z 160 stránek
Titul
Ia
Předmluva
I
II
III
IV
V
VI
VII
VIII
IX
X
XI
XII
XIII
XIV
XV
XVI
XVII
XVIII
XIX
XX
XXI
XXII
XXIII
XXIV
XXV
XXVI
XXVII
XXVIII
XXIX
XXX
XXXI
XXXII
XXXIII
XXXIV
XXXV
XXXVI
XXXVII
XXXVIII
XXXIX
XL
XLI
XLII
XLIII
XLIV
XLV
XLVI
XLVII
XLVIII
XLIX
L
LI
LII
Joannis de Zacz
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
Petri Payne Anglici
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
De 4 modis essendi
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
De adorare et colere
51
52
53
54
55
Contra Nicolaum
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
Obsah
107
Název:
Táborské traktáty eucharistické
Autor:
Sedlák, Jan Nepomuk
Rok vydání:
1918
Místo vydání:
Brno
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
160
Obsah:
- Ia: Titul
- I: Předmluva
- 1: Joannis de Zacz
- 21: Petri Payne Anglici
- 38: De 4 modis essendi
- 51: De adorare et colere
- 56: Contra Nicolaum
- 107: Obsah
Strana II
2
Slovo „pikartství“ má od let dvacátých XV. stol. v Čechách
zvláštní obsah. Není to, jak definuje Palacký1), učení zapírající
transsubstanciaci; neboť i Stanislav ze Znojma v prvém
traktátu eucharistickém i Jakoubek i Rokycana popírali trans-
substanciaci a přece nebyli pikarty. Pikartství jest učení, jež popírá
skutečnou přítomnost Kristovu ve svátosti oltářní a, jak
Palacký dobře dodává, proto tupí všeliké klanění se svátosti
oltářní jako modloslužbu.
Původ pikartství.
Hledáme-li příčiny vzniku pikartství v Čechách, nutně napadá
známé: „Omne nimium vertitur in vitium" a „Quotidiana vilescunt".
A není pochybnosti, že i tento psychologický moment spolupůsobil,
aspoň u některých, ale vzniku nevysvětluje dostatečně. Kořeny nového
názoru tkvějí hlouběji: ve Viklefovi a v předchozích sporech
o remanenci.
Jest známo, jak záhy se ujalo a rozšířilo v Čechách dogma
Viklefovo, že chléb zůstává po proměnění v podstatě chlebem, a jaké
způsobilo bouře. Štítného již uvádělo v pochybnosti, Biceps2) je
potíral, Stanislav je přijal, Hus byl z něho obecně viněn, druhové
jeho, Jakoubek, 3) Příbrama j. byli jím nasáklí. A nauka remanenční
snížila svátost oltářní a spory o ni upravily cestu názoru rationali-
stickému. Toho si byli dobře vědomi remanentisté sami. Jakoubek
to aspoň naznačuje v posledních slovech Vyznání, 4) Příbram se právě
proto odvrátil od remanence úplně a sám Jakoubek i Rokycana
nerádi o ní mluvili před lidem. 5) S hlediska theologicko-filosofického
1) Děj. XII. čl. 3.
2) Cf. Flajšhans, Pražští theologové kolem r. 1400 v Č Č M 1905 str. 26 n.
a Předchůdcové Husovi ve V A 1905 str. 170— 175.
3) Cf. můj článek v loňské Hlídce str. 433—440: Jakoubkův traktát remanenční.
4) Ibid. str. 435: A na tom sluší sprostně zůstati nechajíc nových vtipuov,
o nichžto velicí mistři v školách dělé se, ježto sprostní slyšíce to dvojení vtipuov těch
zacházejí v veliké pochybení a vrtkání ve vieře.
5) Na žalobu, že řekl: »Věřeno má býti, že ten chléb, kterýž v čas své večeře
držal pán Ježíš, právě byl jest tělo boží«, ale v Kutné Hoře, byv na to tázán, že
nechtěl odpověděti, hájí se Rokycana: »Semper cavi michi de huiusmodi
materia tractare in plebibus eciam in adventu cesaris, tum quia non edificant
huiusmodi materie plebes in fide, tum quia Mgr Jacobus doluit, quod de rema-
nencia oportebat illum ad wlgus loqui... (Cf. Nejedlý, Prameny str. 105).