platků, dokládaje, že přísluší to „ad nos racione archidiaconatus nostri“ (fol. 413). Před tím pak cituje faráře „coram nobis Prage, in domo habitacionis nostre in Hradczano“ (fol. 40b). Časově se dá určiti náš doklad srovnáním jistých na- řízení s ustanoveními synodálními. První se týká lichvy. Vyvrací se v něm názor, jako by nebylo těžkým hříchem půjčovati deset kop grošů za jednu kopu ročních úroků. S článkem tohoto obsahu se potkáváme v synodálních článcích z roku 13771 a 1381.2 Druhé nařízení odsuzuje přísně přechovávání podezřelých žen na farách. S tím se potkáváme v synodě z roku 1381.9 Lze tedy pravděpodobně položiti vznik našeho pramene k roku 1382. Kterého ar- cijáhenství se nařízení týkají, nelze nijak určiti. S jistotou lze pouze říci, že se jednalo o venkov, neboť arcijáhen napomíná „plebanos in civitatibus et opi- dis." Arcijáhen vytýká: Provinění proti čistotě, nedbalou pastoraci, nedostatky při službách Božích a co jest zvláště zajímavo, objasňuje v synodálních před- pisech tak často zdůrazňovanou potřebu pečetě. V arcibiskupské kanceláři totiž na plebánech žádali, aby ke každému přípisu přivěsili své pečetě na zna- mení správného doručení. Někdy však se stávalo, že plebáni, nemajíce pečeti, dávali si k mandátu připevniti pečeť cizí, oficiálům neznámou, jimž se takto kontrola úplně znemožňovala. Farářům, kteří pečeť měli, nařizoval arcijáhen aby nikdy k jejich listům jich nepřivěsovali, dokud nařízení v nich obsažené neprovedou. Stávalo se totiž, že nemohli nařízení provésti, ale posel s arcijá- henským listem již odešel, nesa s sebou přivěšenou pečeť farářovu na důkaz provedeného rozkazu, ač tomu tak nebylo. Arcijáhen poukazoval na falešné listiny, jimiž sobě různí lidé chtěli dopomáhati k penězům, podotýkaje, že se má dopřáti víry jenom listům arcibiskupovým nebo jeho vikářům a osoby jim, se vykazující mají býti kněžím tak známy jako jejich děkan. Týkalo se to po- nejvíce spekulantů s falešnými odpustky. Z dalších dokladů o světském kněžstvu jsou nejzajímavější dva listy o po- měru pověstného dvořana Racka z Rýzmberka řečeného Kobyla k ducho- venstvu. První se týká jednoho pražského kanovníka a jest zajímavý po strán- ce právní. Nejmenovaný kanovník přiznává, kterak Racek a jeho lid mu po- brali příjmy a majetek a zároveň, že ani on, ani žádný jiný nebude se domá- hati odškodnění, stejně jako nepodnikne žádných kroků směřujících ve pros- pěch svůj a v neprospěch Rackův. Jest možno, že se jedná o pouhé dictamen, ale i kdyby se jednalo pouze o předlohu k aktu, má přece svůj určitý význam tím, že historikovi dává tušiti nemožnost dovolati se utiskovanému knězi práva. Druhý pramen nám referuje o tom, jak zacházel Racek s kněžstvem. Jest tím 1 Hofler, Concilia Pragensia (Abhandlungen BGW, 1862) str. 21. 2 U. d., str. 31. 9 Str. 28. 182