z 177 stránek
Titel
I
Jan Černý
1
2
3
Život Jana Černého
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
Lékařské spisy Jana Černého
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
Přílohy
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172
173
174
Resumé
175
176
Název:
Jan Černý a jiní lékaři čeští do konce doby jagellovské
Autor:
Gellner, Gustav
Rok vydání:
1935
Místo vydání:
Praha
URL:
sources.cms.flu.cas.cz
Česká národní bibliografie:
aleph.nkp.cz
Počet stran celkem:
177
Počet stran předmluvy plus obsahu:
I+176
Obsah:
  • I: Titel
  • 1: Jan Černý
  • 4: Život Jana Černého
  • 61: Lékařské spisy Jana Černého
  • 113: Přílohy
  • 175: Resumé
Strana 91
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 91 sťanští lékaři středověcí vybrali z více než jednoho tisíce ne- složených léčiv, která se jim nabízela ze spisů antických po- hanů a arabských nevěřících, nejdříve jen léčiva z říše rost- linné. V té době sluly jejich soupisy léčiv právem herbáře. Později však byla materia medica rozhojňována též látkami živočišnými a nerostnými, při čemž se oprávnění k tomu zdů- vodňovalo tak, že »Buoh každú věc stvořil jest konečně pro člověka« a »múdrý lékař o každé věci všeho světa mudruje, hledě, kterak by která věc hodila se člověku ku poslúženie« (Žídek, Spravovna, 94). Ale zavedený již název herbář zůstal i potom. Pro lékopis středověku a nové doby až do 17. stol. bylo východiskem dílo »De materia medica libri V«, jež v druhé pol. 1. stol. po Kr. napsal Pedanios Dioskorides z Anazarby v Malé Asii. Z jeho sestavy čerpali Dioskoridův vrstevník. Hornoital Novokomský Gaius Plinius Secundus starší pro lékopisnou část (22.—27. kniha) své veliké přírodovědy »Na- turalis historia« o 37 knihách, a v 2. stol. po Kr. Galenos z Pergama pro rozličné své práce, především pro spis »De compositione medicamentorum secundum genera«. Kromě to- hoto trojhvězdí obraceli pozornost středověkých lékařů na sebe zvláště Aemilius Macer z 1. stol. před Kr. a Apuleius Plato- nicus z konce 4. stol. po Kr. U prvního byla to jeho didaktická báseň »De viribus herbarum«, jež oživla koncem 12. stol. v na- podobenině burgundského mnicha Odona, který jako Macer Floridus ve 2269 hexametrech opěval léčivé moči 77 bylin. Druhému dopomolil jeho spis »Herbarius sive Herbarum vires et curationes«, v němž se podle Diskorida a Plinia pojednává o 128 léčivých bylinách, po tisíciletém umrlčím spánku k slávě zmrtvýchvstání. Staré vědomosti bylinářské přečkaly pád antické kultury a dobu rozvratu za stěhování národů ve třech hlavních útulcích: v jižním Španělsku, na klasické půdě Vel- kého Řecka v jižní Italii a v kulturních střediscích říše byzant- ské. Biskup Isidor ze Sevilly z přechodu 6. do 7. stol., Mikuláš Praepositus z 12. stol., anonymní autoři Školy salernské a lékopisu z ní, zvaného později podle začátečních slov Circa instans, archiatři od Theodora Prisciana z konce 5. až po Mikuláše Myrepsa z konce 13. století, ti všichni dávali v svých spisech dál zlomky antických vědomostí, kterých nabyli z velké