Spor Plzeňských s bratřími z Račína. 47 jejich nic toho, což by býti nemělo, před sebe nebrali. — 1553 Páni Račínové takovou odpověď těžce nesli, pravíce, že jsou proti zápisu předkův svých tak odepsati neměli, odkudž příčina našim podána byla, že jsou potom v úterý den sv. Sigmunda [2. května] Martina Uličku z starších obecních a Ondřeje Strojka, písaře, na Vlkosov k nim vy- slali, kteříž za to požádali, aby ten a takový zápis, na kteréž se takové psaní jejich vztahuje, jim ukázán byl. I dána jim ta odpověď skrze pana Mikuláše Račína v přítomnosti dru- hého bratra pana Laurence, že toho zápisu před rukama nemají, než u jednoho přítele, a poradě se s přátely, že nám odpověď dáti chtějí. Což se stalo v přítomnosti pana Arnošta Pernklo, pana Milaura, hejtmana Švamberského, pana Kundráta Pernklo, kdež pan Kundrat takto promluvil, že [zápis] jest dosti sprostně psán, že jej nějaký filosof skládal a že by mu 106 lét býti mělo. I poradivše se potom opět okolo léta 1560 tím jednostejným spůsobem, spravedlnost za 1560 našimi podle takového zápisu míti se pokládali, čemuž naši z příčin hodných a slušných místa dáti nemohli, nýbrž že by tomu rádi byli, aby oni od třiceti lét zadržalé povinné platy k záduší a k oltáři sv. Mikuláše při kostele farním zde, tak jako předkové jejich činili, spravovali a na budoucí časy toho neobmeškávali. Však aby se tomu nadání od obojí strany dostatečněji vyrozuměti mohlo, stalo se za tou příčinou shledání ve Všerubech léta 1560, feria IV. post Jubilate [8. května], při čemž také Jan Bakalář odsud podle jiných vyslaných přítomen byl. Když páni Račínové ukázali dva listy na túž fundaci a prodané platy, jeden na pergameně a jeden na papíře slove vidimus, kteréhož datum octava die mensis Junii anno 1447 od kněze Šimona z Nim- 1447 burka, toho času administratora kostela pražského, prvního pak datum že jest bylo den sv. Jiří [23. dubna] léta 1446, 1446 to jest listu toho, kterýž od obce zdejší učiněn byl, jakož jest napřed zejmena vepsán, při kterémžto času od našich žádáno, aby žádné příčiny od nich pánův Račínův na těžkost naši aneb nějaký posměch před se bráno nebylo, poněvadž k nim vždycky příjemné libosti ukazovány byly, svolivše se k tomu z obou stran, aby o to nejvyšším panem purkrabí pražským, tehdáž panem Janem z Lobkovic a na Tejně Horšovském, sročeni a rozeznáni byli, což také týž pán k sobě ujíti ráčil. Ale když ta věc pro jiná mnohá zaneprázdnění