Strana 1
KRÁL. ČESE VĚSTNÍK E SPOLEČNOSTI NÁUK. Třída filosoficko - historicko - jazykozpytná. 1897. XXIII. Rektorská řeč M. Rehoře Pražského r. 1476. S úvodem z rukopisu podává Dr. Jan V. Novák. (Předloženo 8. listopadu 1897.) Vlny vzdělanosti starověké, jež jednak dlouholetými styky s kul- turními národy západními, jednak se založenou universitou plným proudem v naše země vnikaly, 1) před válkami husitskými utkvěly na stupni scholastickém. Mužové u nás vynikající studovali ovšem v Italii, styky s touto vlastí humanismu byly přímé, avšak tyto po- čátky renesance nebyly tehda ani dosti mocné ani trvalé, aby byly měly účinek na veškeren směr učení universitního, jež ke konci století XIV. také mělo mistry z valné části v Paříži vyučené, kde byl vlastní střed a sídlo scholasticismu2). Styky s humanisty vlaš- skými, z nichž Petrarka i v Čechách nějaký čas meškal, zakládaly se nejvíce na důvěrném přátelství jednotlivých mužův a ovšem tedy byly ojedinělé, pro směr veškerý myšlení nevelikého významu3). Po době Husově pak, kdy celý národ cítil se uražen odsouze- ním předního mistra své university a kazatele slavného, tím méně u nás bylo místa pro snahy, jež na dvoře papežském a na knížecích dvorech vlašských docházely podpory a ocenění. Ráz pohanský ve spisech humanistických čím dále tím byl pa- trnější, a život dvořanů humanistů při dvoře papežském v XV. stol. zvl. za pap. Mikuláše V., tak byl volný, že patrné bylo na nich pů- sobení nauky o obnovení ducha starořímského se všemi jeho slabostmi, ježto hlásali. Nové snahy reformační (renesance křesťanská), u nás od doby Karlovy čím dále tím živější, ovšem nemohly nalézati zá- 1) FR. PAULSEN, Geschichte des gelehrten Unterrichts, p. 12 sl. 2) F. TADRA, Kulturní styky, str. 280 sl. 3) J. TRUHLÁŘ, Počátky humanismu v Čechách, str. 15. Třída fil.-hist. 1897. 1

Strana 2
2 XXIII. Jan V. Novák: liby v tomto způsobu myšlení a jednání. Kladlyť na opravu života křesťanského, na projevování víry nejen slovy, ale i skutky, váhu hlavní a vycházely odtud při požadavcích opravy církevní „in capite et membris.“ Dvůr papežský s lehkomyslnými humanisty, jak je Če- chové poznali nejprvé na sněmě Kostnickém, později pak i na sněmě Basilejském, kde přítomen byl i nejpřednější tehdy šiřitel humanismu, AENEAS SYLVIUS, nepůsobil ovšem způsobem povznášejícím na přísné posly české, kteří repraesentovali částečně i universitu, ústav to au- ktoritativní též ve věcech církevních. Nebylo tedy ani po válkách husitských hned místa pro tyto snahy v Čechách. Styky mezi Aeneem Sylviem a některými muži českými lze konstatovati, ba slavný astro- nom a bývalý professor universitní JAN ŠINDEL také si všímal nového hnutí; avšak jeho již na universitě nebylo, a všelicí písaři v kance- láři královské kr. Jiřího a později Vladislavově, kteří o úpravu své prosy dle vzorů humanistických úsilovně pečovali, málo měli moci v učeném sboru mistrském. Ostatně škola i jinak při svém rázu kon- servativním chápe se novot teprve tehda, když se osvědčily anebo když se jí s mocné strany vnucují, proto přirozeně universita pražská jeví počátky hnutí toho dosti pozdní, t. j. až ke konci století XV. a počátkem století XVI. Před tím u nás jako na západě evropském učebnou knihou latiny bylo „Doctrinale" Alexandra de Villa Dei, které na universitě Pařížské zavedeno bylo r. 1366, dvacet let potom v Heidelberce, r. 1389 ve Vídni, o němž na všech universitách se čtlo, o němž také v Praze r. 1390 na universitě četl Mag. Helmhold. Universita pražská má spisu toho z XV. stol. čtyři rukopisy 4), a mezi inkunabulemi nacházíme neobyčejný počet jeho tiskův italských i jiných 5). Také jiné knihy učení středověkého měly tu místo, a učení theologické mezi všemi odbory mělo váhu největší. Že byla universita o věcech víry tázána již v době Husově, toho příkladů máme několik, a sborem rozhodujícím ve věcech těch bývala i později. Příčina je na snadě. Když s přibývajícím vzděláním klášterní a kathedrální školy středověké zdály se býti nedostatečnými, zvláště pak když filosofie scholastická velmi se rozvinula, tu vyšší učení pů- vodu rovněž církevního převzaly university, což patrno z jejich cír- kevního zřízení, z obyčejův a klášterního života mistrův učitelů, po- 4) Univers. knih. V. F. 4, V. F. 28, V. G. 16, V. H. 32. 5) D. REICHLING, Das Doctrinale d. Alex., Einl. p. XLIV. sl. (Monum. Ger- man. paed. XII.)

Strana 3
Rektorská řeč M. Rehoře Pražského r. 1476. 3 sléze z udělovaní universitám statků dříve církevních. Odtud vysvět- liti lze též postavení university naší k reformnímu hnutí náboženskému, odtud zdrželivost k učení z Italie vycházejícímu. O starším učení scho- lastickém nebylo pochybno, že je křesťanské, vždyť od křesťanství vy- cházelo6), a mistři mezi nejučenější scholastiky vyhlašovaní prosluli rovněž svatostí života jako hlubokými spekulacemi na Aristotelovi založenými. U nás již při Štítném patrno, jak mocně naň působilo učení nominalistů, jež tehdy též v Paříži nabylo převahy nad realisty, a právě sto let potom, kdy napsán byl nejstarší zachovaný sborník Štítenský (universitní, XVII. A. 6, r. 1376), v theologické síni uni- versity pražské ozývají se řeči, jež duchem svým ještě velmi dobře se hodí době, ve které psal nejpřednější náš prosaik staročeský. Mí- níme tu řeč M. Duchka Mělnického při installaci nového rek- tora universitního, M. Rehoře Pražského, pronesenou dne 25. listopadu r. 1476, a samu řeč inaugurační rektorovu, jíž zahájil svou činnost úřední. Obě tyto řeči zachovaly se v rukopise soudobém, nyní v Olo- mouci chovaném,8) jenž napsán byl v Litoměřicích mezi r. 1476 a 14809). Jest to t. zv. liber mixtus, obsahujeť mezi mnohými kusy obsahu čistě církevního (napřed na př. rozmanité traktáty sv. Ber- narda, list sv. Jana Zlatoústého bisk. Cyriakovi v latinském překladě Leodrisia Crebella a j.) též věci z té doby rázu humanistického, jako knihu Aenea Sylvia „De educatione liberorum ad Ladislaum regem“, též historii českou tohoto spisovatele, pak vzory listův, řečí, oslovení od rozličných humanistů (na př. Exempla Poggii Florentini de inventione, Oratio Guarini ad quendam Nicolaum, Guarinus Ve- ronensis illustri principi Leonello a j.), list papeže Pia II. proti Turkům atd. Řeči Duchkova a Rehořova jsou na listě 175a—180a, že pak bývá M. Rehoř Pražský dle svědectví Jana Šlechty 10) pokládán za prvního humanistu na naší universitě, jenž se odvážil čísti o Vergiliovi dle scholií Serviových, jest řeč jeho pro poznání doby velmi důležitá, ba 6) Dle známé zásady: „Credo, ut intelligam.“ 7) Ovšem toto učení Aristotelovo nebylo ryzí, dostavši se k nám prostřed- nictvím arabským; teprve humanismus tu zjednal nápravu. 8) Studijní knihovna, sign. I, 7, 13. 9) Zmínka o rukopise tom a vývody o M. Rehořovi u J.TRUHLÁŘE, Počátky human. v Čech., str. 47 sl. 10) V listě M. Petru Píseckému (Boh. Hasisteinii Farrago Poematum, ed Th. Mitis, Pragae 1570, p. 372). 1*)

