XXII UVOD. Augustina, Jana Zlatoústého a Rehoře. Jak bylo poznamenáno nahoře, Hus si dovoluje některé úchylky od Jakoubkova textu, vkládaje nové dodatky a zkracuje takovým způsobem, že vzniká odůvodněné mínění, že je to především dílo vzniklé společnou prací. K této pozměněné »posicio« Hus přidal čtveré dělení stavu kněžského podle světských důchodů. První, ustanovený Kristem, je ten, v němž kněží dostávají od laiků potřeby životní za duchovní almužny; druhý, chvályhodný sice, ale méně pode- přený Písmem, v němž kněžstvo dostává desátky a ofěry jako ve Starém Zákoně; třetí stav kněžský byl dříve ve velké oblibě: kněží dostávali od vládců a bohatých laiků nadbytečné své bohatství ve formě almužny, s tím určením, že měli býti správci tohoto bohatství a rozdělovati je potřebným — nebezpečí toho jsou zcela zřejmá, ačkoli mnoho dobrých kněží vykonalo zde mnoho dobrého; čtvrtý stav, stav doby Husovy, kdy kněží hledají světského panství a bohatství k svému užitku, je na- prosto nezákonný a proti Písmu. Tento čtvrtý stav je vpravdě »ohavnost spuštění«. Pátý článek zní: »Tvrditi, že odpustky, které udílí papež nebo jiní církevní preláti podle rozhodnutí a ustanovení cír- kevních, jsou bezcenné, a že věrní jsou jimi klamáni, je bludné a rozkolnické.« Hus hájí tohoto článku dosti krátce (ff 254a- 256a) argumenty, kterých před tím užil ve svém traktátu »Ad- versus Indulgencias Papales« (Op. I, 175 sqq.). Definuje od- pustky zcela konvenčně jako libovolné odpuštění viny, kterou vinník by měl nésti za svůj přečin, kteréžto odpouštění je vy- hrazeno jediné Bohu, právě tak jako jediné Bůh odpouští hřích. Přes to, že odpouštění i odpustky náleží jediné Bohu, jest přece v církvi odpouštění služebné, spojené s úřadem kněžským a pastýřským, jakožto nedílná část posluhování evangeliem, pro který úřad dali svým zástupcům příklad apoštolové. Avšak takovým způsobem zlovolní a nevědomí papežové a knížata kněžská neudělují odpustků. Neboť svým špatným a sobeckým životem ztratili schopnost šířiti evangelium milosti a lásky. Spíše pracují pro satana a mají klíče od pekla místo od nebe, jsouce praví Antikristové pronásledující věrné (f 256a). Na tomto místě je odbočka, ve které Hus hovoří o způsobu moci, o které si Kristus přál, aby byla udělena jeho učenníkům, při čemž se argument točí, jak je přirozeno, kolem církevního učení o »po- testas clavium«. Kristus, praví Hus, ustanovil, aby jisté svátosti