88 R. kárá též lenost o svátcích, kdy lidé nejraději dlouho spí zanedbávajíce služeb Božích a nemodlíce se (320a, 367a): „Ano leží v neděli .. . mohauce ke mši jíti a nebo vstanúc modliti se, a to leží! Ó bídná duše, ležeti tobě tu chvíli, ano se ta doba obětuje ta drahá obět, ten Beránek nepoškvrněný, jenž snímá hříchy světa!? A ty ležíš!? A bude-li pak v ta doba smilniti, a, běda bude, nastojte!“ (388a). Ve svátek jezdí lidé k příbuzným a přátelům, místo aby se věnovali nejlepšímu příteli — Bohu: „A pak uzříš, aniť premují, prý: „Musili jsme v neděli jíti, jeti, byli by mně vozové ujeli“; ono prý: ,Pro dobré sem to lidi učinil“; ono teď: ,U, pro přátely, abychom se spolu shledali, ješto sebe jindy nemuožeme viděti!“ Pomní mě, že se nevymluvíš!“ (21b). Všecko napomínání lidu, aby den sváteční světil, jest marné: „Milý Bože, co vy mnoho slýcháte, kterak máte tu neděli světiti! Ano kněží úpějí, volají, ké vy uposlechnete! Hluší ne- mohau slyšeti.“ (297a); „. . . shledáte, nemějte péče, coť vás potká pro tu boží neděli!“ (429b); „a, a, nebožátka, nebožátka, jak vy ha- nebně o duše přijdete!“ (430a). Konečně R. obrací se také proti těm, kteří bludně učí, že má sobota býti svěcena: „Někteří lidé bludní mluví, pravíc, že má sobota svěcena býti. Tu bych já chtěl dovésti, že jest to blud a že neděle má svěcena býti. Nebo jakož jest onen beránek v Starém Zákoně byl figura těla Božího, tak sobota byla jest figura a znamenala neděli...“ (322a). Modlitba. „Slyší-li tento lid, že se Buoh velí modliti v duchu apravdě?“ (21a) táže se R. Lid to slyší a ví to, ale nedbá, nemodlí se tak, jak Bůh chce: „nejedenť chodí do kostela od třiceti, od padesáti let, a ještě se nikdy právě nemodlil“. (194a). Pravá, vroucí modlitba předpokládá lásku k Bohu: „Onano baba, jenž modlitbu říká, více sobě zaslanží tím, když Boha miluje, než onenno, byť jich říkal tisíckrát padesáte“. (308b). Lid však Boha nemiluje, proto nemodlí se vroucně, nýbrž jen ústa se pohybují, mysl však jinde se toulá; R. mluví často o neplatném „lomcování páteřuov“ (6b, 31b atd.), o planém, lichém „blentování“ (295b, 398a a j.); lid modlí se „Otče náš!“ a mysl kdes!“ (21a), „jedno „Otče náš! Otče náš!“, a mysl i srdce kdesi jinde se taulá a sebrání žádného“ (37a, pod. 43a, 290b); „a my kněží též, mniši též jedno: vr, vr, vr," leda se jedno odbylo spíše“ (43a. pod. 193b, 398a); „přijdauc do kostela, tuť: „Otče náš!“, a duchu vrau-