, měl ještě místo. Důvody jiné viz k tomu v pozn. 55. (267) Vznik špitálního kostela sv. Františka legenda připisuje působení řádu bratří menších na rozkaz Anežčin. Špitální kostel byl původně, jako mnohé jiné po Evropě, zasvěcen Duchu svatému. (Novotný, 923 a Dějiny českých Kři- žovníků s č. hvězdou, 1930, str. 44.) Ale vlivem minoritů přistoupil také titul sv. Františka. Anežka zde ostatně napodobila svoji, již svatou, sestřenici Alžbětu, jak o tom legenda shora výslovně mluví. Viz o tom více na str. 14, pozn. 3. (268) Viz o tom p. 3, str. 14. O bohatém nadání Anežčině viz podrobněji No- votný, str. 923 a násl., Dějiny českých křižovníků, str. 23 a násl. (269) O původním vzniku řádu křižovnického i o jeho první špitální činnosti viz Dějiny českých křižovníků s č. hv., Praha, 1930, str. 15 a násl. a str. 43 a násl. (270) Následující chronologické poznámky scházejí ve všech manuskriptech. V českém překladě starém jsou jen z části, a to jen, pokud se týkají bl. Anežky. (271) K témuž roku má tuto zprávu a skoro týmiž slovy i Glassbergerova t. zv. „Maior cronica Boemorum moderna“, vyd. Setonovo, str. 81. (272) Mylně místo roku 1278. (278) Malleus znamená kladivo, kyj a také meč (Du Cange, Glossarium IV, 370). (274) Vivificare je vlastně oživiti, živým učiniti, zde to má význam na živu ponechati. (275) Celerinaster zde znamená tolik co celeriter. (276) Palacký uvádí jméno onoho šlechtice z Contin. Vindobon. (ap. Pertz, XI, 709 sq.): Berthold Schenk z Emerberka, jemuž se Přemysl poddával do za- jetí. Ale nešlechetník ten, radost maje, že mohl prý pomstíti bratra, někdy Otakarovým kázáním popraveného, a jiní druhové rakouští... povalili krále bezbranného k zemi, probodli jej oštípem a dorazili konečně sedmnácti rana- mi...“ (Palacký, vyd. 1928, str. 287 a pozn. 181.) (277) Byl to Jan III. z Dražic, jenž byl skutečně 24. biskupem pražským od roku 1258 do 1278, 21. října a nikoliv, jak udává legenda, k roku též 1277. (278) Tobiáš z Bechyně byl 25. biskupem pražským od 1278 do 1296. Srovn. p. 2 a 3, str. 42. Srov. Ben. min. k roku 1278 a Pulkava ve F. R. B. V, 165. (279) Ota Braniborský byl syn sestry Otakarovy Boženy a Oty III. Od roku 1279—1283 spravoval jako vladař a poručník Václava II. Čechy. Měl spory se svým bratrancem Otou, zvaným „se šípem“, o kurfiřství. Byl zván „Longus (Dlouhý). (280) Srovn. Ben. minorita k r. 1279. (281) Srovn. Ben. min. k r. 1279. (282) Ve skutečnosti byl hlad a po něm mor v Čechách následkem domácích válek a rozbrojů až 1281 a trval do polovice 1282. Tak stanovil Palacký podle souhlasu kronik, zpráv, které vesměs k těmto rokům líčí hrůzy hladu a moru té doby. Jen naše legenda a celkem s ní shodně i Beneš min. připojují z důvodů, již v úvodě vyložených, hrůzy hladu a moru hned k roku záhuby krále Pře- mysla Otakara. (283) Chybně místo roku 1281, jak má sám autor legendy v samé legendě, fol. 35 v. Šprávný rok úmrtí, podle našeho počítání, byl 1282. Viz o tom Seton, Some new sources etc., 47. (284) Autor jmenuje obě díla Anežčina již podle obecného názvu, tehdy obec- ně se ujavšího. Potom následují v milánském rukopise dva listy: První sv. Igná- ce mučedníka k Panně Marii a druhý Panny Marie k sv. Ignáci. Na to se při- 176

Strana 177
pojují bezprostředně, jako pokračování v listech, čtyři listy sv. Kláry bl. Anežce. (285) Rukopis milánský má: Item epistola, poněvadž předcházejí dva listy apokryfní, o nichž jsme se zmínili. (286) Rozšířena byla pověst o Anežce České zvláště listem papeže Řehoře IX. ke královně Kastilské ze 7. června 1235 (R. B. I, č. 880). Odtud též datování to- hoto listu. Viz o tom v úvodě. (287) O zasnoubení Anežčině viz pozn. 1, str. 7, pozn. 3, str. 8, pozn. 4, str. 11. Klára zde ne bez důvodu výslovně praví: „legittime desponsari“; liší zde zřejmě zákonité manželství Fridrichem II. nabízené od nezákonitého, nedovoleného, Jindřichem žádaného. (288) Sv. Klára používá v listě tomto úmyslně oficia církevních hodinek o sv. Anežce, ježto to byla křestní patronka Anežčina a okolo jejíhož svátku 21. led- na se pravděpodobně Anežka narodila (Boll. II, 513). Responsorium I. nocturni po 1. lekci. (289) Ibid. 2. antif. I. nokturnu. (290) Ibid. responsor. I. noktur. po 2. lekci. (291 Eccli. 45, 14. (292" Conf. Matth. 12, 50. (293" Cnf. Hebr. 12, 2. (294 Coloss. 1, 13. (295) Cnf. II, Cor. 5, 19. (296) Form. mešní o Panně Marii. (297" Psalm. 148, 5. (298) Matth. 8, 20. (299) Joann. 19, 30. (300" Cnf. II, Cor. 8, 9. (301 Matth. 6, 20. (302 " Ibid. 5, 12. (303" Ib. 6, 24. (304) Ibid. (305) Sv. Rehoř V., Hom. in Evang. II, 32, n. 2, v římském breviáři v Commune unius Martyris v III. nokturnu (Patr. lat. t. 76, 1233). (306) Conf. Matth. 19, 24. Slova jsou omylem přehozena a mají zníti: „trans- ire camelus, quam scandere dives celica regna.“ Proto asi spisovatel legendy v ms. dodal „regnare“ místo „regna“. (307) Conf. Matth. 7, 14. (308) Matth. 19, 20. (309" Philip. 1, 8. (310" Psalm. 83, 8. (311% Conf. I. Thes. 1, 2 a Colos. 4, 12. (312% Cnf. Apoc. 19, 16. (313) Jac. 1, 17. (314) Psalm. 138, 16. (315) Breviar, rom. na 15. srpna, Assumptionis B. V. M., 2. ant. ad laudes. (316) Conf. list papeže Rehoře IX. ke královně kastilské Beatrici 7. VI. 1235 v M. G. EE. saec. XIII, sv. I. 538, R. B. I, č. 880. (317) Tak má i opis v Ambrosiánské bibl. A, český př. má: „obdařenou jsou- ce“, německé texty: „geeret“ nebo „gereichet“, Seton v A. F. H. XVII, 515, pozn. 5. V milánském textu se to zdá hříčkou slovní k dalšímu „uerbis su- perfluis honerare“. (318) Lc. 10, 42. (319) Z mešního řádového formuláře na svátek „Přenesení těla sv. Ant. Pa- duánského“ 15. II., z mešní modlitby „Secreta“, kde je doslovně: „...ut b. An- tonio, confessore tuo, intercedente corpora nostra iugiter exhibeamus hostiam sanctam tibique placentem.“ Srv. též modlitby při „Canon missae“. (320) Gen. 30, 3, 4. Dvě ženy Jakobovy, Lia a Rachel, znázorňovaly v askesi dvojí život: činný a rozjímavý, jak to vidíme v apokryfním díle sv. Bernarda 177