Strana 4
4 XXIII. Jan V. Novák: rázovitá. Předvádíť děkan Duchek nového rektora shromážděnému po- sluchačstvu jakožto muže, jemuž přináleží známá trojice požadavků, kterou činil RHABANUS MAURUS, opat Fuldenský r. 822—842, při muži povolání duchovního, 11) aby totiž měl „scientiae plenitudinem et vitae rectitudinem et eruditionis perfectionem“, a svědčí o novém předsta- veném vysokého učení, že si osvojil všecky vědomosti, jimž se na tehdejší vysoké škole učilo. U nás byla ovšem tehdy jen fakulta ar- tistská, jež vzdělávala latinu žákům na nižších školách vpravenou vě- decky, ale mistři čtoucí (magistri legentes vel regentes) dělili se tu o texty kanonické losem, a bylo jim tedy znáti s dostatek vše, čemu se učilo. O nové nálezy se tu arci nejednalo, ani o bádání samo- statné, neboť pěstovala se hlavně tradice, od starší generace učené přejatá, t. j. mistři obyčejně vykládali to a tak, jak to získali od svých učitelů, ale i tu zejména v prvních létech učení leckterý zá- pasil s látkou, jakož nemohlo býti ani jinak při velkém jejich mládí a nedlouhém pobytu na vysokém učení. Lekce i na fakultách vyšších záležely namnoze jen z výkladů textů právnických, přírodopisných a medicinských, theologických atd. Ke zkoumání věcí samých a k induxi dospělo se, jak známo, teprve ke konci stol. XVI. a na počátku stol. XVII., když nové vý- zkumy ve vědách přírodních, zvláště v astronomii, proklestily si cestu řadami bludův a uhájily se i při vší své pravděnepodobnosti. S čin- ností pouze receptivní mistrů starších dob pak souvisí též leckterý nedostatek jejich čtení, že na př. látky filosofické dosti neovládali, že tedy žákům jí nedovedli ani jasně podati a j. V Praze volnějšímu životu a samostatnějšímu bádání na závadu byla i veliká chudoba mistrů, kteří sotva nejpotřebnější věci na živobytí sehnali, jak zá- pisky universitní z té doby a z následující často vykládají. Žákům proto temné takové a nedostatečné často výklady s nepěknou latinou scholastickou nezřídka se nelíbívaly, a když nové hnutí se svou pěknou a zvučnou, jasnou latinou klestilo si cestu do kruhů vzděla- ných, není divu, že mládež se mu oddávala s chutí a nadšením. Byloť zvláštností doby scholastické a protivou její k humanismu, že užívala sice také latiny, že věty své také zdobila citáty ze spisů staroklassických, 12) ale při tom stránky pouze formální dbá málo a neváhá dle potřeby si tvořiti slova třebas nemožná, jen když pojmům 11) „qui ... gubernaculum regiminis . ..tenet“. 12) V řečech níže položených k tomu též poukazujeme. Ostatně je známo, že klassikové čítáni také ve středověku pilně, a kusy z nich též vybírány.

Strana 5
Rektorská řeč M. Rehoře Pražského r. 1476. 5 jejím vyhovují, kdežto u humanismu bylo tomu naopak; jemu zase obsah býval věcí vedlejší, a forma byla mu vším, jak patrno zvláště z konce XVI. stol., kdy nové to hnutí ustrnulo na pouhém čerpání citátů z prosaických spisovatelů staroklassických a na látání básní starých v nové kusy k účelům často banálním. Také oba slavnostní řečníci, jejichž epideixe tuto podáváme, tvoří si nová slova latinská dle vzoru svých učitelů scholastických, kde jim nepostačují slova potud utvořená 13). Zvláštního rázu dodávají oběma řečem také hojná slova básnická, ba i celé kusy veršův, od básníků starých přejaté, jimiž leckde jsou vyšperkovány. Že se to děje úmyslně a hlavně pro obsah, rektor sám na počátku své řeči uvádí. 14) A obsah obou řečí souhlasí s formou: děkan vybízí rektora ke všem ctnostem křesťanským a v odměnu za ně odkazuje ho na Boha, dárce dobrého svědomí a odplatitele ctností na věčnosti, rektor pak, omluviv se z nedostatečnosti své ke správě úřadu rektorského, při- stupuje k vlastnímu thematu, vylíčení dvojí cesty životem, cesty ctnosti a nepravosti, jak ji dle krátkého podobenství Kristova v ká- zaní na hoře 15) obšírně a výmluvně nalézáme vylíčenu v t. zv. epi- štole Barnabášově 16) a částečně i v t. zv. „Učení dvanácti apoštolů“. Tak mohl mluviti zajisté i leckterý otec scholastický, také jemu byli by David a Šalomoun, písmo sv. a jeho děje mnohem bližší než ná- rodové staroklassičtí (populi saeculares), jako jsou M. Rehořovi. 17, Tento na počátku líčení svého arci praví, že o cestě ku pravému ži- 13) Na př. commendicare, rumusculus, complusculus, peremptorius, meticu- losus, praesidentia, rudiusculus a j. 14) Že slova nebo věty takové na vyšperkování slohu určené vybírány z do- brých spisů starořímských, nečiní spisovatele ještě humanistou. Jinak bychom k humanistům počítati musili také M. JANA z HUSINCE, který zdobí sloh svůj též citáty z Ovidia, Vergilia, Horatia, jenž vynikal neobyčejnou vnímavostí pro správ- nost slohu, jak patrno nejen z jeho pravopisu, ale též z hojných poznámek o tehdejší češtině, po spisech jeho roztroušených. A přece toho nikdo nebude tvrditi. Právě duch této mluvy je jiný, povědomost, kolik záleží na formě, pokud zabíhati lze ve tvořivosti, v čemž právě první humanisté byli úzkostlivější než pozdější, jak patrno na př. z Komenského. Že latina té doby je lepší, nežli latina stol. XIII., pochází z ducha doby a větší rozšířenosti dobrých vzorů, ale huma- nistická není. To dosvědčí každý, kdo po těchto řečech přečte některou řeč sku- tečného humanisty, třeba v témže rukopise obsaženou. 15) Evang. sv. Mat. 7, 13. 14. 16) V kapitole XVIII. a XIX., do nedávna jen v latinském překladě známé. 17) Že již v X. stol. jednotliví učenci zrazovali od přílišného oddávání se četbě pohanské, je vůbec známo.

Strana 6
6 XXIII. Jan V. Novák: votu již i básníci18) a spisovatelé dosti pověděli, a má-li býti výklad sám podoben známé povídce Prodikově o Herakleovi na rozcestí, 19. přece zpracování samo je v duchu zcela křesťanském, duchu anti- ckému cizím, jenž za nesmrtelnost pln odvahy podniká činy hrdinské a tedy po svém vzkříšení u mládeže tolika došel ohlasu. Logika myšlení jest čistě aristotelovská, jehož první řečník na- zývá „noster“, Vergil, ve středověku veliký čaroděj, vůdce v pod- světí, i tu je napolo křesťanem, nejinak než Seneka, jehož knihy filosofické v mnohé příčině podobaly se názorům křesťanským, že byly oblíbenou četbou středověkou. Nebylť bez čítání klassikův ani středověk, ale nehledí na ně objektivně, nýbrž staví na jejich mou- drosti dále a vybírá z nich, co se názorům křesťanským hodí. Sou- stava sedmera svobodných umění jakožto učení odborné i při výčtu vědění rektorova staví se za základ, jak bývalo zvykem, avšak tri- vium (artes rationales, logica) má i tu převahu nad quadriviem (artes reales, vědy mathematické), k nimž bychom z vědění Řehořova po- četli snad nanejvýš metriku 20). Nejvyšším cílem zůstává theologie a s ní spojená metafysika, jež děkan jmenuje na místech posledních. Vědám těm ovšem nestačili výrazem svým staří klassikové, pročež zálibu má doba ta v nových slovech, podivně kroutí a sestavuje své věty, rozložené často ve dlouhé periody, užívá neobvyklého slovosledu atd. Patrně i takovýmto uměním vedle učenosti své řečníci chtějí posluchačům imponovati. Latina jejich jakožto jazyk učených lidí, jenž ve stoletích předcházejících doznal tolika změn, zajisté i to do- pouštěla; vždyť se jí učili z užívání, z Donata, Aesopa, z Doctrinale a z podobných knih, ze scholastiků, kteří neváhají tvořiti tolik no- vých a podivných slov, že v nich původní tvořivosti latiny nemnoho poznáváme. M. Duchek i M. Rehoř svými řečmi, nejen prudkou narážkou na nové proudy, které posměch si tropí z vážných mistrů školních 21), 18) Myšlenku tuto krásně rozpřádá zvl. Horatius v prvních šesti básních III. kn. „Carminum“. 19) XENOFONTOVY Paměti na Sokrata, II, 1, 21—33. (Viz ostatně též řeč Hu- sovu, vyd. od K. Höflera v II. d. sbírky „Scriptores rerum hussiticarum, p. 107: Re- commendatio inceptoris in artibus). 20) O. WILLMANN, Didaktik als Bildungslehre, I, p. 2642. 21) Na věci náboženské nesnadno vztahovati tento prudký výpad, neboť útoky strany pod jednou na stranu podobojí, které se tehda chystaly, nesměřo- valy především proti universitě, nýbrž proti straně celé a více proti kněžstvu, opovrhování universitou pak zajisté nedělo se proto, že se přidržovala víry v Če- chách téměř obecné, ale pro směr jejího učení, nad nímž ještě r. 1509 tehdejší

