právnění s němčinou.12) Nicméně teprve roku 1413 vydán byl dekret krále Václava IV., ve kterém se v Praze zaručuje rovnoprávnost Čechů a Němců v tom smyslu, že při obnovení rady městské bylo od odstupujících konšelů králi presentováno 50 osob, polovice Čechů a polovice Němců, z nichž král pak jmenoval 18 konšelů, rovněž polovici Čechů a polovici Němců.13) Odtud s přirozenou nacionalisací měst už před bouřemi husitskými rychle proniká jazyk národní do veřejných zápisů netoliko v Praze, ale i v měs- tech venkovských. První zápis částečně český v knize bydžovské, která je jednou z nejstarších památek tohoto druhu, je z roku 1405, celý český zápis v téže knize je pak z roku 1410. Leč teprve od roku 1450 stává se čeština v Novém Bydžově v zápisech městských všeobecným pravidlem.14) S převládnutím národního jazyka i v městech v době husitské15) vzrůstá potřeba překladů právních knih, které až do té doby byly německé. V našich zemích bylo zvláště rozšířené právo švábské a magdeburské, jak v Čechách, tak zejména na Moravě. A tak už z prvé polovice XV. století máme prvé překlady švábského a saského zrcadla. Z nejstarších je asi český překlad článků 160—377 (podle vydání u Lassberga) Švábského zrcadla v rukopise archivu města Prahy, jehož vznik klade Tomek do let 1413—19.16) Z doby o málo pozdější pochází překlad saského zrcadla v ru- kopise Lobkovické knihovny v Roudnici, totiž z prvé polovice XV. sto- letí.17) S tímto překladem souhlasí opis ve třech kodexích litoměřických, z nichž jeden byl psán v letech 1469—70.18) (Litoměřice i Roudnice byly vysazeny na právu magdeburském.) Jiné dva opisy švábského zrcadla jsou v knihovně Národního musea v Praze (23. C. 1 a 23. G. 12), pak v archivu třeboňském (B. 3.) a v universitní knihovně pražské (17. D. 6) z počátku XVI. století;19) sem třeba zařaditi i překlady t. ř. práva manského, které 12) Jde tu však toliko s hlediska písemných zápisů o neurčitou zprávu M. Jana Husa (Sebrané spisy české, vyd. Erben, str. 133), že Karel IV. „přikázal jest byl Pražanóm, aby své děti česky učili a na radním domu ... aby česky mluvili a žalo- vali“. Určitěji se o věci vyslovuje Židek ve své Spravovně, kde v § 56 píše o konšelích. Praví, že Karel IV. přikázal, „aby víc Němci pouzí na radách nebyli, ale Čechové... a všechny pře na rathauze aby českým jazykem souzeny byly“. Tomek (Dějepis města Prahy, 1. c. str. 516) má za to, že obě zprávy se navzájem doplňují a týkají se jedné a téže věci. Leč po mém soudu není nepravděpodobné, že zpráva židkova týká se až rozhodnutí krále Václava z roku 1413 i když se pro větší důraz přičítá jeho otci Karlovi. 13) Jaromír Čelakovský, Privilegia měst pražských, Praha, 1886, str. 209—12. — W. W. Tomek, Dějepis města Prahy, 1. c. II., str. 518. 14) Jan Kapras, Kniha svědomí města Nového Bydžova z let 1311—1470. V novém Bydžově, 1907, str. LXII. 15) Josef Klik, Národnostní poměry v Čechách od válek husit- ských, Český časopis historický XXVIII. (1922) str. 31 n. 16) Jaromír Čelakovský, Soupis rukopisů archivu města Prahy 26. Týž překlad je, tuším, i v opise na fol. 159—209 v rukopisu téhož archivu 1. c. str. (Tamže str. 28) z druhé polovice XV. století. č. 1865. 17) Srv. Max Dvořák, Roudnický rukopis knih distinkčních práva saského, Časopis čes. musea LIII. (1879) str. 138—143 a níže str. XL. 18) Srv. Jaromír Čelakovský, O právních rukopisech města Lito- měřic, Časopis čes. musea LIII (1879) str. 143—153. 19) Srv. Herm. Jireček, Právnický život v Čechách a na Moravě 1. c. str. 209. XV