Strana 178
„Liber de modo bene vivendi ad sororem“, kde se praví: Lia est fecunda in filiis, Rachel vero ovis vel videns principium inferprefatur" (Migne, Patr. lat. 184, str. 1277). Odtud je vzato i tofo místo. (331) Exodus 25, 25. 322) Conf. Matth. 4, 6, a Luc. 4, 11. 323) Dsaím. 159, 6. 324) Psalm. 49, 14. (326) Fr. Eliáš z Kortony byl vikářem sv. Františka od 1221 — 1227. Pak byl zvolen první generál řádu po sv. Františku Joannes Parenti až do r. 1232. Na kapitule řádové téhož roku v Riefi byl zvolen jako druhý generál fr. Eliáš. O důvodu, proč Klára právě fr. Eliáše Anežce doporučovala, pověděno bylo shora v úvodě. (826) Myslí zde dary četných privilegií, kferá Anežce v hojné míře nabízela apoštolská Stolice, zvláště na zmírnění chudoby franti&kánské, jak o tom Fe- čeno na několika místech shora, zvláště v rozboru legendy a listů. (827) Myslí zde Klára nejspíše samého papeže Řehoře, jak o tom byla již shora v úvodě zmínka. 328) Dsalm. 44, 5. 329) Isai, 55, 5, 4. 330) TT. Timoth. 2, 12. 331) Apoc. 15, 8. 332) Matth. 15, 44. 333) T, Cor. 5, 9. 334) Dhilip. 4, 4. 335) Conf. Philip. 4, 1. 336) Conf. Hebr. 1, 3. 837) Ibid. 358) Conf. Colos. 1, 15. не) Conf. Psalm. 30, 20. (su Conf. Rom. 8, 32, Ephes. 4, 32, Colos. 3, 13. - Brev. rom. 21, Jan. Off. S. Agnetis anf. III. nocfurni. 342) Dsalm. 144, 5. зы) Mešní form. o svátcích P. Marie, Tractus. 344) Respons. breviar. rom. Commune fest. B. Mariae V., 1. nocturn. 345) Joan. 14, 21. 346) MA zde na mysli Klara konkretni pfipad krále Jindřicha i jeho manžel Markety Rakouské, bývalé soupeřky Anežčiny, druhdy šťastnější a tehdy již tak ponížené? {aus Viz o tom v úvodě při pojednání o třetím listě. 348) Job 6, 12. (soo Isai. 58, 19. 350) Dom. 12, 1. (us) Marc. 9, 48. (uas Apoc. 14, 5. 4. 358) Klára se omlouvá Anežce, Ze se jí nedostávalo poslů a že nebezpečí cest byla zjevná. Má na mysli při tom nebezpečí, jež hrozila na dalekých cestách z vražedného boje mezi kurií papežskou a císařem Fridrichem II., jenž nedávno před sepsáním listu 1250 zemřel a před nímž právě minorité jako horliví při- vrženci kurie se musili míti na pozoru. Již fo mluví proto, že list tento byl psán krátce před smrtí sv. Kláry. Více o něm viz v úvodě. 354) I. Thess. 1, 6. ate} Joan. 1, 29. 36) V círk. hodinkách o sv. Anežce 21. ledna se fafo světice nejvíce oslavuje jako snoubenka Beránka Božího; odtud má sv. Anežka jako zvláštní symbol beránka, a téhož znaku se dostalo i naší Anežce od různých malířů. sie) Respons. po 1. lekci II. nokturnu v brev. rom. 21, I. 358) Galat. 4, 26. 178 

Strana 179
(359) Hebr. 1, 3. (360) Sap. 7, 26. (361 Psalm. 44, 15. (362) Threni 1, 12. (363) Ibid. 3, 20. (364" Cant. 1, 3. (365) Ibid. 2, 4. (366) Ibid. 2, 6 a 8, 3. (367) Ibid. 1, 1. (368) Anežka, rodná sestra sv. Kláry, jež byla příkladem své sestry podnícena tak, že po 16 dnech po odchodu své sestry opustila i ona domov a následovala sestru k sv. Damiánu (Anal. Franc. III, 173). Pak se stala abatyší kláštera kla- riského v Monticelli, odkudž po 30 letech povolána krátce před smrtí Klářinou k sv. Damiánu. V její přítomnosti byl i poslední list psán. Viz o tom pozn. 1, str. 78 a v úvodě. (369) Jména obou bratři jsou celkem neznáma. Bonagura či Bonagracia není totožný s Bonagraciou, potomním generálem, jenž pochovával Anežku, a jenž byl generálem 1278 — 1283, jak o tom má již Novotný, Č. D. I, 3, str. 931, pozn. 1, a také pozn. 4, str. 41 shora v úvodě. Novotný má v poznámce své snad nedo- patřením chybu. Bonagracia, generál, jenž Anežku pochovával, nebyl z Bergamu, nýbrž slul B. Tielci di San Giovanni in Persicheto, kdežto B. da Bergamo byl onen pověstný prokurátor řádu, jenž s generálem Michalem Cesenou vynikl v boji proti Janu XXII. (370) Slova tato ani značka kalichu s monogramem nepatří k rukopisu legendy. O nich více viz v rozboru legendy.