Strana 7
Rektorská řeč M. Řehoře Pražského r. 1476. zřejmě ukazují, že cele spočívají v proudech starších, a právě z nich vychází jasně na jevo, že teprve M. VACLAV PÍSECKÝ znamená při pražském vysokém učení novou periodu, a lze-li mluviti o humani- stické činnosti M. Řehoře Pražského, jak se o ní Jan Šlechta zmi- ňuje, že by ji bylo položiti až na sám konec jeho života ostatně ne- dlouhého, 22) tedy až po létech jeho akademických hodností. Nebyla to však bezpochyby ani činnost ve prospěch humanismu, jak se mu později rozumělo, jak v té době v Němcích počátky její shledáváme a u nás již asi dvacet let později, spíše asi to bylo upo- zornění na prameny lepší latiny, jež počínala se tehdy již ozývati. Jinak bychom si nemohli vysvětliti, že M. Řehoř proti duchu hu- manismu více než M. Duchek řeč svou zdobí výrazy básnickými, že ani děkanské zápisky jeho z let dřívějších nejeví nic nového prot- jeho druhům, že konečně děkan v řeči své doporučné tak prudce vyjíždí proti těm, kdož mistrům se posmívali a tvrdili, že staroslavné učení Karlovo vlastně je zaniklé. Toť mohli býti jen ti, kdož něco nového přinášeli do studií, humanisté. Nebyli v té době ovšem mistři naši jedinými odpůrci nového směru, ba na universitách cizích roz- proudily se o to skutečné boje, ale mezi přívržence nového učení v době rektorské M. Rehoře sotva budeme počítati. Tomu řeč jeho 23) úplně odporuje, přidržujíc se ve všem způsobu potud obvyklého. děkan M. Václav Písecký nemálo hořekuje, že tu je „studium risu et probris dignum“ (viz ČČM. 1876, str. 89). A přívržence druhé strany náboženské nazý- vati „furibundos nebulones, improbos detractores, spurcissimos conviciatores“ s vážné stolice universitní bylo na pováženou, uvážíme-li, jakými tresty tehda stíhány byly nadávky pro víru. Naproti tomu lehkomyslná cháska humanistická, z vážných mistrů posměch si tropící, docházela takovéhoto odbytí nejen v této době u nás, ale i později ještě na sousedních universitách. Život jejich a nehlu boké vzdělání, ku pouhé formě ve všem všudy hledící, toho zasluhovaly! 22) Zemřelť r. 1485. J. Truhlář, Počátky hum., str. 48 sl. 23) Text podává se i pravopisně věrně, poznámky obmezují se jen na věci nejpotřebnější. Text obou řečí na několika místech nejasný poněkud v poznám- kách se opravuje.

Strana 8
S XXIII. Jan V, Novák: Oracio commendacionis reverendi Magistri Gregorij pra- gensis, Rectoris vniuersitatis dignissimi,1) per Magistrum Duchkonem ex Mielnik,2) facta XXV. Nouembris in lec- torio Theologorum 3) Anno Domini 1476. Cum multa mecum ipse, reverendi magistri, patres optimi ac viri omnium celeberrimi, cum multa, inquam, mecum ipse animo voluerem et aliquamdiu opportunam nactus quietem studiosissimam investigacionem requirerem, quid apud presentis actus solennitatem, quam more nostrorum patrum noui rectoris commendacionis appellamus, ad hec equidem iussis adstrictus 4) dicere debeam; Quidve in tam perspicuo tamque celebri loco de nostre vniuersitatis alme principe eximio satis dignum canere 5) ausim, Plurima inter vt verba ipsa consuescendo(!) 6)e uestigio flectam : id vel 1) Dle knihy dèkanské (Monum. histor. Universit. Carolo-Ferdin. Pragensis, I, 2) Řehoř ze Star. Města Pražského povýšen byl 5. den po neděli Judica (dne 4. dubna) r. 1460 za děkana Jana z Nového Města Pražského za bakaláře, a to na druhém místě (II, 69), v lednu r. 1462 vykonal zkoušky mistrské; licence do- stalo se mu t. r. dne 2. března (II, 77), pak dne 5. dubna dostalo se mu odznaků důstojnosti mistra svobodných umění (II, 79). R. 1465, dne 12. září, jmenuje se mezi examinátory bakalářů (II, 90). R. 1466 poprvé byl děkanem fakulty artistské, následujícího potom roku prodekanem (II, 91, 93). R. 1467, dne 13. září jmenuje se mezi mistry zkušebními nových mistrů. I v následujících létech zastával různé hodnosti akademické, r. 1470 pak byl podruhé dekanem a examinatorem ma- gistrů (II, 117, 119). Po jiných hodnostech zvoleu na podzim r. 1476 rektorem, a tu jmenuje se na listě doporučném kn. Jana z Bystřice (v březnu r. 1477) ja- kožto rektor (I, 4). Ani následující léta ho nebylo pominuto, bylť jednak účasten při zkouškách bakalářův a mistrů, jednak byl „pecuniae facultatis collector, dispen- sator lectionum“, neb i při jiných hodnostech (II, 129, 140, 142, 144, 147, 153) Poslední zmínka o něm jest v knize té k r. 1484, kdy vyslán byl sám třetí k rek- torovi o zkouškách mistrů, a to zároveň s děkanem Viktorinem Korneliem (po- zději řeč. ze Všehrd) a M. Janem Pražákem. Následujícího potom roku M. Rehoř zemřel. 2) Duchek Mělnický r. 1468 (Fer. 6. post Pentecosten, dne 23. dubna) stal se bakalářem na 4. místě (II, 101). Dne 3. června t. r. měl veřejnou disputaci bakalářskou (II, 102). R. 1475 jakožto „licenciatus in artibus“ stal se mistrem (II, 126). Následujícího roku (dne 15. října) zvolen byl poprvé děkanem. R. 1478 a 1480 byl „collector pecuniarum“. Od 10. října téhož roku byl podruhé dekanem (II, 140, 142, 143). Ještě r. 1515 jmenuje se mezi mistry, kteří vysláni byli k rek- torovi o zkoušky mistrské. 3) veliká síň v Karolině. 4) Doporučení nového rektora vykonával děkan jediné fakulty, jež tehda zbývala. 5) Užívalo se slova toho arci hlavně o básních, ale též při pochvalných řečech středověkých. 6) Slovo opravované, proto nejisté.

