208 tělo v kostele S° Štěpána velikého na Menším Městě Pražském . . . odpočívá), pokládá.“ Dikast je vypočítává a vybízí k rozjímání o slovu Božím. „I abych jako nehodný služebník a kněz Páně k utvrzení víry křesťanské a života pobožného prostějším v lidu Božím nápomocen byl, tuto Postylku sem jak z písem svatých tak z rozdílných učitelů církve svaté sebral, a podlé konfessí svaté pod obojí etc. v království Če- ském přijaté srovnal, i vůbec na svůj náklad vydal.“ Vypravuje, s jakou prací to bylo spojeno: „Jedno vyvoliti materii z rozličných učitelů. Druhé psáti a zbírati. Třetí přepisovati. Čtvrté proby opravo- vati. A to vše plně v půl létě šlo a cíle žádostivého .. . . dokročilo. Jiný aby se o též z své práce, a ne z cizí pokusil, upřímně žádám. Nic to neškodí, že jednostejná slova, kterých sem já užil, jednostejný výklad míti budau. Pán Bůh rač dáti, abychom o božských věcech v církvi jednostejně všickni bez rozdílu mluvili a jako apoštolé lovíce, zahrnutými rybami obě dvě lodičky naplnili (Luk. 5)“. Spisovatel pak připisuje knihu svou šlechticům pod obojí, které na po- čátku vyjmenoval, od jejichž rodičů již „byl fedrován“, když byl „v škole Žatecké pod kázní dobré paměti vzáctných Mistrů P. Pavla Filopatra Mělnického, P. Jiřího Ostracia, P. Jakuba Stráby, P. Jiříka Sušila, P. Vácslava Posthumia, a tak potom i v službě kněžství So od léta 1578.“ Přeje si, aby každý čtenář měl z jeho postilly užitek. Dat. 13. června ve středu po slavnosti seslání Ducha sv., „kteréhož dne Matthyáš II., král Uherský a Český, v Frankfurtě při Mejnu na království Římské ode všech kurfirštův jednomyslně jest volen etc., kterémuž Pán Bůh, jenž dává království a císařství i slávu sám, rač zdraví, štěstí, sílu dáti, a let k letům Jeho milosti přidati Amen. Léta Páně 1612. Nehodný služebník v Kristu Ježíši kněz Jiřík Dy- kastus Miřkovský etc. Po předmluvě následují dvě básně latinské (dist.), na krále Matiáše a na kázání Dikastova, pak „Omluva autora ku pobožnému čtenáři.“ Mezi jiným připomíná Dikast v „Omluvě“, že mu byly dvě věci vytýkány: 1. že dal každému kázání „titul: ku potěšení“, neboť prý nejsou evangelia jen ku potěšení, ale také „k naučení, k správě, k radě, k napomenutí, ku potrestání, k napra- vení;“ k tomu odpovídá spisovatel, že ví, že k tomu ke všemu při- spívá písmo sv., ale že, hledí-li se k cíli nejposlednějšímu, dodává člověku naděje k životu věčnému, tudíž jest mu „ku potěšení“; vždyť samo slovo „evangelium“ znamená dobré a veselé, čili potěšitelné poselství; na konec praví: „Summau žádného učení, žádného nábo- ženství, žádného kázání a napomenutí nechtěl bych slyšeti, z kteréhož