nemravnosti tam není vůbec ani stopy, ba právě naopak z protokolů k nám mluví přísná, ba přímo nemilosrdná kázeň. Stačí připomenouti, že ždárští nesměli bez vážného důvodu vůbec z kláštera vykročiti, že ve Zlaté Koruně bývali veřejně v kapitule mrskáni ti členové, kteří v klášterní nemocnici popíjeli s hostmi a že v tomtéž konventě byla degradace a vězeňská strava (chléb a voda) po všechny pátky v roce za jediné zahrání v karty! O dobrém stavu cisterciáků v době pozdější, Husově, svědčí doklady vyšnobrodské. V první řadě to jest anonymní přímluva o přijetí jakéhosi sirotka do novi- ciátu. Přímluvce praví: „Jelikož váš čestný život jest u mnohých chvalitebně znám, touží mnozí vnuknutím Ducha sv. za vašeho vedení sloužiti Bohu.“ Že se nejednalo o žádné lichocení, vysvítá z konkretních dokladů.1 Visitá- tor vytknul tamějším cisterciákům pouze nezachovávání přestávky upro- střed každého verše, což jest zajisté maličkost svědčící o vzorné jinak domácí observanci a bdělosti visitátorově.2 Stejně jest vyšnobrodským ke cti napo- menutí dané otcem-opatem za interregna v roce 1387. Opat-otec napomíná ke svornosti, neboť nikdy nebylo ve Vyšším Brodě slýcháno o domácích nesrovnalostech.3 Nelze rovněž opominouti souvěkého kázání jednoho cister- ciáka téhož kláštera,4 v němž se doporučuje řádovým představeným, aby poněkud slevili na své přísnosti. Vždyt upřílišněným trestáním pozbývají opatové vážnosti u podřízených sobě spolubratří a také ani nedosahují kýže- ných výsledků, neboť přeháněním se nikdo z nich nenapraví ani nezachrání pro věčnost. O něco dále prohlašuje týž kazatel krutost představených za největší vadu souvěkých řeholí. Podmínkou klášterního života jest vzájemná harmonie mezi představeným a konventem. Kde však opat v přísnosti pře- hání, tam bratří, místo aby k němu lnuli, v pravém smyslu slova před ním utíkají. Přicházíme takto k světlým stránkám klášterního života cisterciáků. K nejpěknějším zjevům, s nimiž se v domácím životě potkáváme, náleží podporování chudiny a pohostinství. Jest jistě příznačným zjevem, že ve visitačních protokolech nenacházíme ani jednoho, v němž by se nemluvilo o některém z těchto skutků křesťanské charity. Protokol první visitace ve Ždáře konané5 pěkně ukazuje, jak regule sv. Benedikta vybízela k lásce k trpícímu bližnímu. Visitátor, opat plasského kláštera Jakub, poukazuje na slova řehole, dle nichž, přijímá-li klášter chudé a nemocné, přijímá v nich 1 Cís. 30. 2 Cís. 19. 3 Cís. 25. 4 Necesse est ergo prelatos moderni temporis severitati ali- quid detrahere, ne correccio veniat in contemptum, unde dicit canon, quod leviter castigatus reverenciam exhibet castiganti. Austeritas autem ...[nec] correpcionem recipit nec salutem... Audacter dico, quod nescio hodie maius periculum animarum in religione, quam quod subditi fugiunt prelatos suos ... (Rkp. vyšnobrod. č. 92, fol. 1341-135b. 5 Čís. 17. 102