Strana 9
Rektorská řeč M. Rehoře Pražského r. 1476. vnum compertum est, vt te, rector dignissime, non laudibus, etsi maximis meritus fueris, conueniam, Non tuam denique verbis auriculas prurientibus spectandam pietatem compellem. Vereor nemppe, et summe quidem vereor, in os te laudare coram, ne id adsentandi gratia magis, quam qui gratum habeam, tibi facere quispiam me existimet atque eis comparet, qui verba non ad rem ceteris exponendam, vt deberent quidem, verum ad nitorem dumtaxat contexendum amplius pro libito super ea ipsa commendicant, plus eleganciam quam commoditatem inhiantes. 7) nec sane, vt libere, que sencio, proloquor, verba mihi, rector magnifice, suppetent, si felicem meritorum tuorum copiam dicere pergam, si ingenij tui virtutem ac digna- cionis tue eminenciam prohibere(!)8)conabor, si quidem non est, quid de te magnificum dici queat, quod non tua superet virtus. Malo itaque sin- gula hec preterire quam nobilitatem tantarum rerum tenui et ieiuna ora- cione aggredi : Quandoquidem tu, rector prestantissime, longos ducens apud hanc insignem vniuersitatem dies,9) Multos transigens annos in laboribus studiorum, exerciciorum quoque continuorum ita vitam optime instituisti, sic te notum cuique demonstrasti, vt neminem in hoc excellenti auditorio esse putem, qui nesciat, quam virtutum clarissimus sis cultor, quam sco- laris acutus fueris, quam magister doctus et eminens,10) quam fidei tue emulator ardentissimus, quanta rursus memoria eluceas, quanta eloquencia, quanta doctrinarum omnium pericia, vel humanarum, vt historice, vt ora- torie, vt grammatice, vt philosophice, vt poeticie etiam metrice, vel divinarum, vt teologie 11) et metaphysice 12); Nihil ita arduum esse, nihil abditum, quod te fallat, nihil ita tenue in literis exiguumque. non iniuria ob hoc huic nostre alme vniuersitati prepositus es princeps, ymmo optimo iure ellectus es, dignissime, ad officium rectoratus, sicque tua virtus, non copia rerum, Scandere te fecit hoc decus eximium.13) Non est igitur, cur tempus teram in exponendis tuis laudibus, neque tu is es, qui rumusculos queras et inanes auras populi captes 14); sufficit tibi consciencia tua, que non ab homine, sed a deo, iusto omnium retributore, premium expectat meritorum. Quo fit, vt cum te ipsum non ignores, testimonia tuarum [175 b] laudum malis in pectoribus esse quam in linguis. Omissis itaque tuis laudibus, vt predixi, rector spectabilissime, cum magnum superque magnum culmen dignitatis scanderis, de amplissima 7) Že to jen oblíbená frase řečnická, patrno ze slov následujících, kde se o přednostech rektorových přece mluví. 8) Omyl písařský, patrně m. perhibere. 9) Na poměry tehdejší, kdy mladí mistři záhy si hledali výnosnějšího za- městknání, doba pobytu M. Rehoře při universitě byla skutečně značná. 10) V řadě bakalářů Rehoř Pražský prohlášen byl na místě druhém, mezi mistry teprve na místě šestém. 11) Napsáno původně teologice, c po i vyškrabáno. 12) Jmenují se tu nejpřednější nauky tehdejší university, grammatika, rhe- torika, dialektika čili logika, výklad básní spojený s metrikou, posléze i theologie jako vrchol vědění té doby. 13) Narážka na Horat. Carm. III, 2, 17, sl. 14) tamtéž v. 20.

Strana 10
10 XXIII. Jan V. Novák: humanitate et solita reuerendorum magistrorum, tua quoque pietate con- fidens hortari te ad iusticiam, ad committatem, ad honestatem institui, ad laudem et decus vite, ad legem modumque inter subiectos seruandum et ad ea, que preteriri sine summo scelere minime possunt: non qui hec dubites, sed vt currentem te incitemus, loquemur, ad illa ipsa, que agere honestate suadente debueris. Nam et celerem gressum petenti equo calcar sepenumero admonemus (!) 15). Accipe igitur, que dico, in bonam partem et vsque in finem pacienter et alacri 16) queso fronte audi, nam recto sin- ceroque animo omnia loquar ad te ista. Rector gratissime! Imprimis Itaque vt fortissima omnium tuorum operum fundamenta iacias, precipuam curam colende virtutis habe, nec minorem vite bone racionem quere quam comparande doctrine. Simplex sis et apertus, nihil in se fictum, nihil subdolum habens, nullius rei simu- lator aut dissimulator, sed cultor veritatis existas. Illud tibi semper socra- ticum in memoria fiat, facile homines ad virtutes euasuros, si tales esse conarentur, quales volunt videri.17) Nec quicquam amplius detestaberis quam mentitam probitatem. Mali quippe et iniqui hominis est meliorem se foris ostendere quam gerere domi, Proborum autem virorum esse(!) 18) non simulacione, sed integritate viros superare ; adeo decorum illud semper serua, ut ne leue quidem dictu factuve quicquam in te repperiatur, indignum viro bono et graui. Justiciam, virtutum preclarissimam, vehementi desiderio amplecteris, qua sine nihil est, quod bene regi aut institui possit, siue id corpus, siue animam inspiciat. Possem pro co in medium plurima exempla variasque historias afferre, quibus certissimo probarem, ex magistratibus iniustis atque prelatis iniquis maximam perniciem et detrimenta innumera mortalibus obtigisse, que compluscula ex parte continuarem, nisi ociosum in re aperta inculcare exempla, que wlgo sunt plurima, esse crederem. Vnde et Aristoteles noster in Ethicis maximopere istam virtutem effert, cui nec hesperum quidem nec luciferum quadrari posse merito 19) putet. quocirca iustum te esse virum condecebit, vt singula equa lance cautus sapiensque libres, non minus autem prudentem, vt tua prudencia nostras 20 querelas, raciones atque fortunas contutari,20) iis te virtutibus potissime maximeque redimitum decoratum quoque fore oportebit. In subiectos deinde tibi, rector colendissime, benevolenciam tenere pulcrum putabis, vt quos videris pronos ad virtutem (nam ociosis te prebebis hostem acerrimum), habeas loco filiorum, quos fouebis, enutries, erudies non secus, ac boni 15) Omyl písařský m. admouemus. 16) Naps. alacriter, ter přetrž. 17) Myšlenka vyskytuje se v Xenofontových Pamětech, I, 7, 1: deà vag ëkeyev, òg obx sln xalklov ódòg én' sòdošlav, ?) di' js &v visdy a&òs voйro yévotvo, д кай доxвйv ВоиКогто. 18) Omylem m. est. 19) Aristoteles, Ethika Nikom. p. 1129 b: aбvn uèv oùv �) ôxatобóvn &gezn gév tovi vekela, &kk' obz &nkög, akkà noòs &egov. naà &à voйro nokkáxes xoarióvn тъV адетъv вivаг доквй и ôгкагобо�vи, ха) обд' Юолероь ойте 4фов обто дачиабто�g каа ладогигадфнвvоl рquеv' 'Ev ôi dincIобóvn óvklýßöw näc' &gezи 'ovv. 20) Schází určité sloveso, snad possis.

