196 Kniha druhá. bývala, k nim i k jiným choditi; a nebýval jsem nikdá v žádných sbořích mezi bratřími, aniž vím, jak oni svou věc vedou, ani v žádných schůzech; ale chtěl-li jsem co slyšeti, šel jsem tu, kdež jsou místa tomu od starodávna výsadná, totiž do kostela. A já jsem někdy býval mezi Židy v jich školách při jich obřezování, dívaje se tomu: a však takový, jako prvé, jsem od nich vyšel, a jiného nic při mně není, než což jest bůh při počátku ve mne a v mé srdce složiti ráčil. A kdyžbyste s obcí těch kněží, ani jich kázaní míti nechtěli, a sami tam kdybyste s jinými vysokými stavy, domácími i 10 přespolními, také někteří nechodili, aneb žebyste o tom vší obci zápověd učinili: byli bychom k nim jednou nohou nekro- čili.“ Sotva mne v té řeči vytrpěli, a přetrhše řeč, na to nám všem krátkou odpověd dali: že „jest na tom zůstáno; což jest vám povědíno, tak se zachovejte pro vaše dobré.“ 5 1525 15 Hlava 27. V níž tento dobrý muž a skladatel kroniky této sám o sobě i o svém zachování vypravuje, a že mu to všecko postačiti nemohlo. A jak Židé k manželce jeho chodili a k ní promlouvali: chce-li jim 15 kop gr. dáti, že jí chtí i muži jejímu, aby v Praze zůstal, zjednati. 20 Čehož jsem dobře svědom o tom mohu jistotně psáti; poněvadž jsem v ty časy, v Praze jsa přítomen, při přího- 25 dách těch býval. Neb jsem byl za jednoho měštěnína v Sta- rém městě Pražském v letech zmužilých, veda svou živnost s manželkou a s dětmi svými pokojně, jako na poctivého a zachovalého člověka záleželo a slušelo. A však nemohlo mi též jako jiným nic postačiti, ani zachování chvalitebné rodi- čův mých, ani mne samého, jsa zplozen od nich v tom mě- stě. Ale já Bartoš písař, dotýkaje se těch věcí těžkých, s ji- nými byl jsem při tom, co se dálo; a musil jsem naposledy podlé jiných to břímě nésti, jsa vypovědín z města v plném roce teprv po té bouřce, a tam vně trvati a zapomenouti se nad manželkou, nad dětmi svými, nad přátely i nade vším statkem svým za čtyry léta pořád bez mála. A nebylo proti tomu žádného lékařství ve všech lékárnách, leč naděje božího smilování. A k tomu u mnohých i ta útěcha byla: „Kdo dá, 30 35