samého Krista. Z nařízení daných klášteru nepomuckému l a zlatokorunskému2 se dovídáme, jak prakticky si cisterciáci v podporování chudých počínali. V Nepomuku dávali chudým obnošené hábity a boty, ve Zlaté Koruně činili tak rovněž, jenom že se při tom dovídáme zajímavou podrobnost. V klášteře měli patrně na zřeteli Spasitele samotného, vyvolivše si k pod- porování tolik chudých, kolik měl Kristus kolem sebe apoštolů. Visitátor jim totiž přísně naporučil, aby každoročně dávali obnošený šat a obuv dva- nácte chudým. O nemocných se dočítáme v prvním visitačním protokolu žďárském, v němž se výslovně nařizuje, aby byli v místnosti oddělené od hostů. Pro členy bývala v klášteře zvláštní místnost. Infirmarius byl po- vinen se starati, aby nemocní spolubratří měli všechny potřebné věci a aby klášterní nemocnice nezneužívali zdraví členové k vysedávání při pivě (patrně u příležitosti návštěv nemocných). V některých konventech učinil visitátor zvláštní opatření o úpravě místnosti pro nemocné. Tak na př. ve Ždáře poručil ji důkladně opraviti, ve Zlaté Koruně nařídil, aby na smrt nemocní byli odděleni jakousi umělou stěnou od druhých méně těžce nemoc- ných. O zacházení s neduživými členy dočítáme se v protokole velehrad- ském. Infirmariovi se poroučí, aby s nemocnými a slabými jednal vždy las- kavě a poskytnul jim předepsanou stravu. Opat měl časem na klášterní ne- mocnici dohlédnouti, jak se s nemocnými v ní zachází, a v případě potřeby jejího správce donutiti k zachovávání povinností. O pohostinství se dočítáme ve visitaci zlatokorunské. V přijímání hostů spatřuje visitátor povinnost vyplývající z křesťanské lásky. Jak se tento zá- vazek v kterém klášteře plní, takovou jest také jeho pověst. Zlatokorunským se proto nařizuje, by hostům i chudým věnovali náležitou pozornost, posky- tujíce jim pohostinství dle jejich stavu. Vůči zeměpánovi i jeho družině bylo pohostinství závazkem a sice dosti těžkým, jak můžeme sobě představiti na klášteře v Plasích,3 jenž byl na dvě leta osvobozen od této povinnosti, aby se mohl finančně vzpamatovati. O značné a upřímné péči pohostinství věno- vané svědčí i nařízení generální kapituly z r. 1334, dle něhož nesměly se ni- komu postoupiti hostinské místnosti, aby tím netrpělo pohostinství.4 Kromě soucitu s chudými a nemocnými potkáváme se v cisterciátských klášteřích ještě s jiným sympatickým zjevem, s tělesnými pracemi. Ve visi- tačním protokolu velehradském se výslovně poroučí, aby všichni členové, jakmile se zazvoní k práci, vzali na sebe škapulíř a šli za svým povoláním. Jaké dílny na Velehradě byly, o tom se nedovídáme, ale visitace v Nepo- muce konaná dává nám tušiti, že se v první řadě asi jednalo o výrobu věcí 1 Čís. 13. 2 Čís. 14. 3 Čís. 7. 4 Rkp. vyšnobrod. XCVI, fol. 6a . 103