Strana 11
Rektorská řeč M. Rehoře Pražského r. 1476. 11 frugique parentes solent. Iniurianti tibi tuisque vicissim attolles cornua, nec invltus fleas velut puer lacessitus; esto vigilans, strennuus, diligens, sollers, vtque opera tua equitatem suam quisque obseruet, Castigare insanos, quo ceteri sint ad iniuriam tardiores; hoc enim est tui officij, id profecto tue opus autoritatis; qui si potestatem [176 a] tuam negliges, iure debebis esse neglectus. Neque milwi naturam insequens, maiorem timidus preteriens, minutam quanque vngwe petas predam, sed ut molosus 21) pastorum aliquis tutatorque gregum per altas niues ages, quecumque fera dabitur. Nullius faciem reuereberis, nullius potenciam pauesces, nec seuos timebis wltus nec verba potentum,22) non amor aut odium, timor aut spes pectus exturbet. Jura deo tribuas, deus est super astra rependens. Nec propterea (pace tua tamen 23) dictum sit) omnia tibi licere putabis, nisi honesta, non recta, nisi iusta sint. A ssuscepto semel negocio nullo metu absterrearis, nullo periculo depellaris. Sis verax in sermonibus, in facto fidelis, in opere constans, in peragendo strennuus, secretorum tenacissimus, et promissorum firmissimus obseruator. Insignia hec erunt magnanimitatis tue testimonia. Sed illud 24) mea summa (!) 25) vincet vniuersa, si cum sublimi magistratu, in quo iam resides, sublimes suscipies animos et spiritus tanti honoris maiestate dignos simulque cum eis magnitudinem, clemenciam, munificenciam et ceteras imperancium virtutes, quibus et ausus eris magna gloria tuos gubernare, pro tuis stare et iniuriantibus (velut iam commemoraui) inultus minime conquiescere. Magnam fortunam magnus animus decet, nobilitas animi est generositas sensus, nobilitas corporis generosus animus. Proinde, rector modestissime, da operam probitati et virtuti totis viribus incumbe, pietatem cole et integritati nihil antepone. In omnibus prebe te ipsum exercentem bonorum operum, vt sis vnicum virtutis specimen omnium sup- positorum. Equidem tuorum laborum mercedem a domino in illo die experieris, que tamen si nulla esset, hoc tamen ipsum pie et sancte vixisse maxima viro bono merces debet esse, cuius sane beneficio homines a brutis secer- nuntur et nomen suum sempiterne consecrant immortalitati. Ne volubili nimium fortune (que te iam in alciora 26) euexit, que tibi vtinam non callide blandiri cepit) plurimum credas; sapiens homo es, nosti fortune cursus rotam esse, nosti ambiguis ipsam passibus oberrare. Magno et excellenti ingenio viros rareque virtutis fallax fortuna neglexit, quosdam vero pauxillum aspiciens illico (mirabile dictu) deseruit. Socrati nunquam arisit, platonem, philosophorum maximum, in seruitutem vsque redegit, pitagoram semper vagari compulit, Ciceronem, quamuis ex rethore consulem fecerit, in manus tamen pocius inimicorum dedit et crudelis anthonij gladio 21) Též Molossus, vlastně pes pouze lovecký, známý z Vergil. Georg. III 405 a Horat. Sat. II, 6, 114. 22) Narážky na Horat. Carm. III, 3. 23) Za tím sl. naps. s, přetrženo. Za tím sl. naps. t, přetrž. Slovo nejasně napsané. Za tím sl. naps. erexit, přetrženo. 26) 24) 35)

Strana 12
12 XXIII. Jan V. Novák: interemit, scipionem in exilium misit 27) et alios clarissimos fama homines toruo sepe vultu respexit. Vide igitur, vide et instabilis fortune ludum cognosce,28) reuolue primum locum in magistratibus lubricum esse, one- rosum, periculis proximum. quod etsi semper cogitatum iri debeat, hoc temporis tamen maxime, quando hostium seui et crudeles animi in nos nostram quoque vniuersitatem plus solito furiunt, amplius perditissima quadam audacia nos oppugnare nituntur. quos omnes pro tua potencia refellere extremo conatu studebis.29) Omnia vnus tu hec curabis, omnia suis 30) humeris sustinebis, omnia [176 b] obibis, et non fortiter modo, sed etiam libenter. Incidisti, magnanime rector, in hec infausta et nimium luctuosa tem- pora, in quibus vniuersitatem nostram maliuolorum rubiginosa pectora ac dirisionis felle manancia precordia vudiquaque damnant, contemnunt et immanissima proteruitate aspernantur, respuunt insuper et inexpiabili teme- ritate nihili faciunt ac perditissima audacia impudenter lacerant.31) O ve- sanam leuitatem, o temeritatem non ferendam, O impudenciam manifestam ! quis hos furibundos nebulones 32) cum audierit, equo animo sustineat, quis tam bono stomacho, vt non 33) nauseat, cum improbos detractores et spur- cissimos hosce conuiciatores latrare audiat? deus bone, tam diune tua paciencia in his scelestissimis viris obdormies, tam diu sines eos impunitos, vt semper impunita stulticia gaudeant? Verum enimuero vindictam tibi seruasti retribuesque. Sed hec illi viderint, qui fecerunt linguam suam nouaculam acutam et sedentes aduersus fratres suos tota die concinnabant dolos ; sed hec illi viderint, tu, rector constantissime, ineptam garulitatem eorum (qua amenciam suam vomere haud verentur) non expauescas, verum omni studio, diligencia, vigilancia quoque summa ea agas, que tibi vni- uersitatique nostre profutura sint; ne cede malis, sed contra audencior 27) Příklady z dějin zcela známé: při Sokratovi myslí se na jeho chudobu a konečné usmrcení, při Platonovi na to, že od Dionysia Staršího prodán v otro- ctví, při Pythagorovi na putování po světě, až ve Velkém Řecku došel klidu, při Scipionovi myslí se na P. Cornelia Scipiona Afrikana Staršího, jenž v boji proti králi Antiochovi Syrskému byl legatem bratra svého Lucia, potom obžalován z pod- placení a ušel odsouzení odchodem na svůj statek u Literna, kdež i zemřel (r. 183). 28) Po způsobu Horatiově vybízí tu řečník k mírnosti při zvláštním štěstí. 29) Myslí se na nové směry humanistické, o nichž se řečník níže zmiňuje obšírněji. 30) Bohemismus několikráte se vyskytující. 31) Že se takto mluví o nových proudech humanistických, jimž mistři scho- lastické latiny se přidržující byli na posměch, vysvětliti lze z toho, kdo byli směru toho zástupci, lidé neklidní a lehkých mravů, mimo to s místa na místo putující a zřídka kde v kruzích t. zv. učených rádi vídaní. Takový byl na př. té doby Petr Luder (viz Wattenbach v „Zeitschrift für Geschichte des Oberrheins“, svaz. XXII, XXIII a XXVII.). 32) Honění se po požitcích světských opravňovalo k tomuto názoru ve váž- ných kruzích universitních. 33) Za tím naps. aus, přetrženo.

Strana 13
Rektorská řeč M. Rehoře Pražského r. 1476. 13 ito, quo difficilius, eo preclarius ages. Non perijt, non est anichilata (ut ij falso garriunt) vniuersitas nostra 34) ista, tametsi hac infausta tempe- state nostra, cum a domino propter scelera et impietates nostras bellis, pestilencijs ac malis innumeris merito fatigati sumus, plurima experte (!) 35) minuta est.36) Hanc tu, rector probatissime, vt hostium sacrilega ob- tueres (!) 37) ora, te hortor atque maiorem in modum obtestor curare, augere ac roborare (statutorum et fidei tue memor) pro viribus coneris. Accedet hoc tuo honori, accedet huic ciuitati pragensi, que te genuit amplitudini et glorie. Neque enim nobilius tibi epigramma38) inscribi poterit, quam si reparator et amplificator nostre vniuersitatis dicaris. O quanta tibi redundaret felicitas, quantum te omnes amarent, obseruarent, extollerent, quanta esset nostrum omnium exultacio, quanta iubilacio! redirent augusti tempora,33) et que poete vocant, aurea secula40) renova- rentur. quod etsi difficillimum putemus, nihil est tamen, quod diligentis hominis studium non perficiat: vigilanti, instanti, vrgenti pro voto cuncta succedent; labor improbus omnia vincit.41) Vicia tametsi omnia pessumdabis, nullam rem tantum detestaberis, quantum seuiciam Iramque, quam omnium malorum semen et causam cen- sebis ; ex hac quidem mencium perturbacio, sui ignorancia, indecens factum et iniqua sentencia provenit, hoc in pectoribus humanis 42) magnos fluctus excitat, mentem consternit et maximis assiduisque tormentis homines con- tundit, Racionem obducit, animum debilitat, rerum discrimen tollit, furorem ingerit, homines denique beluis persimiles reddit, que ssensu tantum et appetitu mouentur, omnis racionis expertes. 43) fugienda [177 a] itaque erit omnibus modis et abscindenda igni ac ferro totoque artificio sepa- randa hec virulenta abs te belua. Siquidem peccabit in te quispiam, non mox furore exciteris, nec iram gestu quidem aliquo ostendes, Ne vicium vicio destruere velle videaris. Nullum nemppe scelus scelere est vincendum. Caue igitur, rector venerande, caue, princeps magne, ne ira succumbas, pone frenum furori atque veterem humanitatem tuam apud omnes integram retine. Solent hij sublimes honores ac subitanei excelsaque dignitatum 31) Slovo to přetrženo a opět podtečkováno. 33) Omyl m. experta. 36) Vyšších fakult nepozbyla ovšem universita pražská teprve v té době, ale již mnohem dříve. 37) Omylem asi m. obtunderes. 38) Na hroby učených a vznešených mužů přátelé jejich skládali nápisy, na hrob Rehořův, jak sám svědčí (v listě Václavu Píseckému, Bohusl. Hasisteinii Farrago poematum, ed. Th. Mitis, Pragae 1570, p. 372), Jan Šlechta ze Všehrd, sekretář krále Vladislava, žák Rehořův. V XVI. stol. zvyk tento velmi se rozšířil, jak patrno na př. i z Lupáčova kalendáře historického. 39) Míní se povznesení věd a umění. 40, Ovid. Metam. I., 89 sqq. 41) Vergil. Georg. I. 145. 42) Za tím naps. ml., přetrž. 43) Pramenem tohoto místa byl řečníkovi hojně čítaný ve středověku spis Senekův „De ira libri tres ad Novatum".

