5 přednášel kněžstvu latinsky, zde po česku, aby přidal něco osobních narážek — a duchovenstvo pražské mělo v něm protivníka a odpůrce nejnebezpečnějšího ze všech. Že k této zbráni sáhl, je pochopitelno; jeho horlení proti určitým osobám a určitým neřestem setkávalo se s neobyčejnou přízní poslu- chačstva; vracely se doby Milíčovy, kdy jeho ohňová slova táhla za sebou celou českou Prahu. A nový tento duch jevil brzy své účinky — pražští faráři již téhož roku 1408 podali první žalobu na Husa (viz v díle I.). Odtud pak počíná boj na život a na smrt. Útoky odpůrců a ža- lobců Hus splácí ostrými kázaními v Betlémě, kázaní ta jsou tím prudčí a důraznější, čím více protivníci naň doléhají. Arcibiskup snaží se ká- zaní jeho zameziti, přímým zákazem a přísnou klatbou; Hus však roz- kazu arcibiskupova neposlechne, klatby se neleká. Odvolává se do Říma k papeži a za dlouhého trvání této apelace káže neohroženě dále. A když i v Římě při prohraje, káže přece, až konečně dostává se do sporu s papežem samým. R. 1412 nový papež Pisský, Jan XXIII., jenž zatím dobyl Říma, — potřeboval peníze do války proti Ladislavovi, králi Neapolskému, jenž ve službách Rehoře XII. — Řím ohrožoval, za krátko také dobyl a Jana XXIII. až do Boloně zahnal. Výběrčí papežští přišli také do Prahy a počínání jejich budilo zprvu obecné pohoršení. Zejmena Štěpán z Pálče se vyslovil, že bully papežské o odpustcích obsahují bludy ma- kavé. — Hus pak ohlásil o bullách veřejnou disputaci a uvědomil vyslance papežské, že uposlechne jen takových rozkazů papežských, jež neodporují Písmu. Za krátko však fakulta theologická obrátila — a její vudčí členové Štěpán Páleč i Stanislav ze Znojma (jeden byl děkanem r. 1412, druhý r. 1413) postavili se Husovi ostře a důrazně na odpor. Spisy které o této otázce mezi oběma stranami v letě a na podzim r. 1412 vznikly, tvoří jeden cyklus polemických spisů Husových. Mezi Husem a fakultou theologickou ke smíru nedošlo; naopak, na Husa byla v srpnu 1412 vynesena i klatba papežská, Hus musil se — na přání samého krále — odebrati do dobrovolného vyhnanství (na podzim r. 1412). Fakulta theologická provedla nové, příkré odsou- zení artikulů viklefovských na synodě 16. července 1412, jež se ko- nala v radnici staroměstské pod ochranou vojska; místo nového, vlaž- ného arcibiskupa Albíka hlavní jednání vedl nyní energický biskup lito- myšlský Jan Železný. Ius sice dlel nyní venku, ale boj vedla za něho v Praze strana jeho dále — a on účastnil se ho spisy hojnými. Boj ten vzněcoval čím dále tím více mysli v celém království; těmi věcmi zabýval se také sněm zemský, o Vánocích rokující — a na obecné přání svolal král schůzi obou stran do Českého Brodu, aby se o věcech sporných dohodly. Synoda sestoupila se teprve 6. února 1413 a to v Praze (patrně na naléhání hierarchie, aby na ni nepřišel také Ius!) ale rozešla se s nepořízenou. Obě strany dělil od sebe na- vzájem pojem církve — a o jeho definici všechno jednání se rozbilo. Výklad strany Husovy nalézáme v Husově traktatu nejslavnějším