Strana 180

Strana 181
REJSTŘÍK ČESKÝ Academia della Crusca 17 Adéla, manž. Přem. Otakara I. 85 až 86, 152 Agnes v Anežka Albert civ. Prag. 173 Alberf Vel. sv. 78 Albrecht Habsb. 88 Alexander IV. pp. 68, 160 AlZbéta, burgund., manZ. Rud. Habs- burského 164 Alžběta, Kadold. 163 Alžběta, manž. Karla IV. 48 Alžběta, „imperatrix“ 23, 164 Alžběta Rzehniconis 25, 151, 166 Alžběta, svatá 29, 75, 84, 94, 152, 15, 157, 176 Ambroziénské bibliotéka 17, 30, 31, 7 Analecta Franciscana 32, 47, 51, 53, 54, 76, 81 — 82, 88, 151 Anežka blah. 9 — 12, 18, 22, 23, 24, 25, 27, 28, 50, 51, 32, 55, 54, 55, 56, 57, 59, 40, 45, 45, 47, 48, 49 — 51, 68 až 73, 75 — 80, 82— 96, 151 — 178 Anežka, dcera sv. Hedviky 153 Anežka, dcera Vladislava II., abat. svatojirská 153 Anežka durynská 155 Anežka římská, svatá 10 Anežka Sberzkowicz 151, 166, Sbeřkovic rod. Anežka, sestra sv. Kláry 28, 179 Anna, sestra bl. Anežky 152, 153, 159 Antiquitates franciscanae 32 Antonin sv. leg. 9, 76 Assisi 32, 48, 49, 51, 53, 58, 65, 95, 157, 160, 161, 163, 175 Augustiniäni 74 Avignon 22, 43, 7 Balbin, druž. 11, 50, 31, 158 Bamberk 27 bambersky ruk. 25, 24, 27, 29, 31, 33, 37, 39, 40, 42, 43, 55, 57, 81 — 83 Barbora sv. kostel 157 Bartoloměj z Disy v Dissanus Bartoloměj z Pisy a S. Concordio, ř. Domin. 47 Basilej, kl. klaris. Beatrix, kr. kociaki 5 58, 154, 177 Beckovský 24, 31, 32, 47, 164, 172 Bela III., kr. uher. 50 Béla IV., kr. uher. 94 viz 181 benedikce sv. Kláry v ání Beneš Minor. 12, 72, ok 82, 83, 84 AL 88, 163, 168, 172, 173, 175, Beneš z Wartemberka 163 Benigna, klaris. 77, 151, 165, 166 Bergamo 20, 22 berlínský ruk. 27, 34, 35, 37, 38, 100, 154 Bernard sv. 16, 17, 61, 65, 177 Bernard z Quintavalle 67 Berthold Schenk z Emerb. 176 Bihl Mich. 12, Bohemia v Čechy Bohemia docta (Balb.) 31 Bohemia pia (Pontanus) 52 oslovska smotra Cas. 59 Bolek, vév. z Kozli 21 Boleslav lehnický 169 Boleslav, syn Hedv. sv. 153 Bollandisté 9, 11, 15, 20, 21, 23, 24, 30, 51, 55, 56, 44, 51, 56 — 67, 78, 86, 152, 155, 156, 164, 167, 168, 169, 170, 171, 172, 175, 174, 175, 177 Bonagracia z Bergamo, prokur. f. min. 85, 1 Bonagracia (Bo nagura) fr. 64, 168, 179 Bonagracia Tielci, gen. ř. 168, 179 Bonagura v Bonagracia Bonaventura sv. 27, 46, 49, 50, 76, 77, 78, 85, 91, 152, 164, 165 Bonifác VIII. pp. 88 bosáci v observanti Bouvier Šeb., ruk. 66 Božena, sestra Př. Ot. II. 176 brevíř 16, 76, 157, 161, 167 Brigida, klaris. 151, 165, 166 Brucchi Jerem. 32 Bruno, bisk. olom. 168 Celanus Tom. 66, 67, 157 Cesena Mich., gen. ř. 73—74 Clara v. Klára sv. Conformitates (de conform.) Bart, Pi- sana 32, 47, 53, 55 Constancia v. Konstancie Crucigeri v. Kfifovnici Cyril a Method 46, 47 Cechy 10, 11, 20, 22, 50, 58, 60, 71, 81, 84, ST 88, %, 154, 159, 162, 168, e A 9, — , 31 — 38, 40 — 44, 57 — 59, 62, 63, 64, 65, 172, 173, 174, 175, 177 

