a to se dálo a vpisovalo v městské knihy (1479); stala se ta věc; stala se ta věc a zapsána; jenž jest dán a psán; podobně pak opět v různých variacích. A toliko někdy v datovací formuli naznačeno poněkud více o závěru práv- ního jednání před radou a jeho zapsání v knihy městské; des czu kunt- schaft und bekentness hab wir dy sachen lasen beschreiben in vnser stat- buch yn dem jar atd. (1424); a k tomu na potvrzení písma tochto a svě- domí před námi vydaného kázali sme v měské knihy zapsati, jenž jest psáno atd. (1493). V těchto tedy formách vytvářela se slovenská listina a městský zápis v žilině. Její právní a diplomatická konstrukce, užití typických formulí, je naprosto shodné s listinou a s městským zápisem, jak v národním jazyku se vytvořily v Čechách a na Moravě. A také z této stránky věci je patrné, že Slovensko a zejména jeho kraje západní žily stejným kulturním životem, jako země české, že Slovensko i po této stránce je integrující součástí kul- turního života československého.110) Jazyk Zápisů má asi stejný ráz jako jazyk Zrcadla, t. j. je to jazyk národní, jenž ujal se a šířil po celé jazykové oblasti našeho národa. Praha se svým vyspělým kulturním prostředím v století XIV., s universitou a kanceláří císařskou, položila základ stejně k spisovné němčině, jako našemu jazyku národnímu. A tak normy jazyka, které se tou dobou ustálily v Praze, jak v pravopisu, tak v tvarosloví a skladbě, staly se směrnicemi spisov- ného jazyka netoliko na Moravě, ale i na Slovensku. Leč — a to třeba zdů- razniti — nejde tu o pouhou recepci, o mechanické převzetí jazyka praž- ského, nýbrž o vědomou spolupráci na jeho stavbě všech území a všech kmenů našeho národa. A není zajisté bez významu, že v Zápisech ži- linských setkáváme se, byť toliko výjimečně, i s diakritickým pravopi- sem Husovým, jenž v Čechách samých nenašel dosti dlouho ohlasu. Je to vše pro kulturní soužití Slovenska s Prahou a s Čechami jistě pozo- ruhodné! Setkáváme-li se tudíž i v nesporně původních zápisech sloven- ských s některými slovakismy, nejde tu snad o odboj proti pražské češtině, nýbrž spíše o její vhodné formování, aby tak plně vyhověla i vžitým již zvyklostem na oblasti východní. Slovakismy, které se vyskytají v Zápisech, a které tak nám zase jen verifikují, že písemnosti, v nichž se vyskytají, pocházejí bezpečně z péra Slováků, mají, jak již zmíněno, asi podobný ráz, jako v Zrcadle. Jsou to některé zvláštnosti právní terminologie, jako na př. boženík, měštěnín bo- žený, dedictvo večisté a nevečisté, faš, fašové, špán, póžička, póžičený, vočizna, mateřizna, dále některé lokální výrazy jako slobodím, slobodný, murovati kostel, predávati, stavové (rybníky) a pod., zejména pak neustá- lené, po případě nesprávné užívání hlásky r a ř. Tak píší se na př. jména 110) Z literatury uvádím aspoň Jan Kapras: Kniha svědomí města No- vého Bydžova z 1. 1311—1470, Nový Bydžov 1907. — Ignác Tkáč, Liber informationum et sententiarum čili naučení brněnská hradištské městské radě dávaná od roku 1447 až do roku 1509. V Uher. Hradišti 1882. (Jsou tu otištěny právní rozhodnutí města Uher. Hradiště, které předkládány byly Brnu k roz- hodnutí, jakož i stručné nálezy brněnské. S hlediska jazykového jsou to vlastně zápisy z moravského Slovácka pro srovnání se zápisy žilinskými jistě velmi vhodné!) Mimo to je víc než hojnost dokladů v Archivu Českém. XLVII