Strana 23
23
a účelně (rite et racionabiliter) notářský úřad na soudě i mimo soud. Při aktu bylo
přítomno několik dožádaných svědků, kteří v ustanovovací listině byli podrobně vy-
počteni.
Jest nám již známé, že právo jmenovati veřejné notáře z císařské autority bylo
postoupeno pražským arcibiskupům Karlem IV. r. 1358. Arcibiskup je však asi ne-
vykonával jen sám, nýbrž zplnomocnil i svého vikáře, jak svědčí jmenování klerika
Tomáše řečeného Opička z Radnic veřejným notářem 15. října 1406 při soudním
zasedání vikáře Adama z Nežetic.33) V soudních aktech je poznamenáno, že vikář
tak učinil „auctoritate ordinaria“.30) Jakým způsobem byl ustanoven veřejný notář
Jan Janův z Olomouce, jenž se 18. dubna 1407 zavázal, že zaplatí notářům konsistoře
za ustanovovací listinu 20 grošů do svátku sv. Markety,“) nelze poznati, ale případ
jest dokladem, že i uchazeči z přidružených diecésí byli ustanovování v Praze.
Pro český stav jest důležité zmíniti se o zákazu41) výkonu veřejného notářství
duchovními s vyšším svěcením. Vydal jej arcibiskup Arnošt († 30. června 1364).
Názor na veřejné notářství, které bylo ještě nedávno pokládáno za čestný úřad a za
umění, vlivem okolností se značně změnil. Podle Arnoštových slov je to prý druh
jakéhosi obchodování, které jest klerikům kanonickým právem zakázáno (genus
cuiusdam negociacionis esse videtur, quem sacri canones clericis interdicunt). Bylo
by lze prý to u duchovních omluviti, kdyby byl veřejných notářů nedostatek, ale
jejich počet je značný. Arcibiskup tedy zakázal všem klerikům s vyšším svěcením
(clericis in sacris constitutis ordinibus), aby v jeho diecési bez zvláštního povolení
(absque licencia speciali) nevykonávali pod trestem exkomunikace úřad veřejného
notáře. Instrumenty notářů, kteří by jednali proti nařízení, arcibiskup prohlásil předem
za neplatné. Opatření (provisio) mělo býti vyhlášeno v hlavních pražských kostelech
a přibito na dveře arcibiskupského chrámu.
Z arcibiskupova nařízení byly asi poskytnuty četné dispense, jak svědčí zacho-
vané instrumenty dvou notářů, hlásících se k pražské diecési, z nichž jeden byl kanov-
níkem42) a druhý presbyterem.3) Zjištěných duchovních s vyšším svěcením, kteří
zastávali úřady veřejných notářů, jest na půdě české koruny velmi málo. V pražské
diecési přichází ze staršího období ještě v úvahu kanovník Velislav (1285—1291)
a pak od let osmdesátých 14. stol. čtyři presbyteři a jeden farář. V olomoucké diecési
jsem našel do r. 1368 dva presbytery, třetího r. 1390 a jediného kanovníka v letech
*) Acta iud. V. 240 č. 960, viz seznam č. 495.
3) V této souvislosti jest radné vzíti v úvahu i zmínku v Gerberově studii „Die
Notariatsurkunde in Frankfurt am Main“ (str. 15) o ustanovování veřejných notářů z autority
císařské a arcibiskupství mohučského k r. 1455 s titulem „publicus imperiali dicteque sancte
Maguntinensis sedis auctoritatibus notarius iuratus“. Neznáme žel úplný notářský titul Tomáše
Opičky z Radnic, ale zdá se, že ustanovení notáře „auctoritate ordinaria“ arcibiskupova vikáře
bylo jiného rázu, než ustanovení z autority císařské. Nasvědčuje tomu titul, jehož užíval Mikuláš
Mikuláše Veiglina z Nové Cerekve (viz v seznamu č. 588). Máme tedy starší doklady, než je má
Mohuč.
60)
d)
Viz v seznamu č. 507.
Cancellaria Arnesti, str. 226.
Viz v seznamu notáře č. 184.
) Viz v seznamu notáře č. 185.
2)
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130