209 bych potěšení neměl očekávati.“ 2. Druhá věc, která mu byla vy- týkána, jest, že každé kázání osobě nebo osobám některým jest připsáno, tak že se zdá, jakoby se spisovatel ucházel o jejich přízeň, čímž prý „se tu více pronáší peněz lakomost nežli slávy Boží žádost.“ Proti tomuto,útoku“ má prý spisovatel dobré svědomí (?) Dobro- činnost jeho jest prý známa, tím prý se může pochlubiti(!) Kázání svá připsal „poctivým lidem“ proto, 1. že „nebylo možné ani slušné“, aby „přes tři sta z své ruky na tu postyllu naložil.“ Ostatně „který jen člověk z své práce užitku nežádá?“ Dobrodinci, jimž kázání připsal, podporovali prý jej dobrovolně. 2. Učinil tak proto, aby mnozí poznali, že se může se svou nepatrnou prací odvážiti před- stoupiti před takové množství slavných, vzácných, poctivých a po- božných lidí. 3. Učinil tak proto, „aby i dobré jejich jméno skrze takovau knihu k budaucím potomkům zachováno bylo.“ Svědomí spisovatelovo jest tedy prý čisté jako slunce. Jednotlivá kázání 2. dílu počínají se dnem sv. Trojice a končí se „sedmmecítmou“ nedělí po sv. Trojici. (II 1—359). Při- pojeno jest kázání o životu věčném a latinská báseň od Jana Cho- rinna (Sl. Nauč. III. 1110), věnovaná Dikastovi (Georgio Dicasto S. D.), v níž čteme: „Artes discere hos juvenes vidit Zatecensis Apollo." Podle toho byl Dikast v mládí na školách žateckých. (Viz str. 205.) [Čas. Čes. Mus. 1888, str. 472. (A. Podlaha)]. Parafrasí na žalm LI. končí se 2. díl postilly. Výňatky z té postilly Dikastovy s názvem „Jiskřičky du- chovní“ vydal Sixt Palma Močidlanský (nar. 1569, knihtiskař a spi- sovatel, skládal písně a spisy náboženské), v Praze, 1612. (Jir. II, 75). Jungmann se domnívá (Hist. lit. 216), že 2. vydání Dikastovy postilly vyšlo r. 1614; ale není to táž postilla, nýbrž jiná, druhá postilla Dikastova: II. Postylla každodenní pobožná, „k modlení ustavičnému, rannímu i večernímu: na všech sedm dní přes celý tejden nápomocná . . . . Vytištěná v Staré Praze, u Matěje Pardubského 1614.“ (Un. 54 G 78). Věnována jest šlechtičnám Anně Dvořecké z Olbramovic, Voršile Benigně z Michalovic, Polyxeně Černínové z Chudenic a Alžbětě Bukovanské z Bukovan. V předmluvě obsažen jest ob- šírný výklad na slova sv. Pavla 1. Kor. 1., citovaná na listě titulním. Spisovatel velebí v ní svornost. Největší povinností vrchností svět- ských i duchovních jest, zachovati mezi lidem svornost a lásku. Jedno- myslnosti jest zvláště třeba u víře. „K kteréžto jednomyslnosti víry