Strana 182
Ceslav, minister prov. 70, 72 Dalimil, kron. 47, 50 Damián sv., jeptišky a kláší. 58, 59 až 72, 95, 159, 160, 163, 175, 179 Damián a Kosmas, sv. 46 Daniel, bisk. praž. 152 Deodatus Ír., minisf. prov. 146 Dětřich, bisk. olom. 21, 170, 175 Diplomatica mediolan. ruk. 51 Dobroslaua Slanensis 171, viz Mla- dota Dobrovský Jos. 49 Doksany, kla$t. 155 — 154, 172 Domaslav ze Škvorce 164 Domka (Dominika) ze Škvorce 24, 151, 164, 166, viz ze Škvorce rod. Dominikánky, řeh. 94 KA domin. řád 17, 23, 78, Drážďan . 28 Dubá, z 5.5. Hynek 70, viz z Dubé rod. z Dubé rod 172 Ducha sv. špitál 176 Dudík 152 Eleonora, manž. Jindř. angl. III. 155 Eliáš, gen. ř. fr. 59, 60, 95, 178 Elizabeth S. v AlZbéta sv. . Eliška, král. č. 10, 19, 35, 44, 60 — 71, 151, 164, 169, 170 Esca, vdova po Václav. II. (Rejčka) Elyzabeth, filia Alb. de Lubsycz 21, 174, viz z Liběšic rod. Elyzabcíh, „imperafrix“ v. Alžběta Encáš Silvius 89 Epilogus (Epylogus) 34, 76 Ermentruda (Ermentrudis), klar. ab. ve Flandfich 66 Ermgarda (Parua, Malä) klaris. 165, Evropa 9, 10, 71, 92 Fabián a Šebestián, sv. muč. 46 fabrica spiritualis 78 Felder Hilar 78 Ferrara 20 Filip a Jak. sv. 46 Flandria 66 Florencie 17 Francie 57, 94 francouzský (text poźch. sv. KI.) 66 František Pražský 19, 44, 170 František Seraf. sv. 11, 25, 27, 55, 35, 46, 47, 50, 53, 55, 56, 59 — 75, 77, 84, 91, 92 — 95, 155, 154, 156, 157, 161 — 165, 172, 174, 175, 176 Františkáni 9, 10, 19, 22, 30, 33, 35, 49, 58, 68, 72, 75; 77, 78, 82, 83, 93, 182 4 152, 155, 158, 159, 166, 171, 174, Františkánský klášter v. klášter Fridrich II., cís. 154, 156, 177, 178 fundulus, mřenka 162 Gamfredus, minist. prov. 164 Gayetanus, kard. prot. v Joannes G. Gertruda, dc. sv. Hedviky 155 Gerfruda, král. uher. mafka sv. AlZ. 152 Giulini (Mem. eccl.) 19, 2 Glassberger Mik. 12, 28, p 32, 54, 55, 56, 81, 82, 85, 84, 88, 167, 172, 175, 176 Goliáš Urban, nakl. v Praze 51 Gotfrid, prokur. Minoritü v Pr. 70, 171 Gründelsee, klaris. kl. 22 Guta, dcera kr. Jana 19, 151 Guta, manž. kr. Váci. II. 168 Habard, ze Zerotína, manZ. Skolasti- ky ze Sternb. 167, 175, 174, viz ze Zerotína rod. Hall v Tyr. kla$t. franf. ruk. 55, 81 Hedvika sv. 75, 76 — 77, 91, 93, 94, 153 — 155, 159, 163 Heinemann, sezn. rk. 56 Helmstadiensis ms. 28 Herbordus fr. zpov. sv. Hedv. 159 Hermanycz Cunso (Kuneś) 21, 171. Viz z Heřmanic rod. z Heřmanic rod 171 Hefman, lantkr. dur. 85 Hlídka, čas. 15, 18, 59 Hoholycz, de H. rod 172 Holzapfel, Handb. 59, 68, 73, 77, 157, homilie 16 hrdina 9 Hroznota a Strachota 46, 47 Hugolin, kard. 62, 160, 165 Husité 56 Hynko de Duba 21, 172. Viz rod z Dubé Chba, ze Ch. měšťan 171 Christophorus a Varisio fr. 55 Chronica Bohemorum moderna 29, 81, 82, 88, 227, 245 Chronica Ordinis v Glassberger Chronica XXIV. Generalium 83 chronologické poznámky 16, 18, 152, 6 chronologus ordinis, provinciae 68 Ignác Loyola sv. 18 Ignác muč. sv. 16, 17, > 54, 176 Instituto real. lomb. Innocenc III. 10 Innocenc IV. 57, 157, 159, 160 

Strana 183
Isabella, sestr. sv. Ludv. franc. 94, 156 italský text požehnání 66 Ivan sv., Zivot 52 Jacobus, civ. Prag. 175 Jacobus fr. venerabilis 55 Jakub sv., klá&t. v Praze 65, 68 Jan, bisk. praZ. 25, 74, 85, 84, 176 Jan Ev. sv. 16, 55 Jan Kapistrán sv. 57 Jan Křtitel sv., kap. prov. 168 Jan Lucemburský 19, 20, 35, 169, 173 Jan a Pavel sv. 46 Jan z Valois 151 Jarosslaus, Jaroslav ze Šternberka 21, viz Šternberk rod Jindřich anglický kr. III. 154, 155 Jindřich, syn Fridr. II. cís., král něm. 153 a násl. Jindrich Vratislavsky I., Bradaty, mZ. sv. Hedv. 152, 155 Jindřich Vratislavský II., Pobožný, syn sv. Hedv. 153, 159 Jiří Poděbr. 20 Jiří sv. kostel 155 Jitka, dc. Jana Luc. 169 Joannes Gayefanus, kard. prot. 75, 79, 161, 166 Jordán a Jano, kron. 71, 76, 151, 157 Judita, dc. Jana Lucemb. 35 Jungmann J. 31, 49 Jutka de Lesszan 13, 166, 174, 242, viz z Lešan rod Jutta de Lyznik 164, 166, 170, viz z Lišnice rod Kadaii, kláXt. min. 172 Karel IV. 10, 48, 169 Katefina Ekardové, klaris. 151, 166 B x Hofmanová, abat. klaris. 22, , 3 Kerval de, L. e leg, sv. Ant. 76 Klára sv. 9, 15, 16, 27, 28, 29, 51, 55, 56, 37, 41, 43, 47, 50, 51, 54 — 67, 75 aZ 82, 86, 87, 91, 92, 93, 95, 157, 159, 160, 161 — 176 klarisky 37, 43, 49, 58, 59, 66, 68 — 73, 94, 95, 96, 153, 154, 156, 157, 159, 160, 161, 162, 163, 168 klášter sv. Františka v Praze 11, 37, 41, 45, 61, 65, 68— 73, 84, 89, 96, 100, 103, 104, 109, 112, 159, 170, 172 — 175, 175, 204, 207 — 209 215, 220, 222, 224, 227 klášter františkánský v Praze 51, 65, 68 klášter křižovnický v Praze 170, 175, 176 183 klášter Tepelský 46 klášter Třebenický 20 Klemens IV. pp. 37 Kok David 66 Koleta sv. klaris. 66 Kolín n. R. 32 Kollnberger, Synops. chron. 65, 159, 168 Konräd, syn sv. Hedv. 153 Konräd z Wormsu, zpov. bl. Anež. 71, 164 Konräd Znojemsky 155 Konstancie, matka bl. Anežky 30, 84, 85, 151, 152 kostely v Praze 155 Kosmas a Damián sv. 46 Kristina, dcera Gotfrida, prokur. 36, 0, Kristus 10, 53, 61, 67, 73, 93, 94, 154, 160, 165, 166, 167 kronika něm. verš. 48 kronikář(i) 9, 19, 85, 86, 87, 88 Kruger J. 19, 24, 55 — 36, 51, 152, 155 Kfiżovnici 82, 157, 162, 176 Kunhuta, blah. klaris. 156 Kunhuta, dcera Přem. Ot. IL. 84, 86 Kunhuta, král. čes. 72, 87 Kutná Hora 88 Lateránský koncil 59 Lazzeri Zeph. čl. 69, 159 legenda sv. Antonína 9, 76 legenda sv. Kláry 9, 27, 38, 78 — 80, ostat. viz Klára legenda Trium sociorum 55 legenda sv. Václava 9— 10 Lemmens Leonard 62 Leopold Rakous. 154 — 156, 157 Lev fr. spol. sv. Fr. 67 listy sv. Kláry 53 — 65, 94 — 96 Litoměřice, kláš. min. 172 kef, hr. a m. 169 Ludka z Turnova viz Markvarfici rod. Ludmila, pfíb. bl. AneZ. 165 Ludvík Bavor 67 Ludvik durynsky 157 Ludvík franc. král, svatý 94, 155, 156 Malagina, obměkčující prostř., obva- zek 174 malleus 176 Marburk, špit. sv. Alžb. 157 Marek z Lissab. 66 Marie Danna 55, 54, 84, kaple 175, 176 Marignola kron. 89 Markéta Babenber. 156, 178 Markéta, dc. krále Jana a Eliš. 169 Markéta, franc. král. 155 Markéta, klaris 172 