Strana 14
14 XXIII. Jan V. Novák: culmina paulum inflare homines et insolenciores reddere. difficile est enim, et adeoquidem difficile, vt impossibile dici queat, in rebus secundis ac magna licencia constitutis non egredi officij metas. Vnde quidam efferuntur, vt nedum alios, sed nec ipsos satis quidem agnoscant, priorum familita- tum (!) 14) obliuiscentes, nec comparant nouas, non qui ipsi sint respicientes, sed quod possint. ex pompa enim et fastu estimari volunt; ita priores mores exuunt, vt merito Circes pocula sumsisse 45) videantur. Nos vero, rector elegantissime, alia de te nobis policemur, alia ex te opperimur: speramus namque — ct vtinam bene speremus — quem te principem clementissimum, iusticia fulgentem, probitate refertum, humanitate splendidissimum experiemur. Non est equidem, cur ambias, non est, cur te presenti, instantanea 46) gloria oblectes; dignitates quidem et potencie instabiles sunt, nec cuiquam perpetuo ipsis frui datum est. Caduca hec et incerta sunt et fluxa, breuis est hiumane prosperitatis cursus, cito regnum defficit, nulla potencia longa est. Quocirca ita dignitati huic inhereas, ne celestia summe dignitatis negligas, vt dum glorie studes, animam perdas. vide, quantum alieno hic arbitrio regnas; vocabit te deus, quando voluerit et vbi voluerit, et cum minime credes, tunc citaberis. peremptoria hec monicio erit, nec prouocare licebit aut contra niti; pa- rendum erit altissimo domino et vilicacionis racio redenda est. Ita igitur vitas instituas, ita gubernes, vt vocatus alacri animo abeas et coram iudice, qui nihil ignorat, impauidus consistas in die illa tremenda et amara valde,47 in qua nihil amplius mereri licebit, et omnis spes et virtus ex his, que egisti, pendebit, nec supplicare illic iuuabit neque negare. Non proderunt hec magna officia, non maxime dignitates opesque, nil tuus rectoratus, nihil principatus proderit, si maxime, ut summus iubet, regere obmittes. Quid prodest homini, inquit in ewangelio dominus, si uniuersum mundum lucretur, anime autem sue detrimentum paciatur? 48) Quid enim magnis regibus late per terras imperasse prodest, quid nabuchodonosori ad gades vsque penetrasse,49) quid agamenoni Illium exussisse, quid Cyro persarum imperium constituisse, Quid alexandro magno illud euertisse et vsque ad hispasim in orientem [177 b] et ad taxartem fluvium septemtrionem versus arma tulisse,50) quid hanibali Italiam vexasse, quid scipionibus cartaginem 44) Zajisté omylem m. familiaritatum. 45) t. j. změnili se v bytosti zcela jiné, že takřka vyzuli přirozenost lid- skou, jako se stalo soudruhům Odysseovým, Kirčiným vínem omámeným a ve vepře proměněným. 46) h. e. instanter subsequente. 47) Narážka na známou středověkou sekvenci a po ní často rozváděné vý- klady posledního soudu. Složil ji v 13. stol. františkán Tomáš z Celana a zůstala posud vzorem líčení toho. Vedle ní již v středověku povstala známá modlitba „Libera me, Domine, de morte aeterna in die illa tremenda ... et amara valde," sestavená z rozličných míst písma sv. 48) Dle evang. sv. Matouše, 16, 26. 49) Ovšem dle středověké pověsti, kdy říše Mohamedova po vší Africe se- verní i přes úžinu moře středního byla rozšířena. 50) Alexander Vel. pronikl na východ až ku přítoku Indu Hyfasu (Vipasa),

Strana 15
Rektorská řeč M. Rehoře Pražského r. 1476. 15 deleuisse, quid pompeyo orientales reges debellasse, quid iulio cesari sub- acta galia romanum imperium inuasisse, quid paulo secundo, pontifici Ro- mano 51) nimium elato, cruciata(!)52) excommunicacionibusque grauissimis nostro ewo Bohemiam fatigasse et depopulasse prodest? vbi eorum illa potestas, vbi dominium, quid iuuat gloria, que precessit, et fama seculi, que dulcedo iam glorie, cum tempore omnia defficiunt? nihil inter mor- tales non mortale, conterit omnia tempus 3) ; hoc tamen nobis supererit, de omnibus racio redenda est. requiretur enim, non que edificauerimus in terris, sed quid a nobis thesauritum fuerit in celo; non factorum, sed dictorum quoque et cogitacionum racio poscetur; non licebit tunc mentiri, non simulare, non dissimulare, non occurrent auxilio ministri, non aderunt aduocati, tibi pro te causa dicenda est, patebunt scelera non tantum com- missa, sed excogittata. et vt iam finem dicendi faciam, quid aliud est concludendum, nisi, rector facundissime, vana relicta mundi gloria superbia quoque celestes res contemplare? pacem amato, caritatem et concordiam dillige, stude placere deo, ceteris id ipsum persuade, virtutes exerce, celestia intentissime spectes, humana contemnas, ne sermonibus wlgi te des, nec in premijs humanis tuarum rerum spem ponas, vt sine illecebris ipsa virtus ad verum te decus et viam trahat sempiternam. Jam itaque, rector doctissime clarissimeque, vt hoc vnum pocius omnia tibi persuadeam, dicta hec mea, que ex vero et simplici animo prolapsa sunt, pro tua singulari humanitate atque clemencia paciare bonique consule. Nam etsi ego inexercitatissimus omnium rem hanc arduam in tue digni- tatis preconio aggressus sum, officio tamen professionis mee, cum bene debita fuerit, morem gerere tue voluntati statui. Tua deinceps intererit, vt profecto conscendas, in voces prorumpas, leges tuis dicturus : nam tibi sermo dulcis adest placideque ingeris solercia mentis. Quapropter age rumppe moras, hic te omnis cupit auscultare cetus. dixi. [178 a]. Rectoris exhortacio ad subditos. Quanta singulari prudencia quantaque modestia 1) verba auditu suauia honestaque susceptu fecerit decanus honorabilis spectabilisque orator, Re- uerendissimi patres et magistri, vosque, acutissimi vniuersitatis huius sco- lares, audistis. Quibus tametsi pene nos omnes ad bene se gerendum na sever až k Jaxartu (nazv. též Tanais, Silis), při němž na počest jeho založena Akeßavdosia Rogávn. 51) Papež Pavel II., před tím Petr Barbo, kardinál sv. Marka, zvolen byl za papeže r. 1464 dne 30. srpna; povahy byl hrdé a marné, šperků a zevnější nádhery příliš milovný (Palacký, Dějiny IV, 2, 285); zemřel 28. července r. 1471. Znám jest jako krutý nepřítel krále Jiřího z Poděbrad. 52) Snad omylem m. cruciatu. 3) Sentence u básníků antických často se vyskytující. 1) Nadeps. elegancia.

