V Českém Krumlově byli u minoritů dva bratří zvaní Pražákové. Byli tam jako klerikové. Jeden z nich, Fr. Vít, uprchl z kláštera, leč za nějakou dobu zatoužil opět po samotě klášterní. Obávaje se přísných trestů, uchýlil se do Vyššího Brodu s prosbou za přímluvu u kvardiána. Převor vyšnobrod- ský Stajče napsal kvardiánovi přímluvný list, jenž znamenitě vystihuje du- ševní náladu mladého kajícníka. Uznává své poblouznění a tak je oplakává, že s ním musí cítiti ne srdce lidské, ale kamenné.1 S dopisem poslal převor bývalého Fr. Víta k minoritům do Českého Krumlova, však Vít nechtěl tam za žádnou cenu jíti. Prohlásil, že by ho kvardián přísně trestal karcerem a i jinak. Na ta slova napsal převor ještě druhý dopis,2 v němž kvardiánovi píše, že nezná sice jejich řádových předpisů disciplinárních, však u nich, cis- terciáků, jsou tresty mladým provinilcům vyměřené vždy mírnější nežli starším již členům. Chce-li jej tedy přijati s milosrdenstvím, nechť mu napíše, on pak Víta k němu pošle. Svou prosbu zesílil i podotknutím, že též opat vyšnobrodský se o mladíkův osud zajímá. Kdyby býval neměl jiných důleži- tějších záležitostí, býval by osobně zajel ke kvardiánovi. Jak se zdá, nepo- mohl ani tento dopis. Musel zakročiti dokonce i sám vyšnobrodský opat Otík.6 Jeho dopis nesl se však jiným, důraznějším tónem nežli převorův. Jsa patrně rozmrzen kvardiánovou přísností, zdůrazňuje, že se jedná o pouhou mladickou unáhlenost a připomíná mu, aby v záležitosti Víta Pražákova neza- pomínal na milosrdenství Boží. Kristus na kříži potupně umírající mu výmluv- ně ukazuje, co má všechno představený učiniti pro spásu duší sobě svěřených. Chce-li on, kvardián, dojíti jedenkráte u Boha milosrdenství, nesmí jeho odpírati druhým. Konečný výsledek zůstává zahalen rouškou zapomenutí, leč pro vnitřní tuhou kázeň klášterní jsou to doklady zajisté přesvědčující. Jako jest nám umožněno aspoň částečně nahlédnouti do poměrů v někte- rých konventech řádu sv. Františka, tak stejně můžeme i pozorovati jednotlivé jejich členy. Pražský minorita Hartmann jest nám až dosud znám pouze jako inkvisitor v Čechách působící.3 Nejmenovaný člen řádu4 nám jej předvádí jako muže svítícího životem i vědou. Byl prý tak vynikajícím lektorem, jakého česko-polská provincie minoritská od té doby ještě neměla. Jakožto „persona egregia“ byl po dvanáct let provinciálem a ačkoliv zaujímal v řádě postavení tak význačné, přece byl tak pokorného ducha (propter humilitatem nimiam), že chodil po Praze s žebráckou mošnou po sbírkách. Rozumíme proto dobře, proč s takovým důrazem vypravuje životopisec Jenštejnův,5 že arcibiskup měl zalíbení — v pokorných minoritech. 1 Čís. 3. 2 Čís. 4. 3 Čís. 5. 4 Haupt, Waldensertum und Inquisition, 25. 5 Čis. 6. 6 F. R. B., I. 164