Strana 184
Markéta uherská, dc. Bély IV. 94, 156 Markéta, vdova praž. 170 Markéta z Wiesentau 27 Markward z Vlašimě 25, 173, viz z Vlašimě rod Marseille, minor. 87, 167 Marzicus v Mařík Martin de Egra, měšť. praž. 171 Martin IV. pp. 37, 70, 167 martyrologium frantis. 165 Maří Magdalena 17, 18 Mařík, Marek 25, 26, 172 Matěj, prov. min. 70 Method a Cyril sv. 47 Melissanus a Macro 48, 66, 67 Merlin, vyd. Orig. 17 Memorie eccl. (Giulini) 19, 20 Mikuláš III. pp. 37, 73, 151, 161 Mikuláš IV. pp. 173 Mikuláš minister prov. 42, 166 Milán 11, 15, 19, 42 milánský dóm 19 milánský ruk. 12, 15— 26, 30, 32, 33 aź 58, 39 — 45, 64, 81, 82, 85, 84, 100, 16 Minores Fr. v nasi. Minorité 25, 56, 57, 42, 65, 69, 72, 75, 84, 85, 86, 87, 88, 90, 95, 156, 157 aż 163, 165, 168, 171, 173, 174 Mladota rod. 171, 174 Mladofa, svědek 164 Mladothe v n. Mladotova paní 21, 35, viz Mladofa rod. mnichovsky ruk. 25 Mohuč 55, 85 Morava 85 Moravské pole 19, 165 Monticelli, klaris. 60, 62, 179 Most, kl. minor. 172 Mrakota, fr. min. 164 Nabídka k siiatku bl. A. 153 — 156 Německo 20, 22, 50, 57, 67, 96, 153, německý ruk. překl. 11, 12, 15, 17, 27, 28, 55, 56, 56, 57, 62, 65, 64, 65, 66, 164, 171, 175, 174 Norimberk 22, 25, 27, 29, 57, 81, 155 Novotný Váci. 58, 62, 63, 64, 152, 172, nuntii v procuratores Old¥ich sv. 91 Oliger Liv. 6, 62, 156, 159 Opolí, prov. kap. 172 on es 17 fej, bisk. praź. 55 Ondřej. král uher. 85, 152 Oslavany, klást. 158, 162, 166, 172 184 Ostyrhildis, Hostyrhildis, manZ. Ja- rosl. ze Sternberka 25, 26, viz Štern- berk rod Otto branibor. III. 176 otto branibor. Dlouhy 18, 84, 87, 88, 176 Padua 52 Palacký 23, 152, 163, 165, 169, 170, 172, 174, 176 Paříž 17, 77 Passavanti Jac. 17 Dechuska 39 Detr Erfurtsky, kron. 88 Petr sv., kostel v Assisi 175 Petrus Manero, gener. Y. 90 Petruška, klaris. 151, 166 Pisanus, Bart. z P. 12, 32, 48, 50, 53, 55, 56, 171 Plachý J. 24, 31, 55, 43, 62 Polsko 153, 154, 156, 159 Porciunkula (P. Maria Anděl.) 47, 50, Dotech, Potet 185, 162 požehnání sv. Kláry 39, 53, 65 — 67 Droga v Praha Praha 15, 16, 19, 23, 25, 30, 32, 39, 43, 58, 62, 65, 68, 70, 73, 82, 95, 155, 161, 166, 171 pražský ruk. 19 recacio 18, 25, 33, 82 risca, klaris. 165 Proczywczo 21, viz Profivec rod procurafor, prokurátor Minor. Pra. 56, 70, 171 prologus 16, 47 rotivec, rod ryt. 172 Provence 75 Dfemysl Ot. I. 10, 16, 20, 29 — 50, 47, 50, 51, 85, 152 Přemysl Ot. II. 18, 25, 72, 83, 84, 85, , 87, 88, 89, 162, 165 — 164, 165, 170, 171, 176 Přemysl Ot., dítě Jana Luc. a Elišky 169 Přeštice 158 Pseudoorigenes (homil.) 16, 17 Pulkava, kron. 29, 84, 88, 152, 157, 158, 176 Rachel, ž. Jak. 177 — 178 Rakousy, vév. rak. 75 — 85, 152, 153, Ramon Berengar 155 Ratti Achil. 15, 18, 19 — 20, 22, 24, 39, 53, 55, 151, 152 Raymund, min. prov. 159 Ravanzati-Reti 17 Rendiconti v Ratti. 

