288 obyčejně od rozličné do hlavy vstupující a mozkem pohybující páry se vzbuzují, což mají za rovnost s věcmi budaucími, aby vám z nich pověrečný hádač něco prorokovati mohl?...“ (IV, 29—30). Probrali jsme nejdůležitější české kazatele katolické věku 18. Kazatelů bylo vůbec veliké množství, země česká byla jejich kázáními takořka zaplavena. Uvedené postilly však stačí k poznání úpadku českého kazatelství. Ke kazatelům druží se jiní, kteří vydávali spisy obsahu náboženského, které sice postillami nejsou, které však byly pomůckou kazatelům; tito z nich mnoho čerpali. Míníme tu zvláště Beckovského „Katolického živobytí nepohnutedlný základ“ a Želízkovy výklady ceremonií. Beckovského „Základ“ jest rozdělen na „tři sloupy“: víru, naději a lásku, obsahující kapitoly (40 v každém „sloupu“), v nichž obsaženy jsou výklady o různých věcech nábo- ženství se týkajících, jako o postu, o almužně, o svátostech atd., také však výklady z české historie, polemické články proti evangelíkům, atd. Na př. poslední kapitola (40.) „sloupu“ 3. jedná o tom, „jakau lásku k nám křesťanům Tataři mají.“ Nesmírný fanatismus nábo- ženský vane z výkladův Beckovského. Vše, co není ka- tolické, propadá u něho kletbě. (Rozbor viz v ČČM 1878 od Dra Ant. Rezka, str. 154 a sl., a doklady v článku Vášově v „Orloji“ 1898). (Mus. 39 C 7, ve 4°.) Ferd. Želízko (Zeelisko), kanovník kathedr. kostela u sv. Ducha v Hradci Kr., vydal r. 1774 „Vejklady svatých ceremonií, řádův, svátkův, památek, obyčejův a nadání v církvi Boží spasitedlně zřízených a vykonávaných.“ (Un. 54 G 940.) V před- mluvě oznamuje, že obyvatelům osady Libčanské, kdež působil, často vykládal v kázáních svých o ceremoniích, svátcích, památkách, oby- čejích a nadáních církve sv., což prý se posluchačům tak zalíbilo, že po odchodu jeho ho prosili, aby výklady ty vydal. Spisovatel tak učinil, rozděliv spis svůj v tolik kapitol, kolik je týdnů v roce. Kazatelství století 18. jest v Čechách ve znamení výlučného, k jiným náboženským naukám přísného kato- lictví. Pronásledovaní evangelíci nebyli však literarně nečinní. Nemohouce své činnosti rozvinouti ve své vlasti, psali a vydávali v ciziněs véspisy, též postilly, původní i pře- ložené. Tak na př. Václav Kleych (Gleych) z Lažan u Litomyšle (nar. 1678), jenž se přidržoval učení českých bratří, prchl do ciziny a vydával tam knihy české († 1737). (Jir. I, 352—354.) R. 1712 vydal v Žitavě Peškův překlad postilly Langhansovy: