slovenské provenience. Josef Jireček, Hymnologia bohemica, Praha, 1878, str. 89, udává, že zmíněný rukopis kapituly ostřihomské pochází ze století XV. V každém případě je však jasné, že píseň „Jezu Kriste“ byla na Slovensku (v diecési ostřihomské) známa a, ne-li dříve, od století X V. užívána. 2. Fragment glossovaného žaltáře, prý ze století XIV., který našel Pavel Bujnák a jejž otiskuje v svých Stručných dějinách československé literatury, Banská Štiavnica, 1923, str. 15. Bohužel není udáno, kde se rukopis nalézá a jaké je pro- venience. Je-li text správně datován a také správně opsán, některé tvary jazykové ukazovaly by na jisté provinciální zabarvení: na př. „ziwata“, „poviz nam“, „widilat sem“, „w nimz“ „obwinelj“, „hrob Kristussa“, „marzjey“. Tvary tyto blíží se však spíše nářečím polským než československým. 3. Bible skalická, která se chovala v knihovně Františkánů v Uherské Skalici a dostala se pak do Vlastivědného musea v Olomouci, kde je dosud. Obsahuje knihy Starého i Nového zákona, s předmluvou sv. Jeronyma ke každé knize a explicit: „Tyto knichy skonaly sú sě skze ruce Duchkowie v ten čtvrtek po svatém Františku léta tisicieho čtyřstého tridcátého třetieho“. Na konci textu Starého zákona poznamenáno, že rukopis byl psán „skrze ruce Duchka z Mníšku“. (Srv. Fr. Sasinek, Slovenský Letopis, Skalica, 11 (1877), str. 347. 4. Nový zákon z roku 1469. Byl původně v knihovně Pazmanea ve Vídni, odkud se dostal do Bratislavy. Byl znám již Dobrovskému, který podle sdělení ze Slo- venska podal o něm zprávu v Litterarisches Magazin, III (1787), str. 67. Nalézal se tehdy v knihovně generálního semináře v Bratislavě (proto také N. zákon prešpurský). O rukopise najdou se zmínky též v korespondenci Dobrovského. O témže rukopise psal i Ant. Berno- lák, Dissertatio philologico-critica de literis Slavorum 1787, str. 19, pozn. a Grammatica slavica, 1790, praefatio VII, pozn. O rukopise zmiňuje se Jungmann, Historie literatury české, 2. vyd., str. 93, III. č. 550 a také J. Hanuš, Dodavky a doplňky k Jungmannově Historii lit. čes. II (1871), str. 68. Rukopis dostal se pak spolu se seminářem do Trnavy, kde jej měl v rukou r. 1807 Jan Hollý. Z jeho pozůstalosti roku 1864 otiskl některé ukázky J. L. Bella v Radlinského Slovesnosti, II (1864), str. 412. Pak se dostal rukopis do soukromého majetku Losonczi Farkas Lajose, od něhož jej roku 1873 koupilo spolu s jinými rukopisy Národní museum v Pešti, kde je dosud pod sign. Cod. Mss. Boh. 26/ folio. Popis rukopisu podal Csontosi János, Magyar Könyvszemle I (1876), str. 187—188. Nejnověji o rukopise podal zprávu Dr. Ján Čaplovič v článku: Udajne slovenský preklad Nového zákona z r. 1469, v Slovenských Pohl'adech, XLVI (1930), str. 194— 195. V rukopise čte se tento explicit: „Dokonána jest řeč Nového zákona léta božieho tisícého čtyřistého šedesátého devátého a to u vigiljí svatého Jakuba, apoštola božieho, skrze ruce Waclawa, někdy u svatého Woytiecha přebývajícieho za mistra školnicho, jenž toho času mnoho nesnází bylo mezi lidmi, bojové velicí a mordové a faleš mezi penězi. Budiž bohu chvála, čest!“ Rukopis pokládán byl od některých za slovenský. Ale jak již Dobrovský správně rozpoznal („der Abschreiber war von St. Adalbert von Prag ... mithin zweifelsohne ein Böhme und kein Slowak“), je psán Čechem. Za informace o rukopise a jeho osudech děkuji kol. Frant. Ryšánkovi, řediteli slovanského semináře university Komenského, jenž mi dal k disposici i 5 fotografií s ukázkami písma ze všech čtyř evangelií. 5. Zlomek kázání z roku 1477—80 ze Spiše, který vydal Frant. Pastrnek pod názvem: Stará jazyková památka slovenská, Sborník filologický České akademie VII. (1922), str. 100—127. X