Strana 185
Rieti, gen. kap. 178 Robinson Pasch. 58, 64 Rovelin (Werne spis. 55 (ruk.) Rudolf Habsb. 18, 84, 85, 86, 87, 88, 164, 165 Rzchnico, Řehník-ová Alžběta 21, 42, Řád sv. Františka, muž. větev, v. Fran- tiSkáni Řád sv. Františka, žen. větev, v Kla- ris řehole sv. Franť. v František sv. řehole sv. Kláry v Klára sv. Řehoř IX. 11, 35, 58, 59 — 61, 156, 157, 160, 163, 177 Řehoř X. 161 Řím 10, 17, 40, 43, 61 Salimbene, kron. 88 Salomea, bl. klaris. 156, 159, 160 Salvator sv., kostel 157, 158 Sandec Novy, prov. kap. 70 Sandoměř, klaris. 159 Sbeřkovic rod 173 Sdynka Pauliconis (Zdeňka D.) 175 Semkowicz v MPH., IV. vyd. ž. sv. Hedv. 95, 152, 155 sestry feh. v klarisky Sefon W., 11, 15, 18, 20, 22, 25, 24, 27, 28, 29, 55, 56, 58, 59, 42, 47, 54, 56 — 67, 70, 81, 82, 84, 151, 152, 154, 156, 164, 167, 173, 176 Scholastika v Skolastika Siena 17 Simeon, stařec 16, 72 Sláma, Výroč. zpr. 24, 28, 30, 31, 33, 47, 55, 56, 57 Slaný 171 Sněžná D. M,, kl. v Pr. 65 sňatek v nabídka k sňatku Spasitel v Salvator sv. specchio di vera penitenza 17. Squorez (Sqwrez) 21, 43, viz ze Škvor- ce Stanislaus franciscanus 159 Stiborius fr. ord. s. Fr. 175 Stosić Krsto 12, 39 — 43 Strachota (Method) sv. 46 Sibenik 12, 39 Sibenicky ruk. 12, 38, 39—45, 82, 83, 101 Simon a Juda sv. 46 ze Svorce rod 164 Slechtictvi 9, 11 Spandava, Vaclav II. 87 Spanélsko 57 . špitál sv. D., sv. Fr. 157 Stépân, kard. protekt. 159 ze Sternberka rod 70, 173, 174 Strasburk, gen. kap. 168 Šusta J., čl. 12, 15. Tanner Jan, živ. bl. A. 31 Tasso, Tas, z Tasova rod 172 Tataři 70 Theodorik, Dětřich, provinc. a zpov. bl. AneZ. 69 — 71, 72, 151, 164, 165 Tobiáš, bisk. praž. 83, 84, 167, 168, 172, 6 Tobiáš, provinciál Min. 70 Tomek 65, 155, 157, 168, 173. Trident, klaris. 58, 158 Truhlář, kat. ruk. 46 — 49 Tfebenice, Zen. kláit. 20, 75, 77, 155 Ubertin de Casale 161 Ulm, říš. sněm 154 Urban IV. . 49, 69, 160, 161 Urban Goliáš v Goliáš Urban VIII. pp. 30 Vaclav, król I. 21, 82, 85, 87, 97, 158, 163, 175 Vaclav, król II. 19, 72, 87, 167, 168, 169, 174, 176 Václav, král IV. římský 48, 50. Václav svatý 9— 10 Vavřinec sv. 36, 157, kaple 168, 175 Venceslaus I. v Václav I vexillum, parab. de 2 vex. 18 Vsesd v Újezd, z Újezda rod via purg. illum, unit. 18 Viden 85 videfisky ruk. 29 Visconti milan. 22 Vit sv., kostel 155 Vita b. Agn. 15, 16, 39 Vladislav, syn D¥. Otak. I. 152 z Vlašimě rod 173 Vltava 21 Vratislav, m. klaris. klášt. 68, 159, 212 Vratislava, klaris. v Wracka vstup bl. Anežky do kl. 167 Všech svatých, kostel 155 Wadding, Annal. Min. 19, 32, 48, 52, 56, 69, 158, 170 Wanka z Prahy (Parua, Malá) 171 Wartburk 155 Wauer, ¢l. v Arch. Fran. 62 Wenck K. 156 Wiítaua ve Vltava Wolfenbiittel 56, 81 wolfenbüttelskÿ ruk. 23, 56, 81 Wolny, Topographie M. 21 Wracka, Wratzka 21, 163, 170 Zabrzieh, de Z. Jar. de Sternberg v Zábřeh zasnoubení AneZ. 155 — 156, 177 Záviš z Falkenštejna 173 

Strana 186
Zbraslavská kron. 19, 169 Zdeněk ze Šternberka a Zábř. 21, viz Šternberk rod Zdeslav z Chlumce 167, viz Šternberk rod Znojmo, klášt. 163, 165, 172 Žatec, klášt. 171, 172 ze Žerotína, rod 173 Žitava 87 Žofie, dcera sv. Hedviky 153

Strana 187
REJSTŘÍK LATINSKÝ K OBĚMA TEXTŮM Abacuc 111 abstinencia 146 actus b. Agnetis 99 afflicti 101, 116, 117 Agnes beata 99 — 102, 105, 104, 108, 114— 115, 118, 119, 120, 124 — 125, 126 — 155, 159, 142, 144, 147, 149 Agnes s. Clarae soror 149 Agnes de Sberzkowicz 151 aśnus 103, 105, 114, 116, 147 Albertus, prag. civ. 131 Alexander pp. IV. 108 Amatus fr. 148 amplexus 123 Andreas, rex Hung. 101 angelus tenebrarum v. demon Anglorum rex 104 anniuersarium, b. Agn. 127 annunciacio domin. 103 anulus (i) 122 apostolorum fest. 146 archa, lignea 122, 131 areola, aromat. 123 Assisium 106, 147 Asuerus 123 auia, b. Áón. 125 Austria 105, 118 Barones, regn. Boh. 107 Benig$na, soror 112, 115 Bohemia 99, 102, 107, 110, 125, 124, 126, 129, 151, 152, 155 Bohemorum v. Bohemia Bonagracia, gen. fr. min. 123 Bonagura fr. 148 Brigida, soror 119 Caesar v. imperator canonizacio b. Agn. 126 capella, domus reg. 105 capella Mariae V. v. Maria V. capilli, b. Agn. 128, 129, 130, 151 capsula, lignea 133 caritas 101, 107, 116, 120, 142, 147, 148 castitas 115, 128 cepe 111 (cibule) Christina, filia Gothfridi prag. 128 Chunegundis, auia Martini pueri 126 cibarium(a) 145 cilicium (ciliciolum) 105, 111 cina 131 (značí cínovou nádobu; v Gloss. Du Can$e se nevyskytuje) cingulum 122, b. A. 129 Clara s. 99, 100, 102, 106, 107, 108, 187 120, 124, 129, 130, 132, 135, 139, 142, 144, 149 clauus 122 conjunx 104, Martini de Egra 128 Constancia, regina 101 Constancia, soror 131 contrata, Slan. 129 coquina 108, 133 cordiaca, passio 127 corpus, b. Agnetis 121 — 123, 129, 131, 133, 134 Cristus (Christus) 101, 102, 104, 105, 106, 107, 108, 109 — 111, 112, 115, 114, 115 — 120, 121, 122, 125, 124, 125, 127, 128, 120 — 151, 152, 155, 159, 140, 142, 144, 147, 148 Cruciferi, ordo 106, 155 crux s. 101, 102, 114, 115, 116, 118, 120, 121, 155, 145, 148 Cubifus, castrum 125 Cunradus, Conradus, miles 115 Cunso, de Hermanycz 127 Damianus s. monasfer. Assis. 159, 147 Daniel, proph. 111 Dauid, clavis 122 dedicacio eccl. 104 demon 115, 115, 116, 159, 144, 145 desponsacio, desponsari 105, 159 dioecesis Prag. 127, 129, 150 Dobroslaua, de contr. Slan. 129 Domaslaus de Sqwrcz, Squorcz 127, 133 Domka de Sqwrcz, Squorcz 116, 127, 133 dominae s. Damiani v. Damianus s. dominica dies, ieiun. 145 Doxan, monasf. 102 Ecclesia 105, rom. 120, b. Agn. 5 eccl. 155 eleemosyna 105, 109, 152, 160, 166 Elyzabeth, filia Alberti de Lubsycz 13 Elyzabeth, ,imperatrix“ 116 Elyzabeth, regina Boh. 124, 125, 126 Elyzabeth, Rzehniconis 116 Elyzabeth sancfa 101, 106 Elyzabeth, soror 151 episcopus 107, 155 (episcopi) e istolac s Clarae 159 — 149 pylogus 123 Ermgardis Parua, soror 118 106, 

