28 Od té doby klášter Sedlecký upadal do větších a větších dluhův a následkem toho byl nucen některé statky své a úroky roční na nich a teprve r. 1319 navrátil mu ji opět král Jan. (Emler, Regesta II., č. 1724 a 11I., č. 509.) Otec jeho „dominus Claricius antiquuus“ uvádí se v listinách r. 1312, 1314 a 1317 (Emler, Regesta III., č. 70, 186 a 385) a je patrno, že bydlil v Kutné Hoře, kamž asi i syn jeho Mikuláš jej po r. 1306 následoval. Mikuláš zajisté mohl býti konšelem v Kutné Hoře jenom v ten čas, kdy nebyl rychtářem budějovickým t. j. v letech 1306—1319, a do těch let spadá tedy první ohraničování Hory Kutné směrem k Pněvicům. Možná, že Nicolaus, kterého kronika zbraslavská uvádí mezi těmi vůdci, již přepadli pány české 15. února 1309 v Sedlci (FRB IV., str. 115), byl tento Mikuláš Klaric. Berthold Pirkner uvádí se r. 1312 mezi příbuznými zavraždeného Peregrina Puše, kteří učinili narovnání s vrahem jeho Mikulášem z Potšteina. Rod Pušův byl v Praze a v Kutné Hoře usedlý a velmi zámožný. Po vymření Přemy- slovců stál v čele strany městské, která usilovala o povolání na trůn český rakouského vévody Rudolfa, po jeho smrti r. 1307 rakouského vévody Fridricha a od r. 1309 Jana Lucemburského. Pražský měšťan Olbram a Peregrin Puš v Hoře, Berthold Pirkner a nejspíše i Klaric byli vynikajícími členy strany té, kdežto strana koru- tanská měla v čele v Praze Velflovice a v Hoře bohaté Ruthartovice. O Pertoldovi Pirchnerovi a Peregrinovi Pušovi vypravuje Otokarova štýrská kronika veršovaná, že v lednu 1307 půjčili králi Albrechtu I., když meškal v Sedlci, velké summy peněz, Pirchner více nežli 10.000 hřiven (Seemüllerovo vydání této kroniky str. 1184). Ohraničení Hory mohlo se státi patrně toliko v ten čas, kdy Pirknerovci v Hoře měli vládu nad obcí aneb kdy mohli v radě vůbec býti zastoupeni, a tomu tak bylo za krále Rudolfa od 4. srpna 1306 až asi do srpna 1307; od září 1308, kdy po míru znojemském přivrženci vévody Fridricha směli se vrátiti do měst, až do 18. července 1310, kdy jsou Míšňany z Hory vyhnáni. Kronika zbraslavská zmiňuje se o Pirk- nerovi na dvou místech při r. 1310, a praví, že synové Ruthartovi s Jindřichem Korutanským vrátili se do města, „in Monte namque Kuthnensi diu fuerunt dis- cordes partes inter Pirchneros et Ruthardos,“ a dále při zprávě o obléhání tvrze Perštejnice vojskem korutanským praví: „Bertholdus dictus Pirchneri Montanus, quem pecunie copia de subterraneis foveis extracta ultra metas civilis condicionis in sublime extulerat, inter Montem et claustrum Scedlicense ad meridialem plagam in valle dictum Pirchinstein castellum construxerat, ubi plus curiositate, quam neces- sitate sepius manebat. Cumque idem Bertholdus magis Friderico, duci Austrie, quam Heinrico, principi Chorinthie, favore amoreque adhereret nec res ipsa lateret, ne Chorinthiani manus quandoque graviter incideret, de Kuthnis cum Ortlibo et Jenslino judice clam ad ducem Austrie confugit castrumque suum suis famulis custodiendum reliquit.“ (FRB IV., str. 158 a 163.) Navrátiti se do Hory a státi se tam konšelem mohl se teprve počátkem r. 1311; avšak sotva v postavení takovém dlouho setrval, neboť ve smlouvě Jindřicha z Lípy a jiných pánů českých ve Vídni 27. prosince 1317 s Fridrichem Krásným uzavřené (Emler, Regesta III., č. 408 a IV., č. 422. Tomek, Dějepis m. Prahy I., str. 528) jmenuje se mezi zápisníky jakoby člen stavu panského též „Bertholt Birchern von Tempelstein“. Zajisté, byl-li členem rady kutnohorské, tedy po zajetí vůdce strany rakouské, podkomořího z Lipé dne 26. října 1315 dlouho jím nezůstal (Tomek, u. m. I., str. 523). Tudy doba jeho možného konšelství v Kutné Hoře za krále Jana a tím i možná doba zmíněného ohraničení Hory Kutné dá se toliko do let 1311—1315 položiti. Později připomíná se jako svědek na listině r. 1326 v Brně vydané (Emler, Regesta III., č. 1212). V listinách kromě něho připomíná se r. 1305 Mikuláš Pirkner „consultor stollonis juxta vallem ecclesie beate Marie Vir- ginis“ a pak r. 1324 a 1332 Štěpán Pirkner z Taubenberku (Regesta III., č. 968 a 1870). — Konečně Wylmanus připomíná se jako konšel kutnohorský teprve r. 1323