47 o schválení výpovědi ve sporu mezi farářem a řeholníky v Českých Budějovicích biskupem Olbramem, není vyloučeno, že to bylo jen připsání schvalovací doložky, připojené na hotovou listinu.14) c) Notářské znameni (signum). Všechny notářské instrumenty mají kromě podpisu také obvyklé znamení (signum consuetum) veřejného notáře. Je to velmi důležitý prostředek ověřovací, který v českém prostředí jest postaven na roveň vlastnímu podpisu notářovu a rovná se tedy hodnotou pečeti.15) Signum pra- videlně doprovází všechny podpisy veřejných notářů, kteří instrument spolupode- psali;16) bývá umístěno na pravé straně před subscripcí, výjimečně pod ní, jak je v instrumentu Miroslava Vítkova z Písku, vyhotoveném v Praze 24. února 1332, patrně napodobením italských vzorů, čemuž nasvědčuje v Praze chovaný transumpt cizí provenience ze 7. března 1326, zhotovený v Perusii veřejným notářem, podepisu- jícím se „Nicolaus quondam Symonelli de Perusio, porte solis et parochie S. Marie nove, publicus imperiali auctoritate notarius“,17) nebývá však v hlavě listiny, jak bylo obvykle ve Francii. Bylo-li nutno spojiti několik pruhů pergamenu ať již slepením nebo stehy, tu přes spojení bylo vyznačeno signum jako ověřovací prostředek, že tak učinil veřejný notář. I to mluví pro samostatnou ověřovací způsobilost notářského znamení. Pokud se týče grafické stránky notářského znamení, pozoruje se v českém prostředí snaha po svéráznosti, třebas jsou hojně napodobovány cizí vzory. Signa 14) Viz v seznamu notáře č. 287. 13) Svědčí o tom odvolání instrumentu veřejným notářem Fridrichem ze 14. září 1344 (viz přílohu A 1). Jmenovaný notář zhotovil na žádost rychtáře a konšelů města Mostu instrument o právech měšťanů na škodu probošta a konventu zderazského kláštera. Klášter dosáhl zrušení vydaného instrumentu pro formální vadu, ježto byl zhotoven za nepřítomnosti probošta a kon- ventu, a tedy bez jich slyšení. Na příkaz oficiála, zasedajícího na soudě, byl Fridrich nucen listinu, jež byla omylem vystavena a z neznalosti práva (per errorem et iuris ignoranciam), od- volati novým instrumentem, poradiv se předem s právními znalci. Tadra zbytečně zdůrazňuje, že to bylo pro notáře velké neštěstí, protože ztratil důvěru klientů. Fridrich se velmi dobře hájil, poukazoval totiž na to, že nebyl „de dicto instrumento... bene informatus“. — Právně jest důležité, že o platnosti rozhodl oficiál ze své soudní pravomoci a že přikázal uložiti revokační instrument „in archivis actis curie Pragensis“. V závěru listiny, psané notářem ve formě subjek- tivní, se praví: tuto veřejnou listinu jsem napsal vlastní rukou a označil jsem ji svým obvyklým znamením, a na konci jsou uvedeni svědci zrušovacího aktu. Podpis v pravém slova smyslu v instrumentu chybí, třebas byl obsahově pojat do textu listiny, avšak na obvyklém místě v pravém dolním rohu jest velmi pečlivě provedeno notářské znamení, dva nadřaděné kříže na šachovaném, trojúhelníkovém podstavci. Z uvedeného lze souditi, třebas jde o osamocený případ, kontrolovaný ovšem soudně, že se v českém prostředí hledělo na signum jako na symbol pečeti, který může státi stejně samostatně a může ověřovati i listinu vé věci vydavatele. Kdyby tomu tak nebylo, byl by musil o příslušném prohlášení zhotoviti nebo alespoň podepsati instrument jiný notář. Ostatně podobný názor vyslovil již Conradus de Mure (Voltelini, Einl. XXXII), jenž mínil, že signum zastupuje pečet a že veřejní notáři „imponunt manu sua quoddam signum, quo utuntur pro sigillo“. Současná vědecká literatura s tímto názorem ovšem nesouhlasí (na př. Mikucki) a má jej za omyl. Jest to však hyperkritika, protože badatelé přisuzují Konradovi de Mure něco, co nemínil. Signum nevzniklo samozřejmě napodobením pečeti, jeho základem bylo ruční zna- mení osoby, která měla listinu podepsati (důvody snesl již Giry, Manuel de dipl., str. 602 a sl.), základem byl kříž, jenž uvozoval jako symbolická invokace práci, podpis, a podle něho vznikly i jiné značky, jak se jevila potřeba. Avšak právníci 13. a 14. století mohli právem přikládati notářskému znamení hodnotu pečeti, a to tím spíše, že veřejní notáři ve střední Evropě tehdy vlastní pečeti neměli. Soudím, že v této otázce jest rozhodující mínění středověkých právníků a nikoliv náš názor, zejména ne tehdy, když si skutečnosti úmyslně zkreslujeme. 26) Viz přílohu A 2. 11) Orig. perg. v archivu ministerstva vnitra v Praze, sign. IV. Z d.