Strana 188
euangelium 106 Fames 110, 135 familiares Agn. 119 fenestra 113, 114, 116, 125 feriales dies 145 festa, festivi dies 146 filia, fratris 113, Pfemysl 135 filius, fratris 117, primogen. Elizab. 124, 126 Franciscus s. 106, 120, 135, 145 frafres v. Minores fr. Fridericus II, imper. 105 funduli (mfenky) 110 Gothfridus, Goffridus, procurafor fratr. Prag. 106, 155 Gregorius IX. 105 Gregorius X. 109 Guta, regina 124 Habardus de Zyrotyn 132 Hedwigis s. 102 Helyas, min. gener. fr. 142 Helyseus, spiritus 118 Hester, uestim. 107 hospitale, s. Francisci Prag. 106, 135 hostis, malión. anfiqu. v. demon, Hostyrhildis, Ostyrhildis, conj. Ja- ros. de Sternb. 152 Hynko, de Duba 129 humilitas 100 — 101, 106, 108, 109, 120, 140, 142, 145, 147 leiunium 111, 152, 145 Ihesus Cr. 101, 105, 108, 114, 120, 124, 150, 159, 140, 141, 142, 144, 147 Iherusalem 147 imperator 103 — 105, 135 ncius IV. 108 Iouis dies, ieiun. 146 Jacobus, Prag. civ. 130 Jarosslaus, Jaroslav de Sternberg et de Zabrzieh 132 Joannes, episc. Prag 135 Joannes Gayefanus, card. profecfor 09 Joannes, rex. Boh. 124 Jutka de Lesszan 134 Jutta de Lyznik 127 Karitas v. caritas Katherina Ekardi, soror 129 Lacficinia 105 leprosus 108, 109 liber vitae 145 litterae ad Agn. 106, 108, 109 lixiuium (louh) 108 Lubsycz, Albertus de 133 Ludka de Turnow 127 Lugdunum, concil. 109 Maceracio, carnis 101, 111 malleus (gladius) 135 mammona 109, 140 Marath, aquae 115 Marcwardus de Wlassym 131 Margaretha, filia Jacobi Prag. 130 Mar$aretha, filia Venceslai IL. 124 Margaretha, mater Martini pueri 126 Maria Virgo, capella 123, ecclesia 135, fest. 146 Martha 108 Martini de Egra conj. 128 Martinus, puer 126 Marfinus, s. festiv. 107, quadra$es, Marzicus (Marcus), de Hoholycz 150 meditacio 105, 114 minisfer provinc. 100 Minores fratres 106, 110, 121, 125, 128, 129, 150, 154 — 155, 149 miraculum(a) 101, 124, 127, 128, 129, 150, 151, 150, 170 — 174 miseracio 101, 117, 118, 119, 154 misericordia 100, 101, 102, 115, 120 Mladothe, consors 155 monasteria, s. Clarae 100 monasferium, s. Francisci Prag. 106, 107, 109, 110, 115, 116, 121, 122, 124, 125, 126, 127, 130, 131, 132, 133, 139 Natalis Domini 145 nafiuitas, b. Agn. 100, 104 Nota 102, 103, 135 Nycholaus, Nicolaus, de Nazycz 128 Obediencia 101, 109 obseruancia 109 odor, fragranciae 123, unguent. 148 oracio, stud. oracion. 101, 103, 104, 105, 112 — 114, 125, 131, 132, 141, 43 oraforium 112, 116, 118 ordo, s. Clarae 99, 101, 106, 129, 135, 149 ornamenta, preciosa eccl. 106, 109 orphani 109 ortus v. natiuitas b. Agnetis Ottakarus v. Přemysl Ot. I. Otto, marchio brandenburg. 135 Parentes, b. Agnetis 104 Pascha 128, 146 passio Dom. 112, 114, 116, 127, 139 pauper(es) 106, 107 — 108, 109 paupertas, pauperies 101, 106, 109 129, 125, 155, 159, 140, 142, 145 Denthecosfes 107 perfeccio 108, 111, 120, 159 peripsima, peripsema 108 Petruska, soror 112 

