SBORNÍK FILOLOGICKÝ XII. III. FRANTIŠEK ŠIMEK: O PRAMENECH ROKYCANOVA ČESKÉHO VÝKLADU NA EVANGELIUM SV. LUKÁŠE. Chystaje k vydání Rokycanův český Výklad na ev. sv. Lukáše,1) snažil jsem se zjistiti co možná všechny citáty, jimiž autor své dílo proložil, což se mi až na malé procento podařilo; vedle toho však jsem našel i mnoho míst, kde R. svůj pramen neuvedl — v tehdejší době to nebyl nijak těžký hřích. Otázka, jakých pramenů užíval při vykládání Písma sv. nebo v svých kázá- ních theolog, není jistě věcí podřadnou, a proto ve všech moderních vydáních podobných děl bývá přidáván přehledný seznam všech citátů, jež se v nich vy- skytují. Zjištěním zejména míst z církevních Otců nebo jiných vykladačů Písma sv., z nichž čerpá bohoslovec, poznáváme nejen zběhlost autorovu a rozhled po jeho oboru vědním, ale usuzujeme i na jeho charakter, ani ne tak podle citova- ných spisů jako spíše z jejich výběru a z počtu citátů, jež z jednotlivých spiso- vatelů uvádí. Najdeme-li na př. u něho jen mizivý počet excerpt z někte- rého spisovatele, je zřejmé, že mu jejich původce nepřirostl k srdci, ba je pravdě- podobné, že zná jeho dílo jen z druhé ruky. Je-li naopak jiný autor citován téměř na každém foliu, je patrné, že k němu autor zvlášť přilnul; a tu se naskýtá otázka, proč právě jeho si oblíbil nad jiné. Dohadujeme se apriorně, že mezi oběma spisovateli je duchovní spřízněnost, že nový vykladatel nalezl v své před- loze to, co sám je hotov podepsati oběma rukama. Platí-li to o každém podob- ném díle, platí to ještě více při theologu směru reformního, jako byl Rokycana. A stejně významné je i zjistiti, jak autor se svou předlohou zachází, pře- kládá-li z ní doslovně nebo obměňuje-li její text. Takové obměny se mohou týkati jak obsahu (na př. nesouhlasil-li cele s citovaným autorem, přizpůsobil výňatek své tendenci), tak formy (a i tu je vděčným úkolem konstatovati, učinil-li tak ve prospěch své práce či naopak). Podávám v následujících řádcích přehled Rokycanových pramenů k Vý- kladu výše uvedenému a uvádím některé charakteristické ukázky k objasnění způsobu jeho práce. Připomínám na konci těchto úvodních slov, že šťastným 1) Je dochován v rkpise Nár. a univ. knih. XVII D 21 (z něho jsou vesměs cítáty v této stati) a (neúplně) v rkpise knihovny Nár. musea IV B 11 (sr. mé Učení m. Jana Rokycany str. 283). Zásluha o identifikaci obou rukopisů náleží F. M. Bartošovi.