400 Č. 579: 9. dubna 1457. 579. Čes. Krumlov, 9. dubna 1457. Dlužní list Oldřicha a Jana z Rožmberka na 1500 zlatých uh. Prokopovi z Rab- štejna, čes. kancléři a jeho bratru Janovi z Rabštejna, proboštu vyšehradskému. Třeboň, býv. Schwarzenb. archiv: opis v „Liber obligationum“ I., fol. 3b—4a. (P.) Pelikán, Rožmberské dluhopisy, 3, č. 3 (reg.). My Oldřich a Jan z Rozmberga, první jistci a dlužníci dluhu dolepsaného a my Jan Rús z Čemin, Vítha ze Rzavého, purkrabie té chvíle na Chúsníce, Zachař z Ne- myšle, purkrabie ty časy na Crumlově, Jan Koňatha z Olešnice, Lipolt Vítha ze Rza- vého, pukrabie tu dobu na Zviekově, Jarohněv z Úsušie, hautman tehdáž na Tře- boni, Mikuláš Přiešek z Češtic, Jan z Kozieho, Kunáš z Machovic a Mikuláš Vítha ze Rzavého seděním v Huzné, rukojmie jich, s nimi a za ně vyznáváme tiemto listem obecně všady a přede všemi, ktož jej uzřie a čísti neb čtúce slyšeti budú, že jsme dlužni urozenému pánu p. Prokopovi z Rabštejna, kancléři českému a duostojnému panu Janovi z Rabštejna, bratru jeho, proboštu vyšehradskému, pravého a spraved- livého dluhu puol druhého tisíce zlatých uherských dobrých, zlata, rázu i váhy spra- vedlivých; kteréžto zlaté máme a dlužni jsme, i dobrú naší vierú beze lsti slibujem všichni jednostajně rukú společnú a ovšem nerozdielnú, tak aby žádný rukojmie v tom slibu a dluhu ot druhých sě nedělil, ani zaplacením svého dielu kterakkoli děliti sě mohl, dáti již jmenovaným věřitelóm našim neb jednomu z nich a zlatými hotovými zaplatiti od sv. Jiřie po dání listu tohoto najprve příštieho potom v plném roce bez zmatku i dalšieho prodlenie všelikého. Pakli bychom toho neučinili a zla- tých svrchupsaných věřitelóm našim nedali a nesplnili tak a na ten čas, jakož sě svrchu píše, tehdy my všichni rukojmie prve psaní máme a slibujem po napome- nutí obeslání tých věřiteluov našich neb jednoho z nich listem a poslem neboli ústně hned na zajtřie, žádný z nás druhého nečekaje ani sě nebytím kterého nebo čímž- koli jiným vymlúvaje, každý sám s svým životem s jedniem pacholkem a se dvěma koňoma, anebo miesto sebe jiného panoši rytieřského řádu vypravě, též s jedniem pacholkem a se dvěma koňoma, vlehnúti anebo vložiti v pravé a v České zemi oby- čejné leženie do Prahy aneb do Nového Plzně, z těch měst do jednoho, ve ctnú hospodu, tu, kdež nám věřiteli našimi nebo jedniem z nich ústně neb po listu a poslu bylo-li by ukázáno. Jestliže by pak ote dne obeslánie a napomenutie nás pořád čtúc minulo čtrnádcte dní a zlatí svrchupsaní ještě vždy věřitelóm našim neb jednomu z nich dáni nebyli a zaplaceni, tehdy buď od nás ležáno nebo neležáno, dáváme jim neb jednomu z nich tiemto listem plnú moc i právo těch jistých puol druhých tisíce zlatých svrchupsaných vzieti v křesťanech nebo v židech a dobýti na naši všech rukojmí škodu společnú a dielnú (?).“ A my proto vždy máme i slibujem tu a tak, jakož [se] svrchu píše, ležeti a z toho leženie žádným obyčejem nevyjiežděti ani kterakkoli vynikati, donižby jim neb jednomu z nich jistina zlatých svrchupsaných i se všemi škodami, kteréž by kolivěk nebo kterak kolivěk pro naše neplněnie vzali, a) Správně: nedielnú.