Strana 189
Polonia, dux 102, 107 pomum(a) 115, 118 Praga 99, 101, 104, 106, 115, 122, 124, 149 126, 127, 128, 129, 130, 133, 135, princeps fenebr. v. demon Prologus 99 Proczywczo, miles 129 Drzibko 127 Přemysl Ot. I. 99, 101, 104, 149 Přemysl Ot. II. 109, 118, 135 pudicicia 103 puritas 103 Quadragesima, ieiun. 103, 111, 113, 119, 121 quadragesimalia cibaria 145, 146 Rachel 142 regula s. Clarae 106, 109, 120 reliquiae s. 106, 109, 118, 129, 130, 1 reuelacio 101, 114, 118 Rudolphus, Rom. rex 118, 135 Sacramentum, alfar. diuotio 101, 112, 114 Saluator gen. hum. 104, 106, ecclesia 121, 124, 135 Scholastica, Habardi consors 132 Scholastica, de Sternberg 122, 132 scutella 108 Sdynka Paulikonis (Sidonia) 133 sedes, b. Agnetis 133 Sedes aposfolica 107, 122 secundogenitus, Elizab. 126 sepulcrum, b. Agn. 124, 126, 130, 131 sepultura, b. Agn. 101, 121 smigma (čisticí prostředek) 108 Sophia, conjunx Conradi 115 sorores ord. s. Clarae 101, 106 — 110, 112, 115, 116 — 121, 122 — 125, 127, 129, 150 — 155, 159, 140, 145, 146 speculum 101, 144, 147, 148 Spiritus S. 105 stuba 108 superiores Áón. 109, 116 Tasso, nobilis 129 fenacula, ferrea 122 Thobias, Thobyas, episc. Prag. 125, 178 transitus b. Agn. 101, 119, 122 Trebnicense monaster. 102 Tridentum, sorores 107 tumba, b. Agn. 123, 124 Uasa, ecclesiae 106, 109 uigiliae (nocturni) 105 uita b. Agnetis 99, 101, 104 Vgesd, Vgezd, Wracka soror 127 Wanka, de Praga 128 Wenceslaus, nofarius 129 Wenceslaus, rex I. 104 — 105, 109, 155 Wenceslaus, rex II. 124, 125, 155 Wlassym, Marcwardus de 151 Witawia 128, 150 Wracka de Vgesd 127 Yglauia 135 Zabrzieh, Jarosslaus de Sternberg et de Z. 132 

Strana 190

Strana 191
OBSAH Úvod: Legenda bl. Anežky 9 Rozbor legendy i listů I. Rukopis milánský 15 1. Dvě homilie Pseudo-Origenova a sv. Bernarda 17 18 2. Text legendy 27 II. Ostatní texty legendy 33 39 III. Rukopis milánský a ostatní texty legendy IV. Rukopis šibenický V. Český životopis bl. Anežky z roku 1524 VI. Text listů apokryfních a listů sv. Kláry v rukopise milánském. Jiné texty. „Požehnání“ sv. Kláry VII. Autor legendy VIII. Prameny legendy IX. Kroniky, jež užívaly legendy bl. Anežky 46 53 68 75 81 13 X. O ceně a významu legendy 90 XI. O ceně a významu listů sv. Kláry Text legendy Text listů Poznámky věcné k oběma textům Rejstřík český 94 97 137 151 181 Rejstřík latinský k oběma textům 187

Strana 192

Strana 193
Opravy a doplňky Str. 19 ř. 16 zdola schází poznámka, že prázdná místa začínají již při vy- pravování o pohřbu. Str. 21 pozn. 15 ř. 1 zdola čti 1365 a 1368 místo 1265 a 1268. Str. 28 ř. posl. v pozn. 3 čti gen ev místo genev. Str. 60 ř. 2 shora čti 1219 místo 1290. Str. 69 ř. 14 shora oprav 11. prosince místo 15. května. Str. 74 ř. 1 v pozn. čti: života nám odevzdali, místo: životu odevzdali. Str. 89 ř. 1 v pozn. dodati za Holder-Egger: v MG SS XXX 335—457. Str. 100 ř. 13 zdola čti felicissimam místo felissimam. Str. 102 pozn. 57 čti: creb-mer místo ereb-mer. Str. 102 pozn. 57 čti: transcribit misto tvauseribit. Str. 105 ř. 7 shora přidati pozn. k slovům figura hius mundi: I. Cor. 7, 31. Str. 108 ř. 16 shora čti: lauabat místo laubat. Str. 112 ř. 7 zdola čti: lucida místo ludica. Str. 113 ř. 15 zdola čti: separatus místo seperatus. Str. 126 ř. 12 zdola má býti k slovům: Item miraculum nový odstavec a tisk italique. Str. 128 ř. 19 shora extracta místo ectracta. Str. 129 ř. 9 shora de místo ce. Str. 133 ř. 2 zdola čti: adiuuit místo adiuit. Str. 135 ř. 6 zdola čti: quarti místo qurti. Str. 139 ř. 1 shora čti: Agneti s pozn. v Ms Angneti. Str. 139 ř. 2 shora čti: indigna s pozn. v Ms indingna. Str. 139 ř. 13 shora čti: dignitate s pozn. v Ms dingnitate. Str. 140 ř. 5 shora čti: dignatus s pozn. v Ms dingnatus. Str. 140 ř. 13 zdola čti: uidelicet místo udelicet. Str. 140 ř. 11 zdola čti: regna s pozn. v Ms rengna. Str. 144 ř. 8 shora čti: brauium místo branium. Str. 148 ř. 4 zdola čti: magni s pozn. v Ms mangni. Str. 149 ř. 1 shora čti: Agnetis s pozn. v Ms Angnetis. Str. 160 k poznámce 77 dlužno přičiniti tuto opravu: V ms. brněnského mi- noritského kláštera, jenž obsahuje Hammerschmidovu stručnou historii kláš- tera sv. Anežky v Praze z roku 1845, jsem našel kopii bully papeže Alexandra IV., dat. z Anagni 4. května 1260, jíž potvrzuje též pro klášter sv. Františka v Praze zachovávání řehole sv. Kláry z roku 1253. Tak jest tedy více než pravdě- podobno, že Anežka se skutečně ještě jednou obrátila s žádostí o původní řeholi k papeži a že skutečně toho též dosáhla. To lze tím spíše věřiti, poněvadž týž papež udělil totéž 23. října 1259 již klariskám v Panso (Bul. Franc. II 367) a 30. června 1262 i klariskám ve Vratislavi (Wauer, Entstehung u. Ausbreitung des Klarissenordens, Leipzig 1906, str. 95—96.). Str. 185 v lat. rejstř. doplň: Zábřeh 21. Str. 188 v lat. rejstř. při Gothfridus oprav 128, 171 místo 106, 135. Str. 188 v lat. rejstř. při Katherina oprav 120 místo 129. Str. 188 v lat. rejstř. při Petruska oprav 113 místo 112.

Strana 194

Strana 195
Tuto knihu se sedmi ukázkami z rukopisu milánského vydalo nakladatelství Universum v Praze II., Karlovo náměstí číslo 5. Vytiskla Českoslovanská akc. tiskárna v Praze Léta Páně 1932.

Strana 196