Strana 16
16 XXIII. Jan V. Novák: beateque viuendum subinuitaverit,1) Ipse nihilominus preter ea quod amplis- simum atque cciam periculosissimum infirmis humeris meis munus vestra mihi auctoritate, optimi patres, impositum desumsisse intellexi: Quocirca non est, quin mens horrore stupeat omnisque meo vacillet in corde virtus, maxima (!) 3) cum mihi conscius, ingenium viresque meas ad tam non modo preclaram magnificamque, verum eciam omni fertam discrimine dignitatem minime comprehendo sufficere. Neque enim sum ille, qui nescius sim, quod status iste procellis subcumbat innumeris, cum feriant summos sepius- cule fulmina montes,4) at sic seruus (!) 5) ad alta leuatis prope ruere est, nec ab re, quantum plus ponderis habent ad ruinam, que ceteris sunt alciora. Sane potencior mola(!) 6) ampliora genera confringit in tera, illa, que sunt minutoria,(!) 7) transmittit. Vento denique nimio abies aut quercus auellitur, cannam nullam facile frangit procella.8) Itaque sacius mihi per- suaserim in humilioribus tuto pergere quam in sublimioribus pendulo fluc- tuare gradu. Nec item me preterit, prestantissimi viri, quod subditorum culpa in eorum refundi solet rectores; quemadmodum enim virtus militum ducibus laudem parere solet, ac ex aduerso illorum ignauia culpe plerumque inscribitur ducum: ita 9) inferiorum noxe eorundem rectoribus sepius herent. Sic Seneca neronis si detrahencium merito carpitur linguis, Adulescencium temeritas in Quintilianum refunditur, et Socrates in pupillum suum fuisse clemencior criminatur. 10) Sed quid singula a secularibus mutuo populis? Israel in vasto solitudinis in crimen prolabitur, principesque diue iussu vocis ignominiosas crucis male luunt penas. 1) Heli quoque pro natorum scelere duriter (vt sacre litere ferunt) punitur.12) Quas ob res haud temere illis (!) 13) subtilis iudicij (vt est apud Wal. Max.)14) rex traditum sibi dyadema priusquam capiti imponeret, diu considerasse et dixisse fertur O nobilem magis quam felicem pannum, quem si quis penitus recogno- sceret, quam multis solicitudinibus et periculis et miserijs refertus sit, ne 2) Nadeps. comonefecerit. m. maxime. V té větě schází také pomocné sloveso sim. 4) hexametr odněkud převzatý. 5) Snad m. servis. Ostatně celá tato věta činí dojem pokaženosti, a smyslu jen příbližně lze se dodělati: Lidem z otroctví povzneseným zkáza bývá na blízku, a co je povznešenější, spíše se chýlí ku pádu. Vyšší pak moc druhy věcí vyšší poráží, nižších pomíjí. 6) Bezpochyby m. moles. 7) m. minutiora. 8) K mínění tomuto lze přirovnati, co vykládá po názoru Herodotově strýc krále Xerxa Artabanos u Herod. VII, 10 §. 9) za tím naps. s, přetrženo. 10) Seneka jako vychovatel Neronův býval obviňován, Quintilianovi svěřeno bylo od Domitiana vychování vnuků sestry jeho Domitilly, Sokrates pak předsta- vuje se jako domnělý poručník Alkibiadův. 11) 2. kn. Mojžíš. kap. 32. 12) 1. kn. Samuel. 3, 18. 13) m. ille. 14) Vypravování to takřka doslovně vzato z kn. VII, 2, ext. § 5.

Strana 17
Rektorská řeč M. Rehoře Pražského r. 1476. 17 humi quidem iacentem tollere vellet. Quo palam fit, quam ardua quamve meticulosa 15) res presidencia 16) sit. Quapropter 17) pernecessum 18) ratus inclite vniuersitati huic hominem ingenio etateque prestantem omnique humano in studio non mediocriter exercitatum, preter cetera tamen bona virtuosaque pollentem vita prepo- situm iri. Ex virtute siquidem ascensus est, vt is gloria magis excellat, qui virtute plurimum prestat. Nam deforme est, vt quos dignitate prestamus, ab his virtute superari. Itaque optimus quisque et industrior in officijs preferatur necesse est. Ipse vero singula hec a me non modicum aliena esse [178 b] mea iudicans sentencia, manifestum non iniuria mihi videbar detraxisse. Sed tandem humanissima vestra comitate allectus persuasum mihi habui hoc loco vestris me accommodare sentencijs. quid igitur faciam? quando implere non possum, negare non audeo. Super onerariam plane nauem rudiusculus rector imponor, et hoc qui necdum scapham glosa (!) 19) in lacu rexi, vastissimi maris trador fragoribus; nunc mihi euanescentibus terris celum vndique et vndique pontus, nunc vnda tenebris inhorrescens, et ceca nocte nimborum spumei fluctus canescunt. Hortor, vt tumida malo vela suspendam, rudentes explicem, clauum regam.20) Pareo iam iubenti. Et quia caritas omnia parit, secundo spiritu cursum prosequente confidam, habiturus in vtraque parte solacium: si me ad optatos portus estus impu- lerit, gubernator putabor infirmior; Sin inter asperimos regiminis mei am- fractus imbecilla virtus substiterit, facultatem forsitan subaccusari volun- tate certe minime velim. Jam igitur, iam apud huius officij mei exordium nonnulla mihi per bonam consuetudinem inpresenciarum faciunda forent verba, sed profecto sat cumulate, satis elleganter, satis denique salubriter per mei recommen- datorem, quibus prope nihil accedere phas sit,21) dicta existimo. fuerunt enim verba grauissima atque honestissimo sermone, fuerunt et precepta et documenta summorum virorum a probatissimis auctoribus et a philo- sophia, magistra vite, deprompta et assumpta. Hortabatur enim nos ad iusticiam, ad equitatem, ad honestatem, ad laudem et decus vite, horta- batur ad ea, que preteriri a nobis sine summo scelere vix possunt; ad ea enim ab natura ipsa instituti sumus, eaque agere honestate suadente tenemur. Cum itaque singula hec etsi in summo quodam sint posita fastigio, non tamen, quam quantum nonnullis veterum placuit, beatitudo siue feli- citas sunt summa, quin pocius via quedam in ipsam. Postea igitur quam condicionem qualitatemve huius atque alterius isti aduerse edisseruero, quatenus alteram penitus refugiamus, ad alteram omni cura, studio ac dili- gencia accedamus, satis abunde mihi dictum putabo. Igitur due sunt vie, per quas humanam vitam progredi necesse est: 15) = metum iniciens. 16) = praesidatus, munus praesidis. nadeps. ea. ve větě schází sum, snad bylo: pernecesse sum ratus. slovo nejasné; náleželo by sem: na tichém, nepatrném a pod. jezeře. 20) Patrné napodobení básn. Ovidia a Vergilia. 21) nadeps. posset. 17) 18) 19) Třída fil.-hist. 1897.

Strana 18
18 XXIII. J. V. Novák: vna, que in celum ferat, quam artam angustamve sacre dicunt litere, alteram, quam et latam et spaciosam appellant, que ad inferos deprimat,22) quas eciam et poete carminibus et philosophi in disputacionibus suis indu- xerunt.23) Et quidem philosophi alteram virtutum esse voluerunt, alteram viciorum, Eamque, que sit assignata virtutibus, Primo aditu esse arduam et confragosam, In qua si quis difficultate superata in summum eius eua- serit, habere eum de cetero planum iter et lucidum amenumque campum, et omnium laborum suorum capere fructus vberes atque iocundos. Quos 24) autem primi aditus difficultas obsterruerit, eos in illam viciorum viam labi atque deflectere necesse est, que primo ingressu sit quam amena multoque tricior, deinde, cum in eam paulo vlterius processerit,25) amenitatis illius speciem repente subduci, Exoriri autem viam precipitem, nunc saxis aspe- ram, nunc ob [179 a] ductam sentibus, nunc gurgitibus intercisam vel torrentibus rapidam, vt laborare, herere, labi, cadere sit necesse. Habet itaque vtraque via proprietates habitusque suos; virtutis nam- que ac etiam bonorum via fert non in heliseos campos, vt poete locuntur, sed ad ipsam mundi artem, At leua malorum exercet penas et ad impia thartara mittit. Cuius vie species et figura sic est composita in aspectu, vt plana et patens et omni genere florum et fructuum delectata esse vi- deatur. In ea enim posita sunt omnia, que pro bonis habentur in terra, opulenciam dico, honorem, quietem, voluptatem, illecebras omnes, sed cum his pariter iniusticiam, crudelitatem, superbiam, perfidiam, libidinem, cupi- ditatem, discordiam, ignoranciam, mendacium, stulticiam ceteraque vicia. Exitus autem huius vie est talis: cum ventum fuerit ad extremum, vnde iam regredi non licet, cum omni sua pulcritudine tam subito preci- ditur, vt non ante quis fraudem prospicere possit, quam precipitatus in altitudinem profundam cadat. Quisquis ergo presencium bonorum specic captus et in his consequendis ac fruendis occupatus non previderit ea, que post mortem secutura sunt, seque a deo auerterit, Is vero ad inferna deiectus in eternam damnabitur penam. Via vero illa celestis difficilis pro- posita est, vel spinis horrentibus aspera, vel saxis extantibus impedita, vt cum summo labore ac pedum tritu cumque magna cadendi solicitudine sit cuique gradiendum. In hac posuit iusticiam, temperanciam, castitatem, fidem, pacienciam, abstinenciam, concordiam, scienciam, veritatem, sapien- ciam ceterasque virtutes, sed cum his paupertatem, ignominiam, laborem, dolorem, amaritudines omnes. Quisquis enim spem suam porrexerit longius et meliora maluerit, carebit terre bonis, vt expeditus ac leuis difficultatem vie superet. Nec enim potest, qui se apparatu regio circumdederit aut diuicijs onerauerit, angustias illas vel ingredi vel tenere. vnde interest idcirco, malis et iniustis facilius prouenire, que cupiant, quia prona et decliuis est eorum via faciliorque descensus auerni,26) Bonis autem, que 22) Evang. sv. Mat. 7, 13. 14. Luk. 13, 24. 23) O putování do podsvět Vergiliusí v VI. kn. Aeneidy vykládá, o dvou cestách životem pak povídka Prodikova o Herakleovi na rozcestí. 24) za tím napsáno tamen (tň), přetrž. 25) nad pro (p) nadeps. in (1). 26) Dle Vergil. Aen. VI, 126. Často později ve smyslu místa zatracení.

