9 seděl, byl jest v Praze nějaký farář jmenem Zikmund*) a držel faru u sv. Štěpána na Novém Městě a druhú u sv. Martina v Starým Městě; ten když viděl, že se lidé obrazům klanějí, ponejprv vystavil monstrancí s tělem božím (řkúc: poď ty sem hospodáři) na voltář u sv. Martina v Starém Městě, ukazuje lidu tu Krista a vosobu jeho se vším, jak se z panny Marie narodil i jak na kříži visel a napomínal, aby vosadní i jiní tu se modlili, klekali, poctivost činili, jako bohu otci, bohu synu, bohu duchu svatému, nebo ten jistej farář byl výmluvný i múdrý podle světa a tak lid boží svou maudrau, úlisnau i chytrau řečí na- mlauval a k sobě přitahoval, že uvěřili slovům a řeči jeho a prostí lidé obecní, byvše novin chtiví, pojednau k tomu přistaupili, tu se pak klaněli, svíce pálili i lampy i lucerny věšeli, a k tomu jako k bohu volali a jako by tu sám buoh osobně před nimi v té monstranci stál na voltáři, všecken řád ke cti té monstranci činili a na diškant zpívali, na varhany haudli i všeliké poklony, které samému pánu bohu náleží, neopustili a tak lidu božímu oči i uši naplnili, že slepí a hluší byli a tudy slovo boží i sám pán buch v zapomenutí přišlo a při- kázání Kristovo v nic obráceno. Tu pak když po vší Praze lidé, kteříž pod obojí byli, k témuž knězi Zigmundovi běželi, tak že u jiných far na kázáních a na mšech málo kdo anebo téměř pusto bylo a tudy pánuom farářům ubývalo, že někdy počinku neměli; tomuto pak knězi Zigmundovi u sv. Mar- tina přibývalo, uhlídavši to lakomé a slepé knězstvo vyrozuměli, že jim kuchyně ubude, a když lid oslepený takové řády a ceremonie, takové řády při té svátosti sobě oblíbili a míti chtěli, tehdy oni nemajíce monstrancí v kalichu vystavovali a lidem tu též boha ukazovali. Potom u všech far, což mohli nejspíše, dali sobě monstrancí nadělati a tu Krista celého s kostmi, s vlasy ve všem jeho bytu, jako by na pravici seděl vyznávati kázali, kdež ten blud podnes shlazen není. Potom zumyslili processí vokolo kostela každý štvrtek a slavnau mši s kantory a varhany, nové modlitby, divné ceremonie a kostelní pejcha při té mon- stranci nastaly. Když pak mistr Jan Hus sedě u vězení uslyšel, co se v Praze děje, zarmaucen jsa zaplakal srdečně lituje pádu lidu božího a zavedení věrných Čechuov od nevěrného a faleš- ného knězstva. I psal do Prahy, aby takový blud a modlářství přestán a zkažen byl a s tau svátostí aby tak vůkol šli, jak Kristus nařídil, vydal i rozkázal na památku smrti své při- jímati hodně obcujícím v církvi v pravdě Kristově a nic jináč. Ale že psaní mistra Jana Husi v konsistoři pražské jakož i zákon boží ničímž váženo a v nic položeno jest, a to proto, že sobě více váží, co před papežem neb biskupem, klečíc u noh jeho, slibují než vuoli boží. Tu pak nejprvnější monstranci u sv. Martina mezi jinými klenoty ještě chovají a jest prostá věc velmi, ješto nynější monstrancí proti té stojí za takových deset. A tak čím dále vždycky více váženo jest ustanovení knězské nežli přikázání božské. Potom pak, když ten jistej napřed jmenovanej farář Štěpánský porozuměl a viděl, že zle učinil, že lid buoží v tak škodlivý blud (kterýž skrze něho zrostl) uvedl, i kázávál proti tomu svému prvnímu učení zase nazpátek, ale nemohl nic prospěti ani tomu bludu odepříti, neb lid již na svém stál a kněží majíc z toho užitek vedli je mocí k tomu, aby se tu klaněli a jako bohu modlili a ne jinde ut supra. A tak i po jiných městech ty věci všecko řídili *) V seznamech Tomkových (Děje města Prahy díl V.) nepřichází.