Strana 19
Rektorská řeč M. Rehoře Pražského r. 1476. 19 obtinent, difficile procedere, quia difficili et arduo itinere gradiuntur. Justus ergo quoniam durum asperumque iter ingressus est, contemtui, derisui, odio sit necesse est; omnes enim, quos 27) cupiditas ac voluptas precipites trahit, invident ei, qui virtutem capere potuit, et inique fertur illud habere aliquem, quod ipsi non habent. Erit itaque pauper, humilis, ignobilis, subiectus iniuric et tandem omnia, que amara sunt, perferens, et si pacienciam ingentem ad summum illum gradum finemque perduxerit, dabitur ei corona virtutis et a deo pro laboribus, quos in vita propter iusticiam pertulit, immortalitate donabitur. He sunt vie, quas deus humane vite assignavit. In quibus singulis et bona ostendit et mala, sed ordine prepostero 28) atque conuerso. In vna enim monstravit temporalia prius mala cum eternis bonis, qui est ordo melior, In altera temporalia prius bona cum eternis malis, qui est ordo deterior; et quicunque presencia mala cum virtute delegerit, maiora et cerciora bona consequetur, quam fuerint [179 b] illa, que spreuit.29) Quis- quis autem presencia bona preposuerit iusticie, in maiora et longiora incidet mala, quam fuerunt illa, que fugit; hec enim vita temporalis quo- niam breuis est, idcirco et mala eius et bona breuia sint necesse est. Illa vero spiritualis, que huic terrene contraria est, quoniam sempiterna est, idcirco et bona eius et mala sempiterna sunt. Itaque fit, vt bonis breuibus mala eterna et malis breuibus bona eterna succedant; hec omnia eo perferuntur,30) ut appareat, in virtutibus capiendis labores esse ma- ximos, in perceptis autem amplissimos fructus et solidas atque incorruptas voluptates. Atque ita cum simul proposita sint homini bona et mala, con- siderare vnumquemque secum decet, quanto sacius sit pro perpetuis bonis mala breuia pensare quam pro breuibus et caducibus bonis mala perpetua sustinere. omnia itaque amara et gravia pacienter ferenda sunt et eo quidem prompcius, quo nobis imperator nostri deus premia pro laboribus eterna constituit. et cum in hac terrena milicia tantum homines laboris exhauriant pro his, que possunt eodem modo perire, quo parta sunt, certe nobis nullus labor recusandus est, quibus id aquiritur, quod nullo pacto possit amitti ; qui labor tametsi subdifficilis amaritudinumque sit permixtus, sedulitate nichilominus ac consuetudine vincendus est. Magna siquidem vis est consuetudinis. Nam etsi tria sunt, que ad operis perfectionem rite obeundam concurrere oporteat, Naturam, racionem, disciplinam et consue- tudinem, Inter hec sane consuetudo prope maximi 31) extat momenti. Eam namque secundam naturam pronunciauit vsus, Quoniam ipsam perpessionem dolorum efficit faciliorem, Ipsa denique ferre laborem contemnereque wlnus docet. Quam igitur expeditissima quamque efficax sedulitas ac consuctudo laborum existat, compluribus in rebus facile, si conspexerimus, discemus. 29) 30) 31 27) Za tím naps. cupitas, přetrž. 28) = perverso. nadeps. ſperauit. za tím naps. et, přetrž. za tím naps. est (e), přetrž. 2

Strana 20
20 XXIII. J. V Novák: Rektorská řeč M. Rehoře Pražského r. 1476. Aquarum enim gutte non vi lapides,"2) sed sedulitate cauant,33) ferrum et es crebris manuum tactibus obteruntur; sed neque hec dumtaxat diligencie consuetudinisque potestatem indicant, ymmo vero et infinita cetera. Que namque adeo imbecilla natura est, que per exercitaciones atque certamina ad maximas non augeatur vires ! Qui vero equi a primis bene domiti annis suis non obsecuntur sessoribus, qui autem indomiti perstant, nonne cer- uice durissimi et annis feroces euaserunt? Et quid admirari cetera opus est, cum truculentissimas feras laboribus mitigari, mansuefieri plerumque cernamus, aut quid multum opus est verbis? Consuetudo est, qua etiam difficilia cappessuntur, Consuetudo est, que longeua permaneat. vnde Si quis proprias familiaresque ex consuetudine virtutes agat, is nullo aberrare posse modo videtur. Qua in re vnico vsus exemplo amplius de hisce rebus prolixiora enarrare desinam atque huius mee inculte declamacionis faciam finem. ligurgus, ille spartanorum legislator, geminos ex hisdem parentibus catulos suscipiens haud similibus educauit moribus.31) Alterum enim elluonem [180 a] luxuriaque solutum, alterum indagine sagacem et venacionibus ydoneum reddidit. Postea cum lacedemonij vnum in locum convenissent, Ad parandam, inquit, virtutem, viri lacedemonij, ingens est momentum consuctudo, quam vobis illico manifestum vehementer esse faciam. Duos subinde catulos adducens cum ollam in medio leporemque coram eis posuisset, alter quidem in leporem, alter in ollam magno crupit impetu. Cum autem lacedemonij nondum, quidnam id sibi vellet, coniectarent, aut quam ob rem catulos ostentasset, Hij ambo, inquit, ijsdem orti parentibus ceterum diuersam vite consuctudinem assecuti alter gulosus, alter venator euasere.35) Multa preterea possent similia exempla proferri, sed vereor, ne, si fuero in proponendo harum rerum diucius immoratus, aut oblitus propositi esse videar, aut crimen loquacitatis incurram. Hactenus itaque de via virtutum viciorumque, quibus consuetudo maximo est presidio. dixisse sufficiat: quatenus alteram, etsi voluptate condita sit, penitus reijciamus, alteri vero, quanquam aspera amaritudinum- que permixta videatur, sedulo intendamus, que nos inseparabilis comes ad deum sola perducet, ac sic dum spiritus hos regit artus, infatigabilem mi- liciam deo militemus. congrediamur cum hoste, quem nouimus, fortiter, vt victores ac devicto aduersario triumphantes deum nobis habeamus semper propicium et nunquam vereamur iratum, premiumque virtutis, quod ipse promisit, consequamur. cui sit laus, honor et gloria in secula seculorum. 36) amen. 32) za tím naps. cavant, přetrž. 33) Ovid. Ex Ponto 4, 10, 5: Gutta cavat lapidem, consumitur anulus usu, dle Lucretia 6, 943: Gutta cavat lapidem non vi, sed saepe cadendo. 34) na okraji připsáno: duo catuli enutriti diversorum morum. 35) Vypravování vzato z pramene mně neznámého. 36) Za tím podepsán letopočet (červeně) 1476, a jinou rukou: visitatoris fiat. *O A Nákladem Král. České Společnosti Náuk— Tiskem dra Edv. Grégra v Praze 1897.